Makropulos komentáře u knih

"Ze všech večerů roku jsou pro knihu nejlíp stvořeny vánoční večery" , říká pan Nepil ve fejetonu Krátký den, dlouhá nit. A já jsem si díky této darované knížce prožila několik krásných večerů,

10 03.01.2017

Typická a uvnitř netypická domovnice a typická i když uvnitř netypická puberťačka z bohaté rodiny mi v tomto moderním francouzském románu předvedly, jak žít s elegancí ježka: zvenku obrněné ostny jako pořádná pevnost, ale uvnitř stejně ušlechtilé jako ježci. Je mezi nimi obrovský věkový rozdíl, ale ve své podstatě jsou si blízké tím, že vycházejí z toho, že mají dané místo ve společnosti a podle něj musí i žít. Dvanáctiletá Paloma, která pochopila, že „lidé si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku“ se rozhodne, že než takhle žít, tak raději ve 13 letech spáchá sebevraždu a do té doby bude zapisovat své myšlenky, jako odkaz pro lidstvo. 54-letá Renée žije navenek svůj život staré a ošklivé domovnice a přitom má načtená filozofická díla, miluje hudbu, literaturu a umění, ale je přesvědčená, že nemůže dát najevo, jaká ve skutečnosti je. Obě prožívají radost z ukrývání svých skrytých tajemství i starost z nebezpečí jejich odkrytí. Autorka jejich prostřednictvím vyjadřuje velké množství filozofických myšlenek, ale díky jejich interpretkám je prezentuje tak nějak lidsky a s lehkostí. Není to příběh nabitý dějem, je to dojemný příběh o smyslu života, daných společenských hranicích, Umění, Kráse prostě o Životě, který přes všechna příkoří stojí za to žít.
Jak říká Paloma na konci svého deníku: „Tak si říkám, že právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy. Ano, to je ono, vždy v nikdy.“

11 12.12.2016

Rodinná sága zahrnující období od začátku 20. století až do současnosti popisuje osudy členů rodiny ukrajinského rodáka Jefima Archipoviče Berezinka. Hlavními protagonisty jsou Jefimův syn Theodor a jeho další potomci, jejichž osudy sledujeme od Lenina přes obě světové války, katastrofu v Černobylu, zřícení Concordu, smrt Václava Havla až po návrat do černobylské mrtvé zóny za 126-tiletým Jefimem. Jednotlivé postavy jsou úžasně vykresleny, jejich pocity, často se promítající do snů, duševní stavy, strachy, alkoholismus a jeho vliv na rodinu i hledání místa ve společnosti. Kniha opravdu stojí za přečtení a 4 hvězdičky dávám jen proto, že jsem v průběhu čtení neměla ten nedočkavý pocit, abych už zase mohla číst.

3 04.12.2016

Tak to bylo obrovské zklamání. Na knížku jsem se těšila, čekala jsem zase dobré čtení se špetkou humoru a místo toho jsem přečetla příběh, kterému se nedá věřit, s přehnanými náhodami, zápletkami jak z telenovely a občas mě napadlo, zda ten Hartlův humor tentokrát nespočívá v tom, že si ze mě dělá legraci. Přitom nápad s dvojrománem je dle mého názoru velmi dobrý. Začala jsem od Veroniky, ale myslím si, že můj dojem by se nezměnil, ani kdybych četla obráceně.

11 21.11.2016

Ještě jsem stále nepřečetla všechny Urbanovy knihy, takže nevím, do kolika poloh a žánrů se ještě při svém psaní podíval. Jediné, co má tento příběh společné s tím, co jsem doposud četla je krásný jazyk a jakási poetika. Vyprávění o jedné rodině na pozadí historických událostí a přeměn, skvěle vytvořené postavy a vztahy, Pragovka, Libeň i popisy jednotlivých automobilů mi daly nádherný čtenářský zážitek. Má to jen jednu vadu. Protože je to psané jakoby podle deníkových zápisů, není tu žádné členění do kapitol, takže se knížka těžko odkládá.

6 15.11.2016

Tak konečně další díl. Trošku mi při čtení této části dělalo problém, že od 2. dílu uplynul nějaký čas. Ale nakonec jsem se s tím srovnala.
Je jasně vidět, že se série vyvíjí. Šepoty podzemí přinášejí posun od magie a bohů řek ke standardním detektivním postupům. Peter Grant, který se už taky posunul ve svém čarodějnictví, tu vysvětluje a předvádí procedury Britské metropolitní policie od výslechu svědků přes sledování, forenzní postupy až po zpracovávání hlášení pro nadřízené. Několikrát sice vykouzlí pasvětlo a pomocí magie si vytvoří jakýsi ochranný štít, a „Řeky“ se tu objevují jen okrajově. Ale samozřejmě dojde k důležitým nadpřirozeným událostem, při kterých si čtenář užije zápach kanálů, klaustrofobii a hodně, hodně tmy. K tomu nám tentokrát Peter přibližuje londýnskou architekturu, vždyť vlastně původně chtěl být architektem. Samozřejmě nechybí jeho suchý humor ani další moje oblíbené postavy: tentokrát už zase Lesley, Nightingale, Molly i psík Toby, Objevují se tu i nové významné charaktery, např. konstábl Kumar z Britské dopravní policie, či malá Abigail, která se setkala s duchem. Věřím, že tyhle dva potkám i v dalších dílech. Vypadá to, že se tým Rozmaru bude rozšiřovat. Tak jen doufám, že na překlad dalšího dílu nebudeme čekat dlouho.

7 09.11.2016

Já tu knížku mám teď pořád po ruce a když mám chuť, tak si z ní něco přečtu.
A tak mě napadlo:
Žil kdysi Angličan, který
neměl syny ani dcery,
pro děti verše psal
a taky maloval.
Určitě už víte který.

7 09.11.2016

Tento Zusakův příběh mě bavil a velmi potěšil a určitě zanechává velké poselství. O něm to vlastně je. Přitom je to vtipné, vyprávěné hlavním hrdinou hovorovým drsným jazykem, ale za tím „drsňáctvím“ vykukuje poetika jazyka, a to samozřejmě i díky překladatelce. Knížka určitě není jen pro mladé čtenáře, to poselství je určeno všem bez rozdílu věku. Je to výzva vzít si to svoje eso se jmény a buď se k němu postavit čelem a dokázat, že každý člověk může drobnostmi dokázat velké věci anebo to eso zahodit a dál jen přežívat svůj život.

20 04.11.2016

Co všechno se může přihodit, když se stát rozhodne ušetřit výdaje na péči o seniory? Moje oblíbené hrdinky už zase o pár let zestárly, ale místo, aby si užívaly v rekonstruovaném Podzimním háji pohodu a klid, bojují s počítačovým systémem, který všechno řídí, a snaží se odolávat nátlaku jakési sekty, jejímž hlavním cílem je vytáhnout ze stařečků jejich úspory. Ale to by nebyla Irma a Siiri, aby si s tím neuměly poradit.
Tento příběh je ještě o poznání dojemnější než předchozí díly, i když ani tady nechybí humorné situace. „Děvčata“ stále jezdí tramvají, Siiri se stále zajímá o architekturu Helsinek a Anna-Liisa se stále zabývá gramatikou a literaturou. Tentokrát se příběhem prolíná Čarovná hora od Thomase Manna.
„I beze slov je asi jasné, že téměř stoleté výdajové položky státu jako my, nemohou čekat nic dobrého kromě smrti a že jsme v téhle zmatené a ke katastrofě spějící společnosti jediná skupina lidí, která si ještě pamatuje, že život končí smrtí.“ (Anna-Liisa).

2 31.10.2016

Mám ráda Stančíkův jazyk, jeho úžasná souvětí a také skvělé nápady, kterými si s jazykem hraje. Když například popisuje novou zálibu hlavního hrdiny Augustina v pálení kořalky píše:
„Začal nejdřív kvasit a pak destilovat všechno, co mu padlo do ruky. A tak vedle běžných destilátů vypálil také celerovici, pozvedávající mužnou sílu; kopřivovici, z níž opuchal jazyk; smržovici vonící mužským semenem; slizovitou jmelíjovici, lepící se na dno sklenice; dvojnásobně pálivou křenovici, po křenu i po lihu; ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhala i škodila …….“ To je prostě ta krása češtiny, kterou pan Stančík umí používat.
Základ příběhu se vlastně odehraje v průběhu 12 května 1945 a k němu je nám paralelně vyprávěn život hlavního hrdiny od narození až po tento den. Je to vyprávění o lidech, jejich zvycích, malých i velkých událostech, které probíhají na pozadí postupujících dějinných zvratů od Rakousko-Uherska přes první světovou válku, VŘSR až po květen 1945. Najdeme zde vysvětlení nesmrtelnosti Kvásku a Kořaly, obřad pečení chleba i šlapání zelí, recept na výborného králíka cibuláře, schůzky s duchem, velkou lásku, vojenskou taktiku a krásné názvosloví a jména.
A jak říkala neustále Augustinova babička: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí“. Tak si tu knížku přečtěte, ať se poučíte.

12 24.10.2016

Dojemné, krásné, prosté až pohádkové vyprávění o člověku a jeho vztahu k přírodě, lásce, k rodině a životu vůbec. Přináší neobvyklý pohled do cikánského, kočovného a přitom pospolitého života v souladu s přírodou a na složitost jejich soužití s majoritní populací.
„Tady všichni přemýšlejí dopředu, plánují, bojí se a chystají se na horší časy. My víme, že se o nás Bůh stejně postará. A nikdo neví, jestli ty horší časy nebudou ještě horší, než dokážeme dohlédnout. Tak proč se bát? A tak si užíváme krásy světa kolem, prvních a posledních paprsků slunce, duhy po prudkém dešti, vůně trávy, lidského tepla a chuti jídla, které máme na své lžíci právě teď.“

7 21.10.2016

Helenka Součková dozrála do úplně jiné ženy než bych očekávala. Někde cestou ztratila humor, ironii a nadhled. Jak už tady někdo napsal, kdyby to nebyla součást trilogie o Helence, řekla bych, že to je dobře napsaná kniha, i když pro mě až depresivní, ale takhle mi to ještě vzalo moje představy o dalším životě mojí oblíbené hrdinky.

7 17.10.2016

Mám ráda Urbanovy knihy, ale jak je vidět z komentářů u jeho děl, zřejmě neosloví každého čtenáře. Mě na něm baví hlavně to, že je v každé knize jiný. Jistě jsou tam schémata, která se opakují – vraždy, sex, osudová žena a vypravěč, který si vlastně ze čtenáře dělá legraci. To všechno je zřejmé i v románu Boletus Arcanus. Tady autor ale přichází s novým stylem vyprávění, zvolil úplně jiný jazyk, takový úsporný, bez příkras. Díky tomu běží děj velmi rychle a provází čtenáře novodobým příběhem o nesmrtelnosti a přitom poukazuje na stav naší současné společnosti. Chvílemi se mi zdálo, že je škoda, že autor některá témata více nerozvinul, ale všechno se vlastně točí kolem hřibu, peněz a lidské slabosti. A tak to autor asi zamýšlel.

4 12.10.2016

Tak mám nového oblíbeného staříka a přála bych si, aby každý starý osamělý člověk potkal nějakou tu svou Kelly, která by ho opět probudila k životu.

5 10.10.2016

Snad musím začít tím, že nejsem typickou čtenářkou takových románů, sama bych si ho asi ke čtení nevybrala, ale v žádném případě mě nemrzí, že jsem tuhle knížku četla. Díky tomu jsem se dozvěděla, že jsou tu mezi námi lidé, kteří umí takhle psát, a přesto píší „do šuplíku“. Ten příběh je totiž dobře napsaný, a co je důležité, je uvěřitelný. Už v Prologu jsem byla překvapena, jak skvěle je ta strašná situace popsána. Měla jsem pocit, že se na to odněkud zblízka dívám. A vlastní příběh – to je velmi dobře vyjádřeno v anotaci, která se mi taky moc líbí.
Já bych k tomu ještě chtěla dodat, že mě zaujaly i vedlejší postavy - Titanik a kastelánova rodina, kteří společně se psem Barnabášem vnesli do vyprávění i trochu toho laskavého humoru. Citáty a básničky z Eričina sešitu mi připomněly, že jsem taky měla takový, ale ten můj se jmenoval: Co nechci zapomenout. Šišlání dětí, které je tu zmiňováno, mi opravdu nevadilo, protože ony opravdu šišlají, já jsem jen chvílemi měla pocit, že je na mě moc toho: Miluju Tě, ne já Tebe víc ……., ale pak přišla zápletka.
Tedy děkuji autorovi za knihu, za příjemný čtenářský zážitek i věnování a myslím, že by se měl do toho svého „šuplíku“ podívat. Třeba tam zase něco dobrého najde.

3 08.10.2016

Moje okouzlení z první knihy u druhé už nebylo tak intenzivní. Měla jsem pocit jakési nesourodosti a příběh se mi zdál trochu přelidněný. Objevily se postavy, které kdyby nebyly, asi by se nic nestalo.
Ale je to zřejmě proto, že:
„Alex lidi sbírá a pak je dává dohromady. O nic víc nejde. A má moc rád překvapení. Vypadá to, že na Krétu pozval celej zástup.“, říká Max-Poli.
Knížka je ovšem opět krásně napsaná, plná mouder a krásných myšlenek a opět hudby. A valčíky jsou opravdu úžasné.

4 05.10.2016

Sedím tu a přemýšlím, jestli jsem schopna jedním slovem vyjádřit svůj pocit po přečtení této knihy. A neustále mě napadá slovo okouzlená. Ano, jsem tímto vyprávěním okouzlena. A nejen vyprávěním, vlastně knížkou jako takovou, nádherné ilustrace umocnily celkový zážitek z popisů a notové zápisy, mě donutily po dlouhých létech zavzpomínat na noty a pokusit se to přehrát alespoň na virtuálním pianu. Spolu s hrdiny jsem procestovala kus světa, dozvěděla se mnoho věcí z historie i současnosti, získala nové informace o Claudu Monetovi a objevila Edwarda Leara. A to samozřejmě není všechno.
Z komentářů je vidět, že na každého působí tato kniha jinak, ale tak to asi má být. Já ji mohu jen doporučit.

14 03.10.2016

Kromě úžasného Urbanova jazyka mě tentokrát v první části zaujaly úžasné popisy přírodní scenérie a také lidových zvyků i s uvedením písní při nich zpívaných. Druhá část je výrazně jiná, přechází do současnosti a vyjadřuje se hlavně k ničení přírody. Příběh je plný symboliky a dopřává čtenáři možnost zapojit vlastní fantazii a prožívat tak naplno děj společně s rozporuplným hrdinou. Začátek druhé části mě v nejdříve trochu nesedl, zdálo se mi to takové kostrbaté, ale s přibývajícími stránkami jsem se zase „zapojila“. Je to prostě opět jiný Urban a to je to, co mě na něm nejvíc baví.

9 26.09.2016

Kromě Roberta Fulghuma mě nadchlo to, že je kniha dvojjazyčná, tak jsem si mohla vychutnávat jeho jazyk a když jsem si nevěděla rady, tak jsem se mohla "poradit" s překladateli. Zajímavé je, že někdy jsem na překlad měla trochu jiný názor, ale možná o to víc obdivuji práci překladatelů, že si vždy umí poradit s překladem autorových myšlenek.

1 18.09.2016

Tahle knížka bude chodit se mnou, abych si v ní mohla kdykoliv a kdekoliv číst.