MilaSliacka komentáře u knih

(SPOILER) Půjčovala jsme si knihu, aniž bych tušila, že se má jednat o thriller. Nic tedy nezklamalo má očekávání. Naopak. Vztahy, které nejsou tím, čím se zdají být, relativita pravdy, touha po ideálu tak velká, že ignorujeme výstražná znamení... to jsou všechno témata, která v literatuře vyhledávám. Jediné, co bych ději vytkla; odhalení hlavní PRAVDY pro mě nepředstavovala žádné dilema (SPOILER ať se na mě nikdo nezlobí, ale zabití lidí opakovaně mi vykrádající dům, v sebeobraně, navíc vzduchovkou, kterou se v 99% případů zabít nedá, není žádná vražda KONEC SPOILERU). Proto jsem po část knihy nechápala hlavní hrdinku. Na konci mi ale všechno do sebe zase zapadlo a dávalo smysl.

28.11.2020

Za mě skvělá kniha napsaná v minimalistickém stylu, který mě baví. Příběh pro mě není ani depresivní ani optimistický, ale, jak tomu bývá u skandinávské literatury, příběh prostě JE. Autor popisuje děj s odstupem (kdyby to byl film, řekla bych observační metodou) a nehodnotí jej. Jako vypravěče si vybral postavu kluka, u kterého se sbíhají všechny linky děje, díky tomu se jedna z linek odkrývá postupně (co se stalo s maminkou). Ani překlad mi nepřišel nijak nepatřičný.

28.11.2020

Tak jako šedesátník, který řeší odchod do penze, si asi příliš nepočte v knize o třicátnicích řešících mateřství v kombinaci s kariérou, tak ani já jsem si příliš nepočetla v knize pana Prouzy Psychiatr. Téma životní změny na stará kolena se mnou nerezonovalo a styl psaní nebyl natolik silný, aby měl přesah do mé věkové a společenské bubliny. (Jsou i tací, kterým se to podařilo, například M. Kundera, jehož některé knížky jsou tematicky podobné zrovna Psychiatrovi; nemocniční prostředí, mužští hrdinové v pozdním zralém až předdůchodovém věku, zástupy bezejmenných milenek, ze kterých vyvstává elegantní starší kolegyně…). Ani zajímavé prostředí psychiatrické léčebny to nezachránilo. Pacienti tak nějak splývali a fungovali spíš jako kompars k zádumčivým vnitřním monologům hlavního herce na scéně.

4 21.11.2020

(SPOILER) Jak už tady někdo ze čtenářů poznamenal, hranice mezi naprostým brakem a geniálním sci-fi nápadem je tenká. Tu hranici podle všeho určuje zpracování, kterému Chuck P. moc nedal. Jako kdyby na první dobrou manicky naházel na papír všechno, co ho napadlo, a tak to nechal. Věřím, že samotnému psaní knihy předcházely rozsáhlé rešerše a kdyby kniha prošla více editacemi, povedlo by se vychytat nelogické oslí můstky. Zmíním dva z mnoha nedotažených nápadů:
1) skrze sexuální hračky byznys magnát ovládá ženy, aby i do budoucna kupovaly jeho výrobky, během pár týdnů však ty samé zákaznice zešílí rozkoší a postupně umírají na podvýživu, zástavu srdce apod
2) jedna z hraček způsobuje neuskutečnitelnost pohlavního styku ženy s mužem, takže ve finále stejně všichni vymřou
Tato fakta nikdo neřeší a o marketingovém plánu se mluví jako o zdařilém až prakticky do konce.

Korunu tomu všemu nasadil překlad Richarda Podaného (…vlasy měla obratně zvýrazněné, i když visely ve splihlých šlahounech mezi troskami kdysi za drahé peníze nalíčeného obličeje…ta šílící osoba do ní kousla zoubky s korunkami, od koutků úst jí odlétávaly přepršky krve…).

Napadá mě, že kdyby téma bylo zpracované jako komiks, bylo by to stravitelnější. Ani by se třeba nezdálo tak absurdní, že se hlavní hrdinka vydává na Mount Everest v lodičkách a s kabelkou za domorodou dvěstě let starou a z poševního sekretu věštící sexuální guru, aby u ní potom strávila týdny v jeskyni nahá a povídaly si spolu mmj o přípravce na Harvardu.

3 09.11.2020

Tato kniha je velice dobře napsaná a kombinace témat - návrat do svého těla a mysli po mrtvici plus bezmála čtyřicetileté manželství a vztahy vně i mimo něj, slibuje zajímavé čtení. Líbila se mi první třetina knihy, kdy se hrdinka probouzí, nerozlišuje mezi snem a realitou, sžívá se s afázií a vzpomíná si, kdo vlastně je. Od druhé třetiny pro mě kniha ztratila dynamiku a děj se začal táhnout. Jsem milovnicí momentů v literatuře i ve filmu, kdy se ‘nic neděje’, ale tvůrce před námi vytváří atmosférický obraz. Tady mám ale pocit, že se dívám na stejný záběr stále dokola. I když se děj chronologicky posouvá dopředu (postupující rekonvalescence a rozpomínání se na život před mrtvicí), je každá událost popsána podle stejného mustru, takže jsem měla pocit, že čtu ty samé pasáže pořád dokola. Mám před sebou posledních 60 stran a přemýšlím (omlouvám se autorce), že už si přečtu jen poslední kapitolu, protože od zbytku knihy nečekám žádnou eskalaci.

01.11.2020

(SPOILER) Oba příběhy protíná linka mužský-ženský svět a emancipace. Zajímavé je, že jsou ve vzájemném kontrastu.

Zatímco v Rosemary má děťátko manžel buduje svoje kariéru a žije si svůj život ‘venku’, manželka pečuje o domov a nakonec se připravuje na mateřství. Ačkoli život v New Yorku 70 let skýtal pro ženy mnohem víc možností, než jinde ve světě, hlavní hrdinka inklinovala k tradiční roli. Manžel dítě nechtěl a byl by Rosemary i podporoval v kariéře, kdyby nějakou chtěla.

V Stepfordských paničkách je manželka mnohem emancipovanější, než Rosemary, a snaží se vymanit z přežité role ženy v domácnosti. Její muž je na začátku pro, ale postupně se nechává ovlivnit místní komunitou a ‘mužským sdružením’.

V prvním příběhu až mateřství (a pud sebezáchovy) paradoxně donutí Rosemary k tomu, aby se vzbouřila roli pasivní ženušky.
V druhém příběhu se je hrdinka přemožena a nahrazena robotem.

2 17.10.2020

Některé knihy jsou výzvou a Kobold patří k nim, v tom nejlepším slova smyslu. Je zde mnoho vrstev, které se vzájemně překrývají a jsem si jistá, že jsem na první přečtení neobjevila všechny. Literární jazyk v modré části je vesměs poetický, chvílemi vyplave na povrch drsný realismus a v neposlední řadě je zde mnoho skvělých filozofických myšlenek. V oranžové části se autorka drží spíš reality, i když i tady najdeme spoustu metafor. Na konci se obě části potkávají, jak v příběhu, tak na papíře. Je to přesně ta kniha, kterou když si přečtete s odstupem času a v další životní etapě, objevíte v ní nové věci. Nabízí se rčení; nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

3 05.10.2020

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Serhijova poezie mi bohužel stejný zážitek ani požitek nepřinesla. Analogie a metafory byly pro mě tak abstraktní a neuchopitelné, že jsem dost často nevěděla, o čem je vlastně řec.

23.09.2020

Nemůžu uvěřit, že kniha, napsaná v roce 1842, je tak čtivá. Gogol barvitě vykresluje obraz tehdejšího Ruska; jak jeho reálie tak povahové rysy ruského člověka napříč různými společenskými třídami, ačkoli všude platilo, že lidem nad sebou se leze do zadku po lidech pod sebou se šlape. Tento konsenzus se ostatně drží dodnes a ne jen v Rusku.

3 23.09.2020

Helle Helle - po jejich knížkách sáhnu, když potřebuju zahřát na duši. Není to tím, že by se její knihy zabývaly hřejivými tématy, řekla bych spíš naopak, ale je to normcore sociálních dramat.

V jejích knihách je popsáno tolik banalit, že si člověk najednou připadá tak nějak normální se svými vlastními problémy a banalitami. Třeba v knize Představa o nekomplikovaném životě s mužem řeší hlavní protagonistka to, jak uklízí, co měla v nemocnici, kde pracuje, k obědu, o čem se baví s kolegyněmi, jak u sebe omylem ubytuje osobu, kterou téměr nezná, jak si kupuje kozačky….a na pozadí toho všeho se odehrává drama o neuchopitelnosti intimity. Na rozdíl od sociálních dramat, kde hrdinové přistupují ke svým problémům s jistou pompézností a teatrálností, tady vše plyne a hrdinka se nechává unášet a já s ní.

2 17.09.2020

Nedá mi to a musím reagovat na komentář od Vivienca. Vaše analogie s jídlem platí v případě, že víte dopředu, že určité jídlo nemáte ráda. Objednávat si ho znovu a znovu by byl masochismus. Jestli ale patříte k těm, kdo je zvědav na nové kuchaře na české kulinářské scéně, čekáte výživné jídlo a dostanete místo něho nedochucený (případně přeslazený/přesolený) popcorn, máte právo nebýt spokojená.

Některé knihy mají tu moc nám zprostředkovat hrůzný zážitek z doby, kterou jsme nemohli sami poznat, a rozhodně nás při tom nešetří. Nabarvené ptáče je jednou z nich.

Není to jen bezpečné nahlédnutí pozorovatele, vstupujeme do světa, kde není naděje. Občas se vynoří trochu lidskosti, ale ta je vzápětí zadupána. A když už si myslíme, že to horší být nemůže, nastupují Kalmyci a začínají plenit…

Není pochyb o tom, že všechno, co je popsané v knize, se za války dělo. Polemiky o tom, že se to nemohlo přece stát všechno jednomu chlapci, mi připadají bezpředmětné. Mimochodem na konci knihy je doslov, kde autor vysvětluje, že čerpal z výpovědí mnoha svědků a z veřejně dostupných válečných dokumentů.

Nesmím opomenout formu, která byla mistrná v tom, že se autorovi podařilo vyprávět z perspektivy dítěte (nejdříve šestiletého, poté postupně věk přibýval), tedy nahlížel události s dětskou logikou.

Hodně zajímavý mi například přišel detail, kde chlapec vymění katolickou víru za spravedlivější víru v socialismus, ale zároveň si hned uvědomuje, že tak jako nesl tíhu vrozeného křesťanského hříchu, ani teď není od dědičného hříchu očištěn - nepochází z rodiny dělnického původu. Není svět, kde by byl bez viny a proto je jasné, proč se mu děje všechno to zlo.

6 05.09.2020

Komunismus jsem zažila jako malé dítě a jeho propaganda se mě tehdy nijak nedotkla. Byla jsem tedy zvědavá, jaký předobraz společnosti byl tlačen tehdejším dospívajícím.

V této knize to byl obraz ‘správné rodiny’ a cesta Dory a tatínka do USA za biologickou matkou Dory, která emigrovala.

Nejméně sympatická postava je tatínek, ctnostný a nerudný autoritářský páprda, který mluví s Dorou jako s blbcem, přičemž si stěžuje, že už se mu Dora tolik nesvěřuje. Po cestě z Prahy a na Island padají z tatínka moudra o naší krásné socialistické vlasti a o socialismu celkově (mezi mé top 5 patří přirovnání Karla Marxe k Ježíši Kristovi). Pak tu máme submisivní macechu Jarmilku, šedou myš, jejíž nejhodnotnější vlastností je (dle tatínka) její skromnost. Jarmilka sama o sobě není ničím extra protivná, ale znepokojující je otcovo opakující se vyzdvihování Jarmilčina posluhování rodině a upozadění sebe sama, jako vzoru ‘té správné ženy a matky’. Dalším členem je Dora, která vzhlíží k otci a přejímá jeho názory, také žárlí na macechu. A nakonec nevlastní bratr Tino, což měl být asi příklad správného mladého socialisty, ale kupodivu byl ze všech členů rodiny nejmenší klišé.

Celkově mi připadalo, že obraz světa v této knize je mírně řečeno pokroucený.

Například po příjezdu do New Yorku Dora nešetří výrazy jako ohavný, hrůzný a dokonce stromy Central Parku nazývá zakrslými. Všechno, co je jinak, než v ČSSR, hned odsoudí, přičemž Island, kde je také všechno jinak, je pro ni pohádková země…

Americká matka je tak marnivá, že má svoji vlastní koupelnu. To by macecha nikdy nedopustila! Ta trvá na tom, že se bude koupat jako poslední, protože ona jediná umí pořádně umýt vanu. Potom také, představte si tu hrůzu, americká matka nosí spoustu náramků… a tak dále a tak dále.

No, byla to zajímavá sonda to tehdejší doby. Knížku nemůžu hodnotit, protože Helena Šmahelová nepíše špatně, ale ten obsah je znepokojivý.

Tahle nabušená kniha pojednává o světě, kde jsou všichni lidé připojeni na vnitřní síť zvanou Socio, kde mají všichni svůj inkód, podle kterého je možné vidět, z koho se inkarnovali, a kde lidé nad 60 let musí být odvedeni do zóny pauzy, aby byli usmrceni a se mohli znovu narodit.
Sledujeme příběh Zera - člověka nula, který se narodil bez inkódu a způsobil tak error v systému. V dětství byl odveden do nápravného ústavu, kde se setkává se svým celoživotním přítelem Crackerem, kdysi zakladatelem Socia, a také se Synem Řezníka nesoucím svoji věčnou vinu po mnoho inkarnací.

Dál to začíná být trochu komplikovanější, ale to by nemělo pozorného čtenáře odradit.

Kniha se četla podobně jako scénář. Dostanete informaci, kterou si nedokážete zařadit a o několik kapitol dál dostanete rozuzlení. Musela jsem se vracet k předchozím kapitolám, aby mi to secvaklo. Je to jedna z těch knih, které musíte přečíst několikrát, aby vám do sebe zapadly všechny detaily.

4 05.09.2020

Můj další pokus najít současnou mladou českou spisovatelku a snad se i poznat v její knize, skončil fiaskem. Petru Baštanovou omlouvá jedině to, že není spisovatelka, ale blogerka. Dokázala bych si možná představit, že si čtu jednotlivé kapitoly jako sloupky v rychlosti po cestě do práce a nehledám v nich žádný smysl ani přesah, ale jako celek se to číst nedá. Je to neustále opakující se litanie rozmazlených, nekompetentních a povrchních skoro třicátnic. Humor nebo sebeironie chybí. Každá kapitola je podepsaná jiným jménem, což je zbytečné, protože mezi postavami není žádný rozdíl. Pokud chce někdo tvrdit, že ženský jsou slepice, tahle kniha mu dá za pravdu. A názory na to, že ta dnešní mládež nezná pořádné hodnoty, tato kniha také zrovna nevyvrátí.

V porovnání z obdobnými dystopickými novelami 1984 a Kallocain mě My bavilo asi nejméně, nicméně je to dobré čtení a mistrně vykonstruovaný příběh, nabízející analogii k mnoha historickým událostem a v něčem se blížící dystopiím vznikajícím v současnosti (při čtení mi občas problikávaly obrazy z různých epizod Černého zrcadla).

2 06.07.2020

Mé první nahlédnutí do korejské literatury nemohlo dopadnou lépe. Autorka popisuje zdánlivě banální události ze života Jonghje, s každou stránkou nás více uvádí do kontextu jejího života a touhy nebýt (člověkem). V knize dochází třikrát ke změně vypravěče a s každou změnou se příběh posouvá o kus blíž k šílenství a dál na okraj společnosti (jejíž tlak 'být normální' jednoho dostane na lopatky). Naturalistické čtení, ze kterého mrazí a zároveň chvílemi jakýsi magický realismus. Výborné.

6 06.07.2020

Předpokládám, že tato kniha měla být o frivolnosti, ale styl vyprávění a vlastně i povaha hlavního hrdiny pohřbívají jakoukoli pikanterii, navzdory tomu, že v příběhu se souloží.

01.05.2020

Jméno Adam el Chaar jsem zaznamenala v časopisech Artikl a Pandora revue, jeho fejetony mě vždy pobavily. Byla jsem nadšená, když jsem narazila na jeho knihu. Česká literární scéna podle mého postrádá mladé intelektuální spisovatele se špetkou sebeironie (jako je například Serhij Žadan) a doufala jsem, že Adam to třeba zachrání. Vypadá to ale, že Adama snesu jen v menších dávkách. Jeho knihu, i když uzoučkou, pořád nemůžu dočíst, a to se snažím. Adam bloudí od ničeho k ničemu a zatím se literárně ještě hledá (a nenachází). Zkusím ještě jeho druhou knihu, třeba mě překvapí.

14.04.2020

Když jsem knihu četla poté, co vyšla, přišla mi geniální a zcela ze života. Teď, když ji čtu po patnácti letech a je vidět, že jsem někde jinde. Hrdina Erlenda Loe roste a vyvíjí se, stejně jako čtenář. Najít se v ní ale i po letech dá:
humor
minimalismus
existenciální krize (odstartovaná prohrou v kriketu)
triviální pohled na svět
míč
hledání vztahu k lidem
hledání vztahu k sobě
vesmír jménem New York
upřímnost
seznamy

1 11.04.2020