Smrt v Benátkách

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Novela Smrt v Benátkách, v roce 1971 převedená na stříbrné plátno Luchinem Viscontim, patří k nejznámějším Mannovým literárním pracím a stejně jako ostatní autorovo dílo se jejím hlavním námětem stala problematika vztahu umělce k životu. Úspěšný spisovatel Gustav von Aschenbach, prototyp lidské zralosti a životního i tvůrčího soustředění, se ve svých padesáti letech rozhodne strávit léto v Benátkách. Namísto kontemplace tu však na moralistního pedanta čeká setkání s odvrácenou stranou vlastního nitra: bičován potlačovanou, avšak čím dál tím méně zvladatelnou smyslovou vášní je přitahován k polskému chlapci Tadziovi, takže když ve městě vypukne epidemie cholery, odmítne Aschenbach Benátky opustit a zůstane v nich až do trpce tragického konce. Co se na první pohled jeví být pouze osudovým zřetězením náhod, je ve skutečnosti přísně logické a vyplývá z dlouho narůstající psychické krize hlavního hrdiny - ukáže se, že Aschenbachova rovnováha byla pouze zdánlivá, neboť jí bylo dosaženo v umění, nikoliv v životě. Konečně Thomas Mann sám Smrt v Benátkách charakterizoval jako "příběh o rozkoši ze zániku"....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/34_/34611/smrt-v-benatkach-V5N-34611.jpg 3.7430
Orig. název:

Der Tod in Venedig (1912)

Žánr:
Literatura světová, Novely
Vydáno:, NLN - Nakladatelství Lidové noviny
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (67)

Kniha Smrt v Benátkách

Přidat komentář
Freiherr
24. února

Myslím, že v případě Smrti v Benátkách je film lepší než novela. V knize je sice lépe vystižena dusivá atmosféra zamořených Benátek, ale film poskytuje komplexnější popis vztahu Aschenbacha s Tadziem - neomezuje se jen na abstraktní ideál krásy. Možná je to však tím, že filmový Tadzio dodává své knižní předloze konkrétní, nadpozemsky krásnou, podobu. Přesto ale ponechávám plné hodnocení, protože filmu bych, jako svému nejoblíbenějšímu vůbec, dal klidně i deset hvězdiček a bez Mannovy předlohy by tento film vůbec nemohl vzniknout.

StephenKingje
02. února

Abych to uvedl na správnou míru, tak jsem z poloviny Němec, tudíž jsem samozřejmě jméno Mann znal, jak spojení s Heinrichem, tak Thomasem. Co se týče Heinricha, vůbec nic proti němu nemám. Připadá mi jako naprosto obyčejný (ale dobrý) vypravěč, jenž píše své vlastní a originální příběhy. Avšak rozdíl mezi bratry Mannovými je tak extrémní, že zde bratrovské spojení nevidím ani náznakem. Zatímco Heinrich chce sdělit své naprosto normálním vyprávěčským stylem, tak Thomas používá velmi pečlivě vytvořené a dlouhé věty...avšak nemá doslova NIC co říct. Takže, Smrt v Benátkách...

Nevadí mi, aby v textu byly dlouhé věty, ale musí splňovat určitá kritéria. Musí mít důvod k takové rozsáhlosti a i přes to dobře srozumitelné. Oba tyto požadavky Smrt v Benátkách nevyplňuje. Věty vás začnou dráždit již po pár stránkách a dost to v textu otravuje.

Co se týče samotného textu, ten je absolutně prázdný. Jak už řečeno, Thomas Mann prostě nemá absolutně nic co říci, to však říká pěkně. Také hlavní hrdina je naprosto umělý a nezajímavý a vůbec jsem se s ním ani v jednom momentě nedokázal zžít. A navíc, jedná se snad o to nejvíc nafoukané dílo, které se mi kdy dostalo a snad i dostane do rukou. Při vší úctě k Thomasu Mannovi, ale jediným důvodem, proč ty věty roztáhl tak do extrému, je ten, že se prostě chtěl ostatním chlubit a ukázat jim, jak skvěle umí psát.

Co se týče homosexuálního podtextu, ten mi obecně nevadí. Však zbožňuji Oscara Wilda. Ale zde mi to prostě přišlo naprosto umělé jak také zbytek knihy a spíš mi příjde, že jím Mann chtěl natáhnout příběh.

Avšak zatím jsem pouze kritizoval a teď se dostávám k části, proč jsem tu jednu hvězdičku tam ponechal. Je to z důvodu, že samozřejmě vidím, jakou práci si autor dal při psaní těch vět. Má mistrovskou slovní zásobu, to nepopírám. Ale nechápu, proč investoval čas do toho, sepsat těmito větami tak neuvěřitelně nudný příběh. Ne pane Manne, omlouvám se, ale žádné příště už nejspíš nebude.

HODNOCENÍ: 2,5/10

Iamdreamer
20. ledna

Niečo pre tých ktorý hľadajú v knihach hlbší zmysel. Túžba ktorá sa stáva posadnutosťou. Nakoniec niečo bez čoho nedokáže ani žiť a radšej smrť než neprítomnosť milovaného. Krása ktorú obdivuje ktorú nedokáže opísať. Niektoré myšlienky mi pripomenuli knihu Daj mi tvoje meno.

los
08.07.2018

melancholie

Hanka_Bohmova
25.06.2018

Níže se doporučuje číst tuto knihu na jeden zátah, i já si to myslím. V klidu, pozorně a najednou. Při plném ponoření je velmi působivá, ale zdá se mi, že je možné ji - k vlastní škodě - také prolétnout, přeskákat.
Nabízí obraz slušného, oproštěného, zkázněného člověka, který propadá žádostivosti (ne, láskou to nazvat nedokážu) natolik, že se rozsype celý jeho žebříček hodnot, celá jeho osobnost. (Nebo se vyjeví v pravém světle? Podstata zkoušky - zničit iluzi, vynést na světlo to, co je skryté.) Město v pozadí odehrává analogii nitra hlavní postavy. Tajená infekce, řádění živlů vítajících chaos, na místě vládce se roztahuje chtivost povýšená nade vše, nad zodpovědnost, nad soucit, nad lidské životy. Co je vyneseno na světlo? Hrdina může znovu tvořit, něco se narovnalo, odumřelé se probudilo k životu. Ale když se rozhoduje mezi svou žádostí a ochranou svého milovaného a jeho blízkých, dává přednost sobě.

(Myslela jsem na Davida a Batšebu: ušlechtilý a přímý člověk, blízký Bohu, vědomý si svého obdarování, ke kterému vzhlíží celé společenství - a na konci úkladná vražda. Ne na konci, naštěstí to nebyl konec. V Mannově novele se to jako konec zdá, možná proto, že nezasahuje žádný vnější pohled, korekce, a také chybí živá zkušenost s tím velmi dobrým, není se oč opřít, k čemu se obrátit. Následování žádosti nemá životaschopnou alternativu. Tohle asi může platit nejen o lidském jedinci, ale i o společnosti, která se dostane tak daleko od zdroje života, že když ten na ni vybafne z míst nečekaných, nedokáže ho integrovat, ale je ovládnuta. A když už odbíhám, tak důkladně: příznačná Stingova "Mad About You" a můj oblíbený verš "With every prison blown to dust / My enemies walk free".)

Chesterton
19.05.2018

Úplně nevím, co je dietní novela ? Ale atmosféru tato audiokniha má skoro dokonalou. Zvláště posloucháte-li ji na dovolenkových cestách. Nepamatuji si, zda jsem ji plně pochopila, protože jsem měla trochu letně vypnuto, ale jistě se k ní ještě časem v klidu vrátím. (Stejně tak už dávno nevím, kde jsme s ní jezdili, ale po Itálii tuším.) Příjemně strávené chvíle.
P.S. V jiných dílech bych si asi pana Hromadu tolik neužila. Toto bylo v jeho podání naprosto dokonale úchylné. Mrazík občas obcházel mě!

Ivan F
05.05.2018

Čo sa dá napísať k slávnej novele? Len toľko, že ma nebavila a čítal som ju veľmi dlho. Pre mňa osobne porovnávanie Manna s Goethem je nadnesené, takisto sa nezhodujem s názorom kritikov, ktorý Manna považujú za najväčšiu literárnu osobnosť 20teho storočia. Takže podtrhnuté a spočítané, príbeh pedofila ma neoslnil, napriek tomu si ho však budem pamätať.

Acamar
08.04.2018

Drama váženého stárnoucího spisovatele, jenž na náhlý popud mysli odcestuje do Benátek a setká se zde s objektem dokonalé krásy v podobě mladičkého chlapce. Počáteční nezaujatý obdiv ke kráse se mění v okouzlení, postupně až jakousi posedlost... je to však posedlost umělce-pozorovatele nad tímto dokonalým "výtvorem" a zůstává platonická, zpovzdálí, v rovině touhy být mladíkovi jakýmsi svůdcem-mentorem. Atmosféra emocí napjatých k prasknutí, nemocný je spisovatel i město, ve kterém pobývá...
Protkáno spoustou abstraktních úvah o kráse, umění a literatuře, mravnosti, citu (vyznívajících místy poněkud akademicky).
Mé první setkání s klanem Mannů, dojem nejednoznačný, ale zajímavé čtení.

Lora.Greenova
12.03.2018

Nejspíš jsem tu knihu měla číst více v klidu, je totiž více úvahovaná, než dějová. Nebo by to možná vyšlo na stejně, možná by mi i tak přišly některé úvahy příliš zdlouhavé, možná by mi ani tak nesedly.
Postava stárnoucího muže mi byla ale sympatická, trochu podobná postavám Mika Waltariho, jeho postavy mám také v oblibě.

Trochu škoda, že od té doby, jak se začalo hovořit o možné nemoci, která se Benátkami šíří, bylo i vzhledem k názvu knihy jasné, že to skončí něčí smrtí. Způsob, jak byl zpracován konec, ale stejně považuji za zdařilý, ačkoliv šťastný nebyl.

Viviana-Mori
03.03.2018

Přečteno už dříve jen kvůli kamarádské výzvě. Kamarádka mi ji doporučila a já po ní sáhla. Popravdě moc nevím, jak se ke knize vyjádřit. Ze začátku jsem si říkala, že to bude pro mě těžký oříšek, vybafla na mě šílená salva slov, spoustu popisů pocitů autora, který je sice velmi úspěšný, ale jaksi rozervaný, znuděný, nenaplněný....tak trochu bez reality... Ale i přes to, že děj je vlastně hodně jednoduchý, bez nějaké velké zápletky, mě to po několika stránkách vtáhlo do čtení. Ten chudák hlavní hrdina na mě vrhl slušnou depresi. :D Ta jeho platonická, homosexuální a poněkud pedofilní láska ke třináctiletému klukovi... No vlastně proč ne. Smutný. Neustále se na sebe dívali, ale nikdy ani jeden toho druhého neoslovil. Společnost je totiž velmi netolerantní.
Autor v knize tak jaksi opěvuje krásu toho mládí a jako protiklad máme stárnoucího hlavního hrdinu, který silně podléhá stalkingu a nakonec i s posledním mrknutím očka při pohledu na tu krásu umírá. No jo, no. V Benátkách jsem kdysi byla, tak jsem si uměla představit i ten několikrát zmíněný smrad, který autor popisuje, i ty uličky, atmosféru. Ta kniha je i přes tu Itálii jaksi větrná a studená! Smutné je to, smutné.
Každopádně kniha zajímavá, hodně stylisticky vyladěná, je tam hodně věcí k zamyšlení. Jsem ráda, že jsem ji mohla dočíst a zase se posunout dál, i když pro mne četba byla poněkud náročná, není to můj šálek.

petr94
28.12.2017

Knihu jsem poslouchal v audio verzi. Nádherný příběh v krásném prostředí Benátek. Gustav von Aschenbach jako stárnoucí spisovatel propadá platonickou láskou k mladému hochovi. Příběh to byl pro mě velmi dojemný, v audio verzi doplněný mahlerovou symfonií, to vše způsobilo, že ke konci knihy jsem nesl osud hrdiny s velmi těžkým srdcem. Film je umělecké dílo, neobvyklé, ale stejně jako kniha srdeční záležitost, i když chápu, že ne pro každého.

petr4927
24.11.2017

Začátek knihy jsem trochu protrpěl, nicméně když se přes něj člověk přehoupne, je nucen číst až do konce. Ano, není to nejnovější trendy kniha, ale nutí člověka k zamyšlení, co všechno dokáže láska s člověkem udělat.

Palivo
09.11.2017

To sem si zase naběhl! Já celou dobu myslel, že je to knížka o chlápkovi, co dojel do Benátek a přejedl se pizzou a vono je to tak trochu pedofilní love story. Hlavní hrdina, jehož jméno si už nepamatuju, ale můžeme mu říkat třeba...Kevin Spacey, přijíždí do Benátek jako vostřílený německý spisovatel a filozof, což víme díky tomu, že nám to prvních třicet stran dokazuje všemožnejma citacema vět, kterým průměrný Paliva prostě moc nerozumí. Nicméně pochopil jsem, že je tedy asi chytřejší než já. Když se tedy kniha začala už stávat nesnesitelnou, Kevin Spacey konečně dorazil do Benátek a tam teprve začly pořádné špagety osudu, když zahlédné mladého klučinu z Polska, který má hezké vlasy!

Již jsem si připravoval nervy na první lesbické scény mezi Kevinem a malým chlapcem, ale nic moc se v knize nakonec nestane a všechny vjezdy do pískárny zůstanou nevyplněny. Díkybohu. Co se totiž začne dít je, že se v Benátkách objeví nemoc a víc nemůžu napsat, páč bych spoileroval, ale trochu napovím, že kniha se jmenuje Smrt v Benátkách, trololol. Díky Manne, fakt díky. Správně by se kniha měla jmenovat SPOILER ALERT SMRT V BENÁTKÁCH SPOILER ALERT.

No za mě mírné zklamání, čekal jsem od této klasiky trochu více. 7/10

jaro999
05.10.2017

Nádherná kniha, překrásný jazyk, skvěle zachycená atmosféra Benátek. Zamyšlení nad tvůrčími schopnostmi umělce, nad mládím i prchavostí života. Zatím jsem ji četla jen jednou, určitě se k ní vrátím a věřím, že v ní opět objevím něco nového.

Hamec
04.10.2017

Do barvitých rozkošatělých souvětí se člověk musí dostat, ale pak to jede jak po másle. Doporučuju číst na jeden zátah bez přerušování.

intelektuálka
25.08.2017

Platonická láska stárnoucího umělce ke krásnému mládí je mu osudná...

tlllk
16.08.2017

nerozhodný introvertný latentný homosexuálny dôchodca sa snaží obhajovať svoj postoj k životu, dozaista odvážne na svoju dobu, ale to v tej dobe boli aj hranolky....

-Kathus-
18.06.2017

Výborná kniha reflektujúca vzťah umelca a umenia. Autorský štýl je v presnom zmysle podriadený tomu, čo chce autor povedať, každé slovo tu má svoje miesto. Z prvého zoznámenia sa s textom ide o „kryštalicky čistého“ a dôsledného autora, ktorý si ma hneď získal. Postupné udržiavanie a stupňovanie napätia v priebehu čítania má aj sekundárny význam, ktorý súvisí so žánrovým zaradením textu - a veru je to novela ako sa patrí! Vyzdvihujem formálnu prácu s textom a rytmom reči, celkovo s hudobnosťou, ktorú pravdepodobne zachovali aj prekladatelia - v českom preklade je snovosť miesta zachytená v rytme, kvantite vokálov, repetícii istého slova, hláskoslovnej inštrumentalizácii a na jednom mieste dokonca v asonancii:

„A pak mu připadalo, že unikl do země elisejské na sam kraj země, kde lidem je dáno lehce žít, kde není sníh ani zima, kde se nevybýjejí bouřky a necrčí lijáky, ale kde z oceánu vyvstává nepřetržitě mírný, chladivý van a dny plynou v blažené prázdni, snadno, bez zápasů, zasvěceny jen slunci a jeho slavnostem.“ (s. 53). spomenúť aj Aschenbachovo vnímanie Tadziovej reči a samotné vyslovenie jeho mena, ktoré mu znelo ako melodická hudba: „Aschenbach naslouchal trochu zvedavě, ale nepochopil nic, než dvě melodické slabiky jako „adžo“, či ještě častěji „adžu“, s protáhlou hláskou ú na konci. Měl radost z tohto zvuku, připadal mu svou libozvučností přiměřený objektu.“ (s. 41) alebo „ono jméno které ovládalo pláž skoro jako nějaké heslo, s jeho měkkými souhláskami (...) v němž bylo něco sladkého a zároveň divokého“ (s. 42). Záverečná scéna, kde Aschenbach nadvihne ruku a nechá ju znova klesnúť na prsia a Tadziovo zamávanie smerom k moru symbolicky ukazujúc smer, jeho vznášanie sa a Aschenbachova „odpoveď“: „A jako tolikrát, vydal se za ním.“ (s. 93), čiže „ho nasledoval, tiež sa určitým spôsobom povzniesol, vznášal“ (umieral); to všetko pôsobí ako slávnostné zakončenie hudobnej skladby.

KikinkaV
05.06.2017

No huf, tak to mám za sebou... Celé to bylo takové rozvleklé. Děj žádný a když tak schovaný za nekonečné popisy lásky a krásy a bláh bláh... Styl se k homosexuálnímu podtextu sice hodil, ale při čtení jsem se užírala nudou...

ladyfromskye
19.05.2017

Dlouho jsem váhala mezi 3* a 4 *, ale nakonec jsem usoudila, že Smrt v Benátkách už opravdu hodně zestárla, že dalším generacím už toho asi moc neřekne a že si tudíž nižší hodnocení zaslouží. Což se třeba o Buddenbrookových říct nedá.
Edit 23. 5. 2017 Co se filmu týče, ocenila jsem ho teprve napodruhé, po přečtení knihy. Nic se ale nezměnilo na tom, že víckrát už ho vidět nemusím.

callahanh
06.05.2017

Ačkoli krátká, ne úplně jednoduchá a stravitelná kniha, o níž se jen těžko píše nějaký smysluplný komentář. Mann v ní rezignoval na příběh, ale spolehl se spíš až na básnickou lyriku, kterou popisuje jednak romantickou a uhrančivou krajinu v Benátkách a pak také vnitřní svět starého spisovatele, který se setká s mladým hochem, který mu připomene krásu života, který ho už pomalu opouští, připomene jeho vlastní mladá a idealistická léta a zapálí v něm hodně zvláštní náklonnost a cit. Mann tu používá jen velmi málo přímou řeč, místo které se soustředí na přesné a rozvleklé popisy. Je tu opravdu mnoho zajímavých momentů (počáteční setkání spisovatele se skupinou mladých lidí - možná homosexuálů - kterým se dvoří stárnoucí pán, který hlavnímu hrdinovi přijde v tu chvíli směšný, lyrické a citlivé vykreslení nerovného vztahu starce a mladíka), nad nimiž se můžete zamyslet, protože mají nadčasovou platnost. Potěší i květnatý jazyk plný metafor a symbolů. Navíc je tato novelka hodně krátká, a i přes dlouhá souvětí a jejich náročnou stavbu se dobře čte. Není to dílo, které by strhlo, ale ve čtenáři zanechá takovou zvláštní melancholickou náladu a vlastně ho i donutí trochu více užívat běžného života. Zásadní chyby nevidím, ale na plný počet to také úplně není. 80%

HanKasp
26.02.2017

Pustila jsem si ji jako audioknihu (údajně zkrácená verze oproti knize). Zpočátku jsem byla překvapena barvitým jazykem autora a délkou vět, ale následně se mi podařilo do audioknihy zaposlouchat. Příběh byl milý a rozhodně odvážný na to, že jej autor psal na počátku 20. století (1912).

Fuksinka
20.01.2017

Skvěle napsané. Velmi intimní a dojemné. Važně by mě nenapadlo, že mě budou bavit gayfanazie nějakeho "dědy".

iva23
11.11.2016

Souhlasím s Narcisonanis, plačtivé, bez spádu, vleče se to.

Melic
09.11.2016

Kvalita autora je naprosto zřejmá. Dokáže skvěle vyjádřit pocity, v jednom souvětí utvoří obraz nálady lidí, že já bych ho popisoval na dvě stránky a ještě by polovina čtenářů nechápala, co tím myslím. Ovšem stěžejní zápletka mi byla dost cizí, pohlížet na nějakého chlapce jako na modlu, to se mi tedy nestává. Být to o nějaké mladé dívce, která fascinuje hlavního hrdinu, aniž by ji znal, tak se v tom téměř poznám :-)
Vidím to mezi 3 a 4 hvězdičky.

Rade
09.04.2016

Protože jsem viděla Viscontiho film již dvakrát, a neuvěřitelným způsobem na mě zapůsobil, nejsem schopná posuzovat knihu bez vzpomínky na film. Scény v knize se mi propojovaly s filmovými scénami a zpětně si pak uvědomuji, jak film dokonale vyjádřil Aschenbachovo rozervané nitro a současně tu zvláštní dekadentní náladu krásných i zlověstných Benátek.
A plus za skvělý překlad P. Eisnera. (95 %)

„Není nic podivnějšího a choulostivějšího než vztah lidí, kteří se znají jen očima – kteří se den co den, ba každou hodinu potkávají, pozorují a přitom nuceni mravem nebo vlastním rozmarem musí bez pozdravu a beze slova zachovávat zdání lhostejné cizoty. Je mezi nimi neklid a předrážděná zvědavost, hysterie neukojené, nepřirozeně potlačované potřeby poznání a styku a zejména také jakási napjatá úcta. Neboť člověk miluje a uctívá člověka, dokud ho nemůže posoudit, a touha je plod nedostatečného poznání.“

„To byly Benátky – ta lichotná a podezřelá krasavice – to město zpola pohádka, zpola past na cizince, v jehož hnilobném vzduchu kdysi hýřivě bujelo umění a jež vnuklo hudebníkům zvuky, které ukolébávají a záletnicky uspávají.“

RSR
18.03.2016

Krátký příběh s jednoduchým dějem o platonické lásce stárnoucího spisovatele, hraničící až s posedlostí, k mladému chlapci. Ze začátku se mi zdála kniha nudná a ztrácela jsem se v autorových myšlenkách, nakonec mě ale zaujala a jsem ráda, že jsem ji přečetla.

Makropulos
24.02.2016

„Štěstím spisovatele je myšlenka, která je plně citem, je cit, který se může plně stát myšlenkou.“
Thomas Mann měl určitě velké štěstí, protože jeho myšlenky v této novele nenechají čtenáře v klidu, donutí ho se do nich vcítit a prožívat s hlavním stárnoucím hrdinou uchvácení krásou i spalující touhu.
„Člověk totiž člověka miluje a ctí tak dlouho, dokud ho nemůže posoudit, a touha je výplodem nedostatečného poznání.“
Ještě musím říci, že nebýt Čtenářské výzvy, asi by mě nenapadlo číst Thomase Manna a to by byla škoda.
(Citáty jsou z překladu Jitky Fučíkové).

Crimble
10.02.2016

Zajímavé. Mistrně popsaná platonická voyeurská homosexuální (?) láska. Místy až příliš lyrické (na můj vkus), ale stejně jsem rád, že jsem si tuto "povinnou" četbu splnil.

Joges
22.01.2016

Docela silné drama, snaha „umělecky zaujmout a ohromit“ se Mannovi povedla. Děj je dobře provázaný, rozhodují v něm nečekané okamžiky. Pro mně byla novela poněkud popisná, poetická, přes tu drobnou antipati však uznávám, že autor byl schopný literát, Nobelovku si zasloužil.