Madluska komentáře u knih

Chvíli jsem si na tuhle partičku obejdů zvykala, ale nakonec jsem si Stenibecka i v téhle rovině zamilovala. A smála se nahlas. A obtěžovala své okolí předčítáním těch nejvtipnějších pasáží. :-) Oslava života nezatíženého zbytečnými úvahami o možných či nemožných zítřcích prostě pohladí po duši, třebaže život uvnitř knihy jistě není lehký, spíš je s lehkostí nazírán a přijímán. Uvažovala jsem o drobné "bodové srážce" za místy hluchá (nebo přinejmenším nahluchlá) místa, ale i to k životu patří. A vyvážil to jazyk celého vypravování (díky tomu i ty mé bezkontextové předčítané pasáže občas někoho pobavily) - moc mě bavil překlad Martina Hilského a také jeho doslov, díky němuž jsem ledacos pochopila (např. podobnost s Artušovou družinou by mě ani ve snu nenapadla). Škoda překladatelovy politické úlitby v doslovu, ale aspoň díky ní člověk dospěje k tomu, jak mohlo "zápaďácké dílo" vyjít i u nás, to víte, když Američan kritizuje dopady kapitalismu, odpustí se kdeco...

3 16.02.2018

Možná nedovedu docenit genialitu antických děl, proto jen 4*, v každém případě čest překladatelům za všechny ty hexametry a pentametry. A čest Sofoklovi (ne že by mu na mém uznání nějak zvlášť záleželo :-)) za to, jak dokázal zachytit odvěký rozkol mezi tím, co považuje za správné společnost (případně političtí představitelé), a co sám člověk. U spousty pasáží jsem si říkala, jak je to aktuální i dnes, u dalších mě napadalo, že by se to dalo tesat do kamene. Tak třeba si to jednou vypíšu aspoň sem. :-) Sečteno a podtrženo: vlastně dobrý, jen dost archaicky podané (jak jinak, vzhledem k době vzniku), postavy trochu šablonovité, aby zastávaly to, co mají představovat (jak jinak...) a výsledek dost očekávatelný (jak jinak...), proto možná mnohé dnešní čtenáře neoslní, ovšem kdo aspoň trochu hledá mezi řádky, bude mile překvapen.

2 26.01.2018

Hodnocení samosebou není objektivní - ani nemůže být, píšu ho já sama za sebe. A stejné je to s knížkou - nesnaží se být objektivní studií, ale vyjádřením autorčiných podložených názorů a osobních zkušeností. Oceňuji zejména to, že Alvarová jako bývalá "píáristka" (kniha je plná zajímavých novotvarů - např. honitrapka nebo vodebautista) přesně ví, co lidi chtějí číst, a tak jim to touto formou servíruje. A čtenáři, aniž by o tom věděli, se vzdělávají v tom, co to ta propaganda vlastně je a kde se tedy vzala a bere. Bavilo mě to, potěšily mě odkazy na dávno známé (a možná i dávno zapomenuté?) tituly a tvůrce (McLuhan, Postman, Huxley, Orwell aj.), udivil mě autorčin rozhled (citace čínských mistrů i současných televizních bavičů) a potěšilo mě i osobní přiznání, že ledaskdo se na stavu dnešní mediálně pologramotné (či zcela negramotné) společnosti podílel sám svou činností a snahou dát lidem to, čeho si žádají. V neposlední řadě se mi líbí, že kniha není jenom kydáním špíny, ale že se zaměřuje (alespoň v několika bodech) na to, co se v tuhle chvíli dá dělat a jak je možné s dezinformacemi nakládat a bránit se jim. Na celé knize mi vadilo snad jen to, že se tam jisté údaje a postřehy opakovaly (jak bývá zvykem v brožurách "made in USA"), ale víte jak... Opakování je matka moudrosti. A tak hodnotím o něco mírněji, protože toto téma je natolik aktuální, že každá snaha vnést do něj trochu více světla se musí ocenit.

13 22.01.2018

Konečně! Dočteno a s klidným srdcem a vědomím, že mi nic neuteklo, mohu odložit. Bohužel mám dojem, že by mi nic nescházelo ani tehdy, kdybych se do knihy vůbec nepustila. Příběh byl pro mě natolik nestravitelný (dělal Humbert po odjezdu s Lolitou i něco jiného?) a postavy natolik nepochopitelné, že to nevyvážila ani Nabokovova vzdělanost či slovní hříčky a nezpochybnitelná poetičnost textu. Kdybych to měla zhodnotit, myslím, že je to dílo přeceňované. Nevadilo mi, že se postavy nechovaly podle mých představ nebo konvencí, vadilo mi, že na mě působily jako papírové figurky bez valné motivace (snad jako jediný se v tomto ohledu vyjímá povýšený a - nejen touhou - pološílený Humbert) a taky autorova manýristická láska k francouzštině a různým klasikům mi neskutečně pila krev, takže jsem mnohdy rezignovala na listování do poznámkového aparátu. Možná jsem něco přehlédla, a tak nedovedu ocenit kvalitu tohoto románu, nicméně pídit se po tom nebudu a znovu číst snad už také ne.
P.S. Mnohokrát jsem četla, že je lidem Humberta vlastně líto, protože Lolitu miloval a zločincem byla vlastně ona třináctiletá nymfička. S tím ale nemohu souhlasit. Jistě, Lolita byla zkažená, možná bezcitná (ačkoliv vztah s Dickem ji ukazuje jako poměrně spořádanou a snad i lehce citově angažovanou?) a nejspíš i vypočítavá, ovšem ji by snad mohl ospravedlnit její věk a mentální nezralost (obecně se přece ví, že fyzickému vývoji ten psychický v tempu prostě nestačí). Zato vypravěč příběhu, to je úplně jiný materiál! Ať si to klidně popisuje sebevzletnějšími slovy, ať si opisuje svoji křehotinku sebekrásnějšími metaforami (proč je plýtvat na nedospělou? Ale nechme to stranou...), stejně nezamaskuje, že ta jeho údajná LÁSKA není nic jiného než egoismus a chtíč. Nějak nechci přijmout tezi, že láska se projevuje lhaním, neustálým sledováním a vším tím tělesným pinožením iniciovaným především jednostranně (vzpomeňte si, jak často Lolita reagovala povzdechem: "Ach né, už zase?"). Humbert se nepochybně soužil a trpěl, nicméně lítosti se ode mě nedočká.

15 25.11.2017

Řekla bych, že v téhle dětské knížečce ani tolik nejde o příběh (byť i ten je zajímavě vypointován a přináší poučení nejen malým), ale spíš o jednotlivé motivy a slovní hříčky (pochroumaná nelétající stepheno-hawkingsová sovička na balónkovém křesle, urychlený šnek odbíhající od tématu apod.) a ilustrace (trochu děsivý pohled na zvířátka skrz lahev vína - takovou psychedelii bych v dětské knížce nečekala). Knížka je zřejmě určena spíš k předčítání (vzhledem ke zvolenému stylizovanému písmu), nicméně obrázky jsou tak nápadité, že se děti (alespoň si to myslím) u poslechu nudit nebudou. Pobavilo, těším se na Chrujdu, jak točí film - zatím se zdá býti rozprodán...

04.11.2017

Dlouhá míle:
Moc jsem se těšil do mlýna. Byl to v mé mysli pohádkový mlýn, co v něm bydlí čerti Pacufráci. Vypravoval jsem se týdny, než jsem vyšel, a když jsem vyšel, tak jsem si broukal tu, co mě ji naučila maminka:
Po potoce chodila, drobné ryby lovila.
Drobné ryby rybářům,
hezké holky mlynářům.
Sládkům ještě hezčejší,
to jsou hoši pyšnější.
Vykračoval jsem si nahoru k zámku po kraji lidických polí. Dole, kde stávaly Lidice, nastoupila do práce německá Pracovní fronta a zpívala velice zvučně a přesvědčivě svou hymnu:
Wir sind die Jugend
mit Hacke und Spaten.
Motykou a rýčem tu převraceli zemi, aby ji ani Stvořitel nepoznal. Rybník, ke kterému jsem chodil s lidickými kluky, rozmetali dynamitem a vodu rozházeli do okolí stejně jako kostel. Potůček malý, co přitéká z Hřebče, odvedli jinam. Z bílých hřbitovních mramorových kamenů udělali cestu. Šlapou po jménech a příjmeních lidí, kteří tu tiše spali, a zpívají. Teď zmlkli. Budou asi pracovat. Chystají dynamit, protože motykou a rýčem nelze vyhladit bílé vesnice ze světa.
(1988, s. 93-94)
- Jedna z mnoha ukázek toho, proč všichni milujeme Otu Pavla - dovedl neuvěřitelně lehce zkombinovat naivní dětský pohled a prosté věci s ukrutnostmi války a střízlivým stanoviskem dospělých. Vyprávění působí uvolněně, reportážní charakter oslovuje a strhuje, ale stejně je vám při čtení jaksi ouzko, protože tam někde, za hranicemi dětských snů, jsou Němci a válka a bráškové jsou do koncentráku a tatínek už neprodává vysavače a Židi už nemůžou lovit ryby a... Dýchá z toho atmosféra. Vybrala jsem tuhle pasáž, protože myslím, že nejen veleznámá Smrt krásých srnců či Zlatí úhoři stojí za přečtení. I kvůli nádherně plastickému vyobrazení tatínka, kterého doma všichni obdivují:
Otázka hmyzu vyřešena
... Žil z minulosti a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán. Později sice následoval obvykle druhý a třetí výstup, o němž už tatínek nerad hovořil: když vymáhal peníze z maminky zpátky, ale to známe jen z doslechu, a tak máme tatínka v živé paměti z dějství prvého.

1 27.09.2017

Trochu zklamání, čekala jsem prostě víc - jednak asi barvitější vhled do života a "kultury" bohyní (proč vlastně skoro nevyužívaly nářečí?), jednak šťavnatější zápletku. Připadá mi, jako by Tučková chtěla prostřednictvím ženy, jejíž život se nepovedl snad na všech frontách vlivem rodové zátěže i dějinných událostí, ukázat zrůdnost totality (jedné či druhé) a vlastně jakékoliv despocie. Jenže osud hlavní hrdinky na mě působil tak překombinovaně, že celá autorčina snaha vyznívala jaksi školometsky. Uznávám, že komunisté vymýtili spoustu tradic, které se už nemohou vrátit, mimo jiné i bohyně, obyčejné ženy z masa a kostí, se kterými se moc nemazali a pořádně jim zatopili. Bohužel zpracování mi nesedlo. A to ani záznamy z archivu - tyhle "vychytávky" mi vždycky připadají jako autorova snaha být "in" a "postmoderní" ála Eco, ale málokomu se to povede... Tak snad se potkáme jindy a jinak - lépe.

4 25.09.2017

K Anně mám poněkud ambivalentní vztah. A vím, že si za to trochu můžu sama, nicméně svůj díl viny nese i Tolstoj. V první řadě jsem Kareninu četla dlouho - s přestávkami (ehm, třeba i ročními) zhruba 3 roky - pořád se mi do rukou draly jiné (a leckdy záživnější :-)) tituly. A tak se stalo, že jsem pozapomněla jednotlivé rodové vazby a jména (s tím mám u ruské literatury problém obecně - vyznat se v tom, kdo se jak jmenuje, když ho pokaždé oslovují jinou variantou jména, případně ještě otčestvem, grrr!), tudíž jsem se lehce ztrácela. Navíc Tolstoj nešetřil postavami ani popisy a úvahami (Levinovo hospodaření mě opravdu nechávalo chladnou). Na druhou stranu pak ale jako za odměnu přišly pasáže, které se četly samy, případně nějak zapadaly do mého vlastního života (zejména co se vedlejších linek týče, s Annou bych životní eskapády sdílet nechtěla). Tolstoj prostě uměl vystihnout hnutí mysli u různých osob a jediným mistrně vylíčeným detailem (gesto, oblečení, grimasa) svedl říci všechno. Nicméně u mě ztrácí body tím, že je detailista až přílišný a neví, kdy přestat. Takže román pak bují a ubíjí. Ale možná jsem jen líný a nenáročný čtenář, který si nedovede vychutnat všechny autorovy přísady, takže to ochutná a řekne si: Hm, guláš, tak jo. Tak jo.

5 25.09.2017

Přiznám se - po prvním přečtení jsem všechno nevstřebala. Množství odkazů a citací je až omračující, ale fakt moc MOC se mi líbí ta představa ekonomie propojené s etikou a vlastně se všemi společenskými vědami (pokud tedy něco, co zkoumá společnost a živého člověka jednajícího mnohdy neracionálně, modelům navzdory, může být vědou - jak by možná podotkl sám autor). Sedláček obratně skáče z myšlenky na myšlenku a působí to nesmírně elegantně a promyšleně, dobře se to čte. Ale budu muset po Ekonomii sáhnout zřejmě ještě alespoň jednou.
P.S. Kouzlo nezamýšleného - knihu o ekonomické krizi jsem si zakládala lístečkem s Buddhovým citátem: "Ať byl včerejšek jakkoliv komplikovaný, můžeš dnes, teď hned, začít znovu." :-)

3 04.08.2017

Knížka na velice aktuální téma, která se snaží jednoduše zprostředkovat a třeba i vysvětlit to obrovské množství špíny, které má na svědomí jeden "úspěšný podnikatel". Po obrovském očekávání (doufala jsem, že po přečtení některým věcem porozumím líp - přece jen nejsem daňař, abych si udělala jasný názor na to, nakolik byly dluhopisy legální, nejsem expert na evropské dotace atd.) přišlo možná lehké zklamání, ale v zásadě jsem ráda, že kniha existuje a že jsem ji mohla držet v rukách, případně nabídnout k přelouskání svým známým. Oceňuji nelehkou práci novinářů - v prostředí, kde nikdo nechce být jmenován, je těžké dělat nějakou investigativní žurnalistiku - opravdu to pak může působit jen jako laciné anonymní udávání okořeněné špetkou závisti. To je první velká nevýhoda Žlutého barona - kvůli strachu aktérů (netvrdím, že je neopodstatněný, zřejmě mají své důvody, proč chtějí zůstat v anonymitě) působí do jisté míry nevěrohodně. Ještě větší problém je ale asi ten až příliš agitační tón, který se do knihy místy vkrádá. Chápu, že mnozí cítíme jistou míru nechuti/odporu/nenávisti k A. Babišovi a jeho praktikám, ale čekala jsem nějaké věcné poukázání na fakta, předkládání důkazů tak, aby si čtenář mohl udělat obrázek sám. Kniha se s tímto ovšem nespokojila a leckdy (aspoň na mě) působila až bulvárně svými formulacemi, kdy prostě příliš tlačila na pilu a podsouvala čtenáři, co že si má vlastně myslet (což zrovna v případě A. Babiše snad ani není nutné - stačí poukázat na provázanost jeho politické a obchodní kariéry). Naproti tomu skvělá je třeba část o tom, jak pracují Babišova-Nebabišova média a jakým způsobem mohou manipulovat veřejným míněním. Celkově si myslím, že je dnes podobný typ knih skoro nutností, na druhou stranu je možná ještě zapotřebí zapracovat na formě, aby mohla oslovit i ty, kteří by po ní třeba normálně nesáhli. Hezky je to shrnuto v recenzi z Finmagu.

2 11.06.2017

Místy je tahle kniha velice zábavná a zasmějete se u ní víc ve dvou než sami, protože vám partner může potvrdit i to, co jste doteď nevěděli... Oceňuji míru nadsázky (např. název oddílu Proč mají muži tak nechutné zvyky? mluví sám za sebe), na druhou stranu mi vadí styl amerických (nebo australských, whatever!) popularizačních příruček "jak žít", kde se jedna věc musí zopakovat nejméně 3x v různých obměnách. Nevím, jestli tenhle postup autoři využívají proto, že nevěří čtenářovu intelektu, ale mě to tedy hodně nebaví... A štvalo mě i zobecňování, které zde bylo podávané jako nezpochybnitelný fakt, čekala jsem poněkud vědečtější přístup. Pro pobavení dobré, jako inspirace taky, jako "bible vztahu" či jako naučná literatura jistě ne. Za novou by mi bylo líto peněz, z druhé ruky tolik nelituji. :-)

1 05.06.2017

Tak tady mě King dostal. Sice knize na náboji maličko ubíral fakt, že už dopředu bylo ledacos jasné (třeba jak to bylo s vinou Johna Coffeyho - jako kafe - a to i bez nápovědy filmu!), a trochu se na ní podepsalo i původní vydávání na pokračování, ovšem jinak opravdu skvělé. Moc se mi líbila vypravěčská perspektiva, drobné motivy (hlavně kolem Willyho Parníkáře - cívka, mentolové bonbonky, pajdání na zadní nohu, případně kolem Percyho), ale především neuvěřitelná lidskost a lidství, které z knihy o popravčí četě čišely. Pět hvězdiček za to, jak King dovedl vykreslit charaktery postav i vztahy mezi nimi tak barvitě, že jsem si mnohdy ani neuvědomovala, že jen čtu písmenka.

4 01.06.2017

Viděla jsem ukázku divadelní hry a po nácviku Goodbodyho chůze jsem se nemohla dočkat, až otevřu knížku a přečtu si o tom mamlasovi v boji víc. Souhlasím s komentářem smilly, jen s tím rozdílem, že druhá světová není zrovna šálek mého čaje, a tak jsem se občas lehce ztrácela v tom, kde zrovna Goodbody operuje. Ale ono na tom stejně tolik nesejde. Místy k popukání (vylodění, cesta k povýšení, vodní krysy), místy trochu slabší (bitva o flašku, bordelové historky). A Goodbody jako by Švejkovi z oka vypadl, až na ty ambice, tam byl přece jen o něco silnější v kramflecích právě Ernie.

5 24.04.2017

Knížka se mi dostala náhodou do ruky asi před dvěma lety, dnes konečně jsem ji "doklepla". Dlouho spokojeně odpočívala v poličce - ani vlastně nevím proč. Snad že jsem čekala trochu věděčtější pojetí (dost mě rušily stylizované rozhovory na začátku každé kapitolky), nebo naopak ještě praktičtější návody, jak téma smrt uchopit a jak smrt prožívat. Chápu ale že to moc nejde - smrt každého člověka je jedinečná, a tak se nedá moc dobře univerzálně radit, tím spíš, když rituály už dnes skoro neexistují a člověk si musí tak nějak poradit sám. "Kuchařku na čas umírání" jsem tedy nenašla, recept neobjevila, ovšem nezavírám knihu zklamaná - třeba konkrétní osobní prožitky autorky a vzpomínky na její rodinu patří k otmu nejsilnějšímu, co nám nabídla.

1 24.04.2017

Ze začátku jsem se lekla (ono když na první stránce najdete slova jako katafalk, pohřeb, smuteční síň, není se čemu divit), ale mé nadšení rostlo s tím, jak se přede mnou v různých retrospektivních útržcích odvíjel příběh nikdy nepojmenovaného (!) státníka se všemi jeho ctnostmi i neřestmi. Podle mě největší hodnotou celé knížky je vystižení atmosféry doby (i když je to samosebou pouze odhad - osobně jsem ji nezažila), která dovedla přetavit kdysi schopného člověka v slabošského, ustrašeného a unaveného muže s neslavným koncem. Mrzel mě jen závěr (poněkud rozvleklý a nadbytečný - jako by Mňačko potřeboval naplnit nějakou normu rozsahu) a až překombinované vztahy (nejen) se ženami (skutečně musela být každá - Margita, Judita, Licka, případně vdova "blonďatá lasice" - v nějakém 3- a víceúhelníku?). Jinak ovšem opravdu velice vydařené a (bohužel) nadčasové. Myslím, že při čtení v kterékoliv době může člověk najít paralely...

Ukázky:
Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho "škrt pera" přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady.
Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se.
(1990, s. 65)

Patřil k těm, kteří objevili nepřítele ve straně. Uhnízdili se v ní kdejací úchylkáři, kariéristé, intelektuálové, měkkýši, agenti... Ven s nimi než se jim podaří zničit revoluci.
Čistil. Čistil a vymetal. Osvědčil se. Poslali ho vyčistit zasviněný kraj. Žádali od něho - buď rozhodný, pevný, tvrdý, neúplatný. A nesentimentální. Neboj se tvrdě zasáhnout a pamatuj, že když se kácí les, lítají třísky. Pro třísku tě nikdo nebude volat k odpovědnosti.
Kácel tedy. Třísky lítaly. Vykácel kraj, povolali ho výš. Prosekával se odspodu. Podtínal pozici "doktorského kabinetu". Myslel už tenkrát na to, že by mohl jednou stanout v čele jiného, nedoktorského kabinetu, o němž by mohl s pýchou prohlašovat, že ani jeden z jeho spolupracovníků nemá akademický titul?
Les se ovšem vykácí rychle, ale nový dorůstá hrozně pomalu. Nebyla jeho tragédie, že se najednou ocitl na holé pasece? Rozmáchlý dřevorubec neměl do čeho zatít. Velikáni padli. Žádný kmen už mu neclonil slunce. Tyčil se nad okolím, sám velikán. Velikány podťal. To znamená, že velikány je možno podtínat. Také jeho, velikána, je možno podtít.
(1990, s. 114)

+ v 17. kapitole jsou hezké úvahy o smyslu života, co pomáhá člověku dojít naplnění - zda moc, láska, dobře vykonané dílo, sláva... Stojí za přečtení.

3 13.02.2017

Tak jsem si po víc než 10 letech znovu otevřela Klímu... Kdysi na mě velký dojem neudělal - na Lásku a smetí jsem byla tehdy ještě moc mladá. Zajímalo mě, jestli už jsem dozrála, a zkusila tedy povídky - tam snad bude cesta schůdnější. No, o kousek možná ano, celkově jistě ne. Nemůžu knize upřít onen mámivý filozofující nádech - všelidské obavy a úzkosti ze smrti, osamění, ztráty smyslu, to všechno víří v hlavách postav i v jejich rozhovorech a životech. Těmito problémy se koneckonců zaobírá asi každý člověk, který zrovna neřeší otázku okamžitého přežití. A v tom, že autor dovedl tak obecná a přitom každému dobře známá témata pojmenovat a citlivě vetknout do příběhu, vidím určitou sílu téhle sbírky. Oceňuji taky důmyslnou koncepci knížky - je dělena do 5 částí obsahujících vždy 3 povídky spojené jedním tématem a mezi tím najde čtenář 3 kurzívou psané snové představy. Bohužel ale pravdou zůstává, že jsem asi pořád ještě moc mladá na to, abych porozuměla postavám a jejich pokrouceným a zpackaným životům. Kdysi bych jimi možná opovrhovala, teď je spíš lituju, ale (naštěstí!) zatím nerozumím. Všichni usilují o lásku a nesmrtelnost a všichni prohrávají. Smutné. Zároveň ale silně lidské. A pro mě jaksi nedostupné. I proto jsem to musela přečíst za jediný den - abych se mohla s těmi příběhy rozloučit a už se k nim nevracet. Mise splněna, jde se žít. P.S. Vydání z roku 1995 obsahuje docela dost chyb, doufám, že ta další se povedla víc.

1 13.02.2017

Hodně zvláštní. Perfektní je vypravěčův styl, který nám dává nahlédnout pod pokličku nesmělého a možná dost asociálního kluka. Toho, co stojí v koutě, protože se do dnešní doby (nebo kterékoliv doby?) tak nějak nehodí... Stojí v koutě a dívá se, snaží se porozumět, být filtrem, ne jen houbou. Což se někdy daří, někdy ne. I když je mu šestnáct. I když má za sebou 1. rok na střední. I když už si toho odžil víc než někteří za celý život. Hodně čte. Poslouchá bezva písničky. Kamarádí s podivnými lidmi. Má prazvláštní rodinu. A tak nějak plave v životě odnikud nikam... Čtete lehce, přitom je vám smutno, protože ten chlapec tolik přemýšlí a tak málo žije. A pak zjistíte, že to vůbec není o něm. Že je to z velké části o vás, i když vůbec nejste (jako) Charlie. Každý má totiž své tajemství. A každý se musí se životem popasovat sám. P.S. Těším se na film! P.P.S. Na můj vkus bylo v knize až příliš mnoho sexu. Pro úplnost dodávám, že zde jej čtenář postavám mnohdy ani trochu nezávidí.

5 28.01.2017

Pozor, mohou se vyskytovat spoilery! Z téhle knížky mám velice rozporuplné pocity... Přiznávám, že se až stydím, jak jsem se tu a tam zasnila u jiskření mezi titulními postavami.
Jenže pak se vždycky ozvala ta racionálnější část mého já a najednou jsem se prostě nemohla zbavit pocitu, že to R. Rowellová psala jen na efekt. Chápu, co je YA, tuším, na koho cílí, vím, že nemůžu čekat skvost, ke kterému se budou vracet další 4 generace čtenářů, ale stejně mi to celé připadalo přitažené za vlasy: Eleanor není hezká (ale je sexy?), není oblíbená (ale kamarádky si najde? A mimochodem, u scény jsem si zažila malé déjá vu, nejdřív Carrie, pak Eleanor - asi mají v USA nějaké jiné tradice :-)), navíc z problémové rodiny. Vedle toho Park je slaďoušek každým coulem, aby se nad ním čtenářky mohly rozplývat.
Knížka se jednoduše snaží být a) retro, b) punk, c) cool, d) sweet (nicméně sem neřadím všechny ty poznámky o snědení drahé polovičky - Freud by opět zajásal), ale na mě to úplně nefungovalo.
Hlavně jsem ovšem naprosto nechápala jednání postav a autorčina vysvětlení podle mého silně pokulhávají: jak k sobě ti dva našli cestu (tak dlouho spolu cestovali autobusem, až přeskočila jiskra?), proč Eleanořina matka zůstávala u Richieho (měla snad zosobňovat typickou mučednici v domě násilníka?), proč Parkova maminka po jediné návštěvě supermarketu začala brát Eleanor na milost (prostě si vzpomněla, že ve velkých rodinách mají děti hlad?), proč když doma nemají co jíst, mají vždycky aspoň vanilku za ucho... A ten závěr... Myslím, že šustí papírem - ukažte mi 16letou holku, která bude tak zatvrzelá víc než rok... Takových momentů se v knize najde bezpočet a dost mě to mrzí...
Četlo se to ale snadno a rychle a opravdu se mi líbilo střídání postav a nahlížení do jejich myšlenek.

5 25.01.2017

Omylem jsem na Vegu narazila v knihovně, když tam podivně "čučel"- neznámo proč - mezi Vančury... Řekla jsem si, že jako pobídka to stačí, a vzala ho na návštěvu domů. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě zklamaná, některými verši mi snad i mluvil z duše, ale jako celek mě sbírka nijak zvlášť nenadchla. Mnohem víc mě zaujal jeho soukromý život v doslovu Vladimíra Mikeše. Zdá se, že rodičům ho radši nepředstavím, proutníka!

2 12.01.2017

Sice nejsem kdovíjaký fanoušek sci-fi (popravdě mě nadchlo zatím máloco - nejvíc asi Červený trpaslík, což se asi dvakrát nepočítá, radši to nechme stranou :-)), ale tohle bylo vážně dobré! Neskutečně promyšlená kniha, která je sice "jen sbírkou povídek", nicméně výtečně propojená úryvky rozhovorů s robopsycholožkou Susan Calvinovou, jež pamatuje roboty ještě "v plenkách" a zároveň se jim věnuje až do své smrti v požehnaném věku 82 let. Ze začátku jsem si říkala - no to je toho, tak si robot hraje s holčičkou (Robbie), ovšem jak se vyvíjeli roboti, tak se také prohlubovaly problémy. Osobně mě nejvíc oslovily poslední 2 povídky - Důkaz a Konflikt nikoliv nevyhnutelný, třebaže bych si je potřebovala přečíst ještě několikrát (protože nejsem Stroj, abych to přelouskala a zpracovala všechno najednou :-)). Důkaz je mimochodem úplná učebnice manipulativního chování - a to až do konce. :-)
Závěrem bych ještě ráda dodala, že se mi na knize líbilo i to, jak v několika větách dovedl Asimov perfektně vystihnout i zcela odlišné situace. Na důkaz několik založených citací:

George Weston se cítil dobře. Bylo to ostatně jeho zvykem, cítit se o nedělních odpoledních dobře. Spořádal dobrý, vydatný oběd, natáhl se s nedělním číslem Timesů na příjemný, měkký, omšelý gauč, na nohou měl papuče a na sobě košili s krátkým rukávem. Je snad někdo, komu by bylo jinak než dobře?
Proto ho moc nepotěšilo, když do pokoje vešla jeho žena. Po deseti letech manželství byl pořád takový nenapravitelný blázínek, že ji miloval a vždycky ji rád viděl. Ale čas v neděli odpoledne právě po obědě byl zasvěcený jemu a jeho představa o pohodlí znamenala, že ho na dvě až tři hodiny nechají osamotě. Proto pevně upřel zrak na poslední zprávy o Lefebrově a Yoshidově expedici na Mars (tahle odstartovala z měsíční základny a možná e opravdu uspěje) a předstíral, že si manželky nevšiml.
Paní Westonová trpělivě dvě minuty čekala, pak další dvě minuty čekala netrpělivě a nakonec ticho prolomila.
(Já, robot; Argo, 1. vyd., 2012, ISBN978-80-257-0472-1; s. 20; pov. Robbie)

Následovalo učiněné peklo.
Nic lepšího si tradicionalisté nemohli přát. Netvořili žádnou politickou stranu a formálně se nehlásili k žádnému náboženství. V podstatě to byli lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit tomu, čemu se v době objevení atomu začalo říkat atomový věk. Jednoduše toužili po takzvaném jednoduchém, který těm, co takový život skutečně žili, asi moc jednoduchý nepřipadal.
(Tamtéž, s. 209; pov. Důkaz)

"Každé stadium lidského vývoje, Susan," začal koordinátor, "mělo svůj vlastní jedinečný typ lidského konfliktu - svou vlastní paletu problémů, které bylo údajně možné vyřešit jedině silou. Ve skutečnosti, ačkoliv je to skličující, síla nikdy dotyčný problém nevyřešila. Ten místo toho přetrval řadu konfliktů a pak zmizel sám od sebe - jak se to řekne - už vím - 'nezarachotilo to, ale jen zašumělo'. Zároveň se změnou ekonomického a společenského prostředí. A pak přišly nové problémy a nové série válek. Zjevně nekonečný cyklus. (...)"
(Tamtéž, s. 225; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný)

"Celý ostatní svět zjevně nemohl existovat zčásti anglicky, zčásti francouzsky, zčásti německy a tak dál. - Dokud se nacionalistická hnutí nerozšířila natolik, aby ostatní svět vyřešil to, co všechny války vyřešit nedokázaly, a rozhodl se, že může docela pohodlně existovat bez Evropy."
(Tamtéž, s. 226; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný)

Myslím, že Asimov měl neobyčejný dar odhadnout, čeho by lidé mohli být schopní. A proto vymyslel roboty. Frajer!

6 05.01.2017