Hornické vdovy

Tato kniha na mě silně zapůsobila především svou autenticitou. Výpovědi všech osmi žen jsou bolestné, otevřené a lidské. Právě tato upřímnost dodává celé knize mimořádnou sílu. Velmi jsem také ocenila fotografické přílohy, které příběhům dodávají další rozměr a pomáhají čtenáři lépe si představit nejen samotné ženy, ale i dobu a prostředí, ve kterém žily. Za přínosné považuji i to, že autorka oslovila ženy různého věku, s věkovým rozestupem zhruba čtyřiceti let. Díky tomu kniha nabízí širší perspektivu a ukazuje, jak se proměňovala doba i společnost. Jediné, co mi lehce chybělo, byly stručné doplňující informace od autorky k jednotlivým důlním neštěstím – například kdy přesně se stala, co se při nich odehrálo a kolik lidí tehdy zahynulo. Takový kontext by podle mého názoru pomohl příběhy ještě více zasadit do reality a doplnit osobní výpovědi o faktický rámec. Knížku ale k přečtení určitě doporučuji, považuji to za důležité čtení.

Opět výborně zapsané příběhy mladých hornických vdov, které věrohodně popisují život na Ostravsku. Hodně se mi líbila forma zapsaných příběhů. Vhodnější než otázka a odpověď. Těším se na další knihy, které Kamile Hladké jdou skutečně skvěle.

Řadím se k těm, komu to připadá neučesané.
Autenticita je fajn, ale žádný příběh mě nezaujal natolik, abych se nějak citově angažovala.
Bezvadný byl úvod M. Jemelky, i fotografie,
ale samotné příběhy byly zmatečné.
Uvítala bych i ( nejde-li o román, ale lit. faktu ), představení jednotlivých neštěstí. Předpokládá se, že čtenář ví, ale on neví. Fotky z dobového tisku nejdou vyluštit, kromě nadpisu to nejsem schopna přečíst.

Horníky v rodině máme, proto mě kniha zajímala.
Oba bratři mé maminky šli hned po zákl. škole na hornické učiliště v důsledku masivních náborů a předkládání výhod.
Polodospělá děcka z chudé rodiny, bez otce, bez peněz a nepříliš inteligentní, že by pomýšlela na nějaká extra studia, byla vhodnými adepty.
Do revoluce se vážně oba strýčkové měli fajn i jejich rodiny, po převratu šlo ale všechno rapidně dolů. Roku 1994 byly jejich doly uzavřeny úplně.
A jako dítě jsem u nich na návštěvě ( moc rádi jsme k nim jezdili, byla tam vždy sranda, spousta lidí, dětí, jídla, pití,
a otevřené domácnosti, přesně jak je psáno v knize, velká hornická rodina) zažila, že v pátek večer se slavilo,
a v neděli ráno se plakalo a bylo v šoku včetně nás, jelikož jeden mladý otec - dvě děti, z toho jedno miminko- se z noční šichty nevrátil.
Mamka pořád brečela, včera jsme se s ním smáli, to není možné,
A čerstvá vdova nám dávala věci, co měla nakoupeno k vánocům, bylo to koncem listopadu,
nemohla je snésti doma :’-((

Podľa škály životných udalostí a posúdení miery ich stresovosti (podľa Holmesa a Raheho) od 1 do 100 je na druhom mieste rozvod s 73 bodmi. Paradoxne, na prvom mieste je ďalšia "partnerská udalosť" s rovnými 100 bodmi, a tým je smrť manžela či manželky. A ako názov napovedá, presne o tom je kniha Hornické vdovy od Kamily Hladké. Autorka knihy chodila po severných Čechách do bývalých banských miest (Karviná, Ostrava, atď.) a viedla hlboké rozhovory práve s vdovami po baníkoch, ktorých polovičky nečakane zahynuli pri baníckych nešťastiach. Protagonistky vo svojich spomienkach destigmatizujú pojem baníka, ktorého si spoločnosť dlhé roky predstavovala istým spôsobom. Skutočné, autentické rozprávania s uvedomením, že nikto to nemá jednoduché a tieto ženy bez partnerov to ľahké nemali vôbec. Kamila Hladká má na svojom konte viacero zaujímavých titulov. Podobným štýlom spísala rozhovory napríklad aj s rádovými sestrami (Sestry) alebo o väzeňkyniach (Domů?) či o kolotočároch (Lidi od kolotoče). Ja mám osobne plán, si ich všetky v budúcnosti prečítať.
A ešte návrat k téme zo začiatku - a viete, čo je na treťom mieste? Opäť partnerská situácia! Oddelené manželstvo, rozluka so 65 bodmi. Proste, najviac ľudí stresujú partnerské vzťahy!

Příběhy sedmi vdov, které ztratily muže při neštěstí v dole. Je zajímavé sledovat i proměny doby, ve které vyrůstaly a žily se svými blízkými. Musely toho hodně zvládnout, naštěstí nacházely podporu a pomoc u svých rodin i přátel, ale to nejtěžší- smutek ze ztráty blízkého člověka, musely vlastně zvládnout samy. Styl vyprávění je prostý, přímočarý, autentický a přes všechen ten smutek je z něj cítit jakési smíření a naděje, že bude zase dobře.

Z nějakého nedorozumění jsem čekala román, celistvý příběh, takže na začátku přišlo trochu mrzení. Ale vlastně proč ne, pustila jsem se do toho. Příběhy zajímavé a mnohdy silné. Nevím, jak to popsat, ale připadá mi, že kniha klouže po povrchu, chybí mi tam nějaká červená nit, spojující článek... a vadila mi absence korektury. Chyby i/y mi opravdu každý dojem.

Zajímavé téma, děkuji Martinu Jemelkovi za vynikající předmluvu. Bohužel styl knihy bych označila jako "slovní průjem". Tato forma se mi vůbec nelíbila.

Kniha Hornické vdovy zachycuje osudy žen několika generací, které ovdověly kvůli práci svých manželů v dolech, a to v období od roku 1961 až do roku 2013. Zaujalo mě téma i možnost nahlédnout do životů žen, které často ovdověly velmi mladé, někdy krátce po svatbě. Vyprávění je prosté, většinou bez zásahu autorky, která spíše nechává ženy, aby samy vyprávěly svůj příběh. Na jednu stranu je to autentické, na druhou ale někdy trochu zmatečné a působí málo profesionálně.

Dozvěděla jsem se zde mnoho zajímavého, ale přestože jde o silné a smutné téma, žádný z příběhů na mě nepůsobil emotivně. V každém navíc zaznívá přesvědčení, že „dobře už bylo“ – což na mě působilo spíše zkresleně, protože sama si nemyslím, že se dnes žije hůř, jen jinak. Mrzelo mě také, že důlní neštěstí, o kterých se vdovy zmiňují, jsou popsána jen velmi stručně – uvítala bych ke každému aspoň krátké vysvětlení autorky.

Naopak musím vyzdvihnout množství fotografií, které považuji za největší přínos knihy. Celkově jsem ale od četby čekala víc, zvlášť vzhledem k velmi vysokým hodnocením nejen zde.

Osudy žen z Ostravskokarvinských dolů, které nešťastně přišly o své blízké, smrt byla nečekaná, náhlá...jak se s tím vyrovnat, doma děti. Jejich myšlenky...Každá se s tím vyrovnávala jinak, ale všechny byly smutné, opuštěné, bez manžela, bratra, otce, dědy. Příběhy byly i divadelně zpracované v NDM v Ostravě, a opravdu, příběhy byly velice působivé

Autentický prostor daný hlasům, které nejsou běžně slyšet, jsou to totiž hlasy těch, co stály v pozadí hornických neštěstí, těch, které přežily své muže horníky a musely se s osudem vypořádat. Tady totiž nejde o tragédie samotné, ale o to, co následovalo.

Před časem jsem dočetla druhý díl Šikmého kostela od Karin Lednické, proto si mě tahle knížka, když jsem ji zahlédla v knihovně, sama přitáhla – jiný úhel pohledu – dokumentující realitu. Na rozdíl od Šikmého kostela, tohle není beletrie, ale čistá faktografie, čteš skutečné příběhy, tak jak je vdovy, jejichž muži zemřeli při důlních neštěstích na Ostravsku a Karvinsku, skutečně prožily, abys pochopil cenu toho „černého chleba“ – nejen pro havíře samotné, ale, v tomto případě, pro celé jejich rodiny.

Výpovědi žen nejsou vyloženě smutné, spíš se jedná o příběhy plné emocí, a to z celé jejich škály, které autorka empaticky a čistě lidsky zaznamenala.

Tenhle kraj hornictví formovalo odedávna, a stejně tak mezilidské vztahy – poznáš to hned, v jakém prostředí se pohybuješ.
Všechny, bez výjimky, vypráví o životě svázaném mezi nekonečnými směnami a strachem, jestli se muž vrátí domů, ten si ovšem ne všechny připouštěly, i to je shodný rys některých výpovědí.
Tyhle ženy mluví bez příkras, prostě, jednoduše, úsporně a upřímně …
„Tož on ráno odešel do roboty a večer ho už nedovezli. Řekli mi, že to bylo rychlé. Že prý alespoň netrpěl. Ale kdo ví. Já jsem ho pak už neviděla.“
Ve spodním tónu pak uslyšíš čistý pragmatismus – nepřemýšlejí v hlubších emocích – prostě proto, že na ně neměly nikdy moc prostoru …
„Dostala jsem dva tisíce od dolu a kus uhlí. No a pak už nic. Žádné odškodnění, žádná pomoc. Bylo mi čtyřicet a měla jsem dvě děcka. Tak co jsem měla dělat? Šla jsem dělat na směny do fabriky.“
A pak na chvíli zahlédneš TU ženskou sílu „nějak to dát“ …
„Brečet nepomůže. Život jde dál. Musela jsem vařit, prát, vychovat děcka. V sobotu do obchodu, v neděli na hřbitov. To byl můj program.“
Jejich osudy jsou pak různé, některé své muže milovaly, některé už před tragédií měly manželství, co stojí za starou bačkoru, některé truchlily dlouho, některé ne, některé se později znovu vdaly, některé našly novou lásku, a některé uvažovaly čistě pragmaticky … úsporně, prostě, tak jak jde život v tomto regionu – a podle výpovědí z doby současnosti bližší – zas tolik se toho tam nezměnilo.
Příběhy nemají pointu – je to spíš takové puzzle, kde ještě chybí doplnit nějaké ty dílky – obraz není úplný, ale celek už v něm rozhodně můžeš zahlédnout.

"Naučila jsem se, že život je tvrdý." Ivana, s. 196

- silné životní příběhy žen, které přišly o partnery, manžely a táty při neštěstích v uhelných dolech na Ostravsko-Karvinsku.
- v honbě za výnosy z nerostného bohatství ... za budovatelskými plány .. za splnění představ majitelů dolů a později státních podniků, vlastníků kapitálu a různého politického estabilishmentu se často nedodržovaly všechny bezpečnostní předpisy ... tato selhání vedla k různě závažným úrazům v podzemí nezřídka končící smrtí těch, kteří pro nás dobývali tak důležitou surovinu jakým černé uhlí zatím stále je ..
- "hornické vdovy" ve svém vyprávění přibližují i hmotně-sociální podmínky horníků a jejich rodin, bytovou otázku, trávení volného času, péči o děti v průběhu zhruba od poloviny 20. století až po dnešní dny útlum dolů, kdy funkčním zůstává pouze jediný na Karvinsku
- mnohé z těchto žen zůstaly samy, mnohdy s novorozeným dítětem, tváří v tvář setkávající se s novou životní skutečností, kterou představoval nečekaný a těžký životní zlom
- pozitivním vyzněním těchto osudů je, že po takových tragických událostech se hornické vdovy s různou měrou pomoci (nebo naopak odsouzením, ostrakizací ba i závisti) okolí, rodin a hornických pospolitostí dokázaly znova vzchopit a žít další etapu svého života
- .. některé životní osudy hornických vdov jsou v knize dosud otevřené ...

Na dně každé sklenky něčeho horkého, tvrdého a silného se může nacházet i něco velmi povzbudivého....
Minulost není jen černobílá, je naší součástí...
Moc hezká kniha...
Děkuji p. Hladká

Osudy žen, které potkalo důlní neštěstí. Mnohdy těhotné, bez prostředků, poznamenané na další léta. Přesto však silné.

Sociologický průzkum a výpověď manželek horníků , ukazuje se že v různých časových obdobích to byly nejenom různé vrstvy (vzdělanosti) které se daly k hornictví. Půjčeno z knihovny.

Tato kniha je velmi čtivá a sáhla jsem po ní hlavně proto, že zachycuje realitu života horníků z pohledu jejich žen, ze kterých se staly vdovy. Hornické vdovy jsou velmi silná a na pozornost náročná kniha, neboť se jedná o dokument - nikoliv román. Tento titul rozhodně doporučuji, vyzdvihuji zejména precizní grafické zpracování, rozsáhlou fotodokumentaci z rodinných alb a korektní, precizní a bezchybný text. S radostí dávám plný počet hvězd a knihu řadím do knihovničky-)

Jak už název napovídá, je to hodně depresivní čtení. Chvilkama jsem se v příbězích ztrácela, skákání z jedné myšlenky na druhou.

2.5
Ďalšia kniha z kategórie "nevyužitý potenciál," ktorá mohla byť oveľa zaujímavejšia. Prišlo mi to také odfláknuté, aj keď nechcem znehodnocovať prácu autorky, všetko kĺzalo iba po povrchu a žiadny príbeh ma nedojal, čo je vzhľadom na to, čo sa tam dialo a ešte aj na fázu mesiaca, v ktorej sa nachádzam, na pováženie. Dalo sa ísť oveľa hlbšie a nie iba reprodukovať rozhovory, zopár mi ich prišlo ako sloh zo základnej školy (ja viem, tie ženy boli jednoduchšie, ale aj tak...).
Tie ženy mali asi poväčšine radar na debilov, až na výnimky im nebolo veľmi čo závidieť, ale čo ma najviac štvalo je ten historický optimizmus tiahnuci sa naprieč generáciami, keď nezabudli pripomínať, že dobre už bolo a dnes je hnusná doba.
Keď je na celej knihe najzaujímavejší úvod, ktorý približuje historické pozadie knihy, tak to nebude asi kniha, ktorú by som odporúčala.

Nápad napsat knihu na toto téma je chvályhodný, ale provedení bohužel trochu dojem kazí.
Některé příběhy se četly líp, některé hůř, asi jak jednotlivé ženy vzpomínaly. Možná by nebylo na škodu to vést formou rozhovoru, protože bylo patrné, že tam asi nějaké otázky padly. Takhle to působilo jako hodně skákání z jedné myšlenky na druhou.
Nejvíce mě zajímaly první dva příběhy týkající se neštěstí na dole Dukla, protože i náš příbuzný tam tehdy přišel o život.

Můj děda byl horník, babička hornická vdova... já dědu bohužel ani nezažila, tudíž téma mě blízké, ale i tak bych si představovala trochu více.
Ale příběh několika vdov v různých časových obdobích, které se opravdu liší i přístupem k hornictví, je poutavý a jsem ráda, že ty svědectví byly sepsány.