kamibe
komentáře u částí děl
Antologii Volanie o pomoc jsem si vyžádala ze skladu naší knihovny jen kvůli Walpoleovi. Zalíbil se mi jeho styl psaní v jiných knihách a vypátrala jsem, že napsal i tuto povídku. Nezklamal mě. Opět je to skvělá práce s postupným prokreslováním nově a nově nastalých situací, opět jsou tu výborné dialogy a opět mohu obdivovat autorovo dotahování detailů.
Pro mne tato povídka nebyla něčím nezvyklým a novým, takže menší počet hvězd nepatří samotné autorce za to, jak příběh sepsala, ale jen tomu, že prostě je tohle pro mne známé.
O povídce Volanie o pomoc by se dalo dosti debatovat, nikoli snad o způsobu psaní, ten se mi líbil (autor opravdu pěkně vykresloval jednotlivé situace, viděla jsem je před sebou přímo jako film), ale o způsobu, jakým se postavy rozhodly jednat. Možná nás to nabádá, abychom pečlivěji zvažovali, když se chceme rozhodnout někomu zatajovat nepříjemné věci. Ono je to někdy těžké být odvážný a zeptat se přímo, proč se někdo tváří tak či tak.
Nu, v podstatě je to také o tom, jak se nám nakonec dostane přesně toho, čeho bychom se opravdu nejvíce chtěli vystříhat.
Nezvyčajný hrob je opravdu tedy záležitost k představám! Důkladná příprava celé akce mohla otce zaměstnat natolik, že opravdu asi přestal být jednak smutný, jednak naštvaný. Akce vždycky člověka zbaví těch největších emocí. Jenže o tom přemýšlím ještě jinak - otec se vlastně velmi zapletl do svého vlastního osudu. Pomstil se, což mu mohlo udělat pochybnou lepší náladu. Co to však řeší? Dceru mu to nevrátí. Mohla bych se ptát, jestli spolu o jejím milenci hovořili. Jestli měli vztah založený na otevřenosti a důvěře v tom, že jeden druhého dokáže vyslechnout a podpořit. Jestli otec mohl tušit z nějakých náznaků, co se chystá. A také přemýšlím o vlastní sebehodnotě, kterou měla dcera sama o sobě.
Ale vím, že takovéhle věci asi každý nemá potřebu tak promýšlet.
Čtenář může považovat vypravěče za samotného pana Mortona, ale také to může být někdo, kdo ten příběh opět slyšel od někoho, kdo ho slyšel od jiného... možná by mě zajímalo, koho si pan Morton vybral jako prvního, komu to vypoví, a jestli se mu pak ještě víc ulevilo.
Na tuto povídku jsem narazila v Antologii literárních textů pro I. stupeň základních škol. Taková drobná fantasy. Pohádku, která se opravdu stala, vyprávěl tatínek své dcerce. Už v průběhu může být čtenáři jasno, kdo je kdo, což se na konci ukáže naprosto jasně. Jestli dobře počítám, když to autor vydal v roce 1953, pak vyprávěnou pohádku situoval do roku 3964. A já si říkám, kdovíjací anblové tu budou žít! Zamýšlím se ovšem také nad tím, jak bych asi s takovou povídkou pracovala ve třídě páťáků.
Je to takový směšný hrdina. Nedospělý muž, který se opakovaně střetává s neúspěchy. Ovšem největší drak se mu tedy opravdu povede. Tak důkladně, že si ani nevšimne jedné důležité "maličkosti". Na tu ho musí upozornit jeho synek. Je dojemné, jak si nejprve ze svého táty pěkně utahuje, ale nakonec nad ním přeci podrží ochrannou ruku. Ach, jak často nás děti chtějí zachraňovat!
Povídka je ovšem dokladem, jak málo v naší společnosti dáváme chlapcům možnost dospět v muže.
Také tuto povídku jsem si užila při poslechu. Saša Rašilov v ní svým hlasem naprosto skvěle sehrál nadšeného a postupně se opíjejícího tatínka, který nakonec skoro ani není schopen pochopit, co mu jeho malý syn říká.
Potěchu jsem měla ze čtení a dvojnásobnou potěchu jsem měla z poslechu v podání Saši Rašilova.
Pěkná hříčka se jménem: Mrklas - Mr. Class. To zní! A je to fakt mistr. Mistr šikovných rukou v karetních tricích. Jenže to už je hudba minulosti. Teď jen občas sáhne po paklíku, aby si procvičil prsty. Ovšem když za ním zajde mužík, který se nechal obrat o mnoho peněz ve skořápkkách, přijme nabídku, v krátké době zvládne bravurně nejen skořápky, ale i řetízek (to se člověk přiučí věci!) a opravdu všechny peníze získá zpět. Autor však zakončí příběh nečekaně fikaně. Je to opravdu skvělý otevřený konec. Jen se usmívám.
Já to neviděla ani nečetla. Já to poslouchala v bravurním podání Oldřicha Kaisera. Fakt vynikající!