Postav hlídku

Hrozně těžké na hodnocení. Hlavně proto, že ať člověk chce nebo ne, srovnání s Jako zabít ptáčka je neodbytné. Ale pokud kniha stojí samostatně, jde o velmi kvalitní čtení.
Hlavní problém při srovnání s prequelem je v postavách. Čipera (tady tedy mladá slečna Jean Louise) samozřejmě postrádá tu dětskou nevinnost a místy je až nemístně sebestředná, jako kdyby jí Atticus v dětství nevštěpoval laskavost. Sám Atticus, stárnoucí a sužovaný nemocí už není ten černobílý hrdina, ale vybarvuje se mnohem realističtěji.
Jak už jsem psal, pokud čtenář nechá stranou srovnání, dostane knihu, která nemluví tolik k srdci jako k rozumu a zanechává spoustu otázek, které si člověk musí odpovědět sám.

50% - Jako mnozí další jsem tuto knížku otevírala s vidinou pokračování příběhu z Jako zabít ptáčka, kterýžto román jsem si zamilovala. Až když jsem se při čtení nestačila divit, co se to s těmi postavami stalo, zapátrala jsem a dozvěděla se, že se ve skutečnosti pravděpodobně jedná o původní draft Jako zabít ptáčka, který se autorka pokoušela vydat koncem 50. let. Ovšem editor jí doporučil rozpracovat to, co bylo v jejím nesourodém příběhu víceméně prostém zápletky nejzajímavější, a to byly vzpomínky hlavní hrdinky na její dětství v rodném jižanském městečku Maycombu. A tak se ze snoba Atika stal ve finální podobě vzor pro generace právníků věřící ve stejná práva pro všechny, z odtažité Kalpurnie se stala milující a pečující hospodyně/chůva a z šestadvacetileté Jany Luisy přijíždějící z New Yorku mezi své spoluobčany propagující segregaci se stala Čipera prožívající se starším bratrem Jemem dětství v období hospodářské krize. Vydání knihy navíc provázely kontroverze ohledně toho, zda s ním autorka tehdy již ve vysokém věku a zhoršujícím se zdravotním stavu opravdu souhlasila (když předtím to, že by ještě někdy napsala a vydala nějaký román, popírala) a to mi dojem z knížky ještě víc kalí.
Je nicméně možná celkem zajímavé si knihu přečíst ze studijních důvodů (jak moc se finální podoba může lišit od té první). Samozřejmě zamrzelo zjištění, že je Jem mrtvý a že se tam místo něj pohybuje pro mě dost neuchopitelná postava Hanka, který si na Janu Luisu myslí. Hodné zpracování je však především to téma navrátivší se dcery zažívající rozkol s otcem, k němuž celý život vzhlížela - a to, že by k takové názorové rozepři mohlo dojít z důvodů odlišných náhledů na rasovou otázku, je v USA jistě nanejvýš možné. Nicméně rozuzlení ve stylu "tak konečně jsi ke mně přestala vzhlížet" mi přišlo poněkud povrchní a nedotažené, spíš bych věřila tomu, že tak hluboký názorový nesoulad zrovna v téhle pro hlavní hrdinku důležité věci povede z její strany k pohrdání a nakonec definitivnímu odloučení. Ale ona ta knížka v určitém momentu náhle končí, takže kdoví, jak by to bylo dál. Každopádně je to téma silné (stejně jako nastíněná otázka, zda má každý automaticky všechna občanská práva nebo by si je měl nejdřív "zasloužit") a mrzí mě, že ho autorka nezpracovala do nějakého úplně jiného románu - bez známých postav, na které mi popsaný charakterový posun prostě neseděl.

"Ona nás zbožňovala, přísahám Bohu, že nás měla ráda. A teď tam přede mnou seděla a vůbec mě neviděla - viděla jen bělošku. Vychovala mě a přitom jí na mně nezáleží."

"Shodli jsme se, že jsou zaostalí, negramotní, špinaví a legrační, líní budižkničemové, že jsou jako děti a jsou hloupí, aspoň někteří z nich, ale na jedné věci jsme se neshodli a nikdy neshodneme. Ty totiž popíráš jejich lidskost. (...) Upíráš jim naději. Každý člověk, každý lidský tvor, který má hlavu a ruce a nohy, se narodil s nadějí v srdci."

Četla jsem to hlavně ze zvědavosti po Jako zabít ptáčka, ale musím říct, že pocity mám dost smíšené. Je to zajímavé jako pohled na dospělou Scout a změny, které kolem ní (a v ní) nastaly, ale nepůsobí to tak silně a celistvě jako první kniha. Některé momenty mi přišly hodně silné, jiné skoro zbytečné. Tři hvězdy za atmosféru a pár myšlenek, ale srdcovka jako první díl to pro mě není.

V knize jsem našla spoustu moudrých myšlenek i ponaučení, ale první díl byl, alespoň pro mne, lepší. Nelituji, že jsem si knihu přečetla.

Mne se to libilo, ale priznam se, ze politicke a filozoficke pasaze mi nekolikrat privodily mikrospanek.
Jinak skvele, nadcasove, vtipne a roztomile, i kdyz tykajici se zasadnich veci.

(SPOILER) Obdobně jako tomu bylo u knihy Jako zabít ptáčka, tak i román Postav hlídku v sobě nese nespočet protikladů a rozkolů. Rozkol mezi minulostí a přítomností, mezi ideálem a realitou nebo mezi otcem a dcerou. Nejzřetelnější a nejbolestivější střet se pak pravděpodobně odehrává přímo v nitru samotné Čipery Finchové, jež se po návratu do svého rodného Maycombu musí vypořádat s hodnotovým a morálním dědictvím své rodiny. Centrem knihy se tak stává postupný rozvrat bující mezi oddanou milující dcerou a nezávislou dospělou ženou, která poprvé v životě cítí potřebu vymezit se vůči svým blízkým, a to především vůči svému otci. Tento probouzející se vnitřní rozpor je však ozvěnou problémů mnohem větších a obecnějších, které, jak je již u Harper Lee dobrým zvykem, vyplývají z rasových otázek. Nejunikátnější na této knize pro mě osobně však bylo to, že jakýmsi niterním morálním soubojem jsem v průběhu čtení prošel i já sám. Stejně jako Čipera během svého dětství, tak i já jsem si během četby Jako zabít ptáčka postupně vytvořil o Atikovi určité idealizující představy, které byly v pokračování původního románu nabourány, a já tak musel spolu s Janou Luisou svůj přístup a vztah k Atikovi na straně jedné a k určitým morálním hodnotám na straně druhé přezkoumat a revidovat.

Hlavní hrdinka se vrací z New Yorku na prázdniny do jižanského městečka. Zpočátku na základě míst, která navštěvuje, lidí, s kterými se setkává a vzpomínek dostáváme obraz, jaký byl její dosavadní život. A musím říct, že tato část mi přišla často zdlouhavá a ne moc záživná. Později Jana zjišťuje, že ne všechno je tak, jak si to pamatuje a že ne se všemi blízkými lidmi má stejné názory.. Tato část má rychlejší spád i některé zajímavé myšlenky a proto nakonec dávám čtyři *.

Pro mě osobně o kousíček lepší než první díl. Ale skoro to vypadalo jako by to napsal úplně jiný autor.

Pro mě vynikající kniha se spoustou podnětných myšlenek, které jsou platné i dnes. Nic není černobílé. K demokracii se dá dospět jedině vývojem, ne každý je na ni připraven. Co může spoustu čtenářů odradit či znechutit je přílišné propojení s událostmi daného místa a doby, které nám nic neříkají.

Stejně jako u prvního dílu, se mi kniha těžko četla a děj se vlekl. Přišlo mi, že úplně nekoresponduje s prvním dílem. Autorka zdlouhavě popisuje věci okolo, než se dostane k jádru věci.

(SPOILER) Kniha "Jako zabít ptáčka" patří k mým nejoblíbenějším, byla jsem proto zvědavá i na tuto. Byla jsem trochu zklamaná, postavy známě z předešlé knihy jakoby byly jiné, než jsem myslela. Nicméně kniha je čtivá, ale moc mi chyběl Jem.

(SPOILER) Přečetla jsem si zdejší komentáře a začalo mě to zajímat - je dospělá Jana Luisa opravdu tak nepříjemná? Je Henry (Hank) někdo jiný nebo je to dávný Dill? Je ten příběh vskutku tak nečtivý a příliš zamotaný, že se člověku nebude chtít ho dočíst?
Nu, přiznávám, že jsem během četby, která postupovala pomalu (rychleji se mi četly pouze příběhy z jejího dětství), neboť do spousty politických, historických a místně vztahových situací jsem nedokázala proniknout a četla jsem všechno poctivě spíš proto, že se mi třeba povede přijít na to, ke které stránce patří nějaká vysvětlivka zezadu. To se mi však nedařilo a někde uprostřed knihy jsem to totálně vzdala. Jana Luisa mi nepřipadala protivná, měla jsem pro její náhledy pochopení. Musím ovšem přiznat, že jsem se v průběhu druhé půlky knihy opravdu několikrát zaobírala myšlenkou, že snad i tuhle knihu budu muset zařadit do své sbírky nedočtených knih. Nevím, co mě nutilo poctivě pokračovat až do konce, ale bylo to dobře, neboť sedmý, tedy poslední díl je krásným vyvrcholením a rozuzlením celé té šarády. Strýček doktor Finch tu podává Janě Luise vysvětlení a ona konečně může zase mít svého Attika ráda. A tuhle životní lekci vlastně prožívá každý z nás, pokud si z někoho udělá skoro nebo úplně boha.
Plný počet hvězd dát nemohu ne proto, že by to nebylo dobře napsáno, ale spíš proto, že jednak Jako zabít ptáčka je pro mne krásnější a tady jsem opravdu měla místa, kdy jsem jen tak tak knihu nadobro neodložila, pak to pokazily ty neoznačené vysvětlivky, ale také jsem v textu našla několik nemilých překlepů, nejméně ve dvou případech dosti zásadních (např. záměna slov vědomí a svědomí, což jsem musela opravit, abych mohla uvést citát).
Důležitá místa ze závěrečného dílu, které považuji jednak za spoiler a jednak za klíčové, proč autorka knihu napsala:
1. "... Atikus s tebou nemohl mluvit tak, jako s tebou mluvím já -"
"Proč ne?"
"Neposlouchala bys ho. A ani bys nemohla. Naši bohové jsou nám vzdálení, Jano Luiso. Nikdy nesmí sestoupit na lidskou úroveň."
2. "Já vždycky doufal, že si moje dcera bude umět stát za tím, co považuje za správné - a ze všeho nejdřív že se dokáže postavit mně."

Tuto knihu si musím přečíst někdy ještě jednou, abych si na ni udělala názor.

Pořád jsem se nějak nemohla začíst a dumala jsem co je špatně, až jsem na to konečně přišla - dospělou Čiperu prostě nemůžu vystát! Sice je o 20 let starší, ale jako kdyby za tu dobu duševně vůbec nedospěla... Sebestředná a naivní, zaslepená, nevzdělaná a umíněná. Kdyby v druhé polovině konečně nedostal Atticus větší prostor, tak bych knihu asi ani nedočetla.
Dala bych tři hvězdy, ale minus za to, že se vydavatel nenamáhal doplnit do textu odkazy na vysvětlivky, které jsou až na konci a chybí u nich číslování. Část jich je tím pádem nepoužitelná, není u nich jasné, co mají vysvětlovat...

Někdy se opravdu vyplatí skončit u prvního dílu.

!!! SPOILERY !!!
Moje snad největší letošní zklamání...po Ptáčkovi, který mě okouzlil, jsem se chystala i na Hlídku, ať to mám tak nějak komplet..bez předsudků..a ejhle, v Dobrovském ve výprodeji jako poškozená kniha přišla pod ruku...tak jsem se začetla.
A jak začít ? Vlastně mě od začátku nebavila..nalákal popis cesty vlakem, aby to ihned zabil příchod domů.jako by ti naši staří známí - Attikus, teta Alexandra, byli naprosto jiné osoby. Vztah s Hankem mě naprosto neoslovil a nezajímal. Čipeřiny slovní přestřelky s rodinnými příslušníky a přítelem, plné narážek na americkou kulturu, mi nelezl ani pod kůži, ani do ucha. Naprostou většinu jsem nechápala a byly mi fuk...prostě mě ta knížka nedokázala zaujmout !!! snad jen prostřihy se vzpomínkami na dětství a některé další příběhy malé Jany Luisy, Jema a Dilla...Hanku sorry, nehledala jsem, ale z Ptáčka si tě opravdu nepamatuju....
Pak přišla důležitá scéna na soudě, kdy Jana Luisa procitá ze svého idealismu a nabije si čumák v konfrontaci se svými dětskými vzpomínkami...a to už šla knížka úplně někam do háje...Čipeřina hysterie, její dialog se strýcem, kde teda jeden o voze, druhý o koze a ještě tak oklikami a vzletně...Čipeřina konfrontace s otcem, kdy jsem stále uvažovala, jak to teda autorka myslela ?? jakože vážně ?? nebo chtěla ukázat smýšlení lidí kolem sebe ?? následně další scénka Čipera vs. strýc , obsahující fyzické násilí....aby procitla ?? přizpůsobila se ?? nebo co ??
no, upřímně, knihu jsem nepochopila. Pokud šlo o to, zamyslet se nad lidmi kolem sebe a nad svým postojem, dalo se to napsat více polopatě, bez oklik, citátů a podobných nesmyslů..Kromě, jak jsem již psala, pár návratů do dětství a pár hezkých popisů (vlak, zmrzlina...)jsem byla opravdu zklamaná. Kniha nepotěšila, nudila a své poselství zabila. Buď se autorka časem vypsala, nebo u Ptáčka měla více jasno, co a jak chce sdělit.
Jedna hvězda za přiblížení Jihu..a druhá za návraty do Čipeřina dětství a pár náladových pocitů...víc s čistým svědomím nemůžu. Zklamání je velké...

(SPOILER) Trochu jsem se bála, že mi tato kniha zkazí vzpomínky na Jako zabít ptáčka. Ale nestalo se. Postava Jany Luisy mi přijde přes všechny neduhy skvělá a lidská. Stejně tak i ostatní postavy, i když mě některé štvou. Nelze říct, jestli by nebylo třeba lepší nejdřív číst tuto knihu a až potom Jako zabít ptáčka, ale obě stojí za to. Osobně nejvíce mě zajímá téma schopnost respektovat a pracovat s postoji a názory ostatních lidí, i když jsou diametrálně odlišné.



Spoiler: v této knize mi chyběl Jem.

Jako zabít ptáčka je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Je něžná i temná, laskavá i tragická. Tady mi veškeré kontrasty mezi dětskou představivostí a tvrdou dospělou realitou chybí. Lee Harper zajisté ovládá své řemeslo a jazykové prostředky, ale nedokázala v tomhle pokračování nepokračování vytvořit ten nádherný barevný svět, který mě obklopil při čtení prvního dílu.

Za mě mnohem lepší než Jako zabít ptáčka. Dospělá Čipera se mi neuvěřitelně zamlouvá, především jak se dokáže postavy za své názory. První polovina opět pomalejší, k jádru věci se dostaneme až později. Tentokrát mi to však nevadilo. Taky oceňuju pohle na americký jih a rozdíly oproti severu.