Žiju bez dětí
Martina Hynková Vrbová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529323/bmid_ziju-bez-deti-65942c1e321d9.jpg
3
127
127
Moderátorka ČT Martina Hynková Vrbová v průběhu dvou let vyzpovídala bezdětné ženy různého věku, povolání i zájmů. Vznikla tak fascinující mozaika příběhů, které otevírají hluboká témata rodiny, hodnot i partnerských vztahů. Jedna žena po dětech toužila, ale nemohla je mít. Druhá žena kvůli znásilnění přehodnotila touhu po rodině. Další ženě děti nic neříkají a svou existenci bez dětí hodnotí i lesbický pár či žena blížící se věkem stovce. Poznejte silné osudy dobrovolně i nedobrovolně bezdětných žen.... celý text
Přidat komentář
Téma knížky je zajímavé a potřebné, a ilustrace se mi moc líbí. Ale to zpracování...
Rozhovory byly vedeny někde u kávy, ale pro psanou podobu se tato forma nehodí, text je potřeba zhutnit a opravit, aby byl čtivý. Nedočetla jsem ani první rozhovor kvůli hovorové mluvě a nadbytečným ukazovacím zájmenům a jiným slovním vycpávkám. Sama s nimi bojuji (i v psané formě zde v komentářích), ale
čekala bych, že při vydání knihy má člověk k ruce korektory a jiné, co pomůžou text upravit.
Děkuji za komentáře zde, aspoň vím, že zas tak o moc nepřicházím, když knihu odkládám.
Očekávala jsem od knihy víc. Jde bezesporu o velice zajímavý námět, který by si podle mě zasloužil klidně i delší zpracování avšak s trochu jiného pohledu. Na mě byla kniha trochu moc ezoterická. Rozhovory byly vcelku zajímavé, některé mě zaujaly víc, jiné méně. Určitě ale děkuji autorce za snahu toto téma otevřít a doufám, že knih z podobným námětem se objeví víc.
Moc oceňuju autorčino odhodlání a zpracování tématu, které je u nás stále celkem tabu a spousta lidí má potřebu bezdětné řešit, aniž by jim po tom cokoliv bylo.
K obsahu - bohužel pro mě kniha byla trochu zklamáním, měla jsem jiná očekávání. Blízko mi byly a zasáhly mě příběhy Anežky, Stáni a Marie. Líbilo se mi i zpracování rozhovoru se dvěma ženami, s Hanou a Alenou.
Každý žijeme nějak, ale zbývající příběhy byly v podstatě vždy nějakým způsobem spojeny s ezoterikou a duchovnem. Věřím, že to spoustě lidem pomáhá, osobně se ale k těmto věcem stavím značně skepticky. Bohužel na mě z knihy působilo, že většina bezdětných žen musí být automaticky "lesana se lněnou dlouhou sukní". Bez urážky. Ale tak tomu určitě není. Trochu mě mrzelo, že jsem v knize nenašla příběh nějaké ženy, která nehledá v životě duchovno a pozitivní energie, zároveň se ale nehrne nutně za kariérou, což považuju za nejčastější nálepkování od společnosti. Příběh ženy, která nemá jednoduše od dospívání (nebo už od dětství?) mateřské pudy, přestože má děti třeba ráda, ale nepociťuje touhu po tom mít vlastní (což bylo ale jen moje očekávání a neodráží se to na hodnocení). Nutno uznat, že lehké náznaky takového cítění jsem měla z Aleny, alespoň.
Obsah otázek trošku pokulhával, nebyla to klasická kniha rozhovorů, ale ani na tom neubírám hvězdiček, protože se jedná o velmi intimní téma a sama vím, jak na mě působí, když se mě prakticky cizí člověk během prvních pěti minut zeptá: "A proč nemáš děti?! A proč je nechceš?!". Tudíž jsem to neočekávala ani u rozhovorů. Přesto mi relativně dlouhé popisy energií, vnitřních dětí, "zarouškování" (eh, ty zmiňovala každá více či méně ezo respondetka, prostě pokaždé) a dalších ezo věcí připadaly už trochu... No, neztotožnila jsem se s nimi a často se opakovaly. To už moje hodnocení ovlivnilo.
Závěrem bych řekla, že podobných knih a rozhovorů je v naší společnosti hodně potřeba. Proto knihu rozhodně nezavrhuji. Ale nejsem si jistá, zda bych ji vyloženě doporučila někomu, kdo na některá zmíněná témata nahlíží skepticky stejně jako já. Aby ho to jen neutvrdilo v názoru, že každá bezdětná je, jak již zmíněno, lesana s pérem ve vlasech.
Knížku doporučoval Aleš Palán a tak jsem se do ni pustila. Rozhovory byly zajímavé, některé se mě dotkli více jiné méně. Ten poslední byl nejvíce poutavý.
Jsem ráda, že se toto téma otevřelo. Týká se mnoha žen a i já jsem si musela v hlavě srovnat, že není "povinnost" každé ženy mít děti. Některé příběhy byly velice zajímavé. Trochu mi ještě něco chybělo. Je to ale velmi osobní téma, a ne každá žena zvládne jít se svou zpovědí do hloubky.
Kniha se mi libila, akorat mi asi nedala odpovedi, na ktere jsem cekala. Kazdopadne dekuji za toto tema,ze se o nem konecne mluvi.
Čekala jsem poněkud hlubší uchopení tématu bezdětnosti, většina rozhovorů vlastně jen popisovala život a názory respondentek, bez nějaké hlubší reflexe ústředního motivu. Snad kromě prvního a posledního rozhovoru, které šly na hloubku. Redakční zpracování knihy není na příliš vysoké úrovni, občas to je jen jako přepsaná přímá řeč, text obsahuje i chyby.
Toto téma je mi blízké, proto jsem se pro knihu rozhodla. Příběhy jsou různé a člověk opravdu nikdy neví, co mu osud do cesty připraví za překážky. Asi nejvíce mě zaujal příběh nejstarší ženy v knize, u které jsem obdivovala přes životní úděl její neutuchající optimismus a chuť do života, že se dokázala se vším smířit a získala neuvěřitelný životní nadhled. Knihu doporučuji nejen bezdětným ženám.
Životní příběhy žen, které z různých důvodů nemají děti. Spíše, než že by nechtěly, tak jim to v rámci okolností nevyšlo a hodně z nich pořízení potomka, byť již v pokročilém věku, nevylučuje. Za mě je to něco trochu jiného, než jsem očekávala, každopádně některé životní příběhy byly celkem zajímavé, třeba ten ženy, která pracovala pro luxusní módní značku, bezdětné Romky či vzpomínky 95ti leté paní.
Já mám děti, jsem za to moc ráda a chtěla jsem si přečíst knihu o ženách, které je nemají a co je vedlo k tomu rozhodnutí, na které má každý právo a rozhodně si do toho nemá od nikoho kecat.
Námět super, ale zpracování dost pokulhává. Přepis rozhovorů se mi zdál doslovný, takže se dialogy špatně četly. Výběr žen nepokládám vůbec za šťastný, polovina z nich tíhla k ezoterice a byla podivně trhlá.
Dále tam byl lesbický pár, který měl mezi sebou věkový rozdíl jedné generace, což bylo dost zarážející a jejich výpovědi také. Čekala jsem "normální" ženy, které zkrátka necítí potřebu mít děti. Abyste mě špatně nepochopili, proti lesbám vůbec nic nemám. Spíš nechápu, proč autorka zvolila samé extrémy? Proč nenašla nějaké obyčejné ženy, se kterými se hodně žen může ztotožnit? Takhle to vypadá, že takové ani neexistují. Pak tu jsou samozřejmě ženy, které děti mít nemohly (čti jedna) - hned ten první a byl fajn. Ještě mě trochu mrzí, že třeba autorka se nesvěřila se svým příběhem.
Celkově mě tyto životní výpovědi nudily a přišli nezajímavé, také se často přeskakovalo tématem sem a tam.
Za mě zklamání. Na knihu jsem se těšila a byla zvědavá na důvody a příběhy žen, proč ty děti nemají. Sama jsem dlouho nevěděla, jestli dítě někdy budu chtít. Spíš jsem se klonila k tomu, že dítě mít nechci, necítila jsem se jako mateřský typ. Když se někdo nad miminkem rozplýval, tak jsem protáčela panenky, ale plynul čas a nakonec jsem se dostala do bodu, kdy jsem cítila, že takhle žít nechci a o to víc jsem byla na knihu zvědavá a měla zájem si ji přečíst. Ale kromě prvního rozhovoru, který mě skutečně zaujal (věnoval se ženě, která si dítě moc přála, ale nemohla jej mít) to byla jen nuda a esoterika.
Velká část rozhovoru se vždy věnovala životě té dané ženy, jak se seznámila s partnerem/partnerkou, o jejím životě, práci.. to je sice hezký, ale kvůli tomu jsem to číst nechtěla. Mě zajímaly reálně ty důvody nebo jak se s tím srovnaly, což tam bylo uvedeno letem světem, mnohdy na jedné stránce a následně se už věnovaly jinému tématu.
Za mě by bylo zajímavější, kdyby tam bylo víc rozhovorů s ženami, které děti chtěly, opakovaně se snažily, ale nikdy jim to nevyšlo. A vím, že slovo zajímavější je v tomhle kontextu debilní. Ta skutečnost není zajímavá. Je smutná, zoufalá, ale právě proto by to mohlo být pro někoho přínosnější, přečíst si, jak tím ženy procházely a jak se s tím srovnaly. Zbylé rozhovory pak o ženách, které ty děti prostě nechtěly a opravdu se věnovat tomu důvodu.
Já to tak hodnotím jako zklamání roku.
Moc zajímavé příběhy žen, které mají jedno společné. Nemají z různých důvodů děti. Bylo to velmi zajímavé čtení a mně ani nepřišlo, že by hlavním tématem rozhovorů byla ta bezdětnost a to je asi dobře. Myslím, že to, jak paní Hynková Vrbová rozhovory vedla bylo citlivé a některé příběhy byly opravdu inspirativní a vlastně mi ani právě nepřišlo, že hlavním tématem je to, že daná žena nemá dítě.
Zajímavé příběhy, zajímavých žen...některé rozhovory bych si dokázala představit číst kratší či delší dobu...možná mi tam chyběl jeden příběh prostě obyčejný..
Téma se mě týká a i když jsem v knížce nenašla,co jsem hledala,bylo zajímavé podívat se na náhled na věc jiných žen.
I když jsem ke knize měla pár výtek, rozhodně ji stále považuji za hodně důležitou. Zpracovává velmi silné a bolavé téma. Přála bych všem ženám, které se vědomě rozhodly nemít děti, aby se přestaly setkávat s odsudkem okolí. A všem těm, které děti mít nemohou, aby nemusely čelit dotěrným a naprosto nevhodným dotazům.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků
Knihu jsem spíše pročetla. Rozhodně obdivuji autorku že se do rozhovorů pustila a kniha je čtivě i esteticky dobře zpracovaná ale rozhovory mi přišli spíše než na dané téma velmi rozvětvené a mnoho informací pro téma mimo. Spíše mi to přišlo jako poznejte tyto ženy, které se rozhodly žít takto a proč + jejich minulost. Než na téma proč nemohou/ nechtějí mít děti. Čekala bych že kniha poskytne v rozhovorech osobní informace pro ženy nebo páry které děti mít nemohou, komplexní příběhy nebo o ženách které se zkrátka rozhodly že je nechtějí. Celkově jsem čekala jsem asi něco jiného a tak mě kniha spíše nezaujala. Ale může poskytnout zajímavý pohled na téma seberealizace, odhodlání a jak lze žít.
Moje sestra je vdaná 16 let, děti nemají. Ona nechtěla/nechce. Švagr (už) taky ne. Přitom s dětmi jsou oba skvělí. Sama mám tři.
Se sestrou jsme o tom párkrát mluvily, dříve jsem to nechápala, teď, co se mnou sdílela jednu svou životní zkušenost, už chápu víc (ale stále ve mně občas hlodá, aby toho jednou nelitovala).
Kdysi dávno jsem někde naproti tomu četla, že za první republiky umírala každá pátá žena bezdětná (protože jeptišky, učitelky…). Zdroj už nevím.
Asi proto mě téma knihy zaujalo.
Rozhovory s ženami, které nemají děti a co je k tomu vedlo.
V jednom rozhovoru jsem viděla sestru, v jiném sebe a ještě v dalším naši mamku. Život prostě není přímočarý.
Mám dvě výtky, jednu ke korektuře, ta buď neproběhla nebo ji někdo významně odbyl (chybějící čárky v souvětí, “vztyčný bod apod.) a druhou bohužel směrem k autorce - celou knihu jsem měla dojem, že se neumí moc ptát a že to je takové obecné povídání o životě. Čekala jsem víc.
Jinak téma zajímavé, doporučuji
Knihu urcite doporucuji k precteni. Jsem vdecna autorce, ze se ujala a venovala tomuto tématu :-).
Na druhou stranu jsem ocekavala vice rozebirani a povidani o tom rozhodnutí, ze nebudu mit deti, o tom co se delo dal, kdyz clovek rekl sve rozhodnutí svetu kolem, popr. Co se delo dam uvnitr kazde zeny, kdyz padlo toto rozhodnuti.
Kniha se vice zajima o zivot pred timto rozhodnutim - coz je take fajn, ale videla bych to jeste na dalsi rozpracování .
Jedním z témat, které otřásá dnešní společností, je těhotenství, potažmo mateřství. Je to jedno z nejdiskutovanějších a kontroverzních témat napříč generacemi. Ve společnosti stále přežívá ten zastaralý názor, že jediným životním úkolem a posláním ženy je rodit a vychovávat děti, jinak náš život nemá smysl. Jakmile kolem třicítky děti ještě nemáte, nedej bože navíc nechcete, automaticky dostáváte nejrůznější nálepky - kariéristka, zoufalka, sobecká, bezcitná, nemocná, ezo atd., aniž by někdo věděl váš skutečný příběh a pohnutky, které vás k tomu vedou. A hlavně - co je komu do toho?
Já osobně se nijak netajím tím, že děti nechci, dostávám na svou adresu spoustu rozličných reakcí, naštěstí se mě osobně nijak nedotýkají, protože to mám v sobě srovnané a je mi jedno, jak to berou ostatní, ale pro spoustu žen je to tak ožehavé a zničující, takže jakékoliv dotazy na děti a potencionální těhotenství jsou naprosto nemístné a nevychované. Nicméně nerada bych sklouzávala k tomu, aby tenhle příspěvek byl víc o mně než o knize, ačkoliv to spolu souvisí pochopitelně, i proto, mimo jiné, jsem si knihu vybrala. Věnuju se tématům, která mě nejenom zajímají, ale která se mě taky hlavně týkají a dotýkají, a mateřství obecně hýbe světem. Je to věc hodně intimní a bolestná, přesto si myslím, že by se měla otvírat, už jen kvůli zažitým předsudkům a domněnkám, ovšem citlivě a s pokorou.
Knihu hodnotím hlavně skrze příběhy, ne po stránce zpracování, tam by bylo hodnocení asi nižší. Hodnotit takové knihy je vždy dost ošemetné, ale hlavně pro mě zvítězila ta přidaná hodnota a obsah, o čemž to tu předně je, až potom stránka literární.
Příběhy všech žen, nejenom v knize, obdivuju i respektuju a hlavně oceňuju, že se s nimi rozhodly svěřit, protože je to velmi osobní a citlivé a mnohdy bolavé. Možná je to i mnou, jsem v těchto věcech velmi otevřený člověk, řekla bych, nevadí mi o tom mluvit, žít a nechat žít, a přijde mi naprosto přirozené, ať už žena dítě má, či ne.
Celkově mám ráda formu rozhovorů, baví mě nahlížet do mysli a pocitů ostatních, a přestože jsem si jejich podobu představovala v tomto formátu jinak, ve výsledku to bylo poutavé i přínosné. Je pravda, že rozhovory jsou vedené tak obecně a po povrchu, soustředí se hlavně na celý životní příběh, který s tím samozřejmě oklikou i napřímo souvisí, než vyloženě na ty pocity, rozhodnutí a důvody, proti čemuž nic nemám, patří to k tomu, ale trochu mě to mrzí, mělo to potenciál, nicméně chyběla mi tam opravdu ta odůvodněná, podstatná, konkrétní stránka věci, což jsem předpokládala, že bude hlavním předmětem rozhovoru i celé knihy. Jakoby se autorka bála jít víc do hloubky, což v tomto případě určitě chápu, je to choulostivé, ale obě strany věděly, do čeho jdou, takže se to dalo očekávat. A taky jsem měla občas pocit, že si tam Martina moc projektuje svůj příběh, asi ze své situace nedokázala být úplně nestranná, "mimo hru", hlavně v prvním rozhovoru, kde mi to bylo místy až nepříjemné, působilo to na mě jako víc o ní než o respondentce, a jakoby ten rozhovor ani dotazované nebyl úplně příjemný a nebyla v bodě, kdy by byla srovnaná o tom mluvit, ale možná to byl jen můj pocit. Na jednu stranu se do toho Martina dokáže vžít, na druhou stranu nevím, jestli právě z toho důvodu byla pro tyto rozhovory tou nejlepší volbou. Ale už ve druhém rozhovoru a všech dalších se to trochu otočilo, a když jsem se soustředila jen na danou ženu a její osobnost a příběh, bylo to vlastně strašně zajímavé nahlédnutí do jiných osudů, názorů a myšlenek, a i když byly třeba o něčem jiném, bylo to fascinující, uvědomělé, inspirativní a každý mi něco dal a něco si z něj odnáším.
I když stránka literární je trochu slabší, tahle kniha by podle mě měla, a má na to, aby dostála svému poslání, a to, aby lidem otevřela oči a ukázala, co všechno mateřství obsahuje, co to obnáší a že to není tak jednoduché, jednoznačné a černobílé, jak si myslí, aby byli citlivější a ohleduplnější a nechovali se jak hovada, přestali šťourat tam, kde je to absolutně nevhodné, protože jim do toho nic není, starali se předně o svoje životy a HLAVNĚ konečně pochopili, že ne každá žena je stvořena k tomu, aby byla matkou.
Žiju bez dětí
Byla jsem velmi zvědavá na obsah této knihy, ale zpracování mě vůbec nenadchlo. Psaná forma se pro tyto příběhy nehodí. Podcast by byl lepší volbou, případně zkušenější oko pro selekci otázek a výběr obsahu knihy.
Směr, jakým autorka posouvala rozhovory, mě upřímně neoslovil. Mám pocit, že nezaznělo mnoho důležitých otázek, které by čtenářům pomohly k pochopení celých příběhů. Rozhovory vypadají polovičatě a chybí souvislosti. Mezi řádky se toho ztrácí tolik, co by ženy mohly a chtěly vyprávět.
Rozhovory se velmi často stačí podivnými směry a původní otázky nejsou zodpovězeny. Vyvolává to ve mně otázku, proč autorka zařadila právě takový výběr, když měla údajně hodiny nahraných podkladů z rozhovorů. Kolikrát je kontext natolik narušený, že z toho zpovídané ženy nevychází v dobrém světle.
Abych nezněla jen negativně: příběh mi přinesl i zajímavé informace a příběhy (ačkoliv ta forma nebyla nejlepší). Líbila se mi rozmanitost žen a rozmanitost jejich příběhů (ačkoliv jich až příliš mnoho směřovalo jakousi ezocestou). Za pozornost kniha stojí, odhaluje velmi těžké téma. Škoda jen toho zpracování, které není příliš poutavé...