Márinka komentáře u knih
Příliš upovídané, příliš odhalující, příliš ambiciózní.
Nemyslím si, že by kniha měla mladé lidi odrazovat od hledání toho správného místa k životu za hranicemi rodné hroudy. Snad jen čtenářky-matky mohou trochu zapochybovat. Ale jak říká klasik: "každý svého štěstí strůjcem" a "všechno zlé k něčemu dobré". :o)
Skvělá kniha. Doporučuji.
Konec roku jsem chtěla odlehčit nenáročným románem pro ženy. Navíc mě z profesního zájmu zaujalo hlavní téma knihy ztráta paměti. První polovina příběhu se mi moc líbila. Symptomy amnézie i chování hlavní hrdinky byly popsány uvěřitelně a páru Zoe-Noe jsem fandila.
Druhá část na mě však působila naprosto ulítle. Snad je to tím, že bych potřebovala ubrat polovinu svého věku, abych se přiblížila k Zoe a uvěřila tak tomu, co s takovým nadšením a Noahem prováděli.
Trochu to napravil ten nejromantičtější konec, jaký jsem si vůbec mohla představit. Neboli, slovy pana Lustiga: "Svět je malý a o náhody tu není nouze".
Někdy netušíme, ba dokonce si ani nepřipustíme, jak naše činy ovlivňují nejen náš, ale mnohdy i životy jiných. Ať si k sobě připoutáme cizí dítě, či nepokrytě děláme rozdíl ve vztazích ke svým dětem, nebo se v pubertálním vzdoru rozhodneme řešit svou existenci (bezohledně) po svém, anebo se díky rozhodnutí jiných ocitneme znovu na, možná lepším, začátku.
Nevím, zda mohu konec označit jako "happy end", rozhodně je však plný naděje. A tu bychom nikdy neměli ztratit.
Zármutek je proces, který má v našich životech místo a musíme si ho "odžít". Ale Paula v něm setrvává již dva roky a je na tom čím dál, tím hůř, protože se ze smrti Tima obviňuje. Její zármutek už je patologický a rozvinula se u ní deprese. Třiaosmdesátiletý Helmut se zase nemůže smířit s odchodem své přítelkyně, protože zemřela náhle a on nestačil splnit slib, který jí dal.
Jejich setkání na hřbitově je bizarní, dalo by se říci až komické. Chtě nechtě se, navzdory prostředí, musíte usmívat. A humorných, někdy až absurdních, situací je v knize více. Skvěle vyvažují stránky plné smutku. Svou "ozdravující roli" hrají v příběhu i zvířata - Helmutův pes a "stopařka" slepice.
Hrdinové této knihy jsou zcela odlišní od Émila a Joanne z románu Mélissy Da Costa Všechno modré z nebe, přesto mají, včetně konce, mnohé společné: setkání dvou cizích lidí a jejich následné putování za smířením. Doporučuji obě.
Netuším, proč autorka zasadila fantasy na Šumavu do velmi studených, totalitních 50. let minulého století. Zřejmě je to nepřenosné mimo naši republiku, ale připadá mi to originální. Při čtení jsem se sice nemohla zbavit scén z filmu Dovolená s Andělem (1952), ale nevadilo mi to. Naopak. Alespoň jsem měla soudružku referentku Boženku živě před očima :o).
Tak jako předešlé autorčiny knihy i tato se mi četla velmi dobře. Vyprávění rychle ubíhalo, děj přinášel stále nové a nové okolnosti budící podezření, napětí se stupňovalo. Navíc, i když se jedná o fantazijní představy autorky, nepřipadaly mi některé události úplně iracionální. Pro jednoho legenda, pro druhého přírodní úkaz, pro třetího zrůdné činy lidí (zmasakrovaná rodina), pro milovníky neskutečných světů monstra. Mimochodem, popisovaný osobní život Strážců mi připomněl další oblíbené dílo - Čapkovu Věc Makropulos.
Skalní fanoušci fantasy literatury možná se mnou nebudou souhlasit, ale Strážci stojí za přečtení a mají potenciál na pokračování.
Asi mám už moc načteno a nakoukáno, protože se mi při čtení (a posléze při poslouchání audioknihy) neustále vybavovala jiná díla. Na jedné straně to byly motivy z brutálních krvavých severských detektivek, za kterými Šmehlík rozhodně nezaostával. Na straně druhé, jsem viděla Václava Plíška a Josefa Korejse z televizního seriálu Případy 1. oddělení. A to nemluvím o mých milovaných Dumasovkách. "Jeleni" jsou totiž zalidnění téměř jako Paměti lékařovy :o). To si panečku paměť zamaká: jména, příjmení, hodnosti, operativci, vyšetřovatelé, obyvatelé Helašné, podezřelí... A to se ještě zničehonic ocitneme v Pezinku a do děje vstupují další postavy. Ještě že čtenář nemusí tápat v místě a čase. Každá kapitola je totiž uvedena kdy a kde se odehrává a na vnitřní obálce je mapka Helašné. Skvělé!
Text je velmi čtivý a napětí stránku od stránky vzrůstá. Navíc autor do děje zahrnuje také problematiku rasismu a drog. Jen konec, byť velmi překvapivý, se mi zdál trochu "natahovaný". Ovšem na debut je kniha velmi dobrá.
Postapokalyptickou i dystopickou sci-fi tu a tam čtu. Když nepočítám mého oblíbeného Čapka, myslím, že první byl Wyndhamův Den trifidů. Proto mě z novinkové nabídky Joty zaujala kniha, kterou doporučovali čtenářům Atlasu mraků. Ten jsem četla, viděla i poslouchala. Nedostižné! Ten vykřičník proto, aby Mitchellovi fanoušci nebyli Nagamatsuem zklamaní. Není důvod. Síla tohoto debutu tkví v něčem jiném. Více v rubrice Recenze.
Nadchly mě zejména nádherné ilustrace Vladimíra Brehovszkého. (měla jsem vydání z roku 1964)
Opět jsem se přesvědčila, že pohádkové příběhy jsou kosmopolitní - u mnoha národů se často objevují stejné náměty. Mnohé mi připomněly pohádky Boženy Němcové či Karla Jaromíra Erbena. Mile mě však překvapila i nová témata. Je dobré vracet se k pohádkám. Doporučuji.
Dr. House by řekl: "Všichni lžou". I když v tomto případě to není přesné. Oni v podstatě nelžou, jen neříkají (celou) pravdu. Opravdu máme všichni nějaké tajemství? Malé, či velké? Co nutí člověka zamlčovat skutečnosti, když stejně - dříve, nebo později - většina vyplave na povrch? Proč se trápíme, sužujeme, působíme si bolest...? Na druhou stranu dobře tak, protože nebýt této lidské slabosti, nespatřila by světlo světa spousta knih. A v případě Ořechové aleje by to byla škoda.
Romantická linka je samozřejmě zcela předvídatelná. Ale knihu můžete číst i kvůli dalším námětům: svět sociálních sítí, nejistá kariéra influencerů, přátelství a oddanost. Velmi mě pak zaujalo téma, jak naše negativní zážitky z dětství dokáží ovlivnit, ba někdy zcela ochromit, život v dospělosti. Tady autorka nemusela moc fabulovat. Navíc nahlédnutí do světa bohatých "celebrity" nás může jen utěšit, že my "commoner" na tom nejsme "tak špatně".
Krásná, byť drobná, knížka, která přímo láká Novohradské hory navštívit. Obávám se, že se autor u domorodců nedočká pochvaly. Vždyť nám prozrazuje krásná zákoutí této dosud turismem nezdevastované části Šumavy :o). Snad taková zůstane do doby, než se i já v tyto končiny z Moravy vydám. Pak si rozhodně Štifterova "velmi osobního průvodce po místech, kde se duše může nadechnout" vezmu s sebou.
PS: Omlouvám se oběma autorům, ale chvílemi jsem nevěděla, zda čtu Štiftera nebo Javůrka. Oba, každý sic na svém území - Šumava / Krušné hory, píší vlastně o tomtéž - o historii, životě i jeho zániku v Chudých a Bohatých Sudetech a o kráse "svých" hor. Jsem ráda, že se tak mladí lidé věnují naší "nepopulární" historii a navíc ji dokáží předávat všem generacím velmi poutavou formou.
"Velký bratr poslouchá", a proto mi nedávno na monitoru vyskočila nabídka poslechu Kašpárkovy Fosilie na rádiu Wave. Tož jsem to zkusila. Nutno podotknout, že Petr Hradil četl skutečně "velmi civilně", ale jeho amatérismus mi kupodivu nebránil vyslechnout celou nahrávku. Když jsem zjistila, že se jedná o "zkrácenou verzi", půjčila jsem si v knihovně tištěnou knihu. Fakt mě to zaujalo.
Známé pasáže jsem si připomněla a poslední kapitola mě nadchla.
Nejenom v kapitolách, kde Vladimír pátrá po "geneticky příbuzných", ale zároveň při jeho střetech s dcerou i otcem, jsem nacházela paralely ke svým zážitkům či zkušenostem. Vyprávění je proto pro mě uvěřitelné.
Tištěná verze má oproti audiu i tu výhodu, že zřetelně rozlišuje děj a kurzívou psané myšlenky/vsuvky autora. Dějová linka není totiž příliš silná, příběh je založen spíše na dialozích, a proto je dobré vědět, které názory patří hrdinům a které jejich "stvořiteli".
PS: Velmi se mi líbí věta Jana M. Hellera na obálce knihy: "Kašpárkova próza je geniálním katalogem mezigeneračních nedorozumění." Ano, nedorozomění, nikoli nepřekonatelné rozpory.
Za krátkou dobu, co audioknihy poslouchám, jsem zjistila, že mi velmi záleží na hlase interpreta. Mnohé ze zajímavých titulů jsem nedoposlouchala. Ale Lukáš Havica mě naprosto uchvátil.
Netuším, co Angličana přimělo přestěhovat se do Francie, ale tu a tam zaznamenané narážky na výši cen čehokoli asi dávají tušit. Obdivuji jen, jak "s klidem Angličana", ba téměř stoicky, přijali manželé Mayleovi důsledky jednoho z rysů francouzské povahy - na všechno je dost času. Žít rok v podstatě "na staveništi" bych asi nedala. Útrapy rekonstrukce však příjemně doplňovaly popisy zejména gurmánských zážitků a povah sousedů. U kozího jsem se musela smát nahlas :o).
I když si čtenář/ka musí stále opakovat, že se děj odehrává v 80. letech minulého století, že dnes to na stejném místě může vypadat úplně jinak, přesto je to čtení milé a k návštěvě Provence inspirující.
Ve druhé knize se objevují další ženy, se kterými můžete prožít i Potrhlou dovolenou: statkářka Anna, kadeřnice Marta, knihovnice Karolína a bývalá učitelka tělocviku Jindřiška. Autorky si dobře poradily s obměnou ústřední čtveřice a přinesly do děje nejen další zajímavé typy ale také více napětí. Jejich poklidné schůzky u kávy a sladkostí narušilo nejdříve "obyčejné" vandalství, které však brzy přešlo v nebezpečné útoky zejména na Anninu rodinu a její statek. Nemohu napsat, co bylo podstatou útoků, protože bych spojlerovala, ale vím, že téma má skutečný základ.
Všechny hrdinky, kupodivu až na knihovnici, mi byly velmi sympatické. U Karolíny mi trochu vadila její zarputilost s jakou se snažila všechny "vzdělávat". My fakt takové nejsme :o)
Workoholik, záletník, mimoň a přítel, kterému tikají biologické hodiny. To jsou muži, od kterých ženy "odešly" a našly azyl na jihočeském statku jedné z nich. Autorky skvěle popsaly různé problémy ve vztazích různých věkových skupin a jsem si jistá, že každá čtenářka se v některých odstavcích najde. Navíc vše líčí s humorem, takže nečekejte žádnou novodobou dívčí válku. Mimochodem, nebylo by od věci, kdyby si knihu přečetli i čtenáři.
Děj rychle ubíhal a i když se tu a tam pořádně zašmodrchal, četlo se mi velmi dobře. Pachatele jsem si v první třetině (správně) tipla, ale bavilo mě, že mě autorka neustále "vyváděla z omylu". Nic nebylo zřejmé, jednoznačné. A tak to má u dobrých detektivek být.
Štifterovy knihy čtu ráda a poznámka na obálce: "Dvě staletí příběhů. Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie." mě navnadila ještě více.
Viz Recenze.
Doporučuji všem milovníkům knih a doby Jane Austenové. Více v recenzích.
Kolem police s Pánem hor jsem v knihovně chodila dvacet let a říkala si: "Jednou na tebe taky dojde..." Po chvíli brouzdání v mobilu jsem narazila na Audiotéku a audioukázku z prvního dílu letošního vydání Pána hor (poprvé vyšel před 30 lety). Příběh se mi zdál příliš romantický, ale zaujal mě hlas Anny Štvrtecké. Její interpretace, zejména podmanivého hlasu hlavního mužského hrdiny, je geniální. Hlavně díky ní jsem pokračovala v poslouchání a k hodnocení přidávám jednu hvězdičku.
Příběh skutečně nemá daleko k červené knihovně. Naštěstí je Hana Marie Körnerová skvělá vypravěčka, která dokáže včas posunout děj z milostných scén do dobrodružných a napínavých pasáží. Navíc nás autorka "jen tak mimochodem" trochu vzdělává, když tu a tam do textu zařazuje encyklopedické vsuvky, které čtenářkám objasňují historické souvislosti.
Na tištěnou knihu asi nedojde, ale pokud si budu chtít někdy v budoucnu odpočinout/vyčistit hlavu u příjemného hlasu, pustím si i druhý díl.