mySaints komentáře u knih

O válce, holocaustu a nelidských režimech jsem přečetla již hodně knih. Některé byly opravdu silné, skvěle napsané, tak sugestivní, že jsem vyplakala mnoho slz a hrůzné obrázky se mi honily hlavou ještě dlouho po přečtení.
Ovšem Hana je výjimečná kniha v tom, že ukazuje důsledek. Samotný popis pobytu v Terezíně a Osvětimi stojí tak trochu na druhé koleji. Důležitá je postava Hany, která těžko hledá místo v poválečném světě. Bylo mi jí strašně líto. Kam se jít schovat před svými vlastními vzpomínkami a výčitkami? Nepamatuji si, že bych kdy četla knihu, která by se zabývala právě nejvíce psychikou ženy, která přežila takové hrůzy (možná jen zčásti Sofiina volba?). Hana je fiktivní postavou, ale takových žen musely být stovky. Ty, které měly spoustu krásných snů a Hitler jim je všechny sebral. Ženy, které nemohly za nic, co se jim, jejich rodinám a světu dělo, ale přitom jim vina sžírala poslední kousky duše. Hana díky trpělivé lásce znovu našla smysl. My můžeme jen doufat, že duše těch skutečných žen našly za života klid - nebo alespoň po smrti, a ty hrůzy, které jim nedaly spát, se již nikdy nebudou opakovat. ...

34 31.10.2017

"Vys*at se můžu jít, kdy chci?" :D Když se člověku něco nelíbí, na co čekat? Vylezte z okna a jděte objevovat svět, nikdy nevíte, co vás tam čeká! Skvělá knížka, nejenom zábavná a oddychová, ale i s určitým poselstvím. "Je tak, jak je, a bude tak, jak bude". :)

19 22.03.2013

V roce 1965 jsme přišli nejenom o skvělého básníka, ale i o nadějného spisovatele. Tato povídka byla vlastně skoro o ničem, jen útržek ze všedního života mladých lidí. Ovšem ten styl, atmosféra, kterou dokáže vykouzlit jen Hrabě a ty nádherné věty mi naháněly slzy do očí( Za Vltavou tiše krvácelo slunce nabodnuté na petřínských věžích..).Z téhle krátké povídky jsem si zapsala víc citátů a úryvků než z kterékoli tlusté bichle.
"Na Hradčanech tloukla půlnoc. Městské nebe je vždycky smutné. A vrzání tramvají může někdy připomínat hudbu, ale někdy jízlivý smích. Ve Slávii počítají tržbu a řeka je černá, jako to ráno, kdy jsi se probudil a věděl, že ona už nepřijde."
"Nahmatal ve tmě její ramena a přitáhl ji k sobě. Měla rty suché a popraskané jako po horečce.(Tak dlouho jsem tu nebyl a jsi stejná. Poznám tě potmě. Jsem s tebou moc šťastnej a nevím, co budu dělat, až mě jednou opustíš.) "

Mládí je pořád stejné, mění se jen kulisy..

16 09.08.2011

Děti by měly číst takové knihy! Prašina jako pražská čtvrť má naprosto skvělou atmosféru (lehce děsivou s příchutí zašlých časů), děj je až do samotného konce napínavý a rozuzlení naprosto nečekané a super. Pořád jsem si říkala: ksakru, jak to vyřeší, pohltí Prašina celý svět? A to je mi pětadvacet let, ne devět. Dobrodružný příběh o síle přátelství, rodiny a lásky zcela jistě zaujme i dospělé, tak jako Rychlé šípy :)
"Kam až nás zavede tohle úžasné století? Budeme si povídat na dálku, jak říkáš, ale budeme se pak ještě vůbec setkávat tváří v tvář? Budeme se hřát u elektrických kamen, ale budou se v nich mihotat plameny jako ve skutečném krbu? Prozáříte svými lampami všechnu tmu, ale budou pak na nebi ještě vidět hvězdy?"

15 28.04.2018

Toto a debut? Hluboce smekám ... Autorka mi do hlavy nasadila spousty záludných otázek, a to jsem se nikdy příliš nezabývala adopcí ani tím, co to vlastně znamená být matkou. Mohla bych tu dlouze chválit slovní zásobu autorky, skvělou práci s metaforami, naprosto odzbrojující vyjádření pocitů postav, a samozřejmě silný příběh ... z téhle knihy prostě prýští talent a hlavně nezdolná, silná ženská energie (z autorky i postav). V jedné části sem se tomu musela opravdu zasmát: "Roman byl ostražitý, připadalo mu, že obě ženy můžou vytáhnout zpoza svých podprsenek samopaly a postřílet všechny okolo včetně něj."
Ovšem největší předností knihy je pohled na události z několika zorných úhlů. Kniha nesoudí a vy taky nemůžete. Pořád se vám mění sympatie k postavám, neustále máte jiný názor ... ano, protože se díváte pokaždé odjinud. Byla to jízda a dobrodružství, v některých chvílích jsem ani nemohla dýchat... bylo to plné života, bolístek, kterých se nemůžete zbavit, ani když chcete; zvratů, které jste v životě vůbec nechtěli; tajemství, o kterých víte, ale děláte, že nejsou. Plné chyb v komunikaci a chvil zatemnění mysli i srdce.
Kniha mi nedala odpověď na otázku, co dělá matku matkou. Spíš mi dala více otázek k sobě samé. Uštědřila mě zase jedné lekce, o které vím, ale ne vždy se mi daří dodržet její zásady. Je mi totiž líto, když vidím, jak do sebe lidé okolo mě kopou. A vidíte, jak to končí. Najednou tu není žádný Bůh. ... Takže nesuďte nikoho předem a místo toho se snažte vyslechnout jeho příběh. Mluvte s těmi, co máte rádi. Nekopejte kolem sebe, ale odpouštějte. Nikdy jeden druhému neporozumíme stoprocentně, ale máme šanci se přijmout. Máme na to jedinou šanci, jediný život. A ta energie v nás je, když budeme chtít, můžeme ji vytáhnout z podprdy. Ehmmm..tolik k poučování, ale myslete na všechny ty životní zauzlené příběhy, co se dějí nejen ve vás, ale i okolo vás. :)

14 07.10.2018

Petru Soukupovou můžu, má obrovský dar pozorovatele, který pak mistrně převede na papír. Četla jsem jedním dechem, velmi se mi líbilo, že vidíme úhel pohledu všech zúčastněných. Člověk se v těch situacích vidí, dějí se každému z nás, všichni občas tak přemýšlíme. Ať už v dětství nebo v dospělosti, jako muž či žena. Jediné, co mi vadilo, bylo vyznění, že zase muž je ten blbec, hezky řečeno. Šlo by ho udělat i vícerozměrného. Aby měl víc poloh a trochu víc přemýšlel. Aby čtenáři trochu váhali, na kom je vina a kdo je tu ten horší. Ne všichni muži, co se rozvádějí, jsou takoví. A ne všechny ženský dělají všechno dobře.

12 26.08.2021

S touhle knihou žijete. Je tak dlouhá, že prostě musíte. A prožíváte celé jedno šílené století, všechny ty lidské osudy, bolesti, zmařené naděje. Kolem vás tančí duchové.
Kniha je strhující svým dějem, ale také jazykem, kterým je napsána. Autorka mě odzbrojila svým prožíváním hloubky.
V knize je tolik, tolik života, až mě to bolelo.
"Stála tam, v obnošené noční košili, s holýma nohama vězícíma ve špinavých holínkách, a pozorovala ráno, které se začalo rozprostírat nad krajinou. Bylo nekonečně krásné, tak krásné, až to bolelo. Jenomže lidé, kteří by se tou krásou mohli opájet, byli zranění, neschopní s tím pohledem splynout, odsouzení k tomu, aby na věky věků zůstali pozorovateli."

12 17.05.2020

Kdybych dala tuto knihu přečíst mé optimismem stále nabité kamarádce, která každý den potřebuje společnost mnoha nejrůznějších lidí, zřejmě by se na mě po přečtení dívala divně a kladla by si otázku, zda takoví lidé, jako jsou v této knize opravdu mezi námi existují, a zda se já vyžívám v tom číst o utrpení druhých (a tím jsem divná). Tuto knihu si zamilují zejména hluboce přemýšlející lidé (a to neznamená, že musejí být nešťastní a vůči světu zahořklí, to vůbec ne). Ti příběh Mattia a Alice ocení proto, že jim zase na chvilku odhalí jejich nejskrytější myšlenky a nejtemnější pocity a dá jim hodně témat k přemýšlení. O tom by knihy měly být.

12 21.01.2017

Po přečtení knihy mi doteď extrémně sympatický muzikant přijde ještě sympatičtější. Dave měl v životě obrovské štěstí, které však zdaleka nebere jako samozřejmost. I přes neuvěřitelné množství úspěchů, setkání a přátelství s legendami hudby, si s sebou nese obrovské množství pokory. Rozhodně se nejedná o knihu jen pro fanoušky Nirvany, protože o ní a Kurtovi se čtenář v knize nedozví žádnou pikantnost, ale je skvělé vidět tuto dobu očima člověka, který všechno prožil, ne pouze nějakého novináře. Víc se člověk dozví o upřímném a skromném srdci dnes už opravdu legendárního hudebníka, o jeho kreativní duši, prožívá s ním jeho sen od úsměvných začátků po koncerty pro desetitisíce lidí či audience u prezidenta. A pořád s tím samým výrazem neuvěření ve tváři. :)

11 02.10.2022

Peter May tak trošku v jiném kabátě, ale mně se tedy do vkusu trefil naprosto. Atmosféra 60. let, kdy každý chtěl mít slavnou kapelu a udělal by pro to cokoliv, mladické sny, ale také nerozvážná rozhodnutí, přílišná důvěřivost a naivita se zde prolínají se současným konzumním světem, se stařeckými výčitkami, pocitem promarněného života a několik desetiletí střeženými tajemstvími.
Díky této knize jsem si prošla mnohými emocemi a zdálo se mi to nebo ne - potkala jsem Johna Lennona?
"Kdybych tak jen tak věděl, že nenaplněné ambice jsou jako dlouhá, vleklá smrt a že pocit životního selhání nikdy neodezní. Postupem času jen sílí, zatímco hodiny odpočítávají zbývající dny našeho života a všechny zbytky naděje unikají jako písek mezi revmatickými prsty."
P.S.: I když je tento příběh velmi smutný, plný viny a zmařených ambicí, zanechal ve mně takový zvláštní hořkosladký pocit. Přijde mi, že mě kniha nabádá, abych trochu více žila, pustila si nějakou tu pecku od Stounů a tancovala. Protože dokud jsem mladá, tak můžu.

11 27.11.2016

Proč jsem Škvoreckého tak dlouho odkládala? Je neuvěřitelné, jak lidem na konci války přišla násilná smrt tak přirozená, tak normální. Danny prostě potřeboval obyčejné věci, holky a muziku, ne další slzy a beznaděj. Jeho myšlenky mi přišly sympatické ("Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti."), i když podle něho jsou všechny holky hloupé. :) Forma mi rozhodně nevadila, Škvorecký dokonale zachytil uvažování i mluvu mladého kluka. K Náchodu mám pak hodně vřelý vztah, protože jsem tam, stejně jako Škvorecký, chodila na střední, takže jsem všechna místa poznávala a přišlo mi neskutečné, že ulice, kterými jsem si vesele štrádovala ze školy, byly tenkrát zasypány střelbou a strachem.

11 05.03.2013

I když je kniha spíše o těch špatných událostech, nechá ve vás opravdu krásný hřejivý pocit. Po přečtení mám šílenou touhu napsat někomu dopis, zažít úplně jinou dobu, vypravit se na Normanské ostrovy, sedět na útesech, vdechovat mořský vzduch, věřit, že mě obyvatelé ostrovů přijmou za svoji, dají mi ochutnat svoje koláče a nechají mě hladit si jejich selata a králíky. V téhle útlé knížce je hrozně moc života a lidskosti. Dávám jen 4*, a to hlavně za rozbředlý začátek, kdy jsem se moc nechytala, ani v postavách, ani v ději, nic moc se nedělo. Přála bych si, aby část na ostrově byla delší, ale bohužel i ta už musela být ukončena jinou autorkou. ..... ale ten mořský vánek a vůně květin, to ve mně prostě zůstane :)

10 01.03.2019

"Jsou to bludy, když je nám blaze?"
Naštěstí je tu moc pěkných a trefných komentářů. Kdo dává tři a méně hvězdiček - a odvolává se na přílišnou rozedranost, nudu, sentiment a Wertherovu slabotu, uvědomte si, kdy toto dílo vzniklo, a jaké si díky němu stále klademe otázky.

10 23.05.2018

Do příběhů Petera Maye jsem se opravdu zamilovala. Od jeho knih jsem očekávala pouhou detektivku inspirovanou trendem severské krimi, ale dostalo se mi něčeho mnohem hlubšího a krásnějšího. Mayovy romány, jako i Ostrov Entry, jsou směsicí výborné detektivní zápletky a psychologické sondy do trpících duší. Čtenář se ovšem dočká také poučení z historie a obrazů nespoutané krajiny, která je nám tady tak vzdálená. Ostrov Entry mě po úžasné trilogii z ostrova Lewis v ničem nezklamal a velmi se těším na další romány z různých koutů světa.

10 20.11.2016

Pro pravého fanouška Nirvany povinnost! Pokud se opravdu chcete něco dozvědět, nečtěte Těžší než nebe, které je plné slátanin. Everett True je novinář, který vlastně celé grungové hnutí proslavil .. bez jeho článků v britském tisku by kapely Sub Popu možná dodnes stále hrály pouze v zapadlých klubech v Seattlu! Po celou tu jedinečnou éru byl v blízkosti těchto kapel, byl blízkým přítelem Kurta a Courtney, byl to on, kdo dovezl Kurta na jeviště na festivalu v Readingu v roce 1992. Kdo jiný by měl napsat opravdu upřímnou knížku o grunge a o Nirvaně? Je to bichle, ale je to procítěná kniha plná autentických rozhovorů .. díky ní se cítíte jako byste opravdu prožili ty úžasný chvíle plný nespoutaný muziky. Díky, Everette, díky, že je ta kniha tak tlustá, škoda, že nemohla být ještě delší, škoda, že grunge netrval ještě o trochu déle!

„Když ho lidi pomlouvají a říkají o něm ty divný věci, že byl depresivní a podobně, odpovídám, že já jsem ho takhle neznal. Znal jsem milého, pohodového, zábavného, trošku zvláštního a nepředvídatelného člověka, který skládal skvělé písničky. V jeho duši se ovšem skrývalo ještě jedno, temné Já, ale to bylo jenom součástí Kurtovy osobnosti. Jeho lepší Já bylo doopravdy hodně cool. O tomhle Kurtovi se skoro nepíše. Člověk, kterého jsem já znal, byl jedním z nás. Byl to náš bratr. Ne rocková hvězda. Kurt byl podivínský, výstřední, ztřeštěný punkový dítě.“

10 26.04.2016

Na knihu jsem se těšila velmi dlouho, ale nakonec jsem mírně zklamaná. Na konci jsem sice dojatá byla, a to hlavně z toho důvodu, že mi kniha připomněla, jak nedávná je historie 2. světové války. Že se svět neuvěřitelně rychle mění a to, co máme teď, zítra mít nemusíme. Krása této knihy je v příbězích dvou lidí, kteří nejsou stateční, ale prostě žijí tak, jak musí. Anthony Doerr nesází na naturalismus války, drama ani beznaděj, ale na dlouhý příběh lidského života poznamenaný hrůzou něčeho, co si již pamatuje jen jedna generace. Tu Pulitzerovu cenu chápu, ale mně se do vkusu autor moc netrefil, bylo to dlouhé a kapitoly příliš krátké, jaká ironie.

10 16.02.2016

I když už asi patřím mezi ty dospělé, kteří chodí stínadelskými ulicemi a nechápou, co to tam ti chlapci provádějí a proč pro ně má nějaký hlavolam takovou cenu...s touto knihou jsem byla zase zpátky. Díky Rychlým šípům si i dospělí mohou uchovat touhu po dobrodružství hluboko ve svých srdcích...

10 24.10.2012

Možná je trapný číst ve 27 knihu "pro čtenáře od 9 let", ale já bych ji četla i v 80. Četla bych ji nejraději pořád a neustále, protože mě do sebe vcucla svou neuvěřitelně originální, temnou atmosférou. U prvního dílu jsem se místy nudila (a i tak jsem byla nadšená jak malé děcko ze zmrzliny), ale zde? Děj běžel jako zběsilý od samého začátku až do konce, děly se zvraty, se kterými člověk nepočítal, nedokázala jsem vůbec odhadnout, jak příběh dopadne, kdo je vlastně dobrý a kdo ne. To bylo nejlepší! Žádné černobílé postavy, každý si nesl své těžké tajemství. Co se týče "netvora", někomu mohl přijít "už moc", i mně to přišlo na mysl, ale nakonec tak úžasně zapadl, vytvořil ještě hlubší příběh. Já nevím, ale druhé pokračování Prašiny pro mě bylo silnější než 30 dalších (dospěláckých) knih, které jsem četla před ním. Toužila jsem být děcko a toulat se po Prašině, zažít parádní dobrodružství (i když zde v knize o dost nebezpečnější než u Foglara). Ještě jednou a naposledy mé shrnutí - jsem okouzlena atmosférou, která vládne na zimní Prašině a jsem nadšena hlubokými příběhy, který každý na Prašině má a střeží je. A když už končí rok 2019, tak jediný, co si přeju od toho následujícího, je mít hodně brzo v rukách 3. díl. :)

9 14.12.2019

Po Malince další poňuchňáníčko v autorčiných slovech, naprosto nedosažitelných přirovnáních a geniálně vykreslených pocitech všech postav. Příběh silný, hnusný i citlivý, ze života. Ty drogy tomu ještě přidaly, je to prostředí, co většina lidí opravdu nezná a nepozná, je to jednoduše děsivé. Paní autorku opravdu obdivuji za vytvoření kompletního příběhu Malinky i pro spisovatelský um.

9 05.01.2019

Za tuto knihu Faberovi děkuji z celého svého srdce. Potřebovala jsem něco, co mě konečně vytrhne z letargie způsobené čtením průměrných knih. Faber nenapsal román, který slupnete jako malinu, ale takový, ke kterému se budete láskyplně vracet, dlouze přemýšlet o pasáži, co jste zrovna četli a doufat, že vaše putování Peterovou myslí nikdy neskončí. Kniha je naprosto úžasně napsaná a je v ní nesčetně myšlenek, kterými by se měl zaobírat každý, kdo žije na této planetě. Nejenom to, kde vlastně leží hranice lásky a víry, ale nastává zde i velmi tíživá otázka, zda někdy opravdu budeme muset najít jinou planetu nebo zachráníme tu naši - tu naši nejkrásnější.

"Schází vám pampelišky, schází vám banány, schází vám hory a vážky a vlaky a růže a...dokonce i podělaná nevyžádaná pošta, schází vám rez na požárních hydrantech, psí hovínka na chodníku, západy slunce i váš tupej strejček, co si neumí vybírat košile a má zažloutlý zuby. (...) Stýská se vám po sněhu. Stýská se vám po moři, non importa, jestli je znečištěný, sem s tím, s ropnými skvrnami, kyselinou, kondomy, rozflákanými lahvemi, komu na tom záleží, pořád je to moře, pořád je to oceán. Sníte ... sníte o čerstvě posekanejch trávnících, o tom, jak voněla tráva, přísaháte, že byste dal deset tisíc doláčů nebo vlastní ledvinu za možnost ještě jednou naposledy k tý trávě přivonět."

P.S. V mých představách byli oázané nejvíc roztomilí tvorové ve vesmíru. Miluju je.

9 10.01.2017