LahoferRose
komentáře u knih
Jen na začátek, 59 let mi nepřijde jako dědkovský věk. Čekala jsem jenom oddechovou humoristickou knihu. Příběh je však mnohem hlubší. Člověka přiměje přemýšlet o svých sousedech, o tom, že každý starší člověk má svou minulost, která by vydala na román a která ho zformovala do dnešní povahy. Mám známého, který mi morouse Oveho připomínal. Příběh, který Vám připomene, že když najdete toho pravého člověka a přijdete o něj, možná budete ještě dychat, ale přestanete žít. Kniha sladkobolná jako život sám. K tomuto klenotu a pohlazení po duši se budu jistě ráda vracet. Doporučuji!
Proč se mi pořád dokola stávají takové nepříjemné věci, jako například, že zjistím, že to spisovatelka psala v šestnácti... Je to znát hned z prvních stránek. Všichni jsou tak absurdně mladí a dokonalí snad ve všem co dělají. A jak jsou všichni taaaak krásní! Vražedkyně (už v 17 byla nejslavnějším nájemným vrahem v zemi), která div nefňuká nad zprávou, že byli zabiti neznámí povstalci. Velitel stráže (kterým se stal ve 20!), který v životě nikoho nezabil. Princ, který je, samozřejmě, schopný politik, bojovník, milovník. A taky je mu 19. Ona je po roce nucených prací zubožená, ale stále taaaak krásná a plná síly a řeší, jak moc jí to v krásných šatech sluší.... A to je jenom začátek knihy. Větší absurditu jsem už dlouho v ruce neměla. Tímto jsem se naprosto ujistila v tom, že YA už není pro mne. Joe Abercrombie, odpusť mi mé pochybení a co nejdřív se vrhnu na zbytek Věku šílenství.
Čte se jedna radost. Je tu mnoho narážek na známé detektivky, sympatické postavy. Vše je tak švédské. Ale příjemně švédské. Rukopis Anderse de la Motte je znát v celém příběhu, ale Mans Nillson dodává lehkost a vtip, který v žádné Anderseho knize nebyl. Pro mne příjemné, lehké čtení.
Tak tohle byla pecka! Napínavé, osudy všech mne velice zajímaly a knihu jsem slupla velmi rychle. Musím říct, že konec nemůže uhádnou nikdo.
Komu bych knihu doporučila? Všem, které baví Anders de la Motte, těm, které bavily knihy o Cormoranu Strike od Galbraitha a všem, kteří nehledají jenom co nejbrutálnější vraždy, ale zajímají se o otázky svědomí, rozřešení starých případů, křivd a až děsivě uvěřitelné lidské charaktery a osudy.
Ten podzim byl z knihy cítit z každé stránky!
Že začátku mi vadily překotně dlouhé věty a těžko jsem vzpomínala, jestli byl stejný styl i u HP. Když jsem si však na toto zvykla , kniha mne velmi zajímala. Každá postava měla svůj charakter, svůj příběh, své kouzlo. Cormorana jsem si oblíbila. Detektivka, která krásně odkrývá různé typy lidí, jejich touhy, výmluvy, vzpomínky, cíle. Kniha je skutečně delší, ale dle mého to není ke škodě. Galbraith se se svým detektivem vymazlil, připravil mu promyšlený a lidský charakter, pro který si ho musí každý oblíbit. Harry Hole v Británii. Rozhodně si seženu další díl.
Kniha je předvídatelná, ano, víte už na začátku jak to dopadne. Ale ta pohoda z knihy krásně číší. Tématicky jsem si zapálila v kamnech, upíjela čaj a knihu si na jeden zátah užila. Prostě jsem ji otevřela v té vhodné chvíli, kdy mi naprosto sedla. Všechny postavy byly sympatické, každá měla nějaký svůj příběh a zase mi připomněla, že člověk se nějak zachová z jistých důvodu. Je lehké každého odsoudit a hodit přes palubu, ale je mnohem krásnější zjistit příčinu a člověka pochopit a pomoci mu. Jo, po přečtení jsem měla ten správně příjemný pocit o který autorce šlo, takže já jsem maximálně spokojená. A ty přírodní krásy jsou vykreslení naprosto úchvatně!
Moje první od Jojo Moyes a hned po pár stránkách jsem byla pohlcena. Čekala jsem jenom romantiku, ale tohle mi vyrazilo dech. Je tam láska (žádné velké výlevy a zbytečné slzy vlastně pro nic), krutá pravda války (všude se píše a natáčí převážně o 2.světové, a proto pro mne bylo dost šokující, že stejné chování Němců vůči civilistům v zabraných zemích bylo již v té první - mezery mám v plánu po přečtení doplnit), klevety, které dokážou zničit život (pečiva bych se také vzdala), beznaděj i naděje, oběti, několikeré dojetí. Přítomnost mě tolik nebavila, popravdě, osud Liv se mnou ani maličko nehnul, zato Sophie je pro mne silná literární postava, na kterou se nezapomíná.
Moje druhá od Jojo Moyes. Chvíli mo trvalo než jsem se do toho naplno položila, ale potom? Jo, ta paní to prostě s ženskýma umí! Láska jako trám. Byla jsem s Jennifer ztracená, zlomená, rozkvetla s její láskou, byla jsem znechucená předsudky a stále tajně doufala v lepší život. Tady mě zajímal i příběh z přítomnosti, tedy, upřímně, Ellie jsem většinu doby nadávala jak může být zaslepená, ale prožívala jsem to s ní. Nakonec jsem ten příběh prožívala ještě několik dní po přečtení. Až jsem si vytáhla své milostné dopisy s úsměvem na rtech a slzou na tvářích. Dopis je tak silná intimita vztahu, až mi je skutečně líto, že se v dnešní době vyskytují tak zřídka.
Televizní zpracování tohoto dílu není moc staré, pamatuji si ho tedy velmi dobře. Proto mne tolik překvapila knižní předloha! Musím uznat, že v seriálu to bylo již velmi překombinované, to Agatha to vymyslela mnohem lépe. Příběh je uvěřitelný a ten konec mne skutečně zaskočil. HP si tu ale svůj monolog na konci se všemi skutečně užil do poslední kapky.
Třetí kniha a opět jsem neuhodla vraha. A to jsem si už byla jistá. No jo, ale o tom to je. Tento díl mne bavil zatím nejvíc. Jak ze strany vyšetřování, tak ze strany soukromí obou. Robin mi sice často přišla iracionálně naštvaná, tvrdohlavá, zbytečně ublížená a v něčem až zvláštně netečná. No, je to ženská, takže se není čemu divit. Užívala jsem si vícero podezřelých a jejich sledování. JKR má mé uznání, že stvořila 3 uvěřitelné podezřelé s veškerou minulostí. Značí to o preciznosti. Co mne trochu mrzí je, že v první knize vlastně nedochází k žádnému násilí. V druhé už ale dojde k dosti brutální vraždě a třetí kniha začíná rovnou doručenou useknutou nohou. Právě po první knize se mi líbilo, že detektivní práce hledání vraha nemusí být vždy prosycené krví a brutalitou jako je nyní v módě. Škoda. Nic to však neubírá na tom, že byl tento díl velice napínavý. Bravo!
Druhá kniha mne emocionálně opět zničila. Celeste umí pár větami vykreslit každého tak živě, až je mi z toho smutno. Ať tyto postavy provedou cokoliv, i věci, za které byste dotyčného lehce odsoudili, bez tlaku a vydírání vám spisovatelka ukáže, že nic není černobílé a dotyčného vám ukáže v tak silně lidském světle, že každého chování pochopíte. Skvělé. Na třetí knihu budu psychicky připravená nejspíš až za několik měsíců.
Rozhodně doporučuji!
(SPOILER) Samotný příběh navazuje tam, kde předešlý díl končil. Co se týče rozkrývání tajné skupiny, také zajímavé, ale na mě už přeci jenom trochu moc konspirační. Hlavně mi vadí, jak je na konci vše vyřešeno a napraveno. Vztahy, ať už milostné nebo přátelské, ti zlí jsou potrestáni do posledního, vše je vyřešeno a napraveno...
Ale celkově poutavě napsáno. Pokračování od jiného spisovatele mne neláká.
Agathě bylo v době vydání knihy už 79 let. A je to znát. Je to zpověď staré dámy, trochu mrzuté, která neustále opakuje, že dříve bylo líp, nechodilo po ulicích tolik deviantů, psychiatrické ústavy nepropouštěly nevyléčené nebezpečné osoby, lidé k sobě bývali uctivější. Krásně je to vidět na maličkosti, kdy Poirot i přes nesnesitelnou bolest odmítá i na venkově jinou obuv než lakýrky. Protože se to prostě nesluší. I provedení a důvod vraždy je takový... zvrácený, špatně uchopitelný. Není to klasický příběh Agathy. Ale rozhodně není špatný. Jen mi při čtení bylo, pro tu stařinkou Agathu, docela smutno.
Samotné vyšetřování je metodické, jako Hercule Poirot sám. Tam nemám co vytknout.
Předem děkuji uživateli Marlowe za zajímavé objasnění situace, za které tuto knihu Agatha psala.
Co se týče příběhu, přišel mi až zbytečně překombinovaný. Hercule je však skvělý jako vždy a ani toto ho nezastaví. Nehodnotil bych Záhadu Modreho vlaku tak kriticky jako někteří, ale uznavam, že jiné knihy se mi libily více.
Velice smutné mi přišlo, že jediný, kdo po zavražděné osobě truchlil byl otec.
Dobře napsané. Kdo je vrah jsem si tipla správně, jen jsem si říkala jak by to udělal?! Příběh byl zajímavý, ale musím se přiznat, že mnohem raději mám Poirota. Slečna Marplová na mě dělala dojem vlezlé báby co se zbytečně dělá tajemnou a používá detektivní výrazy, co vy četla z pencových románů.
Zločin v předešlém díle mne vůbec nebavil. Všichni byli na můj vkus už až příliš šílení a vše až moc pritazene za vlasy. I tak jsem se nechala ukecat dobrými komentáři zde, na databázi. A dobře jsem udělala. Tento díl je opět stará dobrá Marie Kostka. S dalšími díly se již sice u knihy nesmějí nahlas, ale i tak mne baví. Pani Tichá mne bavila, ale stejně mám nejradši Miladu, takže ta mi tu chyběla. Reputaci si ale pan Boček tímto dílem napravil. A zápletka následujícího dílu vypadá slibně.
Příběh plyne pozvolna, jak to Agatha umí. Nemáme tu žádného že starých známých detektivů, ale na kráse to příběhu neubírá. Rozuzlení je dechberoucí, jako vždy, vraha jsem neuhodla. Tady to snad ani nešlo. Dost možná nejděsivější autorčin příběh.
Kniha je psána z pohledu kapitána Hastingse, příjemná změna. Opět kultivovaný, humor a naprosto šílené rozuzlení. Přečteno jedním dechem.
Páni! Ani se mi nechce věřit, že jde o jednu z Agáthiných prvotin. Ta kniha má vše - sympatické i záhadné postavy, tajemství, skvělý britský humor, dobrou zápletku, žádné zbytečně krvelacné výjevy jak je v dnešních detektivkách, ale hlavně to rozuzlení! No řekněte, koho Agatha totálně nezblbla? Tohle byla naprostá paráda!