Kniha je důkazem, že se i věci bolestné dají popsat krásně, čtivě a tím zaujmout čtenáře. Vždy je dobré, když se dovídáme o historii a to i o té nedávné, přinejmenším je to poučné, snažit se chovat tak, abychom už neopakovali fatální chyby.
Přes všechny útrapy Mirky a především Hany je na konci naděje a to se mi líbí.
Ráda jsem si oprášila příběhy, které jsem naposledy četla na základce. Myslím, že teď se mi líbily ještě víc. Z těch méně známých Záhořovo lože a Lilie.
Oceňuji krásnou práci Erbena s naším jazykem.
Krásně popsaný život na vesnici. A to paní Božena Němcová uměla mistrně. I když jsou popisy místy dlouhé, vůbec mi to nevadí, nejsou nudné, nýbrž k věci a já si to užívám, té krásné češtiny. Před mnoha lety jsem četla na základce a nějakým způsobem mě popisy dějů bavily i tenkrát, rozhodně to utrpení nebylo, jak to bylo s popisy ostatními si už nepamatuji. Je jasné, že nyní, když už má člověk více životních zkušeností s pěti křížky, najde ve vyprávěních hlubší rozměr. A vůbec je zde popsán život s radostmi i trápením, s vírou, že když se k sobě budeme chovat s úctou a pokorou, bude pro nás žití pozemské lehčí.
Za poslední rok je to kniha, která mě nejvíce uchvátila. Sotirii jsem si zamilovala od dětského věku až po ten babičkovský. Také já, jako spousta jiných, máme představu Řecka spojenou s plážemi u moře, sluncem zalitými. V knize se ukázala i jiná místa, spolu s obdobím a bídou občanské války, která mnohdy rozdělila rodiny. Vše je popsáno s citem, nic hororového bych nečetla. Ti nejchudší v Řecku uvěřili "zázračnému komunismu", který je zbaví bídy a mnozí uprchli do Československa. Časem prozřeli a viděli, že to skutečně není ráj na zemi. Krásně se to četlo od začátku až do konce. Doporučuji všem, kteří mají rádi, historické romány, čtení pro ženy i rodové ságy. Nenásilnou formou se dozvíme mnohé nejen o řecké komunitě, ale i historická fakta naší země od 50. let do dneška.
Po knížce jsem sáhla, protože mě zaujal netradiční příběh - hlavní hrdinka Rachel sleduje z vlaku den co den stejné místo. A nezklamala. Vyklubal se z toho román s psychologicky dobře popsanými postavami a ke konci i slušný detektivní thriller.
Mé prvotní obavy, že bude příběh pouze zamilovaný, se rychle rozptýlily. Postavy jsou prokreslené a za mě hlavní hrdinka Elizabeth by krásně zapadla i do dnešní doby. Čtení jsem si užila, byla to má první kniha od Jane Austen a určitě ne poslední.
Milé vtipné pohádky a bohatá čeština ukázaná v celé své kráse jednoho z našich největších spisovatelů. Pohádky jsem už znala a přesto si je náležitě užila, všechny jsou pěkné, moje nejoblíbenější je Pohádka pošťácká.
Myslím, že jsou i po těch 100 letech čtivé i pro dnešní menší děti, které by tímto získaly mnohem větší slovní zásobu.
Příběh Báry a její kamarádky Elšky se mi četl rychle. Nemohu říci, že by mě čeština paní Němcové nějak zpomalovala, naopak, odsejpalo mi to jedna báseň. Bára je vysloveně sympaťanda, která předběhla svoji dobu a moc jsem jí fandila. A zase jsem ráda, že to dobře dopadlo, miluji dobré konce.
Velmi pěkné filmové zpracování jsem znala, přesto se mi kniha líbila ještě víc, doporučuji přečíst všem, co také doposud znají jen film.
Přidávám se k těm, pro které je moc pěkný film a nádherné i počteníčko knihy. V ní se nám ještě více ukazuje vnitřní život postav, ne vše je řečeno nahlas. Nejvíc patrně u Honzy, ne že by toho bylo u Doubravky málo, ale ta to taknějak stihla předat i ve filmu. Svůj přerod v odvážnou holku, co si půjde svou cestou bez ohledu na stereotypní okolí.
Z filmu si zase pamatuji úchvatnou scénu Doubravky s Honzou na střeše a záběry na okolní krajinu podbarvené hudbou. Zkrátka stojí za to film i knížka, doporučuji.
Pěkné. V první polovině mi připadala hlavní hrdinka až moc bázlivá, především při příjezdu na Manderley, nicméně mě to nerozčilovalo, každá jsme nějaká se všemi možnými nedokonalostmi, navíc vě věku 21 let je málokterá vyzrálá tak, aby si šmahem poradila se životem. Román postupně nabíral na rychlosti a posledních 150 stran už jsem přečetla na jeden zátah a konec se mi líbil, byl to silný zážitek.
Stromy mě odjakživa fascinovaly. V lese, ve městech i ty samostatně stojící v krajině, nedovedu si život bez nich představit a teď nemyslím biologicky (což je samozřejmě životně důležité), ale jako kulisu našeho bytí, při které se dobře cítíme, takové přírodní chrámy.
Dozvěděla jsem se spoustu informací, že jsem zezačátku musela číst pomalu, abych je vstřebávala a určitě si některou další z autorových knih přečtu. Například sociální cítění stromů a jejich vzájemná komunikace byla pro mě novinkou. Chválím každého, kdo vynakládá tolik energie na ochranu lesa a zároveň nám laikům přibližuje, jak se kolem sebe dívat a třeba i pomoci.
Jsem též ráda, že se mě vždy intuitivně více líbily lesy přirozené a ne smrkové monokultury, které mnohdy vypadaly jak čistě zametená kuchyň a stromy v řádcích jak vojáci. Že to nebylo to pravé, se sice vědělo dávno, ale teprve před pár lety nám kůrovec ukázal, jak to dopadne, když si hrajeme na to, že jsme moudřejší než příroda sama.
Knížky od Arthura Ransomeho jsem hltala v 6. a 7.třídě. Teď jsem na ně narazila při hledání Čtenářské výzvy - první vydání v letech narození mých rodičů. A začala jsem první knihou - Boj o ostrov, ta mi zase pasovala k tématu třikrát vydaná, pokaždé s jinou obálkou.
Do dobrodružství Vlaštovek a Amazonek jsem se ponořila s plnou náloží fantazie jako v dětství. Pořád je to pro mě stejně hodně čtivé, teď s odstupem navíc sleduji i chování dospělých, nejvíc se mi líbila maminka Vlaštovek, jak je s citem vedla k velké samostatnosti a přece s nezměrnou láskou a porozuměním.
Čtivě napsaná kniha, která zaujme. Čarodějnictví a bylinkářství tam není moc, ale to vůbec nevadí. Vyprávění postavené na dvou rovinách - v současnosti a nedávné minulosti mě zasáhlo. Postavy popsané do hloubky, je vidět jejich vývoj a přitom děj v minulosti i v současnosti rychle odsýpá.
Znovu se ukazuje, že vztahy se svými nejbližšími je to nejdůležitější v životě co máme. A když jsou naplněné láskou, je to pravý poklad. Když to skřípe, o to víc to bolí než třeba se sousedy nebo kolegy v práci.
Po přečtení ještě dva dny ve mně doznívalo.
Dobře a rychle se mi to četlo. Je to krásný příběh z kanadského venkova a detektivní zápletka je tu pro mě jako třešnička na dortu. Trefně vykreslené postavy, hodně jsem si jich oblíbila. Mimo jiné také inspektora Gamache.
Určitě si přečtu další knihy s jeho pátráním.
Na našem knižním trhu není mnoho finských spisovatelů. Však vždy, když na některého narazím, stojí za povšimnutí. To platí i o Marii Turtschaninoff.
Čtivě a s nádhernými popisy přírody nás letem světem provede čtyřmi staletími na jednom místě ve Finsku uprostřed lesů, mokřadů a jezer. Není to typická sága jedné rodiny jako obvykle. Všechny postavy spojuje právě uvedená usedlost a zároveň všechny mají společného předka Mattse, který jsem přišel do náruče přírody, aby se oprostil od "zážitků" třicetileté války.
Líbily se mi všechny příběhy. Za srdce mě chytlo dobrodružství Kristinky a také Otilky, snad že jsou jako jedny z mála z doby dětství a posléze dospělosti. Přeji všem krásné chvíle s touto knihou.
V doslovu je stručně poukázáno na některé milníky z finské historie, aby se nám lépe chápaly souvislosti.
Na Stoletého staříka jsem se už nějakou dobu chystala a letošní ČV mi to urychlila. Pro mě prvních 100 stran bylo pouze dobrých, žádné očekávané wow se nekonalo. Možná jsem měla přehnaná očekávání. Potom jsem stylu psaní přišla na chuť a zbývajících 300 stránek se už jen bavila. Námět je rozhodně originální a vtipně popsaných situací ze současnosti i minulosti je nepočítaně.
Čtivě a místy i napínavě popsaný příběh dvou sester. Pro mě je fascinující že byl napsán před 200 lety a pořád nám má co dát. V 19.století si ženy musely svoje místo na slunci obratně uhájit a nevzdávat se při prvním nezdaru.
Stojí za přečtení a půl hvězdy jsem ubrala jen proto, že romány Pýcha a předsudek a Romance u moře se mi líbily o trošičku víc.
Po mnoha přečtených historických detektivkách moje první Vondruškova epopej. A spokojenost je veliká. Čtivě vyplněno mezi faktickými historickými daty. Pro mě jako milovníka historie ideální a věřím, že touto formou přivedl pan Vondruška k zájmu o naši historii už mraky dalších nadšenců.
Martinu Viktorii Kopeckou mám ráda. Vyzařuje z ní radost a pohoda. Dle mého mínění může oslovit nejen věřící, ale i toho, kdo je ochoten zamyslet se nad životem vůbec - témata k zamyšlení, ale i běžný každodenní cvrkot. Každý si zde může najít myšlenku, poznámku i víru k povzbuzení.
Líbí se mi i formát knihy se zaoblenými rohy.
To bylo, překvapení. Vůbec jsem netušila do čeho jdu, bylo to šílené, přesto se mi to líbilo. Místy jsem se nemohla odtrhnout od čtení, chvilkami se mi to táhlo, proto 4,5 hvězdičky. Do čtení jsem se pustila, protože si postupně doplňuji "klasické bestsellery".
Bulgakov zde krásně rozehrál nespočet situací dotažených do absurdních konců a v nás čtenářích to rozehraje rozmanité emoce.
