Žiju bez dětí
Martina Hynková Vrbová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529323/bmid_ziju-bez-deti-65942c1e321d9.jpg
3
218
218
Moderátorka ČT Martina Hynková Vrbová v průběhu dvou let vyzpovídala bezdětné ženy různého věku, povolání i zájmů. Vznikla tak fascinující mozaika příběhů, které otevírají hluboká témata rodiny, hodnot i partnerských vztahů. Jedna žena po dětech toužila, ale nemohla je mít. Druhá žena kvůli znásilnění přehodnotila touhu po rodině. Další ženě děti nic neříkají a svou existenci bez dětí hodnotí i lesbický pár či žena blížící se věkem stovce. Poznejte silné osudy dobrovolně i nedobrovolně bezdětných žen.... celý text
Přidat komentář
V rozhovorech jsou otevřené výpovědi žen, které žijí bez dětí, ať už cíleně nebo nedobrovolně. Všechny spojuje téma sebepřijetí, tomu ostatně porozumí každá žena s dětmi nebo bez nich. Každá hledáme svoje místečko na zemi. Čtení se mi líbilo. S každou z těchto dam bych si ráda zašla na kafe nebo třeba na procházku do lesa a měly bychom co povídat. U Moniky to tak zprvu nevypadalo, myslela jsem si, že se názorově nepotkáme skoro v ničem, ale časem jsem ji pochopila a našla v jejím životě inspirující momenty. Říkala jsem si, že nejsympatičtější a mému srdci nejbližší je Stáňa, ovšem jen do té chvíle, než jsem četla příběh poslední. Nejvíce mě zasáhl a příjemně naladil. Vyprávěla ho 95letá Marie. To bylo přímo dobrodružné. Lidé, kteří se dožívají takto požehnaného věku a přitom se navzdory všem útrapám stále umí radovat a smát, nám mají co dát.
Přečetla jsem víc knih rozhovorů, tato mi přišla zatím nejslabší. Kladené dotazy byly trochu nesouvislé, jako by autorka přeskakovala mezi tématy. I jednotlivé respondentky mě moc neoslovily. Možná tím, že to bylo anonymní jsem se nedokázala do nich pořádně vžít. Téma je ale zajímavé, jen forma nebyla úplně můj šálek čaje.
AUDIOKNIHA.
Knihu jsem měla v plánu pořídit hned s vydáním, a teď mohu vlastně přiznat, že jsem ráda, že jsem to neudělala, a koupila jsem si ji jen na poslech..
Z knihy jsem totiž docela zklamaná.
Taky jsem totiž rozhodnutá, že budu žít bez dětí. Neustále ale poslouchám, jak toho jednou budu litovat, a kdo se o mě asi postará, až budu stará. Od této knihy, alespoň od jednoho rozhovoru, jsem čekala podobné rozhodnutí, podobné důvody.. a nedostala jsem nic. Chtěla jsem rozhovor se starší ženou, která by mi řekla, jestli svého rozhodnutí lituje a proč, nebo jestli nelituje a je šťastná.. poslední rozhovor k tomu měl blízko, ten byl hodně smutný (stejně jako jeden se znásilněnou slečnou..), ale i přes to to nebylo ono. Žádný z rozhovorů mi nedal to, co jsem chtěla.. jen spousta "omáčky" kolem, s prominutím.. a do toho několik ezo věcí.. neříkám nic, žijme všichni tak, jak chceme, ale v této knize jsem tyhle věci nečekala.. a k tomu i spoustu jiných.
Nakonec jsem ráda, že jsem si to poslechla, ale ještě radši jsem, že už je to za mnou.
Tato kniha na vás v jistý čas vyskakovala všude. Neustále se o ní psalo v médiích a v mých oblíbených periodikách, mluvilo se o ní v rádiích a já se nemohla dočkat, až si ji ulovím v knihovně pro sebe, protože mě téma velmi zajímalo. Jsem žena, co po dětech touží a věří, že mateřství je její cesta. Na druhou stranu vím, že mít dítě není v dnešní době samozřejmost a může se stát, že i přes veškerou touhu žena může patřit k těm, které budou říkat větu: "Žiju bez dětí." Dokud děti nemáte, hrozba, že je mít nikdy nemusíte, nad vámi visí. Proto se mi velmi líbil nápad sympatické paní Hynkové Vrbové oslovit bezdětné ženy a otevřít jejich 13. komnaty. O tomhle tématu by se mělo mluvit a psát...
Bohužel se mi nelíbil formát knihy. Všimli jste si, že kniha prakticky nemá odstavce, věty jsou nahuštěné jedna za druhou a velmi špatně se kniha čte? Obrázky krásné, životní příběhy zajímavé, možná to jen chtělo jít někdy víc do hloubky... Co se mi ale na vyzpovídaných ženách líbilo nejvíce, byla jejich pokora. V tom byla kniha strašně silná. A za tento přínos děkuji.
Je určitě moc dobře, že kniha vznikla. Více takových...
Od knihy jsem čekala víc a trochu něco jiného. Téma dětí mi přišlo hodně okrajové, hlavně u té poslední povídky. Byly to pro mne spíše takové celkem zajímavé životopisy žen, které spojuje, že nemají děti.
Autorka, paní Hynková Vrbová prostě není Aleš Palán. Tématu bezdětnosti se některé rozhovory dotýkají jen okrajově. Škoda, z rozhovorů se dalo vytěžit víc. Téma je originální. Měla jsem od knihy asi jiná očekávání.
Kniha popisuje rôzne príbehy žien rôzneho veku, rôzneho kultúrneho prostreia, ktoré žijú bez detí. Niektoré sa rozhodli dobrovolne, niektoré nemali na výber a niektorým to nebolo dopriate. Určité príbehy sa ma veľmi dotkli nakoľko popisujú osobnú spoveď danej ženy. Niektoré príbehy ma dojali, ale boli tam i také pri ktorých som sa zasmiala. Každý jeden príbeh však v sebe ukrýval veľmi silnú ženu, ktorá si musela sama vyšlapať cestu a popasovať sa s nekonečnými otázkami na deti. Každý jeden príbeh ma niečim obohatil a i keď som s niektorými ženami nesúhlasila, i tak som ich dokázala pochopiť. Najviac ma zaujal príbeh Blanky, Hany a Aleny, Stany a Marie.
Knihu som mala formou audioknihy, kde boli kapitoly nahovorené herečkami a boli formou naozajstných rozhovorov, takže som mala dojem, že ide o naozajstný rozhovor.
Uf, tak tohle nebylo dobré. Zajímavé rozhovory, které se ale hlavního tématu bezdětnosti dotýkají pouze okrajově. Zajímaly mě spíše důvody žen, proč se rozhodly být bezdětné či jaké útrapy je k životu bez dětí dovedly. Místo toho jsem se dozvěděla spoustu nezajímavých informací a u dvou rozhovorů i za mě "zbytečných" ezo názorů.
Myslím, že kdyby byla kniha koncipovaná více na "důvody" bezdětnosti, bylo by to rozhodně přínosnější. Zároveň jsem se nemohla ubránit pocitu, že autorka nedokázala rozhovory vést tak, aby z její strany nebylo cítit, že svoje respondentky "lituje" (ačkoliv některé respondentky žily naplněný a hodnotný život i bez dětí a byla to jejich svobodná volba).
Za mě velké zklamání.
Jak už bylo řečeno v některých komentářích přede mnou, pár žen bylo na můj vkus moc ezo, ale to je můj problém, i tak byly jejich příběhy a názory na život zajímavé a k zamyšlení. Za mě velmi potřebná kniha, vidím stále ten tlak na ženy, aby měly děti, jako by to byla naše povinnost a jediný smysl toho proč tu jsme a žijeme. V jedné diskuzi na toto téma jsem četla hezkou větu, kterou na toto téma ráda používám: "To, že mám dělohu, mi nedává povinnost mít děti." A to říkám jako člověk který ty děti má, ale v mém věku spoustu žen děti nemá, nechce, nemůže a ten tlak je šílený.
Velká čast knihy na mě byla moc ezo a ačkoli byly některé životní příběhy zajímavé, tak tématu ,,žiju bez dětí" moc prostoru dáno nebylo.
Přiznám se, že jsem s touto knihou měla ze začátku problém, dokonce jsem uvažovala, že čtení vzdám a kniha "půjde z domu". Naštěstí, když jsem se prokousala prvním příběhem, už to bylo lepší. Nemůžu říct, že jsem se do toho prvního příběhu nebyla schopna vcítit, i když jsem nikdy ve stejné situaci nebyla, ale asi je to mým osobním nastavením, že když vidím, že se něco fakt nedaří a nejde to, vzdala bych to mnohem dříve a netrápila bych se. Měla a mám to štěstí, že mám dvě děti a je to to nejlepší, co se mi v životě povedlo. No, ale zpátky ke knize. Kdyby mi nebylo dáno, a děti by z jakéhokoliv důvodu nepřišly, uměla bych si život bez nich také představit. Ano, něco důležitého by v něm chybělo, ale žena bez dětí, ať už z důvodů osobních, zdravotních či profesních, není v žádném případě méněcenná a nikdo nemá právo ji to vyčítat. Proto jsem ráda, že kniha obsahuje i jiné životní příběhy, kdy ženy žijí bez dětí.
Málokdy se vyjadřuji k vizuální stránce knihy, ale tady udělám výjimku. Důležitý je pro mě vždy obsah, trochu mě proto rušila sazba a barevný text, protože jsem nevěděla, zda je to nějaký předěl ve vyprávění, závěr předchozího textu nebo něco dalšího. Kniha obsahuje krásné ilustrace, ale umístěné uprostřed textu, byť malé, mi fakt neseděly. Celostránkové ilustrace mohly být umístěné klidně u barevných stránek, které rozdělovaly jednotlivé příběhy. Když knihu srovnám s knihami Olgy Sommerové (několik dílů O čem ženy sní nebo O čem ženy nesní), které mi v určité době moc pomohly, nezanechala ve mě kniha na první přečtení úplně hluboký dojem a nevím, jestli bych třeba kamarádce uměla některé příběhy převyprávět. Přesto si knihu nechávám, znovu si ji časem přečtu a ze srdce ji přeji nové, vnímavé čtenáře/čtenářky, protože autorka odvedla, i přes moje osobní výtky, dobrou práci.
Jsem poměrně zklamaná, asi jsem měla od knihy jiná očekávání. Téma mít či nemít děti se v rozhovorech řešilo jen okrajově. Tři rozhovory byly na můj vkus až moc ezo.
Očekávala jsem něco jiného. Polud pominu 1.příběh, který byl skvělý, tak v těch ostatních mi to, co jsem očekávala, že bude gró knihy, přišlo takřka okrajové. Nepřišly mi ani moc dobré pokládané otázky. Některé postavy mi přišly až nesympatické.
Od knihy jsem vůbec nevěděla, co očekávat. Momentálně procházím lehkou životní krizí a často se ptám, zda mít či nemít. Formát rozhovorů mi docela sedí, ale v tomto případě si myslím, že by nebylo od věci, nechat vyniknout skutečný hlas žen, emoce … Všechny ženy mají pouze jeden společný jmenovatel - nechtějí/nemůžou mít děti. Jinak zde nelze najít žádný stereotyp typu kariéristka apod. Na mě byla kniha zbytečně dlouhá, ale pokud nepátráte po něčem hlubokém, tak asi stojí za přečtení.
V reálu to musela být velmi zajímavá a podnětná vyprávění. Jen bohužel na papíře ztratila jiskru. Zvolila bych jiný formát, třeba podcast, aby mohly vyniknout skutečně hlasy těchto žen.
Zajímavá knížka na zajímavé téma, některý příběh mě bavil více a některý méně. Pro mne na jedno přečtení
Zajímavý pohled na nemateřství z různých životních příběhů. Za mě čtivé a často až překvapivé názory či lidské osudy. Doporučuji každému.
Žiju bez dětí
Od této knihy jsem očekávala hlubší vhled do tématu bezdětnosti – osobní výpovědi, které by čtenáři přiblížily různé životní osudy a postoje žen, které se rozhodly (nebo musely) zůstat bez dětí.
Kniha je postavená na přepisech nahrávek rozhovorů, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby byly přepsány a upraveny tak, aby tvořily ucelený a literárně hodnotný celek. Místo toho však působí značně roztříštěně, neuspořádaně a často i zmateně. Autorka očividně není profesionální spisovatelka, což se odráží nejen na stylu, ale především na neschopnosti vytvořit souvislý a čtenářsky přitažlivý text.
Nešťastná je i volba formátu – přeskakování z jednoho tématu na druhé bez logického propojení působí rušivě a znemožňuje čtenáři ponořit se do příběhů jednotlivých žen. Nepomáhá tomu ani použití přímé řeči ve fialové barvě, což působí spíše rušivě než originálně.
Obrázky, které jsou součástí knihy, jsou sice vizuálně zajímavé, ale k celkové kvalitě díla přispívají jen minimálně.