Pohyblivý svátek
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/5180/bmid_pohyblivy-svatek-ehj-5180.jpg
4
386
60
Hemingwayovy memoáry, ve kterých vzpomíná na dvacátá léta v Paříži, kde se spisovatelé a bohémové scházeli v kavárnách. Kniha vyšla až posmrtně roku 1964. Autory memoárové črty sugestivně zachycují atmosféru města 20. let minulého století a obsahují i portréty řady osobností uměleckého světa, například Francise Scotta Fitzgeralda, Jamese Joyce nebo Ezry Pounda. Hemingway začal dílo psát roku 1957 na Kubě; je to kniha muže, který se v době sílící vnitřní krize ohlíží do let, kdy překypoval životním i spisovatelským elánem.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1966 , OdeonOriginální název:
A Moveable Feast , 1964
více info...
Přidat komentář
S knihami E.Hemingwaye jsem dosud měla tu čest jen v dobách střední školy a tehdejší doporučené četby, a žádná velká jiskra tehdy nepřeskočila. Této jednoduše, lehce a s vtipem psané krátké vzpomínkové knize o životě v Paříži 20.let minulého století, se to povedlo změnit. Netuším, nakolik jsou vzpomínky reálné, nakolik zidealizované nebo upravené k určitému vyznění, ale líčí život v Paříži té doby tak idylicky, že být možnost cestování časem, Pohyblivý svátek by mohl sloužit jako účinná reklama.
Příjemné a zábavné čtení ... a jako dalším komentujícím pode mnou, kdyby nic jiného, tak poněkud zlomyslná historka o hypochondrii F.S.Fitzgeralda mi v hlavě zůstane.
Pohyblivý svátek jsem si poprvé přečetla proto, že se o této knize opakovaně zmínil Jan Šmíd, proslulý milovník Francie a Paříže obzvlášť. Přečetla jsem tento útlý svazek několikrát, ale daleko častěji jsem jen náhodně otevřela a jen tak se začetla. Napoprvé - co na ní ten Šmíd viděl? Po několikáté - čtenářský požitek, přímo slast. Letos, do výzvy, jsem ji rozečetla v Paříži, kdy na rozdíl od Hamingwaye jsem seděla na terásce caffé na Rue de Bussy, kde mě hřály plynové lampy, pléd a irská káva. Myslím, že by se to Tatiemu líbilo. Anotace nevystihuje to pravé z knihy, docela se to však povedlo Josefu Škvoreckému v doslovu. Nečekejte S. Clarka a jeho Merde... Pokud Vás však zaujal film Půlnoc v Paříži, tak pochopíte, kde vzal Woody Allen inspiraci.
Kniha lehká a jiskřivá jako to bílé mâconské víno, které Hemingway popíjel s Fitzgeraldem a které jsem sice nikdy nepila, ale při čtení oné kapitoly jsem na něj dostala neodolatelnou chuť (a to jsem milovnicí červeného).
Jen tak mimochodem, nebyla jsem si líná vyhledat jeho charakteristiku. Literární veledílo. "Barva slámy, bíle až žlutě zlatavá, s jemnými odlesky stříbra či se zelenavými záblesky. Vůně bílých růží, akátu, zimolezu, kapradí, verbeny, citronové trávy a citrusových plodů. Při doznívání chuti lze ucítit borovici, kdouli a fenykl."
Ale to jsem se zapomněla, pardon...
Jasně, to že někdo vyhraje Pulitzera, neznamená, že je dobrý rodič. Ale stejně to potěší: Hemingway ráno vstal, dal dítěti láhev, to si hrálo v postýlce, a šel pracovat. Pak si vzal kočárek do kavárny a psal, zatímco dítě spalo nebo pozorovalo. Když bylo starší, tak spolu potom diskutovali, co vidělo. Tahal dítě do Alp, ale do Španělska (30. léta) ho nebral a nechal u chůvy. Od mala ho tahal s sebou na večírky s přáteli (pravda, nemám mezi přáteli Picassa, Scotta Fitzgeralda ani Ezru Pounda, ale i tak jsou zajímaví...) V tomto se mi kniha líbila. Ale jinak si k němu stále hledám cestu, nějak pořád nemůžu přijít na kloub tomu, proč je tak slavný, ale ještě mu dám šanci.
Kniha píše o době, kdy Hemingway pobýval v Paříži na počátku jeho velké kariéry, celý děj se prakticky odehrává v tamějších kavárnách nad sklenkou vína s přísedícím kamarádem, spisovatelem, nebo jen zajímavým člověkem. Mě konkrétně děj přišel velmi unavený a unylý, pokoušel jsem se začíst a proniknout do něj, ale nepovedlo se mi to ani na posledních pár stranách. Určitě napsal mnohem lepší věci a tohle je jen knížka, která oznámí něco málo z jeho geniality.
Text prodchnutý životem a příjemně inspirativní setkání s meziválečnou Paříží a výborným americkým spisovatelem Ernestem Hemingwayem. Byť pravda, kniha je převážně o Hemingwayovi samotném, o jeho psaní a o jeho známých, rovněž převážně z okruhu spisovatelů. „Město nad Seinou“ tak občas zůstává, snad až na některé pařížské kavárny, poněkud v pozadí. Nehledě na to, že - dle mého názoru - nejkrásnější část celého Pohyblivého svátku se odehrává v rakouských Alpách, kam si Hemingwayovi na nějaký čas „odskočili“ z prostředí poněkud neútulného zimního velkoměsta. Kouzelný a neobyčejně vtipný je i popis výletu do Lyonu s podivuhodně nepraktickým a přehnaně hypochondrickým Francisem Scottem Fitzgeraldem.
K této knize jsem se dostala úplnou náhodou, jelikož jsem si koupila její francouzskou verzi a zjistila jsem, že bez překladu to nedám.
Vůbec to není můj šálek kávy, ale Hemingway knihu napsal takovým způsobem, že mě bavila a odnesla jsem si z ní dobré pocity. Zajímavé bylo líčení jiných spisovatelů z úhlu, o jakém se v jejich životopisech a biografiích nedozvíme. Nevadilo by mi se ke knize vrátit.
Občas ji jen tak namátkou otevřu a nadechnu se její vůně. Ano, taková je Paříž...
Pro mě to byl opravdu svátek, objevovat společně s mladým Hemingwayem a Fitzgeraldem nejen bohémský život dvacátých let v Paříži. Až se mi zasteskne po tom zajímavém putování, zase se ke knize, z níž na mě z každé stránky dýchla nezaměnitelná atmosféra Paříže, ráda vrátím.
Smíšené pocity. Bylo to milé, skvělý výlet do tehdejší doby a poměrů. Ale podruhé po tom už nesáhnu.
Spolu s Fiestou pro mě jednoznačně nejlepší Hemingwayova kniha. Jediná její vada je ta, že se čte tak dobře a rychle, a stránky ubývají :)
jeden z mnoha pohledů na Paříž a především na 20. léta v ní - rozhodně stojí za přečtení;
Hemingwayova "procházka" Paříží mě velmi bavila... obzvlášť pasáž s Fitzgeraldem.
Hemingwayovy vzpomínky na život v Paříži, ve 20. letech, kdy ještě byl chudý a šťastný. Z přebalu i jiných anotací jsem měla pocit, že budu číst divokou jízdu plnou večírků, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Četla jsem tak dojmy o Paříži tehdejších let, k nimž si Hem občas dal víno nebo pivo a semtam, když na to vyšlo, i něco zakousl. Mezitím potkal pár známých a povykládal o tom, jací byli. Nechal nás nahlédnout do svých myšlenek a škoda, že jich nenabídl ještě víc. I těch vzpomínek. Ke konci znatelně trpce s odstupem několika desítek let vzpomíná na to, jak to bylo tenkrát skvělé. Výborná pasáž z výletu s Fitzgeraldem, byt Gertrudy Stein i lyžování v Rakousku. Některé příhody mi ale připadaly malinko nedořečené, čekala jsem vyústění a fakt škoda toho, že se Hemingway nerozepsal víc.
Po všech těch komuzvonihranách, sbohemarmádách a starcíchamořích a idealisticky líčených Hemingwayových dobrodružných eskapádách (mně byl ve škole líčen čistě jako dobrodruh, lovec, toreador, pábitel, superman (sic pro každou češtinářku je to muž jejích snů) a u Bukowského často i jako boxer, ale taky jako někdo, kdo na začátku psal dobře, až svou spisovatelskou kariéru v závěru podělal a proto si ustřelil palici) mě zaujalo, jakým stylem je tahle kniha napsaná. Připomněla mi právě moji jedničku - Hanka Bukowského a jeho protloukání životem. 'Pohyblivý svátek' je odvyprávěný tak nějak vcelku stoicky a polopatě, jak to měl Hemingway ve zvyku. Píše, jak žil ve dvacátých letech v Paříži a člověk zase čeká nějaké to kecání o tehdejší intelektuální elitě, jak Hem rozsekal ve dvanáctým kole šampiona v boxu, možná i kapitolu, kde skoro chytil rybu na místní řece, ale sežral mu ji žralok... jenže už úvod je o tom, jak v ulici smrděla kanalizace, čili hned jsem ucítil, že tady žádné ideály nebudou... spíše vzpomínky (psáno na sklonku kariéry) a vcelku upřímně, jenže obsahově je to slabší, spíš se tam hodně rozkecává a to o pár věcech, přátelích a životě, na necelých 160 stranách se toho člověk moc nedozví (otázkou je, jestli Hem vůbec chtěl tyhle memoáry publikovat, vyšly až po jeho smrti), ale jestli jste hardcore fanoušci, skočte po tom.
A zdá se mi, že jeden z nejlepších Hemingwayeu (a teď nevím napsal-li jsem to správně; ha!), rozhodně lepší než tolik opěvované Komu zvoní hrana, z toho až moc trčí jak moc chtěl Hemingway napsat velikou knihu (ač ji při vší úctě napsal). Ne vážně, moc dobře se to četlo a vlastně jediná výtka je, že je knížka tak útla, jelikož jsem to přelouskal ani ne za den. Hodně se mi líbily pasáže o psaní, tak má člověk možnost nakouknout do spisovatelovi kuchyně a vzhledem k tomu, že i sám píšu, je to pro mě skutečně velice zajímavé, byť se s některými postřehy plně neztotožňuji. Trochu mě mrzelo, že se nepíše víc o Joycovi a jak psal někde někdo pode mnou, Scott byl teda vážně na pěst, ale voni umjelcové tací bývajijó, ž´áno! Jo a ještě, moc mám rád, jak Hemingway (ve všech knihách) píše o jídle a pití, vzhledem k tomu, že jsem též žrout a píč je to pro mě sympatické a je vidět, že si tyto pasáže sám vychutnával; a nebo si tak skutečně kompenzoval hlad z dřívějška? Kdo ví...
Hemingway si to u mě s Rajskou zahradou zabil na hodně dlouho, ale dal jsem mu ještě šanci a ukázalo se, že jsem chytrej a udělal jsem dobře, protože se mu nějakou náhodou tato kniha povedla. Především tedy asi proto, že neměl peníze na rum a tou dobou ještě nechodil lovit mamuty.
Pohyblivý svátek popisuje jeho první roky v Paříži a to je asi tak všechno, co se dá o knize napsat. Ezra Pound z toho vychází jako Bůh a Fitzgeralda Scotta bych asi umlátil croasántem hned jak by promluvil. Jinak mě potěšilo, že i lidi jako Hemingway měli období, kdy neměli peníze ani na to zaregistrovat se v knihovně. Vzhledem k tomu, že jsem často taky neměl ani na rohlík nebo brambůrky nebo mraženou pizzu, velmi mě potěšilo, že jsem vlastně nebyl chudej, ale hemingwej.
Kto sa chce prejsť Parížom dvadsiatych rokov a vychutnať si umeleckú atmosféru, mal by siahnuť po tejto knihe. Pútavé čítanie, ktoré vás prenesie práve do tohoto obdobia. Kto miluje dané obdobie a mesto, odrazu sa ocitne v uličkách, stretáva umelcov, cíti vôňu absintu na jazyku, vôňu cigár, počuje búchanie písacieho stroja. Aj vďaka tejto knihe sa stane Paríž skutočne pohyblivým sviatkom, ako ho nazval Hemingway. Chytí vás a nepustí, nosíte si ho v sebe. Je paradox, že kniha vyšla až po jeho smrti. No na druhej strane, asi by nemala také čaro, aké mala potom, po jeho smrti. O ničo neskôr ako som prečítal knihu som navštívil Paríž. Bolo čarovné prechádzať miestami s ktorými som sa zoznámil v tejto knihe. Mlčky som prechádzal po St.Michel a hľadal kaviareň, prechádzal sa Luxemburskou záhradou, myslieť na to, že sa uličkami Paríža prechádzali dvaja velikáni Ernest a Fitzgerald. Nezabudnuteľný zážitok, práve vďaka tejto knihe. Prinútila ma pozerať sa na Paríž inak ako komerčný turista.
Od knihy jsem očekávala hodně, asi taky proto, že jsem četla skoro samé kladné reakce. Ale ve výsledku mě zklamala. Přesto, že měla pár slabých chvilek, mě dost nudila.
Štítky knihy
Část díla
- Dobrá kavárnička na place Saint-Michel 1964
- Evan Shipman v Lilas 1964
- Ezra Pound a jeho Bel Esprit 1964
- Falešné jaro 1964
- Ford Madox Ford a pekelník 1964
Autorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Kniha Pohyblivý svátek je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 558x |
| Čtenářské výzvě | 84x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 186x |
| Chystám se číst | 205x |
| Chci si koupit | 38x |
| dalších seznamech | 10x |
Moje první kniha od Hemingwaye, když nepočítám doporučenou četbu na škole (co si budeme povídat tam jsem tomu moc nedala). Z toho co jsem zatím přečetla je Pohyblivý svátek nejlepší. Autor si mě úplně získal formou vyprávění, jeho detailní popisování a zároveň bezprostřední, vtipný a pozitivní pohled na svět. Je to trochu jako poutavé vyprávění vlastního dědečka s velkou dávkou životní moudrosti. Vzhledem k tomu, že Hemingway knihu napsal jako vzpomínkovou, to vlastně tak nějak bude. Z knihy jasně plyne, že Hem nebyl žádné zlatíčko a žít s ním musel být docela kříž, ale člověk prostě musí obdivovat ten bohémský život v meziválečné Paříži. :)