Lenka.Vílka komentáře u knih

Fakt číslo jedna:
Knihu jsem už četla počtvrté, ale dočetla až teď...
Fakt číslo dva:
Fakt číslo jedna jsem vždy aplikovala před třicítkou, po ní mě začaly bavit hodně jiné věci než před ní, takže chápu a dává to smysl...
Fakt číslo tři:
Už během čtení začátku knihy mě děsilo, jak je aktuální i v roce 2021, a do konce knihy se to stále prohlubovalo, což se o 3/4 vydaných v roce 2021 nedá říct, že je budou lidi číst i za X let, byť teď je to (povrchní) hitovka...
Fakt číslo čtyři:
Oblíbila jsem si postavu, která mě během předchozích čtení neskutečně prudila. Teď už všechno chápu. To dobrý i to zlý. I to, co bude ještě velký průšvih...
Fakt číslo pět:
Tohle vážně není kniha na přečtení a hned psaní komentáře, protože se o ní musí vážně hodně dlouho přemýšlet. Četla jsem týden, ale budu na ní myslet asi ještě měsíc. Až tak silný obsahuje myšlenky...
Fakt číslo šest:
Tohle není jenom obyčejné sci-fi. Je to koláž mnohem víc žánrů, která vytváří dokonalý celek a nejspíš to je obraz, který už nikdo po autorovi znovu (podobný) nenamaluje, byť by se snažil sebe víc...
Fakt číslo sedm:
Naprosto chápu, proč Duna někomu může znít jako slátanina...viz fakt číslo šest...
Fakt číslo osm:
Pokud máte rádi primárně akci, není to kniha pro vás. Já mám akci ráda, vážně hodně. Jenže taky mám ráda dobře vykreslený svět, kde pochopím, kdo a proč co dělá, protože ho předtím autor kompletně rozebral. A to je zde zvládnuté perfektně. I za cenu, že kniha půjde pomalejším tempem, protože stojí na dialozích. U knihy se musí přemýšlet. Což jak zjišťuji, v současném světě dělá hodně čtenářům problém. Když to musí dělat, kniha je otravuje. Možná proto se stále čte kniha z roku 1965 i v roce 2021. Viz fakt číslo tři...
Fakt číslo devět:
Je mi jasný, že pokračování bude ještě značně náročné. A na to se moc těším...
Fakt číslo deset:
Z vody veškeren život pochází...

Oblíbila jsem si postavy, děj byl úžasný, celý ten svět je fascinující a všechny jeho aspekty jsem chápala. Jasně, jiný by to napsal na polovinu obsahu, vynechal blbosti a přidal akci...a udělal by z toho současnou moderní "hitovku pro masy"... :D Ale jsem ráda, že je to starý a takhle napsaný  :)

53 21.10.2021

Měla jsem chuť na něco nenáročného u čeho vypnu. Jistě, tohle není téma na klidné nedělní odpoledne, ale na knihu jsem se chystala tak jako tak už dlouho, takže dva v jednom. A já se tak pustila do knihy Řbitov zviřátek.

Začátek knihy jde pozvolna. Jako hodně moc. Což naprosto chápu. Aby čtenář poznal postavy. Aby si je oblíbil. Nebo naopak. Nebo aby zjistil, že Louis možná není takový kretén, jak se zdál na začátku. Protože to je právě on, kdo musí řešit všechny ty nepříjemné situace. Kdo musí udělat všechna rozhodnutí.

("Kocour teď spával jako špalek. Jako zabitý.")

Tahle kniha je hodně o lhaní. O tom, jak lžeme sobě, jak lžeme ostatním. Jak lžeme sobě, když lžeme kvůli svým dětem, že je to kvůli nim, když je to vlastně kvůli nám. Je taky o lásce, k našim dětem, kvůli které to všechno lhaní vzniká. A taky o tom, co se schovává v lese...

Naprosto bych souhlasila s tvrzením, že kniha je nejděsivější knihou autora. A pokud čtenář pochopí, co je onen míněný děs, užije si knihu. Pokud ne, bude říkat, jaká to byla nuda. Nejde o to, že s každou kapitolou knihu odhodíte podělaný strachy. Asi si někteří mysleli, že v každé kapitole na ně budou skákat zombie zviřátka. Potom chápu, že může být nějaký čtenář v šoku, proč rozumný vzdělaný člověk může podlehnout a udělá, co Louis udělal. Na to mám jenom jednu odpověď: nepochopil jsi, o čem tam kniha je. Z prvního i druhého důvodu.

Zde jsou tady navíc rozebraný dva nejhorší strachy. Smrt obecně. Jak jí předejít, jak se s ní smířit, co je po ní. A smrt velice konkrétní. Ta nejhoršího druhu. Ztráta dítěte. Jak jí předejít, jak se s ní smířit, co je po ní. A jak jí ochcat. Ale nic není zadarmo. Nikdy. A proč je tak snadné podlehnout, když znáte risk. Což pro mě bylo mnohem silnější, než tajemno za tím, proč se ty věci na hřbitově dějí. To bylo na druhém místě. Byť je to spolu propletené. Možná proto je to tak univerzální kniha, ve které si každý najde přesně to, co on sám konkrétně hledá.

("Někdy je lepší být mrtvý.")

Protože ty myšlenky, ty výmluvy, to bylo děsivý! To je ta děsivá část. A ve výsledku je kniha strašně smutný a depresivní čtení. A byť jsem na pocity zmaru, neštěstí a různých způsobů ztrát u mistra zvyklá, tohle na mě bylo i tak dost náročné.

Velké plus za citaci z povídky, která se stala mou hodně oblíbenou ;)

A druhé velké plus za konec. Když je takhle napsaný konec povídky, vždycky skáču metr vysoko. Když je to u beletrie, tak to dost lidí bere jinak. Já ne. Úžasný!

45 26.10.2021

Koukám, že tady nemám komentář, tak napravuji. Četla jsem vydání z roku 1991 někdy před sedmi lety nebo tak.

Kniha se mi líbila. Ale myslím, že by se mi líbila víc, kdybych před ní nečetla knihu My od Zamjatina. Problém je v tom, že knihy si jsou dost podobné a dokonce jsem i někde četla komentář, jak ten Zamjatin od toho Orwella nestouďně opisuje. Ano, to je na WTF. Ale 1984 je prostě slavnější, protože obě knihy lze sice stále aplikovat do naší doby, ale Orwell trochu víc. Problém je ten, že když kouknete na historii knihy, Orwell neměl co ztratil. Chápu jeho větší údernost. Neodnesl to jako Zamjatin, aby mohl dál psát...
Jinak právě v tom mém vydání (nevím jak v ostatních) to bylo napsáno. Že se za to autor nestyděl a přiznal to. Že se inspiroval jak knihou My, tak knihou Brave new world. Na tom asi něco bude, protože za mě jsou obě knihy lepší. Ale dát knize kvůli tomu o hvězdu méně nemohu. I přes všechno by to nebylo fér...

41 12.12.2018

Nemám ráda tuhle větu: "Kdo nemá rád zvířata, tak nemá rád lidi." Já lidi moc nemusím, to ví každej, kdo mě zná, takže obracenou cestou bych neměla mít ráda zvířata. Nemám žádný, nikdy mít nebudu a nechci. Proč? Protože je mám ráda. Tímto zdravím sousedku z vedlejšího vchodu, která si venčení labradora (!) představuje tak, že ho pustí na trávu před barák, než dá cígo. Proč bych měla mít ráda lidi? Jo, a proč tohle píšu u knihy vo stromech? Asi proto, že je to úplně stejné jako s těma zvířátkama. Jenže dost lidí to tak nevidí. Přeci jen je ten pes na pohled mnohem roztomilejší než ten strom na kterej chodí chcát. Že? Strom si prostě stojí v ulici před barákem, kde s tím psem hezky v teple vegetujete. Ale není to věc, je to strom. Ale psala jsem to už u jiné knihy. Trochu mi přijde, že teď je těžké (dostali jsme se tam sami) udělat něco správně. Rozhodnu se, že budu fér ke zvířatům a přestanu je jíst. Vykácíme stromy, aby bylo na moje nové žrádlo. A umře při tom dost zvířat i stromů, ale dost lidí vidí jenom to, jak je teď ta kráva šťastná. Ale už nevidí, jak je všechno se vším propojené (to jsou většinou mladá děvčata opičící se po nějaké hvězdičce). Jenže všechno je se vším propojené. Už dávno jsme zapomněli, jak máme být přírodě vděční za to, že vůbec je. A byli bychom my, kdyby nebyla ona? Hmmm...

(Samozřejmě, že za ty špatný věci a změny si člověk může sám. A kdo to popírá, je...ne, tohle je pozitivní komentář, žádná sprostá slova...)

Kniha obsahuje dost zajímavých postřehů, laik se i něco nového dozví a líbí se mi, že je to psané s takovým lehce naivním přístupem a náhledem, ze kterého ale cítíte neskutečnou lásku a respekt. A pokud rádi chodíte do lesa, sami jste si dost věcí museli všimnout. A tohle vám to všechno hezky sesumírovalo.

(Ale zase. Tohle si přečtě ten, kdo chce, kdo chápe v souvislostech, kdo vnímá věci kolem sebe. Ten, kdo by si to měl přečíst především, ten si knihu nepřečte.)

Je ale jedna věc, se kterou jsem stále na vážkách. Požáry. Požáry jsou blbý, když sebou berou i lidské obydlí, a nedej zvířata, to lidi ve zprávách i obrečí. Pravdou je, že hořet v přírodě prostě musí. Ať už řízené vypalování přírodou samotnou či nechtěné hoření, které bohužel bere i ty životy. Vždyť jsou stromy, které bez toho ani nevyklíčí a nepředají "své vědomosti" dál! Ale když je to moc a v místech, kde to není přirozené, to je špatný. Ale...není na druhou stranu krásný potom pozorovat, jak se o sebe příroda sama postará? Je mnohem komplexnější a přizpůsobivější než velký myslící člověk. Stejně se mi nejvíc líbí pohled na skálu a tam nic, zase chvíli nic, pak ještě dlouho nic a najednou...hele bříza.

Zmiňované zahradničení v příkladu promíchávání druhů jako v lese, je kapitola sama o sobě. (To jak jedna rostlina využívá (ne zneužívá ke svému prospěchu) druhou a žijí spolu v symbióze a vzájemně se podporují, potřebují, aby jim bylo lépe.) Spousta zahrádkářů to má u sebe hezký, ale je pravda že u nás na zahrádku už nemůžu chodit zadní brankou, protože tam ty debilové hází všechno, co má přijít do kompostu. A potom se diví, že mají podrytej plot, když si tam ty prasata vyhazováním špatných jablek sami zvou. Všechno se vším.

(A jelikož se blíží ty Vánoce...stromek už je přesunut do skleníku, aby se připravil na teplo a za chvilku půjde domů. Samozřejmě kontejnerový. Ale na druhou stranu, což je opět to propojení. Vzpomenu si na to, až zase budeme sbírat stromky od popelnic v okolí na stěpku (tak nepruďde a prosím všechno dolů, ať mám míň práce ;) dík. Protože kvůli tomu nebude cesta do lesa, kde se to přeci "neválí jen tak".)

Chápu, dost lidí nad touhle knihou a jejím obsahem mávne rukou. Jsou to jenom stromy. Nemyslí jako lidi a nejsou roztomilý jako psi. Já teda nevím, ale pes je sice roztomilej, ale co vrací, díky čemu můžu jako člověk přežít? (Kdy jste si naposledy přečetli o statečné záchraně čivavou turistu, chápeme tedy, jak to myslím). Možná proto to u mě doma vypadá jako v džungli, ne jako v zoo...

Vtipná storka na závěr...přestože to sem nepatří, ale to je mi jedno:
Začalo pršet, tak jsem rychle zaběhla pod střechu a potom už tak nějak zapomněla, že jsem zapomněla koště opřené o strom. Je to oblíbený strom. Veverka si do něj schovává oříšky (je fakt dobře rozvětvenej) a taky na něj chodí strakapoud. A teď k tomu košteti. Na konci hliníkové tyče je korkový špunt. Takže je asi jasné, kam ta storka směřuje. Strakapout svačí na stromě a najednou svačí konec koštěte. A že se fakt rozjel, šikula! Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak by mě potom důvod té díry ani nenapadl...

Pro mě top kapitoly:
Je to strom, nebo není?
Co je tvoje, to je moje?

Moc se mi líbilo, jak je knih psaná. Způsob, slova, přirovnání. Jenom škoda, že se kvůli své životní praxi autor věnuje víc určitým druhům stromů. Asi je má prostě raději chápeme proč, že? Tak snad příště i jiné...

40 07.12.2019

Dost často přemýšlím nad tím, jak by se lidé zachovali, kdyby nakonec zjistili, že je někdo jiný ve vesmíru. Co by udělali? Vyslali by tam delegaci nebo na ně namířili atomovky? Nebo by nejdřív vybombovali sebe navzájem, protože by se neshodli na tom, kdo bude v té delegaci? V každém filmu se přeci příchozí ptají po mluvčím lidstva. A kdo by to byl u nás? Hmm...

(Je to pořád stejné. A s tím míra mého negativismu a nedůvěry v lidi nemá vůbec nic společného.)

("Tak vyspělí tvorové, jako jsou Rámané, určitě pozvdvidli na odpovídající úroveň i morálku. Jinak by se zničili navzájem - stejně jako se to málem podařilo nám ve dvacátém století.")

Tenhle kousek krásně ukazuje, že tahle kniha bude vždycky aktuální. Jenom si tam časem lidé budou měnit století. Protože my jsme lidi, my nikdy nebudeme mít odpovídající morálku tomu, jak budeme víc vyspělí. To je důvod, proč si stále myslíme, že jsme ve vesmíru sami. (Nebo hledáme, doufáme, ale větší mírou doufáme, že nic nenajdeme.) Třeba nejsme, ale jim smítka prachu, která si tak honosně říkají lidi, opravdu nestojí za to obtěžování. Třeba prostě oni o průzkum nestojí...

V tomhle příběhu se tedy rozehrajeme hned několik kol:
- Zvědavost lidí, kteří musí všechno prozkoumat...protože my máme skoro až nezdravou potřebu všechno vidět, vědět a prozkoumat. Ale většinou zapomínáme na jednu věc. Nepoučíme se...

- Paradoxne zároveň strach z neznámého, protože nevíme, zda nám to chce nebo nechce ublížit...nemám tušení, jak bychom se jako lidi bránili. Koukněte na nás. Jsme jenom směšný drobky v galaxii, který si myslí, že jsou něco víc...

- Dilema, které vznikne z toho zkoumání, zda to druhá strana nebere jako útok, a nezmění proto svoje přátelské/neutrální úmysly. Následkem čeho je to potom chyba koho? Jich pochopitelně, že...

("Vykládám si to tak, že máš nějaký plán, Rode." ... "Ano, kapitáne. Je opravdu docela jednoduchý. Musíme jenom zneškodnit tu bombu." ... "Ech. A jak navrhuješ, aby se to udělalo." ... "Štípačkami." ... A já dodávám: stačí mít štípačky, šroubovák a lepící pásku a nikdo tě nepřemůže  ;)  nic lepšího lidstvo nemá šanci vymyslet! Nikdy!)

Vážně skvělá kniha. S naprosto vtipnou pointou, která nás lidi jako druh musela solidně nakrknout, ale nic jiného si nezasloužíme. Za mě nezasloužíme...

Chtěla bych říct ještě jednu věc. Mě všechno odhalené naprosto vyhovovalo a líbilo se mi, že jsem se dozvěděla jenom to, co jsem se dozvěděla. Tak snad mi to pokračování nezkazí...

(Kdybych četla dřív, tak si taky myslím, že je kniha nezfilmovatelná. Ale teď už víme, že adaptace je v dobrých rukách.)

39 24.08.2022

Moc se mi líbila Houbařka. Vlastně jsem se k té knize dostala přes knihu Do tmy, ale ta byla tehdy v knihovně pučená. Tak tady mám konečně Do tmy. Nechci knihy porovnávat. Jenom řeknu, že se mi obě libily asi tak na stejno, obě byly totiž naprosto vynikající. Každá je totiž úplně jiná, přestože jsou si podobné. Třeba tím, že ve vás text zůstane ještě dlouho po přečtení. A tímto dávám pusu na zip a o Houbařce nepadne ani slovo ;)

Stránku po stránce jsem příběhu a knize propadala stále víc. Autorka mě do tmy táhla úplně stejně jako svojí hrdinku. Protože on je háček v tom, že problémy nezmizí, pokud se budete dívat jinam. Nebo je přikryjete něčím, co máte rádi, aby se z toho nakonec stala obsese, která vede přímo do pekel, a vy máte tedy potom už jenom dvě možnosti. Postavit se démonům minulosti a nebo bojovat s bolestí přítomnosti, protože je až moc těžké zvládnout obojí najednou.

Autorka tedy ono odhalování zvládla na jedničku. Doplňte si sběr jakoukoliv jinou závislost na potřebu, aby se vás život zklidnil, ale vy to přeženete, a jste tam. Vtažení do tmy.

Přidejte k tomu neskutečně skvělý projev autorky ve výběru slov. Jde si to klidně jako voda, rozebírají se činnosti a pocity a najednou...bum...autorka to rozčísne něčím, co byste v tom textu nečekali.

Nedoporučuji těm, kteří chtějí mít slovo od slova všechno vyřčeno. Kterým jsou málo náznaky, protože jejich vlastní zapojení se do příběhu je nebaví. Těm, kteří nechtějí používat hlavu a svojí představivost.

39 30.05.2020

Mistr mě pobavil hned na začátku. "Po Dni práce stojí deseticentové pivo úplný pakatel." Hned jsem si vzpomněla na povídku Letní hosté. A hele, to bylo překvapení, o čem se potom vedla řeč. (V knize jako Letní lidé, asi se překladatelka nekoukla, zda u nás vyšlo nebo ne, aby to sladila, stejně jako v případě dalších zmiňovaných reálných děl, bylo tam toho víc, co nevědělo). Asi jsme s Kingem už kompletně na stejné frekvenci.

A potom Al řekne, co vlastně po Jakeovi chce. A on souhlasí. Ale předtím, než přejde do "hlubokého utajení agenta vylepšovače minulosti", nejdřív je třeba provést malý test. A mě to vůbec nevadilo. Co to bylo za test a kde se odehrával. A jaké postavy tam potkáme. Vyčítat to autorovi je ujetý. Je to prostě King. To on prostě dělá! Jasně, kdo nečetl To, si bude říkat: "Proč se s těma frackama tak vykecává? A co je mu do nějakýho Derry?" No, ten ať v ten moment knihu raději zavře a veme do ruky něco jiného...

Jenže onen test a jeho následky, které vidí Jake v přítomnosti, způsobí mnohem větší akci. A je pravda, že jsem byla překvapená, že na to měl. Fakt, jo..

A teď to řeknu upřímně. Cestování v čase je pro mě náročná věc. Moc se v pravidlech toho všeho nevyznám. A je pravda, že každý autor k tomu přistupuje trochu jinak. A třeba si i něco svého vymyslí. King si zvolil cestu, že když se provede zásah a třeba jenom "posunutí židle", ovlivní to přítomnost. Člověk se už nemůže znovu vrátit, aby ji posunul ještě o trochu. Musí se vrátit, aby ji posunul a zároveň ji posunul ještě trochu víc, protože návrat všechny změny smaže. Ale jak dlouho může zkoušet, jak má ta židle být daleko?

Takže mě zajímalo, co se všechno v knize stane. Protože podle mě nejde udělat jenom to, že tam přijde a někoho zabije. Přeci jen...konspirační teorie, že?

Kniha ukázala, že je sice King králem hororu, ale zároveň potvrdila, ještě tu druhou věc. King je králem charakterů, které často zasazuje do kulis hororu, to jo, ale on to umí i jinde  ;)

Protože mi přijde, že jenom on si může dovolit (a lidi mu za to poděkují) napsat na tolik stran tenhle příběh. Přeci jen příběh začíná dost let před tou velkou akcí. A do té doby musí Jake něco dělat. Nejde jenom zabít Leea během prvního setkání. A překvapivě čtvrtá část je z jednoho úhlu pohledu vata. Ale z toho druhého pohledu, je ta vata tak strašně dobře napsaná a na konci je jasný, proč tam musela být. A protože konec už tady přede mnou bez označení spoileru vykecali jiní, já to sem tedy nebudu psát. Přečtěte si buď knihu nebo ony komentáře. Napíšu sem jenom jedno. Král hororu? Vždyť místama to byl doják jako vod Sparkse!

"Sarkastičtí lidé bývají pod tvrdou slupkou hrozné měkkoty. Já nejsem jiná."

Pouze jsem trochu zmatená z názoru, že tahle kniha je "Kingův vlhký sen". A já to prostě nechápu. Protože je to tak trochu napůl. Buď jako výčitka nebo klobouček (podle toho, zda se čtenáři líbilo nebo ne, nejspíš).
Spisovatelé (rozdíl mezi spisovatelem a autorem knihy jsme si vysvětlili minule) mají dvě cesty své kariéry:
- psát o tom, co oni chtějí a protože jsou tak dobrý, vždycky se to prodá. Případně, co by chtěli sami zažít nebo trochu tak nastrkat, co sami zažili...
- psát o tom, co chtějí čtenáři, převážně v rámci módních vln, absolutně nereálné, ale dobře se prodávající též...

Když máte něco v sobě, díky čemuž zvládnete napsat příběh poté, co v popelnici na papír najdete plechovku, celou historii rodiny, která ji tam odhodila a proč to udělala, jste dobrej spisovatel. Když chcete o něčem napsat, tak to prostě napíšete.

A potom je tady ta druhá skupina. U které si říkám: "Vážně? Tohle by chtěla autorka zažít? Tohle chtějí zažít čtenáři a čtenářky? Nebo to chtějí zažít pouze v knize, protože ví, že to není reálné?"

No, na to mám jenom jednu jedinou větu:
"Víc příběhů jako je Dallas 63, protože tam bych si klidně s Jakem místo vyměnila, protože to je lepší fantazie než to, že mě na dovolený unese mafianský prase a má to jako bejt romantika."

(Mě se ta milostná linka v knize vážně líbila. Epická láska časem i prostorem, která rozhodne, co je důležitější. Proto byla ta prostřední část knihy tak dlouhá a důležitá. Aby se na jejím konci jasně ukázalo, co je na světě nejdůležitější. Akční červená knihovna, děkuji za nalezení slov...)

Můj třetí kulturní skok na tohle téma dopadl dobře. Děkuji  :)

38 20.08.2021

(SPOILER) ("Myslím, že tohle je horor. Přesvědčte se sami.")

Pokud bych měla popsat začátek jedním slovem, použiju: miloučké. To mě rozhodně jako první napadlo při čtení ukázky, než jsem knihu měla v ruce. Četla jsem to cestou z práce a přestože to byl den docela na prd, ta ukázka mi hned zlepšila náladu. Moc jsem se tedy na čtení těšila. A bylo to skvělé.

("Když už jsou mrtví, musí mluvit pravdu. To jsem tehdy v šesti letech nevěděl, jenom jsem si myslel, že ať živí, nebo mrtví, dospěláci říkají vždycky pravdu. A že Zlatovláska je normální živá holka. Byl jsem prostě ještě hloupý dítě. Ale že bych věřil, že tři medvídci umějí mluvit, tak to zase ne.")

Zajímalo mě, kdy se to zlomí. Protože ten příběh je hodně dobrej. A ze začátku značně nenápadnej. Je to hezké přeci, že? Vidět mrtvé lidi? A pokecat si s nimi? Možná když usnuli ve spánku. Ale rozhodně ne, když je třeba sejme bus :/

Protože mě vážně přejela husina, když se změnila pravidla. A první duch po týdnu nezmizel. Protože kdo je, bylo samo o sobě dost drsný. A to potom bylo ještě drsnější. Byť trochu rozmělněný způsobem vyprávění. Na to bych použila slovo: odlehčené. Navíc mám moc ráda vyprávění v první osobě, kde vypravěč nejde s příběhem, ale už je na jeho konci a může si dovolit vsuvky do něj a tím pádem si i trochu pohrát s lineárností. Přesto byly poslední stránky hodně náročný a ty úplně poslední...možná kdyby Jamie nebyl takovej sympoš, bylo by mi to nejspíš jedno. Ne každý autor mě udrží i v téhle časti. Byla jsem dojatá...

Později je trochu jiná duchařina. Nejenom o cizích duších a cizích duchách, ale i o těch našich a v nás. Na To se teprve chytám, tak doufám, že až knihu budu číst, tak mi jedna věc v téhle knize určitou věc v ní nějak moc nevyspoilerovala. Blbej Google! Ale na vysvětlení spojitosti jsem si neklikla  :D  to zjistím až potom  ;) A možná až potom to ocením víc  :)

37 16.11.2021

Upřímně? Když jsem zjistila, že kniha vyjde, byla jsem zmatená. Nechápala jsem důvod. Že to je kvůli penězům, mě napadlo hned. Ostatně to samé jsem si myslela i o Co by můj syn měl vědět o světě, která mě nakonec uhranula. Jenže...

Tahle kniha byla nádherná. Jasně, jede se na city. Ale na co jiného by se v knihách mělo jet? Kresby jsou nádherné, příběh je lidský, až to bolí. Asi jako ostatní Backmanovi knihy. Musí vás chytit příběh za tu část vás samotných, kterou si chráníte nejvíc. A nám všem, kterým stýská, že ti nejdrahocenější lidé (sorry rodiče) jsou už pryč, a nemá nám kdo připomínat, že stejně bylo nejlíp na lavičce se zmrzkou, tahle kniha vykouzlí úsměv na tváři. I přes to všechno smutný.

Cheers to us!

("-Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí.
-A co jsi napsal?
-Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý.
-To je velmi dobrá odpověď.
- Viď?  Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidé se smějí.
-To jsi taky napsal?
-Jo.
-A co učitelka?
-Ta mi řekla, že jsem nepochopil zadání.
-A co ty na to?
-Že ona nepochopila odpověď.
-Já tě mám tak rád.")

37 27.02.2019

Začala bych celkovým designem. Pohádka je pořádná bichle, má přes sedmset stran. Ale zároveň je trochu jiná než ostatní knihy vydavatele. Jiný font a řádkování. Písmo je roztaženější a mezery mezi řádky jsou větší. Nejsou to tedy tedy žádné nahuštěné blešky, které mohou kazit dojem ze čtení. Ano, trochu to nafoukne knihu, ale to nevadí. Kniha je "kingovsky" rozdělena do kapitol, které obsahují číselné oddělení do podkapitolek. Navíc každá kapitola obsahuje vždy slovní spojení (tři až šest), které vám zhruba shrnou, co se v kapitole stane (a je to vybrané tak dobře, že se nic nedozvíte dřív, než máte, Stevie přece není žádný nemotora). Pokud si pamatujete, na co to má odkazovat v rámci literární historie, užijete si v knize ještě spoustu dalších věcí. Ale o tom později. A pokud si to nepamatujete, nic tolik vážného se zase neděje. Děj to neovlivňuje. Naopak, nemusíte si říkat: "Já jsem fakt starej!".

Rozhodla jsem se, že nebudu zmiňovat "hon za devatenáctkou" a různé odkazy do jiných děl autora. To nechám na každém čtenáři, ať si hledá a hraje sám. Přesto bych ráda zmínila, že podobně jako v Prokletí Salemu, kde svým pojetím vzdává King poctu Shirley Jackson, tady se vydal ještě o trochu hlouběji. Tak hluboko, až za Lovecraftem, kterého autor počítá mezi své nejoblíbenější (a spoustu dalších autorů, na které doslova odkazuje) a několikrát se pokusil i o podobné útvary. Kde nejvíc asi vyčnívá kniha Z Buicku 8, povídka Ve vysoké trávě, kterou napsal s Joe Hillem a Prokletí Jeruzalémské. Ale v Pohádce se King utrhnul ze řetězu. Protože svět Empis není žádné pohádkové místo. Je to drsný svět, který nedá nikomu nic zadarmo. Natož Charlimu Readovi. Ale co s tím vším má společného Howard Bowditch...

Co je ale na Pohádce hodně fajn, jsou ilustrace. Ilustrací na skoro celou stránku začíná každá hlavní kapitola. A proč to zmiňuji? Protože tyhle ilustrace mají na svědomí pánové Nicolas Delort a Gabriel Rodriguez. Přičemž druhý zmínění je českému čtenáři víc než známý svou prací na komiksové sérii Zámek a klíč od Joe Hilla. Pohádka má navíc krásnou obálku, která vás nutí stále se dívat. A kdo ví, možná právě proto sejdete ty schody do jiné říše a ani nebudete vědět, jak se to stalo. A jaká je Pohádka, když po těch schodek v kůlně sejdete dolů?

"Chtěl jsem najít sluneční hodiny a podívat se, zda skutečně dokážou to, co pan Bowitch tvrdil. A nesmíte zapomínat, že mi bylo sedmnáct, což je ten správný věk pro dobrodružství a nerozumná rozhodnutí."

Hned na začátku bych chtěla upozornit, že je kniha spíš pro ty, kdo už mají Kinga načteného a ví, jak příběhově přemýšlí. Nebo pro hodně trpělivého nové čtenáře. Ano, k užití si příběhu musíte mít pouze otevřenou mysl a užít si to. Protože první třetina je pouze o poznávání Charlieho a proč mu nedělá problém sejít po schodech dolů do nebezpečí a všechno riskovat. Kvůli nejlepšímu příteli. Kvůli psovi. Tedy feně, nesmím být drzá, nebo si mě Radar podá. Celou dobu s jemnými náznaky ze strany autora. Protože čtenář je právě v té první třetině informačně hodně před Charliem. Přesto je to strašně napínavé a stránky mizí a mizí. A když se Charlie rozhodne, že to musí udělat, budete mu držet pěsti a přát štěstí. Bude ho potřebovat. Hodně.

Jenže potom se to všechno otočí a King začne vyprávět příběh, který je napínavý, dobrodružný a je v něm mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Přeci jen...Charlie není jenom kluk, který chtěl zachránit svého přítele. Charlie je kluk, který chce zachránit všechny. A kdo ví, možná je Charlie právě ten, kdo přivede zpátky všechny motýly...

Pohádka je plná magických věcí a magických odkazů do jiných knih. Je plná mouder a poučení. Navíc způsobem zvoleného vyprávění dovoluje hrát si s textem i čtenářem různými vsuvkami a myšlenkami Charlieho. A pokud máte srdce, které se nestydíte použít, bude se vám to líbit :)

35 12.06.2023

(Nepřišla jsem na to, zda je hlavní hrdina obyčejný hrdina nebo prostě klasický terminátor: My Hero - Foo Fighters)

Hodně rychle jsem pochopila, proč je kniha takový hit. Ve světě to je určitě klasická letadlová kniha. U nás by možná byla taky. Cesta Praha Brno je krátká. Proto hodně oceňuji, že Kalibr nově i nějaké tituly vydává současně jako paperbacky, přesto ne všechny. Co bohužel zůstalo, je ten debilní formát na výšku a papír, který z těch necelých čtyři sta stran dělá strašně těžkou knihu. Tím by jste někomu mohli už solidně ublížit. Ale nemůžu mít všechno, že jo? :)

Kniha není klasická detektivka. Hlavní hrdina Theo je normální chlap (relativně, pro potřeby děje, jinak by v knize nebyl), profesor na vysoké. Dívka, která byla jeho studentkou, je nalezená mrtvá, on si skoro ani nepamatuje, že jí kdy učil. Takže ze začátku tam není ani žádné tajemství, které by mohlo být odhaleno, které Theo na konci odhalí nebo Thea potopí. Takhle to na začátku působí. Zůstane to tak nebo nezůstane? Odpověď v knize.

Jenže potom se z Thea stane variace na Dívku v vlaku (ale tady nikdo nepije, jenom má problémy s emocema), protože mu na tom něco smrdí. Nevěří, že to má na svědomí medvěd (což čtenář anotace stejně ví, plus první kapitola) a pustí se tak nějak do vlastního vyšetřování. Protože je to všechno takové zajímavé a chce to prozkoumat. A prostor na to má, protože policie svého vraha už má. Nebo že by ten zamyšlený detektiv nebyl zase až takový trumbera? Odpověď v knize.

Je to spíš takový dobrodružně vzdělávací román o zajímavé věci. Protože...většina čtenářů stejně neví, zda ty technické věci a genetické věci sedí. A i kdyby neseděly, je to napsané poutavě a to stačí. U Marťana jsem taky neřešila, zda to má všechno autor správně (jak bych na to přišla, že jo? Zrovna já?!?!?!!), ale já jela na jeho vlně, kterou napsal dostatečně poutavě. Se Šelmou to bylo to stejné.

Nejsem si jistá, zda bych četla podruhé, ale na poprvé mě to vlastně bavilo. Je to něco jiného. Pointa všeho mi přišla uvěřitelná. Popis strohý, jak se teď převážně píše. A konce krátkých kapitol mi připomněly styl psaní Chrise Cartera. (Poslední věta je vždy odjištěný granát informací, ale nebouchne v první větě další kapitoly.)

Theo mi nijak zvlášť nepřirostl k srdci (to k dobrému hodnocení knihy nepotřebuju, jestli mám ráda hlavního hrdinu, tak pět. Jestli ne a je ještě k tomu vůl, tak odpad. Takhle nehodnotím.) Ale líbilo se mi jeho přemýšlení. Správnej divnej patron. Psáno v první osobě, ať se mu dostaneme pořádně do hlavy.

Obálka je ale nádherná. My holky jsme holt straky. Kdo knihu držel v ruce, ví, co tím myslím. To, co nejde vidět, pokud čtete eknihu.

Nehledejte za hodnocením nějaký chyták. Jasně, je to komerční tahák. Polovina lidí píše, že to bylo super a druhá že nudný průměr. Za mě kniha splnila to, co měla. Čas na trávě (s první polovinou knihy) utekl příjemně, četlo se mi dobře a začetla jsem se poměrně rychle. Tady fakt nejsou žádné dlouhé úvody. Do ničeho. Jasně, za rok si možná nevzpomenu, o čem kniha byla (dokud si nepřečtu tenhle komentář...proto se vždy tak rozepisuju), ale to, do háje, nevadí. Teď jsem si to užila. Ostatní jde stranou. Až budu toužit po hluboké sondě, mám na to jiné tituly. Ale dvojku asi přečtu.
(Ještě k hodnocení. Prostředek knihy se trochu táhl, ale dala bych tři, i kdyby se to netáhlo.)

Škoda toho, že hlavní hrdina furt ryl ksychtem do betonu a věčně ho někdo mlátil, ale on byl ok. Supermanovi to žeru, ale tady jsem měla problém....

("...dám vám na tu první dobu nějaké léky proti bolesti. Za pár dní uvidíme, jak se vám povede. A potom bych doporučila ibuprofen nebo pivo.")

(Taky jste si všimli, že poslední dobou knihy, které vycházejí u nás, a zároveň u našich slovenských bratrů, mají ve většině případů přesnější překladový název, který víc odpovídá tomu, o čem kniha je, právě v tom slovenském překladu?)

35 06.05.2019

Hodně těžká kniha plná emocí, kterou jsem si prožila od začátku do konce!

Dojemný příbeh jedné malé holčičky, která zůstala úplně sama na svůj život. A kromě přírody poznala to nejhorší možné: jak ji všichni postupně opouští. Je tady krásně popsaná samota dospívání a postarání se o sebe, která se zároveň pere s pocitem někam patřit. A hlavně: za jakou cenu? Za ztrátu sebe sama? Tak to mají lidi z města? Navíc, jo, někteří lidé jsou hodně zlý. Protože já jsem si nevšimla, že by Kya někomu něco udělala. Prostě byla. A to některým stačilo.

Hodně fajn je, jak je kniha vyprávěna. Protože bylo krásný a zároveň bolestivý číst si všechny ty čistý věci s vědomím, že tam zároveň probublává tahle špatná věc. A bylo smutný číst si o tom, jak hned místní mají jasno v tom, kdo ten zločin spáchal. Protože kdo by chtěl ublížit zrovna jemu? Přeci jen, byl to místní krasavec! Co na tom, že to byl pořádný sobecký hajzl? Byl to krasavec! Tak je jasný, že motiv měla jenom ta "holka z bažiny", o které nikdo nic neví. Kromě toho, že je holka z bažiny. A těch věcí, co si o ní vymysleli...

Autorka napsala příběh plný krásy, lásky k přírodě a životu v ní. O dospívání a věcech, které jsou s tím spojené. Ale na druhé straně o tom, že člověk je tady od toho, aby ze své sobeckosti a strachu věcí, které neznají a nerozumí, toužili jenom po jediné věcí: zničit to. Vzít tu krásu do svých rukou, potěžkat ji, a protože jim v dlani přijde lehká (nevidí skutečnou hodnotu), tak jí rozdrtí na prach. A jdou dál, protože si ničeho neváží. Je to jenom trapná romanťárná, kam jsou narvaný tyhle trapný keci? Určitě se najdou čtenáři s tímto názorem. Ale upřímně, tihle lidé mě nezajímají. Já si knihu užila. Všechno jsem v příběhu našla. A ostatní je mi jedno.

("Utíkala od něj, aniž by si jí všiml. Matoucí signály světlušek. Nic víc o lásce nevěděla.")

Moc oceňuji hodně podrobné popisy. Měla jsem to všechno před očima. Ale i tak se těším na filmovou adaptaci (ze stejného důvodu mám ráda filmy podle knih Sparkse), až to budu mít před očima tím jiným způsobem. Jsem zvědavá, jak to uchopili. Příběhy z právě téhle oblasti mám moc ráda. Byť mi bohužel občas přijde, že je jedno, zda je rok 1952, 1969, 1998 nebo 2015, protože lidi tam přemýšlejí stále stejně.

Navíc se mi moc líbilo to vysvětlení, co znamená "kde zpívají raci"...

A úplný konec si musí každý přebrat podle svého...

34 17.06.2023

Hned na začátku řeknu, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla, jak je kniha psaná. A protože jsem dubová hlava, ne, nekoukala jsem se po odkazech a nekoukala jsem se, zda je to mystifikace na 100%. Bylo to napsané čtivě (paradoxně, za mě víc první polovina) a poutavě, takže mě to vtáhlo a na tohle nebyl čas. Proto mi vadily ty vsuvky typu "klidně se podívej, ať víš, že nekecám", "nebudu zdržovat tím, jak jsem jí ukecal, ale prošlo mi to" a podobné. A zároveň jsem ovdivovala, že má ta ex-smažka takovou dobrou paměť. Ale na druhou stranu. Vážně? Ve spoustě věcí byl prostor místo paměti na pohádkářství a nikdo by nic nepoznal. (Autorova poznámka na začátku i na konci je velice trefná.)

(Moje alergie na frázi "vygůgli si to" málem dospěla do fáze, kdy jsem chtěla knihu hodit někam daleko!)

Ale zároveň to působí na čtenáře kvůli stylu vedení, že je přesvědčován, že to je pravda. Nebo taky není. Přeci jen, už je to i v anotaci: "Legenda, záměrná mystifikace, nebo děsivá skutečnost? Tuhle otázku si klade i autor. Předkládá strhující hororový příběh a nechává na čtenáři, aby našel odpověď." Kdyby to "psal autor", je to daná pravda. A nikdo by nic nezpochybňoval. Ani v případě, že by si to celé vymyslel on sám.

Takže, jak jsem si zvykla, bylo to hned lepší.

Ale proto je nutný počítat s tím, že první polovina je (někdo by použil termín "táhlá", což za mě úplně nesedí) trochu pomalejší, ale má to svoje opodstatnění. Někam do poloviny se skládají důkazy a dělá průzkum a teprve potom přijde ono "honění po lese".

Jenom jedna poslední poznámka. Ano, v Igorově vyprávění, je hodně děr a mezer a odporuje si. Občas jsem si připadala, že jeho logiku přejel kamion, ale to se dalo očekávat, ne? A sedělo to tam jako prdel na hrnec.

Jenom mě mrzí, že tuhle věc dělaj v Argu prostě rádi. Kniha vypadá tlustší, než ve skutečnosti, se svými 330 stranami, je. A když si potom někde v recenzi přečtěte, že do půlky "se nic neděje" a potom se nepodíváte na počet stran, ale jenom na její tloušťku v knihkupectví, možná vás to trochu odradí. A to by byla velká chyba :/

Ale jsem tedy hodně zvědavá na adaptaci. Nedávno film totiž dávali v televizi. Tak jsem myslela, že se jedná o normální film na dvě hoďky, ne že má dvě střihové verze. Tak si to potom porovnám ;)

PS: ta první pasáž, kdy se k debatě sejde ten záhadolog a skeptik, byla dokonalá. Jako si číst diskusi na téhle databázi :D

PS2: pamatujete na narážku na Kinga ve Strachu? Tady to bylo ještě lepší. Všichni doufám víme na co, že... ;)

34 08.07.2021

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst. Abych věděla, ne jak mám psát já, ale abych věděla, jak píše King. Protože, nebudem si lhát. Po přečtení téhle knihy nebudete psát jako mistr. Budete jenom vědět, jak psát jako mistr (leč on se tím taky pokaždé neřídí, jak přiznal), ale tím se z vás King 2.0. nestane. Sorry... :(
Jenom mu budete o trochu víc závidět, že vy to takhle neumíte.

Současně je to autobiografie trochu netypického ražení, která mě moc bavila číst. King jede vzpomínky už od dětství, přes příběh Carrie, první vydané povídky, den, kdy JÍ poprvé uviděl, první práci, dobu, kdy doma měli dvě děti, ale žádné peníze, ale moc se v tom nezabředává (viz intervence od manželky, kdy mu došlo, že tady už končí všechna sranda, kdy to popsal jenom pár větami, přesto mě to úplně položilo) a já se v části na jeho vzpomínky na malýho kluka hodněkrát zasmála. A taky jsem se hodněkrát blbounce usmála. Roztomilej klučina :) hlavně ta část popisující, kdy si myslel, že určitá slova znamenají něco jiného. Čili potom četl, četl a četl. (Což je podle mě problém spousty začínajících autorů. Je jim sedmnáct, nemají nic načteno a potom se čertí, že jim někdo vyčte, že nemají slovní zásobu.) A jeho první první placená práce? Sladký :O maminky ví všechno nejlíp...

Ta autobiografická část byla prostě moc fajn, a udělala mi radost, protože jsem ještě žádný Kingův životopis nečetla. (Knihu od Lisi Rogak mám teprve připravenou.) A ta druhá část byla taky poučná.

Komu je kniha určená?
Fanouškům mistra a možná i začínajícím autorům. Ale ne všem. Určitě ne těm, kteří si nenechají poradit od někoho, kdo prodal miliony výtisků svých knih, protože si myslí, že jenom oni ví, jak vyprávět svůj příběh, když si nenechají ani poradit od nikoho z vydavatelství (nebo úplně na začátku od svých bet).

Když se koukám na své komentáře, asi bych nebyla schopná uplatnit základní poučku: "Potřebuješ to ve větě? Ne? Tak to tam bejt nemusí."

PS: četla jsem vydání z roku 2020, takže jsem si o tom z roku 2002 jenom četla. Naštěstí. Zrovna v knize tohoto typu, dost hustá překladová zvěrstva! :(

34 04.02.2021

Příběh o životních rozhodnutích, rozdílných lidech, jejich osudech a jejich problémech. A opět mám problém s napsání komentáře ohledně toho, co se v knize událo, protože mám obavy, abych něco z děje nevykecala.

Protože co jeden nazve "vykecávání", autorovi čtenáři nazvou "házení mouder zabalených v okecávání". Protože tak to on má. Navíc, když se dostanete v ději k té části, proč jsou ty výpovědi, jaké jsou, to je...prostě Backman. A jak jak jsou naše osudy propletenější, než to na první pohled vypadá. Minulost hezky prostříhaná s tím, co se dělo v bytě. A s kým se to hlavně odehrávalo. A jo, když příběh dojde do fáze, kdy vám to celý dojde, tak jsem reagovala naprosto přirozeně a úplně stejně jako vždy u Backmana: "Jéée :) ."

Dobře napsané, skvělý příběh, celé poselství knihy je prostě na srdíčko a mě to naprosto sedlo :)

Dá si někdo limetku?

33 19.09.2021

"Rusted Nail - In Flames"

Historických románů mám načteno pouze pár, čili stále to není moc. Ale historickou detektivku, tu jsem nečetla ještě ani jednu. (I když za mě spíš historický román s detektivní linkou s bravurně vykreslenou psychologií postav.) No, a musím říct, že na premiéru docela silný kafe...

Musím ocenit autorům doslov, kde se zmiňuje, jak dlouho na knize dělal, aby všechno bylo přesně a historicky sedělo. Občas mám pocit, že spousta autorů počítá s tím, že jejich čtenáři buď vůbec nic neví nebo si řeknou, že tomu lidi stejně nerozumí, takže do díla přidají jakýsi "sci-fi" prvek (tím nemyslím cestování v čase jako v Cizince, ale jakoukoliv kravinu, kterou potom použijí jako něco "nového" a "inovativního"), aby kniha byla líbivá, ale absolutně nereálná. Ale co, čte se to lidem dobře.

Jediné, co mě mrzí, jde za vydavatelem, který se asi snažil o plynulost textu. Kniha má spoustu vysvětlivek. Ale jsou na konci knihy, ne na stránce. To by ještě šlo. Ale nejsou tam čísla. Takže na konci to vypadá takhle: str.14 "pojem" a jeho vysvětlení. Nevím, mě přijde lepší to mít po ruce, když se někdo obtěžoval tohle všechno nastudovat, aby to sedělo do kontextu doby, aby byla kniha uvěřitelnější, zakomponovat tohle lépe do knihy. Asi by to rušilo ty, co chtějí "jenom další historický román", ale když už to tam je, škoda zahrabání informace takhle neprakticky v knize :(

Nebudeme si teda lhát. Jsme v době plné špíny a chudoby (chudoby většiny), kdy hodný lidi prohrávají na plné čáře, protože tady pro ně vážně není místo. Ostatně, on ani ten hlavní hrdina není zlatíčko roku. V scéně, ve které ho poprvé najdeme, si na nic nehraje...

Michael Cardell je i tak klasický hrdina, kterého si musíte oblíbit. Přestože k tomu ze začátku nemáte moc důvodů. Dnešní čtenářky by ho nazvaly "bad boy". Má to ale háček. On k tomu má všechny možné důvody, ne aby na to balil ženský. Vždyť jeho ženský taky solidně trápí, když už není "skutečnej chlap". Jenže on je, jakej je v době, kdy je.

Co mě ovšem zaujalo, bylo postupující vyšetřování hezky zakomponované s životním příběhem postav. Třeba i Winge. Ten mě dostal hned na začátku. Až mi bylo líto, že...kdo četl, ví. Ale nemůžu se trochu ubránit dojmu "šoku na zaujmutí". Občas to i na mě bylo moc, protože kniha má dost stran, tak se tam toho vejde hodně. Výrazněji mi to nevadilo, jsem čtenář sice toto ne vyžadující za každou cenu, ale preferující pokud se hodí a je to dobře napsané...

Doporučuji nečíst, když nejste v úplný pohodový životní atmosféře. A přecitlivělý moderní dušičky, který jsou v šoku, co se děje v knize, která se jmenuje "1793" , vy knihu raději ani neotevírejte. I tak...příště v knize "1794" trochu s mírou. Ať se toho čtenář nezají...

33 18.09.2020

"Redemption - Gackt"

Vzhledem k minulému dílu jsem nečekala žádnou procházku růžovou zahradou. A nedostala jsem jí. Naštěstí. Protože jsme o rok později. Bylo by to...laciný.

Dovolená, naplánovaný čas s dcerou se změní v něco, co si Miko nenaplánoval. Jeho kamaráda přejel opilého vlak. A jeho druhý kamarád, který vlak řídil, na tom není nejlíp. Jestli se něco ve městě zamete pod koberec, na vesnici ani ten koberec nemají a věci celou dobu leží na staré dřevěné podlaze. Protože nic není takové, jak to na první pohled vypadalo, působilo.

Autor se vrátil do klidnější části série a mě to opět bavilo. Opět spousta rozjímání, upřímných myšlenek a osudů obyčejných lidí, o kterých severští autoři většinou nepíšou. (Přesně jak jsem psala. Po Levhartovi od Nesba ideální materiál.)

Vážně se mi líbí, že se cítím součástí příběhu, který je lidský a dojemný. Proč? Protože je to uvěřitelný.

Děkuji za radu, že je lepší číst závěrečný dvojdíl hned po sobě, abych nedostala infarkt.

33 27.05.2020

Neskutečně čtivá kniha!

Začátek je vážně hodně pozvolný. Abychom poznali postavy a aby se ten pocit "děje se něco špatného" mohl vkládat postupně. A vám na tom a na postavách záleželo. Prostě klasický King...

A protože není kam pospíchat, nejdřív se pořádně seznámíme s hlavními postavami, kde mi všichni mi byli vážně sympatický a bavilo mě, jak každý jinak přistoupil na to, že v tomhle městě se děje asi něco špatného. A co to konkrétně je. Stejně tak s dost dalšími lidmi ve městě.

Četla jsem si názory, že současného čtenáře kniha nemůže překvapit. Možná ani nikoho nemůže vyděsit. S tím tak úplně nesouhlasila. Bylo to napínavé, protože mi postavy nebyly ukradený. A to je pro mě nejdůležitější. Jako kdybych se nebála skrz to popsané v knize, ale skrz obavy postav, která mnou kvůli ním proudila. Protože...co je to strach? Něco, co má každý nastavený jinak a startuje ho pokaždé něco jiného. A to tady na mě působilo na 100%. Ale já nikdy nebyla na "přímou krev" a "přímou hrůzu". Pomalé odhalování, to je něco pro mě. Cestou ke konci jsem zjistila, že jsem tak přirostla k postavám, že by mi bylo jedno, pokud bude kniha zakončena nějak blbě ohledně hlavního tématu (což se nestalo), ale víc mi šlo o ty lidi. Splněno na jedničku ;)

Bavilo mě, jak je kniha napsaná a jak je příběh vedený pomocí pojmenování kapitol. To bylo fajn :) a jak to celé hezky propojuje a dělá z knihy něco, co chcete číst ještě víc. U mě bylo bohužel trochu míň času, takže jsem přečetla polovinu, potom delší pauza a potom zbytek. V té pauze jsem se úplně klepala, až budu moct číst znovu.

Nechci tady zabředávat do děje. Skoro všechno je v anotaci. Víte, co dostanete a navrch kopec slušné a solidní Kingoviny, kdy si říkáte, že je to tak trochu pro malé děti, ale jakmile začne ta skutečná sranda, tak je to pro silné a nebojácné dospěláky. A ohledně konce...tam jsem se úplně rozplývala, jakým způsobem to bylo napsané. Ohledně těch, kteří nepřežili, ohledně těch kteří přežili. No, jsem zvědavá na Vlky z Cally, protože tady jsem toho o něm teda moc nedozvěděla. Včetně toho, jaké přesně to mělo následky. A ještě tu jednu věc. Tak jsem zvědavá  :)

Co by to bylo za pořádnou knihu od Mistra, kdyby v ní nebyl odkaz na Shirley Jackson a nějaká ta citace z její knihy! :)

32 04.08.2022

Naprosto skvělá, napínavá a poutavá novela.

Už jenom začátek je úchvatný. Protože jsem si to dokázala představit a byla jsem v té zimě se všema postavama. Bylo to zároveň strašně technické. Ale to mi vůbec nevadilo. Sice jsem tomu nerozuměla, ale na tom je zase fajn, že alespoň jako čtenář nefrflám, že to nedavá smysl  :D

Navíc, když se najde "Věc", atmosféra začne houstnout a děj neskutečně gradovat. Hlavně když kanárek ulítne z klece  :O

Co mě bavilo vážně hodně? Jak si autor vyhrál (a že ho to napadlo) s tím, co Věc všechno umí a jak to dělá. A ty ilustrace jsou děsivě znepokojivé. Za to palec nahoru.

"Kdo je tam?" jsem nečetla. Napravím  :)

No, a samozřejmě dovětek: Pokud nejste ten typ, co čte "ty kraviny v knize kolem", tady na to zapomeňte, jo? Byla by to velká chyba...

32 16.11.2021

Nedávno jsem od autorky četla povídku, která se mi moc líbila. Dostal mě styl a jenom jsem si potvrdila, že jsem udělala dobře, že si Dům na kopci chci přečíst. A ještě jedna věc do intra komentáře. Neviděla jsem ještě žádnou verzi z adaptací téhle knihy. Takže jsem nezasažena spoilery. A jak jsem psala u Darcy Coates. Já moc na strašidelné domy nejsem. Ale začínám propadat kouzlu a stylu, který mají autoři a hlavně autorky téhle doby.

Knihu jsem si zamilovala od první věty. A to doslova, ale tady první dvě:
"Žádný živý tvor si nezachová příčetnou mysl, je-li vystaven absolutní skutečnosti. Dokonce i skřivan nebo luční kobylka musí někdy snít."

Autorka (za pomoci skvělého překladu) používá krásná slova a obraty. Její vyprávění je tedy uchvacující a vážně se mi libily vnitřní monology Eleanor. V téhle době jsem stále nováček, ale moc se mi líbilo, jak jsou v situacích zakomponované hluboké myšlenky a názory autorky. Malá holčička v restauraci. Rozhovor se sestrou, která má vždy pravdu, protože je vdaná. A zrovna tohle začne dávat větší smysl, až vám dojde, o co tam šlo. Nebo když na začátku druhé kapitoly popisuje House Hill, to bylo jako popis muže. Kdo nečetl, nic moc hezkého, ale sedělo to do puntíku! Navíc i vzhledem k tomu, kdy autorka knihu začala psát, že...a SPOILER V rámci této myšlenky dávala poslední stránka absolutní smysl. A opravdu mě mrzí absence knih autorky na českém trhu. Její prototyp hrdinek je jako dělaný pro mě :)

Navíc ona hororově plíživá atmosféra, je vážně hodně plíživá. A to by někomu mohlo vadit. 65% hodnocení v době mého čtení a komentáře u knihy to potvrzují. (Vážně škoda, že jsou čtenáři, kteří se neumí odpoutat od současnosti a představit si, že jsou zpátky v té době. Což je asi i chyba, že u nás poprvé vyšlo až roce 2015, ale lepší než nikdy.) Mě se ale líbilo právě to, jak autorka buduje atmosféru. Dost jiným postupem než současní autoři a trochu mi to připomnělo způsob stavby povídek. Přeci jen, při pohledu na tvorbu autorky (ne smutný přehled toho, co vyšlo u nás) je jasně vidět, na co se soustředila tvorbou víc a v knize (za mě délkou novela) je použit vzorec povídky...

Ale je třeba trocha času, poznat postavy a místo, kde se děj odehrává. Chápu, dnes se horory píšou a točí jinak, ale všechny si berou inspiraprávě od těhle autorů. Takže bez nich by to vypadalo jak? Hmm...

Tohle všechno dohromady s dějem tvoří skvělý mix. A leč se jedná o horor, za mě víc okultní psychologický román pohledem současných očí, protože dnes by se tohohle bál už málokdo. Ale! Bylo to děsivé. Právě tím způsobem těhle autorek.

Na konci je doslov a něco o knihách autorky a i o ní samotné. A rozbor Eleanor. Doporučuji přečíst, pokud "nebude mít tušení, co tím chtěl básník říct" a potom si knihu přečíst znovu ;)

Kniha navíc obsahuje krásné ilustrace, ve stejném duchu jako je obálka. Povedené, moc hezké a strašně znepokojivé :)

32 18.03.2021