Márinka komentáře u knih

Skvělé čtení o životě.

19.07.2021

V úvahách, povídkách či básních nenajdete mnoho dramat. Snad jen při zmínce o válce a následného Hesseho odchodu od rodiny srdce čtenáře posmutní. Většina řádek však duši zahradníků i zahradnic pohladí. Společně s autorem pak procházíme všemi jeho zahradami, které za svůj život zbudoval nebo zveleboval.

Růže, slunečnice, cínie, astry, fuchsie, petunie, karafiáty, lilie…, ale také stromy, nejen ovocné, a zelenina … to vše barvitě voní před vašimi zraky a často máte pocit, že se s motyčkou skláníte nad záhonem těsně vedle autora. Své poetické texty, volné i vázané, proložil také humorem:

Zahradník sní

Co ve své skříňce měla by mít snová víla?
především hnůj, a ne snad ledajaký.
Pak cestu, která by se nezaplevelila,
a kočky dvě, co nežraly by ptáky.

Též prášek, kterým když se posypou
mšice, list hned se změní v růže květ,
z akátů ať jsou palmy, které s výhodou
a s velkým ziskem prodati lze hned.

Ó vílo, učiň, ať nám voda svlaží
sama od sebe místo, zaseto kde je,
dej špenát, který v květy nevyráží,
a trakař, který sám od sebe pojede.

Dej jed nám, jenž ať před myšmi nás ochrání,
ať nejsou kroupy to, co z nebe padá,
ať k domu vede výtah po stráni,
a každý večer přej mi nová záda.

Nemohu opomenout ani krásné Hesseho akvarely.

3 18.07.2021

Vzhledem k tomu, že má dcera bydlí ve Walesu, velmi mne pobavil Zázrak svaté Winifredy. I když naše národy žily, a žijí, ve zcela jiných společenských podmínkách, vztahy Češi-Moraváci a Angličané-Velšané až tak rozdílné nejsou.

V čem tkví Cadfaelův úspěch? Především je čtivý. Na tom mají samozřejmě podíl i překladatelé. Na jedné straně je tento detektiv velmi pohodový, na druhé má bystrý úsudek, používá selský rozum a dokáže si poradit i bez “mordparty” a vymožeností současné kriminalistiky. Samozřejmě i on má svého “Watsona”, jímž je oficiální představitel spravedlnosti, šerif Hugh Beringar. V neposlední řadě si autorka skvěle poradila i s podílem popisů krajiny, které nejsou zdlouhavé, ale příjemné, obohacující a uklidňující.

Doporučuji zabalit do prázdninového kufru a pokud možno číst od prvního dílu.

7 16.07.2021

Sice poněkud ponurý, ale velmi zajímavý příběh dvou žen, které k sobě i přes propast generace našly cestu. I když je v něm hodně historie, dostane se také nejen na vztahy mezi městem a vesnicí, ale i na aktuální BIO-EKO šílenství.

3 14.07.2021

Pro knihovnici je těžké nesympatizovat s hrdinou, když mu autorka vloží do úst tato slova: Neumím si představit krásnější místo, než je klementinská knihovna. Myslím že kdyby existovala nějaká soutěž o nejúžasnější knihovnu na světě, musí to právě ta naše u sv. Klementa vyhrát.
Skvělá kniha :)

2 03.07.2021

Skvělá kniha! Nejvíce mě zaujalo, a oslovilo, sedmnáct „vložených“ stránek Učení Ogeho – šamana. Velmi málo jeho souputníků umělo číst a psát. On se to však naučil a zanechal nám tak svůj „deník“, ze kterého autorka, mimo jiné, čerpala. Po smrti Ogeho zápisky získal jeho následovník Kuktyče. O něm vypráví volné pokračování nazvané Dva světy.

27.06.2021

Milostná zápletka je sice hned z počátku jasná, ale naštěstí (pro mně) upozaděná. Autorka by měla více věřit v krátkodobou paměť čtenářů/čtenářek a stále neopakovat, že hlavní hrdinka udělala před deseti lety „pubertální“ chybu, která nepříznivě ovlivnila její další život.

Velký prostor má v příběhu především Japonsko a zejména jeho dualita: obklopeni nejnovějšími technologiemi respektují Japonci umění, kulturu a tradice. Čajový rituál, kvetoucí sakury, chrámy, gastronomie, Šinkansen, Fudži, muzeum digitálního umění, křižovatka na Šibuji… To vše můžete, byť bez ilustrací, barvitě zažít.

Najdete zde zjevné, ale i skryté formy manipulace, vzácný vztah žen tří generací a mnoho pasáží zaníceně popisujících fotografické umění. Samozřejmě zde nechybí trocha východní filosofie, např. wabi-sabi, šinrin-joku a ani v poslední době časté (bohudík) zmínky o „životě v přítomném okamžiku“.

Romantické útěky mají sice stejné schéma: zklamanou ženu, sobeckého muže a jejich konečné splynutí. Ale to vše se odehrává v zajímavých, lákavě popisovaných kulisách, že máte chuť vydat se, navzdory Covidu, na cestu. Už jsem si v knihovně zarezervovala Hotýlek na Islandu. V blížících se letních vedrech přijde trocha ochlazení vhod.

5 13.06.2021

Kniha textů popisujících „obyčejný“ rodinný život mě zaujala. Krátké příběhy doplňují černobílé fotografie, které nejen znamenitě navozují devadesátá léta, ale také emotivně zobrazují dětský svět. Škoda jen, že i dětské kresby, které ilustrují některé kapitoly, jsou též černobílé. K dětem, podle mého, patří duha.

Tak, jak děti rostly, měnila se i otázka. Druhá kniha nese název Proč kluci milují fotbal. Samotná autorka tomuto sportu propadla už v dětství a ve své knize zpovídá skutečné chlapce, které poznala na fotbalových hřištích.

Volnou trilogii pak uzavírá neméně intimní a cituplná kniha Kdy se dotknout dospělosti.

12.06.2021

Dnes se můžeme na pár dní i týdnů „zavřít do kláštera či na faru“, aniž bychom se museli účastnit exercicií. Vyhořelá hrdinka tohoto příběhu však zvolila pro své „znovu zažehnutí“ duchovní cvičení. Čím více se blíží čtenář/ka ke konci, tím více zaplňují stránky víra, Bůh a modlitby.

Nečekejte květnatý román či napínavý thriller. Život v klášteře není ani dobrodružný, ani vzrušující. Tedy pokud zrovna nečtete Umberta Eca nebo Ellis Peters :o). Má svůj řád, který se denně opakuje. Na čtenáře, či spíše na čtenářky, tak nečekají žádná překvapení či nenadálé zvraty.

Útlá publikace má ale co říci všem. Mnohé mámy se v líčení rodinných trampot určitě najdou. Každá kapitola je navíc ukončená radami, které mohou uposlechnout ženy i muži jakéhokoli věku, stavu či vyznání. Najdete zde prvky hygge, mindfulness i komunikační psychologie.

1 10.06.2021

Anotace skutečně neodpovídá obsahu. Místo fantaskna se čtenářům dostane nálož emocí. Druhá polovina je skutečně čtivější, než první. Stojí za to vydržet.

08.06.2021

„Bezčasí a bezprostor“ mi v knihách nevadí, ale u Mony mě tato neurčitost rozptylovala. Snad by bylo lépe, kdyby nezmiňovala Paříž. Myšlenky mi neustále těkaly z afrických francouzských kolonií do asijských.

Jako vždy oceňuji retrospektivu. Oba hrdinové vzpomínají na dobu, která předcházela jejich setkání. Dětství, dospívání, rodinný život, nenaplněné touhy, revoluce, válečná utrpení. Dystopický charakter umocňuje rozpad společnosti a zejména vpád džungle do civilizace. Ta se symbolicky podílí na rozkladu systému.

Vztah Adama a Mony, jeho zrod i pokračování, jsem moc nepochopila. Samostatně byly osudy obou líčeny zajímavě, uvěřitelně, ale dohromady mi to vůbec nesedělo.

Přesto knihu k přečtení doporučuji. I v našich životech může nastat „chvíle pro makronku“.

4 30.05.2021

Krásná kniha se srozumitelnými informacemi. Půjčila jsem si ji v knihovně, ale musím ji mít doma :)

3 23.05.2021

Příběh Sáry a Maxe je veskrze romantický. Navíc velmi čtivý, takže vám nezabere mnoho času, který byste mohli věnovat něčemu „vážnějšímu“. Autorka, která v roce 2013 vyhrála v soutěži pro nové autory nakladatelství Harlequin a dnes je považována za nekorunovanou královnu žánru, navíc nechává čtenáře v neustálém napětí, protože si naprosto všichni musí říkat: To nemůže dopadnout dobře. To nemá řešení.

Ano, odpočinula jsem si :o). Hvězdička navíc je za krásné prostředí, připomínku „rande naslepo s knihou“ a amatérské divadlo.

4 22.05.2021

Je to čtení smutné, někdy až depresivní a „hodí“ se pro náročnější čtenáře, kteří si rádi s literárními postavami zafilozofují.

1 16.05.2021

Nevím, kdo přišel na nápad udělat z knihovníka neohroženého a zdatného hrdinu typu Flynna Carsena. Vnímám to spíše jako oxymorón. Navíc Samir ani není knihovníkem, nýbrž Strážcem u brány do Paramýtie – města knih. Budu-li trochu kousavá, pak byl „bezpečnostní bránou“, která dnes chrání knižní fond v každé knihovně. Ale dost ironie.

Spisovateli, v němž se slévá evropská a orientální krev, nelze upřít bujnou fantazii, se kterou vykreslil úžasné prostředí podzemního města, Srdce knih a mýtických tvorů. Ti se k překvapení všech, i jich samotných, najednou objevují ve světě lidí, v městě Mýtii. Snad pro podporu čtenářovy představivosti zvolil mimo fantaskních jmen i existující zeměpisné názvy a v příběhu dokonce narazíte i na Shakespearea. Pravda, tyto reálie mě spíše rušily.

S čím si autor příliš neporadil, bylo vykreslení postav. Svým tajemným osudem, vzhledem a schopnostmi mne zaujala jen Rádkyně Bílého krále, čarodějnice Sabah (Den) a její vnitřní protipól Layl (Noc). V kolika z nás se sváří dobro a zlo, realismus a romantika, ano a ne, odvaha a zbabělost…

Svět fantasy je také světem zbraní a bitev. I tímto příběhem se jako červená nit vinou krvavé boje na život a na smrt. Naštěstí nikdy netrvají tak dlouho, aby se čtenář začal nudit. Děj, zpočátku pomalejší, dostává spád a rychle spěje k otevřenému a na druhý díl skvěle lákajícímu konci.

2 11.05.2021

Vnímání přírody mám se Sadie stejné. Avšak nejsem si jistá, zda bych v tak mezní situaci obstála jako ona. Vím, je-li v ohrožení dítě, rodiče zpravidla v sobě zmobilizují ty nejhlouběji ukryté síly, aby ho ochránili. A kdo ví, čeho je matka schopna, je-li v sázce život nejbližších.

Přesto mi okamžitý přerod Sadie z „městské“ na „rangers“ nepřipadal věrohodný. Zvláště mě překvapily její fyzické výkony vzhledem k autorčině tvrzení, že trpí Fibromyalgií, nemocí, která se mimo jiné vyznačuje ztuhlostí a bolestí svalů a kloubů.

Naopak psychologická linka, Sadiino ne/vyrovnávání se se smrtí syna, který se v jedenácti letech utopil, byla velmi působivá. Její vnitřní monology a vzpomínky mi připomněly knihu Mary Westmacottové (pseudonym Agathy Christe) Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro. Žijeme tak rychle, případně „vzdáleně“, že nemáme čas, prostor, vůli, abychom sdíleli své myšlenky, touhy, trápení a přání. Musí tak nastat mezní situace, abychom začali mluvit, třeba jen sami k sobě, a mohli tak zjistit, že mnohdy je všechno jinak.

2 26.04.2021

Už dlouho jsem neviděla knihu (beletrii) s takovou spoustou velmi pěkných ilustrací. Je na nich znát, že Dominik Drábek je grafický designer, a právě ty čisté linie a barevnost na mě při čtení působily velmi příjemně. (Za to hvězdička navíc.)

Hned první kapitola mě zavedla do důvěrného prostředí, do mých dětských, tj. do konce 60. a 70. let. Paráda! Cirkus, letní slavnosti, hudebka, občanská nauka, prázdniny u prarodičů, staré gramodesky … Je úplně jedno, odkud jste byli, za socialismu bylo všude stejně. U kapitoly Náš uran je pro mír, ale máme smolinec jsem si vzpomněla na jiný „výživný“ slogan: Naše šrouby, opora socialismu :o).

23.04.2021

Autor se ani v pro něj nezvyklém žánru nezapře. Píše s osobitým humorem, do příběhu zakomponoval kriminální zápletky, stále používá policejní žargon a pro neslušné slovo nechodí daleko. Naštěstí vulgarity, byť vycházejí i z ženských úst, zde nejsou prvoplánové. Pouze dokreslují atmosféru.

I když popisované prostředí neznám, v hřebčinci jsem byla naposledy jako dítě s dědečkem veterinářem a na koni poprvé a naposledy seděla před čtvrt stoletím, působilo na mě vyprávění věrohodně. Prostitutku, snažící se změnit svůj život kydáním koňských koblížků, budováním si domova v totálně vybydleném baráku a hledáním skutečné lásky, si dokážu představit více, než "pretty women" Vivien docházející k prozření uprostřed luxusu.

Dověděla jsem se, že Ladislav Beran chystá pokračování pod názvem Důl na štěstí. Určitě si přečtu.

3 22.04.2021

Je to náročné čtení, ale skvělé! Nejen pro fanoušky mimosmyslového vnímání, ale také pro obdivovatele mentalisty Patricka Janea. Všechny trenéry paměti nevyjímaje. I když se to na první pohled nezdá, základ příběhu je založen na skutečných událostech. Např. na existenci výzkumného ústavu paranormálních jevů. Komunisté sice na parapsychologii nevěřili, přesto zkoumali, zda by „mentiony“ mohly např. napomoci růstu brambor.

Pro mě však byly fascinující zejména magické kapitoly, neočekávaně barvitě – a správně – popisující paměťovou techniku mentálních paláců. I v tomto románu střídá Markéta Pilátová nejen vypravěče, ale také časové roviny. Boj dobra se zlem totiž nezná hranic. Zejména, když dějištěm příběhu je krajina, kde v historii hořely hranice upalující oběti inkvizitora Jindřicha Bobliga.

5 19.04.2021

Průvodce Sarah Baxterové je výjimečný. Neobsahuje fotografie, ale ilustrace. Dozvíte se sice také základní geografické a historické údaje, ale více je to o osobních pocitech autorky. Mám dojem, že se Sylva Ficová musela vypořádávat s kupou „překladatelských oříšků“ :o)

2 31.03.2021