S elegancí ježka

od:


KoupitKoupit eknihu

Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/78_/7851/s-eleganci-jezka-7851.jpg 4.2700
Orig. název:

Élégance du hérisson (2005)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (144)

Přidat komentář
flyingandie
02. listopadu

"Být chudá, ošklivá a navíc inteligentní, to člověka v naší společnosti odsuzuje k vystřízlivění a k pochmurné budoucnosti, na niž je potřeba si začít zavčas zvykat. Krása omlouvá všechno, dokonce i neslušnost. Inteligence už dnes není kompenzací stavu věcí, dorovnáním, které příroda nabízí méně šťastným dětem, ale stala se nadbytečnou hračkou, která zvyšuje hodnotu šperku. Ošklivost je vždy už předem vinna, a tak jsem byla odsouzena k tragickému osudu, který byl o to bolestnější, že jsem nebyla hloupá."
Knížka obsahuje řadu krásných pasáží a zamyšlení, celek byl ale pro mě velmi těžko uchopitelný. Příběh se v podstatě dost vlekl, nechápala jsem propojenost osudů, které mi závěrem přišly až příliš fantastkní. Myslím, že se musí přečíst vícekrát, aby člověk dokázal myšlenky opravdu vstřebat: "Ti se mi něco navyčítali za válku i za mír... a všechno přišlo právě včas.. Všechno přijde právě včas tomu, kdo umí čekat...."

Joges
29. října

Tohle jsem ti milá Barbery moc nevěřil. Dvanáctiletá puberťačka plánuje sebevraždu, přitom si užívá života, s optimismem i pesimismem nazírá na svět a všechno nadšeně komentuje. Prostě takové veselé depresivní čtení. Já vím, autor musí nějak přilákat čtenáře, a taky tu vše směřuje k určitému konci, ale stejně u mě nějaká závěrečná katarze neproběhla. Jinak se mi líbila postava domovnice René, filozofii mezi řádky jsem respektoval a kupodivu jsem si užíval i příjemný plynulý text vyprávění.

Rade
23. října

Příběh se tváří hlubokomyslně, ale smysl toho všeho mi unikal. Nedočteno, zklamalo, nehodnotím...

ajikkk
08. října

Vidět do hlav dvou žen, které si jsou na venek tak cizí a odlišné, ale jejich proudy myšlenek naopak neuvěřitelně podobné - navzdory věku, postavení i vlivu okolí. To zní a nakonec i je prostě super podstata příběhu.
Obsahově hodnotím knížku taky nadprůměrně, ale osobně bych asi ubrala trochu na tak silném proudu filozofických myšlenek. Občas jsem měla dojem, že se autorka snaží těch jmen filozofů nacpat do textu co nejvíc. A nebo je fakt "filogeek" a moje mozkové obrátky to nepobraly.
Nic na tom nemění fakt, že příběh je to pěkný, dojemný a obohacující.

emamat
05. října

Knihu jsem četla již dvakrát- je to jedna z knih,které pro mě znamenají milé pohlazení. Postavy domovnice a holčičky žijí svůj vnitřní život tajně, jakoby jen pro sebe a tomu já rozumím. V dnešním světě, kdy díky soc. sítím víme o každém všechno, jsou pro někoho možná trochu "divné".

HanaSputnik
30. září

Letní déšť, něžná nespavost, jasmínový čaj a jedna kamélie, která dokáže změnit náš osud. Pěkné.

Candide
21. září

Moje kamarádka četla tuto knihu už v roce 2008. Já jsem se k ní dostala až nyní po 10 letech a velmi jsem litovala, že jsem knihu nečetla společně s ní.
Během čtení jsem úplně na vlastní kůži cítila, jak by ji moje tehdy 18leté já "žralo", zbožňovalo, citovalo a tahalo všude s sebou. Teď mě naprosto míjela. Chápu, proč se čtenářům líbí, ale pro mě je v tuhle chvíli jen dalším zbytečným románem, který mnou proteče a nezanechá žádnou stopu. Škoda.
Stále však trvám na tom, že se ke mně knihy dostávají v pravý čas. Tahle mi zkrátka jenom nebyla souzena.

Kniho.mol.ka
16. září

Toto je TA má kniha. Naprostý literární klenot! Rozečetla jsem ji sice už před nějakou dobou, ale nechávala si ji jen čistě na doma, kde jsem na ní měla klid. Žádné čtení při čekání na MHD, žádné vyplňování času při cestě z práce a do práce.. Tato kniha si zasloužila víc. Před chvílí jsem ji dočetla a jsem z ní paf. Je dokonalá a doporučuji k přečtení všem. Asociálno, ironie, sarkasmus, které miluji, ale vše ve velmi sofistikované nehrubé formě, na mě promlouvá pomalu z každé stránky.

Petass
12. září

Skončila jsem na straně 134 a řekla si, že svůj čas využiji pro nějakou zajímavější knihu. Naprosto souhlasím s Eremitas, Tereza 1198 a dalšími, kterým se kniha nelíbila. Kniha mi absolutně nic nepředala, do čtení jsem se musela nutit a mnohokrát jsem se přistihla, že jsem přečetla několik stran a nic si z nich nepamatuji... Nebudu se k ní ani vracet. Nedočetla jsem, hvězdy neudílím...

Andrea x
08. září

Nejdřív jsem se nemohla začíst, ale později jsem se nemohla odtrhnout.

TomTomis
03. září

Opravdu zajímavé, co někteří lidé dovedou z této úžasné knihy udělat. Vkládají do ní příliš sebe a nedovedou se do postav knihy vžít. Ne každý chce mít život takový, jaký by ho chtěl mít čtenář. Kdo chce , najde si v knize kupu zajímavých momentů. Kniha , co si zaslouží být čtena i podruhé...

jfialova
02. září

Někoho to asi chytne, ale pro mě prostě lepší průměr. Originální mi přišla snad jen domovnice, co tají svého génia před okolím a snaží se hrát, jak je méněcenná. Protože to každý od domovnice očekává. Pak do toho jakás takás lovestory a srdceryvný konec (nebyl zas tak špatný, popravdě mě překvapil).

tereza1198
02. září

Tahle kniha mě rozzuřila k nepříčetnosti. Máma ji miluje, hezká hodnocení a hodí se do výzvy, protože byla zmíněna v knize Levandulový pokoj. A pak jsem se začetla a nestačila se divit.
Žena a inteligentní domovnice čte jedině klasiky a za svoji inteligenci se stydí a celý život hraje na ostatní divadlo, protože má pocit, že když je z chudé a povrchní rodiny, tak by svou sečtělostí urážela "lepší" lidi. Takže si tu svoji sečtělost hýčká o samotě a ve vnitřních monolozích uráží všechno a všechny, kteří podle ní nejsou tak skvělí jako ona. Podle mě měla šanci se ze svého sociálního prostředí vymanit, ale neudělala to, protože se v životě o nic nebyla schopná snažit a o nic bojovat. Ani sama za sebe. Tak je teď zapšklá, otrávená a snaží se sama sebe přesvědčit, že je vlastně chytrá a že ten svůj smutný život zvládla.
Na druhé straně je tu chudinka geniální holčička z bohaté rodiny. A protože je chytrá, hezká, má oba rodiče, peníze, velký byt, kočku a skvělé vzdělání - tak se chce zabít. Nedávno jsem četla knihu Všechny barvy nebe, která byla o nucené prostituci v Indii, kde rodiče desetileté holčičky prodávali do bordelů. A ty holky bojovaly, doufaly a chtěly žít. Tahle bohatá holka z Paříže, co se chce otrávit je výsměch všem, co mají v životě opravdické problémy. A je jedno do kolika filozofických řečí se tenhle příběh zabalí.

hermína14
26. srpna

Je to jedna z těch knížek, jejíž jméno mě napadne, mám li někomu doporučit čtivo...neb četlo se to SAMO.

Sabi
19. srpna

Tuto knihu jsem si chtěla přečíst hned, když vyšla, nakonec jsem se k ní dostala až teď, ale stálo za to si 10 let počkat! Pro toho, kdo nečte knihy jen kvůli příběhům, ale i kvůli jazyku - prostě nádhera. Vtipná i dojemná, v každé kapitole námět k zamyšlení... teď budu shánět jako dárek všem kamarádkám.

bookfan
31. července

Málokterá kniha mě nadzvedla ze židle jako tato. A proč? 1) Velmi, ale velmi podivné hrdinky. Domovnice, která je v dnešní době "nucena" zapírat svoji třeskutou inteligenci a dělat ze sebe chuděrku. Proč to proboha dělá? A ta přemoudřelá holka - zasloužila by sérii facek. 2) Japonec = vrchol dokonalosti. Vše, co je nádherné, je japonské? Trošku objektivity, prosím. Ví naše autorka japanofilka, co dělali Japonci poměrně nedávno svým nepřátelům (2. světová válka)? A nejsou třeba takové bonsaje tak trochu mrzačení rostlinek? Shrnuto, jediné, co mě u "japonských pasáží" zaujalo, je hudba na WC - fakt dobrý nápad. 3) Autorka je pro mě typickou ukázkou pseudointelektuálky. Jejími idoly jsou zřejmě ženy, které poslouchají pouze vysoce kvalitní klasiku, jakou duševní plebs nemůže ocenit, čtou hluboké knihy a slavné filosofy a neustále nad nimi hloubají. Ve skutečnosti jsou tyto hrdinky psychicky narušené osoby. 4) Bohatí jsou ti "zlí" a "proletariát" jsou ošumělí filosofové? To snad ne! (opravdu nemám nic proti dělnické třídě, ale toto mi zavání ideologií dob naštěstí již minulých. 5) Autorka se toho zřejmě hodně naučila na filosofické fakultě a musí nám to všechno říct. Respektive nacpat do svého dílka. Ó, my se máme. Kant sem, Kant tam.
Vím, že tento komentář je hnusný a jízlivý. Obvykle se tak nevyjadřuji, ale asi mě tato kniha nějak inspirovala. A mimochodem, pokud máte nějakého kamaráda, který umí dobře francouzsky, tak jej zkuste poprosit, ať si originál srovná s českým překladem. Překlad totiž poněkud pokulhává.

vonMalik
25. července

Velebnosti, nedočetla jsem... Nezaujala mě, nenadchla a druhou šanci jí asi dávat nebudu. Asi to není můj šálek čaje...

Barbora216
12. července

S elegancí ježka jsem četla, když mi bylo třináct, stejně jako jedné z hlavních hrdinek. Musím říct, že mě v tu dobu rozhodně chytla a stala se na několik let mojí nejoblíbenější knihou. Možná to bylo tím, že mě vždy fascinovala francouzská a japonská kultura, možná to bylo úvahami jak třináctileté slečny, tak domovnice. S třináctiletou dívkou a jejím myšlením, jejím náhledem na život jsem se v tu dobu naprosto ztotožnila, připadalo mi, jako by mi mluvila z duše. K úplné dokonalosti tomu přidalo haiku, které bylo na začátku kapitol. Troufám si říct, že mi tato knížka možná změnila život. Kdyby ne, tak alespoň díky této knize jsem se zamilovala do knih obecně a čtení, což mi vlastně život udělalo hezčím. :) Několikrát jsem se k ní vrátila a vím, že si ji brzy zase přečtu.

Rihatama
09. července

Výsměch zažitým společenským předsudkům, lidské povrchnosti, samolibosti a nejistoty, která obvykle plyne z vlastních nedostatků a ze strachu z odlišnosti. Je proto lepší ukázat prstem na druhé, divné. Jenomže kdo v tomto románu vlastně trpí charakterovými nedostatky? Obávám se, že úplně všichni, vč. hlavních hrdinek, tedy zakomplexované stárnoucí René a afektované a nedoceněné malé Palomy. A i když autorka napěchovala dílo úvahami ve filozofické, společenské a umělecké rovině, nevyhnula se zjednodušování, prvoplánovým odsudkům a zbytečným společensko-sociálním klišé. Záměr? Asi ano. Ovšem nikdo není dokonalý. A přese všechnu jízlivost a pečlivě vybudovaný vnitřní pocit nadřazenosti, mi René se svou sebemrskačskou vyděleností ze společnosti, kterou povětšinou opovrhuje a která podle jejího názoru musí opovrhovat jí, přirostla k srdci.

knihomilka
08. července

Keby som bola spisovateľkou, tak by som napísala práve takúto knihu. Úžasná dokonalosť, inakosť príbehu ma fascinovala. Nesmierna hĺbka, dojatie, porozumenie, spätosť s hlavnou postavou, vychutnávanie si umeleckej krásy ma sprevádzalo počas čítania. Práve o takýchto obyčajných ľuďoch, skrytých pred svetom, o ľuďoch, ktorí navonok pôsobia nudne alebo až nepríjemne, ale pritom majú úžasne bohatý vnútorný svet, treba písať viac a viac. Máloktorý spisovateľ sa zameriava práve na takýchto pre mňa výnimočných ľudí. O to viac treba písať o nich, pretože s vnútorným svetom svojho vlastného ja, svojho bohatstva, sa človek nedelí s hocikým a chráni si ho, pretože vie, že bude nepochopený a možno ho aj vysmejú. Ak za celý život nenájde spriaznenú dušu, ktorej by vyjavil na dlani svoj duševný svet, tak si všetko nechá pre seba a nik sa nedozvie, aký hodnotný človek to v skutočnosti je. Jedina kniha nám môže priblížiť tieto fascinujúce svety. Veľmi ma chytila za srdce a môžem ju kľudne rátať medzi najlepšie knihy, aké boli napísané.

petrarka72
10. dubna

Příjemné čtení, které neurazí ani nenadchne. O předsudcích, které sami podporujeme. Domovnice a malá "sebevražedkyně" a Japonec. A mikrosvět baráku ala Backmanova Babička (co pozdravuje a omlouvá se).

LuciLux
22. března

Renée a Paloma. První domovnice, samotářská a z prostých poměrů pocházející postarší žena, druhá, školačka, samotářská, dcera poslance. Obě dvě jsou mnohem více inteligentní, než si o nich jejich okolí myslí a obě dvě nám umožňují nahlížet na svět kolem nich jejich pozornýma očima až do doby, než se jejich osudy protnou díky novému obyvateli domu číslo 7, v ulici Grenelle. Číst tento příběh byla zase jednou čirá radost z čtení - ideálně vyvážené filozofování, vtipkování, sebezpytování, komentování, vypravování. O to větším nemilým překvapením byl pro mě závěr. Byl šokující, nečekaný, což by vlastně nemělo být na škodu, ale přesto mi k té vydařené hořkosladké chuti celého příběhu příliš neseděl.

wiix
22. března

Ach! Toto čítanie mi šlo ako v lete na saniach. Až do konca som sa nevedela začítať a obľúbiť si tento štýl písania i deja. Pre mňa vcelku sklamanie (bol to síce dar, ale na obale je natlačené, že kniha získala nejaké ocenenie) a nuda (dej o domácej pani a dievčatku, pričom ani jedna z nich nemá vykrištalizovaný charakter).

irskádívka
06.12.2017

Na knihu jsem se dlouho těšila a dobrá zpráva je, že rozhodně nezklamala. Překonala má očekávání.
Jazyk, myšlenky hlavních postav, odkazy na literaturu a hudbu se snoubí v knize v krásné harmonii a přestože místy je kniha náročná, je stále zajímavá a poutavá.

Šárka_D
08.11.2017

Ta knížka, u které vám hned začátek napoví, že to bude skvělý, a další čtení vás o tom pouze utvrdí. Autorka dala tušit už v Pochoutce, že má jedinečný cit pro jazyk a že ji baví přemýšlet (aby ne, je to přece filosofka), v druhé knize šla ještě dál a odkazy na filosofii a klasickou literaturu začlenila přímo do textu, aniž by to nějak narušilo plynulost vyprávění, naopak: jeho tok často plyne kupředu právě skrz intertextualitu. Během četby zjišťujete ohromnou hloubku své nevzdělanosti a cítíte potřebu doplnit si mezery.
Upřímně doufám, že paní Muriel bude v psaní pokračovat, těším se na další skvost, jehož bude autorkou.

Eremites
17.10.2017

Nejsem vhodným šálkem pro tento druh čaje. Bohužel.

Vzhledem k mimořádně vysoké úrodě "hvězdiček" mých oblíbených uživatelů DK a množství superlativů v komentářích níže, jsem došla k závěru, že chyba je na mé straně vesmíru. Zřejmě jsem knihu četla nikoliv s elegancí, nýbrž s inteligencí ježka. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč pro mne čtení bylo takřka utrpením a dočetla jsem do konce jen díky naději, že je to vše myšleno jako vtip či nadsázka. Bohužel zřejmě nebyla, nebo jsem si toho, v ježčím inteligenčním spektru, nevšimla.

Mé dojmy a postřehy:
Dvě ukrutně nesympatické, povrchní, arogantní hlavní hrdinky - z toho jedna mladá, druhá postarší - opovrhující šmahem všemi, jež nejsou dostatečně inteligenčně na výši a zároveň (!) maximálně dělnického původu. Protože cokoliv jiného než prostý dělník či domovnice již spadá do škatule "hnusných bohatých buržoazních pitomých náfuků závislých na antidepresivech či drogách". Malý příklad, kterak ušlechtilá domovnice Renée (jež všechny své volné chvíle tráví četbou a poslechem těch nejklasičtějších klasiků, a hloubáním nad nejvýznamnějšími filozofickými díly minulosti i současnosti) častuje ve svých úvahách dceru těch nechutných zbohatlíků z (bůhví kterého) patra:
"Kolombína Josseová je specifický druh blonďaté bradavice, která se obléká jako cikánská zlodějka. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to právě tahle perverznost bohatých lidí, kteří se oblékají jako nuzáci - zmačkaná a zplihlá látka, šedá vlněná čepice, boty jak od bezdomovců a košile s květinovým vzorem pod sepraným svetrem. Nejenže je to ošklivé, ale navíc to uráží. Není nic opovrženíhodnějšího, než když bohatí lidé pohrdají touhami chudých."
Ehmmm - tohle měl být ten humor, který spisovatelka zamýšlela? Nebo důkaz vznešené osobnosti dřímající v prosté domovnici, jež svou sečtělost a prudkou inteligenci musí skrývat kvůli předsudkům bohatých vrstev??? Nebohá Kolombína si to pěkně schytává i na dalších stránkách, když se milá Renée zmocní její soukromé pošty a bez ostychu si pročítá rozepsanou diplomovou práci slečny Kolombíny, aby z ní (Renée) poté vypadly následující (ušlechtilé a chápající, jak jinak) perly:
"Zběžně přelétnu stránky opatřené minimálním množstvím poznámek, což zjevně ukazuje na některou z finálních verzí, a jsem zcela konsternována. Musím slečně přiznat rukopis, který se dokáže ohánět, ačkoliv je v něm znát jistá mladickost. Ale skutečnost, že střední vrstvy se do úmoru dřou, aby mohly svým úsilím a daněmi financovat tak zbytečné a pochybné snažení, mně nedovolí ani vydechnout. Sekretářky, řemeslníci, zaměstnanci, nižší funkcionáři, taxikáři a domovnice musejí nést důsledky každodenních úmorných rán. Dobře zajištěná francouzská mládež rozmařile plýtvá výsledky jejich černé práce, která je obětována na oltář směšného studia."

Jako bych se ocitla v dobách tuhého komunismu v našich končinách.... Skutečně mi tahle hlavní postava má být sympatická? Opravdu pro ni mám mít pochopení? Ač rozhodně nejsem bohatá, ani nepocházím z vyšších společenských vrstev a v žilách mi nebublá modrá krev, tohle (a množství podobných blábolů v celé knize) mi způsobuje zimnici, nikoliv pobavení a pocit krásna ze čtení.
O druhé hlavní hrdince - dvanácti-leté Palomě už se ani nebudu blíže rozepisovat, koneckonců můj hlavní dojem v závěru shrnula o sobě sama: "Myslím, že jsem chtěla umřít a nechat Kolombínu a mamku a taťku trpět, protože jsem zatím nikdy opravdu netrpěla. Nebo spíš - trpěla jsem, ale nikdy mě to nebolelo, a teď najednou vypadají všechny moje plány jako srandičky bezproblémového, zajištěného puberťáka. Bylo to jenom plané rozumování bohaté holčičky, která se chtěla udělat zajímavou." Tímto děkuji autorce za alespoň špetku soudnosti, díky tomu snad ta druhá hvězdička v hodnocení.

Celý ten příběh - nepříběh je prošpikován filozofickými vsuvkami a úvahami jako králík česnekem. Místy to s dějem ani nesouvisí (nebo jsem to ve svém ježčím alter egu nepostřehla) a přišlo mi to jako taková malá duševní exhibice autorky - heč, já jsem vystudovala filozofii, koukejte, co všechno vím!
A do této neuvěřitelné směsice předsudků, přetvářek a filozofie najednou Barbery vchrstne zápletku obšlehnutou z laciné červené knihovny. Tak! Aby si užili opravdu všichni - jak nižší dělnická třída, tak ženy milující romantiku, tak japanofilové (ještě jsem se nezmínila o tom, že vše, co je dobré, je dle Barbery jedině japonské) a samozřejmě filozofové.

Nicméně, jak jsem psala na začátku - chyba musí být jednoznačně ve mně (a mé natvrdlosti), tudíž bych případné další čtenáře nerada odradila.
Ježkům zdar!

BáraPrečuchová
16.10.2017

jednoduchá a přitom složitá, dlouho jsem se u knížky nenasmála tolik nahlas :)

kleozpatra
09.10.2017

Nádherná, okouzlující kniha. Dárek a neskutečné překvapení. Netušila jsem, neznala jsem. Teď tuším a znám. Díky za tu něhu, průzračnost a naději.

trudoš
25.09.2017

Krásný příběh bez příběhu. Muriel Barberyová se minimálně soustředí na zápletku a jde po vnitřních monolozích, které jsou nápadité, trefné a humorné. Celé vyprávění se pak točí kolem střetnutí dvou atypických osobností, které sice dělí věkový rozdíl, myšlenkově jsou si však bližší, než by se mohlo na první pohled zdát. Ovšem očekávaná konfrontace starého s novým se nekoná, protože obě hrdinky jsou si v důsledku dost podobné. Takže se hraje především hra: „My intelektuálně na výši se snažíme pochopit obyčejné lidi kolem nás, kteří se tváří hrozně šťastně a nám jednoduše uniká proč, a tak se to společně pokusíme odhalit“. Problém spočívá v tom, že nenaladíte-li se na stejnou vlnu jako autorka, může se stát, že se začnete nudit. Ono těch tři sta stran je totiž víceméně na jedno brdo a pseudofilozofických odkazů je možná až příliš. Jako kdyby Amélii z Montmartru natočil Jim Jarmusch. Má to bezesporu své melancholické kouzlo, ale člověk se do toho musí opřít všemi smysly, aby občas neusnul.

Liberatrice
13.09.2017

Ježek se pro mě stal snad nejlepší knihou, možná je to tím souzněním s hlavními postavami v mladém i starém věku. Možná už jsem měla dost všech těch několika dílných fantasy bichlí. Nebo prostě stárnu a začínám tíhnout k realitě, psychologii a neobyčejným příběhům obyčejného lidského života. Tuhle knihu bych doporučila snad všem lidem, kteří mají alespoň trochu rozumu, ale zároveň bych si ji někam schovala, aby zůstala navždy jen moje.