Hornické vdovy
Kamila Hladká
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418489/bmid_hornicke-vdovy-Wuq-418489.jpg
4
484
484
Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden. Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou. Publikace vychází s předmluvou Martina Jemelky, historika českého dělnictva, a množstvím doprovodných dobových materiálů. Dotisk v roce 2020... celý text
Přidat komentář
"Naučila jsem se, že život je tvrdý." Ivana, s. 196
- silné životní příběhy žen, které přišly o partnery, manžely a táty při neštěstích v uhelných dolech na Ostravsko-Karvinsku.
- v honbě za výnosy z nerostného bohatství ... za budovatelskými plány .. za splnění představ majitelů dolů a později státních podniků, vlastníků kapitálu a různého politického estabilishmentu se často nedodržovaly všechny bezpečnostní předpisy ... tato selhání vedla k různě závažným úrazům v podzemí nezřídka končící smrtí těch, kteří pro nás dobývali tak důležitou surovinu jakým černé uhlí zatím stále je ..
- "hornické vdovy" ve svém vyprávění přibližují i hmotně-sociální podmínky horníků a jejich rodin, bytovou otázku, trávení volného času, péči o děti v průběhu zhruba od poloviny 20. století až po dnešní dny útlum dolů, kdy funkčním zůstává pouze jediný na Karvinsku
- mnohé z těchto žen zůstaly samy, mnohdy s novorozeným dítětem, tváří v tvář setkávající se s novou životní skutečností, kterou představoval nečekaný a těžký životní zlom
- pozitivním vyzněním těchto osudů je, že po takových tragických událostech se hornické vdovy s různou měrou pomoci (nebo naopak odsouzením, ostrakizací ba i závisti) okolí, rodin a hornických pospolitostí dokázaly znova vzchopit a žít další etapu svého života
- .. některé životní osudy hornických vdov jsou v knize dosud otevřené ...
Na dně každé sklenky něčeho horkého, tvrdého a silného se může nacházet i něco velmi povzbudivého....
Minulost není jen černobílá, je naší součástí...
Moc hezká kniha...
Děkuji p. Hladká
Osudy žen, které potkalo důlní neštěstí. Mnohdy těhotné, bez prostředků, poznamenané na další léta. Přesto však silné.
Sociologický průzkum a výpověď manželek horníků , ukazuje se že v různých časových obdobích to byly nejenom různé vrstvy (vzdělanosti) které se daly k hornictví. Půjčeno z knihovny.
Tato kniha je velmi čtivá a sáhla jsem po ní hlavně proto, že zachycuje realitu života horníků z pohledu jejich žen, ze kterých se staly vdovy. Hornické vdovy jsou velmi silná a na pozornost náročná kniha, neboť se jedná o dokument - nikoliv román. Tento titul rozhodně doporučuji, vyzdvihuji zejména precizní grafické zpracování, rozsáhlou fotodokumentaci z rodinných alb a korektní, precizní a bezchybný text. S radostí dávám plný počet hvězd a knihu řadím do knihovničky-)
Jak už název napovídá, je to hodně depresivní čtení. Chvilkama jsem se v příbězích ztrácela, skákání z jedné myšlenky na druhou.
2.5
Ďalšia kniha z kategórie "nevyužitý potenciál," ktorá mohla byť oveľa zaujímavejšia. Prišlo mi to také odfláknuté, aj keď nechcem znehodnocovať prácu autorky, všetko kĺzalo iba po povrchu a žiadny príbeh ma nedojal, čo je vzhľadom na to, čo sa tam dialo a ešte aj na fázu mesiaca, v ktorej sa nachádzam, na pováženie. Dalo sa ísť oveľa hlbšie a nie iba reprodukovať rozhovory, zopár mi ich prišlo ako sloh zo základnej školy (ja viem, tie ženy boli jednoduchšie, ale aj tak...).
Tie ženy mali asi poväčšine radar na debilov, až na výnimky im nebolo veľmi čo závidieť, ale čo ma najviac štvalo je ten historický optimizmus tiahnuci sa naprieč generáciami, keď nezabudli pripomínať, že dobre už bolo a dnes je hnusná doba.
Keď je na celej knihe najzaujímavejší úvod, ktorý približuje historické pozadie knihy, tak to nebude asi kniha, ktorú by som odporúčala.
Nápad napsat knihu na toto téma je chvályhodný, ale provedení bohužel trochu dojem kazí.
Některé příběhy se četly líp, některé hůř, asi jak jednotlivé ženy vzpomínaly. Možná by nebylo na škodu to vést formou rozhovoru, protože bylo patrné, že tam asi nějaké otázky padly. Takhle to působilo jako hodně skákání z jedné myšlenky na druhou.
Nejvíce mě zajímaly první dva příběhy týkající se neštěstí na dole Dukla, protože i náš příbuzný tam tehdy přišel o život.
Můj děda byl horník, babička hornická vdova... já dědu bohužel ani nezažila, tudíž téma mě blízké, ale i tak bych si představovala trochu více.
Ale příběh několika vdov v různých časových obdobích, které se opravdu liší i přístupem k hornictví, je poutavý a jsem ráda, že ty svědectví byly sepsány.
Od knihy jsem očekávala mnohem víc. Než jsem začala číst, koukla jsem se na Duklu61 a opravdu se na čtení těšila. Nechci nikterak znevažovat lidské tragédie v ní popsané, ale čtenáři je to podáno tak, že za srdce mě to nevzalo. Ani jeden ten příběh. Oceňuji množství fotografií, díky tomu je to kniha na jedno odpoledne.
Tuto knihu snad ani nemůžu jinak ohodnotit, než pěti hvězdičkami. Zkrátka autentické výpovědi žen, jejichž partneři tragicky zemřeli během práce v dole.
Neuvěřitelné příběhy, které píše sám život. Skvěle zpracovaná kniha. Těším se na další od autorky. Knihu skvěle dokreslil fotografický doprovod.
Kdyby kniha neobsahovala tak smutné a unikátní výpovědi, ani ji nedočtu. Takový potenciál, a přesto ji, zřejmě, kromě autorky, nikdo z nakladatelství před vydáním neviděl. A o korektorovi už vůbec nemůže byt řeč. Gramatika, stylistika - příšerné.
Velká škoda, velké zklamání.
Vynikající kniha osudů žen různého věku, vzdělání... Díky ní jsem se dozvěděla nejen o jejich životech, ale konečně jsem trochu pronikla do hornického prostředí, které je pro mě neznámé, díky osobním vzpomínkám zpovídaných žen lépe chápu kontext. Autorka jako vždy vede rozhovory citlivým způsobem. Díky všem ženám, které se v knize objevily!
Je dobré vědět, jak to cítily " ženy " Havířů, ale něco mi u této knihy chybělo. Přesto díky
Zklamání z velkého očekávání.
Od autorky knihy Sestry a navíc po výborné předmluvě pana Jemelky, jsem čekala v rozhovorech alespoň špetku křesťanské víry u některé z žen. Naopak našla jsem nejednu zmínku o kartářkách.
Je to tvrdý kraj, těžký život, obdivuhodná statečnost, ale stejně jako v beletrii Karin Lednické se mi nechce věřit, že by Kamila Hladká nepotkala jedinou ženu s živou vírou bez pověr? Tolik tento kraj zdevastovala totalita? Z toho je mi upřímně smutno. Nebo jsem někde něco přehlédla?
A souhlasím s Josh - stále z toho trčí "já jsem horník, kdo je víc" !
Promarněná šance.
Nedočteno.
2/3
Knihu jsem čistě náhodou zakoupil před vstupem do Hornického muzea a musím říct, že jsem za to moc rád. Surové příběhy skutečných lidí z různých období a poměrů, které mě nejednou dojaly až k pláči. Připomněl jsem si, jak se má dnes člověk dobře a že stačí velice málo, aby se měl úplně nejhůř. Děkuji za knihu a zvěčnění životních zkušeností několika hornických vdov.
Žiji kousek od Karviné odkud pochází moje robka.Jeji tata robil v jámě Mír.
Takže cosik sem o haviřině se doslechnul.
Proto nebudu tady zbytečně komentovat,jen poděkuji autorce knihy a tomu chlopkovi,co napsal předmluvu,ta je fakt fajna.
A fotky vyborne.
"..... donedávna byl pro ostatní republiku a Pražáky tento region jen černá Ostrava, těžký průmysl a jen špína.Horník byl pouhá spodina, někdo kdo vylezl základní školu se čtyřkami,a jak se říká lidově,je to jen úplná lopata,blbec, který se k ničemu jinému nehodí, než aby šel kutat uhlí.Je to nesmysl.Těžký průmysl tu zaměstnával většinu obyvatel a nemyslím si, že by byli všichni blbci......"
"... lidi mají o hornících zkreslené představy, že akorát umí makat jak blázen,pak si dát pár piv, přijít domů, zbít děcka a ženu,pak jít spát, ráno vstát a jít zase do práce.Panebože, to přece není normální.Copak jenom horníci pijí? Copak jenom horníci se rozváděli? Hornické ženy zahýbaly? Všechno nemusí fungovat jenom proto, že člověk je vzdělaný nebo sedí v kanceláři.Přece jsme lidi a je to v lidech......."
Marně si říkám, kampak zmizel můj komentář na tuto knihu, který nebyl pozitivní? :) tady funguje nějaká cenzura? Tak to napíšu znovu, zklamání, některá fakta neseděla když si člověk spočítal počet let mezi jednotlivými událostmi. Doufám jen, že můj komentář opět záhadně nezmizí ;)
Štítky knihy
Česko, Česká republika 20.-21. století Československo vzpomínky vdovy horníci, havíři Magnesia Litera důlní nehodyAutorovy další knížky
| 2019 |  Hornické vdovy |
| 2021 | Sestry |
| 2023 | Lidi od kolotoče |
Autentický prostor daný hlasům, které nejsou běžně slyšet, jsou to totiž hlasy těch, co stály v pozadí hornických neštěstí, těch, které přežily své muže horníky a musely se s osudem vypořádat. Tady totiž nejde o tragédie samotné, ale o to, co následovalo.
Před časem jsem dočetla druhý díl Šikmého kostela od Karin Lednické, proto si mě tahle knížka, když jsem ji zahlédla v knihovně, sama přitáhla – jiný úhel pohledu – dokumentující realitu. Na rozdíl od Šikmého kostela, tohle není beletrie, ale čistá faktografie, čteš skutečné příběhy, tak jak je vdovy, jejichž muži zemřeli při důlních neštěstích na Ostravsku a Karvinsku, skutečně prožily, abys pochopil cenu toho „černého chleba“ – nejen pro havíře samotné, ale, v tomto případě, pro celé jejich rodiny.
Výpovědi žen nejsou vyloženě smutné, spíš se jedná o příběhy plné emocí, a to z celé jejich škály, které autorka empaticky a čistě lidsky zaznamenala.
Tenhle kraj hornictví formovalo odedávna, a stejně tak mezilidské vztahy – poznáš to hned, v jakém prostředí se pohybuješ.
Všechny, bez výjimky, vypráví o životě svázaném mezi nekonečnými směnami a strachem, jestli se muž vrátí domů, ten si ovšem ne všechny připouštěly, i to je shodný rys některých výpovědí.
Tyhle ženy mluví bez příkras, prostě, jednoduše, úsporně a upřímně …
„Tož on ráno odešel do roboty a večer ho už nedovezli. Řekli mi, že to bylo rychlé. Že prý alespoň netrpěl. Ale kdo ví. Já jsem ho pak už neviděla.“
Ve spodním tónu pak uslyšíš čistý pragmatismus – nepřemýšlejí v hlubších emocích – prostě proto, že na ně neměly nikdy moc prostoru …
„Dostala jsem dva tisíce od dolu a kus uhlí. No a pak už nic. Žádné odškodnění, žádná pomoc. Bylo mi čtyřicet a měla jsem dvě děcka. Tak co jsem měla dělat? Šla jsem dělat na směny do fabriky.“
A pak na chvíli zahlédneš TU ženskou sílu „nějak to dát“ …
„Brečet nepomůže. Život jde dál. Musela jsem vařit, prát, vychovat děcka. V sobotu do obchodu, v neděli na hřbitov. To byl můj program.“
Jejich osudy jsou pak různé, některé své muže milovaly, některé už před tragédií měly manželství, co stojí za starou bačkoru, některé truchlily dlouho, některé ne, některé se později znovu vdaly, některé našly novou lásku, a některé uvažovaly čistě pragmaticky … úsporně, prostě, tak jak jde život v tomto regionu – a podle výpovědí z doby současnosti bližší – zas tolik se toho tam nezměnilo.
Příběhy nemají pointu – je to spíš takové puzzle, kde ještě chybí doplnit nějaké ty dílky – obraz není úplný, ale celek už v něm rozhodně můžeš zahlédnout.