los komentáře u knih

jdu v hodnocení proti proudu, ale nemohu jinak: takto nelze interpretovat statistická data (nehledě k jejich zdrojům, byť pečlivě uvedeným)

autor nepřináší žádné nové závěry, ta jedna souhrnná stránka v závěru sama vypovídá o celkové myšlenkové prázdnotě

nejvíc jsem se zasmál nad grafem se strmě rostoucí křivkou znázorňující, kolik odborných článků bylo a je publikováno, jako autorův důkaz zlepšování světa = kvantita není kvalita! a kdo se pohybuje v akademickém prostředí, zná důvod té nesmyslné nadprodukce, bez níž není výplata... a takto by se dala komentovat každá stránka knihy, rozhodně nedoporučuju

18 08.08.2020

varování: extrémně návykové!

18 11.03.2019

klasika, polovinu umím zpaměti

18 28.09.2017

(SPOILER) před dvěma sty lety většina českých čtenářů oceňovala, že čte v české řeči a že se v textu oslavuje velikost a sláva Čechů, jak je příběh napsaný a o čem vypráví, už bylo víceméně podružné a nad nedostatky stylu, vkusu a smyslu každý taktně mlčel, aby si snad někdo nemyslel, že nemá rád Čechy a mateřskou řeč - jenže to bylo před dvěma sty lety, dnes bohužel někteří spisovatelé spoléhají na to, že když si za námět zvolí velké dějiny 20. století a jejich vypjaté krizové momenty, nikdo si nedovolí je kritizovat, aby snad nebyl nařčen, že fandí hnědým nebo rudým ďáblům

Neviditelné kořeny nejsou dobře napsané a míra kýče a klišé graduje až do absurdity, že by to mohla být záměrná parodie na červenou knihovnu a jakýsi budovatelský román naopak: ideologicky je to taková Atlasova vzpoura po česku - fikční svět je plochý jak dráha na Markétě, jasně narýsovaná, předem daná a v průběhu vyprávění neustále zpřítomňovaná dichotomie extrémního dobra a extrémního zla, postavy jak šachové figurky buď bílé, nebo černé, bez vývoje a psychologie, bez uvěřitelného jednání a motivace = altruističtí a ve všech ohledech dokonalí kapitalisti (rodina Baťů, rodina Havlů, rodina Vágnerů atd., krásní, moudří, bohatí) společně s morálně vyspělými, vzornými a pracovitými Mirky Dušíny (rodina Hanulíků, zejména Tomáš a Pavel) čelící všem hrůzám, krutostem a nespravedlnostem totalitních režimů, které ale nakonec šťastně překonají a dobro slavně zvítězí, všichni se zázračně shledají, naleznou poztrácené dokumenty, talismany i vnuky, každý je za své činy bohatě odměněn a naopak zlo je po zásluze potrestáno, slaví se svatby a ...nechybí mi snad poslední stránka s douškou "zazvonil zvonec a pohádky je konec"?

pokud se nám nějaká fakta ovšem nehodí do takto vystavěného fikčního světa, taktně o nich mlčíme, např. bombardování Zlína je sice detailně a emotivně líčeno, ale ani zmínka o tom, že Zlín bombardovali Američani (o pár stránek dříve letmo o jakémsi "jediném zbloudilém letounu", jemuž spadla bomba omylem)

zápletka je tak hloupě vystavěná, nelogická a naivní, že to musí čtenáře až urážet, poslední třetina knihy už vůbec nezná žádnou míru, závěr je hloupý, přeslazeně sentimentální a dokonale překombinovaný, floskule střídá floskuli ("venku zacvrliká osamělý ptáček") a narativní impotenci (neustálé dovysvětlování, náhody a zase jen šťastné náhody, odhalování příbuznosti, foreshadowing...)

konkrétní příklady:
např. pátrající postava vždy získá včas, bez průtahů a na první pokus všechny dostupné informace, všichni jsou ihned k dispozici a ochotni pomoci (každý kdo někdy hledal v archivních dokumentech, jistě chápe, kam mířím, viz třeba dopis Anežky tetě Růženě na s. 288 = určitě budete psát tetě do ČSSR z Toronta, kam jste právě v roce 1949 emigroval, o rodinných vztazích a do detailů popisovat oblíbený šperk, aby z něj za 40 let mohl adoptovaný potomek identifikovat nejen své příbuzné, ale i tehdy v lese na hraničním přechodu ukradený a na trhu prodaný přívěsek, který jednou viděl na fotografii, kterou mu letmo ukázal spolubydlící na koleji, protože ten se náhodou sešel s neznámým sudetským Němcem, který ho měl zrovna na krku a zrovna náhodou se spolu vyfotili polaroidem - v roce 1991) atd.

na s. 369 jsem už prskal smíchy: ano, děti, pamatujte si, jak poznat komunistu, který v devětačtyřicátém zabavuje majetek v honosné vile: "...kysele se usmívá a ukazuje zkažené zuby, které se mu v hubě kříží jako plaňky rozpadlého plotu. Sklouzne krhavýma očima na Anežčin přívěsek... To bude určitě stříbro, ty buržoazní flundro, naval ten přívěsek! Muž si strčí do kapsy kabátu plnou hrst šperků, sevře matce krk a začne ji škrtit ... Sejme propocenou koženou čepici se štítkem, prohrábne si zbytky vlasů na strupaté, narudlé hlavě..." = takových popisů fyzicky odporného zla a naopak překrásného dobra je plná celá 456stránková bichle

ne, tohle nečtěte, počkejte, až to Česká televize zfilmuje

(SPOILER) tolik jsem se těšil na novou Dvořákovou, že jsem se záměrně vyhýbal všem anotacím a rozhovorům, abych si užil překvapení - ty brďo, zhruba v polovině knihy bum prásk, jako blesk z čistého nebe tematický obrat, až mne horko polilo: z autorčiných charakteristických témat (1. kněz ztrácí víru v boha, ve zlém odchází z církve, vrací se s obtížemi do občanského života a snaží se "uspořádat" sám sebe = trefná alegorie zpustošené zahrady /Kristus/ a chátrajícího domu po zemřelých prarodičích + 2. alkoholismus) vyprávění přeskočí na nové, velmi kontroverzní, velmi naléhavé...

SPOILER: před časem jsem zhlédl s podobným šokem dokument V síti a ještě dlouho potom mi z toho bylo fakt divně, teď se mi po dočtení Zahrady tyhle myšlenky vrátily hodně zproblematizované, že ani na tak velký morální otazník nelze jít s předem jasným odsouzením - pořád jsem se ptal: jak má "ten člověk" dál žít s takovým údělem a ve vztahu ke společnosti?

román hodnotím jako aspiranta na knihu roku, nejen za literární-vypravěčské mistrovství Dvořákové, ale i za znovuotevření tohoto etického tabu

17 26.11.2022

jééé, na tuhle knížku bych málem zapomněl, informace jsem z ní jako dítě úplně hltal a učil se podle ní morseovku, hlavní města a vlajky států, délku řek, hloubku moří a výšku hor, taky tuším vojenské hodnosti či pionýrský slib...

17 16.12.2021

povinná četba pro každého, kdo přemýšlí o směřování Evropy a umí kriticky, tj. objektivně, nahlížet ožehavé problémy současné politiky

17 15.10.2019

Rudišův Winterberg je dokonalou ukázkou poznatku, že když dva píší o tomtéž, není to totéž, a tahle bichle svou ideální hmotností vybízí, aby byla omlácena o hlavu Pavly Horákové (za její paskvil Srdce Evropy) a pak předložena k důkladnému prostudování, co je to skutečná literatura (už asi mnozí zapomněli, ale literatura patří mezi umění, fakt je to nejvyšší forma estetického osvojování skutečnosti, koncentrát lidského poznání)

od prvních stránek se mi Winterberg asocioval s kostrou-Novákem ze Sestry Jáchyma Topola a až do konce jsem se toho propojení nezbavil, ale snad i o to větší byl můj zážitek z četby - a ne, jak tu někteří píšou, opravdu text nelze zkrátit, jeho rozsah je součástí promyšlené stavby románu-poslední cesty a opakování principem demaskování líčené skutečnosti, abych tak řekl, pardon

nesentimentální, autentický, krutě pravdivý příběh o odhalení sebe sama, o velmi bolestivém pokusu uvidět sám sebe, svou minulost, své činy ve své nahé, podělané a páchnoucí, nepřikrášlené podobě (je to rána na komoru, a přesto bez deziluze), doporučuju

16 01.04.2022

já to tušil, jakmile si domů donesu nového Stančíka, neusnu, dokud ho na jeden zátah nepřečtu - a taky jo = Stančík ve svých žánrových experimentech tentokrát zvolil beletrizovanou biografii v rámcové kompozici a formou nalezeného deníku; a mě to baví (třeba Stančíkova mistrná schopnost popsat stejně orgasticky svou večeři jako čištění revolveru nebo postup výroby třaskaviny) a tak trochu strukturalisticky se ošklíbám nad recenzenty, kteří porovnávají román se skutečností (životními osudy reálného Raichla a Vaše): co je ve fikci jinak atd. = sakra, proto je to fikce, když chce někdo historický dokument, musí v knihovně do jiného oddělení + a taky to neustálé remcání kritiků o nedořečenosti a nedovysvětlení motivů: vždyť právě to tajemství, mnohoznačnost apod. je jedním z funkcí beletrie, fikce, fantazie = všichni přece na konci života poznáváme, kolik otázek, které jsme si pokládali, zůstalo nezodpovězeno (třeba odkud se berou ty odznáčky...) - a myslím, že právě v tomhle je Stančík dobrej, že to velké o životě umí zachytit bez patosu, nenápadně

16 24.08.2021

tak tuhle einsteinovskou monografii bych rád vypíchl jako (nejen metodologický) vzor moderního způsobu psaní o historii: kouzelnými zaklínadly v ní jsou
(1) KONTEXT v tom nejširším možném pojetí = středobodem pojednání je známá osobnost zasazená do konkrétního místa v určitém čase a od něj se odvíjí další tematicky strukturovaný výklad, zaměřený na zevrubné objasnění souvislostí
(2) POUZE OVĚŘENÉ či OVĚŘITELNÉ INFORMACE = ideálně aspoň ze dvou nezávislých zdrojů a s ohledem na povahu archiválie: opravdu si cením Gordinova striktního přístupu vyhnout se "drbům ze života génia" (naopak naše česká popularizace vědy stále těží ze "šokujících odhalení", co kdo rád jedl, koho nenáviděl a co komu kam strkal)
(3) ŽÁDNÁ HAGIOGRAFIE = Gordin nepotřebuje velebit Einsteina vzletnými adjektivy tesanými do mramoru ani zamačkávat slzy dojetí nad každým bebíčkem, a přesto čtenář chápe, o jakém borci čte (bohužel naše česká biografická tradice stále žije prastarou potřebou vyrábět národní mučedníky, kteří nedělají nic jiného, než trpí a obětují se pro národ, ideu, pravdu atd.)

v neposlední řadě oceňuju příležitost podívat se na českému čtenáři blízké téma Z JINÉHO ÚHLU POHLEDU = Praha před Velkou válkou, národnostní otázky habsburské monarchie (Češi - Němci - Židi) a jejich projevy v kulturním a uměleckém životě soudobé společnosti, ale třeba i podrobný výklad o fungování Karlovy univerzity od jejího počátku popisovaný a uvažovaný americkým historikem a slavistou, princetonským profesorem je jedinečný

doporučuju všem
(nepřátelé matematiky přece mohou kapitolu o fyzice přeskočit)

15 20.04.2024

srovnávat Chadimova Posledního kacíře se Jménem růže Umberta Eca, no fuj, pane nakladateli, to tedy ne (Jméno růže je postmoderní román o sémiotice, se vším, co k tomu patří, historická detektivka je jen maska, ale to je na dvouhodinovou přednášku...)

Posledního kacíře bych přirovnal spíše k přehypovaným povídačkám Dana Browna, i když zpočátku se Ondřej z Ježova tvářil jako Waltariho Mikael Karvajalka z Krvavé lázně

Chadima předvedl čtenáři svou bezesporu extenzivní fundovanost v oboru historie a teologie husitského období v českých zemích, nicméně - jak také dokládají komentáře níže - udělal velikou vypravěčskou chybu: rozsáhlé náboženské disputace použil pro retardace děje (ba co hůř, pro luštění záhad vlastně vůbec nejsou důležité, neobsahují klíče ani nápovědy) - a to mu čtenář bažící po akci, a ne po dějepisném výkladu nemůže odpustit

jako oddechovka a pro posilování bicepsů - proč ne, ale už tak polovině se z dobře rozehraného příběhu stává PC adventura s odporně hollywoodským koncem

banální příběh hromadou reálií a oborovou terminologií supluje popularizující historickou práci a čtenáři neuspokojení příběhem tak aspoň mohou podlehnout iluzi poučení a sugesci, že čas strávený nad knihou nepromarnili zbytečně, nicméně zájemcům o historickou platformu románu bych raději doporučil skutečně mistrné a skutečně odborné práce Petra Čorneje, zejména jeho Jana Žižku (2019)

Poslednímu kacíři ještě vytknu odfláknutou korekturu a Chadimovi kromě marcipánu taky ty kukuřičný placky (kukuřice v Evropě roku 1420?)

15 07.04.2024

Murray už dřív bez pardonu pojednal o fenoménu masové imigrace i o zavilé identitární politice a nyní podrobně rozebírá multikulti rozklad západní společnosti optikou rasismu

současný tolerovaný fanatismus hanobení bílé rasy, zejména "patriarchátu cisheteronormativních bílých mužů", diverzita a inkluze v angloamerickém světě dostoupily na vrchní příčky demence (pobavila mne např. v základním školství doporučovaná "antirasistická matematická metodologie", podle níž je nebílým žákům uznán jako správný výsledek, že třeba dvě a dvě je pět, protože "to tak cítí" = racionalismus je rasistický, protože abstraktní logika je pro svou obtížnost elitářská a privilegovaná a upřednostňuje rozum před emocemi, že dvě a dvě jsou čtyři, to je jen kulturně podmíněná konvence, jež je součástí "hegemonického příběhu bílé rasy")

překvapivá čísla a informace o otroctví:
*v období 16. až 19. století odvlekli otrokáři z Afriky do Ameriky 10-12 milionů Afričanů, v naprosté většině se jednalo o Afričany prodané Afričany Evropanům
*Arabové odvlekli 11-17 milionů Afričanů, ale protože je hned kastrovali, nežijí dnes na Blízkém východě jejich potomci (na rozdíl od Ameriky)
*Berbeři z osmanských států Severní Afriky prodali Arabům do otroctví cca 1,3 milionů Evropanů
*dnes se otroctví praktikuje ve 3 afrických státech: Mauritánii, Ghaně a Jihosúdánské republice (v období 2014-2019 bylo krátce obnoveno i v Islámském státě)
*dnes se ve světě nachází v otroctví cca 40 milionů lidí !!!

jelikož se už i v Evropě pokoušíme "dekolonizovat umění" (ničení výtvarných děl, odstraňování soch, zakázaná literární díla a cenzura hudby), mám o západní kulturu vážné obavy

na závěr Murray klade výmluvnou otázku: kdyby byla západní kultura tak špatná, směřovali by všichni migranti k nám?

15 08.02.2024

jsem zásadně proti společenským stereotypům, ale pisatelka této publikace je bohužel staví rychleji, než je já stíhám bořit = pražská tramvajačka (bývalá modelka-blondýna) si totiž do svého deníku píše samá jásavá hesla a sluníčkové postřehy, v MHD jedoucí stařenky i dětičky jsou prostě boží ("zase mám obrovský aplaus a dostávám i malé dárečky"), kde a s kým byla na školení a jak to zase zvládla, kde se s kým vyfotila a dělala rozhovor ("babička bude mít radost", ale v tomhle bulváru zase píšou, že jsem si své místo vysloužila postelí), že Svěrák má rád "vlaky a dopravu", Dalibor Gondík tramvaje a Háma pořádá narozeninovou párty, a především stále dokola, co měla ten který den na sobě a jestli jí doplňky ladí s retro stylem...:

"Nebojím se na sebe obléct třeba kalhoty do zvonu z manšestru, které mi závidí nejeden pamětník a pustí se při pohledu na mě do vzpomínání na své mládí či dětství. Stávám se někdy chodícím muzeem či galerií, která budí v lidech různé emoce. Radost mi dělá rudá rtěnka, která se pro mě stala už před dvěma lety symbolem ženské síly. Ukazuju tak světu, že se nebojím být vidět."

pár černobílých fotografií tramvají bez pořádných popisků, technické informace kusé, nahodilé nebo typu: "tady to je panel s normálními čudlíky", text bez struktury, bez myšlenky a aspoň základního pochopení žánru

když jede s tramvají okolo Národního divadla, upozorní čtenáře, že je úžasné a že si v rámci sebevzdělávání vyhledala na netu zajímavé rozšiřující informace, třeba že jednou vyhořelo...

tak pardon, tohle už nic nezachrání

nádhera, to je ale fin de siecle et monarchie, myslím, že lepší "spisovatelský konec" si Fuks nemohl nadělit; přestože se často píše, že Vévodkyně a kuchařka nepatří k typickým fuksiádám, jsem opačného názoru - mně se právě tento román jeví jako dlouho a dobře zrající víno, které je třeba vychutnávat po malých doušcích; nechal jsem se kolíbat dlouhými popisy a fantastickými odbočkami, smál jsem se nad umně schovanými černými vtípky, zabalenými v ladně plynoucím pomalém vyprávění jak bonbony ve staniolu, těšil se na návratné motivy, Fuks mě napínal až do konce - sakra, říkal jsem si, jsem už na straně 600 a kuchařka furt nikde? tolik nápověd, tolik tajemství, tolik souvislostí... a tolik otázek na konci...

tohle není román pro čtenáře, kteří počítají stránky, o něž by se dal text zkrátit (kam pospícháte? do hrobu? s vkusnou funerální multifunkční zvoničkou na rakvi?)

už pro ten pocit, do detailů se pinožit s realizací svého celoživotního úkolu, poslání, cíle, dokončit ho a předvést všem... a pak vše znovu přehlédnout a ptát se sám sebe: mělo TOHLE celé smysl? - doporučuju

15 28.11.2022

nudný, málo uvěřitelný, toporný a plytký příběh, který se může odehrávat kdekoli (těšil jsem se právě na šumavskou tematiku), postavy bez charakteru řeší... vlastně co?, pokusy o navození děsivé atmosféry na hranici trapnosti až parodie (několikrát jsem kvůli tomu knihu málem odložil - a měl jsem, hned po prvních stránkách...)

15 22.12.2021

autorka mistrně ovládá umění pointy, vyprávění ovládá jak obsahově, tak formálně; tuším, že za 50 let bude patřit ke klasikům české literatury = na pětistovku s Dvořákovou!

15 29.02.2020

jak jsem fandil Brouku Pytlíkovi, tak jsem nesnášel Berušku... a Ferda mi připomínal Mirka Dušína

15 05.05.2019

Barbucha - jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů z dětství (vyrovnal se mu už jen Kopčem, Ruprecht a Čáryfuk)

15 27.04.2018

chudák moje máma, četla mi tuto knížku tolikrát, že už ji znala zpaměti

15 02.04.2018

Jakobsenův vypravěčský styl a jeho chladně věcné líčení tvrdých životních podmínek rodinného klanu rybářů a pastevců na civilizaci odloučeném norském ostrůvku mě pohltil od prvních stránek tak, že jsem se hned vydal shánět celou tetralogii

doporučuju, zvláště pokud vám hoví vypravěč, který ponechává emoce výhradně na čtenáři

14 25.08.2023