MilaSliacka

Příspěvky

Těžká hodinaTěžká hodinaJiří Wolker

Česká hip hopová scéna nestojí za moc a je to proto, že esence hip hopu je (nebo aspoň původně byla) průnik kreativního vyjádření a boje. Boje s externím nepřítelem nebo s osudem. Nejsme moc bojovný národ a v době, kdy se k nám hip hop dostal, nikdo moc nestrádal.
Ale proč o tom mluvím…
Přesně to, co čeští interpreti postrádají, měl v sobě Jiří Wolker. Jeho texty mají neskutečnou flow, jeho rýmy jsou ostré jako břitva a úderné jako dělníkovo kladivo. Dokázal najít poetičnost i v šedé budovatelské realitě, jako to uměli rapeři z rozpadlých sídlišť.

Neviděl paláců,
neviděl podkroví,
zmizeli žebráci
nuzní a hladoví,

po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,

co stavějí mosty z básní a tónů

a hlavně z železobetonu,

aby spojili se zemí zem

a srdce se srdcem.

Zdá se, že Jiří bojoval do posledního dechu a idealismus vdechl význam jeho osudu. Svými básněmi vyjádřil, že jeho život, byť krátký, měl smysl. Smrt je jen součástí většího plánu.


Dělník je smrtelný, 
práce je živá, 
Antonín umírá,
žárovka zpívá.

včera


Poslední přítelPoslední přítelTahar Ben Jelloun

Že se jedná o popis celoživotního přátelství dvou mužů (které bylo nadřazeno všem ostatním vztahům - Kundera by zaplesal), zde již bylo řečeno. Zaměřím se tedy na atmosférické pozadí hlavního příběhu a vhled do reálií, které oceňuju teď, když čtu knihu podruhé.

Odvíjí se před námi barvitý popis Maroka od konce padesátých let do období kolem roku 2000 včetně popisu zvyků a povahových rysů Maročanů a dozvíme se i kus politické historie této země. Byl to teda docela masakr, horší než u nás ve stejném historickém období.
Na konci autor (resp. jeden z hrdinů) srovnává život v Maroku a ve Švédsku a zamýšlí se nad tím, proč podle něj nebylo Maroko v té době připraveno na demokracii.

Po přečtení autorova životopisu jsem si uvědomila, že jedna z postav je inspirována jím samotným (ten větší klaďas), což mi přišlo zajímavé.

10. dubna


Moje levá nohaMoje levá nohaChristy Brown

Můj velký obdiv autorovi i jeho mamince, která v roce 1932 nedala na rady doktorů, že její syn je mentálně postižený a měl by být odložen do postele bez možnosti se vyvíjet. Tato žena se i přes to, že měla už čtyři malé děti, synovi věnovala a pomohla mu začlenit se mezi zdravé děti (sourozence a kamarády), ale i objevit jeho talent a naplnit potenciál.

07. dubna


Z hlubinZ hlubinMargaret Atwood

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když čtu knihu od Margaret Atwood, docvakne mi až napodruhé. Jako bych si všechny informace dokázala propojit, až když znám (často násilný) konec. To, co na první přečtení vypadalo jako popis fádních situací, se náhle mění ve stupňující se ticho před bouří. Až v kontextu šílenství posledních několika kapitol oceňuju postupný přerod hlavní hrdinky z člověka okleštěného civilizací ve zvíře. Konec mi pak připadal takový nedotažený nebo jsem něco nepochopila.

03. dubna


Historie včelHistorie včelMaja Lunde

První autorský počin a hned taková síla, smekám klobouk před Majou Lunde. Kromě toho, že autorka dokázala neuvěřitelně barvitě vyprávět tři příběhy z rozlišných ér, nese tato kniha v sobě poselství, jak bude vypadat naše planeta a náš osud, když se nevzdáme konzumace a honby za generováním zisku za každou cenu. Dystopická linka vypravěčky Tao mě bavila nejvíc a také přinesla naději.

17. března


Nejlepší pro všechnyNejlepší pro všechnyPetra Soukupová

Petra Soukupová dělá dobré jméno mainstream literatuře a ani její scénáře si nevedou špatně. Vůbec se nedivím.
V knize s výstižným názvem to nejlepší pro všechny se před námi odvíjí celkem obyčejný příběh jedné rodiny z pohledu Hany, její matky Evy a syna Viktora. Děj je vyprávěn pozoruhodně plynule, přestože autorka jako by nahodile přeskakovala z jedné perspektivy do druhé a z druhé do třetí. Každý vypravěč má velmi odlišné výrazové prostředky obohacené o detaily příslušné k té které generaci.

Postavy jsou skvěle napsané. Ne že by snad byly skvělé. Každá z nich je nějakým způsobem sebestředná a chce po ostatních, aby změnili ve jménu jejich pojetí reality. Jak to, že to nechápe? Je nejčastější otázka všech tří hrdinů. Vidíme různé vzájemně misinterpretace činů a hodnocení těch druhých na základě předsudků. Vidíme i vývoj postav a to, že sobecká rozhodnutí nakonec vedla ke zdárným koncům a altruismus k průserům. Při tom všem takovéhle rodinné s generační střety známe snad všichni ze života. Za mě super čtení.

24. února


Valčík na rozloučenouValčík na rozloučenouMilan Kundera

Kundera neoddiskutovatelně patří k velkým literárním talentům české i evropské scény. Svůj vztah k němu bych definovala citátem Jana Štolby z článku A2: Kundera se dobře četl, ale špatně se s ním souhlasilo.

Kunderovská klasika: tak jako i v jiných knihách MK jsou i ve Valčíku na rozloučenou zahrnuty misogynní myšlenky a zápletky kontrastující s ‘dojemnými’ chlapskými přátelstvími (…Kytarista navrhl Klímovi, že by s ním zajel se svým autem do lázní, nechal vlákat dívku na silnici a přejel ji. (…)Klíma byl dojat jeho slovy: ,,Jsi hrozně hodný, “ řekl mu.(…). Ženy jsou zde pojaté buď jako zatvrzelé buranky, které se snaží zničit mužům život, nebo jako labilní křehké bytosti, které si muži postavili na piedestal, o to více však svým obdivovatelům škodí a trápí je. Nevěra se zde propaguje jako zdravý a manželství prospěšný druh sportu

Několik zajímavých nových myšlenek v této knize:
inflace ženské krásy (v místě, kde je žen na jednoho muže, je i nejhezčí ženské tělo devalvováno a ztrácí na přitažlivosti),
korelace mezi vztahem k Ježíši/Bohu a (ne)chtěním přivést na svět dítě (souhlasím, že Bohu se člověk povedl, proto budu dál tvořit lidi a v jeho odkaze pokračovat, nebo jeho dílo zavrhuji, proto jej nebudu schvalovat plozením dalších dětí),
blahosklonnost dobrodiní
plus celým dějem se táhne linie tématu zaměnitelnosti rolí oběti a kata (každý utlačuje druhé ve jménu toho, co považuje za svoji svobodu, a je schopen k tomu použít prakticky jakékoli prostředky).

12. února


Až vyprší časAž vyprší časElina Hirvonen

Tuhle knížku jsem začala číst jenom proto, že jsem se doslechla, že vyhrála cenu za nejhorší překlad. Jsem k překladům často sama kritická a tak jsem chtěla vidět, co odborná veřejnost považuje za opravdovou hrůzu. K mému překvapení mi překlad ve čtení nevadil ani trochu (bylo tam pár kiksů typu ‘v létě jsme byli na kolách’, také chybně umístěné uvozovky). ALE.

Příběh mě okamžitě vtáhnul a až do konce nepustil. Nejdříve jsem myslela, že je o mateřské lásce, ale na konci mi došlo, že je o odcizení. Příběh se odvíjí z pohledu tří členů rodiny, kteří se potýkají se svou osamělostí různými způsoby. Pomocí flashbacků vidíme, jak postupně docházelo k současné situaci, ve které se rodina nachází. Hrdinové knihy nejsou ničím zvlášť sympatičtí, ale neubránila jsem se soucitu vůči nim. Zároveň se nešlo nezamyslet; jak bych reagovala, kdyby můj syn spáchal tak strašný trestný čin, jakého se dopustil jeden z hrdinů. Jak bych se cítila v kůži jeho sestry? A jak bych se poprala se životem, kdybych byla Aslak?

Jaké by to všechno bylo se (doufám) nedozvím, ale kniha mě o tom donutila přemýšlet.

17. ledna


Romance pro křídlovkuRomance pro křídlovkuFrantišek Hrubín

Na střední škole, když jsem jela do zahraničí na výměnný pobyt, dala mi paní učitelka českého jazyka Romanci pro křídlovku, abych si s sebou vzala kousek českých luhů a hájů. Knížka mě nečekaně pohltila svou atmosférou dusného léta. Hrubín používá krásné metafory, když mluví o životě, smrti a lásce a nechává se inspirovat právě přírodními motivy. Líbí se mi i melancholická napůl malátná atmosféra, což je vlastně pohled/postoj hlavního hrdiny na svět/k světu.

01. ledna


Sex, Disco, Revoluce! - Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časySex, Disco, Revoluce! - Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časyIvan Jonák

Z nostalgie k devadesátkám a s předtuchou, že to bude bizár, jsem sáhla po knížce Ivana Jonáka. Poměrně zajímavě je zde popsána jeho cesta z učňáku až na vrchol české podnikatelské scény v době, kdy se teprve utvářela pravidla. Kniha je prokládána erotickými i jinými pohádkami, které je ale poměrně jednoduché odlišit od reality (např. příběh, jak Jonák osouložil v plné tramvaji cizí ženu za přihlížení jejího partnera, nebo noční návštěva zverimexu, kdy se rozbilo terárium s jedovatými hady a Jonák všechny hady přemohl). Literárně to není nic moc (opakující se stejné věty v rámci jednoho odstavce, stylistické přešlapy), ale vlastně mi to nevadilo, protože styl psaní byl vlastní autorovi a tím autentický.

01. ledna


Piknik u cestyPiknik u cestyArkadij Strugackij

Výborná záležitost přesahující škatulku žánru sci-fi s prvky psychologického románu. Vracím se ke knize jednou za čas, protože mě baví ponořit se do ponuré atmosféry a nechat se unést daleko za hranice mé představivosti. Na rozdíl od jiných kolegů recenzentů tuto knihu považuji za nadčasovou a také za nejlepší dílo bratrů Strugackých.

01. ledna


Graffiti rulesGraffiti rulesTomáš Houška

Kniha o náctiletých pro náctileté, bohužel gramaticky i stylisticky připomínající psaní náctiletého studenta s trojkou z češtiny.

Autor na začátku knihy děkuje své partnerce Gábině za to, kolik mu z knihy vychytala zhůvěřilostí. Věřím, že se Gábina snažila, ale možná se toho měl ujmout editor.

str. 21 PETROVY se roztočily mozkový závity
str. 26 na Pavláku (nikdo, kdo se narodil po roce 1980, neříká náměstí IP Pavlova Pavlák, říkáme Ípák) vystoupili a zamířili do Bruelské (snad Bruselské, ne?)
str. 46…a třídnici vzal SEBOU
str. 60. už nemůžu, odkládám nedočtené

19.12.2020


Big MacBig MacSerhij Žadan

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Kéž bychom měli takové spisovatele i na české literární scéně.

19.12.2020


Manuál pro uklízečkyManuál pro uklízečkyLucia Berlin

Nemůžu tuto knihu hodnotit kvůli otřesnému překladu (M. Knápkové). V češtině jsem přečetla tři povídky a divila jsem se, co je to za slátaninu. Věděla jsem ale, že spisovatelka je výborně hodnocená u nás i v zahraničí a vyhledala jsem si hlavní povídku v originále (https://www.shortstoryproject.com/story/a-manual-for-cleaning-women/ ). A ono je to fakt dobré! Půjčila jsem si tedy knihu v AJ a skvěle jsem si početla.

Lucia Berlin navazuje na odkaz Bukowského, deníkovou formou popisuje život nižší střední třídy v Americe, který si sama odžila. Věty jsou krátké a úderné, ale přesto dokáží navodit atmosféru. Ano, nevyhýbá se naturalismu a ‘drsnějším’ tématům (dávám do uvozovek, protože tento pojem je velmi relativní), nic neschovává. K událostem svého života se ale staví bez sebelítosti a s nezúčastněným humorem.

A teď k překladu: povídka Manuál pro uklízečky je napsaná tak, jak autorka a její okolí reálně mluví, s použitím jednoduchých hovorových vět. M. Knapková se s tím neuměla poprat a svým překladem zabila autenticitu dokonale. Do strojené řeči (,,…prsty jí přejížděly po stránce pomalu a bezhlučně…”, ,,po její pravici i levici se na chodníku tetelí odpadky a listí”,) tu a tam našroubuje něco, co asi sama považuje za slang (,,Heleď se, Maggie May, na tomhle světě nejni nic…”). Jinak v dialozích často není poznat, kdo na koho mluví a v překladu jsem dokonce našla věty a informace, které v originále vůbec nezazněly.

Radím všem, přečtěte si knihu v originále. Nebojte se, je to napsané jednoduchou angličtinou a budete mít úplně jiný čtenářský zážitek.

13.12.2020


Rosemary a její synRosemary a její synIra Levin

Můžu upřímně říct, že jsem ke knize přistupovala bez předsudků. Chápu, že styl autorova psaní se vyvíjí, ale tohle bylo opravdu slabé. Prvním dílem od začátku prostupoval pocit, že něco není v pořádku, jakási paranoia, kterou se ale v zápětí dařilo zažehnat logickými argumenty. Příběh gradoval. Tady máme prakticky po celou dobu nerealistickou idylku, kterou nenaruší ani občasné Rosemaryino ‘šokující odhalení pravdy’. V posledních několika kapitolách pak nastane zvrat téměř na způsob deus ex machina (SPOILER: Dozvíme se, kdo byl Satan. Přesto, že postava po celou dobu figurovala v knize, v jejím chování nebyl žádný progres směřující k tomuto zásadnímu bodu knihy KONEC SPOILERU). Pak to všechno nabere rychlý spád, šup šup a je hotovo. Není to příběh jako takový, co se nepovedlo. Byla to plochost po dobu 90% děje a následné vměstnání klimaxu do několika mála posledních stran.

30.11.2020


Všechno, jen ne pravdaVšechno, jen ne pravdaGillian McAllister

(+ SPOILER) Půjčovala jsme si knihu, aniž bych tušila, že se má jednat o thriller. Nic tedy nezklamalo má očekávání. Naopak. Vztahy, které nejsou tím, čím se zdají být, relativita pravdy, touha po ideálu tak velká, že ignorujeme výstražná znamení... to jsou všechno témata, která v literatuře vyhledávám. Jediné, co bych ději vytkla; odhalení hlavní PRAVDY pro mě nepředstavovala žádné dilema (SPOILER ať se na mě nikdo nezlobí, ale zabití lidí opakovaně mi vykrádající dům, v sebeobraně, navíc vzduchovkou, kterou se v 99% případů zabít nedá, není žádná vražda KONEC SPOILERU). Proto jsem po část knihy nechápala hlavní hrdinku. Na konci mi ale všechno do sebe zase zapadlo a dávalo smysl.

28.11.2020


Tíha sněhové vločkyTíha sněhové vločkyThorvald Steen

Za mě skvělá kniha napsaná v minimalistickém stylu, který mě baví. Příběh pro mě není ani depresivní ani optimistický, ale, jak tomu bývá u skandinávské literatury, příběh prostě JE. Autor popisuje děj s odstupem (kdyby to byl film, řekla bych observační metodou) a nehodnotí jej. Jako vypravěče si vybral postavu kluka, u kterého se sbíhají všechny linky děje, díky tomu se jedna z linek odkrývá postupně (co se stalo s maminkou). Ani překlad mi nepřišel nijak nepatřičný.

28.11.2020


PsychiatrPsychiatrPetr Prouza

Tak jako šedesátník, který řeší odchod do penze, si asi příliš nepočte v knize o třicátnicích řešících mateřství v kombinaci s kariérou, tak ani já jsem si příliš nepočetla v knize pana Prouzy Psychiatr. Téma životní změny na stará kolena se mnou nerezonovalo a styl psaní nebyl natolik silný, aby měl přesah do mé věkové a společenské bubliny. (Jsou i tací, kterým se to podařilo, například M. Kundera, jehož některé knížky jsou tematicky podobné zrovna Psychiatrovi; nemocniční prostředí, mužští hrdinové v pozdním zralém až předdůchodovém věku, zástupy bezejmenných milenek, ze kterých vyvstává elegantní starší kolegyně…). Ani zajímavé prostředí psychiatrické léčebny to nezachránilo. Pacienti tak nějak splývali a fungovali spíš jako kompars k zádumčivým vnitřním monologům hlavního herce na scéně.

21.11.2020


Tvé překrásné jáTvé překrásné jáChuck Palahniuk

(+ SPOILER) Jak už tady někdo ze čtenářů poznamenal, hranice mezi naprostým brakem a geniálním sci-fi nápadem je tenká. Tu hranici podle všeho určuje zpracování, kterému Chuck P. moc nedal. Jako kdyby na první dobrou manicky naházel na papír všechno, co ho napadlo, a tak to nechal. Věřím, že samotnému psaní knihy předcházely rozsáhlé rešerše a kdyby kniha prošla více editacemi, povedlo by se vychytat nelogické oslí můstky. Zmíním dva z mnoha nedotažených nápadů:
1) skrze sexuální hračky byznys magnát ovládá ženy, aby i do budoucna kupovaly jeho výrobky, během pár týdnů však ty samé zákaznice zešílí rozkoší a postupně umírají na podvýživu, zástavu srdce apod
2) jedna z hraček způsobuje neuskutečnitelnost pohlavního styku ženy s mužem, takže ve finále stejně všichni vymřou
Tato fakta nikdo neřeší a o marketingovém plánu se mluví jako o zdařilém až prakticky do konce.

Korunu tomu všemu nasadil překlad Richarda Podaného (…vlasy měla obratně zvýrazněné, i když visely ve splihlých šlahounech mezi troskami kdysi za drahé peníze nalíčeného obličeje…ta šílící osoba do ní kousla zoubky s korunkami, od koutků úst jí odlétávaly přepršky krve…).

Napadá mě, že kdyby téma bylo zpracované jako komiks, bylo by to stravitelnější. Ani by se třeba nezdálo tak absurdní, že se hlavní hrdinka vydává na Mount Everest v lodičkách a s kabelkou za domorodou dvěstě let starou a z poševního sekretu věštící sexuální guru, aby u ní potom strávila týdny v jeskyni nahá a povídaly si spolu mmj o přípravce na Harvardu.

09.11.2020


NeumřešNeumřešKathrin Schmidt

Tato kniha je velice dobře napsaná a kombinace témat - návrat do svého těla a mysli po mrtvici plus bezmála čtyřicetileté manželství a vztahy vně i mimo něj, slibuje zajímavé čtení. Líbila se mi první třetina knihy, kdy se hrdinka probouzí, nerozlišuje mezi snem a realitou, sžívá se s afázií a vzpomíná si, kdo vlastně je. Od druhé třetiny pro mě kniha ztratila dynamiku a děj se začal táhnout. Jsem milovnicí momentů v literatuře i ve filmu, kdy se ‘nic neděje’, ale tvůrce před námi vytváří atmosférický obraz. Tady mám ale pocit, že se dívám na stejný záběr stále dokola. I když se děj chronologicky posouvá dopředu (postupující rekonvalescence a rozpomínání se na život před mrtvicí), je každá událost popsána podle stejného mustru, takže jsem měla pocit, že čtu ty samé pasáže pořád dokola. Mám před sebou posledních 60 stran a přemýšlím (omlouvám se autorce), že už si přečtu jen poslední kapitolu, protože od zbytku knihy nečekám žádnou eskalaci.

01.11.2020


Rosemary má děťátko / Stepfordské paničkyRosemary má děťátko / Stepfordské paničkyIra Levin

(+ SPOILER) Oba příběhy protíná linka mužský-ženský svět a emancipace. Zajímavé je, že jsou ve vzájemném kontrastu.

Zatímco v Rosemary má děťátko manžel buduje svoje kariéru a žije si svůj život ‘venku’, manželka pečuje o domov a nakonec se připravuje na mateřství. Ačkoli život v New Yorku 70 let skýtal pro ženy mnohem víc možností, než jinde ve světě, hlavní hrdinka inklinovala k tradiční roli. Manžel dítě nechtěl a byl by Rosemary i podporoval v kariéře, kdyby nějakou chtěla.

V Stepfordských paničkách je manželka mnohem emancipovanější, než Rosemary, a snaží se vymanit z přežité role ženy v domácnosti. Její muž je na začátku pro, ale postupně se nechává ovlivnit místní komunitou a ‘mužským sdružením’.

V prvním příběhu až mateřství (a pud sebezáchovy) paradoxně donutí Rosemary k tomu, aby se vzbouřila roli pasivní ženušky.
V druhém příběhu se je hrdinka přemožena a nahrazena robotem.

17.10.2020


KoboldKoboldRadka Denemarková

Některé knihy jsou výzvou a Kobold patří k nim, v tom nejlepším slova smyslu. Je zde mnoho vrstev, které se vzájemně překrývají a jsem si jistá, že jsem na první přečtení neobjevila všechny. Literární jazyk v modré části je vesměs poetický, chvílemi vyplave na povrch drsný realismus a v neposlední řadě je zde mnoho skvělých filozofických myšlenek. V oranžové části se autorka drží spíš reality, i když i tady najdeme spoustu metafor. Na konci se obě části potkávají, jak v příběhu, tak na papíře. Je to přesně ta kniha, kterou když si přečtete s odstupem času a v další životní etapě, objevíte v ní nové věci. Nabízí se rčení; nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

05.10.2020


Dějiny kultury začátku stoletíDějiny kultury začátku stoletíSerhij Žadan

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Serhijova poezie mi bohužel stejný zážitek ani požitek nepřinesla. Analogie a metafory byly pro mě tak abstraktní a neuchopitelné, že jsem dost často nevěděla, o čem je vlastně řec.

23.09.2020


Dobrodružství Čičikova, aneb, Mrtvé dušeDobrodružství Čičikova, aneb, Mrtvé dušeNikolaj Vasiljevič Gogol

Nemůžu uvěřit, že kniha, napsaná v roce 1842, je tak čtivá. Gogol barvitě vykresluje obraz tehdejšího Ruska; jak jeho reálie tak povahové rysy ruského člověka napříč různými společenskými třídami, ačkoli všude platilo, že lidem nad sebou se leze do zadku po lidech pod sebou se šlape. Tento konsenzus se ostatně drží dodnes a ne jen v Rusku.

23.09.2020


Představa o nekomplikovaném životě s mužemPředstava o nekomplikovaném životě s mužemH. Helle (pseudonym)

Helle Helle - po jejich knížkách sáhnu, když potřebuju zahřát na duši. Není to tím, že by se její knihy zabývaly hřejivými tématy, řekla bych spíš naopak, ale je to normcore sociálních dramat.

V jejích knihách je popsáno tolik banalit, že si člověk najednou připadá tak nějak normální se svými vlastními problémy a banalitami. Třeba v knize Představa o nekomplikovaném životě s mužem řeší hlavní protagonistka to, jak uklízí, co měla v nemocnici, kde pracuje, k obědu, o čem se baví s kolegyněmi, jak u sebe omylem ubytuje osobu, kterou téměr nezná, jak si kupuje kozačky….a na pozadí toho všeho se odehrává drama o neuchopitelnosti intimity. Na rozdíl od sociálních dramat, kde hrdinové přistupují ke svým problémům s jistou pompézností a teatrálností, tady vše plyne a hrdinka se nechává unášet a já s ní.

17.09.2020


ŘízkařiŘízkařiBarbara Nesvadbová

Nedá mi to a musím reagovat na komentář od Vivienca. Vaše analogie s jídlem platí v případě, že víte dopředu, že určité jídlo nemáte ráda. Objednávat si ho znovu a znovu by byl masochismus. Jestli ale patříte k těm, kdo je zvědav na nové kuchaře na české kulinářské scéně, čekáte výživné jídlo a dostanete místo něho nedochucený (případně přeslazený/přesolený) popcorn, máte právo nebýt spokojená.

14.09.2020


Nabarvené ptáčeNabarvené ptáčeJerzy Kosiński

Některé knihy mají tu moc nám zprostředkovat hrůzný zážitek z doby, kterou jsme nemohli sami poznat, a rozhodně nás při tom nešetří. Nabarvené ptáče je jednou z nich.

Není to jen bezpečné nahlédnutí pozorovatele, vstupujeme do světa, kde není naděje. Občas se vynoří trochu lidskosti, ale ta je vzápětí zadupána. A když už si myslíme, že to horší být nemůže, nastupují Kalmyci a začínají plenit…

Není pochyb o tom, že všechno, co je popsané v knize, se za války dělo. Polemiky o tom, že se to nemohlo přece stát všechno jednomu chlapci, mi připadají bezpředmětné. Mimochodem na konci knihy je doslov, kde autor vysvětluje, že čerpal z výpovědí mnoha svědků a z veřejně dostupných válečných dokumentů.

Nesmím opomenout formu, která byla mistrná v tom, že se autorovi podařilo vyprávět z perspektivy dítěte (nejdříve šestiletého, poté postupně věk přibýval), tedy nahlížel události s dětskou logikou.

Hodně zajímavý mi například přišel detail, kde chlapec vymění katolickou víru za spravedlivější víru v socialismus, ale zároveň si hned uvědomuje, že tak jako nesl tíhu vrozeného křesťanského hříchu, ani teď není od dědičného hříchu očištěn - nepochází z rodiny dělnického původu. Není svět, kde by byl bez viny a proto je jasné, proč se mu děje všechno to zlo.

05.09.2020


Dora na cestáchDora na cestáchHelena Šmahelová

Komunismus jsem zažila jako malé dítě a jeho propaganda se mě tehdy nijak nedotkla. Byla jsem tedy zvědavá, jaký předobraz společnosti byl tlačen tehdejším dospívajícím.

V této knize to byl obraz ‘správné rodiny’ a cesta Dory a tatínka na USA za biologickou matkou Dory, která emigrovala.

Nejméně sympatická postava je tatínek, ctnostný a nerudný autoritářský páprda, který mluví s Dorou jako s blbcem, přičemž si stěžuje, že už se mu Dora tolik nesvěřuje. Po cestě z Prahy a na Island padají z tatínka moudra o naší krásné socialistické vlasti a o socialismu celkově (mezi mé top 5 patří přirovnání Karla Marxe k Ježíši Kristovi). Pak tu máme submisivní macechu Jarmilku, šedou myš, jejíž nejhodnotnější vlastností je (dle tatínka) její skromnost. Jarmilka sama o sobě není ničím extra protivná, ale znepokojující je otcovo opakující se vyzdvihování Jarmilčina posluhování rodině a upozadění sebe sama, jako vzoru ‘té správné ženy a matky’. Dalším členem je Dora, která vzhlíží k otci a přejímá jeho názory, také žárlí na macechu. A nakonec nevlastní bratr Tino, což měl být asi příklad správného mladého socialisty, ale kupodivu byl ze všech členů rodiny nejmenší klišé.

Celkově mi připadalo, že obraz světa v této knize je mírně řečeno pokroucený.

Například po příjezdu do New Yorku Dora nešetří výrazy jako ohavný, hrůzný a dokonce stromy Central Parku nazývá zakrslými. Všechno, co je jinak, než v ČSSR, hned odsoudí, přičemž Island, kde je také všechno jinak, je pro ni pohádková země…

Americká matka je tak marnivá, že má svoji vlastní koupelnu. To by macecha nikdy nedopustila! Ta trvá na tom, že se bude koupat jako poslední, protože ona jediná umí pořádně umýt vanu. Potom také, představte si tu hrůzu, americká matka nosí spoustu náramků… a tak dále a tak dále.

No, byla to zajímavá sonda to tehdejší doby. Knížku nemůžu hodnotit, protože Helena Šmahelová nepíše špatně, ale ten obsah je znepokojivý.

05.09.2020


Člověk nulaČlověk nulaAnna Starobiněc

Tahle nabušená kniha pojednává o světě, kde jsou všichni lidé připojeni na vnitřní síť zvanou Socio, kde mají všichni svůj inkód, podle kterého je možné vidět, z koho se inkarnovali, a kde lidé nad 60 let musí být odvedeni do zóny pauzy, aby byli usmrceni a se mohli znovu narodit.
Sledujeme příběh Zera - člověka nula, který se narodil bez inkódu a způsobil tak error v systému. V dětství byl odveden do nápravného ústavu, kde se setkává se svým celoživotním přítelem Crackerem, kdysi zakladatelem Socia, a také se Synem Řezníka nesoucím svoji věčnou vinu po mnoho inkarnací.

Dál to začíná být trochu komplikovanější, ale to by nemělo pozorného čtenáře odradit.

Kniha se četla podobně jako scénář. Dostanete informaci, kterou si nedokážete zařadit a o několik kapitol dál dostanete rozuzlení. Musela jsem se vracet k předchozím kapitolám, aby mi to secvaklo. Je to jedna z těch knih, které musíte přečíst několikrát, aby vám do sebe zapadly všechny detaily.

05.09.2020


Bezpečně nešťastníBezpečně nešťastníPetra Baštanová

Můj další pokus najít současnou mladou českou spisovatelku a snad se i poznat v její knize, skončil fiaskem. Petru Baštanovou omlouvá jedině to, že není spisovatelka, ale blogerka. Dokázala bych si možná představit, že si čtu jednotlivé kapitoly jako sloupky v rychlosti po cestě do práce a nehledám v nich žádný smysl ani přesah, ale jako celek se to číst nedá. Je to neustále opakující se litanie rozmazlených, nekompetentních a povrchních skoro třicátnic. Humor nebo sebeironie chybí. Každá kapitola je podepsaná jiným jménem, což je zbytečné, protože mezi postavami není žádný rozdíl. Pokud chce někdo tvrdit, že ženský jsou slepice, tahle kniha mu dá za pravdu. A názory na to, že ta dnešní mládež nezná pořádné hodnoty, tato kniha také zrovna nevyvrátí.

04.09.2020odpad!


1