Žiju bez dětí

Některé rozhovory byly zajímavé, jiné méně, nejvíce se mi líbil poslední s paní Marií.

Zajímavé životní příběhy i události, nebyla to nejlepší kniha rozhovorů, ale přwsto jsem si ji ráda přečetla, jen nepůsobila na mě úplně pozitivně

Opět jsem vyšla ze své čtecí komfortní zóny, ale tentokrát se to moc nepovedlo. Asi jsem čekala něco jiného, možná více do hloubky..

Taky jsem asi četla něco jiného, než v co jsem doufala. Ne všechny ženy mi byly sympatické (což samozřejmě není ničí povinnost být mi sympatický...), ale přijde mi, že se autorka v otázkách trochu plácá, rozhovor nikam moc nesměřuje a zároveň mi přišlo, že některým trochu podsouvala svá stanoviska.... Trochu to na mě působilo jako takový pokec u kávičky, ale ..... reálně se ten rozhovor moc neposunul.

Přesto jsem si tam našla něco zajímavého a svého, třeba:
(o vychovávání dětí)
Hana: "Chci tím říct, že je to jedno, jestli marťani nebo ženy nebo muži nebo vlci."
Alena: "Ve své podstatě je to jedno, když je tam dostatek lásky. To je úplně to nejpodstatnější."
Hana: "A potom rozvíjet, dávat podněty, vysvětlovat, ukazovat svět, to všechno dítě nasává. Vychovat člověka, který má morálku. Rychlý Šípy, Jaroslav Foglar, prostě to stačí."

Přečteno jako audiokniha, což je podle komentářů asi lepší než to číst osobně. Jen souhlasím s tím, že místy to vskutku působí roztříštěně a neuceleně.
Domnívám se, že primárním posláním této knihy rozhovorů je ukázat všem, nejen ženám, že mateřství není povinné, a pokud někdo matka není, není to nic špatného. Tj. pokud se některá vědomě a po uvážení rozhodne, že nechce děti, je to čistě její věc a není proto o nic horší než kdokoli jiný. A stejně tak ženy, které chtějí, ale nemohou mít děti (ty jsou na tom o poznání hůře než ty dobrovolné „nematky“), si mohou uvědomit, že existují cesty, jimiž se lze vydat k plnohodnotnému životu bez dětí.
Poměrně zásadní je v těchto rozhovorech fakt, že několik z žen mateřství stále ještě nevyloučilo, ač na něm nijak nebazíruje – bude, bude, nebude, nebude. Ač to jiní komentátoři kritizují, je to vlastně takto v pořádku, protože v podstatě až do menopauzy má žena, jež vlastně ani neví, jestli dítě bude někdy chtít, otevřené dveře spolu s touto otázkou.
Poznala jsem za svůj život několik bezdětných či plánovaně bezdětných žen. V současnosti jsou mi relativně blízké čtyři, ve věku necelých 25, necelých 40, necelých 60 a necelých 90. Nejstarší nebyla nikdy ani vdaná, s nikým nechodila a těžko říci, co za tím je. Je z doby, kdy se takto intimně nevyslýchaly ani nejlepší kamarádky, pokud nechtěly být neomalené, a to já být nechci. Ač je v současnosti hodně osamělá, prožila naplněný a hezký život. Nejmladší nechce děti proto, že ač je vzdělaná v oboru psychologie a ví, že se chování k dětem nedědí, přesto se obává, že by se svými dětmi zacházela stejně jako její babička s její matkou a její matka s ní. Ale je to přesně ten případ, kdy zůstává otázka otevřená. Čtyřicátnici v mateřství brání vážné zdravotní důvody, situace ji velmi mrzí a trápí, ale zvládá s přehledem svůj život žít smysluplně, vesele a plnohodnotně, přičemž tento problém zčásti kompenzuje díky dítěti své sestry a dětem svého švagra. Šedesátnice to nechávala na přírodě – přestože věděla, že ani ona, ani její partner prakticky nemají šanci dítě zplodit. A že by byla šťastná a spokojená, nelze říci. Oba se uzavřeli do sebe, a kromě „ezo“ jedou v nenávisti vůči všem a všemu a ve zcestných teoriích o chemtrails, ještěrech, iluminátech apod. (oba VŠ).
Všechny tyto mně známé ženy (kromě pragmatické čtyřicátnice) spojuje sklon k ezoterice, magii, věcem mezi nebem a zemí…, tedy všechno to, co v dnešní době vlastně nahrazuje praktikované náboženství jakéhokoli druhu, jelikož „ezo“ je zřejmě pro ženy lákavější svým širokým záběrem a minimem nezáživného katechismu.
Proto mě na rozdíl od jiných čtenářů ezoženy nijak nepřekvapily. Souhlasím spíše s poznámkou, že mezi ženami nebyl v podstatě nikdo „normální.“ Běžná, úspěšná, sama se sebou a se světem spokojená ženská, která chce žít bez dětí, protože chce prostě dělat kariéru, cestovat, užívat si, najít si k tomu stejného partnera, nebo je střídat, bavit se, páchat charitu, starat se o opuštěná zvířátka…, prostě cokoli pozitivního. Chybí tam žena, která by se rozhodla nemít děti skutečně dobrovolně, bez tragického či nějak negativního impulsu.
Všechny ženy v této knize byly či jsou nějakým způsobem traumatizovány, sociálně vyloučeny, jsou často a priori naježené, v křeči a v ofenzivním postoji (jednotlivosti, nebo kombinace uvedeného). Dokonce i u lesbického páru, jemuž jsem zpočátku fandila a dámy působily osvěžujícím dojmem, mi něco zatraceně skřípalo.
Jinými slovy, kniha má sice poukazovat na to, že bezdětnost není stigma a zároveň nám ukazuje 9 více či méně stigmatizovaných žen, z nichž část neumí nic jiného než se nimrat ve svém nitru a svých bolístkách, které jim způsobil zlý svět.
Oceňuji demonstraci toho, jak konzervativní je stále naše společnost, když blízkými počínaje, známými konče, dokáže prudit a necitelně otravovat život lidem, kteří jsou něčím odlišní – tedy i bezdětností. Zažila jsem to sama (měli jsme děti „pozdě“). Jak může někomu připadat normální dotazovat se, kdy budu mít děti, když vidí, že jsem s partnerem léta, je mi hodně přes třicet a nic? Tak sakra buď děti, nechceme, nebo je chceme později, nebo se prostě nedaří. A ani jedno nejsem povinna komukoli vysvětlovat a už vůbec ne za to sklízet posměch, pohrdání či soucit!
Knihu lze doporučit, ale jak uvádím výše, lépe jako audioknihu, kterou namluvily profesionálky a rozhovory působí velice autenticky.

Rodičovství, VĚC VEŘEJNÁ

Dobrovolná bezdětnost – dokážeme tohle rozhodnutí jako společnost respektovat? Jsme na to připraveni? TÉMA, co vzbuzuje milion otázek, emocí a hýbe současností.
Je to vlastně dobře. Protože i nevinná otázka může ranit jako ta nejostřejší dýka.

V 8 rozhovorech zpovídala Martina Hynková Vrbová 9 žen. Žen, které se z různých důvodů rozhodly pro život bez dětí.

Ne všechny rozhovory mě zaujaly na 100%, možná to bylo stylem vedení rozhovoru. Ne vždy byly zodpovězeny očekávané otázky, ne vždy byly vysloveny důležité dotazy. Nedala se popřít intimita, se kterou se všechny ženy podělily o své životní příběhy. Některé osudy mě dojaly, s některými životními názory jsem nesouhlasila, většinu žen jsem se pokusila navnímat, líbila se mi rozmanitost vybraných žen a inspirativní myšlenky, které byly schované v textu.

Ač kniha asi nezaujme každého čtenáře, dobře, že přichází s tak těžkým tématem a přináší podnět k diskusi.

Ilustrace jsou nádherné. V hlavě jsem měla určitou představu o tom, jaká kniha bude, a první příběh ji přesně naplnil. Ostatní už bohužel ne. Některé rozhovory jsem místy i přeskakovala, protože na mě byly až příliš „ezo“ a duchovní.

Poslední příběh byl ale opět moc hezký. V tom prvním jsem se skutečně našla a jedna citace mi utkvěla v hlavě, vystihuje mě a na ní nezapomenu.

Audiokniha Žiju bez dětí nabízí sérii rozhovorů se ženami, které z různých důvodů nežijí s dětmi. Pro mě byl nejsilnější hned první příběh – natolik, že jsem měla pocit, že knihu ani nedoposlechnu. Tak intenzivní propojení už se mi s dalšími vyprávěními nestalo, přesto ve mně zůstala spousta podnětů k přemýšlení.

Velkým plusem audioknihy je samotné načtení. Hlasově skvěle vybavené herečky a dabérky dokázaly, jako by ty ženy samy promlouvaly. Díky tomu působí jejich zpovědi autenticky a živě.

Často se v recenzích vytýká „ezo-bio“ tón některých vyprávění – práce s vnitřním dítětem, minulé životy či rituály spojené s přírodou. Mně to ale nevadilo, chápu to jako přirozenou součást hledání opory v době krize. Na druhou stranu jsem měla dojem, že skutečné příčiny bezdětnosti některých žen leží jinde: v nedůvěře k mužům, traumatech ze vztahů, potratech či dokonce znásilnění.

Některé pasáže pro mě byly obtížně přijatelné, například rozhovor s lesbickým párem o rodičovství a umělém oplodnění. Sama sebe přitom nepovažuji za homofobní, ale jejich pohledy mě prostě minuly.

Protože jsem poslouchala audioverzi, příliš jsem nevnímala samotnou strukturu rozhovorů. Jen občas mě vyrušily detaily – třeba poněkud nešťastná poznámka autorky, že Slovenka „mluví dobře česky“.

Celkově ale kniha působí méně jako analýza bezdětnosti a více jako mozaika životních příběhů žen, pro něž je absence dětí jen jedním z mnoha životních témat. A právě proto stojí za poslech – jako otevřené svědectví o životě, který se nemusí odvíjet podle očekávaných scénářů.

Tak jako většina hodnotících přede mnou jsem i já zřejmě očekávala něco jiného. Rozhovory jsou dost roztříštěné, nesouvislé a svým způsobem i nezajímavé. Ilustrace pěkné, ale nějak mi v textu nedávají smysl. Netvrdím, že se tam nenašly pestrobarevné životní osudy a zkušenosti, ale v souvislosti s tématem mi to prostě nedávalo smysl...

Audiokniha :
Tuto knihu jsem měla v plánu si koupit, ale nakonec jsem si půjčila audioknihu v knihovně. A jsem ráda, protože knihu už si nekoupím. Čekala jsem od této knihy úplně něco jiného. V této knize je 8 příběhů žen, které jen spojuje, že nemají děti. Nejhorší příběh, který mě nebavil byl příběh Moniky. Rozhovor především o její kariéře. A nejhezčí byl příběh lesbiček Hany a Aleny. Sice byl mezi nimi velký věkový rozdíl, ale čišela z nich láska a radost ze života, která úplně nabudí.

Nečekala jsem takové zaměření na ezoteriku a duchovno naopak chtěla jsem věcnost a praktické zkušenosti, výhody i nevýhody s životem bez dětí. Toho se mi moc nedostalo. Věcný a také nejlepší byl rozhovor se seniorkou
Marií.

Od této knihy jsem očekávala hlubší vhled do tématu bezdětnosti – osobní výpovědi, které by čtenáři přiblížily různé životní osudy a postoje žen, které se rozhodly (nebo musely) zůstat bez dětí.
Kniha je postavená na přepisech nahrávek rozhovorů, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby byly přepsány a upraveny tak, aby tvořily ucelený a literárně hodnotný celek. Místo toho však působí značně roztříštěně, neuspořádaně a často i zmateně. Autorka očividně není profesionální spisovatelka, což se odráží nejen na stylu, ale především na neschopnosti vytvořit souvislý a čtenářsky přitažlivý text.
Nešťastná je i volba formátu – přeskakování z jednoho tématu na druhé bez logického propojení působí rušivě a znemožňuje čtenáři ponořit se do příběhů jednotlivých žen. Nepomáhá tomu ani použití přímé řeči ve fialové barvě, což působí spíše rušivě než originálně.
Obrázky, které jsou součástí knihy, jsou sice vizuálně zajímavé, ale k celkové kvalitě díla přispívají jen minimálně.

V rozhovorech jsou otevřené výpovědi žen, které žijí bez dětí, ať už cíleně nebo nedobrovolně. Všechny spojuje téma sebepřijetí, tomu ostatně porozumí každá žena s dětmi nebo bez nich. Každá hledáme svoje místečko na zemi. Čtení se mi líbilo. S každou z těchto dam bych si ráda zašla na kafe nebo třeba na procházku do lesa a měly bychom co povídat. U Moniky to tak zprvu nevypadalo, myslela jsem si, že se názorově nepotkáme skoro v ničem, ale časem jsem ji pochopila a našla v jejím životě inspirující momenty. Říkala jsem si, že nejsympatičtější a mému srdci nejbližší je Stáňa, ovšem jen do té chvíle, než jsem četla příběh poslední. Nejvíce mě zasáhl a příjemně naladil. Vyprávěla ho 95letá Marie. To bylo přímo dobrodružné. Lidé, kteří se dožívají takto požehnaného věku a přitom se navzdory všem útrapám stále umí radovat a smát, nám mají co dát.

Přečetla jsem víc knih rozhovorů, tato mi přišla zatím nejslabší. Kladené dotazy byly trochu nesouvislé, jako by autorka přeskakovala mezi tématy. I jednotlivé respondentky mě moc neoslovily. Možná tím, že to bylo anonymní jsem se nedokázala do nich pořádně vžít. Téma je ale zajímavé, jen forma nebyla úplně můj šálek čaje.

22.04.2025

AUDIOKNIHA.
Knihu jsem měla v plánu pořídit hned s vydáním, a teď mohu vlastně přiznat, že jsem ráda, že jsem to neudělala, a koupila jsem si ji jen na poslech..
Z knihy jsem totiž docela zklamaná.
Taky jsem totiž rozhodnutá, že budu žít bez dětí. Neustále ale poslouchám, jak toho jednou budu litovat, a kdo se o mě asi postará, až budu stará. Od této knihy, alespoň od jednoho rozhovoru, jsem čekala podobné rozhodnutí, podobné důvody.. a nedostala jsem nic. Chtěla jsem rozhovor se starší ženou, která by mi řekla, jestli svého rozhodnutí lituje a proč, nebo jestli nelituje a je šťastná.. poslední rozhovor k tomu měl blízko, ten byl hodně smutný (stejně jako jeden se znásilněnou slečnou..), ale i přes to to nebylo ono. Žádný z rozhovorů mi nedal to, co jsem chtěla.. jen spousta "omáčky" kolem, s prominutím.. a do toho několik ezo věcí.. neříkám nic, žijme všichni tak, jak chceme, ale v této knize jsem tyhle věci nečekala.. a k tomu i spoustu jiných.

Nakonec jsem ráda, že jsem si to poslechla, ale ještě radši jsem, že už je to za mnou.

Tato kniha na vás v jistý čas vyskakovala všude. Neustále se o ní psalo v médiích a v mých oblíbených periodikách, mluvilo se o ní v rádiích a já se nemohla dočkat, až si ji ulovím v knihovně pro sebe, protože mě téma velmi zajímalo. Jsem žena, co po dětech touží a věří, že mateřství je její cesta. Na druhou stranu vím, že mít dítě není v dnešní době samozřejmost a může se stát, že i přes veškerou touhu mohu patřit k těm, co bude říkat větu: "Žiju bez dětí." Dokud děti nemáte, hrozba, že je mít nikdy nemusíte, nad vámi visí. Proto se mi velmi líbil nápad sympatické paní Hynkové Vrbové oslovit bezdětné ženy a otevřít jejich 13. komnaty. O tomhle tématu by se mělo mluvit a psát...

Bohužel se mi nelíbil formát knihy. Všimli jste si, že kniha prakticky nemá odstavce, věty jsou nahuštěné jedna za druhou a velmi špatně se kniha čte? Obrázky krásné, životní příběhy zajímavé, možná to jen chtělo jít někdy víc do hloubky... Co se mi ale na vyzpovídaných ženách líbilo nejvíce, byla jejich pokora. V tom byla kniha strašně silná. A za tento přínos děkuji.

Je určitě moc dobře, že kniha vznikla. Více takových...

07.04.2025

Od knihy jsem čekala víc a trochu něco jiného. Téma dětí mi přišlo hodně okrajové, hlavně u té poslední povídky. Byly to pro mne spíše takové celkem zajímavé životopisy žen, které spojuje, že nemají děti.

Autorka, paní Hynková Vrbová prostě není Aleš Palán. Tématu bezdětnosti se některé rozhovory dotýkají jen okrajově. Škoda, z rozhovorů se dalo vytěžit víc. Téma je originální. Měla jsem od knihy asi jiná očekávání.

Kniha popisuje rôzne príbehy žien rôzneho veku, rôzneho kultúrneho prostreia, ktoré žijú bez detí. Niektoré sa rozhodli dobrovolne, niektoré nemali na výber a niektorým to nebolo dopriate. Určité príbehy sa ma veľmi dotkli nakoľko popisujú osobnú spoveď danej ženy. Niektoré príbehy ma dojali, ale boli tam i také pri ktorých som sa zasmiala. Každý jeden príbeh však v sebe ukrýval veľmi silnú ženu, ktorá si musela sama vyšlapať cestu a popasovať sa s nekonečnými otázkami na deti. Každý jeden príbeh ma niečim obohatil a i keď som s niektorými ženami nesúhlasila, i tak som ich dokázala pochopiť. Najviac ma zaujal príbeh Blanky, Hany a Aleny, Stany a Marie.

Knihu som mala formou audioknihy, kde boli kapitoly nahovorené herečkami a boli formou naozajstných rozhovorov, takže som mala dojem, že ide o naozajstný rozhovor.