Lenka27 komentáře u knih

Velmi zajímavý námět, opět jsem se něco dozvěděla o dalších hrůzných lékařských operacích. O sulfanamidových pokusech jsem nevěděla a to, že měly spojitost se smrtí Himmlera, kdy Dr. Gebhardt údajně podcenil jeho pooperační léčbu a nepředepsal mu sulfonamidy, jež údajně měly zabránit gangréně, jsem si ještě po dočtení knihy nastudovala. Ženám v pracovním táboře v Ravensbrücku byly schválně zaneseny infekce do ran, střepiny atd. a část byla léčena sulfonamidy a část bez. Hrůzné operace tyto ženy odsoudily k celoživotním bolestem, znetvoření, znemožnění chůze. Každý takový další poznatek je pro mě hrůza, jak se dá dobrá myšlenka proměnit v zrůdnou praktiku. Vždy mě potěší, že nejsou všichni lhostejní a snaha pomoci a nebýt lhostejný v mezních situacích funguje.
Propojení osudů tří, resp. více žen je napínavě popsáno, i když - musím se přiznat - měla jsem tendenci přeskakovat a dozvědět se, co se "te mé událo".
Co bych vytkla, byl opravdu nekvalitní překlad, bohužel i s gramatickými chybami a je to opravdu spíše ženský román. Sonda do duše ženy je skvělá, ale trochu mi v knize chyběl mužský svět. Nicméně jako žena jsem si román po kouscích dávkovala, některé pasáže mě velmi zasáhly a jsem vděčna paní spisovatelce, že obohatila mé obzory.

4 24.08.2018

Tak jsem se dočkala. Konečně příběh, který líně plyne, nemusím se proplétat staletími, ani osudy několika postav. Dočtu a přemýšlím, rozhodně jsem nespěchala,přemýšlela jsem často s Theem. Stále nemám jasno, zda věřím v predestinaci, nebo je život jen souhra náhod, zkrátka neustálé kdyby. Jedno kdyby nasměruje náš život - chcete-li - osud úplně jiným směrem. Donně Tart se podařilo myslet jako chlapec, mladý muž, vlastně celý příběh je postaven na dokonale vykreslených mužských postavách. Nechci hledat slabá místa, určitě bych je našla, ale necítím se být tím, kdo je hledá. Mám štěstí, že miluji umění a pro holandské malíře mám obzvláštní slabost. Theova muka, často jsem skrze stránky cítila jeho úzkost, kterou potřeboval přebít něčím silnějším. Hobie, kéž bych někoho takového měla. Věřím, že se v životě několikrát vrátíme zpět, aniž bychom si to uvědomovali. Theo tak činil naprosto v souladu s vlastním rozhodnutím. Lidé, o kterých si myslíme, že už je v životě neuvidíme, potkáme na místě, kde bychom to nikdy nečekali. Ať už spoléháte na rozum či intuici, nedozvíme se stejně jako to, co je po smrti, zda náš život je veden osudem, či je dílem náhody.
"Neboť v tom neniternějším a nejneotřesitelnějším koutě mého já nebyl rozum k ničemu".

6 18.08.2018

Takové hezké prostředí pro vraždu, ale nějak se to zvrtlo. Chvílemi jsem nevěděla, zda jde o krimi, milostný román, nebo návod na výklad tarotu. Připomínalo mi to situaci, kdy člověk vaří nový pokrm a ve snaze o jeho vylepšení přidá co nejvíce surovin, něco jako "Pejsek, kočička a dort". Těšila jsem se na temné prostředí psychiatrické kliniky, bohužel klinika místy působila až komicky, pacienti i personál byli vytrženi z reálu. Jedna vražda za druhou a žádná stopa. Autorce se podařilo odvádět pozornost od pachatele, asi díky tomu jsem celkem brzy tušila, kdo bude ztělesnění zla. Ale to je můj problém, přeci jen už jsem několik knih tohoto typu četla. To se povedlo. Ale vyvrcholení mi připomnělo dva hochy z německého krimi seriálu (jeden se jmenuje Simir). Auta létají vzduchem, lidé doslova vstávají z mrtvých - berte to jako metaforu - rozhodně se nejedná o spojler.
Pokud čtenáři nevadí něžné dotyky a všudypřítomná dojemná náklonnost obou vyšetřovatelů, chtějí mít rychle přečteno a zajímají se o výklad tarotových karet, potom mohu doporučit. Kdo očekává něco více, ať se raději loví v jiných vodách.

4 27.07.2018

"Občas si vzpomenu, že jsem zapomněl". Krutá, bolestně pravdivá věta člověka, který každý den ztrácí kousek svého já. Přesně tak vnímám krásných pár myšlenek, poskládaných v útlou knihu, která vlastně knihou neměla být. Určena všem, kteří milují slova a nemají rádi čísla, aby pochopili, že čísla se neobejdou beze slov a slova bez čísel.
Kdo čeká nosný příběh, chce se dozvědět něco více o nemoci, která zanechá jen prázdnou lidskou schránku, ať raději zaloví v jiných vodách. Ten, kdo hledá naději v beznaději, pár povzbudivých slov, je na správné adrese.

18 17.07.2018

Obvykle nepíši komentáře ke knihám, které mě zklamaly. Poslední paní Parrishová je možná myšlena jako pohádka od bratří Grimmů pro dospělé - potom by to bylo v pořádku - i když kvalita podprůměrná. Nicméně pokud to autorky myslí vážně, tak je to smutné. Od knih tohoto typu sice neočekávám moc, ale chci se nechat unést na vlně fantazie autora (odpouštím i nereálné situace), ale tato kniha je opravdu ztracený čas pro milovníky psaného slova - rozhodně to není oddychovka, zkušeného čtenáře může přivést k nepříčetnosti.

3 17.07.2018

Jsem na rozpacích - ne z knihy, ale z komentářů - "sběr hub, čtivá kniha, pamatuji si na recepty, absence lyrické psychologie, vztah k přírodě se nedá ztratit". Všem se omlouvám, možná jsem si příběh přibásnila, ale pro mě je to kniha s přesahem naší malé země. Mycelium vnímám jako synonymum pro vnitřní pnutí, pro všechny ty pocity, které se nemůžou dostat na povrch. Já sama bych se zachovala stejně, některá klišé prostě nelze prolomit a někdo se musí obětovat.
Když vezmu v úvahu námět, který je tolikrát zpracovaný a autorce se to podařilo úplně jinak a "po česku", čehož si velmi cením, dějová linie, vykreslení postav a nádherná čeština, nevím, co mám kritizovat. Příběh mě doslova "vcucnul" a "vyplivl" se spoustou otázek na poslední stránce. Tomu se přece říká "velký román". Mám takový nepříjemný pocit, že neumíme být dostatečně hrdi na někoho z našich končin, kdo umí, což paní Hanišová dokazuje již druhou knihou.
Srovnání s poeticko-lyrickým dílkem "Do tmy"mi na mysl nepřišlo. Paní Bolavá vládne nádhernou češtinou, ale u její druhé knihy se ukázalo, že "neklouže po povrchu", ale bruslí na tenkém ledě. Bohužel jí chybí dar ukočírovat příběh a dovést ho do konce.
Pro mě kniha nebyla ani čtivá, ani o houbách, ani o vyšinuté hrdince. Je to velká kniha, lepší už se paní Hanišové nepovede a doufám, že nedostane ten hloupý nápad napsat pokračování.

24 10.07.2018

Musím ocenit originální myšlenku propojení, není to vůbec jednoduché spojit osudy několika lidí tak, aby to nevyznělo lacině, či spíše chaoticky. Autorce se to povedlo na výbornou, děj sice mohl více gradovat, ale je to prvotina. Beru i to, že se jedná pouze o určitou etapu v životě tří žen (ač zcela zásadní), autorka se zřejmě na silný příběh, ze kterého bych se získala informace o osudu Smity, společnosti v Indii atd., necítila. Osud Sarah by taky mohl začít už v dětství, rozvody a život matky samoživitelky a vrcholové manažerky by byl jistě také zajímavý pohled a Itálie, spíše Sicílie dnešních dnů to by byla teprve lahůdka. Vzít do ruky tento námět Wiliam Styron, byla by to klasika. Co mě ale opravdu mrzí, proč měla autorka potřebu zdůrazňovat, že ženy jsou odkázány na sebe, svět mužů se scvrkl na nerozhodného a zoufalého manžela Smity a pomocníka Sarah. Feminismus z knihy doslova čiší a já opravdu nejsem feministka. Je to volba každé ženy a právě to, že jejich životní osudy a postavy nejsou detailněji vykresleny, je staví do role jakýchsi novodobých světic.

5 26.06.2018

Po rychlém přečtení jsem zkonstatovala: "Velmi dobrá prvotina" a myslela jsem, že tím jsem ukončila svůj vztah s ukázkově dokonalou Mady. Je to už několik týdnů a na. spoustu otázek odpovídám jejími slovy - "Nejdřív vyfoukat vlasy, potom nanést rtěnku", "Když se rozhoduješ, kým chceš být, ujasni si, kým být nechceš" - moje rada dceři. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se z pro mě neznámých důvodů už dlouho nenavoněla květinovým parfémem - "Květinové parfémy se snaží skrýt zápach". A tak jsem četla znovu a pomalu. Příběh jsem tentokrát už ani moc nevnímala, ale našla jsem v knize spoustu krásných slov, které se často bojíme říkat, stejně jako pravdu a zaplétáme se v klubku milosrdných, společensky nutných, nezbytně potřebných a jiných lží. Mady se toho nebála a ač mi svou všeobjímající povahou poprvé až lezla na nervy, kéž by bylo více lidí mezi námi, kteří nejsou lhostejní.

8 03.06.2018

Četla jsem první knihu Celeste Ng, umí s dokonalým nadhledem vykreslit americkou morálku, černobílý svět dobra a zla, předsudky, tlak na úspěch. V takové společnosti je logické, že existují dokonalé protipóly, což je tématem Ohníčků. Celest Ng zanechává své čtenáře s mnoha otázkami, na které si musí odpovědět sami. Každá z postav byla pro mě - někdy při větší dávce fantazie - pochopitelná, chybující, lidská. Ač příběh začíná téměř jako dívčí románek, postupně se rozplétá více osudů a přibývá množství otázek. Co je správné? Nesoudím, každý má svůj svět, který se může během chvilky zhroutit jako domeček z karet. A právě tehdy je někdy lepší všechno spálit, aby se mohl zrodit nový život. Tak nějak vnímám život i já a je to celkem jedno, v jaké zemi člověk žije. Inspirující pro všechny věkové generace.

12 02.05.2018

Tento román je důkazem, že někdy je lepší dát si odstup pro vyřčený ortel. Úvod byl táhlý a drásající jako dlouhé ponuré zimní dny, skvělý nástin - snad jen trochu dlouhý - pro následující bizarní zápletku. Spisovatel mě prostřednictvím své knihy utvrdil v tom, že stáří a celkově proces stárnutí je velmi bolestný a nelze se na něj nijak připravit, vědomí blížícího se konce života, ať už ze svého hlediska spokojeného, či s pocity nenaplnění, ocitáme se všichni ve stejné - neodvratné - situaci. Někteří své chyby bagatelizujeme, jiným jedna osudová chyba doslova utne život na dlouhou dobu, někdy navždy. Každý z nás se vidí určitým vnitřním pohledem, někdo je k sobě až příliš shovívavý, někdo až příliš krutý. Příliš krutý byl k sobě hlavní hrdina, nikdy nedokázal nalézt pocit vnitřní spokojenosti a události, které se spustily s příchodem důležité ženy jeho života ho donutily začít přemýšlet nad svým životem a konáním. Sám vidí, jak se dosud vyhýbal navázání citových vztahů, před nimiž dosud utíkal a najednou mu to okolnosti nedovolí. Konec je předvidatelný, nicméně za mě to stačilo a představa druhého dílu mi přijde stejně bizarní jako kniha sama. Nějak si neumím představit tzv. "happy end" a ani tklivé zakončení by pro mě nebylo to pravé ořechové. Shrnuto - otevřený konec jako živná půda pro pokračování mě zklamal.

6 17.04.2018

Měla jsem příliš veliká očekávání a ač je to silný příběh, všechno zapadá "do žloutkového věnečku", občas se to stane, nejsem cílový čtenář. Určitě mě ovlivnily mé osobní antipatie k postavě Hany. A pro mě už to bylo příliš mnoho tragédií, které otupily mé emoce. Krásně se to četlo, scény z koncentračního tábora jsou poskládány dosti kostrbatě, kdyby je Mornštajnová spíše jen naznačila, vyhnula by se historickým nepřesnostem. O tragédii v podobě břišního tyfu, která vypukla ve Valašském Meziříčí v roce 1954, jsem opravdu nevěděla, autorka skvěle vylíčila na osudu jedné rodiny tuto událost. To byla pasáž, kdy jsem cítila velký smutek a tak nějak jsem čekala vzestupný trend. Tento námět byl na román, který by šel až na dřeň postav, do těch několika stran nebylo možné napsat to lépe, ale pro mě je to zkrátka málo. Nicméně jsem šťastná, že Alena Mornštajnová píše a opravdu krásnou češtinou, Slepá mapa mě velmi oslovila a svůj postoj k Haně beru spíše jako můj problém.

8 18.03.2018

Bohužel jsem se přesvědčila, že styl J. Picoult je je v poslední době stále dle stejného scénáře. Tlak na emoce, skrytý pod rouškou řešení vážného problému, překombinovaný závěr, jeden by nevěřil, co vše je možné a kvantum postav, takže čtenář se ztrácí a libuje si, jak je ta kniha hodnotná, není přeci jednoduché se v ní zorientovat. Co musím autorce přiznat, postavy dokáže vykreslit věrohodně, nicméně vždy jsem se alespoň dozvěděla blíže něco mimo četbu (život slonů, II. světová válka). Přiznám se, že jsem to spíše přelouskala, pro mě zůstane nádhernou knihou Vlk samotář a bohužel jsem ještě nečetla ranou četbu, což napravím. Ale tato kniha mě opravdu za srdce nechytla.

2 27.02.2018

Jsem překvapena, že i "notoričtí" čtenáři nepoznali, co se mladému autorovi, navíc Švýcarovi, podařilo, v čem spočívá podstata knihy. Je zbytečné pitvat se v detailech, zda mladý autor může sám pátrat na vlastní pěst, zda "láska" byla jen podvodem, co je překombinované a špatný překlad zdrobněliny jména Marcus. Je to americká tragédie, pokrytectví, přetvářka, svět neomezených možností, prostě americký sen. A že se něco takového povede "neameričanovi", je skvělé a zkuste si knihu přečíst ještě jednou. Možná se přestanete pitvat v malichernostech a zjistíte, že letošní Osudy a běsy jsou jen stínem americké tragédie, těžce tahané z paty a tady vám mladý spisovatel servíruje vše, co na Americe milujeme a zároveň nenávidíme. A právě z těchto důvodů odpouštím autorovi jeho mladické přešlapy. Baltimorští už byli jen slabým odvarem, pokus o "ten nejlepší román", který autora vynese na věčné pole slávy. Pravda o případu Harryho Queberta je román, který si jednou budete od tohoto autora pamatovat.

8 05.02.2018

Obsahuje spojlery.
Podívala jsem se na mapu v knize, kde je vyznačen Trofimovsk, místo, kde Lina a ostatní "nepřátelé" SSSR strávili dvanáct let. Zavzpomínala jsem, co všechno krásného i bolestivého jsem já prožila za posledních dvanáct let a představa, že bych de facto nežila, ve mně vyvolala úzkost, jakou jsem pocítila často při čtení knihy a musela ji odložit, abych zpracovala všechnu bolest, bezmoc, všechny dny a noci za polárním kruhem. Kniha je velmi emotivní, je dobré mít dopředu informace o zvěrstvu, které Stalin páchal ve třech malých, hrdých státech - Litvě, Lotyšku, Estonsku a samozřejmě nejen tam. Nejsem člověk, který by se lehce dojímal, ale po přečtení knihy mám slzy na krajíčku a děkuji za vše, co mám i nemám.

13 08.01.2018

Ve spoustě věcí souhlasím s Boby 17, trochu uspěchaný konec, ale .... nevyzněl do prázdna. Dvě dějové linie, to už je teď snad běžný styl psaní, nicméně tady mi nevadila, nicméně zejména v závěru bych "současnou" dějovou linii nejraději přeskakovala a naopak bych uvítala více detailů ze života Arkadije po příjezdu do Austrálie. Autor závěr zvládl skvěle, když uvážím, že Liam Pieper má 34 let, smekám. Kniha mi určitě dlouho utkví v paměti a to je značka kvality. Více nechci napsat, bohužel nedá se nespojlerovat. Každopádně doporučuji, kniha o odvrácené tváři cti, čestnosti, laskavosti - život sám. Ale za mně - jako žánr - literatura světová, thrillery - tak thriller ani náhodou.

1 18.11.2017

Já bych nebyla tak přísná, nebýt těchto knih, určitě se moje dcera nedostane k poezii. Můj šálek kávy (bohužel v češtině to taky není), ale taky už mám něco odčteno a odžito, nicméně v originále dle dcery nádherné (je jí 19). Inu, Virgininia Wolf ji zatím nezaujala.

Tak jsem asi jedna z mála, která nesdílí všeobecné nadšení a bohužel čas mě v tom utvrdil. Baltimorští ve mně zanechali jen úzkou stopu. Nicméně musím přiznat, že vzhledem k věku je Joel Dicker skvělý vypravěč.
Upozorňuji, že, komentář může obsahovat spojlery.
Znáte ten pocit, když se na něco strašně těšíte a potom to dostanete, jste nadšení a postupem času nadšení jaksi vyprchá. Vše, co je tu napsáno, je pravda - čtivý román, "módní střídání časových rovin", detailní vykreslení charakterů hrdinů. Ale chybí tam to něco, co by v tak silném příběhu mělo čtenáře chytit za srdce. Dětství je na mě moc rozvláčné, idealizaci rozumím (sama jsem kdysi chtěla maminku vyměnit za šik tetu). Čekání na "drama" mě neobyčejně iritovalo - už jen ten překlad - věřím, že ve francouzštině to zní uchu lahodně, v češtině "stalo se před Dramatem" mi naopak trhalo uši a pomalu už jsem ani neměla chuť čekat na den D. Něžné oslovování je běžné, ale Markusík už byl na mě trochu moc a happy end v podání smíření se hlavního hrdiny s minulostí a vykročení s milující a milovanou ženou po boku do budoucnosti, pro mě tuto knihu zařadilo téměř do červené knihovny. Bohužel, má očekávání nebyla splněna, ale neházím flintu do žita, zkusím ještě Pravdu o případu Harryho Queberta.

7 08.10.2017

Tak to je spíše sci-fi, hodně dobré, ačkoli tento žánr vyloženě nesnáším. Snad nebudu "spojlerovat", když napíši, že jsem se několik nocí bála usnout, ten pocit, co vše je možné. Změnila bych název "Druhé dveře". Každopádně jsem se začala více zajímat o spánek ve všech jeho podobách a co přináší.

2 23.08.2017

Začátek slibný, nicméně poté prachsprostý fanatismus, podivné nadpřirozené síly, naprostá dezorientace v ději i postavách. Allah akbar na každé straně třikrát a epilepsie pojmenovaná jako převtělení - to tedy ne. Fanatická obhajoba palestinského národa - chápu - ale zajímají mě fakta a děj je totálně plochý. Po dlouhé době nedočteno.

Já jsem se knihou prokousávala poměrně těžce, nechtěla jsem ji jen tak proletět, příběh samotný mi nepřišel novátorský, ale tato klasika se nikdy nepřejí. Mou pozornost stále upoutávala podobnost s jednotlivými místy, fragmenty děje, vykreslením osudů jednotlivých postav. Chvílemi jsem měla reminiscenci tuhého totalitního režimu, ocitla jsem se v gulagu, zažila formaci Tálibánu, hinduistické tradice, ženy v burkách a fanatické muslimy. Nemůžu říct, že by mě to rušilo, naopak jsem se v mysli vracela ke svým oblíbeným knihám a přiřazovala je konkrétním situacím. V postavě staré dámy jsem se dokonce dostala až k H. Murakami a jeho 1Q84. A samozřejmě už po přečtení obálky mi naskočila Vnučka pana Linha. Taková milá sumarizace mých oblíbených knih. Naprosto oprávněně udělena cena Magnesia Litera, ale pro mě spíše za odkazy na knihy, které autorka jistě také četla a chytly ji za srdce.

7 19.07.2017