Micha-Él
komentáře u knih
Možná jednou
Colleen Hoover
U tohoto příběhu jsem se přesvědčila, že YA pro mě už není tím pravým. Číst jej před deseti, dvanácti lety, byla bych z něj unešená jistě mnohem víc. Začnu tím, co na mě bylo trochu moc, a to hlavně přeslazenost, naivnost a idealizovanost. Jak už tady bylo řečeno, hrdinové se všechny konflikty snaží vykomunikovat, jednají prostě "správně". Nevím, jak jinak to vyjádřit. To ale knížce vůbec nevyčítám, protože v rámci žánru to naprosto chápu. Za co strhávám hvězdičku, bylo pro mě zbytečné protahování a opakování. Mít kniha o 100 stránek míň, bylo by to spíš k dobru, než aby něco ztratila. A z té sladkosti se člověku musí dramaticky zvýšit hladina cukru :D Teď ale k pozitivům, kterých Možná jednou má hodně. Je napsaná velice čtivě, jak jsem už Colleenin styl poznala v Nelituju ničeho. Emoce z ní přímo srší a člověk má chvíli na krajíčku slzy, za chvíli zase na tváři přihlouplý úsměv. Knížka popisuje komplikovanou situaci milostného trojúhelníku, která je "obohacena" o další komplikace. Není pochyb, že autorka romantické knihy psát umí bravurně. Proto si myslím, že jde opravdu o krásný příběh s úžasnými postavami, které si nejde nezamilovat. Colleen nám navíc k poslechu nabízí originální soundtrack Ridgových a Sydneyiných písní. To četbě přináší další emoce. Možná jednou mě zkrátka pohladila na duši a ukázala jednu čistou, hlubokou a opravdovou lásku. Je to moje druhá kniha od Colleen a tu druhou jsem hodnotila výše z jediného důvodu - že tam probíhala vedle YA linky také linka "dospělácká", která je mi bližší. Rozhodně však tuto nechci zatracovat a kohokoli od ní odrazovat, naopak! Vyždímá z Vás celou škálu pocitů a dovolí Vám aspoň na chvíli uvěřit v pravou lásku. Jen já jako člověk stojící nohama pevně na zemi tohle už nedokážu plně ocenit.
Ve stínu cypřišů
Diane Chamberlain
Příběh je velmi lidský a skvěle se čte. Zobrazuje to dobré v lidech, jejich pomoc navzájem, soucit, lásku i morální dilemata. Dianin styl jsem si oblíbila už v předchozích románech a tenhle nebyl výjimkou. Přesto mi v něm ale něco, co by mě nutilo číst dál, chybělo. Překvapivě mě linka s Joelle nechytla tolik jako ta s Carlynn, zpočátku jsem myslela, že tomu bude spíš naopak. Celkově se jedná o pěknou, nadějeplnou odpočinkovou knížku. A musím přiznat, že tajemství v závěru mě osobně překvapilo.
Dítě noci
Karen McQuestion
Tahle kniha ihned upoutala mou pozornost jak tajuplnou obálkou, tak zvědavost budící anotací, a věděla jsem, že si ji musím přečíst! Má očekávání rozhodně nezklamala, naopak, byla jedním slovem VÝBORNÁ. Měla úžasný spád děje, postupné odkrývání jednotlivých dílků skládačky, uvěřitelné postavy a celkově je opravdu skvěle zpracovaná. Autorka má u mě velké plus za to, že se nesnažila za každou cenu šokovat, a napsala tak thriller, který by se dle mého klidně mohl stát. Některé postavy mi vyloženě přirostly k srdci, zatímco jiné (hlavně tu jednu) jsem nesnášela. Bylo to napínavé a zároveň lidské, moc se mi to líbilo :)
Kateřina Parrová: Šestá manželka
Alison Weir
Přestože se v románu stále něco děje, nemůžu si pomoct, ale připadal mi takřka nekonečný. Možná to bylo tím, že se občas opakovaly situace z předchozích knih, možná proto, že mi Kateřina nebyla moc sympatická, sama nevím. Nicméně autorku chválím za to, že dokáže tak autenticky popsat historické postavy, až má čtenář dojem, jako by je osobně znal. Obzvláště jednotlivé královny. Opravdu se mi líbilo, jak zde vystupuje Jindřich VIII. - velká autorita, ale zároveň člověk se svými slabostmi. Zkrátka bych řekla, že se autorce podařilo zachytit jej nejen jako vládce, ale také jako člověka. Byť tedy tento díl hodnotím jako malinko slabší, celou sérii Šest tudorovských královen mohu vřele doporučit!
Kde zpívají raci
Delia Owens
Příběh opuštěného děvčátka jménem Kya mě pohltil od prvních stránek. V knize je nádherně vylíčeno její nitro, hluboká láska k přírodě, strach z dalšího odmítnutí a zároveň touha po blízkosti jiných lidí. Ke Kyi zkrátka nelze nepřilnout, nechápat ji a nemilovat. Autorka popisuje přírodu tak dokonale, s citem a poeticky, že sami stojíte na laguně, proplouváte jednotlivá zákoutí bažiny nebo krmíte racky společně s hrdiny příběhu. Děj plyne pomalým, nikam nespěchajícím tempem, které mi k tomuto prostředí vyloženě sedělo. Tohle byla opravdová čtenářská lahůdka! Vidíme zde nenásilně zakomponovanou realitu Spojených států a amerického maloměsta 60. let - rasismus, předsudky, klevety atd. Kniha je především o jinakosti, jejích neblahých důsledcích a osamělosti, ale i o naději, lásce, obdivuhodných krásách přírody a touze někam patřit. Závěr jsem možná trošku čekala, ale abych se přiznala, nevadilo by mi daný "zvrat" oželet.
Okno s dívkou a ptáčkem
Dagmar Digma Čechová
Za závěr dávám o * víc, než jsem původně zamýšlela. Jinak je to pořádná ptákovina psaná jednoduchým, až primitivním stylem. Části s Reném mě celkem bavily, ale Liz mě totálně minula, její část byla hrozně táááhlá. Jsem ráda, že to mám za sebou...
Osudný pád
Christina McDonald
Nějak nevím... Přestože se mi zdají ingredience, z nichž se zápletka skládá, zajímavé, výsledek mi přišel neslaný, nemastný. Do děje jsem se nedokázala naplno vžít, postrádala jsem napětí a nějakou naléhavost příběhu. Poslední kapitoly byly přesto napsané velmi dobře, ty se mi hodně líbily. Téma celkově bych označila za výborně zvolené, jen to zpracování bylo trochu nudné a možná zbytečně natažené. Pochválit musím myšlenky v knize obsažené, velmi pravdivé a hluboké. Tady je jedna za všechny:
"Rodina se podobá krabičce s dílky puzzle. Vyplní všechny mezery vašeho života malými kousky, které jen všechny dohromady tvoří celek."
Sedm sester
Lucinda Riley
(SPOILER) Fakt, že drtivá většina děje z minulosti je prozrazena v anotaci, alespoň v mých očích knize hodně uškodil, což mi je líto. Myslím totiž, že pokud bych tu "chytrou" anotaci předem nečetla, byla bych z románu mnohem víc nadšená. Moc se mi líbil i tak, ale v podstatě jsem jen čekala na to, až se k danému okamžiku dostanu. Knížka je přitom krásně promyšlená. Umístění historické linky do vzniku sochy Krista Spasitele v Riu a s tím související popis bohémské Paříže v čele se skutečnými osobnostmi té doby považuju za brilantní. Také linka ze současnosti mě bavila, nejvíc se mi líbil Maiin přerod v energickou a sebevědomou ženu. Na druhé straně bych ale pár výtek měla. Například tu, že se mi v obou linkách příběh zdál dost naivní a možná zbytečně přeslazený. Nebo, že mě trochu zklamalo Maiino tajemství z mládí. Každopádně na tento můj úhel pohledu mohla mít vliv zmíněná anotace, která toho zkrátka prozrazuje víc, než by měla. Smekám pomyslný klobouk před Lucindiným příjemným stylem psaní, ale protože mi k jedinečnosti děje něco chybělo, hodnotím 4*. Autorku obdivuju za originální nápad spojit děj s mytologií souhvězdí Plejád a vytvoření postavy taťky "Sůl", kolem něhož budeme jistě záhady rozplétat v následujících dílech.
Modrá
Lucy Clarke
Zpočátku jsem ke knize přistupovala jako k thrilleru, ale ono je to spíš dobrodružné drama. V každém případě jsem naprosto nadšená! Bylo to napínavé, spoustu tajemství, romantika, takový příjemný koktejl, obzvlášť v tomto letním počasí. Zaprvé autorku chválím za originální nápad zasadit děj na jachtu mezi několik přátel. A zadruhé za autentický popis atmosféry, díky níž jsem měla pocit, že prožívám ty krásné i méně hezké okamžiky s hrdiny. Zkrátka to bylo fantastické, nemám co vytknout :)
Pamatuj na mě
Mary Higgins Clark
Prolog navozující tísnivou a napínavou atmosféru slibuje mrazivý zážitek z četby. Příběh ale většinu knihy stagnuje a navíc se hodně pozornosti věnuje druhé lince vyprávění, která mě zpočátku tolik nezaujala. Moc se mi líbilo zasazení děje na mys Cod do starého domu a záhady vršící se kolem něj. Ty se ale scvrkly jen do jakýchsi náznaků a skutečně napínavých se mi zdálo až posledních asi třicet stránek. Závěrečné rozuzlení bylo naprosto úžasné, bohužel však dost rychle odbyté. I když jsem tedy od tak známé autorky detektivek čekala víc, ráda se po nějaké době vrhnu na další její počin. Oblíbila jsem si totiž její vynikající čtivý styl psaní a plastické popisy postav, díky nimž jsem si je dokázala živě představit.
Dům u jezera
Kate Morton
Mrzí mě, že knize od Kate Mortonové dávám tak poměrně nízké hodnocení, ale bohužel téměř tři čtvrtiny pro mě byly nuda. V poslední čtvrtině se to zlomilo a konečně jsem se naplno ponořila do děje, respektive konečně knížka nabrala děj. Ano, je tu výstižně zachycená doba po první světové válce a proměny společnosti, nicméně se mi nelíbí, že se tak děje na úkor příběhu. V průběhu se toho přitom nestalo málo, autorka to však prošla takříkajíc bez mrknutí oka. Ani postava Grace, která historii vypráví, mi nebyla nijak zvlášť blízká, daleko víc jsem se sžila s Hannah a Emmeline. U románů Zapomenutá zahrada a Šepot vzdálených
chvil mě navíc dostala kouzelně zvláštní, specifická atmosféra, kterou jsem tady postrádala. Abych však pouze nekritizovala, musím vyzdvihnout skvěle napsaný závěr, kde do sebe zapadnou všechny dílky skládačky, jak to bývá u autorky zvykem. Ten jsem přečetla jedním dechem a jen lituji, že v podobném duchu nebyla napsána většina knížky. Květnatý styl Kate miluju, v Domě u jezera mi ale jako u prvotiny přijde tento styl řádně nevybroušený.
To nejlepší z nás
Nicholas Sparks
Moc milé a dojemné! Sparks nejenže dokáže napsat dokonale procítěné milostné příběhy, dokáže do nich vložit také úžasné životní pravdy, aniž by to však působilo násilně nebo nepřirozeně. Tak vznikají romány plné romantiky, které ale zároveň vůbec nekloužou po povrchu. Jen ten konec na mě byl možná trochu příliš, i když život bývá mnohdy nevyzpytatelný...
Kateřina Howardová: Nevěrná královna
Alison Weir
Opět dechberoucí román z tudorovské Anglie od osvědčené autorky Alison Weir! Škoda tak mladého života, i když se Kateřina zrovna nechovala jako vzor mravnosti...
Pozvaní
Jennifer McMahon
Souhlasím, že se jedná spíš o mysteriózní román s hororovými prvky, protože ač je atmosféra tajemná, místy i napínavá, rozhodně čtenář nebude vyděšený. A také souhlasím s tím, že se občas děj vlekl. Celkově ale u mě převládá pozitivní pocit, jde o moc zajímavou knížku s hezky vykreslenými postavami a prostředím mokřadu.
Světlo mezi oceány
M. L. Stedman
Světlo mezi oceány patří mezi ty nádherné příběhy, které v člověku zanechají nesmazatelnou stopu. I když je světlem bezpochyby míněn maják na ostrově Janus, jako by název odkazoval na poselství vidět světýlko naděje v nejčernějších temnotách. Příběh, který ukazuje, jak není svět černobílý, jak je těžké žít s vlastní minulostí, jaká je síla (nejen) mateřské lásky. Autorka si mě svým poeticky a citlivě napsaným dílem získala od první stránky. Trápení a radosti života postav mi pronikly do srdce stejně jako krásně popsané prostředí ostrova Janus - ta osamělost připodobňující život ke snu, vznešeně se tyčící maják, vlny narážející na útesy, zářící hvězdy na obloze, foukající vítr... a k tomu všemu dva oceány, mírumilovné a kruté zároveň. Je to vyprávění o naději i beznaději, o pravdě i lžích, o lásce i zradě... Těchto pár řádků ale nedokáže výstižně popsat celou knížku, tu si prostě musíte přečíst a prožít!
"Dobro a zlo můžou být jako dva hadi zapletení do sebe tak, že je od sebe nerozeznáš, dokud je oba nezastřelíš, a pak už je pozdě."
Den, kdy se to stalo
Nuala Ellwood
Mně se zdá, že autorka mohla knížku lépe strukturovat, protože takhle byla první polovina hodně pozvolná a druhá zase příliš přeplácaná. Což by tak nemuselo působit, kdyby některé skutečnosti poodhalila dříve. Kladně ale hodnotím velmi čtivý styl psaní, kdy stránky doslova letí před očima. Autorka dokáže výstižně popsat bolestný psychický stav zlomené ženy, která přišla o všechno - dítě, manžela, domov. I když mám tedy určité výhrady k závěru, vzhledem k tomu, že jsem byla celou dobu napjatá a zároveň jsem hluboce soucítila s Maggie, hodnotím poměrně vysoko - 3-4*. Jsem ráda, že se děj neubíral tím směrem, kterým jsem předpokládala.
Na velké planině
Johan Theorin
Povídky běžně nečtu, ale tuhle sbírku jsem si přečíst musela, protože Theorinův styl psaní mám velmi ráda. Samozřejmě, ač jsem zpočátku pochybovala, zase mě autor dostal! Píše neuvěřitelně čtivě, z jeho psaní je cítit láska a respekt k Ölandu. Nejvíce se mi líbily tyto - Jáma, Větvoví, Perro del Mar, Pomsta Panny a Strážce kostela. Nejslabší mi přišel Velitel, tam jsem ani moc nepochopila smysl. Některé z povídek by stálo za to rozvinout a třeba z nich vytvořit román.
Než odejdeš
Clare Swatman
Někde v komentářích jsem četla, že u knížky je zajímavý jen začátek a konec a s tímto názorem se naprosto ztotožňuju. Autorce se musí nechat, že sem zahrnula cenné myšlenky (žít den, jako by byl poslední; vážit si blízkých; vnímat maličkosti atd.). Ani to však nestačí, když se opakuje dvacet monotónních kapitol, hlavní hrdinka je pořád nejistá, pláče, váhá, opakují se situace i věty. Téma mě nalákalo, zajímalo mě, jak jej autorka uchopí, ale výsledek mě bohužel zklamal. Za ten začátek a konec dávám 2,5*.
Má je vina
Clare Mackintosh
Kdybychom úplně vynechali první část, jednalo by se sice o velmi napínavý thriller, ale jinak víceméně tuctový, protože téma není v současné literatuře (naštěstí!) ničím neobvyklým. Tím chci říct, že i když byla podle mého mínění první část zbytečně dlouhá, na druhé straně měla své opodstatnění. Mohla jsem nahlédnout na mravenčí práci detektivů a především se blíže seznámit s Jennou, jejími pocity a strachy. Clare Mackintosh od teď řadím k oblíbeným autorům thrillerů, protože mi nabídla nejen napínavý příběh, od něhož se nešlo odtrhnout, ale také příběh velmi psychologicky promyšlený s propracovanými postavami. Velká spokojenost!
Krása a jed oleandru
Teresa Simon (p)
Tahle knížka byla přesně podle mého gusta - plná lásky, mládí, života, ale také smutku a bezmoci. Zkrátka přesně odpovídající svému názvu - krásná, ale bolestná. Moc se mi líbilo, že autorka do příběhu šikovně zakomponovala oleandr a že se nevyskytl jen v názvu. Velmi mi sedlo prostředí kavárny v současné linii a všudypřítomná káva. K srdci mi přirostly všechny postavy, nejvíc ale obdivuju Sofii za její odvahu a nezlomnost.