Makropulos komentáře u knih

Zřejmě jsem neměla číst Hotýlek tak brzy po Slepé mapě. Měla jsem totiž pocit, že stále čtu stejnou knihu. Navíc mi to celé přišlo takové uspěchané, přeskakování z postavy na postavu bez varování mně také nebylo nijak příjemné a věty, které dopředu naznačují nějaký problém, nijak nepřispěly k potěšení ze čtení. Doufám, že další díla paní Mornštajnové půjdou trochu jinou cestou.

5 15.05.2016

Tak jsem přečetla i třetí díl. Musím říci, že první část série se mi asi líbila nejvíc, bylo to neotřelé, nový nápad a zajímavě doplněné skvělými fotografiemi. Ani v Knihovně duší nechybí nové nápady, ale proto. že se celý děj točí hlavně okolo Emmy a Jakoba, a ostatní Podivní jsou vlastně skoro celou dobu mimo příběh, zdála se mi knížka velmi ochuzená.

3 05.05.2016

Himmlerova kuchařka, příběh vyprávěný 105 letou majitelkou restaurace a kuchařkou, je ochucený vtipem, výstředností i kořením strádání. Vypravěčka se při líčení zlomových momentů svého života pohybuje od hořko-sladkého k temně až ironicky humornému stylu. Popisuje přitom ty nejhorší momenty 20.století a tragedie, které ji osobně postihly. Člověk by očekával, že se tato těžce zkoušená žena uchýlí k sebelítosti, ale to opravdu ne. Nic jí nezabrání v tom žít dlouhý, naplněný život. Róza je vlastně typická anti-hrdinka s velmi osekanou morálkou a sklonem k pomstě. Některé její reakce a její chování jsou znepokojující až pobuřující, ale ta postava je po celou dobu něčím přitažlivá. Rózin příběh je také oslavou jídla. Naučila se vařit jako velmi mladá a končí svůj život jako majitelka prosperující restaurace, ale i toto své umění dokázala použít jako nástroj pomsty. Knížka obsahuje i velké množství zajímavých myšlenek, popisuje charaktery historicky známých osobností a člověk přemýšlí, co je fikce a co by mohla být pravda.
„Dějiny jsou svinstvo. Mně sebraly všechno. Moje děti. Moje rodiče. Moji velikánkou lásku. Moje kočky. Nechápu, proč lidský rod dějiny tak uctívá. Jsem velmi spokojená, že jsou pryč, už tak napáchaly dost škody.“

6 21.04.2016

Co je vlastně tím zvláštním problémem Františka S.? Je to jeho stav v Domově nebo na pasece? Nebo snad právě rozdíl mezi těmito dvěma stavy? Petr Šabach mě opět nezklamal, naopak. Tahle knížka přináší plno hlubokých myšlenek o životě, o Bohu a přitom jí nechybí typický autorův humor.

7 13.04.2016

Tři generace lidí prožívající obyčejný život v průběhu 20. století je téma, které by vydalo na několik takových knih. Ale autorka se vydala cestou prostého vyprávění nejmladší ze tří žen, hlavních hrdinek, a svým jednoduchým stylem dokázala postihnout jak historické události, tak i to, jak lidé žili své vlastní, ne vždy jednoduché životy. Příběhy běží velmi rychle, bez nějakých hlubších zamýšlení či vžívání se do jednotlivých postav, bez využívání tragických událostí války k ohromení čtenáře, a přesto mám pocit, jako bych to utrpení války a pak i beznaděj další doby cítila a ty lidi znala odněkud ze sousedství. Vedlejší postavy jsou načrtnuty zkratkovitě, že mi někdy až chyběla možnost dostat se hlouběji do příběhu té či oné osoby. Ale i to je v běžném životě normální. Asi těžko bych mohla podrobně vyprávět o životě své babičky nebo o osudu manžela mé tety. Anežka mi prostě jen pověděla to, co jí buď utkvělo v paměti, nebo jí to někdo vyprávěl.

13 11.04.2016

A jsou tu znovu moje oblíbené babičky Siiri, Irma a Anna-Liisa spolu s dalšími přáteli z domova Podzimní háj. Jsou zase o něco starší a navíc Podzimní háj prochází rekonstrukcí, která ovšem probíhá tak, že se tam nedá žít. Podnikavé stařenky se po vzoru mladých svobodných lidí přestěhují společně do velkého bytu, kde se učí žít trošku jiným životem. Znovu narážejí i na kriminální činnost a velice blízce se setkávají se smrtí svých blízkých. Jejich pohled na konec života už čtenáře po přečtení prvního dílu nepřekvapuje, ale je tu vidět, že i je smrt zasáhne, ale úplně jinak, než jak by člověk čekal. Pro mě byl asi první díl o něco lepší, možná v něm bylo více humoru, ale musím říci, že už se těším až vyjde i závěrečný díl trilogie.

5 05.04.2016

Musím se přiznat, že o woodcraftu jsem dosud vlastně nic nevěděla. K téhle knížce mě zlákala informace, že se jedná o procházku po křivoklátských lesích, které mám opravdu ráda. Díky ní jsem se nejen dozvěděla, co je woodcraft, ale také jsem objevila, že Vlk je jako autor skvělý, dokáže vidět a popsat krásu přírody, přiblížit ji čtenáři a ukázat, jak i ty nejprostší věci a jevy jsou nádherné.
Četla jsem tu knížku pomalu a vychutnávala poetiku a krásu jazyka a často jsem měla pocit, že jsem na místě autora, v jeho tábořišti na břehu řeky Mže.

1 27.03.2016

Každý z nás má něco, co ať chceme, či nechceme, nějakým způsobem řídí náš život. Stále se za něčím honíme, někam spěcháme a každý máme někde tu svoji „Výkupnu“, do které to musíme stihnout.
Na postavě Anny autorka ukazuje, kam až takové snažení může dojít. Že člověk zapomene sám na sebe, na svůj život, na svoje okolí a lidi kolem sebe. Proto je v knize život Anny pouze naznačen. Pro ni je nejdůležitější stihnout včas sebrat všechny bylinky a včas je dovézt do výkupny. Ano, Anna je těžce nemocná, možná i částečně šílená, ale i to je důsledkem jejího životního snažení, které ji nezadržitelně vede DO TMY.
Kniha je k tomu všemu ještě napsaná skvěle, krásným jazykem a dokáže člověka vtáhnout do myšlenek hlavní hrdinky, až se člověk lekne. Po prvním večeru čtení jsem byla strašně neklidná a měla jsem stále pocit, že musím něco stihnout. Až tolik mě Anna zasáhla.
Bylinky, příroda, dusno před bouřkou i bouřky samotné úžasně doplňují vnitřní pocity naší hrdinky, její nemoc i psychický stav.
Knížku mohu jen doporučit, je úžasná a určitě ne oddechová.

Knížka,
"v níž se děje mnohem víc, než může vypovědět titulek -
a nezbývá tudíž, než si ji přečíst" (úvodní titulek kapitoly dvacáté třetí).

4 12.03.2016

Kniha s číslem v názvu? Kterou vybrat? Opravdu jsem hledala přes vyhledávač a pak jsem objevila tuto knihu, která mě příjemně překvapila, zaujala a pobavila. Nikdy jsem od autora nic jiného nečetla, což teď považuji za chybu a budu to muset napravit.
Je to příběh – já vlastně nevím, jestli je to úplně příběh – je to život stárnoucího muže, který najednou zůstal sám a neví si s tím rady.

„Uprostřed cesty, která vede nikam,
Ptám se, jestli před sebou neutíkám.
A odpověď je vcelku nasnadě: Poplašně v uších zvoní …
Utíkám v každém případě. A už se nedohoním.“

Potkává nové lidi, novou lásku, nachází i bývalou lásku, tráví čas se svým bratrancem, který je také sám, ale stále se drží svých dvou zelených kufrů, do kterých si sbalil pár věcí ze svého dosavadního života. Knížka je plná úžasných myšlenek, úvah a prožitků, občas je smutná, občas se nad ní usmějete a doopravdy všechno prožíváte s hlavním hrdinou.
Úžasný je jazyk, který autor používá. Je tam zastaralý český pravopis, mnoho jednoduchých slov vyjádřeno slovními spojeními – autor neřekne televize, ale „televisní přístroj“, používá slova, jako např. „ponavštívit“, místo cirkusu máme „cirk“, najdeme zde „oblíbené americké sepisovatele“, v „rádiovém přístroji hovoří hlásatelka Světlana M.“ a náš hrdina jezdí „vlakovými spoji a „nechává se zmoknout“ atd. atd. Autor si prostě hraje se slovy a vyjadřuje jimi mnohdy rozpoložení i celkový stav svého hrdiny a zřejmě i to, že to je člověk starší generace.
Tuhle knížku můžu jen doporučit, i když asi nebude pro každého.

8 11.03.2016

„Štěstím spisovatele je myšlenka, která je plně citem, je cit, který se může plně stát myšlenkou.“
Thomas Mann měl určitě velké štěstí, protože jeho myšlenky v této novele nenechají čtenáře v klidu, donutí ho se do nich vcítit a prožívat s hlavním stárnoucím hrdinou uchvácení krásou i spalující touhu.
„Člověk totiž člověka miluje a ctí tak dlouho, dokud ho nemůže posoudit, a touha je výplodem nedostatečného poznání.“
Ještě musím říci, že nebýt Čtenářské výzvy, asi by mě nenapadlo číst Thomase Manna a to by byla škoda.
(Citáty jsou z překladu Jitky Fučíkové).

6 24.02.2016

Podivná myšlenka, krásné popisy Prahy a jejích budov a úžasný jazyk mi dokázaly, že knihy Miloše Urbana stojí za to číst.

10 19.02.2016

O této knize už toho bylo hodně kladného napsáno a byla oceněna Pulitzerovou cenou, o to víc možná budu vypadat jako literární ignorant, protože já z ní zase tak nadšená nejsem.
Je čtivá – ano – to je způsobeno hlavně krátkými kapitolami, ale já i přes tuto výhodu jsem se vlastně musela do čtení nutit. Nic mě netáhlo zpátky do dvou i více prolínajících se příběhů, mezi kterými autor neustále přeskakuje a nejen v ději, ale i v čase. Zakomponování mystického pověsti o vzácném drahokamu do příběhu mi přišlo tak trochu navíc i proto, že v knize vlastně chybí, co se s ním stalo.
Úprava: Na základě upozornění jednoho uživatele DK musím uvést, že to v knize nechybí, jen já jsem to asi přehlédla nebo nepochopila.
Události 2. světové války byly popsány v mnoha knihách, takže se už těžko můžeme setkat s něčím novým. Tady mám pocit, že se autor snažil tlačit na citovou rovinu čtenáře. Třeba znásilnění Rusy mi v knize vyznělo, jako by to tam autor prostě musel zařadit, aby šokoval a mohl si to odškrtnout na svém seznamu válečných hrůz.
V knize je samozřejmě mnoho částí a myšlenek, které si zasloužení ocenění. Například pasáže o nevidomé dívce a jejím způsobu vidění světa, pohled na válku očima francouzské dívky a její rodiny a na druhé straně prožívání Hitlerovy doby německým nadaným sirotkem.
V každém případě ovšem doporučuji si knihu přečíst nejen proto, že ji většina čtenářů považuje za mimořádnou, ale proto, abyste se na 2. světovou válku podívali jinýma očima a na knihu si potom vytvořili vlastní názor.

14 13.02.2016

Anotace ke knize zní opravdu drsně. Je pravda, že tekoucí krví, municí, příšerami, kouzly a šíleným zabíjením autor opravdu nešetří, ale za tím vším je schovaná láska k rodině a hlavně ke kočkám. Situace, které majitelé koček běžně prožívají se svými miláčky, jsou zasazeny do drsných scén a běžné kočičí chování je vysvětleno prvky sci-fi. U knihy jsem se úžasně bavila a teď při pozorování „našeho“ kocoura věřím, že se možná zrovna pohybuje v jiné realitě.

„Viděl jsi určitě někdy kočku, jak leží, oči má sice přivřené, ovšem ne zavřené, hlavu vzpřímenou a naprosto nepřítomný výraz?“
"Jasně, myslel jsem, že usnula dřív, než si stačila lehnout celá."
"Omyl, Marku, jde o zvláštní stav, kdy část kočičího Já opustí svojí fyzickou podstatu a brouzdá mezi realitami tak, jako ty po síti a zbytek Já hlídá okolí fyzického těla, aby v případě nebezpečí podniklo příslušné kroky.“

3 04.02.2016

Seděl pohodlně rozložen u mého psacího stolu, nevelkou prostoru místnosti zamořoval hustým dýmem z čibuku a s pozoruhodnou lehkostí vyprávěl už hotové povídky, jejichž humor byl zcela jiný, než s jakým jsme se tenkrát běžně setkávali v literatuře, čerpal z jiných zdrojů a z jiného, překvapivého vidění světa, měl v náznaku cosi společného se Zosčenkem z nejlepších let a chutnal hořce. Všichni, jak jsme se tak náhodně sešli (Ivan Klíma tenkrát ještě nepronášel filipiky proti kuřákům), jsme byli nadšeni, neboť ani v nakladatelské redakci se člověk s průkazným novým talentem nesetkává příliš často.
Z Epilogu Zdeňka Pochopa uvedeného ve vydání z roku 1991

8 31.01.2016

Tady už bylo řečeno a napsáno vše.
Ale opravdu stojí za to si knížku přečíst i když jste několikrát, jako já, viděli úžasné představení paní Barbory Hrzánové. Mně byla při čtení ta Helenka tak nějak bližší.

7 30.01.2016

Kniha Egypťan Sinuhet vypadá jako Sinuhetova autobiografie. Malý, čerstvě narozený chlapeček byl nalezen v rákosovém košíku, který připlaval po vodě. Chlapec vyrostl, stal se lékařem a rádcem faraonů v období nadcházející vlády faraona Achnatona, který se pokusil zvrátit zavedené náboženství a nahradit je uctíváním nového boha. V průběhu svého života a na svých cestách se Sinuhet setkává s lidmi v různých životních pozicích v mnoha oblastech Egypta i v sousedních zemích a seznamuje nás s mnoha detaily života a historie starověkého Egypta.
Co je však skutečně geniální na této knize je to, že to vlastně není o Egyptě ani o dávných dobách. Může to být vyprávěním o jakémkoliv národu, jakékoliv civilizaci, o jakémkoliv člověku v jakémkoliv čase a na jakémkoliv místě. Je to o každém z nás. O našich radostech a strastech a o sociálních a vládních institucích, kterým podléháme. Je tu velice jasně popsáno celé spektrum lidského a společenského chování od nejvznešenějších aspirací, emocí a skutků až po ty nejnižší až pokleslé.
Jak je uvedeno hned v I. Knize:
„Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči."

43 29.01.2016

Myslela jsem si, že Agathu Christie vlastně znám, takže není potřeba to číst .Ale díky Čtenářské výzvě jsem sáhla po této knize a a už jsem se nemohla odtrhnout. Je to skvělá detektivka, která se dá dobře číst i tolik let po prvním vydání.

16 11.01.2016

Je to skvělý, pro mě neotřelý pohled na život a lásku. Těžko psát komentář a nic nevyzradit.
Prostě doporučuji k přečtení.

6 01.01.2016

Podle mého názoru je složité hodnotit tuto knihu. Musím začít tím, že je velmi zábavná a přitom velmi hluboká a určitě každého čtenáře zasáhne jiným způsobem. Autor prostřednictvím svých různorodých až výstředních postav vysvětluje svůj názor na organizované náboženství – ať je jakékoliv - a problémy Středního Východu. Je pravda, že těchto úvah je v knize až dost. Takže mohou i odradit. Ale vážně to není nějaká kazatelská nebo až dotěrně politická kniha, je velmi zábavná a v některých pasážích se budete i nahlas smát.
Robbinsova úžasná hra se slovy je zde podpořena mnoha přirovnáními a metaforami, které mohou někomu připadat zbytečné, podle mě však přispívají k bohatosti románu a dodávají mu jakousi eleganci.
Román má více vrstev a myslím si, že každého čtenáře osloví alespoň jedna z nich. V každém případě je to fantastické čtení. Skutečně ji doporučuji, ale možná ne jako první knihu od Toma Robbinse.