kamibe komentáře u knih

Je pravda, že kniha patří do rodu dobrodružných, nicméně má tak silný filosofický a duchovní potenciál, že rozhodně patří nejen do dobrodružných. Pro mne to byla kniha krásná a zásadní.
Přemýšlím, proč mé kolegyni připadala tak moc křesťanská.
A vidím, že možná z několika důvodů: Vydalo to katolické nakladatelství. Hned v první větě je řeč o svatodušní neděli. Jedna z hlavních postav – Alžbětka – dostala nové jméno Zdislava a tak ji oslovuje Ladislav, jejich rodinný přítel. Podobně jejím bratům – Tomášovi a Michalovi – říká Jiří a František. (Pro mne je to zjištění, že se patrně dětem dávají ještě další jména, ale po kom, kdy a proč, to jsem se tu nedopátrala. Podle jmen to vypadá, že dostávají jména některých vážených předků, kteří byli svatí nebo se svatými stali.) Pak je tu ten Pastýř, který jí může evokovat Boha vůbec, neb se mu takto velmi často říká. A podobně – kdo jiný může být Stín, než pokušitel Ďábel, že?
Tohle všechno je škoda, protože příběh sám je velmi imaginativní a dají se na něm s dětmi prodiskutovat ledasjaké životně důležité věci.

Chocholouš není žádný opeřenec ani čtyřnohé zvíře, je to Otík, bratranec sourozenců Michala, Tomáše a Alžbětky a na Šumavu jedou všichni s jejich rodiči a nejmladší sestřičkou.
Teprve časem se ukáže, jak klíčová je třetí kapitola, která nese název Pravidla hry. Nacházím tam paralelu se životem – zpočátku nám pravidla dávají rodiče, pak učitelé a přátelé, které si vybíráme, pak naši zaměstnavatelé, ale i lidé, s kterými se setkáme jen krátce a „náhodně“. Ne všechna ta pravidla jsou pro nás prospěšná, ale to nahlédneme až časem. Zrovna tak se to ukáže v téhle hře. A v průběhu hry se pravidla nemění! To jedině až před novou hrou! Ach, jak je pak těžké dohrát, když v plném proudu hry přijdeme na to, že pravidla nejsou nastavena zrovna příznivě! Jak těžké je neutéct ze hry života, když jeho žití je hotovým utrpením!
Když čtenář příběh už zná, možná se rád vrátí právě k této kapitole.
Děti si pravidla tvořily samy. Myslím si, že i my si vlastně ta svá životní pravidla tvoříme docela sami. Takže pak nemáme vlastně důvod naříkat si.
A vůbec celé je to o tom, jak si jenom myslíme, že si hrajeme, ale přitom je to život sám. Ne nadarmo se říká, že ve hře se nejvíce učíme.
Je zajímavé, jak se do nesnází dostane první ten, kdo má nejvíce negativní postoje skoro ke všemu. A nebývá to tak i v našem životě? Vůbec v tomto příběhu nacházím tolik paralel se životem samotným, že by si z tohoto hlediska zasloužila podrobnějšího prozkoumání celá kniha.
Hezké je místo, kde se Tomáš diví: „Nevěděl jsem, že je voda tak dobrá. Taková obyčejná věc.“ A pomocník, kterému pak sám pro sebe říká Bratr píseň, mu na to řekl: „Poděkuj poušti. Otevřela ti oči.“
Dovedl je do hor, na palouk s rybníčkem, a do příjemně zásobené jeskyně.
Děti se divily: „Tohle údolí není v naší mapě. Není podle pravidel.“
A muž na to: „Jsou i jiná pravidla než ta vaše.“
A to považuji za jeden z klíčových bodů. Ano, my lidé si tvoříme všelijaká pravidla, ale zapomínáme, že už tady nějaká pravidla odjakživa jsou a my je velmi často nectíme!
Našla jsem tam spoustu dalších krásných míst, ale to by to tu bylo až příliš dlouhé. A mám tam i místa, o kterých bych ráda vedla diskusi.

Tato kniha je opět dalším důkazem, že knížky pro děti vůbec nejsou jen pro děti. My dospělí tam můžeme vidět tolik krásných paralel, které jsme už ve svém životě prožili, a můžeme se radovat, že jsme to absolvovali. A teď je naším úkolem, abychom takovéhle knížky četli společně s našimi dětmi a debatovali nad nimi. Tento příběh k tomu poskytuje krásnou příležitost.

5 07.04.2012

Obsah této knihy je působivý tím, že všechny příběhy (výjimkou je poslední) začínají slůvkem Jak. Jak daleko je slunce, Jak putuje voda, Jak drahá je svoboda ... atd. A každý z nich začíná rozhovorem mezi dospělým a dítětem. Je to samá otázka, však to znáte, u zvídavých dětí je takové ptaní jako jídlo. Otázky a odpovědi se pak překlopí do příběhu. Nejvíce dojemný je zřejmě příběh Jak věrní jsou čápi. Mně osobně nejvíce oslovil příběh Jak si závidí lidé. To jsem se rázem přenesla do svých dětských let, kdy jsem zhltala kdejaký napínavý příběh, a nadobro jsem zapomněla, že jsem už dáma v letech :-)
Autorův vypravěčský styl mi zpočátku připadal trochu moc rozvláčný a byla jsem ráda, že jsou příběhy uzavřené. Později, u dalších příběhů věnovaných postojům a vztahům, už jsem si na něj zvykla a ke konci, obzvlášť v několika posledních kapitolách už jsem v něm našla dokonce zalíbení. Přiměl mě totiž zpomalit a opravdu s příběhem zvolna "jít". Takového spočinutí si dopřáváme málokdy, a přitom je nám tolik potřeba.
Krom toho, že je knížka příjemná na pohled i na omak, oceňuji také to, že v ní nejsou žádné pravopisné chyby.
Viděla jsem dvě vydání této knížky. V tomto novém je přidán poslední příběh K čemu jsou dobré knížky. Je to milé povídání a u poslední věty se na čtenářově tváři nutně objeví úsměv.
A z této poslední jeden citát - věty, které mají (jako tak často i jinde) přesah také do jiných oblastí našeho života:
"Ne," řekla knížka, "lidi si vymysleli spoustu různých pastí, nikdy nevíš, do které tě chytí. Lidi si myslí, že jim patří svět, hubí často zvířata, která jim nijak neubližují, o nic je nepřipravují, natož pak ta, co se jim nastěhují do spíže. Nejlepší bys udělala, kdyby ses vrátila na pole, tam víš, co ti hrozí, tady to nikdy nepoznáš a nakonec špatně skončíš jako ta hloupá a líná myš, o které jsem ti povídala. A teď běž a zkus aspoň chvíli přemýšlet, jak by se chovala chytrá myš."

Když jsem před lety četla tuto knihu poprvé, byla jsem unešena. Jak zajímavé pohledy poskytl Osho na ony známé výroky! Jak jiné může být vysvětlení něčeho, co jsem doposud slyšela vykládat jediným způsobem! Ráda se k četbě znovu vracím a opět si ji velmi užívám.

6 06.04.2012

Myslím si, že by tuto knihu měly číst i ženy, protože by pak mužům daleko lépe rozuměly. A mohla by pak odpadnout zbytečná nedorozumění, kterých je mezi oběma pohlavími doposud stále velmi mnoho.
Kniha je výrazně členěna do krátkých kapitol s výstižnými nadpisy. I proto se v ní dobře čte - člověk může nalistovat náhodně či cíleně něco, co ho zrovna upoutalo nebo o čem si přečíst chce právě teď.
Zaujala mě kapitola věnovaná mužskému elementu ve školách a Biddulphův návrh sedmi kroků ke školní reformě.
Ale nejvíc se mi líbí, jak široce toto téma autor pojal, kolik nejrůznějších úhlů pohledu nabídl.
Takovéhle knihy jsou veskrze prospěšné.

1 06.04.2012

Tak tohle je výborný pohled z druhé strany.
Ovšem na mnoha místech je to čtení opravdu docela náročné.
Musela jsem se často pekelně soustředit :-)
Pár zajímavých citátů:
Staré knihy čtou jen intelektuálové, a ty jsme už dokonale zvládli; právě u nich je nejméně pravděpodobné, že by četbou knih zmoudřeli. (s. 75)
Občas si říkám, jestli vy, mladí ďáblové, nemáte pokušitelskou službu příliš dlouho – jestli vám nehrozí, že vás nakazí city a hodnoty těch lidí, mezi nimiž pracujete. Oni samozřejmě považují smrt za hlavní zlo a přežití za nejvyšší dobro – ale jen proto, že jsme je tomu naučili my. (s. 77)
Když lidé něco očekávají, začnou si brzy myslet, že na to mají právo. (s. 82)

13 05.04.2012

Tato kniha je na hranici odborného a populárně naučného textu. Je opravdu nabitá informacemi a opravdu se nedá číst na jeden zátah, i když ji na mnoha stránkách oživují příklady ze života (u jejichž čtení je člověku někdy dost smutně). Ovšem tomu, kdo je zaměřen na sebepoznání, může velmi vyhovět výborný sebeanalytický test, který je převzat z knihy Napoleona Hilla Myšlením k bohatství. Je pravda, že čtení podobných knih a používání uvedených nápovědí a technik může člověku život usnadnit. Ještě lepší je ovšem to, když absolvuje seminář, kde si tohle všechno může vyzkoušet v bezpečném prostředí.

Když jsem se dozvěděla, že v této knize se postupuje od minuty k minutě, trochu jsem se obávala výsledku. Ale nakonec to na mne udělalo dobrý dojem.
Líbilo se mi to. Oceňuji, jak šikovně a nenásilně tam autorka vpravila učené řeči a taky různá moudra o životě. Vnímavé předčitatelky (ať už matky nebo učitelky) z toho můžou udělat pěknou interaktivní záležitost, když se po každé otázce zastaví a nechají si od dětí povídat jejich verze a myšlenky. Mnohdy to může být velmi poučné (vedle toho, že to mnohdy může být taky příjemně úsměvné).
Nepřipadá mi, že by to bylo nějak příliš morbidní. A vůbec není od věci, že autorka opět volila krátké a úderné věty. Určitě se to pak může dobře číst i zatvrzelým odpůrcům čtení.
Rozhodně si nemyslím, že by to mělo být napínavé čtení jen pro kluky.

Nejdřív se mi nelíbily ilustrace, ale pak jsem viděla, že jsou stejně rozbité a rozházené – jako nitro třeťáka Filipa – a že se to k tomu příběhu dobře hodí.

Netradiční začínání odstavců jako představených řádků by mohlo usnadnit (a nejen dětem) hledání v textu.

A až bude chtít Albatros dát na trh druhé vydání, může se mě optat na těch pár (asi pět) chybiček v textu :-)

2 04.03.2012

O této knize jsem nejprve slyšela od Jonha Huntera, který na TEDu ve svém vystoupení popisuje, jak se svými čtvťáky hraje Hru na světový mír. Takhle bychom měli učit naše děti ve školách! Pokud se tu může uvést odkaz, píšu ho:
http://www.ted.com/talks/lang/cs/john_hunter_on_the_world_peace_game.html
Knihu samotnou jsem ještě nečetla, ale co nejdříve to udělám.

Tohle čtení vypadá zpočátku docela náročně, ale kdybychom se dokázali do toho ponořit, být ochotni ke změně svých navyklých komunikačních postupů, zdá se, že by se nám mohlo znatelně ulevit. Ovšem přiznat si pocity, to samo o sobě už je výhra! Když si vyzkoušíte, kolik znáte slov pro vyjádření pocitů (ať už kladných nebo nemilých - a těch nejspíš bude víc), bude s podivem, když překročíte dvacítku. Budete pak překvapeni, kolik jich sepsal autor (a i on možná na některý pozapomněl).
Ne že bych tak úplně se vším, co nabízí, souhlasila. Některá vyjádření bych asi pronesla jinak. Myslím si, že důkladnější školení v tomto ohledu poskytuje kniha Respektovat a být respektován. Není ovšem nad to, když člověk absolvuje kurz manželů Kopřivových! Vřele doporučuji. Výborné nejen pro rodiče s dětmi, ale i pro partnery a samozřejmě pro učitele a vychovatele, prostě pro lidi vůbec.

8 28.08.2011

Člověk tomu skoro nevěří! Ale jak čtu další a další díly, vidím, kolik je v tom pravdy a lásky.

9 13.02.2011

Vážení,
tahle kniha je opravdu náročné čtení. Prokousávala jsem se jí fakt hodně dlouho. Musím však uznat, že i když autorův způsob psaní vyžaduje od čtenáře maximální pozornost, je všechno, co píše, velmi zajímavé a opravdu máte o čem přemýšlet!

Měli by to číst rodiče i učitelé, ale především budoucí maminky a tatínkové, protože se všechny kapitoly úplně nejvíc týkají toho, čím vším - a to mnohdy velmi závažně - ovllivňujeme své děti.

Přestože jde o knihu s mnohdy složitými větnými konstrukcemi a se spoustou vědeckých termínů (které jsou docela pěkně a názorně vysvětleny), nemůžete si při čtení nevšimnout,
s jakou láskou v srdci to všechno autor píše. Z jeho psaní je znát, že má všechny ty jevy, které popisuje, věci i zvířata a pokusné osoby, ale hlavně maminky zkrátka rád.

Nevím, jestli sem autor někdy zavítá, ale moc by se mi to líbilo.
Hledala jsem způsob, jak bych mu položila jednu otázku, a byla jsem ráda, že jsem našla tyhle webovky. Tak to tady prostě zkusím:

Pane Koukolíku, na straně 35 (a dále) v kapitole MAMINKY SE DÍVAJÍ NA FOTOGRAFIE DĚTÍ popisujete jeden výzkum. Existuje stejný výzkum s maminkami, které své děti adoptovaly? A pokud ne, napadá vás, že by to možná mohl být dosti zajímavý výzkum? Možná by však otevíral ještě další oblast, o níž by mohla být napsána také hodně zajímavá kniha, že?

KamiBe

5 12.02.2011