Lauralex komentáře u knih

Asi nikdy jsem před čtením žádné knihy neměla takový strach. Alespoň do té doby... A stále si přijdu, jako bych tam byla.

Je to opravdu silný čtenářský i psychický zážitek. Precizně zpracovaný a promyšlený příběh, který mě tak upoutal a přenesl mimo dění, že jsem nevnímala nic okolo, jen ten Pokoj. Do detailu znám každý kus nábytku, každé smítko prachu, cítím každý pach a vnímám tu nepopsatelnou a konzistentní atmosféru. Jako bych tam zůstala uvězněná i dlouho poté. Tak mě to emočně vysálo, že si říkám, jestli ve mně ještě vůbec něco zbylo.

Odsuzujete psaní ze strany malého Jacka, ale právě to je to ono, co mě na té knize a na celém tom příběhu tak uhranulo. Ano, je to podáno mírně nespisovným textem a dětským jazykem, ale kdo by dokázal lépe vyjádřit to myšlení, pocity a svět o čtyř zdech. A vlastně díky němu to bylo ještě víc autentické, osobité a pozoruhodné a je můj hrdina. Příběhy vyprávěné dětskýma očima jsou mimořádné a mají svou specifickou a niternou atmosféru. Mami věděla, co je Venku a jak to chodí, on ne. Ano, možná byl trochu naivní, ale proboha, bylo mu pět a tohle pro něj bylo normální a nikdy se nedostal dál než z jednoho rohu Pokoje do druhého. K okolnostem to ani jinak nešlo. A vlastně paradoxně měl možná i víc než kterékoliv dítě v jeho věku. Musíte se vcítit do jeho myšlení a prožívání, podívat se na to jeho očima, pak to uvidíte úplně jinak. A o tom to celé je.

Přivítala jsem, že je tu i pohled i na život potom, protože většina knih končí zachráněním. A tím je to ještě intenzivnější, silnější a působivější. A ve výsledku mě to tak srazilo na kolena, že jsem si přišla, jako bych se to všechno učila a socializovala se společně s nimi.

9 24.08.2017

Titanic, to je pro mě prostě něco… něco významného, oslnivého a já čekala ten jeho velký příběh, jenže ten se úplně nekonal. Asi jsem v tomto případě čekala trochu víc. Zklamaná nejsem, to ne, jen jsem si to představovala trochu jinak a až tak závratně to se mnou nehnulo, jak jsem očekávala, a až tak jsem to neprožívala. Nezdálo se mi to úplně až tak… osobní.

Celkově se mi to zdálo mírně uspěchané. Na jedné stránce jsem četla, jak se plaví na Titanicu a ani ne v půlce loď najednou narazila, aniž by to z toho příběhu bylo patrné, že by k tomu právě mělo dojít, a pak se najednou potopil a nějak prázdno mezi tím.

Člověk nesmí čekat úplně do detailu historicky převzatý příběh, i když se to u tak velkého tématu nabízí a očekává. Ta historická linka tam je, ale jinak jde hlavně o příběh inspirovaný dějinami. Přece jen tu jde spíš o ten zážitek, o ten život na pozadí katastrofy. A z pohledu příběhu se mi to líbilo a zaujalo mě to. Měla jsem zase pocit, jako bych se vrátila na palubu.

Je to milý, jemný a hezky napsaný příběh, jen jsem zkrátka od tohoto honosného a kolosálního tématu očekávala trochu víc napětí a akce, což by se z toho rozhodně dalo vytěžit. Ale je fakt, že Hazel na to šla spíš přes lidi a city, a na tom taky něco je. I když mi to trochu víc než do dramatu spadalo do romantiky obalené katastrofou, ne jako to hlavní.

Nicméně určitě se jí tím povedlo opět uctít památku všech, kdo na Titanicu byli. A to byl ten nejhlavnější záměr této knihy.

3 07.08.2017

Okouzlující love story, která vás dostane. Jo, přesně! A mně je tak hezky. Zase mi někdo jednoduše ukázal, jak prosté to je. Jakkoliv je ta tíha vesmíru těžká, hluboká a černá. Tak přirozené a milé, že si to získá nejedno srdce. Cítím takový ten hřejivý, radostný pocit, který ve vás zanechá dobrá kniha.

Málokdo umí po svém nejúspěšnějším a největším díle navázat a pokračovat na stejné vlně a úrovni, a Jennifer to dokázala. A já potřebuju víc. Rozněžnila moji mysl, pohnula s mou duší a otevřela moje srdce. Všechny malé zázraky jsou pro mě až jakási modla, které zbožňuju, nicméně Tíha vesmíru jim zdárně sekunduje.

Na dnešní dobu je unikátní, vlivná, působivá a hodnotná spisovatelka, která to podává autenticky a vyrovnaně dětským i vyspělým nádechem. Píše o závažných a silných problémech nejen dnešní doby, jakýchsi tabu, o kterých se konzervativně mlčí, ale měla by se jim věnovat pozornost, a to se mi líbí. Umí bravurně, záživně, rozkošně a oddaně psát o tématech podstatných, ovšem s tou největší dávkou porozumění, lidsky a uznale, zobrazuje zde stanoviska, která mají svou neměnnou podstatu, a to tak, že dokáže lidem mnoho předat a pomoct jim, a už jen to je víc než obdivuhodné.

Není to žádný bezduchý, naivní, povrchní a bezvýznamný příběh, právě naopak. Je to příběh dvou zlomených lidí, kteří si nesou svou vlastní tíhu vesmíru a kteří k sobě patří víc než cokoliv a kdokoliv jiný. Ale hlavně patří každý sám sobě. A nakonec i vám, když je necháte promluvit. A není k tomu potřeba žádná extra schopnost, abyste to viděli, stačí trocha citu, empatie a pochopení, a přesně to by vám ta kniha měla předat, pokud budete svolní.
Má všechny předpoklady a podněty k ovlivnění davů.

Může se zdát, že tyto příběhy jsou prázdné, trapné, ohrané a působí lacině a bezvýznamně, jenže když si to prožijete, a nemusíte být nutně znalci života, vůbec to není laciné nebo bezvýznamné. Nakonec to pak ani není o tlusté holce a klukovi s vadou. Je to o prosté definici lidského soužití, našeho bytí a existence a pochopitelně o lásce. Ano, o té to tu je. A já jsem něžnější a přívětivější lásku neviděla. Totiž není to volba, je to nemoc (ať je to cokoliv). Nevím, kde lidi stále berou ten dojem, že mají právo na život ostatních. Máme stěží právo na svůj vlastní. Proto vyhledejme, co máme s druhými společného, ne to, co nás odděluje.

Tahle kniha má jednoduchý koloběh: začít knihu, zamilovat se, dočíst knihu, brečet. Je to laskavé, půvabné, lidské, skromné a ušlechtilé. Není žádné kouzlo, jak být krásný, buďte jen sami sebou, to stačí. A to je hlavní poslání té knihy.
Protože víte co? Někdo vás chce. Někdo vás potřebuje. Pro někoho jste nezbytní. Někdo vás má rád. Na to nezapomeňte.

11 07.08.2017

A já se bavila! A Davidovi prostě vždycky podlehnu, co si budeme namlouvat.

Kráva se možná tváří jako bezcenný, obyčejný příběh z pera a mysli známého a mnou oblíbeného herce, který se najednou rozhodl napsat knihu, ale opak je pravdou. Ano, David není vyloženě spisovatel, ale tím je to ještě lepší. Má ten šestý smysl psát jen s obyčejným nadšením, volností a zápalem, bez nějakých pravidel a striktních literárních útvarů. Samozřejmě to není úplně honosná literatura, přestože své tituly v oboru anglické literatury prostě nezapře, ale podle mě o to ani neusiloval. Dokázal vymyslet příběh, který je tak absurdní a šílený, až je to vlastně geniální. A to je její největší přednost. Má totiž dva zásadní a podstatné atributy: důvtip až takovou přirozenou intuici a hru se slovy. To mě oslovilo už na první stránce a věděla jsem, že to pro mě bude něčím jiná, osobitá kniha – a byla.

Přečetla jsem si ji, protože mě zkrátka zajímalo, jak může David psát, ale stejně jsem si nebyla úplně jistá, co přesně očekávat. Ale jak už to tak bývá, bylo to ještě lepší, než jsem si představovala, i když jsem si vlastně nepředstavovala celkem nic. Potom už ani tolik nešlo o příběh, jako u tu individualitu a tvárnost myšlení, což mě prostě nadchlo a dalo mi to nevšední, příjemný pocit.

David je vtipný, chytrý, svobodomyslný, energický, kreativní a přesně v tomto duchu je pojata i kniha a je z ní cítit přesně jeho typický charakter. Samozřejmě veganské a náboženské otázky v tom jsou, ale rozhodně si nemyslím, že by to mělo být myšleno jako nějaká agitace. Není to podáno násilně a nikomu nic nevnucuje. Je vlastně na nás, jak se k tomu postavíme a jak to budeme brát. Jestli to uvidíme jen jako vtipnou, oddechovou knihu, nebo nám to něco dá a třeba něco změníme. A tím to udělal, jak nejlépe mohl. A mně se líbí, že se toho nebojí. Cílem není nějaké poučování, jde o zábavný příběh, ve kterém by si každý měl najít to, co chce.

Napsal to skvěle a kdybych tu neměla tolik nepřečtených knih, přečtu si ji hned znovu. Opravdu mě to bavilo, a když říkám bavilo, tak myslím tak, že jsem se poprvé smála u knihy nahlas a už taky jen za to patří Davidovi dík. Ještě když si představím, jak David sedí nad papírem a sepisuje dobrodružství téhle krávy... no já jsem uchvácená. Podle mě to celé stojí na jeho humoru, představivosti a nestrojenosti, kterými disponuje. Má to skvělé a vtipné dialogy, kde je vidět, že má David zkušenosti s psaním scénářů, a on má přesně ten humor, který mi sedí.

První půlka, než se Elsii vydá na cestu do Indie, je asi trošku zábavnější, ale mně se to líbilo celé, od krav a krocanů, přes oxymórony až po neskrývané vegetariánství. Už když si řeknu: sejdou se takhle kráva, prase a krocan v letadle, je to neotřelé a vzbuzuje to ve mně zvědavost. A hlavně to může vymyslet jen David.
A nakonec je vám úplně jedno, že je to vlastně na jednu stranu úplná blbost, příběh takřka vycucaný z prstu. A tohle je krávovina, jak má být.

Ne, nehodnotím to kvůli Davidovi, ale čistě skrze příběh a psaní, které mě, bez nějakých srdceryvných řečí okolo, bavilo a užila jsem si to. Je to pro mě nejvtipnější kniha, jakou jsem kdy četla, tudíž svůj účel naprosto splnila. Kdo by to byl do Muldera řekl...

Kráva je boží. Buďte chytří, buďte jako kráva.

4 06.08.2017

David je pán!
Sprosté, syrové, přesto citlivé a osobité, vyzrálé, přímé, vyrovnané, oduševnělé a skvělé. Je jeden z těch spisovatelů, ke kterým se vždy s respektem budu moct vracet a vím, že mě nezklame. To, že je výborný herec, skvělý režisér a úžasně zpívá, jsem věděla. A teď se k tomu přidalo ještě to, že geniálně píše. A já jsem ráda, že jsem mohla tuto knihu hodnotit jako první.

Předčilo to vše, co jsem si o Davidovi do teď myslela. On je sice spíš nadšený pisálek, ale rozhodně se může rovnat kdejakému věhlasnému spisovateli a mě si jednoduše získal. Je pro mě spisovatelem, který právě svým nespisovatelstvím vyčnívá nad ostatními. A já miluju přesně takové typy lidí, jako je on. Přirozeně inteligentní, charismatický, vtipný, skromný, na nic si nehraje a napíše věci tak, jak jsou a jak je vidí, bez zbytečné květnatosti okolo. Umí úplně skvěle zaujmout čtenáře přirozeností a prostým stylem jeho vyjadřování a příběh tak pozvedl ještě na vyšší úroveň.

Měla jsem k té knize takový zvláštní vztah a přistupovala jsem k ní trochu jinak, až trochu i s takovým osobním zaujetím, což na to vůbec nemá vliv. Nebrala jsem to jako něco, co napsal herec, ale další spisovatel. Přijde mi, nebo cítím z toho, že tam aplikuje plno věcí, myšlenek, postřehů, narážek a skutečností z vlastního života, a to je na tom úplně to nejvíc. Jako by do toho promítal sám sebe. Při čtení jsem měla pocit jakési ojedinělosti, působivosti a něčeho magického, jako by ke mně promlouval, a sálala na mě jeho inteligence a nátura z bezprostřední blízkosti. Každý den jsem se těšila, až se k příběhu vrátím a nechám se pohltit jeho slovy.

Někdy je lepší vzít to, co člověk v sobě má a hodit to hned pocitově na papír, než se až moc snažit sepsat literární veledílo. Tato kniha je toho důkazem. Vůbec jsem netušila, co čekat, protože u Davida prostě nikdy nevíte, ale dočkala jsem se něčeho unikátního, čemuž jsem od začátku věřila. Má to prostě v sobě.

Rozhodně to není román jen pro všechny otce a syny a pro fanoušky Davida. Je v tom něco, co mě nepopsatelně oslovilo, a nečetla jsem to jen jako příběh, odnesla jsem si plno myšlenek a jedinečný zážitek. Kdyby mi to dal někdo jen tak přečíst, poznala bych ho hned, aniž bych věděla, že je to on. A to se cení. Ale zase si nemyslím, že je to pro každého, musí si najít své vybrané čtenáře (jako třeba mě).

Je to sofistikované a nejsou to pouze volné myšlenky a výkřiky spojené do děje. Má to smysl, potenciál a hodnotu a tvoří to jeden celek, který lze rozvíjet dál. Člověk dokáže naplno splynout s atmosférou a vnímat postavy. Umí pracovat s příběhem i čtenářem, a to se mi líbí.

A ne, nejsem zaujatá. To, že je David originální a tohle je čtivý, jedinečný příběh, to je prostý, konstruktivní fakt, který hodnotím ne jako fanoušek, ale jako čtenář.
A možná že je v něm nakonec trochu toho Hanka Moodyho, ne že ne...

7 06.08.2017

Dlouho jsem teď nečetla Sparkse. Pokaždé je to jako vracet se za starým dobrým přítelem. To je ta jeho síla. Možná jsem se teď z určitých důvodů romantice v jakékoliv podobě vyhýbala, ale jestli mě něco vždycky bezpečně navodí do té správné atmosféry a celou pohltí, je to on.

Těch dlouhých skoro 10 let, co ho znám a čtu jeho knihy, přemýšlím, v čem to je. A při této knize už jsem na to přišla. Ten jeho dar spočívá v tom, že dokáže plně, chytře a hodnotně pojmout celý koncept a naplnit ho vším, co vykazuje tvárnost a nepůsobí to plytce nebo monotónně. A tím promluví i ke čtenářům. A ať to skončí jakkoliv, vlastně je to vždy šťastné, záleží jen na úhlu pohledu, protože jestli on něco umí, tak konce. A to jsem zatím u nikoho jiného neobjevila.

Věděla jsem, že to bude skvělé, tím jsem si absolutně jistá. Nikdy mě nezklamal a nezklame, a proto se k němu stále s láskou vracím. Poznala bych ho snad i poslepu. Potvrdilo se mi to, co vím od okamžiku, kdy jsem ho četla poprvé, a proto ho mám ráda. Je to víc než jen romantika. Nepíše jen srdcem, ale především hlavou. Na chlapa má neuvěřitelně přirozený a podmanivý styl vyjadřování, a tím si mě zrovna tenhle příběh získal. Nečekala jsem žádný jednoduchý, oddechový příběh, na to ho moc dobře znám, ale vtáhlo mě to až překvapivě intenzivně. Kdybych řekla, že mě to zaujalo, je to slabé slovo. Já do toho vložila snad veškerou svou energii a empatii. Dá do toho vždy něco navíc, čím se víc a víc utvrzuji v tom, že vybočuje od veškerých spisovatelů i spisovatelek tohoto žánru. V tom nejlepším smyslu slova.

Umí propojit téma lásky a k tomu něco navíc a ani jedna dějová linka není opomíjená. Tentokrát to bylo drama, možná nadneseně řečeno místy trochu detektivka, a to mě přitáhlo už na prvních stránkách a od té chvíle jsem se od knihy takřka neodtrhla. Zcela originální, nápadité, protkané napětím a nestrojenou láskou. A slzy také byly. Dalo mi to od všeho něco, jak jsem zvyklá, a přesto i něco navíc, co jsem od této knihy, nevím proč, ani nepředpokládala. Poskytlo mi to zážitek eminentní a rozmanitý v každém ohledu.

Říkám to asi o každé jeho knize, ale tahle je jedna z jeho nejlepších. Neříkám to proto, že je to můj nejoblíbenější spisovatel, nýbrž proto, že mě dovede uhranout a pokaždé je to snad ještě lepší.

(tento komentář už jsem jednou psala, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže někdo ho už možná jednou četl)

5 06.08.2017

Jestliže to, co je, není to, co by mělo, tak co tedy? A co když to tak strašně chceme jenom proto, že to nemůžeme mít?

Originální a netradiční kniha ve všech směrech - od názvu, přes obálku až po hlavní zápletku a příběh. V anotaci je vlastně řečeno vše, ale neprozradí vám to v podstatě nic. Takže jestli tím Nicola chtěla upoutat a strhnout davy, tak se jí to, dle mého názoru, povedlo dostatečně. A někdy je dobré, vracet se ke knize zpětně a nechat ji v sobě rozložit a vpít ji do každé své částečky, protože si uvědomuju, že se mi vlastně líbí, dost se mi líbí.

Je to totiž všechno tady a teď. V určitých životních obdobích se uchyluji ke knihám skrze svou momentální situaci, rozpoložení a bod, ve kterém se můj život nachází. Teď jsem zrovna byla alergická na celý svět. Možná v té knize hledám až moc ze sebe, ale nakonec o tom to je. A zrovna tady ještě o to víc. Protože je to ten příběh, který potřebujete, ale zároveň nechcete dočíst. Stále mě to hnalo dál, ale zároveň jsem se toužila zastavit v určitém momentu, který mě učaroval, a ponechat ho, jak je, a zůstat už navždy v něm. Někdy totiž člověk chce prožít všechno, teď a tady, a nebo se od všeho schovat do svého uzavřeného světa. A proto mi to až tak moc připomínalo jeden známý příběh. Ten můj. Uzavřený svět v mé hlavě - a to je možná ještě horší.

Celé je to v této věci o postavách, od kterých se to odvíjí. Přesně vědí, co chtějí, a jdou si za tím, ať to stojí, co to stojí. Ukazují ty všední, ale znamenité a jedinečné detaily v životě, které si začneme uvědomovat, až když je ztratíme. A šťastní budeme tehdy, až pochopíme podstatné, stejně jako Maddy a Olly.

Příběh jako takový sice není úplně ten, co se člověku vryje pod kůži a zasáhne srdce, k tomu tam ještě trochu něco chybí, ale že je to neotřelé, dobře pojaté, neobyčejné, zajímavé a napínavé, to se tomu odepřít nemůže. Já jsem byla napnutá, jak se to bude vyvíjet a co se může stát, a proto se mi to líbilo a udrželo mě to v bdělosti. Konec jsem vlastně asi ani nečekala. Ke konci už mě to napadlo, ale nemyslela jsem si, že by to bylo tak... nenáročné. Stále jsem si říkala, že se může stát cokoliv, takže když se to opravdu stalo, byla jsem překvapená.
Celkově to mohlo mít víc napětí a akce, protože to nemá všechny podněty a impulsy proniknout zcela do hloubky, aby vás to pohltilo, a skončilo to tak nějak rychle a najednou, ale mou potřebu milého a příjemného příběhu, který jsem si užila, to splnilo a dopřálo mi to myšlenkový soulad.

Život znamená mnohem víc, než jen být naživu.
A POZOR: Láska stojí za všechno. Všechno!

7 05.08.2017

Jakmile jde o pokračování nějaké vydařené knihy až bestselleru, přicházejí vždy obavy, aby to nebylo spíše ku neprospěchu a neskončilo to jako nastavovaný, nepovedený příběh. A v tomto případě byly obavy opravdu na místě. Je těžké, ba dokonce i nemožné, navázat na něco tak úspěšného ve stejné úrovni. Nicméně jsem věděla, že si to musím přečíst, i kdyby to dopadlo sebevíc špatně. Cítila jsem to jako takovou povinnost, už kvůli Willovi.

Po prvním setkání s Louisou a Willem se moje srdce rozletělo na milion malých střípků a trochu jsem doufala, že je to slepí dohromady. Myslela jsem, že to bude, jako když se vracím domů, k rodině, tam, kde to dobře znám. Ale najednou bylo všechno tak cizí. Připadala jsem si úplně někde jinde, než kde jsme se rozloučili.
Stalo se totiž přesně to, co jsem očekávala a co je vlastně naprosto pochopitelné - z Louisy se stal úplně někdo jiný. A ačkoliv Will byl bezvýhradně tím středobodem, ona tu úroveň povznesla ještě o trochu výš.

V druhé polovině už jsem to poznávala víc, ale za srdce mě to úplně nechytlo. Přesto jsem ráda za tu chvilkovou připomínku a památku. Napsáno dobře, to se Jojo odepřít nemůže, ale spíš jako další, samostatná kniha, už je to celé o úroveň níž. Neříkám, že byste to neměli číst, ale ponechte si v srdci to, co bylo, i přes tu bolest.

Než jsem tě poznala se mi vrylo hluboko pod kůži, doslova, jenže stejně jako Louisa ztratila Willa, já ztratila tu senzitivitu a empatii, která tu chyběla. Některé věci prostě mají skončit.

6 05.08.2017

Proč je tu jen pět hvězdiček?!! Jste vůbec lidi? A máte srdce? Hm? Došla vám slova, co, nedivím se.

O holocaustu a druhé světové válce toho mám načteno hodně. Každá z těch knih mi zůstala hluboko pod kůží a řadím je mezi ty nejlepší, ale řeknu vám, žádná mě nedostala tak, jako Vypravěčka. To prostě nemůžu nechat bez odezvy. Nemůžu a ani nechci. Tohle si zkrátka musíte přečíst!

Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě donutila nespat, nejíst a číst a číst. Knihu, která by mě tak zasáhla a dojala. Vlastně jsem nevěřila, že něco tak geniálního ještě vůbec kdy přečtu. Přemýšlím, jestli jsem se někdy setkala s knihou, se kterou bych prožila něco tak silného, neuvěřitelného a ohromného. Zcela předčila má očekávání a naprosto mě uchvátila.

Možná se vám může zdát, že na to, kolik knih s tímto tématem už bylo napsáno, nemůže přijít nic nového, avšak právě Jodi se to podařilo. Mám pocit, jako bych ten příběh prožila, ne jen četla. Je to dechberoucí, reálné a zkrátka nemůžete přestat číst. Byla jsem plně pohlcena příběhem a sžita s postavami. Jodi jde opravdu až na dřeň, na samé dno vašich emocí, odkud se budete těžko zvedat. Zkrátka jedinečný čtenářský zážitek od začátku do konce.

Myslela jsem si, že vím, do čeho jdu, že jsem na to po všech knihách připravená a že už mě to nepřekvapí, ale netušila jsem, že to bude tak živé, bolestné a realistické. Nebudu nic předstírat, opravdu mne chytla za srdce, vlastně mi ho zlomila na milion kousků. Nemohla jsem myslet na nic. Na nic, jen na tu bolest. I přesto, že jsem velká citlivka a plačka, nebrečela jsem. Nedokázala jsem to. Ne že bych neměla city, ale byla jsem tak na dně a naprosto vysátá, že jsem místo slz jen lapala po dechu, rozdýchávala to, koukala na to s otevřenou pusou a dalo mi práci vstřebat a uvěřit, co čtu. Dostane vás to zevnitř, vytrhne vám to srdce, a to takovým způsobem, že se z toho budete dlouho vzpamatovávat.

Brilantně napsané, napínavé a strhující. Nikdy na tuto knihu nezapomenu. Je to víc než dobrá kniha. Nejlepší, co jsem letos četla a jedna z nejlepších, co jsem vůbec kdy četla.

12 03.08.2017

Tluče mi srdce a jsem smutná a šťastná zároveň. Navenek mi tečou slzy, uvnitř v srdci se usmívám. Tato kniha je jasným důvodem a důkazem, proč tolik miluju zvířata než lidi. Rozdávají krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a přátelství bez zklamání. Jsem naplněna láskou jako snad ještě nikdy. Bezprostředně po dočtení se dokážu jen koukat na poslední větu a láskyplně naslouchat poslání, které není jen psí, ale nakonec i lidské.

Nemyslela jsem si, že vyjádřit mé pocity bude tak těžké. Nikdy jsem asi nevnímala tolik srdečnosti a citlivosti. Ačkoliv je to kniha především o zvířeti, je v ní tolik lidskosti a sounáležitosti. Zní mi to v duši a budu na to myslet ještě dlouho.

Celý život jsem si přála psa. Jsem pejskař celým svým srdcem (a kočkař a všechno zvířecí, ale je to přece jen kniha o psech). Od malička jsem chtěla být veterinářkou. A teď má láska ještě vzrostla. Psi a lidi k sobě podle mě patří. Navzájem jsou si oddaní a jeden na druhém závislí. A je to nejupřímnější a největší pouto, jaké znám. Nejsou to jen zvířata, jsou to přátelé. Díky nim je náš život úplný. A naopak. Cítím, že právě pes by zaplnil jedno z těch posledních prázdných mít v mém srdci, které čeká na trochu lásky. A při čtení této knihy jsem měla pocit, jako bych ho na chvíli měla.

Na myšlenku, že se jeden pes narodí několikrát, jsem si zvykla v podstatě hned. Právě o tomto jsem často přemýšlela a tajně si to přála u každého mého zvířecího kamaráda. Jde vlastně o to uvěřit. A to ten příběh dokázal. Přišlo mi, jako kdyby sám autor pronikl do psího světa a znal psí duši. Bylo to tak citelné a věrné, že jsem věřila, že pes takto vážně přemýšlí, uvažuje a jedná. Zdá se mi, jako bych teď psy doopravdy pochopila. Chvílemi jsem ho brala jako člověka sobě rovného, tak přirozené to bylo.

Ta kniha není smutná, je dojemná. V jednu chvíli mi tekly slzy, ale hned na další stránce jsem se zase musela usmívat. Ano, ta kniha mě rozbrečela, a ne jednou, ovšem to jsem věděla už od začátku. Je to takový ten tichý, smířlivý pláč. Vždy jsem hůř snášela smrt zvířecí než lidskou. Bailey mi upřímně přirostl k srdci a stal se mým přítelem, a je mi líto, že jsem se s ním musela rozloučit. Rozervalo mi to srdce, přesto cítím, že to dosáhlo naplnění přesně takhle to má být.
Není to jen pro milovníky psů, nicméně pokud nemilujete zvířata, nenajdete v tom to poslání.

A teď se při pohledu na každého psa tak dětinsky usmívám a přemýšlím, co se mu asi honí hlavou a jaké je jeho poslání.
Jo, a stejně si hodlám psa jednou pořídit.

14 03.08.2017

Toto pokračování pro mě bylo takové vymodlené. Po přečtení Psího poslání bylo moje srdce naplněné, ale zároveň ve mně kus chyběl. Chyběl mi Bailey a věděla jsem, že se za ním musím vrátit a znovu se s ním shledat, jinak nebudu v klidu. Je to jeden velký příběh s velkým posláním a jedna bez druhé nemohou fungovat. V první knize to poslání pochopíte, ve druhé ho žijete.

A bez Psí cesty to poslání není úplné - a nebyla jsem ani já. Šla jsem do toho s tím, že se na konci asi zhroutím, ale zároveň jsem věděla, že to musí přijít a nebude to trvat věčně. A opravdu to přišlo a já teď upřímně nějak nevím, co mám dělat, ale s tím rozdílem, že teď už mám vnitřní klid, vím, že to dosáhlo naplnění a můžu to pomalu nechat doznít v mém srdci a pohnout se dál, protože jsem se rozloučila.

Nejde tu jen o psí osudy, ale i o ty lidské, které nejsou o nic méně podstatné a citlivé. To poslání je nakonec stejně tak psí jako i lidské, jen ti psi ho asi umí pojmout lépe. A zase mi to ukázalo, jak jednoduché to je a o čem život doopravdy je a na čem záleží, jak to zvířata vždy uměla. Stačí dát lásku, a to udělá tolik. A to je to základní poslání - láska. Láska všeobecně. Psa k člověku. Člověka k psovi. Jeden jako druhý. A on tu to poslání ještě povýšil.
Brečela jsem jako malá. Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila, ale v tomto případě byl ten pláč vyjádřením mé upřímné lásky, kterou kniha oplývá, a obdivu, který k těmto zvířatům celý život mám.

Když se teď podívám na nějakého pejska nebo jakékoliv zvíře, derou se mi slzy do očí, protože vždycky vidím Baileyho, a mám takový pocit neviditelného propojení mezi námi, jelikož už se do nich dokážu vcítit a tak nějak si uvědomuju, co je pro mě důležité. A to díky psům. A žádný pes tu přece není jen tak...

(tento komentář už jsem jednou psala, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže někdo ho už možná jednou četl)

6 03.08.2017

A co jsem?
To mám prostě přejít a nechat to být? Jen tak? Snažím se si to moc nepřipouštět k srdci, ale nějak to nejde. Nečekala jsem takovou vlnu emocí. Moje srdce je zlomené a roztříštěné, ale stejně to miluju. Dočetla jsem ji včera v půl jedné ráno a stále mám pod kůži tu energii a bezmoc zároveň. Ale jsem šťastná, že jsem si ji přečetla, opravdu jsem.

Na začátku jsem čekala nějaký klasický romantický příběh, ani jsem ji nejprve číst nechtěla, ale záhy jsem pochopila, že to bude jiné. Úplně. Není to (jenom) romantická kniha, je to kniha o životě, volbě, boji, síle, lidské vůli, lásce a - pochopitelně - smrti. Ovšem je to podáno s takovou lidskostí a přirozeností, že jsem si říkala, že to tak vlastně asi má být. Nejvíc se mi líbilo, že ačkoliv je to smutné, dokázalo mě to rozesmát a brát to tak, jak to je. Jinak to snad ani nejde. A to je to kouzlo.

Jsem velká citlivka a rozbrečí mě téměř cokoliv, dokážu se rozbrečet i na povel, ale vždy se snažím být silná, jakkoliv je to těžké. Tentokrát jsem to ale úplně nezvládla. V životě mě rozbrečely zatím dvě knihy - a tohle je ta druhá. Nebo spíš Willův dopis, což jsem čekala od začátku, v tom budiž řečeno vše.
A zase cítím tu bezmoc, že to nemůžu změnit.

Než jsem poznala tuto knihu, nevěděla jsem, kdo jsem, ale troufám si říct, že mi alespoň minimálně dopomohla najít samu sebe a uvědomit si, co se sebou. Nebudu lhát, změnilo mě to. Změnilo mi to život a zachránilo mě to. Cítím to všude a nikdy na to nezapomenu. I kniha dokáže velké věci. A tato mi dokázala dát sílu žít. A našla jsem muže svých snů. V páté kapitole, haha. Možná to vyzní směšně, ale Will na mě zapůsobil a zůstane ve mně jako jedna z knižních postav, které mě ovlivnily, a jako lidský hrdina.

Lidi, přečtěte si to, fakt, prosím, nemějte předsudky kvůli ženskému čtení, je to neobyčejný, srdcervoucí příběh, který vám prostoupí tělem a po jeho přečtení už nebudete stejní.

Vryl ses mi do srdce, Wille Traynore.
Prostě jen dobře žij.
Prostě žij.

17 31.07.2017

Já
jsem
na
kousky.

Cítím, jak ve mně narůstají tisíce pocitů. Rozložila jsem se na milion malých střípků a teď se postupně skládám dohromady. Cítím to až v kostech. Jako bych byla všemi barvami v jedné. Zanechalo to ve mně hlubokou propast a zároveň to naplnilo moje srdce. Je to jeden malý velký zázrak.

Jako mladší jsem četla vesměs všechno, co mi přišlo pod ruku, teď už si spíš vybírám knihy, ve kterých bych se mohla najít, pochopit a které by mi mohly pomoct s mým životem a změnit ho. A tohle byla další z nich. Znám to až moc dobře. Prošla a procházím si tím vším. Jsem sama, uvězněná ve svém těle a ve vlastní mysli. Spánky a Probuzení, není nic mezi tím.

Jsem strašně ráda, že Jennifer tuto knihu napsala. Mám pocit že se jí podařilo něco sdělit. Aspoň mně ano. Jako by konečně někdo dokázal popsat to, co se děje v mé hlavě. Pochopila jsem opět něco více ze sebe a co se se mnou děje. Dřív jsem si myslela, že jsem špatná, že jsem divná a že si za to můžu sama. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Teď už ano. Není to moje vina. A vlastně jsem za to na sebe hrdá.

Já nevím, jestli jste to na konci pochopili, ale Finch se neztratil, on se právě našel. Takoví my jsme. Chvíli tady, chvíli pryč. Chvíli ztraceni, chvíli nalezeni. Chvíli spíme, chvíli jsme vzhůru. Chvíli živí, chvíli... Přála bych si, abych mohla něco udělat, ale nezazlívám mu to. Nejsem na něj naštvaná, nemám vztek, nejsem zklamaná, jen to bolí. Jenže takhle to je, a kdo nikdy nebyl v této kůži, v tomto těle, v této mysli, v této duši, nepochopí to. Jen mi možná chybělo pár posledních stran putování z pohledu Finche. Ale lidé jako Theodor Finch nemizí. Jenom putují. Je tu. Stále tu je. A navždy bude, v našich srdcích.

Když jsem potkala Finche, život najednou začal dávat smysl. Chtěla bych žít ve světě, který by projektoval Theodor Finch.
Navždy změněný.

Rozumím Ti, Finchi, ani nevíš, jak moc. Mám tě ráda a nikdy na Tebe nezapomenu. Zachránil jsi mě. Můžeš za to, že Tě miluju. Ale tentokrát to bude jiný. Teď zůstanu vzhůru (doufám).

P.S.: Můj komentář není přecitlivělý ani vyhraněný. Jsou to moje pocity a jsou takové, jaké jsou, nikdo nemá právo je hanit. Prostě to každý vidí a bere jinak. Jen jste v tom nenašli to, co v tom je. Třeba jste to nezažili. Já jo. Takže... udělejte si přece názor sami a neberte si můj. AMEN.

(tento komentář už jsem psala asi před rokem, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže poslední poznámka je v reakci na komentář od DominaCZ o něco níže)

13 31.07.2017

Jak já dlouho čekala, až ji konečně přeloží, a po více než dvaceti letech jsem se dočkala. Není to čtení na chvíli, jednou a dost, vždycky se k ní člověk může vrátit a buď si jen připomenout ty obyčejné maličkosti, nebo naopak najít něco nového, co předtím neviděl. Protože jedna prostá a základní, ale zásadní věc pro fungování - štěstí a spokojenost není o lidech, ale v lidech.

2 29.12.2016

Všechno v životě je znamení. A znamení byla i tato kniha.

Očekávala jsem, že mě to uchvátí a předpokládala jsem, že je to přesně pro mě. Myslela jsem si, že ji čtu ve správnou dobu, ale možná právě ne. Chybělo mi něco, co od knih očekávám. Uvěřit. Nepovedlo se mi to. Možná proto, že jsem ještě nedošla k pokladu. Nicméně, i když si myslím, že Paulo je schopný a chytrý myslitel, líbí se mi některé jeho myšlenky, tak jeho literatura jako celek mi prostě nestačí, už mě nedokáže uspokojit.

Ne že by mi dala poslání, procitnutí nebo ukázala životní cestu, to ne. Ale pochopila jsem, že jsme každý jakýmsi Alchymistou a ke všemu stejně nakonec člověk musí dojít sám. I k pokladu. Mícháme si svůj život sami a i když jsou tu okolní vlivy, kterým se nedá ubránit, to konečné rozhodnutí je stejně vždy na nás. Něco mi to dalo, něco mi to vzalo, i tak by se to dalo říct.

Coelho je zajímavý tím, že dokáže vystihnout prosté myšlenky takovým nevšedním způsobem. S některými souhlasím, s některými ne. Ale já věřím, že co se má stát, to se stane. Protože musíme sledovat znamení. Protože život chce, abychom prožili svůj Osobní příběh. A znovu jsem si potvrdila to, co už jsem dlouho věděla - že univerzální řeč, Řeč světa a Duše světa není nic jiného než Láska.

4 01.09.2016

Nedokázala jsem si úplně dobře představit zpracování tohoto tématu. Představovala jsem si nějaký jednoduchý, prokouknutelný příběh, ale stránku za stránkou to začalo být napínavější a napínavější a já prostě chtěla vědět, co se stalo. Čekala jsem nějakou obyčejnou young adult, na jaké jsem zvyklá, ale spletla jsem se. Začetla jsem se do toho tak, že jsem nechtěla přestat, dokud nezjistím, o co jde. Bylo to... dobré. Hodně dobré.

Já neříkám, že je to nějaký unikátní a brilantně zpracovaný příběh, ale bylo to strhující a originální, to musíme uznat. Vtáhlo mě to do děje a kolikrát jsem měla nutkání, podívat se na konec, jak mě ta nevědomost hnala dál. Celou dobu jsem si v hlavě skládala kousky skládačky, vytvářela teorie, přemýšlela, jak to skončí, a za to má u mě kniha plus. Ačkoliv jsem to trochu předvídala, lhala bych, kdybych řekla, že jsem to čekala.

Jo, líbilo se mi to. Překvapilo mě to a vůbec jsem tohle od té knihy nečekala. Rozhodně je to dobrá knížka s kvalitně vymyšleným dějem.

Zažila jsem jakési dejavu. Nevím proč, z čeho, kvůli čemu, ale ten pocit si pamatuju.
Třeba to ani není tak o tom, co udělala ona, ale co jsme kdy udělali my. Jestli mi rozumíte.

1 29.08.2016

Občas je potřeba něco jednoduchého, oddychového, sladkého a "hloupého", u čeho se nemusí nijak zvlášť přemýšlet. A to tato kniha splňuje. Sáhla jsem po ní, protože jsem v životě potřebovala právě něco, u čeho bych mohla vypnout a představovat si, že se to třeba děje mně. Není to složitý příběh, je to předvídatelné (až na ten drastičtější konec) a já jsem si to vcelku užila. Žádné vysoké nároky, prostě jen vypadnout vstříc prvním láskám, létu, novým zážitkům a kradeným autům.

3 06.08.2016

Aňa, to je žena! Věděla jsem, že je úžasná, ale zjistila jsem, že je boží.
Vždycky jsem ji měla ráda, ale číst její knihu jsem neměla v plánu, už proto, že nikdy nejdu s davem a nevrhám se po knihách, které jsou na vrcholu a všichni je čtou. Pak mi to ale nedalo a zvědavost zvítězila. A jsem za to neskutečně ráda, protože bych přišla o hodně. Ona psát opravdu umí.

Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale tohle jsem nečekala vůbec. Je to milé, vtipné, inteligentní, přímé, normální - prostě, jak já jsem řekla, "Aňovské". Neměla jsem žádné předsudky ani obavy, ale i kdybych měla, zmizely by okamžitě. Už od první stránky jsem věděla, že čtu něco unikátního. Hltala jsem to očima od začátku do konce. Jako bych četla přesně ta slova, která chci říct. Já nevím, jako bych cítila vnitřní klid. Je mi sice 21 let, možná je to troufalé, ale poznala a cítila jsem v tom tolik věcí, až jsem se sama divila. Dalo mi to neskutečně moc a rozhodně mě to v něčem ovlivnilo. A jestli to takto působí na mě, říkám si, co to asi musí dávat starším ženám. Dovolím si říct, že vám dá pokaždé něco nového, podle toho, v jakém věku, rozpoložení a životní fázi ji budete číst.

A třešničkou je naprosto kouzelné zpracování knihy a nádherné ilustrace. Tahle knížka si mě prostě získala po všech stránkách. Celý život si přeju napsat knihu. A Aňa je moje velká inspirace.
Doporučila bych to právě těm, kteří říkají, že je to blbost a nemá to hodnotu. Šeredně se pletete. V této oranžovotyrkysové knize je toho víc, než by kdo čekal.

Děkuju ti, Aňo, za vše.
Fakt.

P.S. Doufám, že Aňa napíše tu další knihu.
P.P.S. A že to bude co nejdřív.
P.P.P.S A já budu první, kdo si ji koupí.

5 03.08.2016

Budu to brát jako volné pokračování, ne jako další díl Selekce, protože pak bych byla asi mírně zklamaná. Jo, bylo to dobré, ale Selekce to není, to vidíme všichni. Líbilo se mi to, i mě to bavilo, ne že ne, ale už to bylo takové slabší, pro mě mírný pokles. No a Eadlyn... pane bože, žádná hrdinka mě snad víc neštvala (a to jsem slušná). Možná to právě tím mělo být zajímavé, ale nemohla jsem ji vystát. Namyšlená, nepříjemná, nesympatická, arogantní, nesnesitelná, otravná holka. Říkala jsem si, že to snad ani nemůže být dcera Americy, kterou jsem v Selekci měla opravdu ráda a fandila jsem jí. Ale v jedné věci jsem se s ní ztotožnila, to je pravda, nicméně ani to mé mínění o ní nijak nevylepšilo. A mně jakmile nesedí ústřední postava, je zle. Co bych ale zase vyzdvihnla, že není okamžitě jasné, jak to skončí. A tím dopisem od Ahrena budiž řečeno vše. To by možná i stačilo než celá kniha.

Už to nebylo takové haló, jako Selekce, ale těším se na další pokračování.

#teamkile

4 15.07.2016

Pan Lustig je neskutečná osobnost, vždycky jsem ho obdivovala a vážila si ho. Bezpochyby ví, o čem píše, a za to mu patří mé uznání, ale možná právě proto, že já to až tak úplně nevěděla, nečetlo se mi to úplně lehce.

Nicméně tento šokující příběh ve mně mnohé zanechal a já jsem vděčná, že jsem se k němu mohla dostat. Není to lehké čtení, ale co je to oproti realitě. Tady se nedá polemizovat nad záživností nebo poutavostí, však tak to není ani ve skutečnosti. Vadila mi občasná naivita Kateřiny, ale na druhou stranu, v tom to právě je. Kdybych mohla, za styl, kterým je to napsané, dám tři hvězdičky, nicméně za celkový příběh, téma a okolnosti, už kvůli panu Lustigovi, dám plný počet.

Člověk by v tom v podstatě neměl ani tak hledat příběh, jako poslání a určitou promluvu, kterou se musí snažit pochopit.

2 25.03.2016