Pohyblivý svátek

Největší kouzlo Pohyblivého svátku je v tom, že ho člověk může číst kdykoliv a otevřít knihu na jakékoliv stránce a nikdy nezklame.

Tuhle knihu mám fakt moc ráda. Připomněla jsem si ji díky zmínce v knížce Ztraceny v Paříži.
Krásné, smutné, poetické... Prostě Hemingway.

Tuto knihu jsem poprvé četla už před lety. Teď jsem se k ní vrátila, protože mi ji připomněl Jan Šmíd ve své knize o Francii. A tyto vzpomínky se mi opět opravdu líbily! Hemingway to vystihl, Paříž je POHYBLIVÝ SVÁTEK.

Rozvzpomínání Hemingwaye na mladá léta v bohémské Paříži .....

Jak ráda jsem se s autorem procházela uličkami města , navštěvovala kavárny a sdílela jeho postřehy ze setkání .... se svéráznou Gertrudou Stein i jinými, mně ne vždy známými postavami ze světa umělců ....

Zaujala mne jeho blízkost k ruské klasice .... ale hlavně jeho informace o mém oblíbenci F. S. Fitzgeraldovi a jeho ženě Zeldě i románu Velký Gatsby....

Už zde v závěru autor bilancuje - a v době pobytu v rakouských horách přemýšlí o moci bohatství a peněz ....
.... byli jsme strašně chudí a strašně šťastní ....tenkrát v Paříži /

A souhlasím - Paříž je věčná .... a je to takový pohyblivý svátek ....

Kniha Pohyblivý svátek je o tom, jak spisovatel Ernest Hemingway žil v Paříži, když byl mladý a chudý. Vypráví o tom, jak psal, chodil do kaváren a poznával slavné lidi, třeba spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda. Popisuje Paříž jako kouzelné místo plné umění, knih a dobrého jídla. I když neměl moc peněz, byl šťastný, protože dělal, co ho bavilo – psal a žil naplno. Knížka je jako pohled do jiného světa – do krásné staré Paříže. Nejvíc se mi líbilo, jak Hemingway popisuje kavárny, ulice a atmosféru města. Při čtení jsem si připadala, jako bych tam byla s ním. Taky mě bavilo číst o jeho setkáních s různými slavnými lidmi. Je zajímavé vidět, jaké měli sny a jak se snažili uspět. Někdy bylo těžší rozumět tomu, co přesně chce Hemingway říct, protože píše trochu jinak, než jsem zvyklá. Taky některé části byly smutné, protože život není vždycky jednoduchý. Ale celkově se mi knížka líbila, protože ukazuje, že důležité je dělat to, co máme rádi, i když to není vždy lehké. Doporučila bych ji spíš těm, kdo mají rádi cestování, umění a knihy. Možná by se víc líbila starším lidem, kteří se zajímají o historii a slavné spisovatele. Ale i já jsem si z ní hodně odnesla.

Nechápu, jak může někdo nedat plný počet hvězd

Sledujeme cestu od bohéma, který vystačí s málem... k bohémovy který ale dokáže vidět potřeby druhých. Každá návštěva Paříže je pohyblivým svátkem, minimálně před sto lety se to mohlo zdát. Tehdejší svět by stál za návštěvu, minimálně podle tohoto vyprávění

Pro další setkání s Hemingwayem jsem zvolil vzpomínkovou knihu na jeho pobyt v Pařízí ve dvacátých letech, kdy z vyznění vyplývá, jak byl v té ohromné chudobě šťastný – což je s podivem, vzhledem k tomu když s ostatními umělci Ztracené generace hodoval v kavárnách a restrauračkách a lemtal v putykách.
Tak nějak to spíš vypadá z velké části na zbožné přání než autentické vzpomínky, za mě průměrná záležitost, Orwell o Paříži uměl lépe – 55 %

Docela jsem se pobavil, jak Hem (tak mu v knize někteří říkají) píše, že se v Paříži tehdy dalo žít prakticky z ničeho. Jó, časy se mění. V době, o které v knize píše, mu bylo 25 let. Je to takové méně výrazné povídání a některá jména umělců jsem ani neznal. Doslov napsal Josef Škvorecký.

Dvacátá léta v Paříži očima Ernesta Hemingwaye, jak na ně vzpomínal v padesátých letech na Kubě: život ve velmi skromných podmínkách s první ženou, kruh kolem Gertrudy Steinové, Sylvie Beachová a její knihovna, hlad, chudoba, seznámení a přátelství se Scottem a Zeldou Fitzgeraldovými, Erza Pound… jednalo se o jeho první pobyt v Paříži, kdy byli „strašně chudí a strašně šťastní.“

Kdysi jsem už toto knihu číst zkoušela, ale Paříž jsem téměř neznala a nedokázala jsem docenit bohatý místopis. Díky letošní třídenní zastávce v Paříži jsem po knize sáhla znovu a užila si ji úplně jinak.

Když vystupujete v roce 2023 na metru Cardinal Lemoine a vybavíte si slova EH: „adresa rue Cardinal Lemoine číslo 74, co jsem jí udal, nemohla být adresa ubožejší“, musíte se pousmát, jak moc se svět změnil.

Nejvíc jsem žasla nad kapitolu Paříž je věčná, ve které Hemingway líčí zimy strávené se svou ženou a malým synem v rakouském Schrunsu v Alpách, kde nebyly žádné „lyžařské výtahy ani žádné lanovky … nahoru se člověk musel vyšplhat na lyžích, na které si připevnil tulení pásy.“ Vůbec jsem netušila, že Hamingway a jeho žena Hadley patřili po boku Waltera Lenta a Hanesse Schneidera k průkopníkům skialpinismu. Lyžovali na ledovcích, ve Švýcarsku, v Dolomitech - od listopadu do Velikonoc.

Knihu určitě doporučuji, pokud máte rádi autory ztracené generace, Paříž, knihy a lyžování.

Vzpomínky Ernesta Hemingwaye na dobu strávenou v Paříži dvacátých let, obývané spisovateli a výtvarnými umělci dnes známými jako Ztracená generace.

Je pravděpodobné že tu máme idealizovanou verzi událostí, protože, jak říká doslov Josefa Škvoreckého, Hemingway byl na na sklonku života v depresi a ztrácel paměť. Když se pak našel kufr s jeho starými deníky, začal je přepisovat a vzpomínat na staré zlaté časy, asi jako když můj děda vzpomínal na své krásné mladí uprostřed té nejtvrdší totality.

Hemingway v knize často opakuje, že se ženou žili v chudobě. Zároveň však zmiňuje, že měli služebnou, popisuje dovolené v Alpách, kam se jezdívali schovat před nepříjemnou pařížskou zimou Dále Hemingway v Paříži denně chodil pít a jíst do kaváren, kde také psal a setkával se s jinými spisovateli.

Když jsem si ale přečtla, že Ernest i jeho žena Hadley oba pocházeli z velmi dobře situovaných Chicagských rodin, pochopila jsem, že se cítili v Paříži chudí.

Ještě mě zaujalo, jaký je v knize kladen důraz na to, co všechno autor vychlastal, kde to a bylo a s kým. Skoro jako by si vedl alkoholový deníček. Svá oblíbená vína popisuje láskyplně, jako by mluvil milých bytostech. Pokud v té době Hemingway ještě nebyl alkoholik, pokládal své závislosti dle mého slušné základy.

Také jsem si knihu chtěla přečíst po shlédnutí filmu Město andělů a i se mi hezky hodila do ČV 22, tak jsem neotálela. Kniha se mi četla hezky, je taková "příjemná"- zní to asi divně, ale jiné slovo mi momentálně nenapadá. Prostě takové příjemné pohodové čtení.

Pohyblivý svátek jsem si chtěla přečíst už od shlédnutí filmu Město andělů. Výzva mi pomohla četbu zrealizovat. Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že byly její části napsány v Paříži, její atmosféru zbožňuju a ráda si ji připomínám. Po několika kapitolách jsem se ale "zadrhla", řekněme, že druhá třetina knihy pro mne byla velmi nudná, nešlo se mi jí prokousat, na chvíli jsem ji odložila. Pak jsem se zase začetla, ale to jen díky popisu F. Scotta Fitzgeralda a výletu na jih Francie a Hemingwayovu pobytu v Alpách. Paradoxně tedy není kniha jen o Paříži, ale za mě nejlepší část probíhá jinde.
Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, řekla bych ale, že jde poznat, že jde o jeho ranou tvorbu. Myslím, že stačí jednou za život :-).

Nějak mě to nechytlo za srdce, příběh se tak nějak potácí odnikud nikam...

Po několika letech opět opáčko a opět příjemný zážitek z četby, prostě to chce ten správný čas a náladu a výsledek se dostaví.

Příjemné čtení ke kterému se - bůhví proč, hodí víno. Je škoda, že stránky knihy, i to víno, došly tak rychle.

Hemingway prostřednictvím svých črtů popisuje nejen svůj život z Paříže, kdy první válka byla minulostí a ta druhá ještě hodně velkou budoucností. Skvělé oddechové čtení s vůní pařížských kaváren a uliček, dobrého vína a spoustou inspirace.

Poprvé se mi něco od Hemingwaye opravdu líbilo! Je to svižné, upřímné, všímavé, zajímavé, někdy hrubé, ale vždy čtivé - a zasazení v místě a čase nemá co do atmosféry konkurenci (taky se vám kolikrát vybavila Woody Allenova Noc v Paříži?). Hem jako chlap trochu svině, ale v jeho době to asi nepůsobilo tak nesympaticky jako dneska. Symbolicky jsem měl šanci dočíst poslední kus při zájezdu do Paříže v parku před Louvrem, to bude vždy patřit k mým oblíbeným a ceněným zážitkům, díky kterým jsem "byl v knize" ještě o něco víc.

Sklenička vína, kapitola z Pohyblivého svátku a lucidní snění o Paříži 20. let na sebe nenechá dlouho čekat!

A teď zcela vážně – věcná upřímnost téhle knihy mě prostě dostala. Pro mě zatím nejlepší Hemigwayovo dílo.