kamibe
komentáře u knih
Srdce na obrtlíku
Donal Ryan
Tuhle knížku doporučuji číst najednou. Já to neudělala, a proto jsem se obtížně vpravovala do dalších kapitolek, neboť jsem si nepamatovala, kdo koho už někdy předtím zmínil, jak o něm mluvil a co jsem se o něm už vlastně dozvěděla. Klíčové mi ovšem připadají až poslední tři záznamy, které teprve čtenáři udělají naprosté jasno. Vnímat tu můžeme mnohé mezilidské vztahy, konflikty, nedorozumění, může na nás z toho jít smutek, ale takový je prostě život, pro který jsme si sem každý přišel, každý kvůli něčemu jinému, co potřebujeme poznat a pochopit do větší hloubky.
(Vlastně jsem si ji vybrala do ČV, jenže tam už jednu mám.)
Příběh služebnice
Margaret Atwood
Syrový popis dějů je skoro jako kdyby si Atwoodová sedla k jednomu stolu s Orwellem a spolu se pěkně pobavili o tom, jak kdo vidí možnosti uspořádání budoucích lidských společenství, a každý pak napsal něco, co je v ledasčem jiné, ale v základech stejné. Čím to je, že si každá společnost musí (musí?) ustanovit někoho nahoře a někoho dole, někoho jako prominenty a jiné jako otroky?
Poslouchala jsem to jako velmi dobře načtenou audioknihu. Bylo to hodně dlouhé a při současném pletení nebo šití jsem si uvědomovala, jak vděčná jsem za to, co mám, za to, co v současnosti mohu žít, a to i přesto, že to v posledním období taky nepříjemně zavánělo.
Večer tříkrálový aneb cokoli chcete / Twelth Night, or What You Will
William Shakespeare
Nedalo mi to a po dočtení Sládkova překladu jsem se podívala i na tento překlad Jiřího Joska. Stačilo mi porovnání scénky z Oliviiny zahrady (šašek vysvětluje, proč je mu lépe s nepřáteli než s přáteli) a je mi jasné, že jestli chce mít člověk opravdové potěšení ze Shakespearova humoru, nechť rozhodně sáhne po tomto novějším zpracování. V této úpravě bych dílu bez problémů přidělila všech pět hvězd.
Večer tříkrálový, aneb, Cokoliv chcete
William Shakespeare
Vybrala jsem si ji do čtenářské výzvy, abych doplnila loňsek, ale bylo to pro mne čtení docela obtížné. Jde jasně o dílo, které má čtenáře pobavit, jenže mně přebásnění Sládkovo dalo docela do těla! Byla to vyložená slovní ekvilibristika, kdy mě občas při čtení překážela i drobná tisková chyba. Nu, absolvovala jsem to a považuji to za svůj v určitém významu snad nejodvážnější čtenářský počin!
Možná by bylo zajímavé porovnat tento překlad s některým novějším. To už by však byla docela nová čtenářská výzva!
To nejlepší ke čtení
Egon Wiener
Měla jsem tu čest přečíst si všechny příběhy ještě před vydáním. Cením si autorovy důvěry, kterou mě poctil, když dovolil, abych upravila případné chybičky. Mnohé jeho historky mě oblažily, některé překvapily, u jiných jsem se nostalgicky usmívala. Ovšem kniha samotná mě příjemně překvapila tím, že v ní jsou - na rozdíl od autorových předchozích knížek - celostránkové barevné kopie pohlednic z jeho rozsáhlé sbírky. Tím dostává kniha nový rozměr, neboť je to kromě příběhů také soubor uměleckých děl doby, do které můžeme nahlédnout už opravdu jen díky takovýmto knihám.
Fotograf z Osvětimi
Maurizio Onnis
Jsem ráda, že jsem se díky ČV dostala i k této knize, i když to patří do loňska, kdy jsem nedokázala najít knihu, která by byla o mém vysněném povolání (těch se ukazovalo několik a nemohla jsem si vybrat). Ne, že bych chtěla být v podobném prostředí, ale pečlivost, s jakou Brasse pracoval, mi z duše mluvila nejvíc.
U příběhu s Baškou jsem znovu prohlížela přílohu fotek a divila se, proč tam není. Nu, v epilogu jsem se to dozvěděla.
I když to bylo pro mne otřesné čtení a nemohu říci, že je to krásná kniha, musím uznat, že byla pro mne velmi působivá především tím, jak Brasse uvažuje sám o sobě, o svých niterných pohnutkách, jak rozkrývá své povahové rysy a některé jemu samotnému nejsou příjemné.
Spisovatelé sestavili příběh polského fotografa tak dobře, že jsem mnohokrát po dočtení kapitolky (kdy už jsem si říkala, že to pro teď stačilo, že si musím od toho odpočinout) musela hned číst další, tak skoro detektivně to bylo napsáno! Navíc je to krásně přeloženo.
Žena s červeným zápisníkem
Antoine Laurain
Vybráno do ČV jako kniha se srdíčkem. A líbilo se mi to, a to i přesto, že jsem musela být velmi pozorná při čtení neoznačených přímých řečí, kterým docela chyběly věty uvozovací. Bavil mě ten postupný pátrací proces. Na konci jsem se usmívala, protože děti docela často různými způsoby pomáhají svým rodičům bez jejich vědomí.
Gump – pes, který naučil lidi žít
Filip Rožek
Čtení téhle knížky jsem si hezky užila. I když žádného psa nemám a ani mít nehodlám, jsou mi podobné příběhy odjakživa blízké. Navíc ilustrace jsou vskutku exkluzivní, obzvlášť když je mohu porovnat s fotografií "originálu".
Postav hlídku
Harper Lee
(SPOILER) Přečetla jsem si zdejší komentáře a začalo mě to zajímat - je dospělá Jana Luisa opravdu tak nepříjemná? Je Henry (Hank) někdo jiný nebo je to dávný Dill? Je ten příběh vskutku tak nečtivý a příliš zamotaný, že se člověku nebude chtít ho dočíst?
Nu, přiznávám, že jsem během četby, která postupovala pomalu (rychleji se mi četly pouze příběhy z jejího dětství), neboť do spousty politických, historických a místně vztahových situací jsem nedokázala proniknout a četla jsem všechno poctivě spíš proto, že se mi třeba povede přijít na to, ke které stránce patří nějaká vysvětlivka zezadu. To se mi však nedařilo a někde uprostřed knihy jsem to totálně vzdala. Jana Luisa mi nepřipadala protivná, měla jsem pro její náhledy pochopení. Musím ovšem přiznat, že jsem se v průběhu druhé půlky knihy opravdu několikrát zaobírala myšlenkou, že snad i tuhle knihu budu muset zařadit do své sbírky nedočtených knih. Nevím, co mě nutilo poctivě pokračovat až do konce, ale bylo to dobře, neboť sedmý, tedy poslední díl je krásným vyvrcholením a rozuzlením celé té šarády. Strýček doktor Finch tu podává Janě Luise vysvětlení a ona konečně může zase mít svého Attika ráda. A tuhle životní lekci vlastně prožívá každý z nás, pokud si z někoho udělá skoro nebo úplně boha.
Plný počet hvězd dát nemohu ne proto, že by to nebylo dobře napsáno, ale spíš proto, že jednak Jako zabít ptáčka je pro mne krásnější a tady jsem opravdu měla místa, kdy jsem jen tak tak knihu nadobro neodložila, pak to pokazily ty neoznačené vysvětlivky, ale také jsem v textu našla několik nemilých překlepů, nejméně ve dvou případech dosti zásadních (např. záměna slov vědomí a svědomí, což jsem musela opravit, abych mohla uvést citát).
Důležitá místa ze závěrečného dílu, které považuji jednak za spoiler a jednak za klíčové, proč autorka knihu napsala:
1. "... Atikus s tebou nemohl mluvit tak, jako s tebou mluvím já -"
"Proč ne?"
"Neposlouchala bys ho. A ani bys nemohla. Naši bohové jsou nám vzdálení, Jano Luiso. Nikdy nesmí sestoupit na lidskou úroveň."
2. "Já vždycky doufal, že si moje dcera bude umět stát za tím, co považuje za správné - a ze všeho nejdřív že se dokáže postavit mně."
Zvonokosy
Gabriel Chevallier
Zvonokosy jsem četla už hodně dávno a patří k těm knihám, které ve mně zanechaly velmi dobrý dojem. Pamatuji si, že jsem se u ní báječně pobavila a mnohokrát se zasmála. Vidím, že tu však nijak vysoké hodnocení nemá, což mě docela zarazilo. Že bych si ji měla přečíst znovu???
Houpačky
Lucie Konečná
Opět jsem vybrala z nabídky něco do ČV a tentokrát to byla pro mne trefa do černého. Potřebovala jsem nějakou oddychovku a tohle bylo přesně to pravé. Pobavila jsem se, mnohokrát zasmála, s chutí vyprávěla kamarádce do telefonu, a protože jsme podobného věku, bylo nám to obzvlášť blízké. Připadala jsem si jako obdarovaná výbornou kávou s vynikajícím zákuskem.
Skvělá kniha pro seniory, kteří nehodlají strávit závěr svého života v nějakém pečovatelském domě. Velmi povzbuzující, optimistická, legrační, báječná. A dovedu si ji krásně představit jako nějakou další televizní inscenaci nebo film. To bych se teda na něj opravdu těšila.
Po pár dnech ještě připisuji, že si ji užívám ještě jednou při hlasitém čtení další své kamarádce. A ještě po společném čtení musím dodat, že jsme se obě shodly na tom, že ač se knížka jeví v prvním plán jako příběh pro pobavení, je v ní mnoho životního moudra, které člověk většinou pobírá až ve vyšším věku.
A teď už mi zbývá jen to, abych taky našla nějaký autorčin televizní seriál a podívala se, zda by mě poutal podobným způsobem.
Kedrigern a hlas pro Princeznu
John Morressy
Děkuji Sidonii u Dalšího prima mýtu, že se zmínila o Kedrigernovi. S chutí jsem si tento příběh přečetla a sedlo mi to mnohem lépe, není to totiž tak "tarantinovské", je to spíš pohádka a ty já mám většinou ráda, i když jsem se setkala i s takovými, u nichž jsem jen zvedala obočí údivem. Tady bylo několik okamžiků, které se pěkně hodily na jakoukoli sekci ve vedení čehokoli, až jsem se u toho musela, někdy trpce, usmívat.
Ukázka ze s. 216:
"Ve skutečnosti prováděli svou práci s nechutí a zábranami, ke krutostem se uchylovali jen v obavách před většími krutostmi, kterým byli vystavováni ti, jenž (správně má být již) se Grodzovi vzepřeli."
Moudrost, kterou pronáší Kedrigern na s. 192, jistě platí pro kohokoli z nás nečarodějů:
"Ani velký čaroděj se nedozví, co vědět nemá."
Nebo na s. 167:
"Pomsta je velice zábavná věc na prknech divadla, ale v každodenním životě je naprosto nepoužitelná."
(To se mi líbí natolik, že to uvedu i v autorových citátech.)
Nutno podotknout, že kniha je také výbornou inspirací a ponouknutím, aby si milovníci knih udělali ve své knihovně podobný pořádek jako Kedrigern.
Musím říci, že to celé pro mne bylo milým a zábavným čtením, a kdybych to četla jako náctiletá, asi bych s chutí sáhla i po dalších pokračováních.
Musím však také říci, že korektor či překladatel jistě odvedl dobrou práci, nicméně znalosti v užívání zájmena jenž by bylo třeba doplnit.
Pro znalce a milovníky českého jazyka bude také úsměvná Kedrigernova poznámka k omezenému vyjadřování barbarů (s. 83):
"Není to zvláštní, má drahá, že barbaři obvykle nemají nejmenší ponětí o použití pomocných sloves v prvním pádu?"
Vrány
Petra Dvořáková
Mám dojem, že bych tuhle autorku docela minula nebýt čtenářské výzvy. Tak jsem ráda, že jsem na ni narazila, protože toto vyprávění bylo opravdu tuhé sousto. Minimální prostor, maximální prožitky. Mnoho místa na domýšlení. Těším se, že příště do něčeho hodně podobného zabuduje taky kluky a otce.
Malpanela VII.
Andrea Gruntová
Měla jsem za to, že už jsem sem komentář napsala, ale asi jsem to provedla jen pro digitální časopis Kritické lístky č. 17, kde si ji celou můžete přečíst na s. 12-13: https://1url.cz/KKFxs
Zlodějka knih
Markus Zusak
Protože má kniha tak mnoho stran, nechtělo se mi ji číst a půjčila jsem si audioknihu. Hlas Vilmy Cibulkové byl pro mne zpočátku nepříliš milý, po chvíli jsem ho akceptovala s tím, že Smrt jistě může v hlase používat i nějakou ironii až sarkasmus. Ovšem na to, že mnohdy nedoříkává zřetelně konce vět, jsem si nemohla zvyknout až do samého konce. Co paní Cibulkové však musím přiznat, je to, že opravdu mistrně mění hlas podle postav a vypravěčky. To mě nakonec smířilo i s tím, co se mi příliš nelíbilo. Příběh byl barvitý, ne nadarmo si tolik hraje s barvami, byl milý tím, že i v hrozných časech války ukazuje možné příjemnější chvíle, které si lidé dokázali dopřát, byl hodně dlouhý, ale při poslechu jsem pletla, což mě těšilo. Ocenila jsem autorův styl, v kterém často a nápaditě používá personifikaci. Líbilo se mi to. Na film se určitě také podívám.
O pár dní později jsem film shlédla a hned na začátku jsem si říkala, jak moc mi chybí hlas Smrti od Vilmy Cibulkové. A znovu jsem si uvědomovala, jak je skoro pokaždé lepší znát knihu, neboť se z ní do filmu nikdy nepodaří vměstnat všechno. Mohla jsem však obdivovat herecké výkony, to tedy ano.
Lidé kdoví odkud
Maria Dąbrowska
Měla jsem za to, že jsem sem komentář už napsala. Hmm. Tak znovu?
Vybráno kvůli ČV a přiznávám, že jsem z nabídky vyhledala knihu, kterou jsem nečetla a která bude mít co nejméně stran. Ne že bych byla kdovíjak nadšená. Rozhodně jsem četla již dříve knihy z venkovského prostředí z dřívějších dob a byly to knihy, které se mi líbily daleko víc. Snad jen kvůli dojmu, který ve mně čtení zanechalo, jsem ráda, že jsem to absolvovala.
Jedna duše, mnoho těl
Brian L. Weiss
Opět další kniha, kterou jsme s kamarádkou přečetly a už se jen těšíme na poslední.
Všechny Weissovy knihy byly pro mne vysvobozením. Ale to, že mohu nahlédnout, jak by mohl můj život vypadat, když tohle nebo když onohle... to považuji za jeho skvělý posun nás všech, kdo o tomhle víme, abychom si tím, co děláme teď, připravili to, co chceme příště.
Další prima mýtus
Robert Asprin
Přečteno jen proto, abych se seznámila s druhem literatury, kterou opěvuje můj mladší kamarád. Svoje období scifi a fantasy mám asi už vyčerpáno, nebráním se však seznámení s něčím, co jsem doposud neznala. Nu, byla to oddechovka, kterou jsem četla při chůzi na nákup a zpátky. Párkrát jsem se dobře pobavila vzájemnou komunikací postav, pak mám ráda, když kapitoly začínají nějakým citátem, a dráček byl pro mne také velmi milý. A v průběhu čtení jsem si říkala, že je to dost dobrá učebnice pro někoho, kdo chce kupovat či prodávat něco na trhu.
Podle stupně ohmatanosti právě této knížky, kterou pro mne v knihovně vyštrachali ve skladu, však soudím, že asi byla dosti žádaná. Pro mne bylo potěšující, že ji přede mnou četl někdo znalý češtiny a označoval v textu místa, která odolala korektorčině zraku! Těch chyb bylo však mnohem méně, než si pamatuji z jedné dávné fantasy, která se tu objevila těsně po roce 1990. Tehdy se mnohé knihy začaly chybami hemžit opravdu neradostně.
Za zamyšlení by stálo toto (verzálky jsou moje):
s. 82-83
- JEDNÍM Z VEDLEJŠÍCH DŮSLEDKŮ ÚSPĚCHU JE SPOUSTA INDIVIDUÍ, KTERÁ SE NA NĚM CHTĚJÍ PŘIŽIVIT. Nastala doba, kdy jsme byli skoro zaplaveni uprchlíky a přistěhovalci z jiných dimenzí. Když už toho bylo příliš, tak jsme to zarazili.
- Jak?
- Zaprvé jsme vyhnali všechny neužitečné přistěhovalce. Potom, abychom se pojistili, jsme roztrousili po okolních dimenzích pověsti o nelidských zvyklostech Pervektů.
- Jaké pověsti?
Ale jako obvykle. Že jíme nepřátele, mučíme lidi pro zábavu a máme takové sexuální choutky, které jsou podle zvyklostí panujících v ostatních dimenzích považovány za podivné. Lidi si pak nejsou jistí, kolik z toho je pravda a kolik přehánění, ale NIJAK SE NEŽENOU, ABY SI TO ZJISTILI Z PRVNÍ RUKY.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Příběh jsem četla před mnoha lety a zanechal ve mně citelný otisk. Vybrala jsem si ji do letošní ČV jako knihu s pruhovanou obálkou a pro podrobnější připomenutí. V knihovně byla volná jen její audioverze a obal cd pruhovaný není. Snad to nevadí. Je to opravdu krásně načtená kniha a za to Kláře Issové velmi děkuji. Užila jsem si to bohatě.
Duchové rodiny Folcroftů
Darcy Coates
Přečteno jen kvůli čtenářské výzvě a opakovaně zjištěno, že tento druh už nemusím. Ale uznávám, že v nějakých -nácti bych to asi zhltla s jiným vnitřním nastavením. Uznávám, že autorka docela umí udržet napětí a příběh dobře postavit. Vybrala jsem si ji hlavně proto, že měla málo stran. No jo, i takhle se někdy plní ČV!
