mh.mail komentáře u knih

K této knize jsem se dostal již v roce 1988, nebo to bylo už 1989? Ale v každém případě ještě před změnou režimu. Kamarád ji měl od někoho půjčenou v ocyklostylované podobě (ví vůbec někdo z dnešních mladých, co to bylo - viz http://sk.wikipedia.org/wiki/Cyklostyl). Nechtěl mi ji ani půjčit domů (ani se mu nedivím). Umluvil jsem ho až s tím, že to přepíšu na psacím stroji s několika průklepy a jeden mu věnuju (což se mu na druhou stranu divím, protože to bylo snad ještě riskantnější, než mi to jenom půjčit k přečtení). Celý víkend jsem pak strávil tím, že jsem doma na mechanickém stroji knihu přepisoval se čtyřmi kopíráky a tím jsem ji zároveň i přečetl. I mně samotnému to dnes s odstupem více jak čtvrt století přijde naprosto neuvěřitelné. A to jak z pohledu technického, tak z faktického, že někdo musel nějakou knihu podloudně přepisovat. Ale nedělejme si iluze, zakázaných knih je i dneska dost, jen je nikdo nemusí přeťukávat na stroji.
Příběh zvířecí farmy je dokonalou alegorií totalitní společnosti. My, kteří jsme v něčem podobném část svého života žili, jsme se v tom viděli asi o něco více, než běžný obyvatel „západního“ světa anebo člověk, který se narodil až později. Proto můžu říci, že popisované chování (a hlavně jeho změna) vládnoucích elit je naprosto přesná. Jen je potřeba mít na paměti, že Orwell svůj román psal v roce 1945, tedy v době, kdy praktické znalosti mohl čerpat jenom ze Sovětského svazu. Bohužel vývoj ukázal, že se nejednalo o úchylku, ale o základní rysy každého „socialistického“ režimu, který po druhé světové válce vznikl. A ještě jednou bohužel, že lidé, kterých se to tenkrát týkalo, asi Farmu zvířat buď nečetli, nebo nepochopili, nebo nevěřili, že to tam může dojít.

12 10.03.2015

Zatímco Orwellovu Farmu zvířat jsem přečetl již v roce 1988 či 1989 ještě jako ocyklostylovaný samizdat, k románu 1984 jsem se dostal až nyní. Celosvětově zlidovělý pojem „Velký bratr“ a rčení „Velký bratr tě sleduje“ mě přiměly k tomu, abych si konečně přečetl, jak to ten Orwell vlastně napsal.
Příběh mě mírně překvapil. Čekal jsem (asi pod vlivem výše uvedených pojmů) větší důraz na onoho Velkého bratra, ale v románu je spíš jedním z mnoha prostředků udržení moci, symbolem. Hlavní důraz Orwell klade na popis společnosti, která obestírá život každého jedince, režimu, ze kterého není úniku. Není nic, o čem by režim nevěděl nebo se nedozvěděl, není žádná úchylka, kterou by nechal nepotrestanou. Veškerá snaha o jeho změnu je marná a předem odsouzená k porážce. Závěrečná část mi důmyslností mučení evokuje Mechanický pomeranč (film, knihu jsem nečetl).
Je až zarážející, jaké vize Orwell tenkrát v roce 1949 měl a co dokázal domyslet. Dobrou zprávou je, že takto pojatá společnost zatím ani v roce 2015 plošně neexistuje. Ačkoliv jsem tam nikdy nebyl, celou dobu čtení knihy mi tanula na mysli Severní Korea, uměl bych si představit, že se tam žije hodně podobně. Je pravda, že některé Orwellovy vize v současné době docházejí naplnění, ačkoliv spíše ty technické. Je také pravda, že už mě několikrát napadlo, čemu že má dnešní člověk vlastně věřit, když papír snese vše a i pomocí techniky je možné vytvořit prakticky jakoukoliv iluzi. Zatím se zdá, že aspoň historie se nefalšuje tak okatě a ve velkém jako v knize. Zatím tam ještě nejsme. Ale bude záležet jenom na nás samotných, kam to všechno necháme dojít.

10 10.03.2015

Zatím jediná kniha, kterou jsem od Merleho přečetl, ale když mě stručné popisy některých dalších, na které jsem narazil, tak neoslovily. Malevil je ovšem něco jiného. Je to strhující příběh, ve kterém je zakódována spousta moudrých myšlenek. Je to vlastně taková zkratka vývoje lidské společnosti a poznání jeho zákonitostí. Vlivem (nedá se příliš říci, jestli „díky“ nebo „vinou“) nespecifikované globální katastrofy (pod kterou si ale nejspíš většina z nás představí bleskovou jadernou válku) dojde k „restartu“ života skupinky lidí, kteří měli to štěstí, že se v inkriminované době nacházeli v chladném kamenném sklepě, takže nebyli přímo vystaveni smrtícím účinkům katastrofy. A my můžeme sledovat, že v prvních měsících i letech je tím nejdůležitějším snaha o přežití — tedy o to mít co jíst a mít se kde schovat. Veškerá činnost skupiny je zpočátku podřízena tomuto hlavnímu cíli, nic jiného v tu chvíli nemá smysl. Teprve později, až je tato základní potřeba zafixována, přichází na řadu poznání, že přežily i další skupinky lidí, a začíná socializace, se kterou přichází i ideologie a touha po ovládání druhých. A také vědomí, že je potřeba se takovým snahám odhodlaně postavit i za cenu ohrožení vlastního života. Scéna „lidového soudu“ proti hlavnímu hrdinovi Emanuelovi, který je jeho protivníkem Fulbertem zinscenován s cílem se ho definitivně zbavit, je úchvatná. Vlastní závěr knihy je pak možná ne nezbytným, ale rozhodně logickým završením celého příběhu.

9 05.02.2018

Mám rád styl Michaely Klevisové. Ani tato její další detektivka na tom nic nezměnila. Navíc přidala přímo plastický obraz ostrova a jeho obyvatel. Dokonce mě dohnala k tomu, že jsem se na něj podíval přes StreetView. V této souvislosti mě pak trochu zklamal dovětek autorky, že reálie příběhu byly sloučením dvou blízkých ostrovů. Jinak detektivní zápletka se mi opět líbila, byla tentokrát trochu víc zamotaná, ale myslím, že se ji ještě stále podařilo udržet v rozumných mezích. Opět jsem měl problém se od čtení odtrhnout.

5 04.01.2016

Protože patřím taky mezi „blázny“, kteří provozují geocaching, když jsem se dozvěděl o této knize, byla to jasná volba. Přečetl jsem ji na dva zátahy a to jenom z důvodu, že jsem musel taky trochu pracovat. Nicméně v úterý zakoupeno, ve středu dočteno. Kniha je napsána čtivě a napínavě, opravdu není jednoduché se od ní odtrhnout. Asi kolem 90. strany jsem měl svého favorita na pachatele, na konci se ukázalo, že jsem se mýlil, což je vlastně dobře. Reálie ze světa geocachingu jsou napsané fundovaně, je vidět, že jej autorka taky provozuje, k čemuž se přiznala v doslovu. Shrnuto - dobrá volba, už se začínám poohlížet po jejích ostatních knihách.

5 22.01.2015

POZOR, KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER!
Knížka není špatná, ale superlativy na obálce, jak už to tak bývá, jsou spíš dílem marketingu. Také nemám rád přirovnání typu „druhá Zmizelá“ apod. Shodou okolností jsem četl i tuto knihu, takže mohu srovnávat. Podobnost je v tom, že příběh je vyprávěn z úrovně pohledů více postav, u Zmizelé dvou, tady dokonce tří, a to včetně oběti, který nás logicky vrací do minulosti, zatímco ostatní dvě postavy popisují současnost. Ale jinak bych knihy nesrovnával.
Trochu mě mrzelo, že v napětí byl čtenář udržován především za pomoci alkoholového okna jedné z vyprávějících hrdinek, která si tak nepamatovala, co v době spáchání zločinu dělala. Takže se informace, které jsme dostávali, v průběhu času i měnily podle toho, jak se hrdinka postupně rozpomínala na to, co se stalo. Taky některé hrdinčiny úvahy mi přišly jako záměrně zavádějící na falešnou stopu, ale byly až příliš průhledné.
Ale nenechte se mýlit. Dívka ve vlaku není špatná kniha, při čtení jsem se nenudil, jen ta superlativní hodnocení mi přišla poněkud nadnesená. O něco lepší průměr.

4 06.01.2016

Naprostá dokonalost. Tohle se dá číst pořád dokola a nikdy se to neomrzí.

4 10.07.2013

Čím dál více mám nutkání zařadit tuto knihu ještě o něco málo výše než kultovní „To“. Kdysi jsem si koupil kratší verzi, kterou jsem opět přečetl jedním dechem, ale knihu jsem někde ztratil. Když nedávno vyšla nová, rozšířená verze, neváhal jsem ani chvilku a koupil jsem si ji znovu.
Román zpočátku vypadá jako klasické dílo o boji lidí se smrtící epidemií, jakých se v určité době vyrojily spousty. Kingovi však tato událost slouží pouze k rozehrání mnohem závažnějšího a poutavějšího příběhu. Přežilo pouze jedno procento lidí a ti se postupně přidávají na jednu ze dvou stran prastarého sporu - na stranu dobra, ztělesněného starou černoškou matkou Abigail, nebo na stranu zla, představovaného Randallem Flaggem, ďáblem v lidské podobě. Po období klidu, kdy se obě strany konsolidují a budují si svoje zázemí, situace začne nezadržitelně směřovat k otevřenému střetu, Poslednímu boji.
Doslova bez dechu jsem prožíval s jednotlivými hrdiny jejich cestu k nevyhnutelnosti, byl svědkem všech úspěchů, neúspěchů i podrazů. Příběh pak končí ne úplně předvídatelně, což je jedině dobře.
Podle mého názoru jeden ze dvou nejlepších, ne-li nejlepší Kingův román.

4 24.06.2013

Další detektivka od mé oblíbené autorky. A opět jsem nebyl zklamán. Po předchozí knize Ostrov šedých mnichů pokračuje obliba autorky v cizích prostředích, jen jsme se přesunuli více na sever. Na detektivkách M. Klevisové se mi líbí především to, že jsou takové uměřené, nejsou zbytečně akční a zápletka je realistická, tudíž uvěřitelná.

3 05.02.2018

Po přečtení Hobita i celé trilogie Pán prstenů bylo přečtení Silmarillionu logickým završením poznávání světa J. R. R. Tolkiena. První čtení nedopadlo dobře a knihu jsem po pár stránkách odložil. Po nějaké době jsem se k ní vrátil a to už padla na úrodnou půdu. Klobouk dolů před tím, co všechno p. Tolkien dokázal vytvořit. I když nelze přehlédnout inspiraci severskými mytologiemi (a někde i více než inspiraci), mně se to líbilo. Není to ovšem četba pro každého.

3 24.06.2013

K trilogii Pán prstenů jsem se dostal mnohem dříve, než vůbec vypukla „Tolkienománie“, a jsem tomu rád. V létě 1989 jsem zakoupil první díl a jedním dechem ho přečetl. Pak jsem musel celý dlouhý rok čekat, než Mladá fronta vydala další díl. Čekání jsem si zkrátil přečtením Hobita, kterého jsem si nejprve půjčil z veřejné knihovny a pak i koupil. Následně se vydavatelství dostalo do finančních problémů a nebylo jisté, jestli to vůbec ustojí. Měl jsem velký strach, aby třetí díl nezůstal jenom v edičním plánu. Vše dobře dopadlo a měl jsem možnost dočíst celou trilogii až do konce.
Musím říct, že první kniha se mi líbila ze všech nejvíce. Seznamování se s celým Tolkienovým světem a stále ještě spíše komorní příběh, to bylo to hlavní, co mě úžasně bavilo. V dalších knihách trilogie se celý příběh již posunul od trojice hobitů k politice, vyšším zájmům a najednou to celé bylo někde jinde.
Když se pak objevil film, vypukla mánie a hobiti, elfové, Gandalf a spol. začali vykukovat na každém rohu (pomalu aby se člověk bál otevřít konzervu), byl jsem trochu znechucen a nutno říct, že mi to požitek z celé série poněkud narušilo.

3 24.06.2013

Kniha mého dětství. Nelze sice přehlédnout silný proletářský motiv celého vyprávění (chudí jsou dobří, bohatí jsou špatní), je to ale celé napínavě napsáno a k tomu super ilustrace Ondřeje Sekory. Pohádka spíše pro trochu starší děti.

3 24.06.2013

Poté, co jsem přečetl autorčinu nejnovější knihu Pět, pořídil jsem si i Erebos. Nejdřív jsem musel trošku překousnout fakt, že se jedná o sci-fi a spíš pro mladší ročníky. Trochu jsem při tom zavzpomínal na někdejší edici Stopy hrůzy, kterou jsem si tenkrát kupoval na cestu do vlaku. Srovnávat Erebos se Stopami hrůzy by ovšem nebylo úplně fér.
Kniha se opět dobře četla. Ze začátku jsem trochu nechápal, proč je tolik času věnováno popisu konkrétního hraní, na konci knihy se to však ukázalo jako nezbytné, protože v tom byl klíč k vyřešení záhady. Jistá část příběhu ve mě evokovala Nezbytné věci od S. Kinga, i když cíl jednotlivých činů byl trochu jiný. Po dočtení knihy můžu konstatovat, že události měly v rámci nastavených pravidel „světa“ logiku. Reálnost existence takové hry nemá samozřejmě cenu vůbec posuzovat.
Jedná se o typickou oddychovku, čtivě napsanou.

2 13.03.2015

Když jsem v regálu knihkupectví hledal, jakou detektivku bych si koupil, zaměřil jsem se především na „zelenou“ edici Česká detektivka. Pak mi náhodou padla do oka tato kniha. Zjistil jsem, že je od mladé české autorky, stručný popis mě zaujal, tak bylo rozhodnuto.
Knížka je dobře napsaná, přečetl jsem ji se zájmem. Některé události se daly předvídat dlouho dopředu (oběť druhé vraždy), na odhalení jsem si však počkal až na samotný konec. Motiv konání pachatele byl jednoduchý, uvěřitelný, nic překombinovaného. Už mi trochu leze krkem Agáta Christie a jí podobní, u nichž je celý děj šíleně komplikovaný a málo pravděpodobný.
Protože detektivka na mě zapůsobila sympatickým dojmem, zakoupil jsem si další pokračování a doufám, že budu stejně příjemně překvapený jako v tomto případě.

2 26.08.2013

Tento román byl pro mě nečekaně příjemným překvapením. Je napsán s velkou nadsázkou a fantazií, do toho zajímavý příběh Piláta Pontského „onoho dne“. Moskva tehdejších dnů rozhodně nebylo místo příjemné pro život - neustálý strach, vzájemné podezřívání, udávání, výslechy na milici, zavírání do blázinců i do vězení. To všechno je v knize přítomno jakoby mimochodem, bez nějakého rozpitvávání, pouze jako reálie bizarního příběhu.

2 06.08.2013

Naprosto dokonale vybroušená detektivní šaráda. Jedna z mých nejoblíbenějších detektivek, jejíž ohmataný výtisk z r. 1969 má čestné místo v mé knihovně. Novější vydání z r. 1990 má tu nevýhodu, že neobsahuje situační plánky a kresby, čímž je čtenář ochuzen o značnou část zápletky. Tento román ztvárnil do podoby televizní hry režisér Jiří Strach a Jiří Dvořák jako Philo Vance je zde dokonalý.

2 04.07.2013

Kdysi jsem měl splín a kamarád mi tuto knihu doslova vnutil a nekompromisně mi nařídil, že si ji musím přečíst. Nechtělo se mi, ale pak jsem to zkusil a už jsem se od ní neodtrhnul. Krásný, jímavý příběh. Zatím to jediné, co jsem od Remarqua přečetl.

2 25.06.2013

Podle mého názoru jeden z nejlepších románů Stephena Kinga. Přes tisíc stránek textu vypadalo úctyhodně, byla to tedy opravdu zabíračka, četl jsem tenkrát při každé možné příležitosti, až se ze mě kouřilo. Ale nedalo se jinak, tak mě ten příběh party odstrčených dětí z městečka Derry pohltil, že jsem se musel přímo nutit k tomu zavřít knihu a už jít konečně taky spát.
Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, ale je tak rafinovaně vystavěn, že až na konci knihy se čtenář dozví, jak to dopadlo tenkrát a jak to dopadlo nyní.
„To“ bylo první knihou, kterou jsem od Stephena Kinga četl. Od té doby jsem prošel obdobím, kdy jsem od něj kupoval téměř všechno, co vyšlo. Záliba v Kingovi časem vyprchala, ale k některým knihám se rád vracím dodnes. „To“ patří mezi ně.

2 24.06.2013

Knihu těžko hodnotit. „Respektivně“*) je nutno to udělat ve dvou rovinách. Tou první je vlastní obsah, tj. vzpomínky JL a OK na jejich akce. Ty jsou v zásadě vtipné, i když nezřídka to bylo tzv. „přes čáru“. Taky jsem zažil pár lidí, kteří si vždy a ze všech dělali legraci, a ono je pak otravné, když si s nimi člověk nemůže prakticky nikdy promluvit vážně. Takže číst si o tom jako nezaujatý čtenář pobaví, ale ve skutečnosti to prožít v roli „postiženého“ už takovou zábavu nepředstavuje. Navíc se vkrádá otázka, kolik z toho je pravda a kolik opět mystifikace obou pánů a paní autorky.
Druhou rovinou hodnocení je ovšem kvalita a ta je opravdu mizerná. Redakční práci kniha snad vůbec neviděla, především absence korektora je vidět. Téměř každá, nebo každá druhá věta obsahuje chybu — především se jedná o špatnou interpunkci, nejvíc z toho chybějící čárky. Navíc i stylistická úprava je občas mírně chaotická, jako kdyby se jednalo o přepis vyprávění někde v hospodě u piva, čemuž by občas odpovídalo i členění do odstavců, které nejspíš kopírovalo situace, kdy měl vypravěč potřebu se napít. Asi to tak nějak lépe přilehne k povahám obou protagonistů, i když nevím, zda to považovat za autorský záměr.
Pokud bych to měl nějak shrnout, tak historky za ****, kvalita projevu za **, takže to zprůměrujeme na ***.
____________
*) Kdo četl kapitolu o kamarádu Dubcovi, tak ví, co mám na mysli.

1 05.02.2018

Knihu jsem četl jedním dechem a skoro jsem se od ní nemohl odpoutat. Nick a Amy slaví páté výročí svatby. Nick odejde do práce a v průběhu dne se dozví, že jeho manželka za záhadných okolností zmizela. Rozjíždí se pátrání, které se ovšem pro Nicka nevyvíjí dobře. V jednu chvíli se dokonce stane podezřelým z vraždy. Postupně odhalujeme pravdu, nakonec však všechno dopadne trochu jinak.
Možná by se kniha dala považovat za určitou studii „viny a trestu“. Oba hlavní hrdinové nejsou žádná neviňátka, každý má své „temné kouty“ a „proplesknout“ by zasloužili oba. Vlastně žádná z vystupujících postav není vyloženě kladná, snad všichni se v nějaké chvíli příběhu projeví negativně, ať už vinou své neschopnosti, bezskrupulóznosti, slabosti, hamižnosti a podobných vlastností. Na konci zůstane pouze jeden diskutabilní vítěz, a to ten, který si celou dobu dělal nejmíň skrupulí a byl opravdu všeho schopný. Konec je opravdu takový zvláštní, rozhodně ho nelze považovat za šťastný, myslím z hlediska postav, nikoliv knihy samotné. Ale je asi uvěřitelnější. Bylo by to hezké, kdyby se ponížený vzedmul k odplatě, ale v realitě to spíš dopadá tak, jako v knize.

1 20.11.2015