Madluska komentáře u knih

Od autora jsem zatím nic jiného nečetla, ale nevím, jestli se na tom něco změní... Má smysl pro detail a atmosféru, ale povídky mi celkově přišly trochu zmatené a tak nějak nanicovaté. Jako by psal prostě proto, aby na tom papíře něco bylo. Anebo mě to prostě jenom minulo. Ať tak, či tak, vráceno do knihovny a zapomenuto.

1 01.06.2019

Ta Paprika v regálu vypadala celkem fajn a lákavě, ale nějak se zkazila a nedalo se to "přežvejkat"
... Zhruba tak by se dalo shrnout mé "nadšení". Uznávám, nejsem fanda do japonské kultury, takže asi nepatřím do cílové skupiny, ale bohužel ani přes snahu autorky doslovu jsem nezměnila přesvědčení, že jsem před chvílí dočetla jednu velkou patlaninu autora, který se možná považuje za geniálnějšího a mužnějšího, než ve skutečnosti je (a možná taky ne, nikdy se spolu nesetkáme, tak to nezjistím).
Uznávám - měla jsem radost, že se v textu objevuje psychologično i vědecká hantýrka (sem tam odkaz na Junga a Freuda) a že hrdinkou je samostatná mladá žena s dobře našlápnutou vědeckou kariérou.
Tam to ovšem taky celé zhaslo (pozor spoilery!) - pak už to šlo jen z kopce - postavy se věnovaly buď spánku, sexu nebo případně záchraně Japonska (potažmo celého světa) - ideálně v nějaké kombinaci všeho, přičemž to celé jaksi postrádalo logiku. Tu nahrazovala Papričina/Acučina krása (jak asi její kariéra bude vypadat, až bude stará a seschlá?), sexuální apetit všech a vždy (a na kohokoli), náhodné zachránce situací (meditující obsluha z baru? jako fakt? takže se vykašlete na psychoterapeuty, nejlíp vám pomůže vyhazovač v klubu, protože je mentálně zdatnější), případně sny, protože tam logika neplatí. Přidejte do toho trochu mystiky, náboženství (nebo aspoň jeho parodie) a sektářství, homosexuality, mocenských pletich a pak spoustu kravin (jako japonské panenky, smrtícího Buddhu, gryfy, démony a takové blbiny), pozabíjejte hodně nevinných lidí, trochu to celé vztahově zamotejte a nechejte to vybublat nějakou banalitou - třeba že hlavní záporák zemře tak nějak sám od sebe a nezávislou vědkyni čeká kariéra spokojené manželky.
Uff... Chtěla jsem něco nenáročného, ale tohle jsem nečekala... Nápad byl fajn, na tom si trvám, jen bych vypustila asi 9/10 knihy, včetně toho toužení po hlavní hrdince a jejího podléhání "mužné kráse" pánů o pár dekád starších...
P.S. Možná by to bylo aspoň na 2 hvězdy, ale otřesné české zpracování vedlo k hvězdě jediné - pominu to, že někdo, kdo se věnuje psanému slovu, neví, jaký je rozdíl mezi "jakoby" a "jako by", a urputně trvá na špatném zápisu (kolikrát mi to drásalo oči?! Asi 150x?!), bohužel vydavatel/korektor/redaktor (nevím, kdo si může připsat zásluhy) si nevěděl rady s řadou dalších pravopisných jevů a evidentně ani s psaním jmen postav - několikrát se objevil překlep i tam (ano, třeba Seidžiró se občas stal Seidižórem). Už nikdy více!

01.06.2019

Tak tohle bylo dost mimo mě...

2 25.03.2019

Šindelkovi možná trochu nadržuji, ale když mně se ta knížka tak moc zažrala pod kůži! Líbil se mi poetický jazyk, ukázka několika tragicky nefunkčních a troskotajících vztahů i závěrečné skládankovité propletení několika linek. Oceňuji, že nás autor nenechal tak úplně tápat nad tím, jak to bylo dál, třebaže pohádkové happyendy jaksi neměl na skladě... V popisovaném prostředí jsem se nikdy nepohybovala, ale možná o to přitažlivější nakonec bylo. Rozhodně si od Šindelky musím přečíst víc...

5 25.03.2019

Anotace mě nalákala stejně jako neobvyklá barevná kombinace obálky... Přiznám se, že jsem čekala něco úplně jiného, krátce po přečtení mi snad i bylo líto použitého papíru (času ne, toho kniha tolik nespotřebovala), protože bych text čekala spíš v nějakém povídkovém souboru než jako samostatné vydání. Ale holt jméno Murakami teď prodává, tak proč z toho něco trochu nevytěžit. Abyste mě ale nechápali špatně - to vůbec neznamená, že by se mi Birthday Girl nelíbila - naopak oceňuji nádech tajemna a nedořečenost, která nechává na čtenáři, aby si přebral, co vlastně četl a proč. A hlavně - co by si v danou chvíli přál on sám. Byl by si sobec? Domyslel by přání až do konečných důsledků? Na malém prostoru hodně místa k zamyšlení, ale ne každý je využije...

3 25.03.2019

O Rothovi jsem slyšela, že je to autor spíš pro mužské čtenářstvo (protože je tam všechen ten sex, nevěry atd.). Inu rozhodla jsem se to otestovat. A už tuším, že Roth nebude nic pro mě. Nápad se spisovatelem, který smývá hranici mezi realitou a fikčním světem postav mi připadal nesmírně zajímavý, ale jen do té doby, než jsem si knihu přečetla. Vadilo mi totiž hned několik věcí: 1) autorova rezignace na jakékoliv uvedení do děje (chápu, že text složený vlastně jen z dialogů je těžce experimentální, ale opravdu mi to nesedlo, pořád mám radši příběhy než jen výměny názorů), 2) hodně nejasné souvislosti (kolik postav v knize vlastně vystupuje?), 3) stylizace vypravěče do role největšího milovníka s velkým srdcem, který táák rád poslouchá (a kromě toho taky - ehm - smilní?). Možná jsem moc naivní, možná puritánská, možná tomu prostě jen nerozumím, ale dané situace bych nechtěla zažít ani na jedné straně a už to nechci ani číst. Dvě hvězdy za nápad, za povídání o kulturních rozdílech napříč světem a vírou (vč. dost častých zmínek o Československu) a za poměrně uvěřitelné rozhovory. Jinak ale úplně mimo můj záběr. Třeba potěší někoho jiného.

2 06.03.2019

Na Hanu jsem se po besedě s autorkou těšila skoro rok, než se mi dostala do rukou. Díky tomu jsem spoilery z besedy celkem úspěšně zapomněla a nestačila se v knize divit tomu, jak to asi A. Mornštajnová celé spojí a vygraduje - vzhledem ke košatosti vyprávění a střídání vypravěčů, časů a míst mi to přišlo jako úkol vpravdě nelehký. Popasovala se s tím ale víc než dobře, a tak jsem mohla sledovat 3 generace Židů v průběhu dějin na moravském maloměstě, kde na ně dolehla jednak politika, jednak náhoda, dále taky osobní sympatie i averze a vlastní dobrá či špatná rozhodnutí. Obzvlášť jsem litovala zbídačenou Hanu - nejen pro její válečné utrpení, ale i pro neutuchající pocit viny a prokletí. Jen 2 poznámky na závěr: 1) Začátek mi připadal skoro nudný a trvalo mi déle, než jsem se do knihy pořádně zabrala, zato na konci jsem postavy nemohla opustit. 2) Nečtěte to před spaním.

6 04.03.2019

"Tučňáka" jsem objevila vlastně náhodou díky předělávkám Harlanda Millera (udělal "přebaly" knih jako Well, that didn't work - an autobiography nebo You can rely on me - I'll always let you down) a rozhodla se, že knížku s tučňákem prostě někdy přečtu. Pak jsem jednou bloumala po knihovně a fakt mi padla do ruky, aniž bych ji cíleně hledala - tomu nešlo odolat. A tak jsem se začetla do takového pěkného vzpomínání jednoho anglického džentlmena, kterak kdysi poznal tučňáka a obrátil tak život naruby nejen sobě a jemu. V knížce asi nenajdete nic víc, než slibuje název (tudíž moc nechápu to bestsellerové šílenství), ale jako takové opravdu milé a klidné počteníčko před spaním to funguje docela dobře. Plusové body dávám za ukázku politického (z)řízení Argentiny v 1. pol. 20. st.

3 04.03.2019

Vincent šel trochu mimo mě - možná jsem na něj jen neměla náladu, možná jsem o van Goghově životě věděla žalostně málo, a proto mi unikal kontext. V každém případě mě tento komiks nijak zvlášť nenadchl ani po stránce výtvarné (takové "oprásky z hodalnska" ;-)), ani textové. Oceňuji proto zejména snahu přiblížit umělcův život zábavnější formou, která ale u mě zůstala někde na půli cesty.

04.03.2019

Tak tohle byla hodně zvláštní knížka, sice úplně jiná, než jsem podle obálky i komentářů čekala, ale přesto skvělá. Začíná prostě nuvěřitelně, pokračuje a končí zrovna tak. Hlavní hrdiny nechápete, milujete, fandíte jim, kroutíte nad nimi hlavou, nevěříte jim a zase byste jim skočili kolem krku, obdivujete i zatracujete. A v tom je kniha jedinečná - odhaluje vám všechny bytosti, které v sobě ukrýváte. Poměrně osvěžující je i mladý vypravěč, jehož svět se prolíná se světem otcových zápisků. Mám vlastně jen 2 výhrady: 1) vůbec netuším, jak uchopit právě zmiňovaného vypravěče (kolik že mu bylo?), 2) o jakých potížích konkrétně, medicínsky to bylo? (autor zmínil několik "trendy" diagnóz, ovšem pochybuju, že se v tomto konkrétním případě smíchaly všechny v jedno). Ve výsledku mi to ale ani tolik nevadilo, protože prostě rytmus vyprávění na takové malichernosti nedbá a příběh už tančí jiným směrem. Smutné, přesto vlastně milé, příjemně praštěné a především plné lásky.

6 27.02.2019

Smutná kniha - z mnoha důvodů, mimo jiné proto, že nebyla aktuální jen tehdy, ale i dnes: "Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody - Proti tomu se nedá nic dělat!" (Čs. spisovatel, 1958, s. 246) Najdete tu rovněž hoaxy, uprchlickou krizi, cosi jako MeToo, hraniční zeď (zde tedy prkennou ohradu), využívání těch, kdo se nebrání, odvádění pozornosti od problémů k zábavě apod. Smutné... U vydání z r. 1958 mě překvapilo, že kniha vůbec mohla vyjít, když v ní neušli kritice ani komunisté, ale pak jsem se dobrala až k doslovu (rozuměj výkladu) J. Cigánka, který jsem - přiznám se - nedočetla, a bylo jasno. Válku s mloky asi jen tak nedostanu z hlavy - jednak pro tíži tématu, ale pak taky proto, že se nemůžu rozhodnout, jestli autora za zvolenou formu (jako by střídáním různých typů textů předjímal postmodernu?) blahořečit, nebo zatracovat - obdivovala jsem jeho sečtělost a fabulační dovednosti, ale zároveň mě brouzdání poznámkovým aparátem dost unavovalo.
A na závěr si dovolím ještě poznámku k českému školství a nikdy nekončícím debatám: "Zejména se tvrdilo, že na výchovu mločího dorostu se nehodí zastaralé humanistické školství pro mládež lidskou; rozhodně se zavrhovala výuka v literatuře a dějinách a doporučovalo se, aby co nejvíce místa a času bylo věnováno praktickým a moderním předmětům, jako přírodním vědám, práci ve školních dílnách, technickému výcviku Mloků, tělovýchově a tak dále." (Čs. spisovatel, 1958, s. 148)

6 11.02.2019

S Jodi Picoult mám tak trochu problém. Přesně ví, jak psát - i přes větší rozsah se její knihy čtou jedním dechem, nechybí zde detaily z nejrůznějších odvětví (lékařská věda, právo, soudnictví), i různé vypravěčské perspektivy, díky nimž je možné nakouknout do mikrosvětů a prožívání jednotlivých aktérů (zde je obzvlášť překvapivý vhled do prožívání Turka a Brittany Bauerových). Jenže pak si to u mě autorka pokaždé (zatím tedy podruhé :-)) nějak rozhází. V tomto případě jsem z knihy byla nadšená (i když z amerického soudního systému i dost zmatená) a zničehonic se stala ta věc kolem Brittany a všechno se to zvrtlo přesně tak, jak by si autorka i čtenářky (čtenáři?) přáli, aby se jim po tváři mohl rozlít blažený úsměv. Což není špatně, jen na můj vkus těch kombinací a osudových náhod a změn (vč. nekompromisního soudce) bylo opravdu trochu přesmíru.
P.S. Micah byl jako takový superhrdina všedního dne, který je vzdělaný, citlivý, vždy podporující a milující manžel, jenž si nikdy nestěžuje a vždy udělá, co je potřeba. Jen proto, aby se Kennedy mohla věnovat svému případu. Ačkoliv se objevuje v knize jen minimálně, stejně mě tam jeho přítomnost a dokonalost iritovala. :-D
P.P.S. Oceňuji autorčin doslov, díky němuž se dozvíme "pozadí celého příběhu" i vysvětlení zvoleného názvu: "Když nemůžu dělat velké věci, můžu dělat maličkosti velkým způsobem." (M. L. King Jr.) A asi největším přínosem je fakt, že to, že se k rasismu přímo nehlásíme a tváříme se, že už neexistuje, neznamená, že opravdu není (a to nejen kolem nás, ale i v nás samých). Už jen proto stojí za to knihu přečíst.

6 07.02.2019

Ono to není vůbec špatně napsané, Kluk z kostek měl potencial. Akorát ty postavy byly jen stěží uvěřitelné (nojo, psal to recenzent pc her!) a děj byl takovou červenou knihovnou pro unavené a zdeptané rodiče... Pohádkou, kde se míchá úplně všechno - skoro vyléčený autista, psychické trauma z dětství, nevěra i odpuštění, podnikání, nezvedená dcera nakonec šťastně kotvící ve vztahu s nejlepším kamarádem, který nejspíš do 70 bude nosit konversky, a nad tím vším chápavá maminka, které se její děti z nějakého záhadného důvodu pořád vyhýbaly, ale teď ji zbožňují. Jo, a Minecraft! Už zbýval jen jednorožec a pláž zalitá svitem zapadajícího slunce... Nepochybuji o tom, že život s autismem/autistou je těžký, ale zároveň se mi nechce věřit, že stačí trocha toho porozumění a lásky a z poruchy se stane jen taková drobná každodenní nepříjemnost... I když bych to všem zúčastněným přála. Škoda, těch klišé na mě bylo víc, než jsem dokázala unést.

2 25.01.2019

Ačkoliv původně jsem chtěla psát něco o suchopárnosti a profesorském stylu autora (nebo doktora Portsteina?) - zejména po části o demenci a mozkových příhodách - nakonec musím uznat, že jsem se "hecla", abych knížku dočetla, a jsem za to ráda. Ano, sice mi párkrát blesklo hlavou, že si M. Orel nějak nemůže vybrat, jestli chce vést výklad, nebo psát příběhy, ale nakonec ten formát leckde zafungoval víc než dobře (zvlášť silně jsem toto vnímala v poslední kapitole o mozkových nádorech). Dozvěděla jsem se mnohé, líbily se mi i drobné vsuvky současnějšího charakteru (tím spíš mě moc nebavily návraty až kamsi k Freudovi) a pomohly mi i nákresy a schémata. Zájemcům o laickou psychologii by se kniha jistě dala doporučit (už jen pro šíři předkládaných oblastí), knihomolům lačnícím po beletrii ale spíše s rozpaky a přimhouřenýma očima.

15.01.2019

Tentokrát trochu zklamání - po přečtení anotace jsem čekala víc než jen těhotnou nymfomanku a alkoholičku v neuklizeném domě, zato s černým svědomím a mužem v márnici. Kdybych nečetla doslov, ani bych nepostřehla množství narážek a skrytých odkazů, což je čistě můj osobní problém, ale taky je to důvod mého nižšího hodnocení - holt nemám tak načteného Shakespeara a anglické básníky, abych docenila McEwanovu hru se čtenářem. Místo toho jsem četla místy docela zábavné postřehy dítěte, které sice neví, jak vypadá modrá, ale zato dobře ví, co dělá jeho strýc s jeho matkou, a taky rozumí světu víc, než kdejaký filozof. Holt podcasty jsou mocné, ale tohle jsem autorovi nebaštila a štvala mě nekonzistentnost, s jakou svého vypravěče pojal. A taky jsem se nedokázala smířit s myšlenkou, že v celé knize si nemůžu oblíbit ani jedinou postavu, tak nesympatické mi všechny byly. Jak pak hodnotit s nadšením? Proto nečekaně jen 3 hvězdy. P.S. Překvapilo mě, jak dopodrobna se v knize pojímá porod, to chtělo buď hodně dobrou paměť, nebo hodně silnou představivost. :-)

3 15.01.2019

Dobrá knížka v pravý čas. Kupodivu mi nepřipadala autorova snaha o pohled na život a svět "ženskýma očima" trapná nebo prvoplánová. Snad proto, že si za svou hrdinku vybral téměř vždy racionální až chladnou soudkyni. Oceňuji množství témat, která na tak malém rozsahu dovedl nastolit - dlouhodobý vztah se všemi šrámy a bolestmi nastřádanými za dobu vlastní existence, skloubení rodiny a kariéry, souboj ega úspěšné ženy a úspěšného muže, honbu za ztraceným mládím, právo na rozhodování o vlastním životě i vlastním přesvědčení, náboženská svoboda a tolerance,... Dalo by se ještě pokračovat, hlavní ale je, že McEwanovi se daří to všechno slepit do jakžtakž soudržného celku, u něhož navíc čtenáře zajímá, jakým směrem se bude ubírat dál. A zase jako vždy si čtenář může užít jednu situaci z několika perspektiv, díky čemuž nakonec váhá, komu má vlastně fandit, a koho má odsoudit. Místy hodně silné a náročné, ale určitě stojí za přečtení a vstřebání.

3 15.01.2019

Další McEwan, další výživný námět a další přesah někam za dílo. Myslím si, že v tom tkví síla McEwanových próz - že se v nich alespoň z malé části najde každý, i když třeba neřeší tutéž situaci jako protagonisté. Prostě proto, že autor vidí až na dno svých postav a snad i lidí kolem sebe. Takže pro mě milá jednohubka, na kterou jsem se s blížícím se zhlédnutím filmu (mimochodem, považuji jej za docela dobré zpracování, až na ty odchylky od předlohy) těšila jak malá. Potěší tradiční prvky jako (nejen klasická) hudba či detaily ze života Angličanů (viz poznámky o kulinářství v 60. letech). A opět se zde řeší na pozadí "velkých" dobových událostí (studená válka, jaderné od/zbrojení) i události střední (tedy generační ve smyslu mladí nerozumí starým, ale nesou jejich dědictví) i malé a ryze soukromé (jak asi dopadne svatební noc a po ní zbytek společného života). Až do konce jsem napjatě čekala, jestli přece jen nepřijde happyend. Prostě klasika, ale jsem za ni ráda.

3 15.01.2019

Pro mě osobně trochu zklamání - čekala jsem neobyčejný soubor povídek o obyčejných polských ženách a místo toho jsem dostala prostě "jen" soubor povídek o obyčejných (?) polských ženách a jejich (ne)normálních osudech. Některé části mě potěšily nebo překvapily (Lístek, Důkaz lásky, Zavazadla paní K.), některé spíš už trochu otravovaly (Žena, která špehovala sama sebe, Libůstka, Seriál pro dvě propisky), což tedy u knihy s rozsahem necelých 200 malých stran zarazí. Ovšem přiznám se: Szczygielův (to je nenapsatelné jméno - snad v něm nemám chybu...) styl mi příliš nesedl (jeho vsuvky o tom, jak ho jeho praxe neovináře naučila se ptát a neptat) a ocenila bych spíš příběhy samotné, bez nakukování autora.

18.12.2018

Jako uvedení do četby Seiferta mi to posloužilo dobře, ale nevím, jestli v těchto vodách budu lovit i dál - Seifert sice píše lehce a svěže "jako by se nechumelilo", ale občas i poněkud monotónně (stále se opakující motiv dívčích ňader mě po čase irotoval, třebaže se ve sborníku o lásce u tohoto autora dal očekávat). Umí vystihnout něžnost, bolest, intenzitu i pomíjivost toho nejkrásnějšího lidského citu, bezesporu. Nejedna žena by si přála být básníkovou múzou (autor z tohto sborníku vychází jako pěkný ptáček, jen co je pravda!). Nicméně je potřeba se na čtení naladit - a v tom je někdy problém, opravdu budou verše znít jinak člověku zaplavenému hormony a jinak člověku osamělému a toužebně hledajícímu. P.S. Stejně mám z celé sbírky nejradši asi ty 2 básně, které zhudebnili Hm...

4 17.12.2018

Knížka, na kterou jsem narazila náhodou při procházení knihovnou - ale jak známo, někdy ty nejméně plánované věci bývají ty nejlepší. :-) Přakvapila mě plejáda autorů, mezi nimiž se vedle (mně) již známých jmen objevovala i taková, která bych v budoucnu ráda poznala blíže. Oceňuji to, že každý z přispěvatelů se na příčiny výsledku voleb podíval z trošku jiného úhlu. A jak už to bývá, některé příspěvky byly excelentní, jiné krapet slabší, ovšem neřekla bych, že nějaký byl úplně mimo. Jediné, co bych tedy vytkla, je obálka, kterou jsem si u postele musela otáčet tak, abych se dívala na zadní stranu, nikoliv na titulní...

6 15.12.2018