BerZlín
Adam El Chaar
Autorův život je přelouhovaný čaj, který notně zhořkl, zatímco psal o ženách, které získá, a cestách, na které se vydá, až bude pravý čas. Teď je. Končí v práci a snaží se rozběhnout. Až moc, přichází k úrazu. Život jde dál, uvědomuje si, nikdy se nezastavil. Jednou se ale zastaví. Jak naskočit? Není, kam spěchat, ale ani na co čekat. Je čas vyrazit, ale pak se taky vrátit. Všechno zapsat, zaspat. Hlavní cesta je ještě daleko. Nebo už se děje? Už je opravdu čas? Jde nějak spojit psaní a život? Nepředvídatelná banalita, zasněná realita, hypnotické cykly v kleci chtění všechno vědět, radikální svoboda odhodlaná spojit se se svým objektem, opojená psaním a pospolitostí čtení. Je je někdo jiný. Já není. Ty jsi. Snad. Pohledy... "Měli by lidé sdílet?" "Neměli." "Tak proč to po mně chceš?" "Chci, abys chtěla."... celý text
Přidat komentář
Romány Charlese Bukowského byly typické tím, že se v nich kromě chlastu a sexu nic moc nedělo. Berzlín Adama El Chaara je psán podobným stylem, ovšem s jedním rozdílem – hlavní hrdina je abstinent a sex si zpravidla jen představuje. El Chaar tak (možná nezáměrně) představuje prototyp neúspěšného smolaře, jemuž protéká život mezi prsty. Co by tedy mělo být poselstvím knihy? Napovědět může už název, který čtenáři nabízí minimálně dvojí interpretaci: jednak ukazuje, že maloměsto Zlín může být svým kavárenským mikrosvětem takovým malým Berlínem, za druhé jde o apel vycházející ze zkušenosti hlavního hrdiny – ber Zlín, je to stejná díra jako Berlín, tam ani tam nic zajímavého nezažijete. Z literárního průměru nevytáhne novelu ani její forma. Autorova metoda „flow vědomí“ je sice zajímavá metaforickou barvitostí autorových vnitřních monologů, chybí však klasické atributy vypravování i dějová gradace. A ploché postavy, které se psychologicky nevyvíjí, čtenáře začnou po chvíli nudit stejně, jako nudí hlavního hrdinu jeho bezcílné bloudění.
BerZlín
Jméno Adam el Chaar jsem zaznamenala v časopisech Artikl a Pandora revue, jeho fejetony mě vždy pobavily. Byla jsem nadšená, když jsem narazila na jeho knihu. Česká literární scéna podle mého postrádá mladé intelektuální spisovatele se špetkou sebeironie (jako je například Serhij Žadan) a doufala jsem, že Adam to třeba zachrání. Vypadá to ale, že Adama snesu jen v menších dávkách. Jeho knihu, i když uzoučkou, pořád nemůžu dočíst, a to se snažím. Adam bloudí od ničeho k ničemu a zatím se literárně ještě hledá (a nenachází). Zkusím ještě jeho druhou knihu, třeba mě překvapí.