Márinka komentáře u knih

Tento debut mladé autorky si určitě zaslouží vaši pozornost. Stačí, když její novele věnujete dvě až tři hodiny svého života. Rozdíl v čase záleží na tom, jak dlouze se budete zamýšlet nad životními náhodami, které přetínají cesty nejen hlavní hrdinky, ale nás všech. Či jak často se budete vracet k jednotlivým někdy velmi sporým zato však nepředstavitelně výstižným větám. Příběh o nevyslovené lásce, o tom, co nám osud odepírá, aby nám v jednu chvíli nabídl bohatě prostřený stůl a vzápětí nemilosrdně strhl ubrus...

6 30.11.-0001

Milé, ať už v Čapkově podání, nebo jako Večerníček s Martinem Růžkem.

Za prvé: je to kniha oddechová, s jednoduchým příběhem a předvídatelným koncem. Prostě pohodovka.
Za druhé: je to kniha humorná, protože jsem se mnohokrát nejen usmála, ale také zasmála nahlas. Super!
Za třetí: je to kniha inspirující. Máte sto chutí vzít si k ruce mapu a poznámkový blok, abyste si trasu i vše na ní hodné pozornosti zapsali.
Za čtvrté: autorky nápaditě proložily dámskou jízdu pánskou. Čtenářka se nenudí, čtenář si také přijde na své a oba si možná uvědomí, že "oddělené" dovolené mají něco do sebe.
Za páté: postesknutí skoroabstinentky: Fakt musí všude alkohol téci proudem?
Za šesté: charaktery postav jsou uvěřitelné. Tu a tam jako byste četli nikoli v knize, ale ve vlastní hlavě.
Za sedmé: je to kniha vhodná k trénování paměti. Dá to zabrat, než si zapamatujete nejen jména - Karolína, Marta, Darja, Jindřiška, Anna, Alex, Jiří, Antonín, Mirek, Ruda, Maruška, Jousef, Alenka ... - ale také kdo ke komu patří a u žen kdo je kadeřnice, učitelka ve výslužbě, knihovnice, farmářka, vdova, vdaná, rozvedená ... (pokud jste nečetli předchozí díly). I když archivář Antonín se vám vryje do paměti natošup a hned tak nevyvane :o).

Nevím, zda v té záplavě knih kolem mne najdu čas na přečtení předchozích dílů. Ale pokud mne zaujme námět potenciálního čtvrtého dílu, ráda si ho přečtu.

5 22.04.2024

Ve třech časových rovinách se odehrávají osudy tří generací, které od sebe rozdělila komunistická zvůle. I když ... po přečteném se mi chce spíše napsat zrůdnost. Současnost představuje Sametová revoluce a doba krátce po ní. Hlavní historickou linku tvoří zlínská "baťovská" éra a zlomové intermezzo poválečné Čekoslovensko.

Tomáš a Anežka čtenáři zprostředkovávají zejména dobu rozkvětu Baťových závodů. Dějem se dokonce mihne i sám "velký švec". S vysokoškolským studentem Pavlem si pamětníci mohou zavzpomínat na hektický listopad 89 i neméně rušné následující měsíce. I v této části se čtenář setkává s reálnými osobnostmi "sametu". Nejvíce zdrcující je konec 40. let, která osudově zasáhnou do životů našich hrdinů.

Text Hynka Čapka je srozumitelný, čtivý, napínavý. A i když tu a tam sklouzává do červené knihovny, stojí za to jeho knihu přečíst.

5 18.06.2023

První, co mi při čtení naskočilo, byl Karel "Cubeca" Kostka. Muž s velmi vysokým IQ, jehož knihy jsou přesným odrazem jeho mysli.
(Cituji z mé dojmologie k jeho knize Vyměřený čas: Jak já tomu muži rozumím! A jak mě styl jeho psaní štve! Skvělá fantazie, vynikající fabulace, barvité vizualizace, mrazivé napětí, myšlenky, které nedají mozku spočinout… Úplně slyším, jak mu to v hlavě vře, vybuchuje a prodírá se skrze lebku na papír. Písmena, slabiky, slova, věty, odstavce, stránky, spousta stránek… Probůh, ukažte mu konečně někdo, kde je na klávesnici „delete“.)

Netuším, jak vysoké IQ má Anna Cima, ale něco mi říká, že mezi jejími neurony je extrémně hustá synaptická síť, po které frčí miliardy Formulí 1. Bohužel mi scházel semafor, který by dokázal myšlenky deroucí se z vedlejších účelových komunikací včas zastavit a nechat plynule proudit jen dálnici s několika málo sjezdy na silnice první třídy.

Bavila mě detektivní linka. Užívala jsem si imaginární "mezisvět". Oceňuji skvělé vykreslení postav, zejména problému manželství cizinců a mnohdy složitý život dětí z nich vzešlých. Mrzí mě, že téma živých-vymírajících úhořů téměř ustoupilo těm fantazijním. Moc jsem nepobrala "japonský ekoterorismus". Přece jen je to země tak odlišná od Evropy, i když propojení mafie s policií není neznámé ani v našich zeměpisných šířkách. Trpěla jsem v rozvleklých pasážích, které děj nikterak neposouvaly. Autorka si také opět neodpustila malou domů - začlenění staré japonské literatury a filozofie.

Nemám nic proti nejednoznačným koncům, ani proti těm, které se ztrácejí v oblacích fantazie, ale čeho je moc, toho je příliš.

5 03.01.2023

Díky covidu se v poslední době dostala do popředí hrozba osamělosti. Kde bych se nadála, že ji najdu i ve scifíčku. Námět "robot-humanoid-společník-pečovatel lidí" není nový, známe ho z literatury i filmů. Ale přesto, že je Klára Ishigurova hlavní hrdinka, příběh zdaleka není jen o umělé inteligenci.

Zaujalo mě, že autor obdařil Kláru vysokou inteligencí a skvělými pozorovacími schopnostmi, ale zároveň i dětskou naivitou. I my považujeme Slunce za životadárnou hvězdu. Klára však, coby robot fungující jen díky solární energii, v něm vidí všemocné "božstvo", které, pokud mu něco obětuje, dokáže učinit zázrak. Také mám dojem, že se tu a tam prohřešila proti druhému zákonu robotiky.

První část knihy, kdy Klára čeká v obchodě, až si ji někdo koupí, se trochu vlekla. Ale jakmile se dostala do rodiny k nemocné Josie, děj dostal spád. A bylo o čem přemýšlet! Rozkastovaná společnost, cílené zásahy do lidské genetiky, nepřítomnost mužů či starých lidí v rodinách. Ale i to, co vidíme již dnes: znečišťování životního prostředí, hlavy všech věčně skloněné k "obdélníku", žebráci na ulicích, pomalý úpadek (rozpad?) společnosti...

Ale ani milovníci romantiky nepřijdou zkrátka. Stačí napovědět, že Josiin přítel se jmenuje Rick (R+J), a že do skvělého překladu vložila Alena Dvořáková i naprosto neanglické/nejaponské "techtle mechtle". :o)

Velmi se mi líbila pasáž, ve které s Klárou rozmlouvá Josiin otec o lidském srdci. O tom, že robot s největší pravděpodobností nikdy nebude moci poznat vše v "místnostech uvnitř místností uvnitř místností". Lépe bych to, že ani vysoce inteligentní humanoid nemůže nikdy zcela dosáhnout lidskosti, nevyjádřila.

5 25.12.2022

Mám ráda příběhy "s přesahem". Příběhy, které ve mně doznívají, o kterých přemýšlím ještě nějakou dobu po přečtení. A nejsem ani proti otevřeným koncům. V Zahradě je toho však neuzavřeno, nedořečeno tolik, že nevím, "co tím chtěl básník říci". Že truchlivé dětství zákonitě směřuje k neradostné budoucnosti? Že náhlé vzplanutí víry nikomu nezajistí smysluplný život v prohnilém kléru? Že slovo je mocná zbraň? Že naděje umírá poslední? A co dál?

5 08.12.2022

Pokud si píšete deník, rozhodně nevynechávejte delší období, a už vůbec se na pár dní nevytraťte z veřejného života. Také Agatha Christie má ve svém životopise „mezeru“, kterou se Andrew Wilson pokusil „zacelit“ nepříliš povedeným krimi románem Talent na vraždu. Mnohem lepší je její vlastní literární verze.

H.CH.A. z dosud neznámých důvodů přerušil psaní svého deníku na rok a půl a šup, už tu máme literární vysvětlení. Rozhodně je nesrovnatelně lepší než u Aghaty! I když mnohem, mnohem drsnější. H.CH.A. – obviněný i detektiv v jedné osobě – rozhodně nepatří mezi typické „severské kriminalisty“. Nikdy jsem nezkoumala život známého pohádkáře a jsem ráda, že autoři si, co se charakteru a osobnosti týče, nic nevymysleli. Jen skutečného spisovatele, s jeho touhami, podivnostmi a traumaty, zasadili do skvěle historicky vykreslené Kodaně v brilantně vyfabulovaném příběhu.

I když je skutečný vrah čtenáři brzy „naznačen“, nemusíte se bát, že budete na konci příběhu ochuzeni o nečekané odhalení a pochopení, kdo je v tomto příběhu míněn mořskou vílou.

5 16.10.2022

Děsí-li vás demence či smrt, nečtěte. Budete však ochuzeni o nádherný příběh. Více v záložce Recenze.

5 30.08.2022

Milostná zápletka je sice hned z počátku jasná, ale naštěstí (pro mně) upozaděná. Autorka by měla více věřit v krátkodobou paměť čtenářů/čtenářek a stále neopakovat, že hlavní hrdinka udělala před deseti lety „pubertální“ chybu, která nepříznivě ovlivnila její další život.

Velký prostor má v příběhu především Japonsko a zejména jeho dualita: obklopeni nejnovějšími technologiemi respektují Japonci umění, kulturu a tradice. Čajový rituál, kvetoucí sakury, chrámy, gastronomie, Šinkansen, Fudži, muzeum digitálního umění, křižovatka na Šibuji… To vše můžete, byť bez ilustrací, barvitě zažít.

Najdete zde zjevné, ale i skryté formy manipulace, vzácný vztah žen tří generací a mnoho pasáží zaníceně popisujících fotografické umění. Samozřejmě zde nechybí trocha východní filosofie, např. wabi-sabi, šinrin-joku a ani v poslední době časté (bohudík) zmínky o „životě v přítomném okamžiku“.

Romantické útěky mají sice stejné schéma: zklamanou ženu, sobeckého muže a jejich konečné splynutí. Ale to vše se odehrává v zajímavých, lákavě popisovaných kulisách, že máte chuť vydat se, navzdory Covidu, na cestu. Už jsem si v knihovně zarezervovala Hotýlek na Islandu. V blížících se letních vedrech přijde trocha ochlazení vhod.

5 13.06.2021

Je to náročné čtení, ale skvělé! Nejen pro fanoušky mimosmyslového vnímání, ale také pro obdivovatele mentalisty Patricka Janea. Všechny trenéry paměti nevyjímaje. I když se to na první pohled nezdá, základ příběhu je založen na skutečných událostech. Např. na existenci výzkumného ústavu paranormálních jevů. Komunisté sice na parapsychologii nevěřili, přesto zkoumali, zda by „mentiony“ mohly např. napomoci růstu brambor.

Pro mě však byly fascinující zejména magické kapitoly, neočekávaně barvitě – a správně – popisující paměťovou techniku mentálních paláců. I v tomto románu střídá Markéta Pilátová nejen vypravěče, ale také časové roviny. Boj dobra se zlem totiž nezná hranic. Zejména, když dějištěm příběhu je krajina, kde v historii hořely hranice upalující oběti inkvizitora Jindřicha Bobliga.

5 19.04.2021

První, mimochodem skvělá, kniha Lisy Genovy Ještě jsem to já, vypráví o padesátileté profesorce kognitivní psychologie, která onemocní agresivní formou Alzheimerovy choroby. Příběh byl také úspěšně zfilmován. Proto jsem se těšila na autorčin druhý román.

Levá strana světa je opět „o mozku“, o jeho traumatické poruše, tzv. syndromu opomíjení. I když je mozek náplní mé práce, nikdy jsem o takovém postižení neslyšela a proto i čtení, na rozdíl od předchozí knihy, bylo pro mne mnohem těžší. Přesněji řečeno, tak jako hrdinka Sára, ani já jsem dlouho nemohla pochopit, jak někdo nemůže vnímat jen polovinu světa. Obě jsme zřejmě zcela prozřely až v okamžiku, když se Sára pokusila vstát, obléci se a jít. Její mozek „nenašel“ ani levou ruku, ani levou nohu… Hyperaktivní, profesně velmi úspěšná workoholička zůstala najednou upoutána na vozíku. A k tomu se, jak už to v románech bývá, přidá nevyřešený, ba přímo traumatický, vztah s matkou.

Někdy stačí pár sekund a život, jak jsme ho znali, nenávratně skončí. Pak teprve začneme přemýšlet o tom, co je v životě podstatné.

Netrpělivě očekávám třetí autorčinu „mozkovku“, jejíž překlad již Sylva Ficová odevzdala nakladateli.

5 31.03.2021

Hornické vdovy sice vyšly před Šikmým kostelem, ale mnozí čtenáři je „objevili“ až po něm. Těm, kdo ještě nečetli ani jednu z těchto knih, doporučuji, aby je četli právě v obráceném pořadí. Kamila Hladká totiž skvěle doplňuje příběh Karin Lednické. I když Šikmý kostel bude mít své další dvě pokračování, čekání na další osudy hrdinů i hrdinek, které se odehrály před více než sto lety, oživí události ne tak vzdálené.

Pro čtenáře může být také velmi zajímavé porovnat styl obou autorek. Jedna totiž pochází z kraje, o němž píše, a má ho takzvaně pod kůží, zatímco druhá je vyškovská rodačka, absolventka Univerzity Palackého v Olomouci a majitelka nakladatelství na jižní Moravě.
Možná by bylo přínosnější, kdyby autorka více zasáhla do vyprávění zpovídaných žen. Zřejmě chtěla zachovat autentičnost, ale tu a tam je text chaotický, příliš osobní, někdy se ženy dokonce opakují. Naštěstí kniha obsahuje předmluvu Martina Jemelky, historika a publicisty, který se specializuje právě na sociální dějiny 19. a 20. století. Ta zcela nahradí chybějící historické souvislosti.

O důlních pohromách se z médií – tu více či méně podrobně – dovídáme. Osudy pozůstalých žen, které se s jeho nepřízní musí potýkat, však zůstávají skryté. Proto považuji počin Kamily Hladké za velmi přínosný a těším se na besedu s ní ve vyškovské knihovně.

5 26.07.2020

Informace se z našeho mozku často vynořují na podnět. U naší hrdinky to byla náhodná návštěva domu, kde - aniž by si to pamatovala - žila jako velmi malé dítě. Prostředí - podnět - v ní začalo vyvolávat vzpomínky... A jak už to u Agathy Christie bývá, jsou to vzpomínky přímo vražedné.

Příběh se rozvíjí pomalu, nenápadně. S počtem stránek se však zvyšuje počet účinkujících - osob, které by mohly znát okolnosti téměř dvacet let staré události. Do děje se zaplétá nejen Gwenda s manželem, ale také paní Marplová. Její role je tu však poněkud upozaděna. Tu a tam na přátelské návštěvě u pamětníků něco zjistí, ale své závěry si dlouho nechává pro sebe. Dává tak prostor v pátrání nejen novomanželům, ale také čtenáři.

5 27.04.2020

Autor opět geniálně spojil detektivní linku s historickými událostmi i osobními peripetiemi hlavního hrdiny a jeho blízkých. „Zločinecká“ nit je tentokrát poněkud zamotanější. Její rozuzlení je proto i vzhledem k nepříznivé politické situaci poněkud netypické. Spravedlnost však může mít, a zvláště v podání Ratha, který má blízko nejen k policejním ale také mafiánským špičkám, různé podoby.
Ovšem nejen Gereon naráží ve své práci na nové překážky. Mnohem citlivěji, a prozíravěji než její partner, prožívá změny na Hradě Charly. A také ona řeší, mimo jiné, dilema zločin versus trest.

5 01.12.2019

Vezmi deset tematických knih, přidej pár blábolů z vlastního života, nezapomeň připomenout své úspěchy a postěžovat si na nespravedlnost světa a ... máš jedenáctou knihu.

5 13.05.2019

Oproti mnohým čtenářům, hodnotícím Nulorožce, mám jednu nespornou výhodu: nečetla jsem Mlýn na mumie. Nemohu si tedy stýskat, že je Stančík neoriginální, že vykrádá sám sebe, že Lavabo je odvar Durmana apod. Proto mé: „Stančík je génius!“ je autentické.

5 05.05.2019

Ano, je to kniha velmi intelektuální, angažovaná, ruská. Nečte se lehce. Musí se u ní přemýšlet, či dokonce informace dohledávat. Např. spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého samozřejmě znám, maturovala jsem z ruštiny, ale Tolstojovské hnutí bylo pro mě dosud velkou neznámou.
Je však také plná lásky, lidskosti, zrady i věrnosti. Všeho, co správná rodinná sága má mít.

5 20.04.2019

Historie, romantická láska, napětí, výtečně vykreslené charaktery, české reálie (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík). To je jedinečný mix, který z rukou současného nejlepšího autora historických románů chutná výtečně. Proto mě nemohlo minout ani Pražské jaro.

5 17.04.2019

Příběh je pochmurný, ale úsporným jazykem a gradací nutí čtenáře číst dál a dál. Osudy všech osob jsou nám blízké, protože žijí v „naší“ či „okolní“ realitě: alkoholismus, domácí násilí, ztráta zaměstnání, anonymita sociálních sítí, neúplné rodiny (skutečně je střídavá péče pro dítě z rozvedených rodin to nejlepší?), deprese, rasismus, byrokracie… Delphine de Vigan umí.

5 22.03.2019