Kubula a Kuba Kubikula

Opravdu hrozné, hrozný název, hrozný obsah, nedoporučujo číst. Odkaz je: https://www.databazeknih.cz/knihy/kubula-a-kuba-kubikula-11778
Opakování:
Opravdu hrozné, hrozný název, hrozný obsah, nedoporučujo číst. Odkaz je: https://www.databazeknih.cz/knihy/kubula-a-kuba-kubikula-11778

Večerníčky jsou skvělé, ale jako kniha mě a ani malého příběhy moc nezaujaly.

Hledala sem v naší knihovně něco co bych mohla číst před spaním dcerce. “Nic lepšího” jsem nenašla a tak jsem vzala tuhle. Ale k mému překvapení si ji tak oblíbila (a já taky), že ji čteme už po třetí.

Mně tahle knížka tak nějak vždycky rozčilovala, jako dítěti se mi nelíbila. Vadil mi medvědář, medvěda mi bylo líto, strašidlo nebylo strašidelné.

Měla jsme ji doma a četla jsem sestře. Měli jsme ji doma i v dospělosti a četla jsem dětem i vnoučatům

Stále mám v živé paměti, jak nám kdysi soudružka učitelka na základce říkala, že tento půvabný příběh medvědáře Kuby Kubikuly, vznikl v době, kdy byl Vančura gestapem zatčen, vyslýchán, mučen a posléze popraven. Proto je v této pohádce toliko strachu, pocitu hladu a i zimy - chladu...
No, když uvážím, kdy poprvé tahle knížka vyšla..., tak je víc jak zřejmé, že soudružka učitelka dosti blafovala...
Ano, Kuba s Kubulou jsou stále o hladu, třesou se zimou, medvídě se třese i před smyšleným strašidlem Barbuchou..., název obce Vařečky a Hrnce, nejsou vymyšleny jen tak náhodou...
Každopádně já z tohoto příběhu nic politického nevnímám. Vnímám jen jednu krásnou pohádku pro dětské a nejenom dětské čtenáře, kteří v ní vidí laskavost, moudrost a i statečnost. Statečnost, která poukazuje na jedno přísloví a to zní, že: ,,Strach má velké oči..." Velké oči, které zbytečně vidí..., mnoho v Barbuchovi... ; )

I ten, kdo o knihu nezavadil, si díky filmům Konec starých časů či Rozmarné léto udělat obrázek o jazyku používaném Vladislavem Vančurou. A je třeba říci, že z květnatosti, obraznosti a též spletitosti své stylistiky neslevil ani v této knížce pro děti, kde se dějí věci vymykající se veškerému rozumu. V sekci RECENZE najdete celý článek, který jsem o knize napsal, ale čtenáři na Seznam Medium úplně nepochopili, že za mými nemístnými poznámkami na adresu knihy je ve skutečnosti obdiv, takže jsem to v diskusi pekelně schytal.

Po mnoha letech jsem se vrátil k této krásné knize, četli jsme ji jako večerní pohádky vnoučatům. I po tolika letech mě kniha hodně bavila, je sice určená dětem přesto pro mě má pořád své kouzlo.

Od malička to je moje oblíbená knížka, hlavně kvůli Barbuchovi, kterého jsem měla moc ráda a přála jsem si, aby byl opravdový. Stejně jsem si oblíbila strašidlo Ruprechta v další krásné pohádce O zvířátkách pana Krbce. U obou strašidel brzy vykoukla laskavá povaha.

Měla jsme ji doma a četla jsem sestře. Měli jsme ji doma i v dospělosti a četla jsem dětem i vnoučatům

„To jsou řeči,“ odpověděl medvěd Kubula, „to jsou řeči, abys věděl, já se každému líbím. “ Kuba Kubikula zavrtěl hlavou a povídá si sám pro sebe: „Však já na tebe, synáčku, vyzraju. Víš, co udělám, postraším tě medvědím Barbuchou.“

A tak se i stalo … pan Vančura vytvořil opravdu nezapomenutelné postavičky, jeho fantazie stvořila zábavné pohádkové příběhy nejen pro děti, uplatnil v nich totiž svůj pověstný smysl pro absurdní situace, a tak se jedná o příběhy vtipné, v podstatě o takovou situační komiku pro děti, ale i dospělé /bavila jsem se taky :-)/.
Oblíbila jsem si líného medvídka Kubulu, který se nerad myje, oblíbila jsem si i vlastně neškodné (a trochu ustrašené) strašidlo Barbuchu – zhmotněnou fantazii medvědáře Kuby – který s medvídkem a Kubou prožívá všechna jejich dobrodružství …

Takže se pěkně usaďte, děti (i vy, dospěláci) a seznamte se … to malé chlupaté je velký hajdalák a mlsoun Kubula. Za časů ušatých čepic, kdy mrzlo až praštělo, světem s tímhle méďou chodil medvědář Kuba Kubikula, který s ním ovšem měl dost starostí a občas i velké potíže, on se vám totiž tenhle méďa vůbec nechtěl mýt, taky chvíli neposeděl, a tak vyhřebelcovat ho a vyčistit mu uši bylo nad medvědářovy síly, a o koupání nemohla být ani řeč – a tak Kuba, který měl pod čepicí, vymyslel jak na něj … „Co ty Kubulo, se budeš věčně drbat?“ … „já tě naučím!“

A taky, že naučil … no a co a jak se událo, už si budete muset přečíst sami :-) …

Pozn.: věřím, že ze mně možná mluví nostalgie, vzpomínky, že pro dnešní děti je archaický jazyk asi hůř zpracovatelný, vlastně i příběhy samy o sobě, protože společenské normy, jak mnozí čtenáři poukazují, se posunuly jinam, přesto si ale myslím, že není vůbec na škodu zkusit příběhy těch tří výtečníků dětem přečíst, možná neuspějete, možná se nebudou zase až tak moc líbit, ale jsou součástí naší literární historie, tak se prostě dřív psalo, byly regulérní součástí tehdejší společenské normy, a tak bychom je měli brát, a tak bychom je měli znát (a i dětem zprostředkovat) ... navíc, leccos opravdu vyváží Vančurův humor, takže za mě je to příjemné čtivo "ze starodávna", z doby Ladovských zim a ušatých čepic :-) ...

Nadčasová klasika. Četl jsem 5tileté dceři a ke knížce jsme se vraceli na vyžádání opakovaně. A i přes místy složitější jazyk a četné množstí archaismů nás to oba bavilo... Knížka je pěkně ilustrovaná, celkově velmi povedené.

Myslím si, že název Houbyhoubičky je inspirovaný tím, co Vančura požíval při psaní této knihy.

"Děkujeme ti za buchty při popravě. Radní páni nás udí, abychom skomírali. Mám řádný strach. Už se blíží někdo se sekyrou."

Tento úryvek, který cituji, je rozhodně nejlepší částí celého díla. Dokonce dle mého názoru vynahrazuje i ty trošku nudnější kapitoly. Dále bych ale chtěla ujasnit, že nejsem fanouškem zoofilie.

Nesmrtelná pohádková knížka, která se u nás dědí už ve třetí generaci. A pořád si všichni pleteme Kubu s Kubulou a pořád se všichni bojíme Barbuchy. I když moje děti se strašidla asi bály doopravdy, zatímco jejich děti se mu spíše smějou (že vypadá jako štětka do komína!).

Prostě klasika z péra klasika.

Další má oblíbená pohádková knížka z dětství. Díky mým dětem se denně vracím do pohádkového světa a i díky vnoučatům z pohádek asi nikdy nevyrostu a to se mi moc líbí :-)
Medvědář, medvídek a kouzelné strašidýlko a jejich příběhy se mým dětem moc líbí.
Krásné, stále i pro mě kouzelné čtení, další z těch co nikdy nezestárne.

Na této knize se mi nejvíce líbí ilustrace O. Sekory.
Příběh jako takový mne chvílemi baví hodně, chvílemi trochu nudí, ale pro dítka školkou povinná se mi kniha osvědčila nejen pro pohádkovost a jednoduchou směšnost (koulovačka, blechy, ...), ale i pro jazyk, který, ač je náročný, pro děti snadno stravitelný a srozumitelný. Pro starší děti už zábavnosti ubývá a zájem opadává.

Nedostatek času na čtení povinné četby mě dovedl k výběru dětské knihy od maturitního autora. Je tomu již mnoho let, co jsem naposledy četl dětskou knížku a kvůli Kubulovi a Kubovi Kubikulovi si teď připadám jako jeden z těch dospělých, které potkal Malý Princ, a je mi smutno. Pokud se tato kniha opravdu líbí dětem, skládám hlubokou poklonu autorovi, protože nic takového bych nikdy nedokázal napsat. Při pohledu z dálky na děj považujeme dětskou knihu za přehlednou, ucelenou, jednoduchou a poučnou, ale pokud se podíváme detailně, zjistíme, jak absurdní je. Obecně by se to dalo charakterizovat takto: Osoba A a osoba B řeší problém. Osoba A řekne osobě B, že to bude dobré, osoba B přitaká a od té chvíle už se žádná z nich nepozastaví nad tím, že vůbec nějaký problém existoval. Dále jsou kapitoly až neuvěřitelně krátké - jedna se vleze s obrázkem klidně i na dvě strany. A i když je to dětská kniha, objevují se tam nadmíru znepokojivé motivy. Nejsou to však takové věci, které by děti zajímaly, na to je cílová skupina příliš nízkého věku, ale bál bych se, že by se jim mohly vrýt do podvědomí. Vždyť Burdaburděra doslova vpíchne jehlu do lebky Barbuchovi, jenž je sám entitou, která se živí strachem a vznikla z víry jiné osoby. Takovým bytostem se říká tulpové a jsou to reálné koncepty v hinduismu. Dalším zvláštním úkazem jsou citově zabarvená slova, která bychom v současnosti před dětmi nepoužili. Obecně tedy mohu říct, že nevím, jak se ohledně této knížky mám cítit. Je hezká, roztomilá, má nádherné ilustrace, ale občas je na svůj žánr zdlouhavá, a věci, které postavy řeší, jsou často zbytečné.

I já patřím mezi čtenáře, kterým se tyto povídky nelíbí. Poslechla jsem si jako aknihu - nebavilo mne to a nudila jsem se. Myslím si, že některé pasáže jsou velmi těžké pro pochopení u malých dětí.

Moc mě to nebavilo, nemohla jsem se začíst. A to strašidlo mne přímo vytáčelo. Už jsem se k ní nikdy nevrátila a ani svým dětem jsem ji nečetla.