MilaSliacka komentáře u knih

(SPOILER) Knihám Stephena Kinga jsem se donedávna vyhýbala, až na mě jednoho dne na Youtube vyskočil klip z show Davida Lettermana ze 70 let, kde se King vyhýbá odpovědi na dotaz, jak se mu líbil film podle jeho knihy Shining. Sofistikované mlžení mě zaujalo, přečetla jsem si víc o tom, co Kingovi vadilo na Kubrickově zpracování a začala jsem být na knihu zvědavá.

I jako nečtenář bestesellerů musím říct, že tato kniha je opravdu dobře napsaná. Především je zde důkladně propracovaná psychologie tří hlavních postav - každá z nich má své motivy a svoji backstory, která se nám postupně odkrývá v detailech. Postavy také prochází po celou dobu vyprávění určitým vývojem. Nejvíc otec Jack, který se z celkem sympatického obyčejného chlapa, ačkoli léčícího se alkoholika, propadá do temnoty. King prý namítal, že v knize Jack začíná jako normální člověk, ze kterého se postupně stane šílenec, ale ve filmu od prvních záběrů na Jacka Nicholsona vidíme šílence. Kingovi také vadilo, že postava Wendy Torrancové je ve filmu vyobrazena jako hloupé stvoření, které jen nelogicky běhá dokola a křičí.

V jednom z pozdějších interview King uvádí, že Kubrickův film je změť krásných obrazů, které jsou chladné a nekomunikují s divákem. To můžu potvrdit. Kniha je napsaná tak, že si její čtenáři můžou v situaci rodiny Torrancových představit sami sebe, nehodě na to, jaké paranormální incidenty se odehrávají. Linka každé hlavní postavy (i vedlejší důležité postavy Dicka Halloranna) je podpořena rodinnou historií. Mnoho z nás čtenářů pochází z disfunkčních rodin a dobře ví, že tak jako hrůzy v Overlooku mají kořeny ve zlých událostech z minula, i lidé čerpají své strachy a slabosti z černých děr do minulosti.

V Overlooku má každý nadpřirozený element svoji historii a důvod, proč je v příběhu zasazen na konkrétní místo. Kubrick se touto posloupností a logikou vůbec neobtěžoval. Rozebral příběh na částice, které potom přeskládal tak, jak se mu to hodilo. Z dcer správce Gradyho udělal dvojčata a dal jim repliku, kterou v knize říkalo jiné mrtvé dítě na jiném místě. Z Dannyho imaginárního přítele Tonyho udělal takřka démona a vynechal důležitý fakt, že Tony je sám Danny - o několik let starší, který se snaží své mladší já ve snech a vizích varovat. Dicka Halloranna nechal v hotelu zemřít a tím příběh připravil o silný moment, kdy se hořící hotel při odjezdu Wendy a Dannyho snaží ještě na poslední chvíli zmocnit Dicka a skoro se mu to podaří. A takhle bych mohla pokračovat dál.

Takže co dodat na závěr? Asi že ze mě velký čtenář Stehphena Kinga nebude (mám ráda temnotu jiného druhu), ale asi už chápu, proč je nejprodávanějším spisovatelem současnosti.

PS: Ačkoli mi normálně leze na nervy, když někdo v knižních recenzích píše o filmu, tady jsem udělala já to samé, za což se omlouvám. Nenašla jsem ale v mém okolí nikoho, kdo by četl knihu i viděl film a musela jsem se z těch dojmů aspoň vypsat.

11 04.11.2023

Přátelé, zdá se mi to, nebo se Petra Hůlová staví do opozice vůči feminismu? Jestli jsem to pochopila správně, vzala Petra feminismus a ve své knize ho dohnala ad absurdum, čímž se ho pokusila zesměšnit.

Jestli je to tak (a já se vůbec nebráním tomu, že jsem knihu nepochopila já), tak si Petra myslí, že cílem feminismu je jakási matriarchátní totalita.

Metalem jsem nepolíbená, proto jsem si v rámci čtení Kovu pouštěla ukázky zmiňovaných kapel, oprášila jsem Kmeny, ve kterých je kapitola věnovaná Black metalu, a ve starém čísel VICE jsem našla dvojstranu o zásadních metalových kapelách a jejich filosofii. Tohle jsem si odnesla.

Black metal je subkultura na okraji metalové scény vycházející z misantropie, tedy nenávisti k lidstvu (nikoli však prý k člověku jako jednotlivci) především za to, jak se chová k planetě. Na druhé straně je zde zásadní obdiv k přírodě. Původní blackové kapely vyznávaly satanismus, ten ale u současných kapel ustupuje do pozadí.

Co se týká účinku hudby na mě, zaprodance systému, mamynku nakupující ve slevách a stádní ovci, ten byl takový, jaký metalisti jistě zamýšleli - odpudivý. Jsem si ale vědoma toho, že kdybych black potkala v době dospívání, kdy jsem se musela popasovat se svoji rozervanou duši a identitou, že bych v něm dost možná našla útočiště, jako jsem je tenkrát našla v jiném hudebním směru. Nemít valné mínění o společnosti a mít komunitu a místo, kam se před světem můžu schovat, a když nemůžu, tak se aspoň zahalit do zvuku ze sluchátek, to dobře znám. V tom hlavnímu hrdinovi Nikovi rozumím.

Nikův příběh je jistě pozoruhodný, místy mrazivě dystopický, podle mě má však kolísavou kvalitu. Některé linky jsou skvěle propracované (například linka syna), mizí a objevují se, když to nečekáme. Jiné mi zůstaly záhadou. Jak se k moci dostala metalová strana a jaké byly vůbec její cíle? Místy mi život podle metalové strany připomínal anarcho-kapitalsmus, zároveň však šlo o totalitu, což si dost odporuje. Nevím. Asi bych se potřebovala zeptat autora.

Každopádně mám pocit, že Kov je jednou z knih, které si musíte (musím) přečíst víckrát, aby vynikla jejich celistvost. Na začátku knihy jsou útržkovité a bez kontextu fádní informace, které si jako čtenář nejsem schopna zapamatovat a propojit s pozdějšími informacemi v knize. Z konce knihy jsem proto přeskočila znovu na začátek a příběh mi zapadl do sebe.

Přes výhrady mi to přišlo dobré a dávám 3,5 hvězdy v pěti.

1 28.08.2023

Síla Luisova psaní je v mnohovrstevnatosti. Nejde jen o příběh Eddyho B, ale prostřednictvím jeho příběhu můžeme nahlédnout, jak to chodí ve slabých sociálních vrstvách, kde vládnou tak trochu pravidla džungle.

Luis zde sice píše o svém životě na francouzské periferii, ale během čtení jsem z knihy citovala manželovi, který vyrůstal ve stejné době a podobných podmínkách v českém pohraničí, a v zásadě prostředí z knihy poznává (dřina v továrně, pití důraz na chlapáctví, rasismus a sexismus). Řekla bych, že tu máme univerzální společenskou sondu.

Luis to neměl lehké, ale nebabrá se ve svých bolístkách, naopak nabízí velmi empatický pohled zúčastněného člověka, který dokáže pochopit, kde jsou kořeny oněch ismů a proč chudá společnost funguje tak, jak funguje.

Není to jen misery porn, kdy si během čtení říkáme: ,,Fuj, ještě, že jsem jiný. Je to naopak připomínka, že takhle mohl dopadnou každý z nás, kdo by se narodil do chudoby.

Proto si myslím, že Luisovy knihy jsou tak populární a nachází si čtenáře napříč věkovými a společenskými vrstvami.

5 31.07.2023

(SPOILER) Čapkova továrna na Absolutno je vskutku vizionářské dílo.

Je vynalezen motor, který dokonale štěpí atomy a tím pohání sebe sama i příslušný stroj. Jako vedlejší produkt vzniká tzv. Absolutno, které má na lidi mystické účinky od náboženského vytržení až o konání zázraků.

Mezitím stroje a továrny fungují nonstop bez potřeby lidské práce, vzniká obrovské množství produktů, po kterých není poptávka. Dochází k devalvaci trhu a vysoké inflaci.

Netrvá to dlouho a začínají vznikat nové náboženské skupiny, rozdělené podle toho, u kterého stroje je zrovna přepadlo osvícení. Skupiny si vytváří pravidla, z toho vznikají nejdřív malé rozbroje a končí to vše světovou válkou.

Velmi se mnou rezonuje Čapkovo pojetí Absolutna tedy Boha jako přírodní síly, která prostě jen existuje v prostoru a nemá žádný plán. To jen lidé si ji přivlastňují a chtějí na ni mít monopol. Vytvářejí si zákony poplatné jejich prostředí, době a často i interpretaci vlastních mystických zážitků a běda, jak ostatní (nejlépe automaticky) neuvažují stejně.

,,On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh(...)".
,,(...)A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek."
,,Právě. Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy."

Bohužel tohle je dystopie, kterou teď žijeme, a nejde jen o náboženství, ale o veškeré tříštění společnosti podle různých pravd.

9 30.07.2023

Aniž bych si toho všimla, četla jsem knihy Viktorie Hanišové chronologicky tak, jak vznikaly, tedy nejdřív Anežku, potom Houbařku a teď naposledy Rekonstrukci. Měla jsem tedy možnost sledovat vývoj autorčina psaní.

Oproti Anežce a Houbařce, kde mi vadila neuvěřitelnost děje, ačkoli se jednalo o jinak velmi uvěřitelné motivy, mi děj v rekonstrukci připadal vesměs realistický. Zde naopak stěžejní událost knihy je něco, co většina z náš nezažila, ale téma z ní vyplývající je mnoha lidem až nepříjemně známé.
Téma táhnoucí se jako červená nit knihou není téma tragické události*, ale otázka, kterou řeší snad každý traumatizovaný člověk a to- PROČ SE (MI) TO STALO?

Sice zde opět máme několik karikaturních nebo až příliš jednostranných postav (Davidova rodina, do jisté míry i David a teta Leonie), ale hlavní hrdinka a ostatní mateřské postavy jsou vyobrazeny poměrně lidsky.

Dokonce stupňující se šílenství hlavní hrdinky na mě až do konce působilo přirozeně, až na několik úletů (kopání plastovou lopatičkou ve zmrzlé zemi o Vánocích).

Děj je kotven v reáliích Prahy a velmi dobře zachyceným studiem architektury.

A konec knihy? Tam není žádné rozhřešení, jen potvrzení cykličnosti tragických událostí v rodině a to, že takováto věc svým způsobem nikdy nekončí. Také nepříjemně nastavuje zrcadlo a pokládá otázku; opravdu jsme tak jiní, než naši rodiče, kterým něco vyčítáme?

Za mě příjemné překvapení.

*Myslím, že tady vznikl rozkol v očekávání čtenářů, kteří nebyli spokojeni s koncem knihy. Čekali totiž detektivku a tedy i konečné rozuzlení a pomyslnou odpověď na otázku kdo je vrah, kterou od psycho sociálního dramatu nemohli dostat.

12 22.07.2023

Emotivní setkání s přeživším koncentračního tábora Natzweiler-Struthof ve Francii.

Do nedávna žijící pamětník holocaustu ze Slovinska Boris Pahor se po mnoha letech vydává na místo, kde přežil svoji smrt, a okamžitě v něm ožívají vzpomínky na události, pocity a dávno ztracené kamarády. Zároveň cítí vinu, že na rozdíl od jiných přežil, a připadá si nepatřičně uprostřed skupiny turistů, do které je v rámci prohlídky zařazen.

Vyprávění není lineární, události před autorem i čtenářem vyvstávající jsou asociované místy, kterými prochází turistická skupina. Jsou to obrazy smrti, mučení, hladu, nedůstojnosti a autor během vyprávění reflektuje i své myšlenkové pochody (zlobí se na lékaře, který udusil ,,malého Čecha, aby si to pak vyčítal, když viděl, čemu díky své smrti nemocný chlapec unikl). Stejně tak se autor sám na sebe hněvá za nevraživost vůči milencům ze své turistické skupiny - jsou ve světě lásky, která je nekonečná, stejně tak svět smrti, ve kterém se skrze vzpomínky nachází on. Nebylo by správné, kdyby svět smrti bylo to, co přetrvá.

Velmi pregnantní a filosofické. Ne nadarmo se o Pahorovi několikrát mluvilo v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu.

Připadá mi obscénní bodovat tuto výpověď podle toho, jestli měl to dost bavilo, přesto nemůžu jinak, než dát plný počet.

PS: S podivem musím konstatovat, že tohle je asi první autobiografická kniha na dané téma.

3 08.07.2023

Kniha Jáchyma Topola Chladnou zemí má pro mě dvě části. V každé z nich se rozezní jiný autorův rukopis.

První Terezínská část je více prodchnuta metaforami a poetickou rétorikou, je plná odboček do vlastní fantazie, až by se v tom člověk někdy ztratil. Nebylo to tak psychedelické, jako Sestra, ale stejně jsem místy musela zabojovat.

Druhá část odehrávající se v Bělorusku je psaná přímočaře. Tady autor nenechává mezery volně k čtenářově interpretaci, ale servíruje nepříjemnou syrovou realitu místy odlehčenou morbidním humorem (pokud bych měla přirovnat, tak tímto stylem napsal Topol Anděl Exit). Asi to bylo potřeba, protože téma vyvražďování Bělorusů nejdříve nacisty a potom komunisty je tíživé. Šokující je, že se o skutečnosti, že v Bělorusku zemřelo nejvíce lidí během druhé světové války, nemluví. Šokující je také to, že jsou zde doteď nacházeny hromadné hroby.

Jsem ráda, že se prostřednictvím knihy tyto informace ke mně dostaly. Lepší pozdě než nikdy.

2 27.06.2023

Ačkoli scifi jako žánr už mě většinou míjí, k několika knihám oblíbených v dospívání se ráda vracím. 2001 vesmírná odysea je jednou z nich.

Protože byl Artur C Clark vzděláním matematik a fyzik a profesně se nejednou dotkl astronautiky, jsou jeho knihy naprosto uvěřitelné. Navíc, jak se později ukázalo, byl i technologický vizionář.
K tomu mě napadá jedna zajímavost: Clark a Kubrick pracovali na knize a scénáři paralelně a navzájem se inspirovali. Scénu, kdy lodní počítač Hal odezírá ze rtů astronautů, chtěl Clark vymazat, protože mu připadalo, že takto vyspělý robot nemůže existovat. Kubrick si ji však prosadil. O několik desítek let už ale začala vznikat zařízení, která odezírat a převádět na text dokázala. Clark tehdy dal Kubrickovi za pravdu. Jde o práci dvou geniů své doby (nemluvím o filmu, ale čistě o knize a o scénáři), která je nadčasová.

Navíc Clark pokládá zajímavé filosofické otázky. K čemu může vést polidštění umělé inteligence nebo z jiného úhlu pohledu - jak vzniká zlo? A také jestli bytosti o mnoho vyvinutější než my, které se nás snaží učit a pomáhat nám, můžou být to, co považujeme Boha.

7 23.06.2023

Já mám prostě problém s knihami, ve kterých je všechno tak překrásné. Námět sice slibuje drsný příběh děvčete z bažin, ale ty náznaky situací, ve kterých dochází ke konfrontaci světů nebo k událostem devastujícím pro psychiku malého dítěte, mají tak zaoblené hrany, že mě nemůžou a ani nechtějí zasáhnout. V Angličtině existuje pro tento styl vyprávění výstižný výraz - sugarcoating (obalování cukrem).

Jeden z mnoha logických kiksů a zároveň stěžejní zápletka je toto; deprivované, opuštěné a vyhladovělé dítě žijící ve špíně se vyvinulo v čarokrásnou mladou dívku, která je snad jen trochu plachá, ale mluví jako kniha, čte básně a maluje. Když už člověk začne doufat, že se děj knihy někam pohne a příběh začne dávat smysl, přichází totální červená knihovna i s vyumělkovanými erotickými scénami.

Kniha je protkaná popisy přírody pokoušejícími se o symbolismus- máme tu opět bažinu, která je především krásná a tajemná. Až bychom zapomněli na to, že umí být i pěkně odporná a smrdět.

Zkrátka antirealismus non plus ultra, což není můj šálek čaje ani způsob, jakým chci vnímat svět.

20 31.05.2023

(SPOILER) Na novou knihu Serhije Žadana jsem čekala s napětím a s premisou, že to nebude lehké čtení. A nebylo.

Se svojí charakteristickou obrazností Serhij popisuje cestu učitele ve středním věku - Pašky, skrz bojovou linii na druhou stranu okupovaného města, kde je v internátu ubytovaný jeho synovec. Synovce je potřeba dovést zpátky domů.

Ještě bych měla dodat, že slovo internát má v ukrajinštině a ruštině jiný význam, než v češtině. Je to spíše něco jako diagnostický ústav, kam se dostávají děti rodičů, které o ně nejsou schopni nebo ochotni pečovat. Proto Paškův synovec bydlí na internátě, který je ve stejném městě, jako jeho domov, a proto Paška po cestě zpytuje svědomí, že synovce nenavštěvoval.

Paškova cesta vede nejen na druhou stanu města a zpět, ale také do vlastního nitra. Momenty, kdy se Paška se synovcem brodí sněhem, schovávají se před vojáky nebo utíkají před zdivočelými psy, jsou prokládány vzpomínkami Pašky na dětství, na jeho život táhnoucí se jaksi od ničeno k ničemu a na to, že mu nikdy o nic pořádně nešlo.

Setkání se s lidským utrpením a to, že sám utekl před smrtí, Paškovi vneslo život do žil a on ví, že až se vrátí domů, že začne žít jinak. Přestože ho nečeká žádný happy end.

2 18.05.2023

Kniha Hranice lásky me na první pohled uchvátila svojí estetikou. Na druhý pohled, respektive začtení se, jsem pochopila hloubku této publikace.

Jsou zde zkoumány různé druhy lásky. Každy druh lásky je zpracován nejen fotograficky, ale přináší i Dity osobní zkušenost, poté nabízí perspektivu odborníka. Zároveň v úvodu Dita Pepe mluví o traumatu jako impulsu k tvorbě a fotografii jako terapii.

Kniha je plná témat a odkazů na jiné tvůrce, známých i neznámých lidí. Některá témata se mnou zarezonovala, protože se jimi zabývám také, některá mi byla vzdálená, takže jsem kapitolu jen prolistovala.

Od začátku do konce mě ale překvapovalo, s jakou kreativitou Dita přistupuje ke každému tématu. Například v kapitole pojednávající o setkání s inspirativním člověkem - fotografem Petrem Helbichem, najdeme nejen fotky stylizovávané do jeho tvorby, ale i ochranné stránky z tenkého papíru ozdobeného pavučinkami, jaké známe ze starých fotoalb.

Skoro mám pocit, že mi nepřísluší hodnotit tuto knihu, natolik je intimní. Není pochyb o tom, že láska v různých jejích podobách může být nešťastná, a je inspirativní vidět, jak se s traumaty vypořádal někdo tak kreativní jako Dita.

PS: Vracím se k focení.

1 15.05.2023

Jsem dítě z disfunkční rodiny, které vyhledávalo náhradní vztahy, a v mnoha aspektech této knihy se poznávám. Touha někam patřit, snaha zavděčit autoritám, čím větší teror, tím větší snaha, důvěra, naivita. Když jsem se dívala na neutěšený svět očima jedenáctileté vypravěčky, zažívala jsem deja vu.

Obsah je těžký a syrový, forma je naopak snadno stravitelná. Minimalistický styl, na první pohled působí jednoduše, ale jsou v něm skryta různá poselství.

Například propast mezi světem dětí a dospělých je zdůrazněna i literárním jazykem; dialogy dětí jsou napsané přímou řečí a působí i vizuálně jako scénář, ale u dospělých přímou řeč nenajdeme.

Myslím, že je důležité, že tato kniha Hany Lehečkové vznikla. Má hodnotu jak literární, tak i osvětovou a umím si představit, že autorce poskytla i autoterapii.

10 27.04.2023

V knize M. Agejeva Kokain je deníkovou formou zachycena zpověď moskevského studenta Vadima Maslenikova, který je na jednu stranu romantik, na druhou stranu se ale schovává za masku cynika, aby od sebe odvrátil pozornost a unikl případnému posměchu ze strany spolužáků.

Víc než cokoli jiného dokázal autor uchopit a popsat nízké pudy, kterým Vadim postupně více a více propadá. Na začátku příběhu jde o sexuální potřeby, krutost a pohrdání, postupně se měnící v pocity méněcennosti a pohrdání sebou, zakončené popisem procesu závislosti.

Knihu jsem četla už mnohokrát, ale až při posledním přečtení jsem si uvědomila, že je zde snaha zachytit povahu ruského člověka a různé její polohy.

Dobře je to ukázáno na debatě studentů o postoji k druhé světové válce, v kontextu událostí dnešních dní opět relevantní.

Jedni říkali(), že válku nikdo nepotřebuje, že jsou to jatka, která přinášejí zisk jen generálům a intendantům. Jiní měli za to, že válka je dobrá věc, a kdyby nebylo válek, nebylo by Ruska. (...)Třetí říkali, že válka je sice hrozná, ale v téhle chvíli je nám vnucena. (...). Čtvrtí mínili, že válka nám sice byla vnucena a postavení velmoci nám nedovoluje mluvit o míru, ale (...) povinností duchovních celého světa, vyplývající ze společných zásad křesťanství, je protestovat a bojovat proti dalšímu vedení války, a to nehledě na případné pronásledování podle válečných zákonů.

Zkrátka Kokain* je knížka velmi útlá, ale mnohovrstevnatá, napsaná s úžasnou barvitostí, zachycující dramata, z nichž příběh o kokainu je jen fragmentem toho velkého obrazu.


*V originále se kniha jmenuje Роман с кокаином (Roman s kokainom), což je slovní hříčka - slovo roman je možné přeložit jako román i romance. V angličtině je název knihy přeložen jako Cocaine romance (Kokainová romance), což mi připadá trefnější. Samotnému kokainu patří tematicky totiž jen závěrečná třetina knihy.

2 20.04.2023

V knize Selský baroko se rozhodně najde hodně dobrého, s důrazem na slovo hodně.

Hodně vrstev, hodně rodin, hodně časových rovin, hodně příběhů rozbíhajících se na všechny strany, takže i přesto, že jsem knihu přečetla během jedné nespavé noci, nepodařilo se mi všechno pobrat a ani jsem neměla tu ambici.

Úsporný styl vyprávění na druhou stranu působil jako dobrý tmel. Také si myslím, že si autor dobře poradil s atmosférou horkého vesnického léta, ačkoli moje venkovem nepolíbená fantazie se neměla čeho zachytit a při popisu míst i vztahů se toulala od Hoštic až po Želary (ty filmové).

Konec mě dostal, ale ne v pozitivním slova smyslu. Opravdu bylo potřeba na celé to multiversum subjektivních pravd nasazovat takové klišé? Autenticita nám tu rázem klesá na bod mrazu.

Přese všechno mám pocit, že se jednalo o zdařilý román, jen ne pro mě, což je moje škoda, ne autorova.

4 09.04.2023

Vzpomínky Ernesta Hemingwaye na dobu strávenou v Paříži dvacátých let, obývané spisovateli a výtvarnými umělci dnes známými jako Ztracená generace.

Je pravděpodobné že tu máme idealizovanou verzi událostí, protože, jak říká doslov Josefa Škvoreckého, Hemingway byl na na sklonku života v depresi a ztrácel paměť. Když se pak našel kufr s jeho starými deníky, začal je přepisovat a vzpomínat na staré zlaté časy, asi jako když můj děda vzpomínal na své krásné mladí uprostřed té nejtvrdší totality.

Hemingway v knize často opakuje, že se ženou žili v chudobě. Zároveň však zmiňuje, že měli služebnou, popisuje dovolené v Alpách, kam se jezdívali schovat před nepříjemnou pařížskou zimou Dále Hemingway v Paříži denně chodil pít a jíst do kaváren, kde také psal a setkával se s jinými spisovateli.

Když jsem si ale přečtla, že Ernest i jeho žena Hadley oba pocházeli z velmi dobře situovaných Chicagských rodin, pochopila jsem, že se cítili v Paříži chudí.

Ještě mě zaujalo, jaký je v knize kladen důraz na to, co všechno autor vychlastal, kde to a bylo a s kým. Skoro jako by si vedl alkoholový deníček. Svá oblíbená vína popisuje láskyplně, jako by mluvil milých bytostech. Pokud v té době Hemingway ještě nebyl alkoholik, pokládal své závislosti dle mého slušné základy.

3 07.04.2023

Nápad psát o ženách prostřednictvím příběhů jejich vlasů není špatný, ale zpracování je neoriginální, předvídatelné a bez života. Jako když student odříkává z papíru referát.

Autorka se snaží od začátku do příběhu tlačit emoce, proto je všechno nádherné, magické, bezbřehé nebo naopak odporné, tragické a bezcitné. Žádná šedá subtilní realita, v které se všichni pohybujeme 90% času.

Kdyby aspoň autorka zapracovala na tom, aby postavy nebyly pouze kulturními stereotypy vytvořenými ze samých klišé. Dokonce i příběh Sarah, k jejímuž prostředí má autorka nejblíže, působí uměle.

Bestsellery jsou pro mě zkrátka zárukou zklamání a spojení knihy o ženách pro ženy a bestselleru skončilo ekvivalentem telenovely, což se dalo čekat.

5 13.03.2023

Četní Ostře sledovaných vlaků jsem vnímala jako výlet do starých časů. Nahrával tomu jak květnatý styl Hrabalova psaní, ve kterém jsme nacházela neznámá slova a nebyla jsem si jista, jestli jde o zastaralé výrazy nebo Hrabalovy invence (jinováč, pucvole, hylák, švunk), tak i témata vyšlá z módy. V dnešní době pornifikované bychom se už sotva zasnili nad razítkem obtisknutým na něčí zadnici.

Lehký poetický styl této knihy je prošpikován naturalistickými výjevy, ze kterých se mi dělalo špatně (doprava zvířat na jatka, krmení husy). Je zarážející, jak už jsem v literatuře imunní obrazům z koncentračních táborů, respektive z transportů, ale jakmile někdo na místo vězňů dosadí zvířata, vnímám jejich bolest silněji.

Tak jako u všech svých knih se Hrabal při tvorbě Ostře sledovaných vlaků nechal inspirovat svým životem; za druhé světové války pracoval jako výpravčí. Zároveň stěžejní událost knihy se opravdu stala nedaleko stanice Podřipsko.

PS: U některých knih by měla být zvlášť sekce pro dobrovolné a nedobrovolné čtenáře. Ačkoli nevím, jestli bych nebyla stejný otrávený maturant, kdyby mi někdo v osmnácti letech předepsal tuto knihu.

7 05.03.2023

Svědectví o tom, jak se žilo a chlastalo americkým novinářům v Portoriku na přelomu 50. a 60. let.

Thompson se snažil knihu vydat ihned po jejím vzniku, ale nikdo o zápisky z mejdanu plného alkoholu a násilí tenkrát neměl zájem. Asi to na tehdejší americkou společnost bylo moc syrové čtení. Rumový deník tedy ležel přes 40 let v šuplíku a byl vydán až v roce 1998, to už měl Thompson na svém kontě řadu jiných úspěšných knih.

Legenda praví, že novelu v 90 letech ‘objevil’ Thompsonův přítel Johny Depp. Později, v roce 2011, vnikla (dost volně pojatá) filmové adaptace Rumového deníku, ve které si Johny zahrál hlavní roli. Škoda, že už byl Thompson po smrti a nemohl se vyjádřit k tomu, jak plod jeho gonzo* novinařiny zmutoval ve veselou romantickou komedii.

Pro mě je tato novela výletem do světa maniaků a pochybných existencí, temné strany tehdy prosperující (pan)americké společnosti. Přes všechnu špínu, kterou obsahuje, je místy poetická. Když píšu v recenzích, že vyhledávám atmosférické čtení, mám tím na mysli přesně tohle:

„ V prvních hodinách karibského dne je něco tak svěžího a čerstvého. Ve vzduchu visí šťastné očekávání, že se něco stane, snad rovnou před vámi na ulici nebo za prvním rohem. (…) …vzduch byl svěží a plný příslibu, že už konečně dojde na ten pořádný kšeft, a já měl pocit, že kdybych byl jen trochu rychlejší, mohl bych dohonit ten prchavý přízrak, který zůstával vždycky krok přede mnou. Pak přišlo poledne a ráno vyprchalo jako zapomenutý sen. Mučil vás pot a zbytek dne hyzdily mršiny věcí, které se mohly stát, ale nepřežily to horko. Když se slunce doopravdy rozpálilo, sežehlo všechny iluze a já viděl, jak Portoriko opravdu vypadá – je nízké, nevlídné a přeplácané – tady mě nic dobrého nečeká.“

*Gonzo žurnalismem Hunter Thompson nazval (svůj) styl psaní, kdy se jako novinář ocital uprostřed příběhu a stejně jako o fakta se jeho články opíraly i o osobní zkušenost.

5 30.01.2023

(SPOILER) Výborně napsaná kniha mapující konec války v českém pohraničí se vším jejím hrdinstvím i švejkovstvím. Jmenuje se sice Zbabělci, ale řekla bych, že zbabělství jako takového je v ní málo.

Víc než z historického hlediska mě kniha zaujala jako sonda do mentality mladého člověka, narozeného téměř před sto lety. Dany Smiřický je pro mě zajímavá postava k posouzení a konfrontaci tehdejší společnosti a té současné.

To, že ženy vnímá jako jednoduché objekty, které slouží jeho potřebám, přisuzuji příkladu z domova - mamince. Aby ne, když se k němu chová jako k dítěti a pánu tvorstva zároveň. O půlnoci mu nosí do postele čaj, v poledne zase svíčkovou a zdá se, že její prioritou je celkově sloužit. Maminku má Dany rád, ale neví, o čem by si s ní povídal. Z odezvy to ani nevypadalo, že by maminka o polemizování nad životem stála. Dany je zvyklý mluvit o životě jen s muži. Myslím, že tomuto paradigmatu už odzvonilo, díky bohu za to.

Jeho sexuální loudilství s tím souvisí. Nikdo (maminka), mu nevysvětlil, že to není kosher a on sám na to nepřišel. V dnešní době samozřejmě také máme ukecávače a loudily (kauza Feri například), ale ti už aspoň vědí, že to není nic k chlubení. I tady jsme se jako společnost trochu posunuli.

Naopak co mě překvapilo; úroveň narcismu Danyho si v ničem nezadá s marnivostí dnešních selfie milovníků. Danyho víc než to, co dělá, zajímalo to, jak u toho vypadá. Kdyby měl Dany Instagram, jeho prioritou v rámci revoluce by bylo, postovat fotku se samopalem. Celá revoluce by se mu hodila k tomu, aby z ní vytřískal pěkných pár storýček.

Ale abych jen nekritizovala; Dany a jeho vrstevníci si s nelehkou výzvou poprali nejlépe, jak uměli, ať už byly jejich pohnutky jakékoli. Vracím se zpět k názvu knihy. Nevím, proč se Škvorecký tak sebekriticky nazval zbabělcem (pokud bereme v potaz, že Dany je jeho alter ego a Kostelec je jeho rodné město Náchod). Napadá mě příhodnější název - Nehrdinové.

V každém případě skvělá knížka, která i po letech inspiruje k zamyšlení.

7 25.09.2022