Lenka.Vílka
komentáře u částí děl
Ozubená kolečka jsou fajn, dokud vám nedojde, že možná nestačí ani jednou orotovat ve strojku, a je najednou konec. Protože tady už je už konečně pořádný příběh. Který než se pořádně rozjede...přijde jeho rozdělení. A druhá část v druhé knize.
A to je vážně škoda. Protože tentokrát sice dostaneme další oblíbenou Zabijákovu exkurzi do historie, ale taky trochu jiné hrabičky než ty, které měl v prvním příběhu. Prostě je konec uprostřed konverzace. A to je poměrně škoda. Ale chápu, jinak by asi nešlo v rámci modráska. Jenom to působí trochu divně. Tak si holt počkáme na pokračování :)
Rána vedle obsahuje přesně to, co názvem slibuje. Ránu vedle jako vyústění dlouhého čekání na cíl, který stále nepřichází. Jenže tenhle Zabiják se opravdu rád poslouchá a počítá s tím, že všichni ostatní jsou celý nadšený z toho, že mají tu možnost ho poslouchat. Rána vedle je jeden dlouhý vnitřní monolog, kde se rozebírá minulost, starší zakázky, první práce mezi tím čekáním na cíl.
Mě osobně ta ukecanost nevadila. Vlastně ani to skákání z jednoho tématu do druhého. Jenom se to musí brát čistě jako úvod. Je to jenom o poznání Zabijáka. A toho, že rána vedle může být vážně hodně nepříjemná věc...
Jenže v návaznosti na to, že tohle je vlastně úvod, tak knihu trochu shazuje jako celek její druhá část...
4,5/5
Jsem divná, když to považuji za masterpiece sbírky? A dokonalý zástupce Murakamiho tvorby?
("A teď jsem tady. Teď tady existuji v první osobě singuláru. Vybrat si i jen jedinkrát jiný směr, asi bych tu už v téhle podobě neseděl. -Koho to teda ale vlastně vidím tam v zrcadle?-")
Příběh, kde si každý musí vybrat.
Příběh, který se většinou své pointy odehrává až po jeho skončení v knize.
Příběh, jehož pointou je to, že pointa se odehrává v každém čtenáři...nejspíš úplně jinak. Přeci jen...vážně nám zrcadlo ukazuje to, co je skutečné?; co chceme vidět?; nebo ukazuje spoustu jiných interpretací v návaznosti na úhel pohledu?
Příběh, který mě na závěr sbírky dokonale úchvatil.
Zajímavá povídka. A řekla bych, že zatím nejlepší povídka ze sbírky. Tak si počkám na tu poslední :)
("Opice jsou zkrátka citlivé i na sebemenší odlišnosti. Z jejich pohledu bylo zřejmě v mém počínání něco směšného, něco, co v nich možná vzbuzovalo nelibost a hněv.")
Zajímavý příběh na hranici skutečna a smyšleného. A zároveň s trochou více interprací kvůli konci. Nebudu lhát. Ke konci mě totiž napadlo: Co když je to vážně tak, jak tě napadlo? A je to vlastně podstatné?
Opravdu moc krásné :)
Povídka o příběhu hledání krásy v ošklivosti. A taky o tom, že možná právě o tom, že není nic jako ošklivost. Jenom je to maska pro povrchní lidi, aby nepoznali, že ta ošklivost není na povrchu, ale vevnitř...a že to může změnit pohled druhých, když jim to dojde.
Vždycky je fajn přečíst si něco, kde někdo takhle hezky a upřímně píše o věcech, které má rád :)
Jenom vsuvka: Pokud by měl každý hodnotit níž všechno jenom proto, že mu téma nic neříká, tak by 99% autorů přestalo psát ze strachu, že by neměli čtenáře, kteří jejich tvorbu dobře hodnotí. Takže psát sem: nehodnoťte to blbě jenom kvůli tématu, je asi úplně mimo. Úkolem dobrého autora je psát o tématech, která nás možná vůbec nezajímají, ale po přečtení jeho textu se to změní...
Začátek byl moc fajn. Trochu mi to připomnělo bolestnou pravdu: Když v sobě zabiješ umění, zabiješ sám sebe.
Je to právě hudba, která formuje naše mladí? Nebo je všechno jenom spotřební věc? Módní vlna? Vždyť díky ní si spojujeme vzpomínky!
A potom se to překlopí do druhé části. Která je tak vážná jako jenom sám život může. Ale...proč by nás to mělo zastavit?
If rock 'n' roll's dead, you can kill me right now
Turn this riff up!
Povídka se skvělou pointou vzniku samotné povídky. Až mám skoro chuť si taky vymyslet nějakou knihu jenom proto, že ráda píšu o knihách, a něco si napsat. Kdo ví, co bude potom...
Hledat pointu v něčem, co samo na sebe napráší, že tam není pointa. Skoro jako život, co?
("Zkus si představit kruh, který má spoustu středů a k tomu nemá obvod. Začneš ho postupně vidět až teprv na základě bolestné, postivé snahy, dřív ne.")
Na Smetaně je asi nejlepší postup vyprávění. Od zvláštní situace, ze které se umí dostat do ještě zvláštnější situace. Trochu s tím paradoxem, že o některých věcech zbytečně přemýšlíme. A o těch druhých vůbec.
Z počátku zvláštně pojatá povídka, kde mě zaujalo, jak je napsaná. A teď nemyslím jenom to jak krásně. Už jsem za tu chvilku autora prokoukla. On jinak než krásně neumí.
("Většina její tvorby se týkala lásky mezi mužem a ženou, a pak ještě lidské smrti. Jako by tím chtěla naznačit, že jde o záležitost, které se rezolutně vzpírají tomu, aby je od sebe někdo separoval a dělil.")
Ale zaujalo mě, jak si vyprávěč pamatuje určité detaily, ale ty druhé, které se na první pohled třeba jiným zdají důležité, si prostě nepamatuje. A do toho způsob takového zvláštního opakovaného vyprávění. Jak se vlastně i my všichni ostatní točíme v kruzích svých vlastních vyprávění. A možná jenom proto, abychom to slyšeli znovu a mohli znovu najít něco horšího než tam bylo předtím...
Největší pecka na závěr? Ano.
("Jak moc jsem se trápil? Jak moc mě bolelo srdce? Bylo by to hezké, kdyby existovalo někde na světě zařízení, které by dokázalo přesně změřit míru žalu. Nějaký přístroj velký tak akorát, aby se vešel do dlaně.")
Tohle byla nádhera. Celá povídka je vlastně zamyšlení nad tím základním důvodem, jak se to celé stane, a jak se spadne do téhle spirály...
Skvělé zakončení sbírky.
Během čtení povídky jsem byla ráda, že předchozí Kino bylo na dané vlně. Protože nic by mě na Zamilovaný Samsa nemohlo přípravit lépe!
("V tomhle světě je velice mnoho věcí, které se musí naučit. Jenomže kdyby nebyl člověk, ale ryba nebo slunečnice, tak by přece necítil to tajemné teplo v srdci, že?")
Reverzní Proměna má s původním dílem hodně společného, ale tady je to prostě mnohem pozitivnější, byť i tohle si lze (jako Proměnu) vysvětlit trochu více způsoby. A možná právě proto to na mě fungovalo na milion procent. Jako takový ten začátek všeho. Jako začátek touhy po něčem. A následujícího smutku z (případné) ztráty. Ale ta je jisto jistá (jenom jsem chtěla být pozitivní), nevyhnutelná...ale stále lepší než být ryba nebo slunečnice.
Kino po zjištění nevěry své ženy změní svůj život. Otevře si bar a potom se začnou dít zajímavé věci...
("Žil koneckonců docela neproduktivním životem, ničeho co by stálo za zmínku, nedosáhl. Nikoho nedokázal udělat šťastným, nakonec ani sebe. Vlastně si ani neuměl udělat představu, co to vlastně štěstí je. Ostatně ani jiné stavy duše jako nenávist, zoufalství, rezignace, bolest mu toho moc neříkaly. Pro něj se hodilo jediné: usadit se někde, kde se jeho srdce osvobodí od veškeré tíhy, kde nebude bezcílně bloudit sem a tam.")
Stále jsem netušila, kam mě tímhle chce autor zavést. Tak jsem mu prostě dala ruku...a on mě nejen bezpečně dovedl, kam chtěl, ale zároveň mě naprosto rozhodil. Tohle jsem nečekala. Nádhera.
Když něco máme jenom napůl, znamená to, že to máme nebo že to nemáme? A jak je tenká hranice, kdy to právě o to víc chceme nebo raději proto nechceme?
("Život dokáže být podivuhodný, nemyslíš? Jednu dobu můžeš být něčím naprosto úchvácený, obětoval bys cokoliv, jen abys to získal, ale uplyne trocha času nebo se na to podíváš z malinko odlišného úhlu, a veškerá nádhera až neuvěřitelně vybledne.")
Šeherezáda možná na první pohled nepůsobí, že do téhle sbírky patří, ale v druhé polovině ukáže, že si to zaslouží, právě kvůli té druhé vrstvě. Protože "Šeherezáda" sice vypráví jenom příběhy, ale ve skutečnosti je za tím něco víc. Co je sdělením "vloupání", je naprosto super (stejně jak to Rjúsuke Hamaguči fakt dobře zakomponoval do Drive My Car), ale nejvíc zasáhne právě ta druhá vrstva. Ty myšlenky, které nepřijdou s prvními ranními paprsky, ale s těmi, které přijdou v půl šesté večer. "Musím jít domů. Uvařit."
Konec v tom nejlepším i nejhorším místě zároveň. Asi záleží na úhlu pohledu každého z nás...
Tokai měl vždy spoustu žen, ale žádnou z nich doopravdy neměl. A byl to dobrý život, spokojený život. Ale co se stane, když i on najednou zjistí, že miluje? Ale ani tak stále nic nemá?
("Mnohé z nich se rozhodly vdát těsně před třicítkou nebo pak těsně než jim bylo čtyřicet. To máte podobné jako s kalendáři, ty jdou také před koncem roku dobře na odbyt.")
Co se dělo v druhé polovině povídky, bylo na čtení náročné. Přeci jen, je jedno kolik vám je, bolest z lásky je stále stejná. Přesto bych řekla, tady to bylo mnohem horší. Po tom všem...
Tohle bylo krásný, ale zároveň tak strašně moc smutný. A celé to pointové propojení první a druhé poloviny bylo prostě skvělý.
Bylo nebylo, byli dva kamarádi. Víc odlišní než tihle dva jiní být ani nemohli. Přesto to nějakou dobu fungovalo. I přes jejich rozhárané duše a zmatená srdce. Nějak to šlo. Dokud jeden neřekl, co neměl...
("Nejradši bych to všechno vzal a nacpal někam dozadu do šuplíku. Nebo to všechno podpálil a nechal zmizet v kouři (otázkou však je, jaký by z toho vzešel dým). Chtěl jsem se zkrátka toho všeho zbavit a začít v Tokyu úplně nový život jako zcela jiný člověk.")
Bavila mě představa "Pokud by s ní měl být někdo, tak ať jsi to ty, ne nějaký blbec, kterého ani neznám." a že by to snad i nakonec mohlo fungovat. V ideálním světě. Kdyby byl hlavní hrdina (vyprávěč) trochu jiný. Ale třeba se něco mohlo něco změnit po šestnácti letech, kdy se znovu setkají. Ale co když se nikdo nezmění? Nebo se změní někdo, u koho to čekáte nejmíň?
Byla to vážně milá povídka :)
Asi takhle...nejdřív jsem viděla filmovou adaptaci téhle povídky. A ten film byl krásnej. Vážně strašně moc. Pokud někdo natočí tři hodiny dlouhý film z čtyřicet stran dlouhé povídky, tak jsem zvědavá o to víc. A možná právě proto se po přečtení u mě nedostavila až tak velká čtenářská deprese. Protože adpatace je taková deprese a mistrovské dílo v jednom, že povídka proti ní působí jako slabý odvar, přestože mají stejné výsledné sdělení. Takže jo, pokud můžete, koukněte na film. Ale k povídce, že? :)
("Tohle by normální člověk jen tak nedokázal. Kafuka byl ovšem profesionální herec. Vystoupit ze svého těla a zahrát představení byl jeho každodenní chleba. A on do své produkce vložil vždycky všechno, i kdyby neměl ani jediného diváka.")
Je to skvělý úvod sbírky. A příběh sám o sobě je prostě takový na neskutečné dojmutí. A je jenom na čtenáři, zda se s tím zvládne ztotožnit. S tím trestáním sebe a nemožností zpětně už zjistit to nejdůležitější. "Proč?". Jenže co když je důvod tak hloupý, že by to boleho ještě víc? Přece jsme už jako děti na tuhle otázku odpovídali: "Protože proto." a vlastně jsme ani většinu času tu správnou odpověď neznali. Jenom...to že dospějeme, stanou se z nás velcí lidé...automaticky to znamená, že jsme schopní přijít s nějakou rozumnou odpovědí? Nebo jenom s tou, co bude dávat smysl nám, ale ostatní ji nemají šanci pochopit?
Krásná povídka :)
Během čtení sbírky jsem si nebyla jistá, zda čtu přesně to, co jsem od ní původně očekávala. Protože většina povídek má...témata univerzální byť s aspekty lokálními. A tady se to všechno krásné sešlo do jedné povídky s nejsilnějším sdělením autorky v knize. Je dobré jít dál a učit se novým věcem. Ale nikdy (tisíckrát nikdy) nesmíme zapomenout, odkud pocházíme...
Nejlepší kousek sbírky :)
Vážné téma, které ještě víc podtrhuje zvolená forma vyprávění...
Oceňuji skvěle popsané rozdíly v rodině, které se formují už od dětských let. Jak je dětem vtloukána do hlavy tradice a nikoho nezajímá, co si o tom doopravdy myslí oni.
Ale stejně je největší trest, i když na vás nepřijdou, právě to, že musíte žít sami se sebou a tím, co jste udělali...
Tentokrát trochu jiný pohled na dokonalé manželství v Americe...
Zatím jsem v moc povídkách nenašla balanc. Buď je to "za každou cenu zůstaneš stejný". Nebo "musíš být přesně jako oni", jako je to v téhle povídce.
Prostě sis tady vzala cizího chlapa, tak se musíš úplně změnit, abys seděla do místního okolí. Co na tom, že tvůj nový manžel rozhodně není, jak to zprostředkovatelé slibovali. Ale jednou bude. Možná. Ale to si na něj už zvykneš a prostě zůstaneš? Navíc, když stále čekáš na papíry, tak stejně musíš zůstat...zatím. Zatím?