Poslední kniha
Pavel Trtílek
Poslední kniha odkrývá zvláštní přátelství tří postav – dramatika Montyho, píšícího po hospodách a kavárnách pořád dokola tutéž hru, antikvářky Peričky, pro kterou je stále obtížnější udržet se v realitě, a svářeče Leopolda, jenž vytrvale uniká své ženě Matyldě. Jejich groteskní příběhy se proplétají s bizarními střípky osudů dalších, opakovaně se vynořujících a opět mizejících postav. Jednotlivé kapitoly Poslední knihy se odvíjejí jako antiteze stvoření světa, přičemž vnitřní svět trojice protagonistů se v průběhu šesti dnů zvolna rozpadá a za podivných okolností a apokalyptických předzvěstí se noří z žité reality do světa snů. Jediné, co zůstává, je archetyp města jako magického místa, které je zalidněno současnými obyvateli i mytickými bytostmi. Dějištěm příběhu Poslední knihy jsou brněnská zákoutí a především zdejší divukrásné hospody. Jejich trvání bohužel bývá tak křehké, že některé z nich už v brněnských ulicích nenajdete.... celý text
Přidat komentář
Sladké i trpké, vtipné i tragické, jednoduše magické panoptikum města Brna! Tyto figury zná každý ve svém městě, stačí zašátrat v paměti a vidíte je!
Kolem této vizuálně nádherné knížečky jsem v brněnských knihkupectvích chodil dlouho, nakonec mi má marnivost poručila líbivý obal vlastnit a teď mou dušičku totálně očaroval i obsah! A to jsem si myslel, že magický realismus není můj šálek kávy...
Ke knize jsem se dostala přes doporučení, avšak i zde platí: nesuď knihu podle obalu. Kniha je pěkná, avšak její obsah mě nenadchl. Ze začátku jsem si říkala, že kniha je taková snová, dokonce se mi i ze začátku líbila, ale jelikož zde nebyly žádné výkyvy a kniha se snově, ale plytce, táhla pořád stejně, jakoby rovná čára, kde se pořádně nic neděje a začala mě velmi brzy nudit. Postavy – Perička a psycholožka opisující ležatou osmičku byly neskutečně otravné a vždy když přišly na scénu tak mě neskutečně iritovaly. Díky častým zmiňováním hospod a neustálé vysedávání v nich změnilo knihu na takovou ódu na alkohol, respektive ódu na pivo, v čemž jsem neviděla příliš velký smysl. Tato kniha holt není nic pro mě.
Magický realismus se k Brnu hodí. Podzemí, bájné podniky a bludné postavy. Hvězda navíc, protože mi Poslední kniha připomíná dávná mámení a Brno je město, které musím.
Hodně zvláštní knížka, chvíli mi trvalo se do ní vpravit, přijmout její poetiku (se svým racionálnem a logikou jsem tady příliš neuspěl), ale když se stalo, četl jsem jedním dechem. A ještě dlouho na ní myslel po přečtení. Jak se příběh rozuzlí, jsem trochu dopředu tušil, znám osudy brněnských lokálů, ale to byla jen jedna z point.
Hlavní trojici tvoří podivná banda asociálů, na kterou si člověk jen velmi těžko zvyká. Nějakou chvíli trvá, než přestanou být otravní, ale na poslední straně je pak loučení o to těžší.
Město Brno funguje jak krásná kulisa i se všemi pošuky a šílenci, kteří se v příběhu mihnou.
Poslední kniha mi svou pábitelskou atmosférou, pitkami a plácáním z větší části o ničem připomínala poetiku Bohumila Hrabala. Bohužel. Píšu bohužel, neboť Hrabalovu a stejně tak i Trtílkovu stylu a humoru tak nějak nerozumím nebo nechci rozumět. Třebaže mě tedy brněnské reálie těšily, třebaže jsem oceňovala vyšperkovanost vydání (předěly mezi jednotlivými kapitolami), třebaže místy jsem byla nadšená z nějaké té Per(l)ičky ukryté kdesi na dně toho trendy guláše s hutnými slovními knedlíky (některé lyrické pasáže prostě stály za přečtení jen tak), nemohla jsem si pomoci a s textem jsem úporně bojovala až do samého konce. Snad že Trtílek až moc chtěl vzdát čest moravské metropoli, snad že tak urputně trval na postmoderně se všemi aluzemi, snad že jedinou náplní postav bylo zmítání se mezi chlastem a múzami, nemohu hodnotit jinak než průměrně a říkat si okřídlené: "Méně je někdy více."
Oblíbený citát: "Mám ráda měsíc... svítí, i když nemá vlastní světlo... získává ho od slunce a tím krásní... jak někteří lidi přítomností jiných lidí..." (Poslední kniha, 2013, s. 247)
Moc hezká knížka. Ne že by měl člověk po přečtení nejlepší náladu, to spíš naopak, ale doufám, že to od Pavla Trtílka nebyla poslední.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Poslední kniha |
| 2010 | Modelky |
| 2011 |  Specifika francouzského absurdního divadla |
Poslední kniha se mi rozhodně nečetla lehce. Na můj vkus byla moc poetická a jen velice málo realistická. Nejvíce mi při čtení na mysl přicházela tvorba pábitele Bohumila Hrabala. Přestože mě toto bizarní dílko, kde hlavní osazenstvo tvoří trojice asociálů, jak píše pode mnou uživatelka barina, moc nenadchlo, tak obsahuje pár perliček a má povedený konec.
Citace: Mezi žehnající se vmísila holčička, která v sobotu pomáhala Peričce sbírat v kavárně rozkutálené mince. Sehnula se, obratně sbírala z dlažby rozsypané peníze a zasouvala si je do nadité kapsičky.