Márinka komentáře u knih

Christie zde s lehkostí a nadhledem vypráví o každodenním životě na vykopávkách ve 30. letech 20. století. Její styl je mimořádně čtivý, plný humoru a lidského porozumění. Dokáže zachytit nejen peripetie spojené s archeologií, ale především atmosféru tehdejších komunit. V jejím podání ožívají pestré skupiny obyvatel – Kurdové, Arméni, Arabové i lidé různých náboženství – kteří spolu sdíleli prostor i život navzdory rozdílům.
Přestože se jedná o dobu i prostředí, které jsou dnešnímu čtenáři vzdálené, vypravěčské mistrovství Agathy Christie dokáže tuto propast překlenout. Text působí živě a autenticky, jako bychom byli přímo na místě spolu s autorkou.

"Bastard" otevírá novou historickou sérii, která už od prvních stran slibuje syrový a zároveň čtivý příběh o hledání vlastního místa ve světě. Autor zůstává věrný svému stylu – staví na silném hrdinovi, drsném prostředí a morálních dilematech, která nejsou černobílá.

Jako trenérku paměti mě příběh pana Š. velmi zaujal. Ve svých kurzech se snažím účastníky vést k tomu, aby více využívali vizualizaci, asociace a fantazii – tedy přesně ty nástroje, které mu umožňovaly dosahovat neuvěřitelných výkonů. Jeho schopnost převádět abstraktní informace do obrazů, barev, chutí či prostorových scén je inspirativní a potvrzuje, jak silná může být lidská představivost pro zapamatování.

Zároveň si ale uvědomuji – a Lurija to také zmiňuje – že v případě pana Š. nešlo o „ideální paměť“, ale spíše o anomálii. Jeho paměť byla natolik zahlcující, že mu komplikovala běžný život: nedokázal zapomínat, obtížně generalizoval a někdy se ztrácel ve vlastních představách. To je důležitá připomínka i pro mou praxi – cílem není mít absolutní paměť, ale funkční paměť, která nám slouží.

Léta sametová potěší nejen pamětníky, kteří v knize najdou kus vlastní minulosti, ale i mladší čtenáře, pro něž může být atraktivním a srozumitelným vhledem do nedávné historie. Javůrek dokazuje, že umí psát nejen silné a bolestné příběhy, ale i lehčí texty. Výsledkem je čtivá, vtipná a zároveň nostalgická kniha, která připomíná, že i „malé“ dějiny jednotlivce mají svou velkou hodnotu.

Tak jako před mnoha lety mě nadchla Ekonomie dobra a zla od Tomáše, i teď musím dát plný počet hvězdiček jeho bratrovi Lukášovi. A tak jako tenkrát ani teď mi nestačí vypůjčení v knihovně, ale chci tuto knihu mít doma. Obě totiž můžete kdykoli otevřít na jakékoli stránce a kousek si znovu přečíst. Znovu se ponořit do historických souvislostí i nahlédnout do možné blízké budoucnosti.

Až dosud mě nikdy nenapadlo Sardinii navštívit, ale tento bedekr je tak působivý, že jsem si tento ostrov zapsala do svého seznamu "to visit". Naštěstí ještě není tak dlouhý jako TBR. :o).

Ivan Kraus nikdy nezklame. Když jsem kdysi poslouchala Jana Krause v pořadu Uvolněte se, jak čte Deník muže v domácnosti, netušila jsem, že je to text jeho bratra. A vězte, že v tomtéž duchu se vyvíjí celá kniha. :o)

Je to satira, absurdní, bizarní nebo dokonce nekorektní humor?Pravděpodobně to každý čtenář bude vnímat jinak. A čím dál od Brna, tím rozpačitěji. Já to už více než 35 let mám do Štatlu kousek, takže prostředí znám a "blbého cajzla s obsedantně kompulzivní poruchou" i jeho nové kolegy a kolegyni jsem si užívala.

I když jsem přesvědčená, že příběh je čistě dílem autorčiny bezbřehé kreativní literární fantazie, nečekaný punc "věrohodnosti" mu dodávají citace z Brněnské drbny.

Hluboce působivý příběh o síle literatury, lidské blízkosti a naději, která se může zrodit i v těch nejtemnějších chvílích. Velký podíl na tom má i skvělá práce Kristýny Greňové, jejíž citlivý a kultivovaný překlad zachovává emocionální hloubku textu. Jazyk je přirozený, plynulý a zároveň poetický tam, kde je to třeba. Překlad umožňuje českému čtenáři plně se ponořit do atmosféry příběhu, aniž by měl pocit jazykové bariéry. Mimochodem - myslím si, že v češtině musí být mnohem krásnější, než ve strohé němčině ;o).

PS: Je velká škoda, že skončila aktualizace stránky Bibliohelp - léčba knihou (https://www.bibliohelp.cz/). Tento studentský projekt by si zasloužil pokračování.

Markéta Pilátová napsala příběh balancující na pomezí snů, mýtů a neúprosné reality. Autorka v něm otevírá téma vykořenění, hledání domova a identity česko-německých emigrantů, kteří se na přelomu 19. a 20. století vydávají do Brazílie s nadějí na nový začátek. Místo vysněného ráje je však čeká drsná krajina, dřina a s vypuknutím 2. světové války i perzekuce.

Sny a realita se prolínají tak, že hranice mezi nimi často zůstává nejasná - tak, jak to v mnou oblíbeném magickém realismu má být. Brazílie není jen geografickým prostorem, ale také místem projekcí, strachů a nenaplněných tužeb. Právě tato snová rovina dává románu hloubku a poetickou sílu.

Na začátku pro mě bylo čtení náročnější, především kvůli nespisovné češtině Hanse, který vlastně celý příběh vypráví. S postupujícím dějem román výrazně ožívá – je barvitější, dynamičtější a emocionálně silnější. Pilátová dokáže vykreslit atmosféru brazilské přírody i psychický svět svých hrdinů s velkou citlivostí. Hnízda nejsou jen románem o emigraci, ale především o lidské potřebě zakořenit, patřit a vytvořit si vlastní „hnízdo“, i když se okolní svět neustále proměňuje.

První polovina knihy je méně čtivá. Autorka klade velký důraz na historické souvislosti, dobové reálie a vysvětlení širšího kontextu. Tento záměr je sice chvályhodný a pro čtenáře se zájmem o historii může být přínosný, avšak tempo vyprávění tím trpí. Text v těchto pasážích připomíná spíše učebnici dějepisu než beletrii – děj se posouvá pomalu a postavy zůstávají spíše nositeli informací než živými aktéry příběhu.

Druhá polovina příběhu je mnohem lepší. Vyprávění nabírá spád, děj houstne a atmosféra se zostřuje. Zločiny se kupí, přibývá napětí a jednotlivé vyšetřovací verze se střídají jedna za druhou. Právě zde autorka ukazuje, že má cit pro dramatickou stavbu příběhu i pro postupné dávkování informací.

Silnou stránkou deníku je upřímnost. Autorka se nesnaží idealizovat ani armádu, ani samu sebe. Naopak popisuje fyzickou i psychickou náročnost výcviku, střety s nadřízenými, únavu, bolest, pochybnosti i drobná vítězství, která dávají smysl pokračovat dál. Nesleduje tak jen vojínku v uniformě, ale především člověka, který se učí překonávat vlastní limity.

Velmi se mi líbily "postkapitoly Pohledem dneška". Kniha tak získala nejen na aktuálnosti ale také na atraktivitě. Autorka si navíc dokáže i v náročných situacích, minimálně v textu, zachovat humor, kterým odlehčuje limitní situace. Asi proto jsem se při čtení stránek věnovaných "jadrné vojenské mluvě" nepohoršovala, ale smála nahlas :o).

Deník vojínky není jen knihou o armádě. Je to kniha o odvaze vystoupit ze zóny pohodlí, o disciplíně, přátelství a osobním růstu. Osloví nejen čtenáře se zájmem o vojenské prostředí, ale i ty, kteří hledají inspirativní příběh o překonávání překážek a hledání vlastního místa. Petra Horáková Krištofová nabízí čtenářům autentickou výpověď, která stojí za pozornost.

Tato kniha by měla být inspirativním průvodcem pro všechny, kdo vnímají cestování autem či na motorce jako zážitek sám o sobě. Jde sice o pečlivě vybranou kolekci tras z celého světa, které spojuje výjimečná scenérie, technické zajímavosti i silná atmosféra. Ale obávám se, že málokterý (český) čtenář se může na zde popisované cesty od alpských průsmyků přes pobřežní silnice až po nekonečné pláně a exotické kouty planety vydat. Často je odrazován od půjčení auta na místě (příliš drahé) a jet stovky kilometrů jen pro to, aby absolvoval mnohdy kratší trasu postrádá, dle mého, smysl.

Vizuální zpracování je stejně kvalitní, jako u "vlaků". Kvalitní fotografie, srozumitelné texty, které nabízejí základní historický či geografický kontext a upozorňují na zajímavosti podél trasy. Proto může být kniha ideálním titulem pro zimní večery, kdy se cestovat nedá.

Tísnivá atmosféra, psychologické napětí, temnota, krutost, bezútěšnost... Tento příběh rozhodně nepatří mezi knihy, po nichž by člověk měl sáhnout o Vánocích. Ale to jsem z anotace nepoznala. A přesto jsem musela otáčet jednu stránku za druhou. Autorka se nesnaží čtenáře šetřit – naopak jej nutí dívat se přímo do tváře surovosti světa i lidské povahy. Naděje se tu objevuje jen v náznacích a každé světlo je okamžitě ohroženo stínem. Připravila také, alespoň pro mě, jedno velké překvapení. Donutila mě začít znovu pročítat předchozí kapitoly, zda jsou v nich vodítka, kterých jsem si nevšimla. Byla tam, drobná, ale byla...

Velkou zásluhu na čtivosti románu má také, dle mého, velmi kvalitní překlad Tomáše Havla. Dokázal i v češtině zachovat drsnou poezii autorčina stylu, jeho nehostinnou atmosféru, ale i něhu a lásku.

Nadchly mě literární odkazy především na dílo Jane Austenové, které se nenápadně ale vytrvale vine celým příběhem. Fenomenální, alespoň pro mě milovnici kostýmních akcí, je vánoční oslava v regentském stylu. Kniha tak není jen romantickým vyprávěním, ale i poctou čtení jako zdroji útěchy: „Potřebuje pochopit důležitost romantické literatury, jaký dovede mít vliv a jak umí pozvednout mysl, když se cítíte špatně.“ (str. 73)

Autorka zároveň připomíná, že cesta ke štěstí vyžaduje odvahu. Otevřít se znovu životu znamená riskovat a vystoupit z bezpečí bolesti, na kterou jsme si zvykli: „Pokud toužíme po životě plném vysněných věcí, musíme občas riskovat. Musíme vystoupit z našich komfortních zón a musíme být připraveni na nesnáze.“ (str. 278)

Jako trenérka paměti s více než dvacetiletou praxí čtu knihy o myšlení, paměti a učení s přirozenou profesní skepsí. O to příjemnějším překvapením pro mě tato publikace byla. Srozumitelným způsobem se dotýká témat, se kterými se často setkávám – neochoty přemýšlet, povrchního vnímání informací a vzdávání se dříve, než nějaký úkol pochopí, začnou řešit...

Velmi oceňuji kapitoly věnované soustředění. Toman trefně popisuje, jak roztěkanost moderní doby oslabuje naši schopnost hlubšího myšlení, a zároveň nabízí praktické postřehy, které lze snadno převést do každodenního života. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že bez vědomé práce s pozorností nelze paměť dlouhodobě udržet v kondici, natož zlepšovat.

Stejně přínosné jsou kapitoly o paměti a učení. Autor sice nepíše odborný manuál, ale čtenář brzy pochopí, že paměť není jen pasivní sklad informací, nýbrž dovednost, o kterou je třeba pečovat. Jeho úvahy se velmi dobře doplňují s paměťovými tréninky, které vedu – zejména důrazem na aktivní přístup, zvědavost a ochotu vystoupit z komfortní zóny.

Zaujala mě také kapitola o kreativitě, kterou Toman nepředstavuje jako výsadu umělců, ale jako přirozenou schopnost každého člověka, pokud si dovolí myslet jinak a nebát se chyb. To je myšlenka, kterou se snažím předávat i svým klientům, zejména těm starším, kteří mají tendenci své mentální schopnosti podceňovat.

Roztomilé počtení, lépe řečeno pokoukání, k vánočnímu kafíčku. Více času to nezabere, ale půvabné ilustrace Šinsuke Jošitakeho vám vykouzlí úsměv na tváři na mnohem delší čas. "Must have" pro všechny knihomoly a knihomolky.

U Laškování a skalpování se nemohu zbavit dojmu, že "všechno už tu bylo". Arogantní politik Čestmír a smrtelně nemocný kamarád Luboš vs. arogantní soudce Cyril a jeho smrtelně nemocný bratr Bruno z Románu pro muže. Jen Vysoké Tatry nahradily moravské vinařské sklípky a prostitutku litry vína různých proveniencí.

Příběh je sice napsaný čtivě, zejména je bohatý na dialogy, ale v podstatě pojednává jen o nadutosti, korupci, alkoholu, neprofesionalitě, nevěře, pocitu méněcennosti, osobních krizích a mlčení ve chvílích, kdy by měl být člověk sdílný. Osudy mužů jsou očekávatelné, trochu překvapí ženy. Ale nic, co by mi konvenovalo. Nic, co by mě obohatilo.

Anotace
Dr. Merijn van de Laar, psycholog a vědec zabývající se spánkem, v této propracované knize předkládá výsledky podrobného výzkumu spánkových návyků moderního člověka i našich prehistorických předků. Dozvíme se, co spánku prospívá a co mu škodí, jak můžeme zlepšit efektivitu spánku, přečteme si shrnutí nejmodernějších studií a dozvíme se také něco o specifických potížích. Kvalitu spánku můžeme výrazně zlepšit již za 21 dní.

Kniha představuje velmi čtivého, praktického a zejména vědecky podloženého průvodce světem spánku. Jako trenérka paměti, která na svých lekcích neustále zdůrazňuje význam kvalitního spánku pro učení, koncentraci, dlouhodobou paměť i regeneraci mozku, jsem na knihu byla velmi zvědavá a musím říct, že má očekávání splnila.

I když se autor často zmiňuje o vědeckých výzkumech, píše srozumitelně, takže i složitější procesy probíhající během spánku pochopí každý čtenář. Oceňuji zejména to, jakým způsobem vysvětluje propojení spánku s kognitivními funkcemi. Potvrzuje to, co často zmiňuji ve svých kurzech – že spánek není pasivní odpočinek, ale aktivní proces, při kterém mozek třídí informace, upevňuje vzpomínky, "zbavuje se odpadu".

Kniha je bohatá na praktické rady, které nejsou založeny na rychlých řešeních, ale na postupném budování zdravých návyků. Velmi oceňuji důraz na nefarmakologické přístupy – autor vysvětluje, proč chemické léky na spaní často problém jen maskují a mohou dlouhodobě způsobit více škody než užitku. Van de Laar se nebojí vyvracet mýty, které kolem spánku panují, a přináší jasná, vědecky ověřená fakta. Čtenář tak získá nejen inspiraci, ale i důvěru v to, že změny návyků mohou skutečně fungovat.

Pravda o spánku je tedy skvělou volbou pro každého, kdo hledá ucelené, srozumitelné a praktické informace o tom, jak si zlepšit spánek přirozenou cestou. Podporuje zdravé návyky a velmi přesně ukazuje, jak úzce je kvalitní spánek propojen s naším mentálním výkonem, učením i celkovou vitalitou.

Rozum a cit mě ale oslovil mnohem více než Pýcha a předsudek. Zejména tím, jak se v příběhu dvou sester, Elinor a Marianne, snoubí ženská citlivost, rozvaha i opravdová životní moudrost. Působilo to na mě přirozeněji a blíže skutečnému životu. Jane Austen tu podle mě ukázala nejen svůj vypravěčský talent, ale i hluboké porozumění ženskému srdci.