Radosti zahradníka

18.07.2021

V úvahách, povídkách či básních nenajdete mnoho dramat. Snad jen při zmínce o válce a následného Hesseho odchodu od rodiny srdce čtenáře posmutní. Většina řádek však duši zahradníků i zahradnic pohladí. Společně s autorem pak procházíme všemi jeho zahradami, které za svůj život zbudoval nebo zveleboval.

Růže, slunečnice, cínie, astry, fuchsie, petunie, karafiáty, lilie…, ale také stromy, nejen ovocné, a zelenina … to vše barvitě voní před vašimi zraky a často máte pocit, že se s motyčkou skláníte nad záhonem těsně vedle autora. Své poetické texty, volné i vázané, proložil také humorem:

Zahradník sní

Co ve své skříňce měla by mít snová víla?
především hnůj, a ne snad ledajaký.
Pak cestu, která by se nezaplevelila,
a kočky dvě, co nežraly by ptáky.

Též prášek, kterým když se posypou
mšice, list hned se změní v růže květ,
z akátů ať jsou palmy, které s výhodou
a s velkým ziskem prodati lze hned.

Ó vílo, učiň, ať nám voda svlaží
sama od sebe místo, zaseto kde je,
dej špenát, který v květy nevyráží,
a trakař, který sám od sebe pojede.

Dej jed nám, jenž ať před myšmi nás ochrání,
ať nejsou kroupy to, co z nebe padá,
ať k domu vede výtah po stráni,
a každý večer přej mi nová záda.

Nemohu opomenout ani krásné Hesseho akvarely.

31.12.2019

Jestliže ti zdánlivě tak robustní a proklatě zdraví lidé peněz a strojů budou takhle šťastně pitomět ještě po jednu další generaci, pak si možná budou nuceni vydržovat a notně platit lékaře, učitele, umělce a mágy, kteří je opět uvedou do tajemství krásy a duše. [1928]

10.09.2019

Miluji tuto knihu. Jsem též nadšená zahradnice a vyprávění Hermanna Hesseho bylo poetické a nádherné. Pohlazení pro duši. Užívá krásný květnatý jazyk a vskutku, práce na zahradě podobá se mnohdy vroucí děkovné modlitbě. V knize je také několik básní a akvarelů a vše dýchá jemným citem a téměř vždy nějakým hlubším významem. Dá se říci, že kniha je meditativní, jedná se spíše o lyrickou a náladovou četbu. Děj je spíše potlačen, ale narazila jsem i na nejednu dramatickou událost. Krásné vyznání lásky člověka k přírodě a Stvoření obecně.
V lese, obklopena stromy, cítím se tak jako mezi dobrými přáteli. Prostoupena tichým blaženstvím. Jak důvěrně blízko mi v takových chvílích bývají slova Hermanna Hesse právě z této knihy: "V jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu. Ony se však do něho nehrouží, nýbrž veškerou svou životní silou usilují o jediné, naplnit zákon do nich vložený, vytvořit vlastní podobu, být samy sebou."
Neplatí snad totéž také pro člověka?

01.05.2018

Půvabná knížečka Hermanna Hesse je sestavena z korespondence, poezie, úvah i povídek, a tyhle literární útvary spojuje zahrada, rostlinný svět, příroda. Řádky jsou klidné pouze zdánlivě, skrývá se za nimi Hesseho vášnivý smysl pro spravedlnost, pro dobro a odpor ke světské moci, nabubřelosti, technologiím ničícím vše živé, zhoubným ideologiím, k válce. Hesse svou zahradu dokonale zná, všímá si i nejmenší rostlinky a veškeré žoužele, která v zahradě žije.

„Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, nebo není nikde.
Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.
Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.
........
V mládí, Hansi, je člověk hodně sám a má pocit, že samota není dobrá, Proto hledá přátele a zamiluje se a objeví rodinu a vlast. To je velice dobré, prospívá to světu. Ale když pak značně zestárne, už to duši nestačí. Přátelství a láska a vlast už jsou zas jen slupka a ta nás dělí od druhých i od celosti. A my chceme dospět k celosti.“

20.07.2017

Kdybychom všichni uměli tak vnímat (a hlavně ocenit) krásu jako Hermann Hesse... Sbírka velmi inspirativních povídek a dalších textů, která nám připomene, že když se člověk zastaví a začne rozhlížet kolem sebe, je najednou mnohem víc naživu.

19.04.2016

O umírání květin a stromů, melancholii, když končí léto, o pomíjivosti života a koloběhu ročních období. Smíření skrze práci na zahradě. Deníkové zápisky prokládané básněmi, bohatý barvitý slovník. Pomalé čtení pro všechny (nejen) zenové zahradníky.