Lauralex přečtené 270

Nikdo není sám 2022, Petra Soukupová

Blízcí 2025, Veronika González

Blízcí jsou si vlastně nejvzdálenější a nejcizejší, jak jen můžou být, přesto svázáni poutem nejsilnějším – rodinným. Je ale rodina všechno? Někdy právě rodina zasadí a živí ten kořen nejhlubší lidské bolesti. Krev rodinu nedělá. Jen prolévá. Veronika se pro mě jednoznačně stala nejlepší autorkou v žánru a tématu lidských a rodinných vztahů a traumat, teď už to mám posvěcené. Pokud o ní po první knize ještě náhodou nebylo tak slyšet, po této knize tomu tak určitě bude a doufám, že se brzy dostane mezi přední české autorky, protože kvality i kapacitu na to rozhodně má. Téma vztahů, dnes tak populární a hojně využívané, je nekonečné a natolik obsáhlé a komplikované, že se asi nikdy nevyčerpá. Může se zdát, že už jich je přehršel, ale naopak jich je pořád bytostně málo. Otevírejme tu bolest a realitu, mluvme o tom. A Veronika to vzala za ten správný konec. Sice zatím v obou knihách krouží v podstatě v tom stejném, a sice hlavně v toxických a manipulativních vztazích a mezigeneračních traumatech, ale pokaždé je to úplně jiné, originální, nezaměnitelné a ještě lepší. Píše a zpracovává příběh i text jako nikdo jiný. Pokaždé jde ještě víc do hloubky, otevírá hlubší rány a zanechává ještě větší jizvy. A rozhodně bych to nenazývala literaturou pro ženy. Blízcí mi byli vlastně tak blízcí. Ten příběh mi byl tak nepříjemně a citelně známý a povědomý, cítila jsem se v něm skoro jako doma. Když jsem knihu četla, táta se mě ptal, o čem to je. Jak mám vysvětlit, že vlastně o nás… (ale my se teda doma nemlátíme, aby nedošlo k nějakému nařčení o domácím násilí) Skvěle napsaný a propracovaný román, který se vryje hluboko pod kůži i do mysli a na který jen tak nezapomenete. Úniková emocionální hra na kočku a myš, doslova, ze které ale není úniku. Nebo ano? Barvitě líčí a vyobrazuje atmosféru, pocity a realitu traumat a vzorců chování i techniku manipulace. Ta toxicita byla tak znatelná a s každou stránkou hustější, neústupnější a nepropustnější, jako smrtící plyn, až jsem měla pocit, že mě zadusí. Pokaždé je to jako facka přímo do ksichtu, která pálí a štípe až v kostech, jako stržený nehet bez umrtvení. Píše tak realisticky, otevřeně, přímo a ostře, až se vám svírají všechny vnitřnosti i celé tělo, zároveň ale taky citlivě, hladce a lidsky. Znamenitě a perfektně zachycuje, vytváří a přenáší atmosféru, hutnou, tíživou a dusivou, která ovládne prostor i čtenářovu mysl. To, co Veronika bravurně ovládá a co je její doménou, je vykreslení postav, jejich pocitů, emocí a psychiky. Umí mistrně vypodobnit, znázornit a obsáhnout tu všepožírající prázdnotu, bezmoc, chlad i peklo, vnitřní i vnější, které se nedá uhasit ani spasit. Její postavy mají naloženo víc, než by snad jeden člověk zvládl, a nic nedostanou zadarmo, všechno musí zaplatit a hodně draze a tvrdě vykoupit. Otvírá rány a jizvy, ty viditelné i neviditelné, na duši i na těle. Její podmanivý styl, gradace příběhu a přesně mířené rány mě vždycky uzemní a vytřou mi zrak. Jak se tak říká, lehce a ladně, odpálí dekel. Pokaždé jsem ohromená a bez dechu, poznamenaná navždy, už nikdy stejná. Kdyby se toxicita a moje frustrace daly měřit na stupnici, vybouchla by. Bylo pro mě strašně bolestivé a deprimující to číst, zároveň mě všichni svým chováním na přeskáčku tak trochu vysírali, ale nedokázala jsem se od příběhu odtrhnout a odložit ho, až mě bolela ruka. I duše. Pohltilo mě to a měla jsem pocit, že to žiju s nimi, jejich rodina je i moje rodina. Dostala mě opět na dřeň, až do nejhlubších a nejbolestivějších míst a vlastních jizev, jako asi nikdo jiný. Konec mi nevadil, i když nebudu lhát, že trošku mě asi překvapil, ale spíš proto, že jsem čekala a taky doufala, že bude rozvážnější, rozumnější a racionálnější a bude mít víc síly odejít, ale nakonec, proč ne. A vlastně téma polyamorie by se mi docela líbilo i jako námět pro další její knihu, to by v jejím podání mohlo být zajímavé a určitě by to stálo za to. Přestože nemám iluze, že by se tohle v běžném životě nedělo, přesto tak nějak stále doufám, že její příběhy jsou čirá fikce, nepodložená vlastními nebo zprostředkovanými zkušenostmi a životy. K Veronice si nechodíte pro lehké, oddechové příběhy, ale ty těžké a náročné tak skvěle umí, že si je stejně zamilujete.... celý text

Jako by mě opustila všechna síla: rozhovory o duševním zdraví 2025, Linda Bartošová

Kolem dokola 2024, Lucie Hušková

Tichá pošta 2024, Tereza Herzogová

Mezi nimi 2023, Veronika González

To jsem četla naši rodinnou analogii, nebo co? A to ani nemám sestry nebo chlapa. Žánr rodinných vztahů a traumat se v literatuře, a zejména české, otevírá víc a víc a je to super. Dají se z toho vytěžit silné, originální, emotivní a čtivé příběhy, a Veronice se díky tomu povedlo ohromit hned první knihou. Jestli někdo umí popsat a vystavět lidské, rodinné trauma, realisticky a otevřeně, jeho aspekty, podoby, důsledky, charaktery, hlavně po té stránce literární a lidské, je to právě Veronika. Četla jsem spoustu knih s podobným námětem a tématem, taktéž skvělé, ale Veroniku v tomto ohledu nikdo nepřekonal. Stala se pro mě zatím nejlepší českou autorkou tohoto tématu. Kniha jako taková se na první pohled jeví vlastně možná trochu nenápadně, od pohledu bych to do ní neřekla, ale skrývá jeden z nejlepších čtenářských zážitků. Neznám jinou autorku s podobným stylem psaní, který je obzvlášť čtivý, což je její výhra a velká část úspěchu. Můžete mít dobrý příběh se skvělým nápadem, ale jakmile ho nedokážete dobře napsat a předat čtenáři, nemáte nic a je to o ničem. Vlastně možná ani ne tak stylistický nebo umělecký, ale záživný, poutavý, vzrušující, nápaditý, přitažlivý, srozumitelný, nenásilný, lidský, otevřený, intenzivní, nabitý, svěží a zkrátka svůj. Vynikající, svižný vztahový román, který rozjíždí nebezpečnou hru a emocionální jízdu na několika rovinách. Zničit život 3 dcerám i těm okolo kvůli vlastnímu životnímu nenaplnění a vlastním chybám. Úžasně promyšlené, propojené a postupně gradující. Toxický vzduch sálá ze stránek a zamořuje všechno okolo. Podařilo se jí plně obsáhnout každou jednu postavu a vystihnout a vykreslit jejich psychologii až na dřeň, které mají mnoho společného, přesto je každá úplně jiná, každá bojuje se svými démony, bolestmi a ranami a nemůžou z nich ven. Bludný kruh a hluboká sonda do několika zlomených a ublížených duší a srdcí. Na jednu stranu, čím dál jsem postupovala v ději, říkala jsem si, sakra, to je úplná telenovela, na mě možná příliš zbytečně sexu, každý s každým, doslova, ehe, už chyběla jen matka s Davidem, ale asi to k takovým příběhům i patří. Nejsem puritán, jen se mi to místy zdálo už přehnané a jako takový hlavní spojovací článek, což mi přijde trochu prvoplánové a jednodušší, ale to je moje jediná menší výtka, která ovšem na celkový dojem nemá vůbec žádný vliv. Po vnitřní stránce a realitě toxicity, traumatu a narušených vztahů, nejen rodinných, to bylo tak úžasně propracované. Každý článek zapadá, kam má, nejde to na sílu, není to uspěchané, nehraje se na city a příběh i čtenář se ve svém tempu posouvá přesně tam, kam má. Ale teda když se nad tím vším zamyslím, je to vlastně celé dost děsivé, i když je to pořád "jen" vymyšlený příběh. Vystřídalo se ve mně nespočet emocí a pocitů, otevřelo a prohloubilo to staré i nové rány, ale bylo to i jako taková terapie. Přiznávám, že se v tomhle tématu asi trochu vyžívám, i kvůli vlastním zkušenostem (s toxickým chováním a traumatem, rodinné orgie jsme vynechali, eh), ale fakt mě baví a pohnuté lidské osudy zkrátka táhnou. Veronika je pro mě jednou z nejoblíbenějších i nejlepších spisovatelek, a to už po první knize, v podstatě po pár stranách, kterou nespustím z očí, a už teď rozečítám její další knihu.... celý text

Eva 2024, Verena Kessler

Čtyři ženy, čtyři životy, čtyři postoje, čtyři osudy, čtyři příběhy, jedno společné téma a jeden román. Mateřství hýbe světem. Aktuální téma, které se v dnešní době stalo už fenoménem a narážíme na něj denně, v podstatě kdekoliv a v jakékoliv formě a spojitosti, zároveň je to ale stále opředeno mýty, zastaralými názory a jakýmsi tabu. Jaké to je/bude být matkou? Jsou děti smyslem života? Jak správně vychovávat? Je sobecké nemít děti? Je to úděl ženy? Chci děti? Tyto a další otázky, o kterých se dříve mlčelo a které rozdělují společnost, si klademe stále častěji a už se o nich nebojíme tolik mluvit. Je to vlastně docela nebezpečné a někdy dost radikální téma, ale jsem ráda, že se o něm píše a že se o něm píše stále víc a že se toho (většinou a zejména) ženy nebojí. Popravdě, dřív jsem si vlastně říkala, co je na tom tolik k řešení, někdo děti má, někdo ne, někdo děti chce, někdo ne (myslím hlavně z vědomého rozhodnutí), právo každého, soukromá a úplně normální věc, nikdy mě nenapadlo, že to tolika lidem leží v žaludku, ale právě proto je důležité o tom mluvit a jsem ráda, že se to víc otvírá a tím víc jsem se o něj začala zajímat, vyhledávat literaturu a vyjadřovat se k němu - pokud se mě (do)týká, takže vlastně žádná kniha o mateřství nechybí v mém seznamu, ač je to asi paradox, když sama matkou být nechci. Tahle kniha otevřeně, ale nenásilně a s respektem otvírá a řeší otázku mateřství a všech jeho podob hned ze čtyř aspektů a najde se v tom asi každá žena, ať už je v jakékoliv životní fázi – matka, snaha o dítě, ztráta dítěte, bezdětná. Příběh nejen o mateřství, ale o ženách a ženskosti, tělech, dětech, budoucnosti, vztazích, dopadech dnešního světa a (pomyslném, diskutabilním) smyslu života. Literatura zejména ženská a asi i feministická (nevím, nejsem asi správná feministka, takže to moc nevnímám, ale nic proti tomu nemám, naopak), píšu to v ženském rodě, řeší se tu hlavně ryze ženský pohled na věc, otázky, možnosti a praktická stránka, ale muže bych z toho rozhodně nevyřazovala a ani je neodrazovala od čtení téhle knihy. Eva je navzdory důležitému a vážnému tématu napsána lehce, nenáročně, čtivě, srozumitelně a s citem. Autorka to pojala příjemně a klidně, ale bez zbytečných vytáček a omáček okolo, přesto je to vyprávěno barvitě a záživně. Předkládá spoustu myšlenek a z nich vyvstávajících otázek, ale nedává, nepodsouvá a nenutí jasné a dané odpovědi a nezaujímá jednoznačné a vyhrocené postoje. Není to jednostranné, nabízí a respektuje všechny postoje a názory. Nic nezveličuje, ale zase ani nepřikrášluje, prostě sděluje, jak to je a jak si myslí, vnímá a cítí, aniž by vám podsouvala, jak je to správně. Nepoužívá a nevyužívá to jako rozbušku, nezbrojí proti nikomu, podává to beze snahy vzbudit vztek, hádku, rozruch, a i když jsem s tím třeba nesouhlasila, nedotklo se mě to a neměla jsem s tím problém. Nečekejte hluboký příběh, Verena se drží tak po povrchu, ale ne proto, že by se bála nebo si nebyla jistá, ale protože chce a umí vyjádřit čistě pocit a názor, bez útoku a hádek, bez zveličování, zesměšňování nebo povyšování. Těm příběhům ale nic nechybí, i když nejdou na dřeň. Já mám prostě pocit, že jakmile to není vyždímané až do poslední kapky, tak to je pro lidi málo, to ale není známka úspěchu, naopak. Úspěch je vytvořit příběh, který je na slovo možná skoupý a ne tak obsáhlý, přitom je v něm vše podstatné a donutí člověka přemýšlet, třeba právě "a co dál?". Chápu, některým čtenářům kratší knihy nevyhovují, ale to neznamená, že jsou špatné. Nemusíte s ní souhlasit, nemusí se vám to líbit, a to je naprosto v pořádku, pro ni i pro vás. Tahle kniha respektuje, nabízí a chápe. Není to o nějakém rozhřešení a hledání pravd a východisek, nýbrž o otevření se skutečnostem a toleranci.... celý text

Hájemství: Příběh kluka z pohřebky 2024, Daniel Krejčík

Citlivka 2023, Alena Wehle

Když jsem zjistila a pochopila, že jsem hypersenzitivní neboli vysoce citlivá osoba, spousta věcí v mém životě a ve mně začala dávat smysl. Ne že by se vyřešily, zmizely nebo změnily, ale dostala jsem vysvětlení a odpovědi na otázky, pocity, emoce a myšlenky, které mám usazené v hlavě i na těle třeba už 20 let, a s tím přišla i jakási volnost, osvobození, pochopení a procitnutí. Osobně mi označení "citlivka" vlastně nikdy nevadilo, neberu to jako něco hanlivého, vím, že jí jsem, avšak hypersenzitivita nerovná se přecitlivělost, to je důležité si vysvětlit. Všechno jsem to brala a beru jako dar a výjimečnost, i když je to někdy náročné a obtížné. V té době jsem všude narážela na tuto knihu. Je to vlastně první, nebo jedna z prvních knih, které vám při vyhledávání vysoké citlivosti vyjedou. Asi to je i nejpopulárnější kniha tohoto tématu. Zaujala mě a toužila jsem si ji přečíst, a když jsem se k ní konečně dostala, byla jsem moc ráda. Nebrala jsem to a neberu jako nějaký návod, průvodce nebo učení se, protože jsem do toho šla s tím, že už to o sobě vím a vím toho hodně i o vysoké citlivosti. Měla jsem toho načteno už hodně, ale chtěla jsem dál objevovat a sebevzdělávat se v tomto tématu i duši a zajímal a zajímá mě pohled co nejvíce lidí, zvlášť, když je to někdo, kdo s tím má vlastní zkušenosti. To na téhle knize oceňuji asi nejvíc. Ono je sice fajn, když vám to popíše někdo, kdo si to nastuduje, zná poučky a odborné termíny, ale vlastní zkušenost, pocity a v podstatě jít s kůží na trh, tím spíš u nás citlivek, je asi to nejvíc. Pocit, že nám někdo rozumí, někdo nám to a nás potvrdí, je v tom s námi, nevyčítá, ale pomáhá. Asi jsem v ní nenašla vyloženě něco nového, co bych neznala nebo nevěděla, ale to jsem ani nepotřebovala. Šla jsem po těch pocitech, emocích, myšlenkách a zkušenostech. Čtení téhle knihy pro mě bylo takové uzemnění, pochopení, naladění - na stejnou vlnu i na sebe, ujištění, objetí, osvobození a taky, jak jinak, hodně citlivý prožitek. Taková trochu osobní terapie přes stránky a slova. Mám v ní přes 100 záložek, a to jsem ke konci označovala už jen témata, jinak bych si musela založit úplně všechno. Za mě mohla být klidně i obsáhlejší, nebo některá témata rozvést více do hloubky, i když chápu, že by to bylo na další takovou knihu, ale to už je zase asi na nějakých osobních preferencích, to je asi vše. Určitě se k ní budu vracet a hledat v ní, možná k ní i utíkat, od reality do trochu bezpečnějšího místa, a když se ztratím, třeba se tam někde zase najdu.... celý text

Přitažlivost pádu 2023, Noel O'Regan

Z Noela by si mohli vzít příklad všichni začínající autoři. Jako prvotina je to unikátní. Kdybych to nevěděla, řekla bych si, že už má za sebou několik úspěšných knih a je známým spisovatelem světové úrovně. Víc než kde jinde se pro knihu hodí označení světová literatura, leč je vlastně tak skromně normální. Je na ní opravdu něco přitažlivého. Vtáhne svou silou do příběhu, do duší, do myšlenek i pocitů. Nakonec máte pocit, že jste její součástí a sami stojíte na kopci a čekáte, jestli spadnete, nebo to ustojíte. Úžasně vystavěná rodinná tragédie na pozadí závažného tématu, temné minulosti, traumatu, vlastních démonů, před kterými nejde utéct, a krásné, drsné irské přírody a venkova, celou dobu balancující na hraně, doslova. Všudypřítomná melancholie propletená do vytříbených a libozvučných vět a slovních spojení, líbivý venkov, hutné, chladné a strohé, ovšem silné emoce. Všechno, co jsem chtěla, a toho se mi i dostalo, až se mi chce říct, čeho jsem byla svědkem. Nepochybovala jsem, že by z toho nevzešlo něco efektního, jedinečného a vynikajícího, věřila jsem v ten příběh ještě předtím, než jsem ho začala číst, ale uneslo a zasáhlo mě to tak jinak a ještě silněji, než jsem si představovala. Popravdě jsem si prvně podle anotace představovala, že to bude vlastně spíš o těch návštěvnících, jaké bylo mé překvapení, když se rozjelo tohle lidské, rodinné, vnitřní drama. To, co u mě vyhrálo a dostalo mě, je skvělá literární i příběhová atmosféra. Až bych skoro řekla, že to je nejlepší atmosféra ze všeho, co jsem kdy četla, a že jsem toho přečetla docela dost. A právě atmosféra je tady ještě o něco lepší než samotný příběh. Ne že by styl psaní, vývoj příběhu nebo celkový námět nějak pokulhával, to vůbec ne, ale ta atmosféra je tak působivá, efektní, jedinečná a nezaměnitelná, sálá z toho na každé stránce a jsem jí plná ještě dlouho po dočtení. Knihu jsem sice dočetla, ale příběh a atmosféra ve mně žijí dál. Je vážně až zvláštně a magicky přitažlivá. Promlouvá z toho prostředí a malebná krajina, do kterého je zasazena a ve které se odráží rozpolcenost, neklid a sebedestrukce hlavního hrdiny, postavy, které jsou popisovány sice úsporně a věcně, ale realisticky, napřímo a syrově, bolest, tíha a temnota, která je až hmatatelná a proniká do vás jako rána nožem, přesto to úplně nebolí, jen zanechává viditelné rány, které se usazují a krvácí pod povrchem. Každý to bude asi vnímat jinak, ale atmosféra je pro mě polovina, až skoro třičtvrtě úspěchu a toho, co hlavně dělá dobrou knihu dobrou, což opravdu každý neumí. Pak vlastně stačí obsahově málo, přesto je to geniální a výjimečné. A tady to bylo pompézní. Vlastně plyne tak pozvolna, lehce a jednoduše, děj utíká sám a bez problémů, a celkově je jemná, laskavá, citlivá a ohleduplná, což je vzhledem k depresivnímu podtextu až protimluv, přitom za tím skrývá pochmurnou, tíživou a tajemnou atmosféru. Na jednu stranu působí tak poutavě, půvabně a atraktivně, na druhou stranu zase tak odtažitě, chladně a necitelně, jak přesně nevypočitatelné a nezkrotné prostředí Irska, které si žije svým vlastním životem, leč se v tomto příběhu opíráme o smrt, dokáže být. Musela jsem na ni mít správné rozpoložení a čas, a když jsem to vychytala, bylo to – ani nedokážu najít přesný výraz, který by to popisoval. Znamenité, grandiózní, famózní. Muselo to prostě přijít, musela jsem to vycítit a procítit, ale i téměř po měsíci jsem dokázala ihned a bez problémů navázat tam, kde jsem skončila, všechno jsem si pamatovala do detailu, kdežto jinou knihu bych zřejmě po takové době pozapomněla a bylo by těžší se zase začíst, tady jsem ale žádnou propast, symbolicky, nepociťovala. A vůbec ničemu ta pauza nevadila, vlastně si myslím, že to ten zážitek ze čtení a prožitku ještě umocnilo. Pohltilo mě to, někdy možná až moc, a opravdu jsem vnímala jen ten příběh, realita jako by najednou přestala existovat, a oddala jsem se příběhu stejně, jako on mně. Když to vezmu čistě z hlediska literárního, kvalitní a promyšlený text, hluboký i citlivý, mimochodem i díky skvělému českému překladu, kterému nic nechybí ani nepřebývá, promlouvá ke čtenáři svou podmanivou poetičností i krutou a ničivou skutečností, skvěle vedený v několika časových rovinách a postavách. Irsko, Skotsko a vůbec celá Anglie mi byla vždy blízká, i proto, mimo jiné, mě tahle kniha okamžitě zaujala a vybrala jsem si ji. A celá irská literatura mi začíná být také bližší a bližší. A Noel se automaticky zařadil mezi spisovatele, které budu vyhledávat, takže doufám, že se budeme moci brzy těšit na překlad další jeho knihy. Tohle bude jedna z těch knih, kterou, troufám si tvrdit, nezapomenu ani po letech, vždy ve mně vyvolá nevšední zážitek i vzpomínku a můžu ji bez výhrad doporučit.... celý text

Frankie 2023, Jochen Gutsch

Frankie na hrad! Kabrňák. Asi jsem vlastně nečetla knihu s kočkami nebo o kočkách, která by se mi nelíbila. Kočky jsou nejlepší zvířecí vypravěči a úspěch je zaručen. Někdo, kdo má rád kočky a má inteligentní humor, nemůže být špatný člověk, a proto to tu funguje a proto mi tahle kniha tak sedla. Pohladila mě po duši, zahřála na srdci, zlepšila náladu a pobavila jako málokterá kniha. Když jsem ji začínala číst, nebo právě proto, měla jsem zrovna depku a při čtení mě to vytrhlo z toho hnusu a nicoty. V tu chvíli zaléčila moji bolavou a temnou duši. Přečetla jsem ji za den, respektive za pár hodin, a bylo to takové moje milé bezpečné místo, kam jsem utekla od vnějšího světa a bylo mi tak hezky. Humor a filozofování, to je moje, a tady to jde skvěle dohromady. Tak jemně a mile dojímavé, srdečné, laskavé a láskyplné. Moje srdéčko se asi rozpustilo a tetelilo blahem. Vtipné, humorné, zábavné i úsměvné - ano, v tomhle všem je rozdíl a to všechno ta kniha splňuje a obsahuje. Smála jsem se opravdově, od srdce a nahlas, což se mi u knih moc nestává, no spíš vůbec, a to něco znamená, u mě je to asi největší literární pochvala, protože jsem, co se týče humoru, sakra náročná. Pořád si stojím za tím, že napsat dobrou humornou knihu, která je inteligentní a není trapná a na sílu, je ten nejtěžší žánr, a tady pánům se to povedlo na výbornou, až bych řekla, že to byla skoro ta nejlepší, ne-li nejlepší humorná kniha, co jsem zatím četla, ve vší úctě k Backmanovi, což je za mě nejlepší a můj nejoblíbenější humorný spisovatel. Rozhodně jedna z nejmilejších, zároveň nejdojemnějších a nejvtipnějších knih, co jsem kdy četla. Myslím, že kdo čekal (zase) honosnou literaturu, tak se trochu seknul. Ale taky je možné, že jen nerozumíte zvířatům, kočkám obzvlášť, jste suchoprdi, nechápete a nemáte humor, neumíte se uvolnit a chcete po literatuře za každou cenu až moc (ale proti gustu, že jo...). Já zase říkám víc takových knih, které nejsou předimenzované a nesnaží se splnit škatulky ohromné literatury. Není to ale jen vtipný příběh o kočce a člověku, má to přidanou hodnotu, což si v tom čtenář musí najít a což mám právě na těchto knihách ráda. Pod vrchní vrstvou humoru a lehkosti je plno momentů a otázek k zamyšlení a tvrdá realita z nevážného pohledu, jak bychom se někdy měli dívat všichni. A všichni bychom si z Frankieho měli vzít příklad. My lidi to totiž bereme stále příliš vážně a zbytečně složitě a Frankie je hned se vším hotový, jednoduše, přímočaře, nejlíp, jak dokáže, a o tom to vlastně je a ano, tak jednoduché to ve výsledku je. Ono to totiž možná ani není složité, jen my to složité děláme. A on ani Frankie to neměl jednouché, ale, jak by se řeklo, neposral se z toho. Má ten svůj kočičí nadhled, který nám lidem tak chybí a který dělá tuhle knihu výjimečnou a krásnou. Nemám, co bych téhle knize vytkla, snad jen, že byla tak krátká, hehe. Užila jsem si to naplno a už teď mi chybí. Díky, Frankie, prodloužil jsi mi život zase o něco déle.... celý text

Astra 2022, Cedar Bowers

Kdo je Astra? Kdo je tahle dívka ve skutečnosti? A jak se z ní stalo tohle? Astra je velice působivý, podmanivý a nápaditý román a příběh. Poutavě a především originálně napsaná a vystavěná kniha, která čtenáře nenechá klidnými a vyvolává mnoho otázek. A jakožto autorčina románová prvotina je to opravdu obdivuhodné a zaslouží si ocenit. Od knihy jsem sice čekala něco úplně jiného, ale to, čeho se mi dostalo, bylo víc než skvělé. Fascinující a čtivé od začátku do konce se všemi aspekty gradujícího příběhu, který postupně odkrývá své tajemství a jádro věci. Plynule a napjatě odlupujete části Astřiny slupky a noříte se do její životní anabáze. Možná známý námět, ale neotřele a výjimečně napsaný a podaný. Nezapadne mezi desítky takových dalších, naopak mezi nimi bude vyčnívat. Je to výborně promyšlené, vyvážené, má to spád, plyne to svižně a přímočaře, zkrátka má všechno, co dobrý příběh (jako tenhle) potřebuje a mít má. Není to jen tak ledajaký příběh, otvírá i důležitá psychologická témata a reálný život. Po delší době jsem zase měla pocit super čtenářského zážitku. Osobně se mi postava Astry líbila. Ne že by mi byla ve všem sympatická a chtěla bych ji nutně obhajovat, ale nezapomeňme, že Astra byla v tomto a k tomuto vychovaná, je to všechno, co znala, takže to pro ni bylo normální. Rodiče jsou předobrazem svých dětí - a tady to zafungovalo "dokonale". Vždycky je možnost se vymanit a jít jinou, svojí cestou, nebo se o to aspoň pokusit, ale ta podstata v člověku zůstane, to už nevymažete. Není černobílá, je barevná jako duha, ale musí to teprve objevit, stejně jako my, čtenáři. A mně se fakt líbilo a bavilo mě pozorovat její vývoj, všechny životní peripetie a jak se s nimi vypořádala. Ušla kus cesty a ačkoliv nežila vždy správně, zasloužila si to dobré na konec. Autorka ji nadělila hodně špatného, ale uštědřila ji i to dobré, tak, jak to má být, protože nic v životě není jen dobré nebo špatné, ani lidi. Nakonec je to jen člověk, jako my všichni, a kdo může říct, že žil vždy správně, čestně a tak, aby vyhovoval? Každý má nějaké své černé místo. Líbilo se mi celkově vykreslení i ostatních postav a jednotlivé části příběhu. Každá jedna pasáž měla potenciál na celé další knižní zpracování, které bych si ráda přečetla, a vlastně mi bylo líto, že už to dál nepokračuje, což jenom dokazuje a potvrzuje, že autorka umí psát. Byla to strašně zajímavá a jedinečná kniha, která si zaslouží být víc a víc čtená.... celý text

Nokturna 2010, Kazuo Ishiguro

Modročerná obloha nad hlavou, hudebník, jež hraje na harfu bez strun. Osamělé pouliční osvětlení odrážející se v hladině vody. Možná slyšíte hudbu, možná ne... Přesně takhle bych si přála se zamilovat. Tak, jak zní skladba s náladou krásné noci a obrazem noční krajiny. Tak, jak Kazuo píše. Magičnost příběhů, jejich nostalgie a mystično, zvláštní spojení reality a nadpozemskosti. Přijetí osudu, který není nevyhnutelný, bloudící postavy, které hledají své místo na zemi a domov, vidina naděje odcházejícího dne a nadcházející noci s očekáváním, že se něco zlomí, ale rozpustí se stejně jako soumrak. Kompozice, která mi v mysli doznívá ještě dlouho poté. Bylo to mé první setkání s autorem a říkám si, jak to, že jsem ho tak dlouho odkládala, ale zamilovala jsem se hned. Kniha, která stylem, tématem, prostředím, atmosférou, emocemi i myšlenkami přesně sedla mému srdci, nitru a mysli. Přála bych si v ní zůstat ještě o něco déle. Ponořit se do těch jemných, ladných a laskavých tónů, které objaly mé uši i srdce. Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že Kazuo je težký, hutný spisovatel, leč opak je pravdou. Žádné hříčky, kudrlinky a květnatost, metafory, hluboké myšlenky, výrazná gesta a rozervané postavy, používá jemnost, věcnost, úspornost a střízlivost, lehký humor a jednoduché, avšak působivé vyprávění a pointy. Píše lehce a nevyhroceně, přesto sděluje velké a emocionální lidské příběhy. Čekala jsem nálož japonské literatury, ale záhy mi došlo, že je vlastně Brit, přesto tam jakýsi nádech "japonskosti" je a ve spojení s britským a jeho jedinečným, osobitým stylem psaní je to geniální. Miluju povídky a ty Kazuovy jsou bez přehánění zatím snad ty nejlepší, co jsem četla. Nejvíc se mi líbila povídka Malvern Hills, ta byla úžasná. Nevím proč, ale celkově mě nadchla, příběhem, atmosférou, prostředím a zůstalo po ní ve mně zvláštní tajemno, klidno a srdečno. Jsem zvědavá na jeho ostatní knihy, které mě teď nemohou minout. Mám pocit, jako bych byla doma, literárně i mentálně. Byla to láska na první pohled - a přečtení - a já doufám, že na věčné časy.... celý text

Rozložíš paměť 2023, Marek Torčík

Je ve mně plno rozložených kousků a otevřených konců, ran, slz, vzteku, otázek, pocitů a traumat a dusí mě tíha vlastních břemen. Vyvěrá to ven a stéká jak krev z hlubokých jizev, která zasychá na šatech. Zastavit to, nebo nechat upadnout až do bezvědomí? Aktuální, křehké, poetické, filozofující, hutné, těžké, depresivní a drásající. Žádné jednoduché a efektní čtivo, hluboká, bolavá zpověď a výbuch myšlenek a emocí, která vám nedá vydechnout. Spíš než příběh se začátkem a koncem je to spletitá, citlivá změť traumat, duševních otřesů, strastí, procitnutí, smíření a prožití. Marek tu otevřeně a doslova upřímně rozkládá paměť. Kniha byla sice úplně o něčem jiném, respektive úplně jinak vystavěná, než jsem čekala, občas měla pocit, že se motáme někde v kruhu a přemýšlela, kam to má vlastně dospět, trochu mi přišlo, že se snažil všechno (co však bylo podstatné) vměstnat do nějakého méně či více daného rozmezí, a pak to působí trochu nahuštěně a moc zahlceně, což třeba na mě při čtení působilo trochu rušivým dojmem, nicméně přesto určitě nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, naopak. Ono to v podstatě není o nějakém konci, nemá to někam dospět a mít ohraničené mantinely, je to vždy zrovna tady a teď, jedna myšlenka stíhá druhou, propíjí se z nitra ven, bodá do slabin, otvírá polozapomenuté i zapomenuté rány, tak, jak to zrovna přichází, leč všechno se vším souvisí. A já miluju hloubavé, traumatizující rozervané knihy a postavy. Bylo to místy mírně zkratkovité a překombinované, nekomplexní, laicky řečeno rozplizlé, ale i tak pohlcující a čtivé. Musela jsem si to dávkovat, anebo naopak číst bez přestání, abych to vstřebala a dostala se pod povrch. Jste přímo v tom, přesto jakoby z dálky. Říkáte si, děje se to vám nebo jen přihlížíte zpoza rohu... Ten příběh se utváří postupně s každou další agónií, vinou, svědectvím a vy s ním. Kniha pro náročného, avšak citlivého a jímavého čtenáře, ve které si myslím, že se každý aspoň kouskem najde. Ono se to totiž děje, je to běžný život kolem nás, kterého jsme dnes a denně svědkem, ať z přímé nebo nepřímé konfrontace, akorát před tím moc zavíráme oči a otevíráme pusy, to je pro mě nejděsivější a nejsilnější. Není to kniha, kterou bych četla víckrát, ale zanechala ve mně zvláštní pachuť a stopu. * "Nikoho sem se o to neprosil, ale sem tady. Musím tu být. Tak proč by sem se měl furt jenom nesnášet." Ta jedna věta, která mě naprosto zlomila, odzbrojila, rozložila, rozbila, zničila, ale zároveň objala, pomohla, utěšila a zaléčila.... celý text

Anglické listí aneb Coolturní šok 2017, Alena Damijo

Nevím, jestli bych to měla v úctě k autorce přiznávat, ale tuhle knihu jsem koupila za 11 korun, no nekup to. Kdybych ji koupila za plnou cenu, asi by mě to mírně drásalo, takhle jsem ji tam nemohla nechat, mám knihu a navíc skoro zadarmo, takže to splnilo svůj účel na všech stranách. Ale fakt, pohodová oddechovka, neviděla bych to vůbec tragicky. Chtěla jsem Anglii, dostala jsem ji. Nehledala jsem žádnou honosnou veleliteraturu, chtěla jsem číst něco oddechového, u čeho se pobavím a vypnu, navíc se aspoň trochu přenesu do mé milované Anglie, kam tak tíhnu, a to mi tahle kniha splnila. Neříkám, že bych v ní objevila něco závratného, ale proto podle mě ani nebyla napsaná a proto jsem ji ani nečetla, chtěla jsem se prostě jen na chvíli dostat na jiné místo. Mám pocit, jako by si to lidi spletli s odbornou literaturou, cestopisem nebo průvodcem, pak se to rozhořčení dá pochopit. Jako jestli chcete studovat Anglii, tak ten cestopis určitě užijete, ale tady jste jaksi vedle. Čtete v podstatě deník, fejetony, z každodenního života, ne poznávací studii. Asi bych se nejdřív podívala na žánr no. Čte se to rychle, je to příjemné, pohodové, jednoduché a v tomhle žánru fajn, nestěžuju si.... celý text

Vladimír Dlouhý 2010, Lenka Kohoutová

Člověk žije věčně, když na něj má kdo vzpomínat. Vladimír je ztělesněním herce, umělce, váženého a věhlasného člověka, charisma a ukázkový význam slova i smyslu osud, však právě to všechno bylo jeho životem i skonem. Stále přemítám, jestli byl skutečný, nebo sem přišel jako zázrak z jiného světa. Měl mimořádný dar a talent od Boha. Byl by však tím, kým byl, kdyby nebyl takový, jaký byl? Tehdy jsem se asi poprvé zamilovala. Bylo mi teprve 9, ale Vladimír mě uhranul vším, čím byl. Jestli mě ztráta nějakého člověka opravdu zasáhla, po stránce herecké a ještě víc lidské, tak právě jeho, obrečela jsem to, zlomilo mi to srdce. Je to zvláštní, neznala jsem ho, vídala jen na obrazovce, přesto to je, jako bych ztratila člena rodiny. A myslím, že nejsem jediná. Taková významná a silná osobnost Vladimír pro velkou část národa byl. Nedokážu to vysvětlit, ale často na něj vzpomínám a říkám si, jaké to mohlo být, kdyby tu ještě byl. Strašně jsem ho obdivovala a chovám k němu velkou úctu, za všechno. Tak hypnotický, uhrančivý, tajemný a fascinující Vladimír byl, ať jako člověk, tak jako herec. Byl a stále je pro mě inspirace a síla, prostě to z něj sálalo, možná aniž by to věděl, a v mysli se k němu často vracím a říkám si, že už kvůli němu a díky němu to nesmím vzdát, stejně jako se nevzdával on. Spoustu toho dokázal, ale spoustu měl ještě před sebou a zasloužil (by) si to. Tuto knihu jsem objevila nedávno a říkala jsem si, že si ji musím přečíst, ačkoliv jsem věděla, že tam patrně neobjevím nic, co bych nevěděla. Ale vždycky, když o něm něco čtu, mám pocit, že jeho památka opět ožívá a vždy je to tak intenzivní a obohacující. Už po prvních stránkách mi taky začaly téct slzy, protože je to pro mě tak silné a bolavé. Dle mého je kniha zbytečně podceňovaná. Je pravda, že je zpracována střídmě a skromně, o Vladimírovi by toho mohlo být napsáno tolik, že by to vydalo na několik dílů, bylo mi líto, že kniha není obsáhlejší, nicméně bych řekla, že to nejpodstatnější tam je. Hlavně je napsaná s citem a jako uctění jeho památky splnila své. Vladimíre, milovala jsem Vás od první chvíle celým svým srdcem a vždycky Vás milovat budu. Mé srdce se 20.6. rozpadlo vedví a ta ztráta je nenahraditelná. Herecký svět Vám ležel u nohou a měl byste to vědět. Kdyby tak šlo někoho oživit... byl byste to právě Vy. Moc bych si přála, abyste věděl a cítil, jak jste byl a navždy budete milovaný, aby někdo smazal všechnu tu bolest a příkoří a dostal jste všechno to dobro, štěstí, lásku, zadostiučinění a hlavně čas, jež si zasloužíte.... celý text

Žiju bez dětí 2024, Martina Hynková Vrbová

Jedním z témat, které otřásá dnešní společností, je těhotenství, potažmo mateřství. Je to jedno z nejdiskutovanějších a kontroverzních témat napříč generacemi. Ve společnosti stále přežívá ten zastaralý názor, že jediným životním úkolem a posláním ženy je rodit a vychovávat děti, jinak náš život nemá smysl. Jakmile kolem třicítky děti ještě nemáte, nedej bože navíc nechcete, automaticky dostáváte nejrůznější nálepky - kariéristka, zoufalka, sobecká, bezcitná, nemocná, ezo atd., aniž by někdo věděl váš skutečný příběh a pohnutky, které vás k tomu vedou. A hlavně - co je komu do toho? Já osobně se nijak netajím tím, že děti nechci, dostávám na svou adresu spoustu rozličných reakcí, naštěstí se mě osobně nijak nedotýkají, protože to mám v sobě srovnané a je mi jedno, jak to berou ostatní, ale pro spoustu žen je to tak ožehavé a zničující, takže jakékoliv dotazy na děti a potencionální těhotenství jsou naprosto nemístné a nevychované. Nicméně nerada bych sklouzávala k tomu, aby tenhle příspěvek byl víc o mně než o knize, ačkoliv to spolu souvisí pochopitelně, i proto, mimo jiné, jsem si knihu vybrala. Věnuju se tématům, která mě nejenom zajímají, ale která se mě taky hlavně týkají a dotýkají, a mateřství obecně hýbe světem. Je to věc hodně intimní a bolestná, přesto si myslím, že by se měla otvírat, už jen kvůli zažitým předsudkům a domněnkám, ovšem citlivě a s pokorou. Knihu hodnotím hlavně skrze příběhy, ne po stránce zpracování, tam by bylo hodnocení asi nižší. Hodnotit takové knihy je vždy dost ošemetné, ale hlavně pro mě zvítězila ta přidaná hodnota a obsah, o čemž to tu předně je, až potom stránka literární. Příběhy všech žen, nejenom v knize, obdivuju i respektuju a hlavně oceňuju, že se s nimi rozhodly svěřit, protože je to velmi osobní a citlivé a mnohdy bolavé. Možná je to i mnou, jsem v těchto věcech velmi otevřený člověk, řekla bych, nevadí mi o tom mluvit, žít a nechat žít, a přijde mi naprosto přirozené, ať už žena dítě má, či ne. Celkově mám ráda formu rozhovorů, baví mě nahlížet do mysli a pocitů ostatních, a přestože jsem si jejich podobu představovala v tomto formátu jinak, ve výsledku to bylo poutavé i přínosné. Je pravda, že rozhovory jsou vedené tak obecně a po povrchu, soustředí se hlavně na celý životní příběh, který s tím samozřejmě oklikou i napřímo souvisí, než vyloženě na ty pocity, rozhodnutí a důvody, proti čemuž nic nemám, patří to k tomu, ale trochu mě to mrzí, mělo to potenciál, nicméně chyběla mi tam opravdu ta odůvodněná, podstatná, konkrétní stránka věci, což jsem předpokládala, že bude hlavním předmětem rozhovoru i celé knihy. Jakoby se autorka bála jít víc do hloubky, což v tomto případě určitě chápu, je to choulostivé, ale obě strany věděly, do čeho jdou, takže se to dalo očekávat. A taky jsem měla občas pocit, že si tam Martina moc projektuje svůj příběh, asi ze své situace nedokázala být úplně nestranná, "mimo hru", hlavně v prvním rozhovoru, kde mi to bylo místy až nepříjemné, působilo to na mě jako víc o ní než o respondentce, a jakoby ten rozhovor ani dotazované nebyl úplně příjemný a nebyla v bodě, kdy by byla srovnaná o tom mluvit, ale možná to byl jen můj pocit. Na jednu stranu se do toho Martina dokáže vžít, na druhou stranu nevím, jestli právě z toho důvodu byla pro tyto rozhovory tou nejlepší volbou. Možná mohla na konec zařadit i nějaký vlastní rozhovor nebo svůj příběh, koneckonců i kvůli sobě tuto knihu určitě zpracovávala, a bylo by to vlastně příhodné zakončení. Ale už ve druhém rozhovoru a všech dalších se to trochu otočilo, a když jsem se soustředila jen na danou ženu a její osobnost a příběh, bylo to vlastně strašně zajímavé nahlédnutí do jiných osudů, názorů a myšlenek, a i když byly třeba o něčem jiném, bylo to fascinující, uvědomělé, inspirativní a každý mi něco dal a něco si z něj odnáším. I když stránka literární je trochu slabší, tahle kniha by podle mě měla, a má na to, aby dostála svému poslání, a to, aby lidem otevřela oči a ukázala, co všechno mateřství obsahuje, co to obnáší a že to není tak jednoduché, jednoznačné a černobílé, jak si myslí, aby byli citlivější a ohleduplnější a nechovali se jak hovada, přestali šťourat tam, kde je to absolutně nevhodné, protože jim do toho nic není, starali se předně o svoje životy a HLAVNĚ konečně pochopili, že ne každá žena je stvořena k tomu, aby byla matkou.... celý text

Antistresové omalovánky pro dospělé 2015, Jolana Daňková

Asi založím petici pro vydání dalších omalovánek, kdo se podepíše? Sice se u toho vždycky zaseknu, až zapomenu jít spát, na všechno zapomenu a ještě ve 2 ráno vymalovávám, ale to je asi ten účel, že. Primárně to nepoužívám proti stresu, prostě mě to baví a omalovánky miluju od dětství, ale splňuje to všechno. Akorát jsou tak skvělý, že mi vydrží strašně krátkou dobu a i když mám spoustu jiných, lepší jsem dosud neviděla. Děkuju za nákup tady na databázi. Někdo na to nemá nervy, mně to zachrání několik probdělých úzkostných nocí. :)... celý text

Co tě nezabije 2023, Aňa Geislerová (p)

Jak může někdo tak skvěle hrát i psát a být tak talentovaný, krásný, milý, schopný, přirozený, vtipný, inteligentní a uznávaný? To není fér. Aňa je výjimečná žena mnoha talentů a ten spisovatelský k nim rozhodně patří. Není jen herečka, co se rozhodla napsat knihu, je opravdová spisovatelka. To, že miluju Aňu, jakožto ženu, osobnost, herečku a spisovatelku i její P.S., o mně ví každý, kdo mě zná nebo sleduje tady na databázi. A kdo by ji taky nemiloval. Na její další knihu jsem čekala dlouhých 8 let, ale konečně jsem se dočkala, ani tomu pořád nevěřím, a že to stálo za to. Mám obecně ráda povídky a tohle jsou jedny z nejlepších, co jsem četla, fakt. Ono sdělit na tak malém prostoru vše potřebné a ještě dokázat člověka ohromit a zasáhnout, není jednoduché, ne každý to zvládne a tady se to povedlo. Aňa píše čtivě a podmanivě, svižně, přitom lehce a přirozeně s elegancí jí vlastní a i když vás zraní, udělá to něžně a jemně, jednoduše, bez velkých cavyků a extrémů kolem. Umí pracovat se slovy, nápady, emocemi i čtenářem, je originální, svá a to mě strašně baví. Čekala jsem, že to bude skvělé, jak jinak, ale nadchlo mě to. Když jsem si brala záložku, nevěděla jsem, že ji nebudu potřebovat. Přečetla jsem to celé najednou, nemohla jsem se odtrhnout, až na konci jsem vydechla a chtěla víc. Dostala mě vlastně hned první povídkou, o které neustále přemýšlím a nemůžu ji dostat z hlavy, a s každou další to nabíralo na intenzitě a já jen kývala v úžasu. Dojala mě, pobavila mě, ranila mě, šokovala mě, překvapila mě, utěšila mě, a to všechno v pouhých 10 kratičkých povídkách, kde ale nic nechybělo. Mají nádech melancholie a tajemna, zároveň jsou plné volnosti a lehkosti, každá je úplně jiná, leč mají všechny něco společného a každá vás nakonec strhne úplně jinam, než se zprvu zdá. Z každé jedné povídky by se mi líbila samostatná kniha, protože to má velký potenciál na příběh a mě by moc zajímalo víc. Mám moc ráda takové knihy a příběhy, které plynou jednoduše, pomalu, ale dynamicky, bez nátlaku, nejsou přeplácané, přesto se v nich odehrávají velké věci, ohromí, jsou zapamatovatelné a člověk se k nim může neustále vracet a vždy objeví něco nového. Tohle nejsou obyčejné povídky, které si přečtete a zapomenete, jsou to příběhy, které v sobě mají něco navíc, mají pointu i přesah, zůstanou ve vás, můžete o nich přemýšlet a ještě nějaký čas je třeba nedostanete z hlavy. Já jen doufám, že nebudu muset zase čekat dalších 8 let na novou knihu, to je úplný týrání, hahah. Aňo, pěkně prosím. (Fakt dáváte nízké hodnocení jen proto, že už ty povídky někde vyšly? A nehodnotí se snad kniha a povídky jako celek a ne to, že si neumíte zjistit, co kupujete? Žasnu.)... celý text

Antistresové omalovánky pro dospělé 2 2015, Jolana Daňková

Moje úplně nejoblíbenější omalovánky ze všech omalovánek, co jsem kdy vymalovávala, haha. Většinou druhé pokračování čehokoliv nepředčí to první, ale tenhle díl je ze všech nejlepší, ten miluju, měla jsem ho jako první a koupila jsem si ho už podruhé. Hezké obrázky, skvěle vymyšlené na vymalovávání, jak prakticky, tak esteticky, s textem k zamyšlení, a fakt u toho vypnu jako u máločeho (a málokterých jiných omalovánek), ani bych tomu nevěřila, že je to možné, skvělá věc. Ať žijí omalovánky! Kdy budou další teda, hm? Nemám co vymalovávat. :D Nebo jako mám, ale tyhle omalovánky od Lenky a Jolany jsou absolutně nejlepší.... celý text