Koka komentáře u knih

Jediný, kdo dosud tuto zajímavou knihu zde komentoval, je čtenář, který svoji zdejší databázní přezdívku převzal právě z tohoto románu. Ani se nedivím, vždyť Janko Stirbey je jednou z těch zajímavějších postav příběhu fiktivního města Anatol. Jinak je zde něco z Gogolova Revizora, něco ze Zlatého telete Ilfa a Petrova, něco z westernů o petrolejářských zloduších. Velký, rozsáhlý a výmluvný příběh o lidských slabostech, pachtění za ziskem, o podvodnících a podvedených. Zajímavá četba!

Opravdu jen milimetr scházel tomu, aby to sklouzlo k prostoduché červené knihovně. Rozjezd příběhu je slibný, zakončení je naprosto nepochopitelné, nepravděpodobné, sladkobolné melodrama.
Zaujaly mne však pasáže, v nichž jsem se dozvěděla:
- jak se hrály "šarády" (neuvěřitelně nudná část textu, dnes působící ukrutně naivně, ale výmluvně dokládá styl tehdejšího života);
- názory na politiku labouristů v prvních letech 20. století a roli odborů,
- způsob fungování hollywoodské filmové mašinérie v první polovině 20. století,
- míra zuboženosti Británie bezprostředně po skončení 2. SV - nedostatek potravin, příděly.

Autor a jeho vypravěč žili v uzavřené sociální bublině, která jim dovolila vyslovit tvzení, že na sklonku roku 1913 se v každé anglické domácnosti vánoce oslavovaly s plnými mísami oříšků, rozinek, koláčů, pudniků a paštik, skleničkami whiskey, .... a to popisovali dobu, kdy statisíce malých dětí muselo pracovat v továrnách a na polích a miliony britských domácností měly k vánocům leda kaši.
Hlavní postava příběhu - vypravěč, autor hollywoodských filmových scénářů, mi chvílemi připadal hysterický a nevyzrálý - ve svých padesáti letech více, než v osmnácti. Jeho život a způsob myšlení před osudovým rokem 1914 byl dle mne konzistentnější, než v dospělosti.
Přes všechny výhrady je příběh čtivý, napínavý a zajímavý.

Náměty textů, způsoby jejich zpracování i průvodní ilustrace - fotografie zobrazující průmyslové stavby a život na zanedbaných, nedostavěných sídlištích, to vše je výmluvným svědectvím doby.
Mnohá témata se ještě dotýkají rezíduí nedávné války a morálních dopadů válečných let, ke konci knihy se najdou i příklady humoru, satiry, optimismu.
Jen velmi málo zde zastoupených autorů, pro něž měla být tato kniha rozjezdem - "odpichem" k literární tvorbě, se později v literatuře uplatnilo. Stopy většiny z nich jsou zaznamenané jenom v této zajímavé antologii - život a doba je přeosely.

Úžasné, nemohla jsem se odtrhnout. Prostý český pekař se ukázal jako mimořádně zdatný, odvážny a vnímavý. Nebál se odejít do neznáma, přijímal pracovní místa, kterými se nejen uživil, ale i profesně obohatil. Projel kus světa a velmi zajímavým způsobem pak dovedl glosovat ten "americký sen", jehož byl svědkem i součástí. Jeho životní příběh obsahuje i informace o tom, jak na přelomu 19. a 20. století fungoval pracovní trh řemeslníků v rozvíjející se Americe, jak pracovaly odborové ústředny pečující o jednotlivé profese, jak se osídlovala Kalifornie.
Do vyprávění, jehož záznam tvoří tuto knihu, vnesl i postřehy o postavení Indiánů a černochů, o pěstování jemu neznámých plodů (ananasy) či chovu divných ptáků (pštrosi chovaní jenom na péra do klobouků a na vějíře), o systému přidělování půdy přijíždějícím osadníkům.

Úžasné, nemohla jsem se odtrhnout. Prostý český pekař se ukázal jako mimořádně zdatný, odvážny a vnímavý. Nebál se odejít do neznáma, přijímal pracovní místa, kterými se nejen uživil, ale i profesně obohatil. Projel kus světa a velmi zajímavým způsobem pak dovedl glosovat ten "americký sen", jehož byl svědkem i součástí. Jeho životní příběh obsahuje i informace o tom, jak na přelomu 19. a 20. století fungoval pracovní trh řemeslníků v rozvíjející se Americe, jak pracovaly odborové ústředny pečující o jednotlivé profese, jak se osídlovala Kalifornie, jaké technologie používaly pekárny atd.
Byl to pracant a navíc chytrý a slušný.

Nejdřív mne k příběhu přitáhly reálie - ulice, po kterých sama chodím, dopravní linky, které používám. A pak už mne to gradující napětí nepustilo. Velmi dobře odpozorované situace ze života, uvěřitelné dialogy i propletence vztahů. V příběhu je sice několik příliš velikých náhod, ale celek nepůsobí jako nepravděpodobná "pohádková" konstrukce. Naopak: podobné situace se stávají, a tak tuto knihu považuji za jistý druh "osvěty" a varování.

Spolek Slovo 21 a jeho neúnavná zakladatelka paní Jelena Silajdžič se již léta snaží o systematické budování vzájemných vztahů české společnosti s cizinci žijícími na českém území - bez předsudků, bez záště, s cílem vzájemného poznání a pochopení. Takovým byl i projekt "Rodina odvedle". Tato publikace obsahuje nejen záznam průběhu a vyhodnocení projektu, ale zejména podrobné profily několika zúčastněných rodin - jak se k nám dostaly, jak se jim zde žije, co je těší a jaké mají problémy s integrací do české společnosti. Vyprávění mne velmi zaujaly, některé životní příbehy byly až tragické a mnohé by se mohly stát doslova námětem na román. V době konání projektu ještě nebyly standardy diskrétnosti a ochrany jmen takové, jako dnes, a tak jsou v publikaci účastníci jmenováni plným jménem. Díky tomu jsem si zkusila v síti vyhledat nějaké stopy jejich dalších životů - jak to s nimi v průběhu těch 22 let od vzniku této brožury dopadlo. Výsledkem bylo překvapení, v jednom případě až šokující.

Zajímavé, informačně hutné a místy až napínavé. Příběh "dcery národa" byl šokující. Myslím, že Havlíčkův vliv na formování národně uvědomělého vědomí "českého lidu" se přeceňuje a naopak - jeho vklad ke zrodu a vývoji novinářské práce je neprávem opomíjený či zapomínaný. Oslavování jeho osobnosti, letité budování legendy, stavění pomníků a pamětních desek považuji za důsledek jeho předčasné - a málem podezřelé - smrti. Kdyby zůstal žít a zabýval se tím, co plánoval - hospodařil na statku, tak by ta aureola spasitele asi rychle vyprchala. Další příběh, v němž úmrtí přivodilo slávu.
Líbilo se mi, jak autor dovedl v této knize propojit život a dílo KHB s dobovým kontextem, s událostmi na politické scéně a - až pobaveně - vyzvedl roli policejních depeší, záznamů a udání, jen díky kterým lze mnohé etapy Havlíčkova působení autenticky rekonstruovat.

Silné, výstižné, prorocké. Ani nevím, zda se mám radovat nebo litovat toho, že se autor nedožil dnešního vrchovatého naplnění svých temných prognóz.

Z příběhu a stylu jeho podání cítím silnou inspiraci Nezvalovým románem Valerie a týden divů. Každopádně tato Hra je dalším dokladem, že v 60. letech minulého století produkovala česká literární scéna zajímavé knihy. Bohatý jazyk, fantazijní prvky, svébytný styl.

Příběh stojí (a padá) na představě, že z vraždy obviněný muž raději riskuje rozsudek smrti, než by přiznal nečestné jednání a ziskuchtivost. Svědectví sousedů jsou založena na principu "šaty dělaj člověka", a tak když má nějaká postava na sobě bundu, jakou nosívá soused, no tak to je soused.

Četla jsem to dlouho a pomalu, opakovaně se vracela k některým statím, dohledávala dobový kontext - jednoduše, strávit tuto knihu byla fuška. Asi nejsilnější dojem z ní je: překvapující, úplně jiná, než jsem čekala.
Jsou to jakoby osobní, autobiografické vzpomínky, ale toho opravdu osobního, soukromého je tam pomálu. Největší prostor zabírají úchvatné a až prorocké (v kontextu dnešních dnů) analýzy společnosti a evropského myšlení, jakési až sociologické rozbory různých sociálních vrstev rakouské společnosti na přelomu 19. a 20. století. Zweig měl dar (či prokletí?) mimořádně citlivě vnímat každé hnutí ve společnosti, i když mnohé jeho postřehy dokládají, že byl doslova v (krásném) zajetí své slonovinové věže, materiálně vysoce nadlimitně zajištěný, s možností totálně volného pohybu po světě; to mu na jedné straně - knižně řečeno - otevíralo obzory, na straně druhé ho však limitovalo v možnosti nahlížet společnost pohledem většinových skupin obyvatel.
Chvílemi mne fascinovaly jeho výstižné popisy kulturního života Vídně, omezující úrovně školního vzdělání, jeho snahy o vytvoření jakéhosi hnutí, v němž by evropští intelektuálové jednotně čelili válečným snahám svých zemí. Byly však i příhody, kterými mne jaksi "zklamal" - zejména mne udivovala ta jeho záliba ve sbírání autografů slavných osobností a jeho citové rozechvění, když mohl mluvit se starou paní, která jako dítě seděla Goethovi na klíně - jakoby přes ní pociťoval dotek génia, to myslím, bylo přehnané a v tom jsem mu nerozumněla.
Zklamalo mne i to, jak málo se ve svých vzpomínkách věnoval svému soukromí - první manželka je v celém textu doslova náhodně zmíněna dvakrát a tu druhou v půl větě zmínil jenom proto, že ohlášky sňatku jim překazila zpráva o vypuknutí 2. SV.
Nikdo nikdy již nevyluští opravdový důvod, proč SZ ukončil svůj život, a já mu to navždy budu vyčítat, protože si jaksi myslím, že na to "neměl právo" - vím, je to nevhodná a nenáležitá formulace, ale - dnes už to víme - když statisíce jeho "souvěrců" či někdejších spoluobčanů zažívali strašlivá muka a on si ve stejných letech, v době plného provozu Treblinky či Osvětimi, hověl v bezpečí a sytý, neměl připravit svět o své vědomosti a schopnosti, které po válce výsloveně scházely; z těch masivních ztrát intelektuálů a vzdělanců se dle mého názoru Evropa nevzpamatovala dodnes.

Výrazná část textu je věnovaná jeho přátelství a obdivu vůči Romainovi Rollandovi, a tak na Svět včerejška plynule navazuji Rollandovou knihou Paměti a vzpomínky, jsem zvědavá, zda se tam dočtu zrcadlový popis jejich úchvatného vztahu.

Nikdy bych byla nevěřila, že KČ byl takový vášnivý čtenář, analytik a recenzent pornografické literatury! Musel toho porna přečíst hodně, když pak dovedl z četby vyvodit tak případné a vtipné závěry. Samozřejmě - myšlenkově obohacující jsou i jeho názory na další literární žánry, ale právě stať věnovaná pornu mne z knihy překvapila nejvíce.

Děsivé! Komentář k tomu napsat nedovedu, protože to není literatura, ale výkřik - žel, nevyslyšený.
Velmi bych chtěla znát další osudy protagonistek příběhů, zejména Tamary.

Autentické kriminální případy zajímavým způsobem ilustrují dobu a hodnoty anglické viktoriánské společnosti a systém tehdejšího soudnictví. Minimum technických prostředků ke zjišťování stop, vše založeno jenom na výpovědích svědků a dovednosti či neumětelnosti obhájců.
Zaujalo mne, že pachatel byl už týden po vynesení rozsudku popraven - žádná dlouhá odvolání a přezkumy, žádné mnohaleté čekání na ortel.

Milé povídání o Zuzance, která si na dědečkovi panu Dědečkovi vynutí povídání pohádek namísto četby. Jeho pohádky jsou vskutku originální a vtipné. Žel, autor musel do příběhu Zuzančina pobytu u starých rodičů zakomponovat i dědečkovu oblíbenou četbu - deník Rudé právo, důvěrně přezdívaný "ruďásek", a tak z knihy silně prosvítá doba, kdy vznikla a vyšla - když si dnes člověk vzpomene, co Rudé právo psalo v roce 1977, tak všechny ty hezké pohádky pro Zuzanku jsou převálcované.
Hezké jsou ilustrace Evy Šmahové.

Žánrově naprosto nesourodá, ale velmi zajímavá kniha. První část má nepřesný název: Hledají se rodiče. Ve skutečnosti se v ní totiž rodiče vůbec nehledají - jednoduše je tam jen kratičká zmínka, že jednoho dne už i tak "divní" rodiče nechali čtyři malinké děti v roubence na samotě a zmizeli. V dalším textu knihy o nich - překvapivě - není ani jediná zmínka, nic nenasvědčuje tomu, že by je byl někdy někdo hledal, že by autor alespoň v dospělosti pátral, co se s nimi stalo. To bylo hodně divné. Ale na druhou stranu mi tato kapitola poskytla zajímavé informace o systému sociální péče v tehdejším Rakousku a Německu (jsme na sklonku 19. století): sirotek úředně dostal poručníka a ten dal do novin inzerát, že kdo si chce vzít sirotka do péče, dostane tolik a tolik zaplaceno. Dítě tak putovalo po mnoha rodinách a - dle krásných a pestrých spomínek autora - zažívalo neobyčejná dobrodružství, poznávalo značné množství lidí a různých prostředí a - kupodivu - nevyrostl z něj ani idiot, ani grázl, ale mimořádně vzdělaný a citlivý jedinec.

Pak autor hodně let svého života přeskočil a vhupnul rovnou do dnů, kdy totálně rozvrácený Berlín dobyla Sovětská armáda: "Všichni počítali s tím, že rudoarmějci si vezmou věci, které dlouho postrádali, nebo si odnesou něco, co se jim bude líbit." O to větší bylo překvapení, že své rukopisy, schované před nacisty v prádelníku, našel neporušené. - Milá epizoda a jak podobná dnešku!

Pak - nechronologicky - následuje deník, který vrací děj do let 1913 až 1917. Prvotné nadšení z propuknuté války, vojenský výcvik, služba v polním lazaretu a vytřízlivění z válčení. Nečetlo se to snadno, ta krvavá jatka I. SV byla opravdu hrůzná a těžce poznamenala všechny ty 18 -20leté kluky, které chuť na zpěv rychle přešel.

A opět skok o desítky let:
Pro české čtenáře mohou být mimořádně přínosné ty části textu, ve kterých Herzfelde popisuje svůj pobyt emigranta v Praze poté, co i s manželkou opustili nacistické Německo, a hlavně dobu, kdy po několika klidných měsících v útulné Praze museli zas hledat cesty k úniku. "Prezident Beneš abdikoval a uprchl. A čím dál více občanů se rozhodovalo opustit zmrzačenou, o možnost obrany oloupenou, německými, maďarskými a polskými fašisty přepadenou zemi". Zprávy o tom, že nacisté se chystají žádat českou vládu, aby vydala německé emigranty "rozpoutaly, zejména v Anglii, vlnu solidarity s oběťmi. Během několika dnů bylo v Anglii sebráno milion liber na záchranu sudetoněmeckých odpůrců Henleina a německých emigrantů. V Paříži a v Londýně se ustavily Pomocné výbory, jejich zástupci přispěchali letadlem do Prahy a přinesli s sebou, co většině postižených chybělo: naději, energii a peníze."

Knihu zakončuje několik pozoruhodných epizod z amerického exilu a pak už jen události z boje za mír po opětovném návratu do rozvráceného Německa.
"... muži jako vojáci svého přesvědčení skoro nikdy nedbají a možná dokonce netuší, jak těžce se ženy podílejí na statečnosti svých mužů. Ženy politicky činné stejně jako apolitické jsou ony neopěvované mučednice našeho století občanských válek a válek mezi národy, ony, jejichž tělo a duše odnáší všechnu bídu a strach trojnásob: na vlastní kůži, v úzkosti o své muže a o své děti."
Knihu považuji za neprávem opomíjenou, doporučuji!

V silně ideologicky podbarvených hodnoceních tvorby kolegů - básníků autor sem tam prozrazuje i zajímavé detaily z jejich osobních životů a z provozu vydavatelské praxe těch let.
Zaujaly mne zejména epizody z návštěvy delegace čs. spisovatelů v Sovětském svazu, kdy Závada doprovázel slavného bonvivána Vítězslava Nezvala ještě k pobytu u Černého moře. Kromě dlouholetého osobního přátelství jej k Nezvalovi poutal i nelíčený obdiv k jeho talentu, básnické pohotovosti, až živočišné spotnánnosti a brutální otevřenosti. Kdyby byl býval V. Z. nespoutaný autocenzurou, byl by jistě mohl nám zanechat hodně zajímavá až skandální svědectví o Nezvalově kariéře.
Vzpomínky Viléma Závady jsou zajímavým dokladem o českém literárním životě od začátku 20. století až po 60. léta; patřil do generace tvůrců, kteří se narodili a chodili do školy ještě za Rakousko-Uherska, zažili a ve své tvorbě reflektovali zrod republiky, různě - s porozuměním či s distancem - přijímali nové umělecké proudy, přicházející zejména z Francie, vyrovnávali se se sociálními změnami v české společnosti (zajímavá Závadova analýza motivů a díla Petra Bezruče, včetně náznakem vysloveného podezření, kdo že vlastně byl autorem Slezských písní).
Zajímavá kniha!

(SPOILER) Kdysi před léty jsem knihu předčasně odložila - nedovedla jsem se přenést přes ten naturalistický popis neodborně prováděné pitvy; zápach rozkladajícího se Santiagova těla a hnus z těch pokryteckých pravidel oné doby a daného místa byly pro mne nepřekonatelné. Teď, po dlouhém čase, sem se ke knize vrátila a za nejstrašnější už ani tak nepovažuji tu pitvu, broušení nožů, alibizmus všech postav, ale tu kratičkou - a vlastně nejtragičtější - epizodu, sdělenou ve dvou větách: o tom, jak Santiagova matka viděla na ulici pronásledovatele, doběhla k vratům a rázně je zabouchla, ještě i zastrčila závoru, neboť se mylně domnívala, že syn je v domě - znemožnila mu tak poslední možnost úniku. Celá tragika dramaticky se stupňujícího děje je vlastně v těch dvou větách.
Strhující příběh, podaný až s reportážní věcností, o to sugestivněji.

Ohromné! Zábavné, vtipné, sžíravé, ironické, hluboké i svatokrádežné.
Jde vlastně o banální příběh: zemřel proslavený literát a jiný literát - vždy připravený sepsat jakýkoliv nekrolog, zpracovat monografii, přednášet o dílech jiných spisovatelů kdykoliv a kdekoliv na požádání - je pověřen vytvořením biografie slavného zesnulého. Vdova je plně připravena poskytnout veškeré podklady a bohatou pozůstalost, ale co s tou "kaňkou" na životě velikána, jeho první manželkou? Ta svým původem, vzezřením, povahou a hříšným životem nijak nezapadá do idealizovaného obrazu autorova života. A zde přijde na řadu jiný spisovatel, pamětník, rodině zesnulého kdysi blízký, od kterého se žádá, aby pomohl vyretušovat nevhodné detaily slavného života. Ten je vypravěčem děje i glosátorem jeho postav.
Somerset Maugham na půdorysu tohoto příběhu zobrazil všechno to příšerné pokrytectví anglické společnosti na přelomu 19. a 20. století, to kastovnictví, nedůtklivost vyšších vrstev, svazující formalizmus všech vztahů, spoutaných nepsanými a lidské povaze nepřirozenými pravidly, nemravnosti překrývané urozeným původem nebo bohatstvím, jako i soupeření spisovatelů zažívajících zlatý věk čtenářského zájmu ve společnosti náhle se zbavující masového analfabetismu.

Autor předkládá zajímavá zamyšlení na téma literatury a literátů v životě společnosti:
"Každý rok zapadnou beze stopy spousty knih, mnohé z nich pozoruhodné úrovně. Napsání každé z nich trvalo autorovi měsíce, možná ji nosil v hlavě celá léta. Vložil do ní něco ze sebe, co je navždy ztraceno, a člověku rve srdce, když si pomyslí, jak velké je nebezpečí, že si jí nikdo ani nevšimne pod tlakem různých příčin, které tlačí na kritické váhy a obtěžkávají knihkupecké regály. Není tedy nepřirozené, že autor využívá všech prostředků, aby vzbudil pozornost veřejnosti. Zkušenosti ho naučily, jak se to dělá. Musí ze sebe udělat veřejného činitele. Musí se veřejnosti neustále ukazovat. Musí dávat interviewy, musí se snažit, aby v novinách vycházely jeho fotografie. Musí psát dopisy redakci The Times, hovořit na schůzích a zabývat se sociálními otázkami. Musí pronášet přípitky na slavnostních večeřích, musí doporučovat knihy v nakladatelských inzerátech a musí se ukazovat vždycky v pravý čas na pravých místech. Nikdy nesmí dovolit, aby se na něho pozapomnělo."

Jenomže dál konstatuje, něco, co vřele doporučuji do pozornosti uživatelů Databáze knih, píšícím zde své komentáře:
"Kritika může donutit svět, aby věnoval pozornost průměrnému spisovateli, a svět může ztratit hlavu nad někým, kdo si to vůbec nezaslouží, ale konečný výsledek není ani v tom, ani v onom případě trvalý."

Skvělá kniha!