2001: Vesmírná odysea

4 08. dubna

Vesmírná odysea vás skutečně "vezme do kosmu". Dnes už to tak nevyzní: web NASA zpřístupňuje snímky a videa kdečeho ve vesmíru, na internetu sledujeme komentované přímé přenosy letů raket, moje malá dcerka zítra jede na besedu s kosmonautem z ISS a pozítří vědci celé planetě ukážou, co lidské oko dosud nespatřilo. A přesto to má svůj půvab. Film jsem neviděla a přes svou dys-filmo-koukálii se k němu asi někdy odhodlám.

Knihu jsem četla už podruhé a mám z ní zvláštně ne-lidský pocit. U žánrovek se to stává a bez problémů jim to odpouštíme: postavy na stránkách jsou občas jen ploché organismy definované svým úkolem. Zločinec páchá zlo, detektiv analyzuje stopy, bohatý princ přijíždí na bílém koni. Nekladu Clarkovo veledílo na úroveň detektivního krváku, ale jednající postavy jsou natolik redukované na intelektuální akty, natolik vzájemně zaměnitelné (jako osobnosti) a v sociálním vzduchoprázdnu existující (David Bowman v závěru už není schopen ani vazby prostřednictvím umění), že ve mně skutečně neevokují setkání s lidskou bytostí. A to mi připadá nebezpečné - ten pohled ven, který zcela zastiňuje potřebu pohledu dovnitř -, neboť příběh aspiruje na mnohem víc než obyčejnou žánrovku.
Technooptimismus a pokrok lidstva je fajn věc, dokud nezjistíte, že se vám během dosahování stále vzdálenějších horizontů společnost (ta přehlížená, nedůležitá individua, která ji tvoří) hroutí kvůli depresím, neurózám, sociální fobii, epidemiím sebevražd a závislostí. A mít v rukávu vznešenou prainteligenci, která nás v klíčových bodech bezpečně postrkuje, je sice vzrušující intelektuální hříčka, ale s naším reálným bordelem zde na matičce Zemi nám tahle myšlenka příliš nepomůže.

6 01. března

Co k tomuto napsat... Všichni správní scifisti znají HALa 900, vědí, kde se přestupuje z linky ze Země na linku na Měsíc i co to je TMA-1. Ale řada z nich to víc spíš z filmu, než z knihy - a to není žádná ostuda, protože tato kniha předlohou filmu nebyla a vznikala současně. A přesto nejde o nízký typ literatury zvaný novelizace scénáře, ale o plnohodnotný příběh, který má celou řadu odklonů jak dějových tak místních (například se neletí k Jupiteru, ale k Saturnu). Čte se to jedním dechem a jde o úžasný příklad ještě stále technicky i humanisticky optimistickou hard-scifi 60. let. 100%

3 27. února

Od tohoto autora jsem četl v minulosti knihu MĚSÍČNÍ PRACH, která se mi líbila. Kniha 2001: Vesmírná odysea je moje druhá kniha. V Epilogu autor uvádí, že román napsal v letech 1964 - 1968 a vyšel v červenci 1968 krátce po premiéře filmu. Možná časem vyzkouším další knihy z této série.

Knihu bych hodnotil na 4,5 hvězdičky, tj. 90 %. Kniha má 6 částí. Celkově se mi kniha líbila. S našimi hrdiny se ocitneme na Měsíci, plujeme vesmírem kosmickou lodí a zažíváme různá vesmírná dobrodružství. Součástí posádky je také počítač HAL 9000. Líbily se mi autorovy popisy vesmírem, popisy planet a dalších vesmírných objektů. Je pravda, že někdy jsem musel zapojit více fantazie, zpomalit rytmus čtení, abych dokázal pochopit a vstřebat všechny informace, které nám autor předkládá. Možná časem se vrátím k některým kapitolám a znovu si je přečtu. Tato kniha se řadí ke klasice z žánru sci-fi. Autor v době psaní knihy dokázal předpovědět věci, které v současné době bereme za samozřejmost (satelitní systémy komunikace, knihy v elektronické podobě aj.).

Viděl jsem také film, který se mi líbil. Film má kolem 2,5 hodiny. Je prostoupený hudbou, v určitých místech je jen černá obrazovka a hudba. Líbil se mi hlas počítače, který nadaboval český herec, ale jméno herce nevím. Film určitě také stojí za shlédnutí a myslím si, že fanouškům sci-fi se bude líbit. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Turing vyvodil, že pokud lze s počítačem vést dlouhodobý rozhovor - a není podstatné, zda se to děje pomocí psacího stroje nebo mikrofonu -, aniž jsme schopni rozlišit mezi odpověďmi počítače a odpověďmi, jaké by dával člověk, pak stroj skutečně myslí, podle všech přijatelných definicí tohoto pojmu.

10 23. února

Má ještě v dnešní době plné moderních, téměř romantických space oper, akčních military sf, silných hrdinů a hrdinek, smysl číst pomalé, odměřené filosofické science fiction? Postupně umenšuji svůj čtenářský dluh čtením starších SF klasik. Klasik, které patří do zlatého fondu, mezi mistrovská díla, nejen podle názvu edice. Po přečtení Vesmírné odysey mohu na úvodní otázku s čistým svědomím odpovědět ANO. Tyto desítky let staré SF mají své neoddiskutovatelné kouzlo. Kouzlo optimismu z překotného vývoje a průzkumu blízkého vesmíru. Kdo by tenkrát býval čekal, že se to vše o pár let později tak nepěkně zadrhne? Byla to doba, kdy se dělali odvážné skoky. Příběh je ukázněný, odměřený, téměř bez akčních pasáží, krok po kroku postupuje svým tempem. Stylem psaní patří do jiné doby. To neberu jako kritiku, jen je to v přímém kontrastu k dnešní době a k dnešnímu stylu SF. A ano, mnohým se to vážně může číst hůř. Příběh je klasický, lehce hororový a filosofický zároveň, ke konci se přidává téměř mystický, možná náboženský prvek. Nejsem fanoušek hlubokého čtení, hledání skrytých motivů, apod. To co tam vidím, tam pravděpodobně vidím pouze já a nikdo jiný. Přesto tam vidím tam odvahu pustit se osamocen do riskantního podniku. Motivaci posunout obálku lidských znalostí zase o kus dál. Přesně v duchu naturelu dávných průzkumníků, zcela v souladu s nadšením 60. let v oblasti kosmického výzkumu. Pokud se někdy budeme chtít vydat za hranice oběžné dráhy, budeme muset tuto odvahu, motivaci a schopnost riskovat, znovu objevit. Nutnost riskovat, třeba i smrt ve studeném černém vesmíru, bez toho se nikam nepohneme. Odvahu a motivaci průzkumníků, kterou jsme v posledních desetiletích někam ztratili.

3 23. února

Když jsem chodil na ZŠ, každý kluk chtěl být buď pilot F1 a nebo kosmonaut. Já nechtěl být pilot čehokoliv a logicky tedy ani kosmonaut. Chtěl jsem být popelář. Fascinovalo mne, jak popeláři jezdí vzadu na těch stupínkách. To je asi jeden z důvodů, proč jsem se k téhle klasice dostal až když je mi 42 let (I když teď si uvědomuji, že o popelářích jsem do této chvíle vlastně taky nic nečetl). Po přečtení této knihy rozhodně kosmonaut chci být!!! (Možná už to ale blbě stíhám ...).

O knize už tu bylo vše napsáno. Tak vlastně nevím co dodat. Rozhodně dávám plný počet hvězd, protože jsem z tohoto díla naprosto nadšený. Vzhledem k tomu, kdy tahle kniha byla napsána, mi přijde, že pan Clarke byl něco jako Nostradamus. Prostě paráda!

(Jdu volat do NASA, zda se mám stavit ohledně pohovoru ...).

2 28. ledna

Je to klasika žánru a docela mě zajímalo, jaké to bude. Osobně bych prvních 120 stran zkrátil tak na 10. Je to plné technických nezáživných popisů - o tíži, fungování družic, popisy planet apod. Ano, je to novátorské, když člověk uzná, že v roce 1968 ještě nevkročila lidská noha na Měsíc, ale přece jen jsem měl pocit, že čtu učebnici fyziky. Když pak autor začal popisovat, jak hlavní hrdina jde na záchod a má nutnost nám to popsat do nejmenších technických detailů, tak už mi to přišlo trochu moc. Část s Halem bych naopak prodloužil, ´souboj´ mohl být ještě dramatičtější. A poslední část byla zas až trochu moc iracionální, ale asi to k A. C. Clarkovi hold patří...

1 22. ledna

Na této knize mě hlavně fascinuje ta vize budoucnosti, ta představa těch "druhých" a jejich vliv na náš život. Jinak sci-fi není úplně můj oblíbený žánr, ale tahle kniha se mi líbila svou přímočarostí, jednoduchou linií děje. Možná trochu moc technického popisu, ale to parně k tomuto žánru patří.