Madluska komentáře u knih

To tedy byla síla! Mnoho jsem od Olbrachta nečekala, ale o to větší překvapení mi připravil. Tak lyrické vyprávění (jsem jediná, kdo si při čtení vzpomněl na Vančuru?), ovšem bez nějakého přihlouplého romantizování. Jsem nadšená! Právě tím, jak jsou postavy živé, nejen černobílé šablonky, ale prostě lidé z masa a kostí, se svými přednostmi, ale hlavně se svými chybami a snad i pochopitelnými motivy, které je nezřídka dovádějí na scestí. A to včetně Šuhaje, jemuž kupodivu chybí aureola a (na rozdíl od Robina Hooda nebo třeba Rumcajse) také on má své škraloupy minulosti. Osobně mě asi nejvíc zasáhl vztah mezi Eržikou a Nikolou (tolik něhy, vášně, odvahy, ale i slabosti) a vlastně i postava Eržiky (Kolik ta toho musela unést! Dá se její počínání omluvit? Pochopit?), nedotčená krajina a nelehký život lidí z Koločavy a okolí (Kdo by dnes vstával ve 4 ráno, aby šel napást husy? Kolik chlapů by se stloukalo s nějakými oborohy? - konečně už vím, co to je :-)). Ovšem stejně je na celé knize nejbáječnější onen nepopsatelný styl a to, že ji dotváří čtenář sám - bude fandit zbojníkovi? Četníkům? Eržice? Kamarádům? A uvěří vůbec celé téhle povídačce?
P.S. Není bez zajímavosti, že lidé v Koločavě údajně Nikolu jako žádného hrdinu nevnímají, jak mi prozradil kamarád po cestě na Ukrajinu. Sotva ho tam znají a odkaz ve vesnici žíje spíš díky knize než pověsti samé. Zvláštní.
P.S2. Skvělé je knihu doplnit Olbrachtovými články o tomhle zvláštním kraji - hezky to dokreslí obrázek místa, doby, lidí. Něco se sice (skoro doslovně!) opakuje i v Šuhajovi, ale jako celek je to ještě lepší. Fakt. Jen musíte přetrpět ty (podle mě) nudnější pasáže o tehdejší politice na Zakarpatsku.

6 03.01.2017

Tak tohle byl o moc lepší Irving. Co mi v Garpovi přišlo naprosto mimo (všechny vyšinuté postavy s prapodivnými motivy), to tady vypadalo snad i přirozeně. Co v Garpovi působilo jako kalkul (zmínky o literatuře), to tady dodává šmrnc. Pořád platí, že Irving je bravurní vypravěč, ovšem stejnou měrou i nadále platí, že "Irving je úchyl" (jak jsme se shodly s kolegyní, když jsme na něj jednou náhodně zavedly řeč :-)). Nicméně zdá se mi, jako by tady sex (třebaže všelijak zamotaný, pokroucený a prostě divný) byl až na vedlejší koleji, v popředí zůstává něco mnohem složitějšího, totiž jeho důsledky a možnosti, jak se s nimi lidi (ne)dobrovolně vypořádávají. Homerovo finální (a?)morální rozhodnutí nutí člověka k zamyšlení... Je to pokrytec? Nejsem si jistá - i s ohledem na to, jaké zážitky vedly Homera k tomu, že odmítal pokračovat v Larchově konání. Stejně jako v Garpovi tak Irving na čtenáře šibalsky pomrkává a směje se tomu, že i svatý (Larch, Homer, Candy a další) má nějaký ten hříšek a škraloup. Nelehké, ale velice čtivé a návykové.

Citace:
Homer Wells hleděl na plody ve všech stadiích vývoje. Někdy již skoro vyvinuté, jindy zase v tak neúplném stavu, že bylo stěží poznat, co to je. Nechápal, proč na něj ty staré černobílé obrázky tak silně působí. V Grayovi například byl profil hlavy lidského embrya ve věku přibližně sedmadvaceti dnů. To rozhodně není na rychlovku, poznamenal by honem dr. Larch, není ani poznat, že je to člověk. Místo zad jen cosi zkrouceného jako ruka ohnutá v zápěstí a v místě, kde měly být pěstní klouby (nad zápěstím), se nacházela znetvořená rybí tvářička (připomínala ryby, co žijí v hlubinách, kam nedosáhne světlo, které nikdo nikdy nechytí a jejichž podoba člověka straší jako noční můra). Spodní polovina hlavy embrya civěla jako úhoř - oči byly umístěny po stranách hlavy, jako by toho tvorečka měly chránit před útokem, ať by přišel z jakéhokoliv směru. Ve věku osmi týdnů, i když to ještě stále nebylo na rychlovku, měl plod již nos a ústa; má už svůj výraz, pomyslel si Homer Wells. A tím odhalením - že tvář osmitýdenního plodu má vlastní výraz - se Homer Wells ocitl v přítomnosti čehosi, co jiní nazývají duší." (Odeon, 2008, s. 180)

"A pokud jde o to, že jsi zamilovaný," pokračoval Wally, "pamatuj, že nemůžeš nikoho do ničeho nutit. Je přirozené, že si přeješ, aby člověk, kterého miluješ, dělal to, co by sis ty přál nebo co si myslíš, že by pro něj bylo nejlepší, ale musíš zkrátka nechat všechno na něm. Nesmíš se plést do životů lidí, které miluješ, o nic víc než do životů těch, které vůbec neznáš. A to není snadné," dodal. (Tamtéž, s. 596)

4 24.11.2016

Tenhle počin jsem sledovala na doporučení už na webu, takže knížka byla jen příjemným doplněním již známého. Zaujalo mě výrazné (a funkční) barevné schéma i trefné glosy obou. Jen podotýkám, že člověk to musí číst s nadhledem - tvůrci totiž očividně to, co se odehrává mezi mužem a ženou, neberou jinak. A já jsem za to ráda, protože bez toho by život byl smutný, bez šťávy, chuti a vůně, prostě tak nějak bez jablka.
P.S. Tak nějak se mi to sešlo, že jsem četla v jednom období Pravidla moštárny a Bez jablka... Nemáte někdo tip na další jablečnou nálož?

24.11.2016

S každým dalším přečtením mám pro tuhle hru větší a větší slabost. Člověk k ní asi zkrátka musí nějak dozrát... Napoprvé jsem si (ještě někdy na gymplu) řekla: To je teda blbost! Napodruhé už jsem si pomyslela, že je to aspoň vtipné... U třetího čtení mi došlo, že stěží má jen pobavit čtenáře oněmi nesmyslnými frázemi a vyměňováním rolí v roli (Šach!), ale že ze Zahradní slavnosti čpí atmosféra doby, kdy všichni tápou, i když "se ví", kdy nikdo nic neříká, i když "se mluví", kdy k sobě lidi mají "tak nějak blízko", vždyť, jsou přece "všichni tak nějak z jedný český mámy", a přitom se vesele likvidují ještě před zahájením... Mám tuhle hru prostě ráda, to víte, "nic cizího mi není lidské."

Kupodivu poměrně vtipná knížka pro neplavce a plavce začátečníky. Převzala jsem ji jako nepříliš povedený putovní dárek (takové malé rodinné prokletí :-)), ale když nadešel čas, odněkud jsem ji vylovila a docela upřímně jsem se zasmála. A tak se možná zase vydá na cestu, aby udělala radost ("radost"? :-)) někomu dalšímu, kdo vyplouvá na širé moře...
P.S. Roztomilé malé příšerky, které byly součástí balíčku, jsem zatím jen zvědavě otevřela, času dost... :-)

09.09.2016

K téhle knížce jsem se zcela náhodou nachomýtla v druhé půli prázdnin, když si spokojeně odpočívala v regálku s již nechtěnými svazky místní knihovny. Po přečtení přebalu jsem již neváhala, protože Študáci a kantoři patří k mým stále-zeleným :-), a tak jsem si ji spokojeně odnesla domů, třebaže jsem na školu rozhodně ještě myslet nechtěla. :-) Chvíli jsem se prala se slibovaným humoristickým laděním - to víte, když se v něčem lehce podobném pohybujete denně, nedovede si zachovat patřičný odstup. Pak jsem ale přistoupila na to, že to má být legrace a bavila jsem se (obzvlášť Jestřáb - a tohle je fakt naposled, co píšu!) - všemi výstřižky, oběžníky, vzkazy studentů (kde se najdou i takové perly jako "referáty z pilnosti" o Odyssusovi a Shakespírovi :-)) dopisy a projevy. A i když leccos už zavání starými časy (snaha děvčat brzy se vdát, odchod z učitelského postu do role ženky domácí), působila kniha jako celek nesmírně svěže.
P.S. Celou dobu jsem měla před očima Michelle Pfeifer z Nebezpečných myšlenek, případně Džungli před tabulí - holt dílko se začínajícím učitelem peroucím se s nepoddajnými studenty, jež si nakonec získá, asi nemůže být úplně inovativní. :-)

2 09.09.2016

Po delší době kniha, od které jsem odcházela opravdu jen nerada a byla jsem napjatá, jak se všechno v tom dalekém a exotickém Afghanistánu semele. Proč mladá Ruska (dobře, ruská míšenka) odejde právě tam, jaké štěstí asi hledá a jaké štěstí asi najde. Je zde nádherně zobrazena ona mnohdy nepřekonatelná kulturní propast, drobné radosti i velké beznaděje. Autorka bezpečně zná obě popisovaná prostředí a díky tomu nám umožňuje nahlédnout nejen pod pokličku rodin, ale i do hlav jednotlivých postav. Škoda, že kniha skončila - tak moc by mě zajímalo pokračování!!
P.S. Jazyková stránka knihy je opravdu tristní - tolik překlepů a chyb už jsem v knize dlouho neviděla. Škoda toho...

4 09.09.2016

Tak nevím - asi nikdy nepřijdu Kingovým knihám na chuť. Dlouhý pochod mě zklamal dost, tady bylo zklamání o něco menší, ale přece jen - pod tuhle už se aspoň podepsal, tak jsem čekala něco víc... Což o to, knížka je zajímavě napsaná - zejména ten skoro až postmoderní způsob využívání dalších dokumentů (knížek, novinových zápisů, výslechů atd.) měl něco do sebe, ale přece jen tímhle ozvláštňujícím prvkem asi sotva zakryjete šablonovitost (šikanovaná "superhrdinka", matka fanatička, nafrněná právnická dcerka) a i napětí vzalo zasvé, když hned od začátku (z nějakého důvodu?) vlastně víme, co se stane, jen nevíme jak. Myslela jsem, že přečíst si Carrie patří k základům, které by měl mít moderní člověk načtené. Dnes už vím, že bych mohla žít i bez ní. :-) P.S. King to trochu projel už tím, že jako chlap si troufl psát o menstruaci - co ten o tom ví?! :-D

10.06.2016

Tak já vám nevím... Druhý díl jsem sháněla před Vánocemi pro ségru a jeho nedostupnost mě utvrdila v tom, že trilogie asi bude stát za to. Po přečtení prvního dílu mé naděje vzaly za své. Proč? (Pozor - následující text může vyzradit zápletku díla. :-))

1) Titulní (anti)hrdinka se chová nesnesitelně. Její teenagerský egocentrismus mě přiváděl k šílenství. A její emonálady jakbysmet. Ano, souvisí to asi s věkem... Jen já už jsem z toho naštěstí snad odrostla.

2) Je to totální slaďák. Podezřívám Michelle Hodkin, že si prostřednictvím knihy něco kompenzuje. Do výše zmíněné nesnesitelné Mary se zakouká ten a) nejhezčí, b) nejchytřejší, c) nejsilnější, d) nejbohatší, e) (doplňte si vlastně jakýkoliv superlativ) Noah, rozjede se mezi nimi to pravé jiskření (o kterém pojednává asi polovina knížky - jako vážně?!) a následně se ukáže, že pro sebe asi byli stvořeni, neb se dokonale doplňují... Přidejte ještě nějaké to "ale jó" - "ale né" a vnitřní konflikt rozpolcené Mary a máte uvařeno... Eh, to je moc.

3) Zajímavým prvkem jsou reminescence a halucinace psychicky narušeného člověka, který už nemůže věřit nikomu a ničemu (ze všeho nejmíň sám sobě) - škoda, že je autorka nevyužila víc, třeba epizodka s aligátory mě vyloženě nudila a naprosto jsem nepochopila její další smysl (vyjma toho, že někde se musely ukázat ty superschopnosti), podobně jako u výletů do kubánské čtvrti.

Takže ve výsledku docela zklamání. V útržcích vlastně dobré, jako celek ovšem nejednotné, místy přímo kýčovité, neuvěřitelné (a teď nemluvím o jistých specialitách Mary a Noaha). Před druhým dílem si nechám poreferovat od sestry, jestli má smysl se do něj pouštět... Třetí hvězdu přidávám za to, že se to aspoň dobře četlo.

1 28.01.2016

Na historických románech si nijak neulítívám (zejména nejspíš proto, že mám tendence je přijímat jako historická fakta), ale osud nehezké a neohrabané Anny z Cleves mě zaujal. Ještě aby ne, když je to vlastně taková variace na Popelku, jen s tím rozdílem, že princ byl poněkud nestálého naturelu, a tak žili šťastně až po rozvodu? :-) V každém případě plné zajímavých detailů a postav, které se nedají tak snadno zaškatulkovat do přihárdek "černá" a "bílá".

3 08.10.2014

Delší dobu mi HNN ležela v hlavě, protože ji hltal každý (každá) v mém okolí. Dojemný romantický příběh plný smutku, který ale citově nevydírá - nějak tak by se daly shrnout reflexe ostatních. To by bylo, aby mě to nezaujalo taky! Jenže ouha - asi jsem čekala příliš, vyklubalo se z toho docela hezké káčátko (nebo housátko: goose - Gus? :-)), ovšem k labuti mu přece jen něco scházelo. Snad že mě závěr nepřekvapil, snad že některé scény byly až nechutně přeslazené (ano, zejména výlet po Amsterodamu), snad že jsem nevěřila, že by kdy nějaký Gus mohl existovat... Já vážně nevím, jen vím, že ve výsledku mi to připadalo jako slušná romance s příjemnými ozvláštňujícími prvky (čtenářská vášeň s Císařským neduhem), na kterou si ale za nějakých 10 let nikdo nevzpomene. Asi.

08.10.2014

Poslední kniha mi svou pábitelskou atmosférou, pitkami a plácáním z větší části o ničem připomínala poetiku Bohumila Hrabala. Bohužel. Píšu bohužel, neboť Hrabalovu a stejně tak i Trtílkovu stylu a humoru tak nějak nerozumím nebo nechci rozumět. Třebaže mě tedy brněnské reálie těšily, třebaže jsem oceňovala vyšperkovanost vydání (předěly mezi jednotlivými kapitolami), třebaže místy jsem byla nadšená z nějaké té Per(l)ičky ukryté kdesi na dně toho trendy guláše s hutnými slovními knedlíky (některé lyrické pasáže prostě stály za přečtení jen tak), nemohla jsem si pomoci a s textem jsem úporně bojovala až do samého konce. Snad že Trtílek až moc chtěl vzdát čest moravské metropoli, snad že tak urputně trval na postmoderně se všemi aluzemi, snad že jedinou náplní postav bylo zmítání se mezi chlastem a múzami, nemohu hodnotit jinak než průměrně a říkat si okřídlené: "Méně je někdy více."
Oblíbený citát: "Mám ráda měsíc... svítí, i když nemá vlastní světlo... získává ho od slunce a tím krásní... jak někteří lidi přítomností jiných lidí..." (Poslední kniha, 2013, s. 247)

1 27.08.2014

První (a dost možná i poslední) setkání s Moraviou mě poněkud zklamalo. Na jednu stranu jsem obdivovala, jak se popasoval s vyprávěním životního přiběhu hrdinky-ženy, obyčejné prosťačky, taková stylizace chce dle mého soudu dost odvahy i sebevědomí. Na druhou stranu jsem si ale z Horalky moc přesný obrázek o válce v Itálii neodnesla, což mě mrzí, neboť právě to mě zajímalo nejvíc... I to bych byla ochotná autorovi odpustit, přece jen se mohl zaměřit na cokoliv a on si prostě vybral ženský úděl ve válce, proč ne. Ovšem co mi vadilo a co mě rušilo hodně, to bylo Cesiřino neustálé předjímání budoucích událostí (zejména Rosettiny přeměny) a pro mě zcela nepochopitelná horská dráha v psychologii postav v závěru knihy, to už jsem autorovi nevěřila ani slovo a jen jsem si říkala, co z toho nakonec vyleze. Takže nejsem zklamaná úplně, ale na mě tato kniha nezapůsobila víc než průměrně.

2 09.08.2014

Upozorňuji, že se v tomto komentáři může vyzradit část příběhu. :-) Ke knížce jsem přistupovala jako k "oddychovému čtení pro ukrácení dlouhé chvíle", nicméně i na poměry této kategorie mě tak trochu zklamala. Hlavně mě rozladila absolutně nesympatická hlavní "hrdinka", jíž nakonec i přes její hloupost (idiocii?) vyjde všechno: práce i osobní život. No není to k vzteku? Člověk, kterého by slušná společnost měla hnát vidlemi, nakonec štěstí dojde a všechny zedřené popelky v koutě určitě ostrouhají, aby náhodou tahle zlá sestra nebyla potrestána. Nehledě na naprosto šablonovitý scénář příběhu: proč tam vůbec vystupovala nějaký Sascha? A Tarquin? A milý "strýček" z banky? A nakupování kufru jen kvůli tomu, aby se bývalá přítelkyně mohla odstěhovat? Jémináčku, čím víc nad tím přemýšlím, tím zbytečnější mi tahle knížka připadá - bohužel. V průběhu čtení to ovšem až tak strašné nebylo, místy jsem se i smála... ;-)

2 21.06.2014

Opět se nemůžu ubránit zklamání - a to jsem (na rozdíl od mnohých jiných čtenářů) ani neviděla film! Jak někdo v komentářích trefně poznamenal, téma této novelky se blíží Kingovu Dlouhému pochodu (je trapné, že přirovnávám výrazně starší knihu knize mladší, nikoliv naopak, jenže ten King je prostě známější) a právě kvůli tomu padla moje kosa na kámen. Podobně jako u Kingova pochodu mám neodbytný pocit, že zde McCoy neví, kdy přestat, a tak se opájí svým úžasným nápadem, ale tak nějak mu nedochází, že téma se již před nějakou dobou vyčerpalo. A podobně jako u Kinga jsem se těšila na od počátku jasný závěr, který mi ovšem připadá těžce nezvládnutý a nijaký... Škoda přeškoda, protože jinak vypadá kniha velice zajímavě - kurzívou psané šibeniční poznámky, předznamenávající "nadpisy", důraz na detail - to všechno se zasloužilo o 3. hvězdu, ale víc ani ťuk. P.S. Ano, chtěla jsem vědět, proč by se někdo hlásil na něco tak hloupého jako na taneční maraton. A pořád mi to vrtá hlavou... ;-)

1 08.06.2014

Výborná hra - ať už díky (pro Češku) exotickému nářečí, nebo pro perfektní vykreslení charakterů. Moc se mi líbí, jak Mrštíci nepředkládají čtenářům nic úplně černobíle (ačkoliv z některých zjednodušujících obsahů by se to neznalému mohlo zdát), a tak čtenář chvílemi i lituje Lízala, který kvůli jednomu chybnému kroku zničí existenci svou i své dcery. A Maryša je jednou z nejsilnějších hrdinek, jaké znám. Paráda a labůžo.
P.S. Několik citací Strouhalky jako malá ochutnávka venkovské mentality (částečně přežívajíci dodnes): "Ba, milá děvčíco, vdé se, dokud seš mladá – shrbacenó si tě žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk – nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne."; "Každá si udělá z muža, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna."; "Ostatně, co se budem přít! Na všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, že seš enem hlópý děvčisko."

3 31.05.2014

Psát jakýkoliv obsáhlejší komentář k této knize by bylo zbytečné, protože všechno je napsáno už na přebalu. V té knize nechybí naprosto nic, miluju Goldmana a miluju i Morgensterna! :-) Snad jen Beruščino dítě si mohli pánové odpustit, protože nastavovaná kaše už tolik nechutná.

1 14.05.2014

Švejka jsem se bála jako nadporučík Lukáš fronty, ale nakonec jsem si čtivo užívala, protože Hašek prostě byl vypravěč každým coulem. A i když už se mi časem ty Švejkovy věčné průpovídky začaly zajídat, stejně udržel mou pozornost.

1 14.05.2014

Postmoderna, jak ji znáte. Kundera si zakládá na tom, že jeho díla nelze převést na filmové plátno a něco na tom asi bude...

14.05.2014

Lakomce vnímám jako zářný příklad toho, že divadelní hra musí být pro úplné pochopení zhlédnuta, nikoliv jen přečtena. Tady se dá hodně přidat (hl. ztvárněním Harpagona), ale taky dost zkazit (hl. ztvárněním Harpagona).

6 14.05.2014