kamibe komentáře u knih

Kniha o "smrštěném, rozšířeném a čistém vědomi" se opravdu nečte jedním dechem. Do této knihy se nořím po částech, postupně. Jako každé knihy o nás samotných se i této budu dotýkat dosti dlouho. Je fajn, že za každým drobným oddílkem (strach z neúspěchu, impulzivnost, ego, neochota se měnit a připůsobit...) je nabídnuto možné řešení.
Cením si toho, že se v této době objevuje tolik knih, které nás vedou do nitra nás samých. Připadá mi, že se tak vyrovnává stav, který trval hodně dlouho a byl velmi zaměřen na to, abychom sledovali hlavně věci mimo nás.
Deepak Chopra mě přiměl k tomu, že si všímám sama sebe, jestli zrovna vnímám život svým smrštěným nebo snad už rozšířeným vědomím.

1 28.12.2013

Hezká knížka. Těší mě, že se najde taková paní učitelka dějepisu, která umí napsat čtivou a zajímavou dějepisnou knížku pro děti, knížku, v níž se něco přiučí bez toho, aby musely sedět v lavici. Asi bych si z takového čtení zapamatovala mnohem víc, kdybych jako malá měla takovou příležitost. Líbí se mi také, že na konci je několik zajímavostí, o nichž jsem neměla ani ponětí.
Ještě poznámku k odhadovanému věku, který tu uvedla anibeni: o knížku bych nezavadila, kdyby ji nečetla má přítelkyně se svým osmiletým synem, který se při čtení viditelně dobře bavil i vzdělával najednou.

2 29.11.2013

Vypadá, že tato kniha má snad nejvíce komentářů. Kdybych něco připisovala, nejspíš bych nosila dříví do lesa - také jsem to přečetla jedním dechem. Děkuji za podobně napsané příběhy.

3 26.11.2013

Sáru miluju. Naučit se zacházet se svými emocemi je asi to nejtěžší učení v životě. Je moc příjemné, že existuje knížka, která učí to, co se ve škole neprobírá. Myslím, že se bude hodně líbit i dospělým, kterým záleží na tom, aby se měli dobře nejen vně, ale také ve svém nitru. Když jsem knížku četla své dospělé přítelkyni, docela ji to vzalo, protože v příběhu Sáry viděla sama sebe. S emocemi je to výuková záležitost na celý život.

4 20.11.2013

Sáru mám ráda. Podle mne se autorům povedlo ukázat dětětem, jakou niternou cestou se mohou ubírat. Cestou, na kterou je v základce vezme málokdo.

20.11.2013

Moc pěkně napsaný příběh se spoustou paralel. Úžasná mozaika drobných, velmi dobře poskládaných akcí. Svěží přirovnání jinde neviděná, neslyšená, často velmi úsměvná. Také ilustrace jsou oživující a pěkně vtáhnou do děje.
Napadá mě, že to musel být fajnový kousek k překládání, a kdoví, zda není překlad o chlup lepší než originál podobně jako v případě historek ze Zvonokos.

3 09.11.2013

Nejlepší, co jsem kdy o blízkosti smrti četla. Nikdy bych nečekala, že to může být takpovzbuzující. Tolik moudrosti o takových částech našeho žití, o nichž se pořád ještě moc nemluví! Děkuji.

7 29.10.2013

Někoho můžou potěšit zajímavosti o cibuli nebo jinanu a dalších stromech, někdo se může nechat inspirovat pobytem ve větvích, pro někoho budou zajímavé drobnosti z cizích kultur. Někomu mohou připadat ilustrace krásné, protože jsou plné zvláštního prosvětlení. A pro mne byl zajímavý tento odstavec, protože je o slovech:
"Učíme děti, že na rozdíl od klacků a kamení ti slova neublíží, nic ti nepolámou. To ovšem není pravda. Slova ti můžou zlikvidovat rozum, zlomit srdce anebo tě zavést na hodně nebezpečné cesty. Slova, věty a odstavce tě můžou zničit. Představivost tě klidně zabije. Anebo si budeš přát, abys byla radši mrtvá."

Mám Fulghumovy příběhy ráda, ale u tohoto jsem vydržela až do konce jen proto, že jsem čekala nějaký obzvláštní konec. Nápad, že se knižní příběh přelije do spisovatelova života, je zajímavý. Zpracování bylo pro mne zdlouhavé, odhaduji, že by se mohlo líbit někomu, kdo miluje divadlo. I když byl konec druhé knihy krutý, je pro mne jako konec přijatelnější než toto pokračování.

2 23.10.2013

Hodně jsem se těšila na pokračování a bylo to opravdu krásné poklidné zastavování v jinak dosti rozběhnutém světě. Hmmmm - ten konec!!!
Copak se tedy odehraje ve třetím dílu?

2 13.10.2013

Naprostý souhlas s komentářem Petrvse.
Těšila jsem se s každým příběhem, berou za srdce, hladí duši a na mozek některé dobře buší.

3 13.10.2013

Odjakživa mě zajímalo, jak vlastně mozek funguje, takže mi tahle kniha moc dobře sedla. Je nabitá spoustou zajímavostí a novinek, o kterých jsem neměla ani ponětí. Výzkumy ukazují věci, které boří předchozí naučené představy o fungování našeho mozku. Některé jsou skoro magické. Kniha je trochu zvláštní taky proto, že po každé kapitole nás nutí do nějaké akce. To v knihách podobného ražení není obvyklé. Ale jít do akce je dobrá věc, začala jsem pak nahlížet na život a lidi a svět ještě jinak. Vlastně si v knize pořád průběžně listuji.
Mám jedinou výhradu - opravila bych tam několikero chyb a překlepů.
Ovšem na to, aby si člověk po zaregistrování na webu postupně pouštěl další a další úžasnosti, by potřeboval dvojnásobně dlouhé dny.

1 30.08.2013

Souhlasím, název je přímo výtečný.
Je to takové Chytání v žitě nebo Utrpení mladého Werthera v moderní formě. Moc tu něco takového chybělo. Tohle si mladí určitě přečtou rádi, na rozdíl od těch dvou dřívějších.
Mně to taky bavilo. Jen ten konec byl pro mne až moc happy.

26.07.2013

Sinelnikov nám tu předkládá krutou pravdu o tom, že příčinou všech nemocí jsou naše myšlenky, názory na lidi a život vůbec, a můžeme si své nemoci potvrzovat dokonce i naší vlastní mluvou. Když si všimneme bedlivěji, jak mluvíme, a pak se podíváme, s čím ve svém těle máme zdravotní problémy, můžeme jasně vidět, kde se naše slova potkávají s našimi neduhy.
Autor nás jasně vyzývá, abychom si za svůj život vzali odpovědnost my sami. A ihned nám klade na srdce, abychom si nepletli zodpovědnost s pocitem viny.
Nu, opět to není kniha, která by hladila a konejšila. Jenže takové už pravdy bývají.

7 10.06.2013

Tuhle knihu jsem četla určitě před více než pěti lety, ale mnohá slova z ní ve mně stále rezonují. Nebylo objevné to, že si mám hlídat svoje myšlenky a pečlivě volit, na co a jak budu myslet, ale bylo pro mne opravdu zajímavé, že lítost není až tak pozitivní cit, jak si obecně lidé myslí. Litovat někoho znamená v podstatě ubírat mu jeho sílu. Vysvětluje to dobře a je třeba to číst pozorně.
Líbí se mi soupis všech těchto pocitů, které nepomáhají ani nám ani druhým lidem.
Líbí se mi také, jak rozebírá zákony, které nejsou produktem lidí, ale platí daleko důrazněji. Dovolím si ocitovat jeden z nich:
"Vnější odráží vnitřní
Pokud chcete změnit okolní svět a lidi kolem vás, pamatujte si, že všechno, co vás obklopuje, je odrazem vás samotných. Proto začněte u sebe. Když změníte sebe, změní se lidé kole vás a váš svět. Zafunguje princip zrcadlení. Změnit sebe znamená v první řadě se zbavit agresivních myšlenek a emocí, jež jsou spojené s pýchou."
Všichni v sobě máme nějakou pýchu. Asi to patří k egu. A kdo si myslí, že ne, ať si pročte jinou Sinelnikovu knihu - Formule života, konkrétně na stranách 135 - 145.
Kdyby to bylo možné, dala bych téhle jeho knize hvězdiček šest!

8 10.06.2013

Sinelnikova čtu ráda. Vytahuje na světlo hodnoty vyznávané našimi předky, avšak v nynější době zasuté někam pod snahu obstát, uživit sebe a sovu rodinu a snad ještě stihnout nějakou zábavu. Volí jasná a někdy docela ostrá slova. Nabádá k lepšímu zacházení se svým životem, ukazuje cesty, kudy se k takovému stavu dobrat. Jsou místa, s kterými polemizuji, v celku však je i tato jeho kniha vysoko na žebříčku těch, které preferuji.

1 10.06.2013

Tuhle knihu jsem si šetřila na chvíle před spaním. Vždy mě tak zvláštně utišila a uklidnila. To jistě Bhagavánova svatost působí skrze řádky slov na každého, kdo je čte. Skoro jsem se nechtěla ani loučit.

4 10.06.2013

Schovávám si čtení téhle knihy na chvíle před spaním a s jejím dokončením nespěchám.
Když si v ní čtu, dostávám se do zvláštního stavu blaženého klidu.

4 18.05.2013

Děkuji, že tu mohu číst i komentáře, které nevyjadřují tak velké nadšení. Mně po prvním přečtení taky napadalo, že jsem možná nějaká divná... Něco mi jasné bylo (ale kdo ví, jestli tak, jak to myslel sám autor), v něčem jsem měla chaos. Při druhém čtení jsem to pobrala líp. Pomohlo mi taky to, že úplně celý román krásně načetl Jiří Ornest. Stává se mi totiž někdy, že lépe trávím to, co slyším. Ano, jazyk je to krásný. Popisy a vykreslení prostředí, postav i dějů - skoro bych řekla kniha-obraz. Film jsem neviděla. Škoda. A co ten komiks?

Neumím si však představit Mistra a Markétku jako povinnou četbu. Podle mne by měla být v nabídce mezi dalšími tituly, ale neměla by se studentům nutit. Každému to sednout nemusí. A někteří by do tohoto románu (románu?) dorostli později, jenže "povinností" se jim to totálně zprotiví. Doporučila bych to číst jen tomu, kdo se chce nechat unášet na vlnách krásného jazyka.
Myslím si, že toto čtení může být pro mnohé z nás těžké. Záplavou jmen i událostí působí zmatečně. Jenže právě taková ta doba byla.
Smypatické mi na tom všem nakonec bylo to, že ďábel je zde prezentován nečekaně pozitivně. Napadá mě otázka (a to teď zcela obecná), kdo že vlastně ten ďábel je a co se od něj máme naučit. ???

Pan Tolle nás učí být tady a teď! Což je často hodně těžké, protože jsme smutní, že se stalo něco nemilého, nebo napjatí, aby se něco v budoucnu stalo tak, jak bychom rádi. Takže buď jsme v minulosti nebo v budoucnosti. A nežijeme přítomnost. Kdysi jsem kdesi četla název zvláštní meditace: Teď! A zkoušela jsem to při všem, co jsem dělala, když jsem si teda na to vzpomněla. Vedlo to k mírnému zpomalení pohybů a jakémusi zradostnění toho, co právě dělám. Příjemné!
Vůbec jsem ale nečekala, že sepíše příběh, kde něčemu takovému bude učit děti.
Na 36 stránkách s bohatými velkoplošnými ilustracemi dovede vtáhnout čtenáře dovnitř sebe samého - a to je to, oč jde
v životě nejvíc. Nejsme-li sami se sebou v dobré pohodě - tam uvnitř, nemůžeme být v pohodě ani navenek, i kdybychom se usmívali sebevíc.
Když Milton najde světlo uvnitř svého těla, přestane mít strach. A pak mu náhoda přihraje ještě jednu skvělou zkušenost: pozná, že jeho trapič je vlastně nešťastný.

Život v Terezíně. Netušila jsem, že tam mohlo být i takhle! Na stránkách se objevují stejné řeči, opakované podobně nebo úplně stejně. Sem tam něco nového, překvapivého, zarážejícího, nečekaného, z čeho se člověku na chvíli udělá mdlo.
Jako v životě! Stále dokola.
Nesmělé, jemné, ale otevřené dotýkání se sexu. Napadá mě Salingerovo Kdo chytá v žitě. A Šrámkův Stříbrný vítr. A možná i Otčenáškovo Romeo, Julie a tma. Možná je to stejné tím, jak se to celé pokaždé odehrává na samotné hraně mezi životem a smrtí. Ale tohle je přeci jiné – tady od samého začátku víte, kam to spěje!
Autorův styl! Zvláštní svou paradoxností. Na jedné straně strohé, krátké věty. Jinde věty, které vazbou myšlenek ani vazbou jazykovou jakoby nenavazují a skoro působí zmatek. Jenže ten tam na té půdě (doslova!) musel být skoro hmatatelně denně přítomen v myslích lidí!
Ludvíček Adler a Markéta Fischerová. Několikrát ani netušíš, zda popisuje, co se děje v něm nebo v ní, tak to splývá v jedno!
Posledních šest sedm stránek! Celou dobu čtení knížky si říkám: Kdy budu plakat? Je to tři sta stran! A u posledních stránek to přišlo! Napadlo mě, že i Arnošt Lustig musil snad při psaní plakat! Tyhle poslední stránky byly pro mne tak strhující možná právě proto, že i přes to číhavé nebezpečí a nejistotu to všechno po celou dobu plynulo jakoby v poklidu, místy dokonce téměř zábavně!

2 02.01.2013