Levá strana světa

(SPOILER) Knihu Levá strana světa jsem si chtěla přečíst už dlouho a hodně jsem se na ni těšila. První část, asi do 78. stránky, popisuje hektický život hlavní hrdinky – práci, domácnost a tři děti. Bylo to hodně běžné, možná až příliš rozvleklé, takže mě to moc nevtáhlo. Zlom přichází kolem 80. stránky, kdy se stane nehoda, která jí změní život. Od té chvíle čtenář sleduje její nemoc, léčbu, pomalou rekonvalescenci a nakonec návrat domů.

Upřímně, kniha mě nezaujala tolik, jak jsem čekala. Nedokázala jsem se do ní pořádně začíst a místy jsem se musela nutit číst dál. Jediné, co pro mě bylo přínosem, bylo, že jsem se díky ní vůbec poprvé dozvěděla o existenci této nemoci.

Konečně knížka díky níž jsem pochopila, jaké to je žít s neglet syndromem..jako ergoška jsem si to na škole neuměla představit..teď už vím, že to není vůbec žádný med...

Kniha, kterou jsem dlouho nemohla pustit z hlavy, protože můj mozek nechápal, jak je možné nevidět jednu polovinu? Jak je možné, že nevidí nic na levé straně, vždyť jenom otočí kousek hlavou ne? Za mě, pokud něco takového sami neprožijeme, nemůžeme to pochopit. A proto mě kniha chytla. Od samotného začátku až do konce. S jednodenní pauzou, protože jsem to potřebovala vstřebat, nebo spíše opustit myšlenku, že to musím pochopit.

Příběh klasické americké rodiny, kdy děti jsou spíše s hlídačkami než s rodiči, kteří chtějí žít americký sen. Bylo jasné, že to tempo, které měla hlavní hrdinka Sára nasazené nemohlo tělo vydržet a něco se stane. A tak přišla autonehoda s fatálním následkem. Líbila se mi urputnost, se kterou hrdinka odmítala přijmout svůj úděl a snažila se navrátit do "normálu". Co mi trochu chybělo, byl jakýsi zlom, kdy bylo jasné, že se "normál" nekoná a musí se přijmout to, co je teď. Konečné přehodnocení priorit, sblížení s rodinou (hlavně s matkou a synem, kterému pomohly Sářiny fyzio postupy) a využití svého potenciálu i když máte pocit, že se vás život snaží dostat na kolena byla ukázka toho, že i to zlé může vést k něčemu dobrému.

Nejslabší příběh od autorky. Začátek mě bavil. Až pohltil. Z pracovní náplně hlavní hrdinky jsem byla ve stresu víc než ona. Nevydržela bych ani jeden její den. Pak jsem ztrácela pozornost i zájem. Nemoc nebyla dle mého názoru dostatečně vysvětlena. Měla jsem víc otázek než odpovědí. Jak mohou pacienti nevidět jednu stranu, když ji mají přímo před sebou (místnost, obázek, talíř), ale když vidí člověka, tak ho vidí celého? A otázek vznikalo mnohem víc. Konec mě dojal, proto dávám nakonec vyšší hodnocení.

Kniha se čte pěkně, takové odpolední čtení. Za mě jsem čekala trošku odbornější popis neglecku a terapie…

Není to úplně příběh od kterého byste se nemohly odtrhnout, ale je hluboký. Nejen tím, že spousta z nás jede jako stroj podobně, jako hlavní hrdinka aniž bychom si uvědomovali, že nám to není vlastní a když nezastavíme vědomě m, tak nás nejspíš zastaví něco, jako v tomto případě autonehoda.Netušila jsem, že něco jako opomíjení levé strany existuje a tak mě tento příběh obohatil.

Skvělá, fantastická, velice čtivá. Kniha od Lisy Genovy, která prostě psát umí... Sázka na jistotu.
5 hvězdiček je málo!
Doporučuji.

Knížka se mi dobře četla. Nikdy jsem neslyšela o syndromu opomíjení. Pokud byla Sára zdravá, tak musela všechno zvládnout a nepřícházelo v úvahu, aby něco neudělala. Po úrazu mozku, když přestala ovládat levou ruku, tak ze začátku měla stále pocit, že to rychle zvládne.Potom se její chování pomalu měnilo. Stále jsem si říkala, že kdyby se obrátila na levou stranu, tak by jí viděla. Musí být těžké mít pevnou vůli,aby dokázala, že se postupně uzdraví.

Knihu jsem si vybrala v rámci čtenářské výzvy, kdy na mě už nějakej ten pátek čekala..

Anotaci si vždy čtu před koupí knihy, a když na mě pak dlouho čeká, tak ani nevím, do čeho jdu.

Velké plus této knihy je to, že o této "nemoci" jsem neměla ani ponětí, a vlastně ani teď moc netuším, jak si to představit. Jasný, z knihy jsem pochopila, ale i tak mi to pořád úplně necvaklo. Musím si téma ještě pogooglit.

Sára, jakožto hrdinka této knihy, mi tedy nebyla úplně sympatická, celkově jsem si říkala, že to je jako hloupej americkej sen (během dne stihnout co nejvíce práce, na děti mít chůvu a mít co nejlepší dům a auto, mít prestižní práci a vydělávat co nejvíce, nejlíp mít Harvard, nebo něco takového, protože jinak je člověk nic..) ale u Sáry jsem čekala, že po té nehodě alespoň trochu změní priority. No a jak to dopadlo, to si přečtěte sami.

Ale moc se mi líbilo to, že před nehodou začínala každá kapitola nějakým snem. A to, jak každá kapitola před úplně gradovala. Prostě se to zhroutilo, jak domek z karet a čas se úplně zastavil.

Upřímně jsem čekala hodně silný příběh, který mě měl na nějakou dobu ,,vyřadit ze hry,, než se pustím do jiného příběhu, ale ze začátku jsem měla pocit, že jsem se ohromně spletla a měla očekávání až příliš velká. Dala jsem jí šanci a dočetla až do konce za což jsem opravdu ráda.

Prvních 290 stránek, z celkových 350, jsem vyloženě nemohla vystát a čtení mě vážně štvalo. Respektive mě štvalo snobské a sobecké chování Sáry. Tak za prvé hrozně mi vadilo jaký přístup má ke svým dětem, důležitý pro ni byl luxus a práce, která byla prvním místě.
Já osobně si nedokážu představit takhle fungovat, odsunout rodinu na vedlejší kolej a na první místo zařadit práci. Ano, práce je důležitá, ale není nejdůležitější.. a už jen ta myšlenka, že moje děti vychovává někdo jiný a já o nich nic nevím je absolutně děsivá.

Za druhé, rodinné vztahy zde vykreslené byly pro mě zdrcující. Ta nechuť a odpor vůči jedné osobě, která si prošla peklem a dlouho jí trvalo než se vrátila do života před tragédií. Asi jen málo z nás si dokáže takovou bezmoc představit, to že nemůžete nic udělat a jen přemýšlíte co jste měli udělat jinak aby k tomu nedošlo.. no, a pak je tu Sára, která si naštěstí tímhle traumatem neprošla, ale absolutně nesoucítila s osobou , která ano.

Sama vím, jak je těžké přijmout nemoc jako takovou, takže absolutně chápu její postoj k její situaci, odmítání a zbavení se omezení je to první o co usilujeme když víme, jak jsme žili před tím, ale časem člověku začne docházet co všechno jsme neviděli a díky nové situaci máme i novou příležitost začít jinak, znovu. Přesto řeči typu ,,no tak, vystudovala jsi Harvard, vyřeš problém,, mě doslova rozčilovaly, co má skvělé vzdělání společného s nemocí, kterou trpíte? Nic! Občas jsem měla vážně pocit, že podle Sáry jsou všichni hlupáci, protože ona je někdo díky tomu jakou má školu a práci.. aspoň tedy takový pocity jsem měla při čtení této knihy, ale stále jsem doufala v zázrak a nějaké prozření, pochopení své situace a ideálně přijmutí nových možností. Bohužel tahle fáze může trvat i několik let.

To, že její postižení po nehodě nebylo v knize nijak blíž vysvětleno mi vlastně ani nevadilo. Musí to být neuvěřitelně těžké a traumatizující naučit se s tím žít a autorka na konci knihy sama vysvětlila proč dané postižení není podrobněji popsané a sice, že v době psaní se o této nemoci ještě nic moc nevědělo.

Závěr knihy vylepšil můj celkový pohled na příběh jako takový a musím uznat, že z počátku jsem byla extrémně kritická snad úplně ke všemu.
Ano, autorka chtěla vykreslit extrémní kontrast mezi životem před a po nehodě, což vnímám jako příhodné. Jde zde vidět obrovské přehodnocení Sářiných priorit a za to jsem neskutečně ráda.
Celkově knihu hodnotím kladně, ale díky tomu jak je popisovaná hlavní postava příběhu již teď vím, že si knihu zcela jistě znovu neotevřu, ale přesto jsem moc ráda, že jsem si jí přečetla. Za mě hodnotím 70%

Dojemný příběh. O ženě, která se nechtěla vzdát kariéry a se třemi dětmi pracovala ve dne a dlouho do noci. Všechno se snažila stíhat, až jednoho dne se natáhla při řízení auta pro mobil (kdo tohle nikdy neudělal?). Jedná chvíle, jeden okamžik, špatné počasí a jedna vážná nehoda. Od té doby nevidí a necítí levou polovinu těla a dostává se krůček po krůčku zpátky ke svému životu... Ale musí přehodnotit všechno co měla.. Najednou se ji v životě objeví její máma, která od smrti svého syna v podstatě na dceru zapomněla... A teď je tady aby ji pomohla, ale ona její pomoc odmítá..
vděčnost - to je to slovo, které tohle vystihuje.. žije a dostala šanci žít

Knihu jsem pořídila v rámci akce, jinak bych se k ní nejspíš ani nedostala vzhledem k tomu, že čtu jiné žánry, ale pustila jsem se do toho a měla velké očekávání vzhledem k tématu. Jsem ale maličko zklamaná. Čekala bych trošku více věnován se problematice, chápu, že je kniha psaná s jinou myšlenkou, než informovat čtenáře o všech útrapách této nemoci, přesto si myslím, že když už se pro takové téma někdo rozhodne, měl by se mu věnovat trošku více. Nejen, že by tím kniha získala na zajímavosti, ale zároveň by to člověka více vtáhlo. Další, co mi dost vadilo, že to bylo hodně rychlé. V podstatě se něco událo a najednou se už dělo něco jiného. Člověk nestačil vstřebávat sílu těch jednotlivých okamžiků, což je škoda. A v neposlední řadě se mi kniha nečetla dobře vzhledem ke stylu psaní. Nedokážu asi objektivně posoudit, ale pro mě osobně to bylo napsáno až zbytečně chaoticky a zvláštně.

Opět výborná kniha od této autorky

Přečteno jedním dechem. Zatajeným. Je to nejen o Sáře. Je to o tempu dnešní doby. Řítíme se životem kosmickou rychlostí až přestaneme vnímat co je vlastně důležité. No, práce, ani nadstandardní bydlení to nebude. Někdo si to stihne uvědomit včas. Někdo potřebuje ránu do hlavy. Někdo na to nikdy nepřijde.
Napsáno naprosto bravurně, pohltí vás kolotoč rodiny Sáry a Boba, má holka kliku na báječnou rodinu. Sářiny pokroky po úrazu, věci, které zkraje tlačila dopředu jí na konci nepřišly až tolik podstatné. Její netrpělivost mi byla velmi blízká :-)

" Vrátím se k plakátu. Něco je jinak. Uvědomuju si jen to, že na plakátu je něco jiného, ale čím přesně se liší, nedokážu několik vteřin určit, a když to pak uvidím, je to stejně nepochybné, stejně zřejmé jako ten hořící domek.
Na plakátu jsou dvě ruce, ne jedna. A nejsou obě zaťaté v pěst, připravené k boji. Jsou sepnuté. Ruce, které se drží. A červenými písmeny napsané slovo nad nimi není Věcnost. To slovo nad sepnutýma rukama zní Vděčnost.
Rozpláču se a plakát, na který jsem se dívala špatně, se mi strašně zalíbí. Myslím na Heidi, Boba a svoje děti, dokonce i na Martu, máti a všechnu tu pomoc a lásku, kterou mi dali, a na všechno, co mám. Myslím, že můj mozek ten plakát celou tu dobu viděl a neustále mě na něj upozorňoval ve snaze mi ho ukázat. Jeden tichý, nevědomý a nenarušený kousek mého já vždycky věděl, o čem ten plakát vypovídá. Děkuju, že jsi mi to sdělil.
Dnes jdu domů, nedokážu obkreslit kočku, ale vidím celý tenhle plakát a jsem plná vděčnosti."

Velice zajímavá kniha,která pojednává o nemoci o které jsem nic nevěděla. Od této chvíle už vím ,jak velice je to složitá nemoc. Autorce moc děkuji.

Velmi poučná kniha o neglect syndromu. I když jsem onemocnění už znala, pomohla mi se vcítit do postižené osoby. Na příběhu se mi líbí, že vyznívá pozitivně a ukazuje, že i tragédie nemusí být koncem. 5/5*

Po knihách "Pořád jsem to já" (Alzheimerova choroba) a "Poslední věta" (onemocnění ALS) jsem sáhla po knize "Levá strana světa", která pojednává o syndromu opomíjení. Toto onemocnění jsem neznala a příběh mě velice zaujal. Vážím si autorky, která ve svých knihách poutavě přibližuje čtenářům tato onemocnění.

Moc zajímavé - dozvíte se, jak se cítí lidé, kteří ochrnuli na jednu stranu těla.

Někdo níže píše, že ne, ale já knížku vidím jako pohodovku, ovšem s přesahem. Čte se báječně, je o běžném životě ve kterém se může stát cokoliv a tady se “něco stane”. Díky tomu se nejen dozvíme o existenci nemoci, kterou většina z nás ve svém životě opomíjí :), ale kniha nás i popostrčí zamyslet se nad hodnotami vlastního života … No není to bezva přesah?!