Madluska komentáře u knih

Tak "DJ" Salinger šel dost mimo mě. A) jsem moc stará já, B) je to moc starý překlad, C) je to dnes už zastaralá snaha popsat svět realisticky mladýma očima. Nejspíš to bude mix všech variant - na nějaké vciťování do věčně deprimovaného zbohatlického floutka jsem neměla náladu a překlad (s výrazy jako nášvih, psina, prokrindapána, flinkat se) mi to právě neulehčoval. Chápu, že to měla být sonda do duše rozháraného dospívajícího mladíka, který ještě nepoučený životem začíná brát rozum sledováním druhých (které hodnotí jako šašky, tupce a imbecily, protože on je přece něco víc, jakkoliv nesnáší prestižní školy), jenže i tak bych očekávala nějaký ucelený příběh, nejen krátké a značně nahodilé epizodky a vzpomínky. Děj se vlastně táhne odnikud nikam, až vyšumí (s hrozbou smrti z rukou otce) úplně... Bolestínství, egocentričnost, naivitu i povýšenost jalových let se tady autorovi zachytit podařilo. Pro dnešního čtenáře bych ovšem rozhodně doporučila spíš moderní alternativu Ten, kdo stojí v koutě, jejíž zcela nepopiratelný předobraz bych hodnotila 2 hvězdami, nebýt několika celkem trefných postřehů.

1 03.12.2018

Pro mě trochu zklamání, protože na můj vkus byla sbírka až moc roztříštěná (a to i přes členění na 3 oddíly) - možná bych si básně přečtla raději ve 3 různých sbírkách. Obzvlášť jsem se těšila na 3. část, která mi ale jako nepamětníkovi zůstala vzdálená a lehce nesrozumitelná. Na druhou stranu - pořád jsou to básně, ne přehledné dějiny 20. st., já vím. :-)

07.10.2018

Tato kniha je pro mě výsledkem bloumání v knihovně, kdy mi v polici s novými knihami padl do oka pěkný obal s povzbudivým mottem "nikdy není pozdě rozkvést". Přečetla jsem si anotaci a řekla si, že zkusím zabrousit do poněkud neznámých vod. Teď ale k samotnému hodnocení: kniha je napsaná s lehkostí, bohužel k postavám jsem si tak nějak nemohla najít cestu (pro někoho možná byly plastické, pro mě prostě jen nesympatické a možná i v některých ohledech nevěrohodné, zejména hlavní "hrdinka", která necítila nikdy k nikomu nic neformálního, přesto o svém dítěti mluvila zásadně jako o miminku atd.), celá zápletka kolem dědictví mě spíš otravovala a romantickou linku jsem prostě nemohla zbaštit (proč by si, propána, někdo jako Rob oblíbil někoho jako je Susan?!). Děj rozvleklý, konec uspěchaný. Ale jinak vlastně sympatické oddechové čtení, jehož hlavní nevýhoda spočívala v prostém faktu, že nejsem cílovka - přece jen nejsem v kůži 45leté lehce asociální odtažité byrokratičky s outěžkem, zato bez partnera...

1 07.10.2018

Knížka, na které je možná nejzajímavější to, jak dovede čtenáře udržovat v nejistotě (alespoň po jistou dobu - v tomto ohledu možná vůbec nemělo vzniknout pokračování s navrátivším se protem) - nejen kolem protova původu, ale celkově i kolem poměru fabulace X realita (vymslel si to autor celé, nebo jen nějaký kousek?). Dalším plusem je jistě exkurz za zdi psychiatrické léčebny (nedoporučuji hypochondrům, ale zájemcům o psychologii a patopsychologii už ano :-)), případně i některé protovy myšlenky. Brewer se nebojí tematické šíře (záhady vesmíru i fungování lidské společnosti - vedl by ale protův model ke skutečné svobodě?), akorát se prostě nemůžu zbavit dojmu, že mu ke konci docházel dech (ke konci prvního dílu, druhý byl slabší tak nějak celkově - a nejvíc co se týče náklonnosti jisté novinářky a jistého pacienta - ta mě vyloženě rozčilovala svojí účelovostí v ději, "aby se to hezky uzavřelo"). Na plný počet to nebude, ale do paměti se tenhle podivín vryl docela obstojně...
P.S. Něco málo o schizofrenii - doktor Brewer poučuje syna Willa: "Hlavně bys měl vědět, že schizofrenie sice doslova znamená 'rozpolcený mozek', ale není to totéž jako syndrom mnohočetné osobnosti. Spíš jde o slehání rozumu a logiky, nikoli o 'rozštěpení' osobnosti. Pacient může například slyšet hlasy anebo věřit věcem, které jsou zjevně nepravdivé. Jiní trpí velikášskými bludy. U paranoidního typu převažují pocity pronásledování." (2008, s. 243)

2 24.09.2018

Ještě nejsem vdaná 15 let. Naštěstí. Pro mladé manžele je to drama poněkud depresivní, rozhodně ale ne nudné, spíš možná v něčem poučné a varující. Autorovi se nedá upřít, že ví, jak si se čtenářem pohrát, jak ho donutit sympatizovat a zase odsuzovat, aby to nakonec celé rozmetal a zase otočil o 180 °. Ta výstavba mě fakt bavila a knížku jsem přečetla na jeden zátah, ne protože 104 stran, ale protože jsem chtěla vědět, kam se Líza a Gilles posunou. A proto dávám nakonec přece jen 4*, i když mě trochu nudilo to věčné balení kufrů a odcházení a "hrdinové" mi místy připadali moc neživotní a papíroví (nebudu prozrazovat víc pro ty, kdo nečetli/neviděli).
Zde nabízím několik úryvků k zamyšlení:
GILLES: Je to hrůza, když se člověk musí spolehnout na druhé, aby se dozvěděl, kdo je. (s. 30)
LÍZA: Řekla bych, žem i zvracíte na auto. - GILLES: Promiňte. - LÍZA: To nic. Jen si poslužte. Stejně má takovou vyblitou barvu. Chtěla jsem něco originálnějšího. (s. 64)
GILLES: Jaký vy jste vlastně typ ženy? - LÍZA: Váš? (s. 65)
GILLES: Protože se chovás jako divák a jako soudce. Pořád od lásky něco čekáš. - LÍZA: Jistě. - GILLES: Jenže ono je to obráceně. Ona něco čeká od tebe. Ty chceš, aby ti láska dokázala, že existuje. Chybný výklad! To ty musíš dokazovat, že existuje! - LÍZA: Jak? - GILLES: Tím, že dáš důvěru. (s. 95)
+ Ještě mě zaujala Gillesova teorie o jistotě/nejistotě ve vztazích. Kupodivu v ní tvrdí, že člověk, který chce mít jistotu, se vrhá do stále nových dobrodružství, protože mají jasné hranice (začátek - střed - rozchod), kdežto u dlouhodobého vztahu je člověk vržen do nejistoty, protože neví, co může očekávat. Taková změna náhledu je po všech těch článcích a diskuzích o rutině a nudě v dlouhodobých vztazích (onadnes apod. :-)) docela osvěžující. Ačkolik "Osudem lásky je úpadek." (s. 85)

30.08.2018

Je tam zmínka o filmu Princezna nevěsta! Dvakrát!!
Nakonec jsem ale po dočtení docela zklamaná. Na začátku mi připadal geniální nápad zachytit lidi postižené Aspergerem (přičemž diagnostikovaný je tam jen jeden, ostatní odchylka zasáhla jaksi mimochodem kvůli Jacobovi). Bohužel samotný příběh tak úplně nefunguje - celý "tajmený" případ byl jasný ještě před polovinou knihy a upřímně si myslím, že po skoro 600 stranách by si čtenář zasloužil nějaké uzavření alespoň některých příběhových linek (nejen soudního procesu), jakási otevřenost možných dalších osudů tu na mě působí spíš jako bezradnost autorky (jak se vymotat ze složité rodinné situace Emmy a její rodiny). Navzdory tomu přidávám plusové body za toho poměrně jasně vystiženého Aspergera a sledování příběhu z různých perspektiv podle aktuálního vypravěče.
S. 252: "Syndrom popsal doktor Hans Asperger v roce 1944, ale v anglicky mluvících zemích se o něm začalo hovořit až koncem osmdesátých let, a teprve v roce 1994 byl klasifikovaný jako psychiatrická porucha. Technicky vzato jde o neurobiologickou poruchu, která ovlivňuje několik oblastí vývoje. Na rozdíl od dětí s jinými poruchami autistického spektra jsou děti s Aspergerem velice bystré, hodně mluví a touží po společenském přijetí. Nevědí však, jak na to. Jejich hovory bývají jednostranné, monotematicky a velice úzece zaměřené, často se při řeči opakují a mluví monotónně. Nejsou schopné dešifrovat nejrůznější společenské podněty nebo řeč těla, a proto nedokážou rozpoznat pocity ostatních lidí. Z těchto důvodů je okolí často považuje za divné a výstřední, což vede k jejich společenské izolaci."
S. 301-3012: "Co je se všemi těmi autistickými dětmi, které tlučou hlavou o zeď? Nedělají to proto, že jsou duševně postižené, ale protože okolní svět je příliš hlučný a je to strašně bolí, takže se snaží, aby to všechno zmizelo. A nejde jen o zrak a sluch, ale i o citlivost kůže. Dokážu poznat, jestli je moje triko z bavlny nebo z polyesteru, jen podle toho, jak mě hřeje do zad. Ze všeho oblečení si musím odstřihnout cedulky, aby mě neškrábaly, protože mám pocit, jako by byly ze smirkového papíru. Když se mě něco nečekaně dotkne, zařvu - ne strachy, ale protože občas cítím, jako by moje nervová zakončení vyrůstala ven z těla. A nemám jen přecitlivělé tělo. Taky moje mysl pracuje na zrychlené obrátky."
S. 429: "Případová studie 2: Vědci zjistili při laboratorních výzkumech, že lásky jako duševního pochodu se účastní jen velice malá část mozku. Přátelství například rozsvítí receptory po celé mozkové kůře, ale u lásky to neplatí. Ta aktivuje spíš ty části mozku, které se běžně spojují s takovými emocionálními reakcemi, jako je například strach nebo hněv. Mozek zamilovaného člověka prokazuje aktivitu v amygdale, která je spojovaná s podněty přinášejícími uspokojení. Bývá aktiviní u uživatelů drog. Shrnuto: mozek zamilovaného člověka nevypadá jako mozek někoho, koho zasáhl hluboký cit. Vypadá jako mozek osoby, která šňupá koks."

2 05.08.2018

Tak konečně dočteno, i když trochu se sebezapřením. Nebo abych to vyjádřila lépe - opravdu jsem chtěla vědět, jak se to celé vyvine, opravdu mě sem tam bavily přestřelky těch dvou, ale fakt mě štvalo to věčné "miláčku", "Emmičko", "Leošku" atd. atd. A úplně mě znechutil konec - už jen kvůli němu to nemá smysl číst... Jak už to tak bývá, když se řekne KONEC, má to být KONEC (klidně i se třemi vykřičníky nebo tečkami v závorce, jak je libo), ale ne tohle. TOHLE!!! Plejáda sobců, kteří se chovají trochu jako sedmnáctiletí po lobotomii (většina děje nápadně připomínala Dawsonův svět nebo podobné skvosty, jen bylo knižním hrdinům stejně jako hercům; poznámka na okraj - taky vás fascinuje, jak puberťáky v amerických seriálech zásadně hrají lidi cca o 10-20 let starší?) Tohle už fakt ne. P.S. Abych ale jen nehaněla - některé části měly přece jen něco do sebe, zarytí romantici si jistě užijí Leovy výlevy o bodu dotyku nebo se budou tetelit blahem při přestavě toho, co asi Emmi Leovi připravila na rozchodnou. To ale celou knížku neutáhne. Bohužel.

2 01.08.2018

Román o vesnici u silnice, o paní, která miluje sodu a smetává neviditelná smítka, o dětech, které si nemají kde hrát, o naději i zklamání. Je to silné čtení, na kterém mě tedy upřímně udivil závěr. A je to další milá kniha od Backmana. Jen jednu potíž mám: u Oveho jsem nerozuměla autům, u Britt-Marie zase fotbalu. Ale i s tímto hendikepem se dá kniha příčíst bez větších potíží. :-) Na plný počet to tentokrát není - jednak se hrdinka trochu podobá Ovemu (asi jsem si měla dát větší pauzu), jednak mi bylo líto muže, který nabízel to, co Britt-Marie snad ani nikdy nechtěla. Jako vždy mi ale mimořádně sedl humor (nejhezčí věc, kterou můžete o vesnici Borg říct, je to, že leží u silnice), Tutovka a osvědčený postup pomalého odkrývání detailů ze životních eskapád jednotlivých aktérů. Právě proto se už teď těším na dalšího Backmana.

6 31.07.2018

Váhala jsem mezi 3 a 4 hvězdami. Mezi plusy řadím čtivost a svižnost či netradiční formu epistolárního románu, mezi mínusy zase skoro celou Emmi Rothnerovou. :-) Chtělo by se říct, že podobné nezávazné mailování se zcela neznámou osobou zažil asi každý, ale možná to není pravda a v době chatů už asi ani nebude. Nicméně podstata zůstává stejná - bude asi i nadále přibývat lidí, kteří se zdráhají otevřít lidem vedle sebe a místo toho budou hledat štěstí v anonymitě a bezpečí monitorů. A řekla bych, že přesně o tom tahle knížka je. Jakkoliv mi byl Leo Leike celkem sympatický a Emily celkem protivná (třebaže si někdy role prohodili), nějak jsem se nemohla do jejich romance vpravit. Poslední hvězdu tedy přihazuji za celkem povedený závěr, který jsem opravdu odhadnout nedokázala. Jsem zvědavá na pokračování.

3 31.07.2018

Napadá mě snad jen jediné - jak jsem se o Korektorovi mohla dozvědět tak pozdě? Knižní vydání nebo aspoň webovou adresu by měli dávat studentům češtiny v prváku při úvodu do studia! Ne všechny stripy jsou skvělé, některé jsou prostě jen dobré, jiné jsou možná i slabší, ale celkově je to pecka. Může se z knížky kopírovat? :-)

5 31.07.2018

Ajajaj, zase jsem čekala něco trochu jiného... Těšila jsem se na poodhalení roušky terapie (jak terapie probíhá i co se honí terapeutům hlavou) - toho jsem se ale dočkala jen ve značně omezené podobě: Yalom totiž cílí zejména na psychoanalýzu, která navíc v jeho podání působí asi jako zaříkávání magickými kameny (tedy zastarale a značně nedůvěryhodně, kdyby někdo můj příměr nepochopil :-)) Líbilo se mi neustálé prolínání jednotlivých příběhů (zejména paralely se Seymourem; závěrečné propojení všech a všeho už na mě působilo překombinovaně) a zjevná vnitřní nejistota a tápání postav (i těch, které by se měly tvářit vždy a všude vyrovnaně). Asi každý, kdo pracuje s lidmi, zná ten pocit, že by se měl s ohledem na svou profesi zachovat určitým způsobem, ovšem v této roli se mu nelíbí. Jak se s tím vypořádávají terapeuti, právníci nebo třeba opomíjené manželky či manželé pod pantoflem, to se dozvíte zde. Jako studijní materiál pro psychologické minimum to ale asi neobstojí.

1 07.07.2018

Sice jsem těch 190 stran přelouskala, ale že bych se nemohla odtrhnout, to zase ne... Nechci autorku pranýřovat, ale prostě mi to čtení pro ženy nějak nesedlo. Ačkoliv jsem si knížku půjčila na letní volno (a neměla tedy přehnaná očekávání), stejně jsem se musela dost nutit a vlastně jsem to dotáhla jen proto, abych zjistila, v čem bude spočívat slibovaná neupřímnost z druhé strany. O to větší bylo mé zklamání, když jsem zjistila, co jsem zjistila. Ani by mi tolik nevadilo, že lidé ve středním věku (nebo i starší, nevím, kde stojí hranice středního věku :-)) se chovají mladicky a že jim zdravý rozum zatemňují hormony, chápu, že i to k životu patří. Zato mi ale vadilo, jak se postavy jmenují (ale budiž, jméno si ani v normálním životě zpravidla nevybíráme, prostě se tady náhodou potkal tuctový Petr Veverka s jakousi exotickou Violou a Bobem), jak protagonistka příběhu neustále všechno komentuje (i když nutno říci, že některé vnitřní monology byly docela příjemně odlehčené a ironické, jen jich mohlo být o 3/4 méně) a především jak hloupě se chovají (nekritizuji zamilovanost, ale nesmyslnost - viz Petrova reakce na Violinu hru, oboustranné zamlčování těch "strašlivě tajných věcí" jako u čtrnáctiletých puberťaček nebo postav v mýdlové opeře "aby se to natáhlo"). Když tak nad tím přemýšlím, i s tou zamilovaností mám trochu problém - co je vlastně k sobě tolik táhlo, pomineme-li sex, víno a cigarety? Trochu podezřívám paní Málkovou, že si romanci napsala pro radost, aby na papíře dohnala něco, co se v životě možná ani nestalo/stát nemůže (komukoliv)? Jen si vezměte přitažlivost obou hrdinů i v jejich věku, jejich sexuální vitalitu (věkem vůbec nepoznamenanou; koneckonců s Violou by byl stále při chuti každý muž - jistě nejen Petr nebo Železník), jejich neomezené časové možnosti, okamžitou a dokonalou souhru ve všech oblastech... Já vím, čtení pro ženy. Věřím tomu, že autorka by dokázala napsat i lepší knihu, v tom případě by ale měla vystoupit ze škatulky a zapomenout na osvědčené recepty, jak oslovit cílové čtenáře... Takto šla kniha mimo mě.

1 04.07.2018

Po zhlédnutí Persepolis jsem se těšila na další dílka M. Satrapi(ové :-)). Opět nezklamala - opět se děj odehrává v Íránu, opět příběhy nahlížíme ženskýma očima, opět můžeme soucítit s lidmi zmítanými nelehkými životními osudy a opět to celé dokresluje poměrně jednoduchá kresba. Snad jen že těch podobností s Persepolis je až příliš a trochu to vypadá, jako by se autorka opakovala - jinak by to bylo na plný počet.

1 02.07.2018

Každá alespoň chvíli nezadaná dívka/žena ve věku 20-30 se v tom více či méně najde. :-) Vtipné postřehy ze života single lady s úžasnými obrázky. Škoda jen, že jsem čekala nějaký ucelený příběh. Nicméně celkem úspěšně jsem knihu poslala i po známých. :-)

3 02.07.2018

Existují knihy, ke kterým se dostanete ve správný čas. Přesně takový byl pro mě Ove - chlápek, který zkoumá kvalitu věcí jejich okopáváním a se kterým by mě pojila tak maximálně nevraživost vůči kočkám (alespoň do jisté doby), přesto jsem si ho i s jeho příběhem zamilovala. Smála jsem se, obtěžovala své okolí neustálými poznámkami o aktuálním dění kolem Oveho, brečela, jednoduše s knihou prožila krásné 4 dny a mrzelo mě, že už jsem ji dočetla. Nesmírně mě potěšilo civilní zpracování i drobné poznámky na okraj, které se nakonec ukázaly být nosnými pro celý příběh. Potěšilo mě i postupné odhalování životních osudů jednotlivých hrdinů (zejména tedy titulního). Bavily mě názvy jednotlivých kapitol. Prostě se to sešlo všechno. Kdybych měla něco vytknout, byl by to na můj vkus dost "syntetizující" závěr - spletenců se tam na můj vkus objevilo až přespříliš. Celkový dojem ale ani toto nezkazilo a těším se na další knihy autora. P.S. Malý spoiler k mé první větě: ano, mám červené šaty. :-)

13 21.06.2018

Asi nejsem cílový čtenář... Od dob Čtyřlístku jsem moc komiksů nepřečetla, o to víc jsem se těšila na tento vychvalovaný. Bohužel jsem trochu narazila - obrázky fajn, líbilo se mi barevné schéma i hrátky s perspektivou a dělením okýnek. Na druhou stranu mě ale naštvalo oříznutí textů (měla jsem české vydání, netuším, jak to dopadlo v originálu) a dost mě ničil i děj - existenciální problémy všech těch uměleckých duší mi lezlo krkem. Nemyslím si, že jsem nějaký materialista, který by razil jen "poctivou práci rukama", ale čeho je moc... Prostě to umělecké pnutí mi přišlo jako jedna velká křeč lidí, kteří (asi?) nemají zrovna nic většího k řešení. Dala jsem na doporučení Gaimana (na obálce) a trochu jsem naletěla, příště už budu (snad) chytřejší. Hodnotím knihu jako celek, bez obrázků by to bylo ještě možná o 2 hvězdy níž. ;-)

1 14.06.2018

Tak jo - knihu jsem si půjčila, protože kdysi dávno jsem viděla kousíček působivého filmu, ale už jsem si nepamatovala detaily. Základní tezi příběhu jsem ovšem znala, takže jsem ke čtení přistupovala opatrně - bála jsem se moralizování i sladkobolných konců. A kniha mě mile překvapila (byť do jisté míry se moje očekávání naplnilo). Četlo se to svižně, autorce nelze upřít řemeslně dobře odvedenou práci. Až mi to občas evokovalo výtvor z kurzů psaní (např. stará paní kupuje jednu konkrétní limonádu, detaily přece dělají atmosféru, že). Výhrady mám tedy spíš než ke zpracování k samotnému ději a postavám. Pořád mi v hlavě běželo, že autorka jaksi zapomněla na lidi a na to, jak se chovají ve skutečném světě. A dost mi vadily vztahové propletence Arleny a Reubena (tohle klišé maličko nabouralo učitelovo dilema, zda si může začít románek se studentovou matkou, jenže ani to autorka příliš nevyužila). Vlastně ale nechci kritizovat něco, co má pozitivní poselství (byť pro mě podané trochu nestravitelně - Trevorova slavnost v Bílém domě za mě patřila k nejslabším místům) a co umí vystihnout atmosféru. Takže nakonec za 4*.

27.04.2018

Pana Čepelku jako herce mám moc ráda, ostatně jako všechny Cimrmanovy křisitele. Bohužel tenhle "skororomán" mi fakt moc nesedl, ani příběhově (a nespravily to ani opakující se autorovy kurzívy), ani jazykově. Hodně mě nalákala anotace, ale buď jsem čekala víc "cimrmanovského humoru", nebo naopak těžší příběh s etickými dilematy. Nedočkala jsem se bohužel ani jednoho a spíš jen povytahovala obočí nad některými pasážemi, které bych od distingovaného šedého vlka skutečně nečekala. (Jeden příklad za všechny: "Že by začala zase kouřit? Ne, smrdí potom z huby, kdopak by líbal pečárku hnojůvku. Ani kolegyně vejcovka smrdutá. Představila si ji plně rozvinutou a zatěšila se na robertka. Zbytečně dlouho zahálel, přišel jeho čas. Jestli budou baterie živé. Že ti není hanba šukychtivko bídná. Není. Nic lidského mi není cizí.") Někdy autor hraje na strunu přiznané nadsázky, někdy se ale úplně nestrefí a přežene to. Někdy potěší hezky zaostřený detail u jednání/myšlení postav, jindy zarazí schematičnost (či lenost?). Prostě je to taková oddechová knížka, u které se párkrát pousmějete, ale pak ji bez mrknutí oka pustíte z hlavy.
Snad až na dva citáty:
"Lidi jsou pitomci, na tom trvám, a dá se to jakž takž snést jen proto, že jejich pitomost má nespočet podob." - Vacek, s. 19.
"Jakože jinak, nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se skutečně pohybuje a jedná a myslí jen ve svých omezených ghettech. Vytváříme skupiny, ve kterých je nám jakž takž všem stejně. Abychom se nemuseli přít, abychom nemuseli hledat jiná řešení, sdružujeme se pokud možno jen se sobě jakoby příbuznými." - kurzíva, s. 104

1 05.04.2018

Žádný literární skvost, ale jako oddychovka po těžkém dni to funguje dobře - člověk u toho totiž může zcela vypnout a jen jezdit po písmenkách a občas se spíš jen tak pod fousy pousmát nad nějakou zábavnou formulací. Nejdřív jsem byla hodně zklamaná - T. Kejvalová se v podvídkách (?) procházela krajinami dětství zcela nahodile, skákala v časech i dějích bez výraznější pointy, což mě osobně moc nebaví. S postupujícími stránkami a s přiblížením se k autorčině dospělosti už se to zlepšilo, ale stejně trvám na tom, že měl knihu někdo vzít a autorce poradit, co poškrtat, co uspořádat, co doplnit. Takhle si člověk ta vydařená místečka musí zbytečně vyzobávat, což je škoda, neboť paní Kejvalová evidentně smysl pro komiku nepostrádá...

1 17.03.2018

Z knížky mám hodně rozporuplné pocity, ale to asi autor chtěl, takže záměr se zdařil. Kdybych byla "mládež" asi bych zajásala víc, trochu lituji, že se mi do ruky nedostala dřív - v době, kdy má člověk otevřený celý svět před sebou a má toho zatím málo za sebou, proto může roztáhnout křídla a letět (trefné minimalistické ilustrace!). Na druhou stranu text mnohokrát ťal přímo do živého, do všech těch nastřádaných bolístek a nešvarů, takže ji mohou číst i odrostlejší. :-) Ze začátku mi trochu vadila forma - jistá neuspořádanost a až horečnost řádků mi připadala rušivá, ale zvykla jsem si na ně i na apelativní tón. Asi je to potřeba, aby se člověk zvedl ze židle / od monitoru / z postele / od zbytečné neúčelné práce / ... (doplňte si sami) a začal konečně žít. Tak snad od zítřka... Nebo po dalším přečtení. :-)

5 02.03.2018