kamibe komentáře u knih

Volné pokračování příběhu načatého v Borůvkovém létu. Trable jak vyšitý! Něco pro teenagery.

15.08.2012

Líbí se mi, jak se v ní - k tomu všemu, co se bude líbit dětem - ještě najde spousta poučení. Odhaduju, že i pro dospělého. A důvod, proč se strašidla objevovala, mi připadá skvěle vymyšlený. Také závěr je inspirující a moc mě bude zajímat, jak to s tímhle nápadem dopadne.

1 15.08.2012

Znáte taky ten pocit, jak se vám nechce do něčeho nemilého, připadá vám to moc náročné a skoro nesplnitelné... No a potom máte o sobě ne zrovna moc valné mínění... A už jste někdy zkoušeli vzít vážně nějaké své předsevzetí? Třeba že budete denně cvičit? Nebo že přestanete s něčím pro vás nezdravým? A šli jste do toho odvážně, rovnýma nohama, hodili jste se do hluboké vody a vydrželi v tom plavat ... jak dlouho? Že ještě plavete? Že jste vydrželi? Tak potom tahle knížka pro vás není.
Tahle knížka je pro nás, co potřebujeme spět k svým cílům pomalu, rozvážně, s lehkostí a radostí. Přesně tomu učí metoda kaizen.
Nejtěžší na ní je vymyslet a určit ten nejmenší, skoro až směšně malý krůček, kterého se nelekneme, ale jehož plnění bude pro nás hračkou a potěšením.
Moc zajímavá je také japonská filozofie malých odměn. Velmi úzce souvisí s metodou malých kroků, které vedou k cíli spolehlivěji než radikální změny. Pořád se máme co učit.
A teď jdu udělat svůj malý krůček :-)

3 15.08.2012

Celá kniha mi trochu připomíná Celestýnské proroctví. Taky se tu různá moudra halí do hávu akce a napětí. Jako kdyby autoři hledali cesty, kudy dodat takovéhle věci i lidem, kteří by po nich možná jinak nesáhli.
Všimnu si, komu autor knihu věnuje, a říkám si, jestlipak se něco z toho příběhu tak trochu v bleděmodrém přihodilo přímo jemu – autorovi?
Když se někdo chová jako oběť, moc těžko se mu to říká (většinou takovou klasifikaci odmítne) a moc těžko se mu ukazuje, že existuje i něco jiného, pro něj dosažitelného. Někdy se to dobro k němu musí přistrčit skoro po zlém. To se dělo Alanovi, který se pasoval do role oběti úplně a dokonale. Mnoho lidí chodí po světě a chová se jako on. Moc bych každému přála, aby potkal někoho, kdo by mu řekl: „…musíš si projít určitými zkušenostmi, které změní tvůj pohled na svět a díky nimž překonáš své obavy, pochyby, úzkost…“ a kdo by ho pak po té cestě nových zkušeností ještě doprovázel tak dlouho, až žák začne mít na učitele zlost, osvobodí se od jeho vedení a začne svůj život žít sám – plně a vědomě.
Jestliže se mi tato kniha líbila, asi se můžu těšit, až vezmu do ruky autorovu první knihu, na kterou se v komentářích pějou jakési lepší ódy.

2 05.08.2012

Nejprve se mi moc nelíbilo, jak se přeskakuje z osoby na osobu, ale dalo se vytušit, že někde se ty osoby setkají. A tohle přibližování že bude také zajímavé.
Po mnoho stránek jsem se poněkud nudila, pořád se tam na můj vkus nic moc nedělo. Ale protože jsem tu tlustou knihu chtěla dočíst, začala jsem si užívat těch drobných pozastavení, okukování, noření se do čehokoli, co se tu popisuje slovy či obrázky.
Od chvíle, kdy se schyluje k setkání na nádraží Waterloo, to začíná být dost napínavé. A pak už jsem byla zcela zaujata a nechala jsem se unášet proudem krátkých kapitolek.
Příjemně mě překvapilo, kolika barevnými obrázky je kniha protkána, a později mi vadilo, že už jsou jen černobílé. Jsou to jemně kolorované obrázky se spoustou drobných detailů a s popisky.
Vícekrát se mi stalo, že jsem knihu musela odložit, abych si přečtené nechala na sebe blaze působit.
Celé je to o složitých, obtížných, proplakaných, čistých cestách, kterými jedině se mohou lidé k sobě přiblížit. A krom toho, že mě baví, jak nás autor vede cestičkami k hlubinám duší hlavních postav, mě na této knize těší i to, že se tu podrobněji dozvídám něco o autorovi limeriků.
Jako hlavní motto jsem si vybrala tuto větu (parafrázuji, v textu je to hezčí, protože je tam přirovnávání k opravdovému hudebnímu nástroji, velmi nezvyklému): Život je nástroj, který si nelze schovat na později, musí se na něj hrát.

1 04.08.2012

To byl moc krásný příběh. Takový životní koloběh - ukázka, jak my sami chodíme od ... k ... tak dlouho, dokud nestaneme na jakési vyšší úrovni svého žití. Proč mě při čtení neustále napadala paralela s kohoutkem a slepičkou, to jsem zjistila až dnes, když jsem našla webovky
http://www.artmagazin.eu/galerie-vytvarniku/velka-cesta-maleho-pana-kniha-lenky-uhlirove-a-jiriho-stacha.htm
Snažila jsem se odtamtud získat k článku v blogu onen měňavý obrázek, ale prý nebyl v tom správném formátu. A upravit ho jinak - na to ještě nemám vyšší softvérovou!

Tuto krásnou knížku vřele doporučuji každému, kdo má rád obraznou řeč pohádek, kreativní ilustrace a neotřelou hru slov.

1 01.06.2012

Věděli jste, že pro to, abyste se stali v něčem opravdu, ale opravdu výborní, potřebuje tu věc cvičit deset tisíc hodin? Nebo proč má rýže tak výraznou vazbu na matematiku a proč asijské děti umějí počítat lépe než děti evropské?
Z knížky se dozvídám mnoho zajímavostí o známých osobnostech, o géniích posledních let bouřlivého vědeckého vývoje i překvapivé příběhy o tom, co může mít rozhodující vliv při leteckém neštěstí.

3 27.05.2012

Příběh volně navazuje na předchozí knihu Schody do Nebeského pokoje.
Opět napínavé. Otevřené klučičí popisy. Přesto však mám dojem, že první kniha byla povedenější.

Nevím, jak dalece budou obě knihy číst kluci, ale pro holky to jistě bude čtení velmi příjemné a obohacující. Možná kdyby si to přečetli kluci, zbavili by se ledasjakých svých předsudků.

Na autorových webovkách zjišťuji, že pořádá besedy na školách.
A kromě jiného tam má také krátké video, jak udělat výbornou vánoční pochoutku z hrušek.

27.05.2012

Docela dlouho jsem tu knihu sledovala. Než jsem ji nakonec získala, uběhl téměř rok.
Byla jsem jí naprosto okouzlena. Skoro čtyřsetstránkové čtení plné napětí a erotiky, velmi otevřeně a při tom hezky napsáno z pohledu vnímavého a citlivého kluka. Považuji to za autorovu zpověď, už chlapecké jméno hlavní postavy tomu napovídá – Lumír. Pro mne navíc paměťový výlet do dávné reality! Líbila se mi v závěru změna – deníkové záznamy.
Chtěla jsem pozvat pana Müllera na autorské čtení do naší školy, ale nepovedlo se to. Mrzí mne, že si žáci, kteří už ze školy odešli, nemohli prožít něco tak výjimečného. Kniha koluje mezi mými přáteli a známými, ale žádný osmák ani deváťák z naší školy si ji doposud nepřečetl, což je škoda.
Souhlasím s Aguškem (nebo Aguškou?) - jako film jsem si to při čtení představovala skoro jako samozřejmost.
Jen víc takovýchto citlivých mužů-spisovatelů.

27.05.2012

Mám ji právě rozečtenou. Ach, jak hluboké pravdy se tu píší na pozadí dramatického osudu! Od dopisů jsem se nemohla odtrhnout. A pak to líčení stejné hrůzy, když se stala její žákyni! Ano, Pan Müller umí psát vskutku bravurně. Jsem zvědavá, jaký bude konec.

27.05.2012

Autor je ryzí teoretik. Kdo má rád přehledy a nejrůznější nabídky, jak k čemu může přitsupovat, ten si počte. Za zmínku stojí např. osvědčený Osbornův seznam kontrolních otázek, které mohou čtenáře velmi inspirovat. Najde ho na straně 81.
Osobně mám raději, když se podobné knihy nesoustřeďují pouze na výklad a soupis všeho, co se naskýtá. Rozhodně mi vždycky pomáhá, když je v knize také spousta příkladů ze života. Chápu však, že někdo může mít rád takovéhle suchopárné popisy a soupisy.
Ani ji nemohu dát do svých přečtených, protože jsem ji opravdu nepřelouskala celou. Na to jsem prostě neměla morál.

27.05.2012

Dostala jsem se k prvním dvěma kapitolám, které mi poslal přítel po internetu. Byla jsem jimi naprosto uchvácena. V obchodech neznali ani knihu, ani autora. Koupila jsem si ji z internetu. Teď to čtu a je to nesmírně zajímavé.
Vědecká zkoumání na poli lékařství, fyziky atd. jsou lidstvu jistě prospěšná, nicméně stejně prospěšné je poznávání jiných kultur do takových hloubek, abychom přestali užívat slov jako "nevyspělé civilizace" a "barbaři" nebo "rozvojové země". Protože právě v takové "rozvojové zemi" se může skrývat námi netušené spirituální bohatství. A o co vlastně jde na tomhle světě více než o to, abychom se dokázali navzájem domluvit, respektovat se a inspirovat jedni od druhých?

1 27.05.2012

Na sto šedesáti stránkách si počtete o věcech, z kterých vám nebude úplně dobře. Zjistíte, jak velký počet padouchů kolem vás vlastně žije, ale vy jste to ani netušili. Dozvíte se o vymoženostech, o kterých byste radši ani nic nevěděli.
No, žádná laskavá kniha to není!
Posledních dvacet stránek stačí autorovi k tomu, aby nás přesvědčil, že se nemusíme cítit tak hrozně, protože tu jsou způsoby, kterými je možno padoušství eliminovat.
Poslední kapitola začíná větou:
"Bezmocnost druhých je základním předpokladem padoušství."
Abychom nebyli bezmocní, k tomu dostaneme návody právě v této poslední kapitole s názvem Zásady přežívání.
A nakonec se můžeme dočíst, že někteří padouši mohou být vlastně dobří.

Benjamin Kuras patří k mým kultovním autorům. Mám ráda jeho svižný styl, kterým podmanivě vylíčí jak něco odporného, tak i něco překvapivého, dokonce snad i pěkného.

4 26.05.2012

Právě jsem se dala do čtení. A už po 30 stránkách si potvrzuji, že Kuras je stále na vysoké příčce mých oblíbenců. Jeho sloh plyne opět živě a všechno, čemu jsem kdysi jako dítě při dějepisu nerozuměla, je tu vyloženo tak dobře, že kdyby psal učebnice dějepisu Kuras, možná by tento předmět patřil k mým oblíbeným. A jaké nové pohledy na "učitele národů" mi tu autor předkládá! Děkuji.

Mně osobně se líbilo právě ono spojení duchovna a - s odpuštěním - hovna (zrovna u historky právě o něm mě poprvé napadlo, že si autor musí snad vymýšlet, že posbíral nějaké dobré vtípky a napasoval je na svůj život). Nevím, proč pořád musíme odlišovat něco, co k sobě tak jako tak patří, protože to prostě tady je všechno společně. Neznám jiného autora, který by dokázal tyhle jakoby stále oddělené věci tak osobitě spojit do jedné velmi čtenářsky úspěšné knihy. O tom, že taková vskutku je, svědčí i fakt, že mi nebyla po zapůjčení již nikdy vrácena. Každý ji půjčil ještě někomu dalšímu a ještě dalšímu...

1 26.05.2012

Psáno dojímavým stylem, který připomíná knihu Edmonda de Amicis Srdce.
Louis je vnímavý chlapec s živým vystupováním. Bohatými větami s úctou oslovuje dospělé, je vděčný za vše, co kolem sebe vnímá. Nezapomíná děkovat za všechno, čeho se mu dostává.
Je to veskrze pozitivní kniha.

2 26.05.2012

Naprosto souhlasím s autorkou, že základem dobrého žití je zdravá sebeúcta.
Maličká, příjemná knížečka s tvrdou vazbou, tak akorát do kapsy. Nemá číslované stránky a na stránce je málo textu. Hnědé písmo je pro oko příjemné. Můžete ji otevřít kdekoli, přečíst, na co zrovna připadnete, a vždycky vám to něco hezkého napoví. Myslím, že je docela jedno, jestli má čtenář děti malé nebo velké, nebo nemá děti žádné, protože tyhle věci se mohou aplikovat kdykoli na kohokoli. Ale když se tak zachází s malými dětmi, je to moc fajn, mají pak šanci vyrůst ve vnitřně krásné dospělé.

Jediné, co mi tam trochu chybělo, bylo něco více o odměnách a trestech. I když je v knížce kapitola s názvem Výchova: Odměny a tresty, je v ní pak málo nebo nic. A ještě jednu výhradu mám, a to ke slovu poslušnost, protože pod tím si může každý představovat něco jiného. K poslušnosti má například paní Jana Nováčková velké výhrady. Co píše o sebeúctě (a jiných ve výchově a v životě důležitých věcech, jako třeba o soutěžení) si můžete přečíst na
http://www.littlemodernist.com/team/jana-novackova

1 26.05.2012

Na internetu jsem o knize našla ještě toto:
Deníkové záznamy žáka italské základní školy se ihned po svém prvním vydání staly pro desítky generací dětských čtenářů „nejkrásnější knihou jejich dětství“. Pro mnohé se tento příběh plný obětavosti, ušlechtilosti, příkladnosti, lásky a přátelství stal celoživotním vzorem. Kniha byla erbovním titulem Masarykovy první republiky.
Já sice nejsem TAK stará, abych pamatovala první republiku, ale knihu jsem kdysi také četla a musím říci, že mě příznivě ovlivnila a že patří mezi ty, na které se nezapomíná.

7 24.05.2012

Otec dvou postižených synů je nekompromisní – líčí svoje vnitřní hnutí bez skrupulí, tvrdě, nesmlouvavě, s humorem opravdu černým. Knížku, která činí dojem stejné křehkosti jako jeho synové, jsem přečetla místy se smutkem, místy s úsměvem, dokonce se smíchem. Doporučuji. Budete mít přečteno rychle. A budete MOC rádi, že "jste jako ostatní".
I když osobně si myslím, že stejně jsme každý nějak jiný, což je právě dobře.

3 24.05.2012

Nepovažuji iniciaci v tomto příběhu za tu pravou. Ano, iniciace je ztráta nevinnosti, jak o tom mluví autor v závěru knihy. Avšak iniciace je nejen ztráta, ale také získání. Čeho? Osobně mám za to, že jde především o získání pokory. Takovou šanci mají chlapci, když je iniciací provedou starší muži.
Napadá mě, co s nimi bude dál? Jak to, co zažili, ve svém dalším životě zpracují?

Každý je nějak jedinečný a každý je nějak podivný. Čuňas se tak jeví od samého počátku. Také Jackovu touhu po moci můžeme vidět snadno. To až v průběhu četby poznáváme, že v Ralphově mozku není všechno ok. Po celou dobu mě napadalo, že možná neznali příběh svého krajana Robinsona. Mohli se jím inspirovat. Také Vernovým příběhem Dva roky prázdnin se mohli nechat vést. Ale to by nevzniklo dílo, které je vskutku základní, co do popisu vznikajícího zla.
Vlastně jsem se v příběhu nedočetla, kdy se odehrál. Možná ještě před Robinsonem?

4 20.05.2012