Makropulos komentáře u knih

Ještě teď mám slzy v očích, když si v duchu probírám závěrečnou část příběhu, který jsem před chvílí dočetla.
Když bych chtěla několika málo slovy vyjádřit o čem vlastně ten příběh je, tak samozřejmě o druhé světové válce ve Francii, nacistické okupaci, o holocaustu, hrůzách nacistických vězení a koncentračních táborů, ale hlavně o ženách a dětech, které zůstaly doma bez svých mužů napospas utrpení, hladu a bezmoci. Je to ovšem také příběh o těžkém dospívání tehdejších dětí, síle žen, které se musí o ně postarat a dokáží přitom i pomáhat jiným ještě potřebnějším lidem. Ale je také o lásce, o lásce sesterské, o lásce k otci, o mateřské neutuchající lásce i o lásce mezi mužem a ženou, která je tak silná, že může existovat i na pozadí boje, nebezpečí a obrovských útrap.
„Rány se zacelí. Láska přetrvá. My přežijeme.“

19 13.09.2016

Je to velmi smutný, velmi krátký a velmi dobře napsaný příběh. A když pro mládež, tak určitě pro tu starší.

2 10.09.2016

Ačkoliv základ tohoto příběhu není nijak růžový – hlavní hrdinové bydlí na střeše paneláku, přikrývají se lodní plachtou a nemají šanci sehnat bydlení „ve městě, ve kterém by spolu chtěli žít“, oblékl autor celou tu situaci do úžasné poetiky, pohádkovosti, exotičnosti a napsal ji krásným básnickým jazykem. Mnohdy neuvěřitelné až absurdní momenty jsou tu překládány jako zcela normální a mě při čtení ani nenapadlo, že by to tak nemělo být. Navíc jsem cítila, že autor má radost z vyprávění, které mi předkládá a tak jsem vlastně měla radost taky.

2 09.09.2016

Díky Helence jsem se vrátila na střední školu. Chodila jsem tam sice ještě o pár let dřív než ona v této knížce, ale situace byla úplně stejná. Taky jsme utíkali k poezii a hudbě, snažili se chápat své rodiče a přitom řešili svoje první lásky a zklamání. Autorka popsala dobu velice přesně, ale přitom s nadhledem a humorem.

7 07.09.2016

Strávila jsem s Hansem Castorpem asi 20 dni a prožívala s ním, v jakémsi ne-čase, jeho vnitřní proměnu a zrání. Na začátku jsem měla strach z velkého objemu knihy i z filozofických diskusí, ale to všechno bylo rychle zapomenuto a i ve chvílích, kdy jsem nečetla, jsem v duchu na Hanse Castorpa myslela, a právě na ty rozhovory o světonázoru, o čase, na jeho tzv. „panování“ i na jeho lásku. Obdivuji, jak Thomas Mann, dokázal čtenáře vtáhnout do myšlenek hrdiny, do jeho prožitků a nabídnout mu, aby ten příběh se svou postavou vlastně prožil. Vyprávění o lyžařské túře, nebo Castorpův zážitek z prvního seznámení s rentgenovým snímkem a hrdinovo prožívání hudby nebo jeho obdiv k přírodě jsou pro mě opravdu nezapomenutelným zážitkem.

8 04.09.2016

Hezký a nápaditý příběh. Ale těch ran co dostala čeština - to se ani nedá spočítat.

1 06.08.2016

Číst tuhle knížku bylo pro mě opravdu potěšení. Obsahuje krásné příběhy, melancholické i úsměvné, poetické a prostě krásné. Doporučuji číst po kouskách a vychutnávat je a na závěr ještě přečíst celé najednou, stojí to za to.

Mně se knížka opět moc líbila. Co já nejvíc obdivuji, že knihy od jednoho autora jsou tak rozdílné. Tedy mohu posoudit zatím jen těch několik, které jsem četla. Jazyk Miloše Urbana je opět vybroušený, to je snad jediné ve všech jeho dílech stejné. Hlavní hrdina je takový typicky český chlap, že jsem si přesně uměla představit, jak kolem toho Maserati skáče. Ztráta staré dobré Anglie asi taky promluvila k mému srdci. Pro mě to určitě není detektivka, ale dobrý román s napětím, sexem, angličtinou a zajímavým příběhem.

K této knížce jsem se dostala díky doslovu paní Joanny Czaplińské v knize O snovačce a přemyslovi (Vilma Kadlečková). Urbanovu novelu tam označuje za antifeministickou – tedy uvádí „Bez ohledu na to jaké pohnutky vedly Miloše Urbana k tak extrémně antifeministickému obrazu kněžny …..“. Tak jsem tu Libuši vzala z gruntu. Přečetla jsem Urbana a vrátila jsem se i k Jiráskovi. A musím říct, že Libuše Urbanova je mi asi nejsympatičtější. Asi nejsem feministka. Ještě bych chtěla říci, že obdivuji pana Urbana, jak pojal toto mýtické téma, jakým jazykem ho napsal a také to, že opět dokázal být jiný.

5 20.07.2016

Je úžasné, co všechno dokázala paní Kadlečková vtěsnat do malé novely. Naši bájnou historii, krásu Prahy i Brna, národní obrození, sametovou revoluci, nutnost obrany před globalizací a islamizací, vztahy mezi ženami a muži a jejich postavení ve společnosti a to všechno ještě zabalila do nádherné češtiny a hraní se slovy, které je dle příběhu vlastně nejmocnější magií. Snování slovních řetězců, které mění jednu věc jinou, jedno místo v jiné či jeden čin v úplně jiný, je naprosto neotřelý nápad a je to i chvála češtiny a důkaz spisovatelčiny jazykové kreativity. Z doslovu paní Joanny Czaplińské je pro mě důležité její upozornění, že „stojí za to si ji přečíst vícekrát, aby se zpoza samotného upoutávajícího děje vynořily i ty drobnůstky, které zpestřují četbu a poukazují na erudovanost autorky“. A to určitě udělám.

3 19.07.2016

Jonasson mě i tentokrát pobavil. Ale podle mě je Zabiják nejslabší z jeho knih.

2 15.07.2016

„Někdy se člověku žije lépe s tím, že neví, kdo je, když aspoň ví, kde je.“
Britt-Marie to svoje místo našla.
„Vitejte v Borgu“. Borg je vesnice u silnice. A to je vlastně to nejhezčí, co se o ní dá říct. Ale přesto, že je v ní už téměř všechno zrušeno, stále tu žijí lidé a děti, které milují fotbal. A Britt, která v 63 letech opustila manžela, znovu objevuje mezilidské vztahy, potkává se s různými úžasně popsanými charaktery, životními osudy a přitom se sama znovu učí sama žít. Protože „ v jistém věku se v podstatě všechny otázky v životě točí okolo jediné věci: Jak žít svůj život?“
Je to opravdu krásná kniha, plná úžasných slov, myšlenek a pocitů, občas vtipná a pro mě občas i slzy vyvolávajíci, kniha, na kterou určitě jen tak nezapomenu. I pro mě se stalo důležitým, že „tady byla Britt-Marie.“

14 03.07.2016

Mám z té knihy velmi dobrý pocit. Je to příběh, ve kterém najdete lásku, napětí, vzácné tisky, historická literární fakta i dohady, informace o restaurování knih i o jejich padělatelství a nezvyklého hlavního hrdinu, který trpí sociální poruchou a je uzavřen ve světě knih, dokud nepotká svou životní lásku. Přestože děj běží ve třech časových rovinách, nebo možná právě proto, udržuje čtenářovu pozornost a nutí ho přemýšlet, jak to vlastně spolu souvisí. Pro Ty, kdo chtějí kromě dobrého příběhu nahlédnout i do světa antikvářů, knihovníků a restaurátorů knih, je to vážně dobré čtení.

2 27.06.2016

Je to zábavné, napínavé a Harry Dresden je drsný sympaťák, čaroděj a velmi rozporuplná postava. Asi si přečtu i další díly série.

1 23.06.2016

Když jsem vloni na podzim přečetla Jako zabít ptáčka a zjistila, že existuje ještě další kniha, moc jsem ji chtěla přečíst. Ovšem ještě nebyla v češtině. Koupila jsem si tedy originál. Ale na úžasný jazyk paní spisovatelky moje angličtina nestačila. Věděla jsem, co se v knize děje, ale unikaly mi významy těch krásných vět, psaných autorčiným hravým jazykem, kterým už teď přesně rozumím díky skvělému překladu paní Jany Hejné. Prostě na Harper Lee v angličtině nemám. Vlastně jsem tedy tu knížku přečetla dvakrát a stálo to za to. Tento příběh skvěle doplňuje nebo dokresluje život Čipery – Jany Luisy, její nekritický vztah ke zbožňovanému otci i k příteli z mládí Hankovi, který by se mohl stát jejím životním druhem – „Miluj si koho chceš, ale vezmi si někoho ze svých“.
Teprve tady na základě postojů jejích nejbližších ke změnám probíhajícím v americké společnosti kolem roku 1955 má Jana Luisa šanci dospět a zbavit se závislosti na vzpomínkách na úžasné dětství a začít žít svůj vlastní život.
Doporučuji těm, co znají Jako zabít ptáčka si tuhle knížku přečíst. U někoho může dojít k tomu, že bude pošpiněn jeho ideál Atikus. Musíme ovšem vycházet z toho, že tahle kniha byla vlastně jakousi první verzí „Ptáčka“ , takže autorka posunula charakter Atika ve svém finálním díle od „normálního suchara k jemnému ušlechtilému hrdinovi.

5 21.06.2016

Body and Soul – Tělem i duší a otázka „Na jazz se umřít nedá, že ne?“, to je první kapitola 2. části vyprávění o Peteru Grantovi, londýnském konstáblovi, který už se pomalu stává čarodějem. Kromě toho, co obsahovala první část, přidal autor do děje jazz, popis Londýna věnoval teď hlavně Soho a dozvídáme se víc i o Peterově rodině a jeho kořenech. Samozřejmě se neztratil suchý anglický humor a přibylo „akce“ i „sexu. Mohu říci, že jsem se opět dobře bavila a už se těším na další část.

9 12.06.2016

Moderní Londýn, moderní mladý strážník, který se chce stát dobrým detektivem a sílící moc magie, duchové a božstva řeky Temže. To je kombinace, na níž Aaronovitch staví svůj příběh. Z mladého konstábla se stává „čarodějův učeň“, který se těžce potýká se základy kouzlení a latinou a přitom řeší se svým „mistrem“ záhadné vraždy a urovnává spor mezi Otcem Temže a Mámou Temže. Nápad s personifikací Temže a jejích přítoků je skvělý, velmi zajímavá je etnická příslušnost jednotlivých bohů a bohyň i jejich rozdělení na dvě části – nepřílivová oblast – Otec Temže a jeho synové a přílivová oblast – Matka Temže a její dcery. Také mě zaujal vliv magie na moderní technologie i popis jejího vlivu na mozek člověka.
Vypravěčem je hlavní hrdina, který hovoří inteligentním, zdvořilým jazykem a příběh má tu správnou porci anglického humoru, Ironie, akce, romantiky, napětí až hororu, vědy a magie i skvělého popisu Londýna.
Nemohu dát 5 hvězd, protože už čtu další část a ta je podle mě ještě lepší.

7 09.06.2016

Velmi mladý, na svět naštvaný autor, vypráví prostřednictvím televizního scénáristy příběh o životě u nás. Je to chvílemi velmi depresivní, chvíli je to docela legrace, chvílemi je to až absurdní. Ale je z toho vidět, že autor psát umí. Zatáhne Vás do toho příběhu a už nepustí. Doufám, že se ve svém budoucím životě nebude věnovat jen scénářům, ale ještě napíše i další knihy.

Tahle knížka je pro mě velmi rozporuplná. Líbilo se mi, že děti v příběhu jsou typickými dětmi, které se přizpůsobily okolnostem, ve kterých žijí a dál si hrají své „hry“. Zajímavě jsou zvolena jména postav – Bůhví, Bastard, Miláček nebo jméno příšerného slumu, ve kterém žijí – Ráj, jako by autorka do toho smutného a znepokojivého vyprávění chtěla vnést i špetku humoru. Návštěvy charitativních organizací vidí člověk očima Miláčka a je to docela překvapení. Volby, které nepřinesly dospělými tak očekávanou změnu, jen umocňují neřešitelnost situace, a nakonec vysněný odchod do Ameriky vlastně také vůbec není řešením.
„Zírali jsme na všechny tyhle věci, na věci, které jsme do té doby neviděli a ptali se: „Co je tohle za zemi, co to je za zemi?“
Celkově na mě kniha působila tak nějak nesourodě, možná nedotaženě, ale určitě stojí za přečtení.

3 28.05.2016

„Jsem cyklista. A jsem manžel, otec, syn a zaměstnanec. A majitel domu. A jsem ještě víc. Člověk je vším možným.“ Tak sám sebe stručně charakterizuje hlavní hrdina Doppler. A po pádu z kola si navíc uvědomí, že „nemá rád lidi. Nemá rád to, co dělají. Nemá rád to, jací jsou. Nemá rád to, co říkají.“ A tak se odstěhuje do lesa.
Jeho vyprávění o životě v lese je humorné až nesmyslné, ale nutí člověka zamyslet se nad vlastním životem, nad tím, že se stále za něčím honí a přitom lze objevit krásu v jednoduchosti, třeba v lese. Mám ráda les a občas taky nemám ráda lidi. Takže jsem Dopplerovi i trochu záviděla.

7 19.05.2016