Jak daleko je slunce

Jak daleko je slunce https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/37145/mid_jak-daleko-je-slunce-2i2-37145.jpg 4 36 4

Poetická pohádková vyprávění, která reagují na zvědavé dětské otázky o světě a jeho smyslu. Dětská proč se proměňují v poetické texty, které poutavě i hravě pronikají do tajemných zákoutí lidské existence. Některé příběhy se po malých krůčcích dobírají témat, o kterých pojednávají první stránky Bible. Autor je výsostný vypravěč, který přístupným jazykem vysvětluje původ světla, cenu vzduchu, ale i důležitost přátelství a úcty k druhému člověku a k přírodě kolem nás. Kniha slouží k předčítání dětem. Prostřednictvím nádherných ilustrací Hany Pavlátové je vhodná pro četbu před spaním nebo pro listování a povídání s dětmi. Ivan Klíma je známý autor, jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré a zahrnuje prózu, dramata, reportáže, eseje, fejetony i knížky pro děti. V 50. a 60. letech 20. století pracoval jako redaktor a přispěvatel několika časopisů a novin, působil také v nakladatelství Československý spisovatel. Od r. 1970 byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi.... celý text

Přidat komentář

Alma-Nacida
23.05.2013 5 z 5

Knížka, kterou můžete číst dětem, ale dotkne se i našich poněkud okoralých srdcí dospělých. Doporučuji.

tyzik.cejka
03.05.2013

moc hezká knížka pro malé děti


zuzad
05.11.2012 5 z 5

Moc hezká knížka, určitě doporučuji přečíst!!!!!

kamibe
07.04.2012

Obsah této knihy je působivý tím, že všechny příběhy (výjimkou je poslední) začínají slůvkem Jak. Jak daleko je slunce, Jak putuje voda, Jak drahá je svoboda ... atd. A každý z nich začíná rozhovorem mezi dospělým a dítětem. Je to samá otázka, však to znáte, u zvídavých dětí je takové ptaní jako jídlo. Otázky a odpovědi se pak překlopí do příběhu. Nejvíce dojemný je zřejmě příběh Jak věrní jsou čápi. Mně osobně nejvíce oslovil příběh Jak si závidí lidé. To jsem se rázem přenesla do svých dětských let, kdy jsem zhltala kdejaký napínavý příběh, a nadobro jsem zapomněla, že jsem už dáma v letech :-)
Autorův vypravěčský styl mi zpočátku připadal trochu moc rozvláčný a byla jsem ráda, že jsou příběhy uzavřené. Později, u dalších příběhů věnovaných postojům a vztahům, už jsem si na něj zvykla a ke konci, obzvlášť v několika posledních kapitolách už jsem v něm našla dokonce zalíbení. Přiměl mě totiž zpomalit a opravdu s příběhem zvolna "jít". Takového spočinutí si dopřáváme málokdy, a přitom je nám tolik potřeba.
Krom toho, že je knížka příjemná na pohled i na omak, oceňuji také to, že v ní nejsou žádné pravopisné chyby.
Viděla jsem dvě vydání této knížky. V tomto novém je přidán poslední příběh K čemu jsou dobré knížky. Je to milé povídání a u poslední věty se na čtenářově tváři nutně objeví úsměv.
A z této poslední jeden citát - věty, které mají (jako tak často i jinde) přesah také do jiných oblastí našeho života:
"Ne," řekla knížka, "lidi si vymysleli spoustu různých pastí, nikdy nevíš, do které tě chytí. Lidi si myslí, že jim patří svět, hubí často zvířata, která jim nijak neubližují, o nic je nepřipravují, natož pak ta, co se jim nastěhují do spíže. Nejlepší bys udělala, kdyby ses vrátila na pole, tam víš, co ti hrozí, tady to nikdy nepoznáš a nakonec špatně skončíš jako ta hloupá a líná myš, o které jsem ti povídala. A teď běž a zkus aspoň chvíli přemýšlet, jak by se chovala chytrá myš."