S elegancí ježka

od:

S elegancí ježka

Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/78_/7851/s-eleganci-jezka-7851.jpg 4.2675
Originální název:

Élégance du hérisson (2005)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (129)

Přidat komentář
bookfan
31. července

Málokterá kniha mě nadzvedla ze židle jako tato. A proč? 1) Velmi, ale velmi podivné hrdinky. Domovnice, která je v dnešní době "nucena" zapírat svoji třeskutou inteligenci a dělat ze sebe chuděrku. Proč to proboha dělá? A ta přemoudřelá holka - zasloužila by sérii facek. 2) Japonec = vrchol dokonalosti. Vše, co je nádherné, je japonské? Trošku objektivity, prosím. Ví naše autorka japanofilka, co dělali Japonci poměrně nedávno svým nepřátelům (2. světová válka)? A nejsou třeba takové bonsaje tak trochu mrzačení rostlinek? Shrnuto, jediné, co mě u "japonských pasáží" zaujalo, je hudba na WC - fakt dobrý nápad. 3) Autorka je pro mě typickou ukázkou pseudointelektuálky. Jejími idoly jsou zřejmě ženy, které poslouchají pouze vysoce kvalitní klasiku, jakou duševní plebs nemůže ocenit, čtou hluboké knihy a slavné filosofy a neustále nad nimi hloubají. Ve skutečnosti jsou tyto hrdinky psychicky narušené osoby. 4) Bohatí jsou ti "zlí" a "proletariát" jsou ošumělí filosofové? To snad ne! (opravdu nemám nic proti dělnické třídě, ale toto mi zavání ideologií dob naštěstí již minulých. 5) Autorka se toho zřejmě hodně naučila na filosofické fakultě a musí nám to všechno říct. Respektive nacpat do svého dílka. Ó, my se máme. Kant sem, Kant tam.
Vím, že tento komentář je hnusný a jízlivý. Obvykle se tak nevyjadřuji, ale asi mě tato kniha nějak inspirovala. A mimochodem, pokud máte nějakého kamaráda, který umí dobře francouzsky, tak jej zkuste poprosit, ať si originál srovná s českým překladem. Překlad totiž poněkud pokulhává.

vonMalik
25. července

Velebnosti, nedočetla jsem... Nezaujala mě, nenadchla a druhou šanci jí asi dávat nebudu. Asi to není můj šálek čaje...

Barbora216
12. července

S elegancí ježka jsem četla, když mi bylo třináct, stejně jako jedné z hlavních hrdinek. Musím říct, že mě v tu dobu rozhodně chytla a stala se na několik let mojí nejoblíbenější knihou. Možná to bylo tím, že mě vždy fascinovala francouzská a japonská kultura, možná to bylo úvahami jak třináctileté slečny, tak domovnice. S třináctiletou dívkou a jejím myšlením, jejím náhledem na život jsem se v tu dobu naprosto ztotožnila, připadalo mi, jako by mi mluvila z duše. K úplné dokonalosti tomu přidalo haiku, které bylo na začátku kapitol. Troufám si říct, že mi tato knížka možná změnila život. Kdyby ne, tak alespoň díky této knize jsem se zamilovala do knih obecně a čtení, což mi vlastně život udělalo hezčím. :) Několikrát jsem se k ní vrátila a vím, že si ji brzy zase přečtu.

Rihatama
09. července

Výsměch zažitým společenským předsudkům, lidské povrchnosti, samolibosti a nejistoty, která obvykle plyne z vlastních nedostatků a ze strachu z odlišnosti. Je proto lepší ukázat prstem na druhé, divné. Jenomže kdo v tomto románu vlastně trpí charakterovými nedostatky? Obávám se, že úplně všichni, vč. hlavních hrdinek, tedy zakomplexované stárnoucí René a afektované a nedoceněné malé Palomy. A i když autorka napěchovala dílo úvahami ve filozofické, společenské a umělecké rovině, nevyhnula se zjednodušování, prvoplánovým odsudkům a zbytečným společensko-sociálním klišé. Záměr? Asi ano. Ovšem nikdo není dokonalý. A přese všechnu jízlivost a pečlivě vybudovaný vnitřní pocit nadřazenosti, mi René se svou sebemrskačskou vyděleností ze společnosti, kterou povětšinou opovrhuje a která podle jejího názoru musí opovrhovat jí, přirostla k srdci.

knihomilka
08. července

Keby som bola spisovateľkou, tak by som napísala práve takúto knihu. Úžasná dokonalosť, inakosť príbehu ma fascinovala. Nesmierna hĺbka, dojatie, porozumenie, spätosť s hlavnou postavou, vychutnávanie si umeleckej krásy ma sprevádzalo počas čítania. Práve o takýchto obyčajných ľuďoch, skrytých pred svetom, o ľuďoch, ktorí navonok pôsobia nudne alebo až nepríjemne, ale pritom majú úžasne bohatý vnútorný svet, treba písať viac a viac. Máloktorý spisovateľ sa zameriava práve na takýchto pre mňa výnimočných ľudí. O to viac treba písať o nich, pretože s vnútorným svetom svojho vlastného ja, svojho bohatstva, sa človek nedelí s hocikým a chráni si ho, pretože vie, že bude nepochopený a možno ho aj vysmejú. Ak za celý život nenájde spriaznenú dušu, ktorej by vyjavil na dlani svoj duševný svet, tak si všetko nechá pre seba a nik sa nedozvie, aký hodnotný človek to v skutočnosti je. Jedina kniha nám môže priblížiť tieto fascinujúce svety. Veľmi ma chytila za srdce a môžem ju kľudne rátať medzi najlepšie knihy, aké boli napísané.

petrarka72
10. dubna

Příjemné čtení, které neurazí ani nenadchne. O předsudcích, které sami podporujeme. Domovnice a malá "sebevražedkyně" a Japonec. A mikrosvět baráku ala Backmanova Babička (co pozdravuje a omlouvá se).

LuciLux
22. března

Renée a Paloma. První domovnice, samotářská a z prostých poměrů pocházející postarší žena, druhá, školačka, samotářská, dcera poslance. Obě dvě jsou mnohem více inteligentní, než si o nich jejich okolí myslí a obě dvě nám umožňují nahlížet na svět kolem nich jejich pozornýma očima až do doby, než se jejich osudy protnou díky novému obyvateli domu číslo 7, v ulici Grenelle. Číst tento příběh byla zase jednou čirá radost z čtení - ideálně vyvážené filozofování, vtipkování, sebezpytování, komentování, vypravování. O to větším nemilým překvapením byl pro mě závěr. Byl šokující, nečekaný, což by vlastně nemělo být na škodu, ale přesto mi k té vydařené hořkosladké chuti celého příběhu příliš neseděl.

wiix
22. března

Ach! Toto čítanie mi šlo ako v lete na saniach. Až do konca som sa nevedela začítať a obľúbiť si tento štýl písania i deja. Pre mňa vcelku sklamanie (bol to síce dar, ale na obale je natlačené, že kniha získala nejaké ocenenie) a nuda (dej o domácej pani a dievčatku, pričom ani jedna z nich nemá vykrištalizovaný charakter).

irskádívka
06.12.2017

Na knihu jsem se dlouho těšila a dobrá zpráva je, že rozhodně nezklamala. Překonala má očekávání.
Jazyk, myšlenky hlavních postav, odkazy na literaturu a hudbu se snoubí v knize v krásné harmonii a přestože místy je kniha náročná, je stále zajímavá a poutavá.

Šárka_D
08.11.2017

Ta knížka, u které vám hned začátek napoví, že to bude skvělý, a další čtení vás o tom pouze utvrdí. Autorka dala tušit už v Pochoutce, že má jedinečný cit pro jazyk a že ji baví přemýšlet (aby ne, je to přece filosofka), v druhé knize šla ještě dál a odkazy na filosofii a klasickou literaturu začlenila přímo do textu, aniž by to nějak narušilo plynulost vyprávění, naopak: jeho tok často plyne kupředu právě skrz intertextualitu. Během četby zjišťujete ohromnou hloubku své nevzdělanosti a cítíte potřebu doplnit si mezery.
Upřímně doufám, že paní Muriel bude v psaní pokračovat, těším se na další skvost, jehož bude autorkou.

Eremites
17.10.2017

Nejsem vhodným šálkem pro tento druh čaje. Bohužel.

Vzhledem k mimořádně vysoké úrodě "hvězdiček" mých oblíbených uživatelů DK a množství superlativů v komentářích níže, jsem došla k závěru, že chyba je na mé straně vesmíru. Zřejmě jsem knihu četla nikoliv s elegancí, nýbrž s inteligencí ježka. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč pro mne čtení bylo takřka utrpením a dočetla jsem do konce jen díky naději, že je to vše myšleno jako vtip či nadsázka. Bohužel zřejmě nebyla, nebo jsem si toho, v ježčím inteligenčním spektru, nevšimla.

Mé dojmy a postřehy:
Dvě ukrutně nesympatické, povrchní, arogantní hlavní hrdinky - z toho jedna mladá, druhá postarší - opovrhující šmahem všemi, jež nejsou dostatečně inteligenčně na výši a zároveň (!) maximálně dělnického původu. Protože cokoliv jiného než prostý dělník či domovnice již spadá do škatule "hnusných bohatých buržoazních pitomých náfuků závislých na antidepresivech či drogách". Malý příklad, kterak ušlechtilá domovnice Renée (jež všechny své volné chvíle tráví četbou a poslechem těch nejklasičtějších klasiků, a hloubáním nad nejvýznamnějšími filozofickými díly minulosti i současnosti) častuje ve svých úvahách dceru těch nechutných zbohatlíků z (bůhví kterého) patra:
"Kolombína Josseová je specifický druh blonďaté bradavice, která se obléká jako cikánská zlodějka. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to právě tahle perverznost bohatých lidí, kteří se oblékají jako nuzáci - zmačkaná a zplihlá látka, šedá vlněná čepice, boty jak od bezdomovců a košile s květinovým vzorem pod sepraným svetrem. Nejenže je to ošklivé, ale navíc to uráží. Není nic opovrženíhodnějšího, než když bohatí lidé pohrdají touhami chudých."
Ehmmm - tohle měl být ten humor, který spisovatelka zamýšlela? Nebo důkaz vznešené osobnosti dřímající v prosté domovnici, jež svou sečtělost a prudkou inteligenci musí skrývat kvůli předsudkům bohatých vrstev??? Nebohá Kolombína si to pěkně schytává i na dalších stránkách, když se milá Renée zmocní její soukromé pošty a bez ostychu si pročítá rozepsanou diplomovou práci slečny Kolombíny, aby z ní (Renée) poté vypadly následující (ušlechtilé a chápající, jak jinak) perly:
"Zběžně přelétnu stránky opatřené minimálním množstvím poznámek, což zjevně ukazuje na některou z finálních verzí, a jsem zcela konsternována. Musím slečně přiznat rukopis, který se dokáže ohánět, ačkoliv je v něm znát jistá mladickost. Ale skutečnost, že střední vrstvy se do úmoru dřou, aby mohly svým úsilím a daněmi financovat tak zbytečné a pochybné snažení, mně nedovolí ani vydechnout. Sekretářky, řemeslníci, zaměstnanci, nižší funkcionáři, taxikáři a domovnice musejí nést důsledky každodenních úmorných rán. Dobře zajištěná francouzská mládež rozmařile plýtvá výsledky jejich černé práce, která je obětována na oltář směšného studia."

Jako bych se ocitla v dobách tuhého komunismu v našich končinách.... Skutečně mi tahle hlavní postava má být sympatická? Opravdu pro ni mám mít pochopení? Ač rozhodně nejsem bohatá, ani nepocházím z vyšších společenských vrstev a v žilách mi nebublá modrá krev, tohle (a množství podobných blábolů v celé knize) mi způsobuje zimnici, nikoliv pobavení a pocit krásna ze čtení.
O druhé hlavní hrdince - dvanácti-leté Palomě už se ani nebudu blíže rozepisovat, koneckonců můj hlavní dojem v závěru shrnula o sobě sama: "Myslím, že jsem chtěla umřít a nechat Kolombínu a mamku a taťku trpět, protože jsem zatím nikdy opravdu netrpěla. Nebo spíš - trpěla jsem, ale nikdy mě to nebolelo, a teď najednou vypadají všechny moje plány jako srandičky bezproblémového, zajištěného puberťáka. Bylo to jenom plané rozumování bohaté holčičky, která se chtěla udělat zajímavou." Tímto děkuji autorce za alespoň špetku soudnosti, díky tomu snad ta druhá hvězdička v hodnocení.

Celý ten příběh - nepříběh je prošpikován filozofickými vsuvkami a úvahami jako králík česnekem. Místy to s dějem ani nesouvisí (nebo jsem to ve svém ježčím alter egu nepostřehla) a přišlo mi to jako taková malá duševní exhibice autorky - heč, já jsem vystudovala filozofii, koukejte, co všechno vím!
A do této neuvěřitelné směsice předsudků, přetvářek a filozofie najednou Barbery vchrstne zápletku obšlehnutou z laciné červené knihovny. Tak! Aby si užili opravdu všichni - jak nižší dělnická třída, tak ženy milující romantiku, tak japanofilové (ještě jsem se nezmínila o tom, že vše, co je dobré, je dle Barbery jedině japonské) a samozřejmě filozofové.

Nicméně, jak jsem psala na začátku - chyba musí být jednoznačně ve mně (a mé natvrdlosti), tudíž bych případné další čtenáře nerada odradila.
Ježkům zdar!

BáraPrečuchová
16.10.2017

jednoduchá a přitom složitá, dlouho jsem se u knížky nenasmála tolik nahlas :)

kleozpatra
09.10.2017

Nádherná, okouzlující kniha. Dárek a neskutečné překvapení. Netušila jsem, neznala jsem. Teď tuším a znám. Díky za tu něhu, průzračnost a naději.

trudoš
25.09.2017

Krásný příběh bez příběhu. Muriel Barberyová se minimálně soustředí na zápletku a jde po vnitřních monolozích, které jsou nápadité, trefné a humorné. Celé vyprávění se pak točí kolem střetnutí dvou atypických osobností, které sice dělí věkový rozdíl, myšlenkově jsou si však bližší, než by se mohlo na první pohled zdát. Ovšem očekávaná konfrontace starého s novým se nekoná, protože obě hrdinky jsou si v důsledku dost podobné. Takže se hraje především hra: „My intelektuálně na výši se snažíme pochopit obyčejné lidi kolem nás, kteří se tváří hrozně šťastně a nám jednoduše uniká proč, a tak se to společně pokusíme odhalit“. Problém spočívá v tom, že nenaladíte-li se na stejnou vlnu jako autorka, může se stát, že se začnete nudit. Ono těch tři sta stran je totiž víceméně na jedno brdo a pseudofilozofických odkazů je možná až příliš. Jako kdyby Amélii z Montmartru natočil Jim Jarmusch. Má to bezesporu své melancholické kouzlo, ale člověk se do toho musí opřít všemi smysly, aby občas neusnul.

Liberatrice
13.09.2017

Ježek se pro mě stal snad nejlepší knihou, možná je to tím souzněním s hlavními postavami v mladém i starém věku. Možná už jsem měla dost všech těch několika dílných fantasy bichlí. Nebo prostě stárnu a začínám tíhnout k realitě, psychologii a neobyčejným příběhům obyčejného lidského života. Tuhle knihu bych doporučila snad všem lidem, kteří mají alespoň trochu rozumu, ale zároveň bych si ji někam schovala, aby zůstala navždy jen moje.

Omy
04.09.2017

Tak tohle mi vůbec nesedlo. Většina textu bez příběhu, s tím, že postavy brojí proti předsudkům apod. ale samy si jich nesou plný pytel.. Všichni bohatí jsou v podstatě vyhořelé trosky na antidepresivech, nemající ani špetku soucitu pro prosté a chytré proletáře (až na dítě s 160 IQ a Japonce, které autorka očividně nekriticky miluje). No nevím, nemám zkrátka pochopení pro tyto černobílé moralitky. Co ale vím je, že se autorka snažila napsat nezvyklý román ALE stejně nakonec skončí (SPOILER) u klasických klišé románů pro ženy.. viz Reneé si zajde ke kadeřnici, hezky se obleče a je z ní krasavice → romantická linka s bohatým, dokonalým chlapem (KONEC SPOILERU).

A poslední věc - nějak pořád nechápu, co Reneé vedlo k tomu, aby se navenek chovala jako stereotypní domovnice? Brojí proti hlouposti nájemníků, že si jinou domovnici ani neumí představit, ale přece se tak chová? Tak co si mají představovat? Jistě, chtěla mít klid, ale to se nevylučuje s tím, že se bude chovat.. normálně. A její panika, když měla být objevena její záliba v četbě mi přišla už naprosto směšná.

Taťka Hraboš
07.08.2017

Jedna z nejlepších knih, co jsem letos (a vlastně kdykoli jindy) četl. Psána brilantním jazykem, myšlenkově bohatá, vtipná i dojemná. Škoda toho závěru - vůbec ne proto, že by byl špatný, ale proto, že se člověk tak náhle, z ničeho nic musí rozloučit se všemi těmi úžasnými hlavními postavami, i když je náramně zvědavý na další vývoj jejich vzájemných vztahů.

Šalvěj
01.08.2017

Po přečtení (prvním i druhém) jsem seděla, koukala do zdi a přemýšlela. Autorka pojednává vskutku s elegancí o tématech, jako jsou předsudky o určité skupině lidí ( v tom to případě o domovnicích), o důvodech k sebevraždě, i o lásce. Do této knihy jsem se zamilovala hned na první straně a tak by to mělo být u většiny knih.

adorjas
21.07.2017

Ak chcete mix Kočičího hosta a jeho pôžitkom z malých, všedných vecí, ak chcete komerčnejšie filozofické úvahy o živote a zmysle ako je Pascal Mercier v Nočnom vlaku do Lisabonu, tak to tu nájdete...

Simi
07.07.2017

(Audiokniha). Úžasná kniha, nadšeně jsem poslouchala o osudech obyvatel pařížského činžáku. Celkem mi kniha potvrdila francouzské kastovnictví s rádoby sociálním nádechem. Konec smutný, ale ne ošklivý. Po přeposlechnutÍ Čtenáře z vlaku v 6.27 už nebudu v Paříži koukat jen po obsluhách WC, ale nově i po domovnicích.

momo01
29.05.2017

Trochu intelektuální pokrm, ale sedla mi. Chuťově bych ji přirovnala ke kvalitní hořké čokoládě. Není pro každého.
Poslouchala jsem jako audioknihu a T. Medvecká je skvělá interpretka. Není to snadný poslech, zejména díky filosofickým vsuvkám v první polovině knihy, ale za mě tam krásně sedly. Škoda, že jsem knihu nemohla číst/poslouchat před zkouškou z Filosofie...

PetK
21.04.2017

Mám z toho docela smíšené pocity. První polovinu knihy jsem pořád přemýšlela, co tím chce sakra básník říct. Teprve až přišel Japonec (nakonec, ha), začalo to pro mě být zajímavé. V celkovém součtu se mi vlastně moc líbily postava a příběh Renée (v moc hezkém audio podání Tatiany Medvecké), Paloma mě moc neuchvátila.
Takže druhá půlka a propojení příběhů to nakonec zachránilo, ale kdybych to neposlouchala, ale četla, nevím, jestli bych to nevzdala, než bych došla do poloviny. Hluboce filozofické úvahy šly prostě občas nějak mimo mě. :-)

Žurinka
17.04.2017

Moc pěkné, sice jsem se ze začátku nějak nemohla začíst, ale pak mě to zasáhlo.

Bilky
29.03.2017

Hlavnú líniu tejto knihy tvoria životné svetonázory dvoch úplne odlišných hrdiniek, vlastne susediek z jednej luxusnej bytovky v Paríži. Autorka vsadila na ich vzájomné kontrasty, či už vekové, sociálne, vzdelanostné, či materiálne. Jediné, čo obe postavy spája okrem bydliska, je inteligencia a snaha o kamuflovanie svojich myšlienok a názorov na svoje okolie. Tieto ich mimikry sú predmetom úsilia tak úpenlivého, že obe nerobia celý čas prakticky nič iné, len rozmýšľajú, ako sa neprezradiť. A samozrejme filozofujú...

Nechcem tvrdiť, že všetky myšlienky tejto knihy sú blábol. To rozhodne nie. Tu a tam, sa v texte mihne zaujímavá myšlienka, niekedy aj celý odstavec. Treba si však uvedomiť, že niekedy ľudia pre množstvo drobných vecí neuvidia tú jedinú kolosálnu. Jedna podstatná vec totiž autorke neustále unikala - menej je niekedy viac! A tak som trpel ďalej a čakal... Zrazu „cink“, ako keď minca zapadne do hracieho automatu a rozbliká sa vám bonusová prémia: objaví sa v tom samopale myšlienok jedna pekná, neónom nasvietená. Bohužiaľ rýchlo zhasne a stratí sa pod nánosom ďalších. Som presvedčený, že to je kameň úrazu. Nie kvôli samotným myšlienkam, ale pre ich presýtenie, pre ich umelé dolovanie z príbehu.

Negatívom pre mňa osobne, bol veľmi triviálny, povedal by som až prchavý sujet. Celú dobu som mal nutkavý pocit, že autorka svoju knihu nekoncipovala ako príbeh. Iba narýchlo učesala svoje myšlienky a poznámky k čomukoľvek, ale hlavne k literatúre, filmom, výtvarnému umeniu, architektúre - primiešala politický svetonázor a do tejto zmesky prepašovala slabunkú dejovú a prekvapivo romantickú dejovú linku.
Viac mojej kritiky nájdete v recenzií tu na DK:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/erinaceus-elegantis-7681

ODPORÚČAM: Inteleguánom, ktorí nájdu pôvab v 15-minútových litániach, ako sa hostiteľa spýtať, kde má WC; študentom filozofie ako praktické cvičenia: koľkokrát nájdeš Kanta, či Nietscheho na nasledujúcich 20-tich stranách? Priaznivcom japonskej kinematografie 30-tych rokov minulého storočia ako aj velikánov ruskej literatúry 19.storočia. Nakoniec aj tým, ktorí majú radi pod povrchom sarkazmu a povýšenosti, predsa len nejakú tú romantickú linku. U mňa má toto dielo síce elegantných, ale pichľavých: 45% a tak 2,5*

Loucillé
15.03.2017

Pro mě naprosto úžasná kniha! Vůbec jsem to nečekala, v podstatě se mi chtělo smát i plakat.. Dlouho jsem nečetla tak krásnou knihu s velice hlubokou myšlenkou, a přesto je to "obyčejnost ze života". Ať jsme bohatí či chudí, není mezi námi, mezi našimi problémy, žádný rozdíl. Zasáhla mě síla příběhu, jak si (ke konci) sama sebe uvědomí v podstatě malá holka, a přitom neskutečně chytrá, stejně jako domovnice. Škoda, že získala přítele a uvědomila si svou hodnotu, své jiné bohatství, když se pokusila odvrátit smrt jiného, a sama zaplatila.. Osud?? Možná.. Život!!

Aleh
11.03.2017

Já také bez mučení přiznávám, že jsem čekala úplně něco jiného. Domovnice, která cituje německé filozofy, čte ruskou klasickou literaturu, miluje umění, hudbu a historii a přitom navenek ukazuje jen tvář malé a tlusté vdovy, což zároveň pokládá za přiměřené pro svou práci domovnice v domě s luxusními byty pro bohaté, si žije pěkně schovaná před světem ve své ulitě. Stejně jako malá dvanáctiletá Paloma, která je ve své duši také někým jiným než dává ostatním na vědomí a i ona si kolem sebe vytvořila jakousi pomyslnou tvrdou skořápku, přes kterou je těžké dostat se blíže k jejímu nitru. V tomto francouzském románu nešlo ani tak o děj, ale mnohá jiná sdělení. A tak jsem ho nečetla jako příběh, ale vracela jsem se k této knize po mnoho večerů mezi čtením jiných knih a přemýšlela nad tím, co vše nám vlastně Muriel Barbery chtěla sdělit.

Jizi
28.02.2017

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem něco poslouchala ne nadvakrát, ale dokonce natřikrát, než se mi podařilo to přetrpět až do konce. Kdybych nebyla notorický dokončovač, dávno bych tuhle věc smazala z ipodu a už nikdy ji tam znovu nenahrála. Nevím, zda mě někdy při čtení/poslechu formálně natolik intelektuální knihy napadlo tolik sprostých slov. Nejde o to, že bych nerozuměla, o čem postavy mluví, jde o to, že jestli něco nesnáším, pak je to samoúčelná exhibice. A slepá adorace čehokoliv. V ježkovi se vám obého dostane vrchovatě.
Hlavní hrdinka Renée je extrémně nesympatická, nafoukaná, arogantní, závistivá, pseudohlubokomyslná a rádobyintelektuálská levičácká kráva, která by zasloužila nakopat do zadku (a to se ještě hodně ovládám). Paloma je proti tomu nafoukaná, arogantní, rádobintelektuální a pseudohlubokomyslná zazobaná levičácká pipinka, která by potřebovala dostat pořádných pár facek z každé strany. Jak je možné do románu, který má být kritikou předsudků a stereotypů narvat tolik předsudků a stereotypů, že by se z toho jeden poblil? Ano, hnusní, odporní boháči děsně vykořisťují chudáky pracující. Ti jsou samozřejmě charakterní a nezkažení, jsou to milí, vnímaví a čistí lidé, na rozdíl od těch debilních, pozérských pracháčů, kteří umí jen využívat a ničit. Navíc tu máme ve své neskrývané nekritičnosti legrační portrét podle autorky absolutně dokonalé a všemu a všem nadřazené japonské kultury, kterou povyšuje nad absolutně všechno. Taky jediný normální boháč je - víření bubnů, to by nikoho nepřekvapilo - Japonec! Katarze na konci knihy je pochopitelně dramatická a osudová. Jediné plus dávám za to, že si na samotném konci obě postavy připustí, co jsou (závistivá, zapšklá ježibaba a hloupá a rozmazlená holčička) a za skvělou interpretaci Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové.

Corly
21.02.2017

No...tak jsem se nechala nalákat na ten úvod, ten zněl dobře... Ale bohužel jsem nedočetla ani do poloviny a to jsem se vážně MOC snažila tomu dát šanci!
Je mi líto...škoda, téma bylo super a kdyby to bylo psáno víc normálně, lehce a bez těch šílených filozofií, které bylo vážně moc...a kdyby postavy byly víc sympatičtější...mohlo to být fajn.
Ale pro mě nebylo.

Peti
18.02.2017

Tak musím říct, že toto nebyl vůbec šálek mé kávy... Námět dobrý, zpracování už se mi příliš nelíbilo - dlouhé filosofické pasáže to není nic pro mě. Poslední část knihy mi přišla nejlepší.

GreenMagritte
13.02.2017

Musím přiznat, že jsem o této knihy příliš nečekala, ale zaujala mne svými úvahami o smyslu života a hledáním krásy v něm. Ačkoli má kniha formální závěr, jakési vyvrcholení příběhu, nemusel by tam podle mého názoru vůbec být. Domnívám, že jádrem této knihy jsou právě filozofické rozpravy obou hrdinek nad jejich životem a závěr by vůbec nemusel být tak definitivně definitivní. Obě hrdinky působí sympatickým dojmem, Reneé svojí skromností a Paloma svým břitkým humorem, ale také vyzrálou vážností při hledání odpovědí na palčivé existenční otázky. Znova bych si ji ale nepřečetla a k dokonalosti jí přece jen něco scházelo.