Koka komentáře u knih

Vinnetua považuji za základní hodnototvorné dílo mnoha generací, snad kromě těch narozených v 90. letech minulého století a později. V našem dětství se otázka, zda-li autor byl nebo nebyl v Americe a nakolik je jeho popis prostředí a zvyků autentický, vůbec neřešila a - pokud si vzpomínám - ani nebyla důležitá. Na důvěryhodnosti té knihy to nic neubíralo; dnešní čtenáři také neprověřují, zda pí Rowling byla na studijním pobytu v Bradavicích, aby před psaním "nasála atmosféru" . Ne, kreativní autor atmosféru nenasává, on sám jí ve svém díle vytváří, a panu Karlu Mayovi se to povedlo náramně.
Byla to kniha, které se dalo věřit, chtěli jsme jí věřit, byla napínavá, vtipná a učila nás mnoha pozitivním vlastnostem. Být jako Ribana a Nšo-či - to byl dívčí sen! Dokonce si vybavuji, že v hodinách ručních prací jsem na kanavu vyšívala záložku do knihy s indiánským motivem :-)!

Pamatuji, jak naše rodiče pohoršovalo, že tak strašlivý, strašidelný a násilnický příběh mohl vyjít ve vydavatelství literatury pro děti (!). Stejně nás však od něj neuchránili, neboť - a to je druhá moje výrazná vzpomínka spjatá s tímto dílem - jsme s nadšením a v absolutním tichu (tři hašteřivá děcka!) vyslechly v jedno sobotní odpoledne rozhlasovou adaptaci. Příběh se na mě podepsal natolik, že se dosud velice obezřetně a vyhýbavě chovám k velikým psům.
Teď po dlouhých letech jsem si to přečetla znova a konstatuji, že příběh nezestárl, je nadále srozumitelný, napínavý, logicky vystavěný i vysvětlený. A pouze jako milá připomínka doby jeho vzniku jsou v textu dnes již neslýchané reálie: třeba ta, jak se stačilo podívat na nedopalek vykouřené cigarety a ze zbytku nápisu označujícího konkrétního trafikanta poznat, kdy a kde byly koupené. Áááách, ten svět před globalizací, to bylo něco!

44 31.01.2018

Po dlouhých letech jsem si znovu "střihla" drahou Betty a musím konstatovat, že mě zaujala a bavila ještě mohem, mnohem více, než když jsem jí četla poprvé, v letech mého počínajícího mládí. Vypravěčský talent, vtip, schopnost podat přímo hrůzné situace s nadhledem, vykreslit je věrně a současně i trochu je bagatelizovat, nelitovat se - to všechno jsou atributy, které dělají tuto knihu výjimečnou. Její první kapitoly o dětství a mládí mi připomínají oblíbený Tymián Marcela Pagnola, ale ty další jsou už z tvrdšího materiálu, včetně jakýchsi až sociologických postřehů o zvycích, rituálech a vrozené i vynucené omezenosti farmářských žen, o absurdním postavení Indiánů včetně jejich postupné totální degenerace (jak se o tom úžasně píše i v knize Čarování s láskou).
Myslím, že tato kniha patří do zlatého fondu i díky tomu, jak je její příběh svázán ze svou dobou a prostředím, a přesto vypovídá o něčem nadčasovém, velmi lidském a vesměs - ve všech kulturách a dobách -pochopitelném.

(Nemohu se ubránit dojmu, že anotaci k zdejšmu vydání z roku 2008 od vyd. Argo psala nějaká žákyně 6. třídy ZŠ do svého pečlivě vedeného čtenářského deníku. Zasloužila by si za to jedničku, ale rozhodně ne zveřejnění na Databázi knih.)

43 30.01.2015

Jsou knihy, jejichž název a autor se stanou synonymem zobecnělého významu. Pan Eco a jeho Jméno růže se k nim řadí. Název díla už svou symbolikou odkazuje na symboliku středověkého křesťanství, která se v jistou dobu natolik rozmohla, že symboly se pro vykladače staly přednější, než křesťanství samo. V těch dobách se začaly formovat i praktiky boje s kacíři a institucionalizovaná svatá inkvizice A jako protipól symbolů - smích. Osvobozující, nic nezastírající, svou jednoznačností nebezpečný. Z mnoha rozporů středověku a středověkého křesťanství nemohl pan Eco vybrat lépe! Dogmatici se smíchu bojí dodnes a z Jména růže se máme možnost dozvědět kořeny a důvody těchto obav.
Všem, kteří si zoufají nad délkou textu, nudou popisných pasáží, nesrozumitelností teologických disputací, těm všem doporučuji - nelamte to přes koleno, nezbavujte se jí, ale odložte knihu na pozdější čtení. Zkuste se do ní začít každých 10 let - možná se vám přihodí, to, co mě: zjistíte, že máte - komerčně řečeno - tři v jedné. Pokaždé (v mém případě třikrát) tu knihu "přečtete" (pochopíte, procítíte, vychutnáte) úplně jinak.

40 07.05.2013

Kvůli averzi vůči těm všem neupřimným, přeslazeným a najatými sepisovately zpracovaným autobiografiím hvězd a hvězdiček jsem se hloupě léta ochuzovala o zážitek z této báječné knihy! Četlo se to jedna báseň!
Počet Mandlové filmových rolí, nemocí, milenců, zařizování nových bytů a renovací starých domů, průšvihů a obdivu, vzestupů a pádů, ...byl neuvěřitelný. Ta žena zakusila tolik, že by to vystačilo na sedm životů. Byla jsem udivena a ještě pořád žasnu nad tím, jak tato mondéna byla chytrá, vtipná, vzdělaná a jak lehkým perem a pestrým, bohatým jazykem dovedla psát. Umět takto napsat knihu o svém ne zrovna vzorném a vítězném životě, dokázat pojmenovat svinstva vlastní i jiných, nebát se přiznat selhání a vypočítavost ve vztazích, podívat se životu do tváře a neuhnout .... to se ani u smyšlených literárních hrdinek jen tak nevidí.
Kromě čtenářského zážitku knihu velmi velmi doporučuji i jako pramen poznání toho, jak se v jedné přelomové etapě českých dějin lámaly charaktery a jak u některých i slavných a až podnes známých lidí ani - pro jejich bezcharakternost - nebylo co lámat. Jako doplňková četba k českým dějinám od I. republiky až po padesátá léta XX. století - ideální!

38 16.07.2017

Ne všem autorům se povede, že jejich text se stane celosvětovým "rčením". Pojem Sophiina volba již vešel do jazyka mnoha zemí jako označení strašlivého rozhodnutí, osudové volby, která není volbou menšího zla, ale jenom volbou vynucenou velikým zlem.
Filmové zpracování je pouhým odvarem.

36 05.05.2013

Pozoruhodné! Mimořádně zajímavé a přínosné! Paní Borské patří můj - žel, opožděný - dík, že dovedla v původně jenom novinářsky zajímavé epizodě ze života jedné lékařky rozpoznat velký lidský příběh a dala si tu práci, že sehnala a zpracovala informace z mnoha zdrojů, a to v letech, kdy ještě žili aktéři a pamětníci. Četla jsem vydání z 80. let, z něhož je patrné, že mnohé, opravdu mnohé bylo, patrně "muselo být" ze života MUDr. Kálalové zamlčeno - čtenář tam úplně cítí ty zámlky. Je tedy štěstí, že to všechno autorka knihy sehnala a sepsala, ovšem lze předpokládat, že dnes by takový příběh byl zpracován úplně jinak a snad bychom se dozvěděli i to, co mi tam nejvíce chybělo: názorové, ideové, s prominutím občanské a politické zázemí myšlenkového světa odvážné lékařky. Její názory musely být v tomto směru jistě také velice vyhraněné.Paní Kálalová zřejmě pro své okolí působila jako naprostý exot, jistě nebyla nijak moc družná ani "v kolektivu oblíbená", protože její osobnost vysoce vyčnívala nebo se vymykala všem "standardům". Jednoduše - solitér. Jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala.
Pozn.: Chtěla jsem o tomto příběhu vědět víc. Jenomže naprostá většina internetových zdrojů opisuje jeden od druhého, resp. všechny opisují z této knihy, přičemž docela trapně nepřesně opisuje Wikipédie :=) Jediný informační zdroj, který mi řekl něco navíc, jsou webové stránky rodné obce Dr. Kálalové - dnes už městyse Bernartice.

31 16.08.2016

Některé scénky nám už asi nic neřeknou, a tak je ani nedoceníme, resp. - vinou jiného kulturního prostředí a jiného století - nepochopíme. Ale přiznejme si - copak neznáme ve svém blízkém okolí (např. v zrcadle) nikoho, kdo - stejně jako jeden z mladých protagonistů této knížky - "kromě sklonu k samovolným potratům trpí všemi chorobami" a potřeboval by si jít - moderně řečeno - provětrat hlavu? Jistě, jistě, dnešní "team buildingy" vypadají jinak, ale rozhodně nejsou tak poetické, půvabné, až cudně něžné, jako tato moje malá kapesní nabíječka dobré nálady.

30 06.05.2013

"Anuška už rozlila olej..." - toto temné varování z M + M se pro naší partu na VŠ stalo "tajným znamením", nápovědou, že na průšvih je zaděláno. Knihu jsem četla 3 x, vždy tak s odstupem 10 let , a pokaždé žasnu, jak je jiná, nová, úžasná. Je však zapotřebí uznat, že M+M si opravdu vychutná jenom ten, komu dějiny, literatura a kultura Ruska desátých až dvacátých let minulého století jsou blízké a něco o nich ví, a také ten, koho příběh Piláta a jeho "oponenta" ještě pořád nenudí.
"Čtenáři, za mnou! Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou! Neváhej a následuj mě, já ti takovou lásku ukážu." (kap. 19 - Markétka)

29 23.04.2013

Jsou manželky prezidentů, které se stanou výjimečnými jen a právě tím manželstvím a tím prezidentováním. To však není případ paní Obamové - ta byla výraznou a silnou osobností dávno před tím, než se - jako "první černá" stěhovala do Bílého domu.
První třetina knihy o životě slečny Robinsonové a její rodiny, jejího zázemí, tužeb, zájmů - mě doslova nadchla.
Druhá třetina má až jakýsi nádech "růžové knihovny", neboť příběh o tom, jak se s Barackem seznámili, vzali, měli děti, společně hledali naplnění svých životů - je natolik hezký, harmonický, láskyplný, že druhý takový se jen tak nevidí. (Vždyť která veřejně činná žena může po 25 letech manželství s takovou vřelostí prohlásit, že její manžel je její největší láska, nejlepší kamarád a parťák a nejvhodnější otec dětí, jakého si len mohla vysnít?).

Zlom - nejen v jejím životě, ale i ve stylu psaní - přijde vstupem do 8letého pobytu v Bílém domě. To už si autorka musí dávat veliký pozor, o kom co napíše, nakolik spontánně a otevřeně může vyslovit své názory, jak ukočíruje ta vlastní, soukromá témata (manželství, péče o nezletilé děti, které se ocitnou doslova uvězněné v přísném bezpečnostním režimu, mediální tlak na její šatník, slovník, svobodnou vůli ...) s ožehavými tématy světové politiky a americké reality.
Ke konci knihy už některé její myšlenky působily mírně pateticky, ale cíl, který svému životu vytkla - pomoci a povzbuzování žen, dívek ve vzdělávání - si zřejmě takový přístup vyžaduje.
Obdivuhodná paní, silný a působivý příbeh. Doporučuji.

28 09.11.2019

Totální literární eintopf. Hodně postav má povolání spojené s literaturou - spisovatel, vydavatel, knihkupec, antikvář, korektorka - a mnohé jsou jak vystřiženy z jiných literárních děl: hlavního hrdinu Daniela peklem i očistcem provází vtipný a moudrý glosátor Fermín a do ráje už jde s Beatriz (viz Dante - Božská komedie); jedním z klíčových míst děje je knihovna - pohřebiště zapomenutých knih, svým labyrintem nápadně podobná jiné literárně proslavené knihovně (viz Eco - Jméno růže); Penelopina chůva Jacinta a její role v celém příběhu mladých milenců jsou vypůjčeny ze Shakespearova dramatu Romeo a Julie; ještě i závěrečná vtipná scéna služby prostitutky Rociíto najaté pro jednoho chovance sociálního ústavu jakoby z oka vypadla slavné scéně z Keseyova Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Autor v knize použil snad všechny možné čtenářsky vyhledávané ingredience: tajemství, pátrání, sex, msta, smyslové postižení, brutální násilí, transvestie a crossdressing, střet náboženské víry a hříchu, politické persekuce, válka, disent, odboj, emigrace, hospodářský vzestup a krach, zazděná hříšnice, šikana ve škole, nepřekonatelné sociální rozdíly, láska v mladém i v pokročilém věku no a samozřejmě - nesmí chybět happy end.
Desítky smyšlených příběhů zasazených do naprosto reálných měst a míst a reálné, historicky doložené doby. Byly chvíle, kdy jsem se do knihy opravdu zahloubila a moc mi pomohlo, že spleť postav a předchozích nepřehledných událostí autor čas od času zpětně rekapituloval prostřednictvím převyprávění a shrnutí děje pro některou z neobeznámených postav, tedy i pro mne. Ale každou chvíli jsem dostala ránu mokrým hadrem - největší asi, když přivolaný lékař 5 (!) dnů po inkriminované „události“ nejenže potvrdil ztrátu panenství jedné z andělsky krásných hrdinek, ale rovnou už i konstatoval otěhotnění (dnes, téměř po 100 letech, to tak brzo nedovede prokázat ani ultrazvuk!), to jsem už opravdu padala ze židle! C.R. Zafónovi se z rukou úplně vymknula kapitola, která má být jakože dopisem, jímž jedna z postav podává zprávu o událostech, jichž byla svědkem či aktérem v průběhu uplynulých 22 let. Jsem opravdu ochotna uvěřit, že si po mnoha, mnoha letech pamatuje i barvu potisku na ložním povlečení a také že právě tento detail potřebuje uvést ve zprávě psané v smrtelné úzkosti a předtuše smrti, ale že dovede ve svých vzpomínkách zreprodukovat i vnitřní monolog, který se honil hlavou zloduchovi při jedné z nejintimnějších činností?! To už bylo příliš.
Ano - čtivé, akční, plné vět, které se mohou stát frekventovanými citáty. Ale všechno na mě působilo jako vykalkulované jenom na efekt. Od evropské literatury v 21. století čekám něco jiného.

26 16.11.2013

Hodně autorů, když chtějí něco říct na plná ústa a kromě odhalení nahého krále vyvolat i úsměv, používá k tomu dětského vypravěče. Ne vždy je výsledek natolik zdařilý, jak se povedl paní Douskové v Hrdém Budžesovi. K názvu knihy mám osobitý vztah: Slova z budovatelské básně S. K. Neumanna "... a hrdý buď, žes vytrval ..." jsme kdysi na studiích používali jako ironické rčení při všech situacích, kdy bylo zapotřebí prosedět hodiny na nudných přednáškách nebo v čekárně u zubaře. Že se jednou "buď žes" dočkám v názvu knihy, jsem nečekala! Pobavilo mě to velmi!

26 30.07.2013

Byla jsem naprosto uchvácena, jako už dávno ne. Nejbanálnější vesnické události (nevěra, vejminek bývalého politika, krach družstevní provozovny, osvětové přednášky, porušování listovního tajemství, ... ) popsány s takovou imaginací, poetičností, pochopením pro slabosti aktérů, s latentním optimismem, bez odsudků a přitom vtipně! Pár obyvatel střediskové obce, odlehlost místa, ekonomická krize, a přesto žádné zoufalství, lkaní, beznaděj. Vesnice, jejíž občan si z kontinentu nechává posílat středověké disputace a vede korespodenci v latině - ta nemůže propadnout do nicoty. Pro me to je literární objev posledních let. Dávám pět hvězd, ale v tomto případě výslovně zdůrazňuji, že nad Islandem jich svítí mnohem, mnohem více. Pořád nechápu, jak je možné, že 320-tisicový národ generuje tak objemnou literární produkci a v ní takové literární skvosty.

26 08.05.2013

Mám pár stálic, ke kterým se opakovaně vracím, a tato kniha k nim patří. Neznám druhý takový literární příběh, v němž by dramatická zápletka a šokující rozuzlení, tragické události i humorné epizody, nálož lásky i nenávisti, zášť i přejícnost, omezenost primitivů i rozhled tvůrčího ducha ... atd. byly v tak dobře namíchaném poměru.
Obdivuhodná je autorova znalost prostředí (včetně vysoce odborných geologických a hydrologických podmínek onoho kraje) a místních povah venkovanů, z nichž nesnadný život a věčný boj s přírodou udělaly necitlivé sobce.
Zápletku a rozuzlení románu Živá voda lze přirovnat k nejslavnějším zápletkám antické klasiky. Tvrdím, že od dob vzniku tohoto příběhu jej nikdo ve světové literatuře nepřekonal.

Vojenský převrat v Chile, zavraždění levicového prezidenta Allendeho a nastolení fašistické diktatury byly jedinou zahraničně-politickou událostí, kterou si z dětství pamatuji, neboť jí byly plné noviny a dlouhá léta v nás doznívala, třeba na různých koncertech solidarity, četbě poezie Pabla Nerudy a pod.
Až teď jsem však poprvé četla drásavou výpověd očité svědkyně, působivou o to víc, že byla "zabalena" do románové formy a podaná jako zajímavá a barvitá sága jedné rodiny.
Je samozřejmě smutné, ale současně i zákonité, že ty nejtragičtější kapitoly dějin se stávají námětem velkých literárních děl, cynicky řečeno - díky takovým událostem je častokrát světová literatura obohacena; ne všechny krvavé převraty však najdou tak citlivou a talentovanou "kronikářku", jakou je v případě této knihy Isabel Allende.
Místy mi připadalo, že český překlad trochu drhne, ale na poutavost příběhu to nemělo dopad (po dlouhé době toto byla kniha, od které jsem "neodbíhala" a neprokládala její četbu četbou ještě jiné, další knihy) .
Doslov ke knize je doslova rozpačitý, ale přičítám to tomu, že v roce vydání knihy - 1990, v roce radosti z pádu komunistického režimu u nás, nebylo asi snadné do hloubky procítit tu tragédii surového, vražedného chilského antikomunistického převratu. Nedovedu si představit, jak poté, co se tam dělo to, co autorka popisuje v poslední pětině románu, mohou tam ti lidé vedle sebe žít ...

24 05.02.2020

Zdejší nadšené komentáře mě na knihu lákaly, odpudivá, nevkusná, kýčovitá obálka mi zas radila se jí vyhnout. Nakonec jsem neodolala a konstatuji:
Postava hodné, laskavé a obyčejně i tlusté, dobrosrdečné černošské hospodyně se táhne americkou literaturou jak hospodský výčepní tou českou - stačí si jen vzpomenout třeba na Mummy v Jihu proti Severu, nebo na Calpurnii v Jako zabít ptáčka. V jisté době a v jistých částech USA byla černošská hospodyně běžnou součástí "domácího vybavení" a nikdo se moc nestaral, zda tato početná skupina nepochybně schopných žen něco cítí, vnímá, uvědomuje si své postavení a reflektuje jeho dobré i špatné stránky. Po dobu minimálně prvních tří čtvrtin 20. století byla většina bohatých i středostavovských domácností v minimálně polovině států z těch "spojených" obsluhována ženou tmavé pleti, kterou většina bílých domácích pánů vůbec nevnímala a „bílé paničky“ (jak své zaměstnavatelky označují v této knize) se v různé míře staraly o jejich nesnáze. Nejpodivnější je (a tato kniha to taktéž dokazuje), že bílé rodiny černošskými hospodyněmi pohrdaly, vytěsňovaly je (v souladu s tehdy platnými zákony!) do podřadného, nedůstojného, segregovaného a vykořisťovaného postavení a přesto (!) jim celodenně svěřovaly své děti a v mnoha případech právě na ně ponechávaly celou jejich ranou výchovu.
Autorka této knihy dobře vystihla ten zmatek v myšlení těch několika málo osob, které – jako zde paní Skeeter – nějak nejasně cítily, že rasizmus je něco zvráceného, lidsky nepřirozeného, špatného a nebezpečného, a tu absurditu vykreslila na té nejpřirozenější lidské potřebě – používání záchoda.
Kniha mě opravdu zaujala, i když se tam našlo několik vysloveně slabých míst a úrovni moc nepomohl ani český překlad a jeho odbyté korektury. Ale rovněž mě zaujala informace z doslovu, že než tento příběh vyšel, nejdřív jej údajně 50 jiných vydavatelů odmítlo. Nemohu uvěřit, že by tolik amerických vydavatelství nerozpoznalo jeho literární kvality, a proto si to vysvětluji jediným možným způsobem: že téma rasové a sociální nerovnosti je v USA nadále natolik živé, bolavé, výbušné, že mnozí vydavatelé si nechtěli „pálit prsty“ - ještě tam jistě pořád působí hodně "paní Hilly". Jen pravděpodobně v současnosti místo černošek drhnou ty podlahy amerických domácností Portorikánky a Mexičanky a americkým dětem vyměňují pokakané plíny „aupérky“ z východní Evropy. Třeba o tom jednou napíšou také …
Nelze také vyloučit, že původní rukopis vypadal dost jinak a až stovky redaktorských zásahů a rad udělaly z paní Stockett jednu z nejúspěšnějších literárních debutantek současné americké literatury.

24 06.10.2017

Ten film jsem shlédla snad třicetkrát, a přesto mě kniha zaujala a místy i opravdu překvapovala. Dějová linka se - až na pár nepodstatných detailů - naprosto shoduje s tím, jak byl příběh zfilmován. Ale to, co má kniha navíc a co mne nadchlo, je zasazení příběhu do zcela reálných dějinných a politických souvislostí včetně narážek na dobové politické skandály, zejména vysvětlení francouzsko-alžírskeho konfliktu, jeho příčin a dopadů, rovněž narážky na tradičně špatné francouzsko-britské vztahy (v příběhu mne pobavily četné - z reálu převzaté - zmínky o tom, jak nelibě nesla britská strana skutečnost, že Francouzi v 50. letech zablokovali vstup Británie do EHS - číst to dnes, chvíli po brexitu, kdy si zas Britové denně stěžují na to, jak jim Francouzi znesnadňují přejezd na kontinent a dělají hraniční kontroly - tomu říkam dějinné paradoxy!)
Jde o příběh nejvyšší literární kvality a co do obsahu - stálé aktuálnosti.

23 25.07.2022

Nevím, jak mi to mohlo celá léta unikat, ale o existenci tohoto spisovatele jsem neměla tušení. Asi je to tím, že nemám žádné domácí mazlíčky ani skot, a tak jsem v knihovně zřejmě nikdy ani okem nezavadila o nic, co má v nadpisu slovo zvěrolékař. Tato kniha si mě našla až předloni na dovolené u moře. Nějaký český návštěvník mezinárodního hotelu (budiž mu za to chvála) jí - po vzoru Angličanů a Němců a Rusů - zařadil do hotelové knihovničky u recepce, kde odjíždějící turisté ponechávají svá "lehátková čtení". Spolkla jsem jí za dvě noci a měla jsem dilema, zda tu knihu neukrást a ošidit tak o zážitek někoho dalšího. Protože jsem to neudělala, tak jí nemám, a proto mohu jenom ze vzpomínek lovit zážitky z velice příjemného, humorného čtení, ze kterého dýchala pohoda, klid a především obrovské zanícení pro práci, láska k vlastnímu povolání v té nejhezčí, nezprofanované podobě, a příkladný vztah k rodině. Utkvěla mě v paměti zejména scénka, jak poprvé uviděl svého prvorozeného a byl tak zděšen jeho "ošklivostí", že se musel podívat na jiné novorozeně, aby zjistil, že každé dítě chvíli po narození vypadá jak fialový skříteček .

22 07.06.2013

Neuvěřitelně milá, příjemná, poučná, objevná knížka. To jsem opravdu nečekala! A co mě zarazilo a nadchlo nejvíce: příběh sice vygradoval do předpokládaného konce, ale myšlenky autora, právě tím koncem vyvolané, inspirované, vybuzené byly tou nejkrásnější částí textu. Jeho slova v závěrečných kapitolkách dokázaly, že ten příběh nebyl marný a nicotný jako krátkodobá epizodka, ale naopak - měl na něj vlastně celoživotní formující vliv.
Kéž by každý človek byl nucen potkat "svého tučňáka", který by pro něj byl tolik inspirujícím a přinutil ho získat tolik nových znalostí, zážitků, dovedností, přátel ... (třeba čtenářka, která tuto knihu označila slovem "odpad" - ta by hodně potřebovala takový iniciační zážitek!).

Jediné, co mě rozladilo, byla neznalost ikonického díla 70. let - příběhu nazvaného Jonathan Livingston Racek od autora Richarda Bacha
(viz: https://www.databazeknih.cz/knihy/jonathan-livingston-racek-627) ze strany lidí, co jsou za vydání českého překladu odpovědni (překladatelka? redaktor? majitel vydavatelství?).
V češtině je nejenže mylně přisouzeno rackovo jméno autorovi, ale překlad kontextuálně vůbec nereflektuje, že Juan Salvador je vlastně pošpanělštěný variant Jonathana Livingstona, že právě při čtení jeho, Jonathanova příběhu Tom Mitchell našel jméno pro svého nalezence a díky tomu poznal, že si jej musí nechat (i paralela s Malým princem o tom, že jak jednou něčemu dáme jméno, připoutáme si to k sobě a jsme za to odpovědní - se přímo nabízí).
Osobitou hodnotu měly pro mne reálie z argentinské a uruguajské reality těch let.
Autorovi moc děkuji!

21 05.01.2020

Jeden ze tří autorů, kterých jsem opravdu objevila až díky DK, a nelituji. (Propagátoři pana Velinského - díky!)
Vykreslením prostředí a vztahů mezi továrními dělníky v polovině 50. let mi autor připomněl atmosféru povídek Jana Zábrany. Vtipně do příběhu zamontoval i celostátní spartakiádu (oživenou účastí slovenských cvičenek!) i počínající pokusy malých divadelních forem dobýt si místo na slunci - alespoň v hospodských sálech.
Téma zločinů jako dozvuků válečných let a motiv tak častého udavačství "hodných českých lidiček", kterým se hodilo, když se prostřednictvím nacistického gestapa mohli msít svým bližním, nejsou v české poválečné literatuře nijak ojedinělé (viz kupř. A. Sedlmayerová, B. Šimková) a zřejmě jsou odrazem atmosféry ve společnosti, která se v poválečné euforii ani nepokusila vyrovnat se špinavostma spáchanými po dobu Protektorátu. Proto to zmínili alespoň spisovatelé.
Originalita tohoto autora spočívá ve schopnosti stavby dialogů a zejména ve vtipných narážkách, sentencích, formulacích, které nepůsobí lacino ani násilně, ale dovedou i v dramatických momentech příběhu pobavit a uvěřitelně zasadit děj do dané doby a místa, např.
"Taková funkce není sranda; lidi vám házej klacky pod nohy, a když se včas nenaučíte sbírat je a házet jim je na hlavu, můžete to rovnou zabalit."
"Protože si mi hned na to sedla na klín, sotva jsem zahlíd zbytky svého rozumu, jak se kutálej po koberci a mizej v hlubokým stínu rozestlanýho gauče."

21 04.10.2019