Skoncovat s Eddym B.

Autobiografická zpověď samotného spisovatele. který žil na francouzském venkově v Hallencourtuv severofrancouzském Pikardii.

Eddy popisuje svůj život velmi syrově, naturalisticky. Ve škole ho šikanovali za jeho projev, to jak jeho rodina žila ve velmi nuzných podmínkách, a i to jak se projevoval.
Spoustu věcí musel pochopit a překousnout. Nechal si to vše líbit, nevzbouřil se, nechal to plynout.
Jeho rodiče byli intelektuálně velmi omezení a raději než mít kvalitnější jídlo, tak raději televizi v každé místnosti.

Čím by starší, tím tak pochopil, že vlastně je jiný a mezi ně nepatří. Intelektem, ale i si začínal až příliš uvědomovat svou orientaci. Pro jeho okolí to bylo nepochopitelné, ale on sám věděl, že odtamtud musí odejít, utéct.

Na tak útlou knihu je vyprávění dusné a mnohdy i náročné a nepochopitelné. A má kniha velmi dobrá hodnocení já jdu proti proudu.
Vím, že je to život a že by určitě raději žil jinak, ale mnohdy mi bylo až nevolno z jeho vzpomínek kdy ho například šikanátoři poplivali a on to musel slízat a později si to ve svých erotických představách připomínal.
Věřím, že autorova tehdy dětská a jemná povaha nechtěla žádné drama, ale...

Kniha asi stojí za přečtení, ale omlouvám se, nadšení a opěvování téhle knihy se u mě nekoná.

Citace:
... Matka: Nic si z toho nedělej, že táta furt nadává, on to nemyslí zle. Nadává, aby neměl dlouhou chvíli, neví co dělat jinýho.

Reálný pohled na život ve Franci 21. století - šílené. Surové, syrové, neskutečné. Výborná kniha.

Být chudý neznamená být špindíra, chlastat, být vulgární a žít z dávek. Chudoba cti netratí.

Nedokážu pochopit, proč to někdo vydal. Je to deník, zpověď, ano, měl to těžké, bylo to hrozné, šílené, skoro se tomu nedá věřit, přesto myslím, že kdyby to po napsání řekněme rituálně spálil, nebo hodil do vody uprostřed oceánu, udělal by líp. A místo toho to pošle do vydavatelství a tam zajásají, protože dnes čím víc kdo šokuje, tím víc vydělá.

Dočetla jsem se až do konce, ale nikomu o tom vyprávět nechci, nikomu nedoporučím. Nechápu tak vysoké hodnocení. Bohužel, toto není kniha pro mě.

Nemám slov. Syrové, upřímné, silné. Jedno z nejlepších děl současnosti, které jsem četl.

Být jiný je neodpustitelné a bída materiální a duševní je všude stejná, ať je to Francie (Skoncovat s Eddym B.), Itálie (Geniální přítelkyně, Navrátilka), Polsko (Pískový vrch) nebo periferie Madridu (Zlozvyk), a autor tu vrší jeden otřesný zážitek z dětství a dospívání na druhý, ale když máte něco načteno, už vás to tolik nešokuje. Mám pocit, že kdybych tenhle kousek četla bezprostředně po jeho vydání, oslovil by mě víc, od roku 2017 se však naturalistické zobrazování bezútěšného dětství stalo poměrně běžným postupem. Přesto je prvotina Édouarda Louise cenným vhledem do dospívání v devadesátkách, tam, kde Francie není až tak sladká.

Autor si rozhodně nebere servítky a popisuje velmi nepříjemné až nechutné zážitky ze svého dětství a dospívání. Knihu jsem přečetla velmi rychle – možná i proto, abych ji měla co nejdříve za sebou.

Eddyho jsem si, věřte nevěřte, vybral jako krátkou oddychovou knížku k rozečtení po mé několikaměsíční čtenářské nečinnosti. A to jsem dostal.
Netuším, jaký „ukázkový francouzský naturalismus“ tu jiní čtenáři nacházeli. Je pravda, že francouzský venkov kniha vykresluje realisticky – tedy alespoň myslím, že realisticky. Ta všudypřítomná středověkost, jež z popsaného prostředí vystupuje v každém odstavci – od špíny a chudoby, přes devadesátkovou parafrázi na jakési dohodnuté sňatky mezi třináctiletým klukem a osmnáctiletou dívkou, až po dvě sexuální scény (z nichž ta čistě chlapecká se může zdát až směšně neuvěřitelná) – mi nedovola se do děje nijak zvláště vžít.
Proto všechno jsou mé pocity například daleko slabší, než u naší české obdoby podobného tématu v knize Rozložíš paměť od skvělého Marka Torčíka, která je mi svým založením a prostředím mnohem bližší (nečekaně…), což z ní ve výsledku činí daleko silnější čtenářský zážitek.
Nechci však, aby má recenze vyzněla převážně negativně. Kniha se mi z velké části líbila. Popisem některých scén mi byla přece jen blízká (reakce na šikanu nebo třeba masturbace po koncertě v kontrastu s následným pokusem o sex se ženou) a díky dobrému formálnímu zpracování i přiléhavému překladu se čte opravdu plynule a neměl jsem svůj obvyklý problém s tím, že většinu vět čtu nejméně dvakrát, abych pochytil jejich význam.
Hodnotím tedy lehce nadprůměrně, tři a půl hvězdy

Kniha Jak se stát jiným se mi líbila víc. Tady je to víc syrové a drsné. I tak jsem si ale tohoto autora oblíbila.

Přečetla jsem 3/4 knížky. Ale strašně mě znechucuje naturalismus, jakým je psaná, zvlášť chrchle, u kterých jsem to taky vzdala. Tematicky jde o zajímavou věc - život socek, homosexualita, prostředí, které neznám, proto pro mě má kniha jistou dokumentární hodnotu. Nicméně literárně je to špatný - přeskakování z naturalisticky líčených scén do odborné terminologie je zkrátka nešťastné. A já si v naturalismu prostě nelibuju.

Slova „románová senzace“ jsou na zadní straně této knihy naprosto oprávněně a vůbec se nedivím, že tento kousek strhl takový poprask. Autor píše o svém životě upřímně a svými slovy vás dostane do kolen. Je pro mě neuvěřitelné, že se jedná o autobiografii a takto se v chudších částech Francie 30 let nazpět žilo (možná ještě žije). Nedokážu si představit svět, ve kterém nemáte jistotu jídla a teplé vody, jste terčem posměchu celé vesnice, televize je středobodem vašeho dne, váš život směřuje od dětství k práci v místní továrně a na vzdělání se tak úplně nehraje... Před autorem smekám klobouk nejen za to, že něco takového „vydržel“, ale především za to, že o tom napsal takto syrové svědectví a šel s kůží na trh. Rozhodně totiž není snadné se takto otevřít a nechat nahlédnout miliony lidí do zákoutí své duše. Kniha mimo to, že nás informuje o životě někde jinde, zpracovává řadu témat - homosexualitu, šikanu, touhu být někým jiným, špatné rodinné zázemí, odsouzení okolím... Myslím si, že Skoncovat s Eddym B. by opravdu mohla inspirovat a pomoci řadě lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci - ať se snaží, jak moc chtějí, nezapadají mezi ostatní. Na mě zapůsobila skutečně silným dojmem, pocítila jsem pestrou škálu emocí a přemýšlela o spoustě myšlenek, jež zde byly řečeny. Tohle dílo pro jeho přínosnost a důležitost s klidným srdcem můžu tedy doporučit úplně všem (možná i povinně).

Au! Být jiný bolí. Být gay ještě víc, zvlášť v devadesátkách a v zapadákově. Antireklama na život na francouzském venkově. Stereotypy vyskakující ze šatních skříní i školních lavic. Homofobie. Rasismus. Třídní nenávist. Násilí. Alkohol. Předsudky. White trash svět, kde se jinakost nepromíjí a rovnou se trestá. Kniha se četla sama. Cením jazykovou a emoční autenticitu. Louis velmi odvážně tne do živého. Tedy sám do sebe! Jdu postupně otevřít Dějiny násilí a Kdo zabil mého otce. Wow!

Myslíte si, že máte život na ho...no? Tak si přečtěte tuhle knížku a dost možná zjistíte, že si žijete celkem fajn. Velmi syrové vyprávění, autentické s bolestí, kterou budete při čtení cítit.

Nic nového, skoro každá kniha týkající se homosexuality je jedna velká deprese. Tohle je ale úplně na jiné úrovni nicoty. Přelom 20. a 21. století ve Francii jsem si představovala jinak. Ne jako zastaralé hloupé názory hloupých lidí z nějaké malé vesničky, kde nemají ani normální podlahu v domě, zato mají 4 televize, protože sledovat TV je vrchol celého jejich života. Nemám ráda nadužívání nadávek, tady jsem si toho "užila" habaděj. Úplně jsem si vzpomněla na naturalismus a Zabijáka od Zoly, kterého jsem četla k maturitě. Tohle byl totiž ukázkový příklad francouzského naturalismu.

Tak toto som prečítala na šup. Čítalo sa to ľahko. Malo to rýchly spád.

Tá úprimnosť bola až prekvapujúca. Autor sa odhalil úplne, úplne donaha. Ani tie svoje zlé vlastnosti a postoje nezakrýval. Takže mám slušnú predstavu o tom, čo sa odohráva v duši chlapca, homosexuála, šikanovaného, v prostredí chudobnom, tvrdom v každom ohľade.

Ani som netušila, že na prelome týchto tisícročí malo (a zrejme stále má), niektoré svoje oblasti Francúzsko tak málo rozvinuté. Vo všeobecnosti má Francúzsko imidž vyspelej a kultúrnej krajiny. Ale je to veľká krajina. Takže fajn vedieť. Svet je veľmi rôznorodý a nedá sa zovšeobecňovať.

Některé knihy by se neměli číst o vánocích, zkusím jindy, snad dočtu

(SPOILER) Túto knihu som prečítal ešte v marci, ale ku komentáru som sa dostal až teraz. Pocity z nej však pretrvávajú a sú také silné, že som musel zvýšiť hodnotenie. Musel som si nájsť jeden citát, ktorý som tu chcel spomenúť, len som naň už medzitým samozrejme zabudol.

Najprv som prečítal len zopár strán až po odsek s daným citátom, ktorý končil približne vetou: "Na urážky sa nedá nikdy zvyknúť." Taká jednoduchá veta, ale bohužiaľ kruto pravdivá. Pri hľadaní tohto citátu som si pripomenul ďalšie nádherné citáty o tom ako sa nebáť toho byť iným a ako sa vyhrabať aj z toho najhlbšieho dna.

To "rodinné" prostredie mi teda (bohužiaľ) silne pripomínalo slovenský vidiek, kde sa toleruje alkoholizmus a domáce násilie (hlavne, nech sa to vyrieši za dverami v rámci rodiny) a božechráň, aby ste vybočovali z dopredu určenej mačoistickej škatuľky a chceli byť niekým iným (lebo, čo povedia ľudia). A vy sa v tomto musíte naučiť žiť.

Keď som sa potom po pár týždňoch ku knihe vrátil, ten citát som mal stále v hlave až do konca. Dočítaval som knihu rýchlo, aby som ju mohol vrátiť do knižnice, no ten koniec ma tak rozsekal, až to bolo ako nečakaný úder do brucha (možno to tak cítil aj Eddy), ktorý som musel pekne dlho rozdýchať. Konečne ste niekde, kde veríte, že zapadnete, máte malé svetielko nádeje a stačí jedna veta, kruh sa uzavrie a začne odznova a zistíte, že ste tam, kde ste boli, len šikanátori sú viac nóbl. Lebo na urážky sa nedá nikdy zvyknúť.

Keďže viem o čom zhruba sú ďalšie knihy a chystám sa na ne (len sa na ne treba očividne psychicky obrniť), tak strašne dúfam, že Eddy sa z toho dna dokázal vyhrabať s čo najmenším množstvom tráum a hlavne, že je šťastný.

P.S.: Ak si tu niektorí myslia, že tie sexuálne scény s kamarátmi sú prehnané, či nebodaj vymyslené, tak som za vás rád, že si to neviete predstaviť. Potom ste mali asi lepšie dospievanie ako Eddy. Je také neuveriteľné, že to robili (pred)pubertálni chlapci v danom maskulínnom prostredí v danej dobe, keď len kopírovali, to čo videli/našli okolo seba?
Ja sám som dostal zvláštny návrh (najskôr zo srandy) v takmer prázdnej šatni po telocviku na základke od spolužiaka zo sociálne slabšieho prostredia niekedy okolo roku 2003. Len som ho vďaka svojej naivite a neskúsenosti nepochopil. A to sme boli obaja hetero.

Kniha mi evokovala citát Anny Kareniny: "Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém."

Tohle bylo velmi bolestné čtení.
Louis svá dětská léta a dospívání popisuje pohledem zmateného dítěte, které se snaží porozumět jinakosti, kterou pro ostatní je.

Kniha pro mě byla velmi emočně silná. Určitá rezignace, ke které částečně Louis během života na venkově přistoupil, aby se uchránil, je tak prostá a křehká a já si nedovedu představit, jak náročné to pro něj muselo být.

Úleva, kterou popisuje po přestěhování se do většího města, je hmatatelná. Lidsky doufám, že se má Louis dobře.

Nejedná se o literární veledílo, ale zpověď (v sobě samém) ztraceného dospívajícího mi přišel natolik silný, že si pět hvězd zaslouží.

4,5*/5* Édouard Louis pro mě byl autorem, od kterého jsem si něco chtěla přečíst už dlouho. A konečně jsem tak udělala. Musím říct, že na to, jak je knížka krátká mi trvala přečíst poměrně dlouho. Několik dní jsem u ní strávila, nevím, zda to bylo mým chaotickým životem v době kdy jsem jí četla nebo tím že byl příběh tematicky tak těžký, že to nešlo přečíst na jeden zátah. Hned od začátku jsem byla překvapená kolik tady toho je, jaký to je masakr a jak moc je to na plnou hubu. Autor se s ničím nemaže, stejně jako se život nepáral s ním. Krátké kapitoly jsou úderné, mají trefné pojmenování a každá vás zasáhne jiným způsobem. Vždycky jsem si říkala to je brutus to už nemůže být horší a pak bang! A měla jsem další pecku, ještě brutálnější. Co všechno se může v životě jednoho člověka stát, to mi přijde až neskutečné. I přes to, jak mě tahle knížka několikrát dostala mám ale pocit, že mě nesložila tak moc, jak jsem chtěla. Asi to bude stylem psaní, nebo nevím, ale po dočtení nemám pocit, že by toho ve mně zanechala zase tolik. Líbilo se mi, jak to bylo na plnou hubu, že si to na nic nehraje. Nemám ale pocit, že by ve mně knížka zanechala nějakou hlubokou ránu, což já u knížek ráda. Proto nedávám úplně plný počet, ale nadšená jsem velmi a na další díla autora se určitě chystám.

Audiokniha
Krátká kniha, ale je tam toho víc než v lecjaké o 500 stranách. Je to smutné, bolavé, a taky důležité, že jdou tyto příběhy ven. Že lidi, co to prožili dokáží svůj příběh popsat, jít s kůží na trh. Někdy se divím, že na to, kolik pošroumaných dětských duší chodí po světě, je svět pořád ještě krásné místo.