Musela jsem zemřít

Bylo mi řečeno "tohle by jsi ty číst vůbec neměla."

Kniha si mě našla po diagnostice (nejednoho) autoimunitního onemocnění, takže pro mě je kniha osobní a jsem ráda, že si mě našla. Věřím, že se k ní ještě někdy vrátím, protože jsem v ní našla některé myšlenky a názory, které se mnou rezonují.

Podle mě jde o pozitivní a inspirativní knihu, která však není pro každého.

Ačkoliv sama jsem se s vážnou nemocí osobně nesetkala, zažila jsem při čtení této knihy velmi zvláštní intenzivní pocit, jakoby autorka popisovala něco, co v hloubi duše důvěrně znám. Všechno mi zapadalo a dávalo hluboký smysl.
V mé rodině se zázračné uzdravení bohužel nekonalo a moji blízcí odešli na druhý břeh... přesto autorce věřím každý její prožitek a zkušenost.

Tato kniha byla ze začátku pěkná, obzvlášť část zabývající se dětstvím byla velice čtivá. Zlom nastal v období po zázračném uzdravení Anity. Mé životní nastavení odmítá stěžejní myšlenku autorky, že se každý dokáže vyléčit sám. Proč by tedy umírali např. rodiče, kteří tu nechávají své malé děti?

Příběh Anity se četl dobře, ale ke konci už se to pořád opakovalo dokola.

Kniha o tom, jak je důležité v každé situaci „jestli jsem to já“ při plném vědomí, že „já jsem správně“. Autorka sdílením vlastní zkušenosti nabízí působivou motivaci a tak má kniha potenciál "měnit životy".

První třetina knihy je velice zajímavá a čte se jedním dechem, avšak zbytek je již neustále se opakující nudou, bohužel. Nadužívání slova tapiserie rovněž dokáže čtenáře přivádět k šílenství.

Kniha mě velmi zaujala a dojala, protože vychází ze skutečného příběhu autorky. Anita Moorjani se uzdravila z vážné nemoci, kdy se s ní už rodina i lékaři loučili. Otevřeně popisuje svůj zážitek blízké smrti a hlubokou proměnu, kterou díky němu prošla. Líbilo se mi, jak sdílí své uvědomění o životě, lásce a skutečné hodnotě Života. Díky osobnímu příběhu působí kniha velmi autenticky a dodala mi sílu a naději a pohled na to, co je v životě opravdu důležité.

Začátek velmi čtivý, ale druhá polovina knihy pro mě neuchopitelná.
Chápu, ze jde o velmi abstraktní psaní, ale asi by se to dalo napsat i trochu pro "normální smrtelníky."

Povzbuzující a na zamyšlení se nad životem,nemocemi,léčbou ...

Sama si touto nemocí procházím, i když ne v takovém pokročilém stádiu, ale v mladém věku. NDE je fascinující, až neuvěřitelný. Já ho ale autorce věřím se vším všudy. I když jsem jím neprošla, se spoustou myšlenek a pocitů se ztotožňuju, myslím, že to budeme mít my, co jsme si těžkou nemocí prošli, velmi často společné. Najednou život vidíte jinak, změní se vám hodnoty, možná potřebujete ve svém okolí jiné lidi... Ale stejně máte takový divný pocit, že vám nikdo nerozumí. Tyhle pocity jsou zkrátka těžko přenositelné, ale autorka se tomu velmi dobře přiblížila.

Opravdu silná kniha, i když mnohem víc se mi líbila od Moodyho: "Život po životě".
Zde autorka mluví o své osobní zkušenosti s klinickou smrtí. Ne všemu jsem úplně porozuměla, ale vzhledem k tomu, v jakém stavu byly její orgány, mi její náhlé zotavení, nemůžu si pomoci, přijde trochu jako sci-fi. Toto téma vždy dává naději, ale žádný jednoznačný závěr nelze udělat, neboť nevíme, zda by se Anita tak báječně cítila, kdyby se rozhodla jít dál a zpřetrhat trvale všechna spojení s fyzickým světem. Co by nastalo potom? Možná tma, ticho a nic? Nemohly být tyto zážitky jen produktem mozku, který se náhle ocitl bez kyslíku? To se jednou dozvíme všichni...
Příběh samotný mě bavil, ale v závěru zazněly v podstatě známé věci jako že bychom měli být sami sebou, dělat co nás baví, mít se rádi, nemoc že je často onemocněním duše atd. Nikdy nemohu také souhlasit s tím, že bych měla mít soucit s pachatelem znásilnění či vraždy.
Po přečtení jsem měla tedy trochu rozporuplné pocity a navíc jsem už byla trochu alergická na některá slova jako velkolepost, bezpodmínečnost či jedinečnost.

Kniha k zamyšlení nad životem a uspěchanou dobou. Akorát se často opakují některé věty, až to pak bylo trocha nepříjemné.

Toto byla jedna z prvních knih na téma zážitků blízké smrti. Moc mi pomohla po odchodu mně blízké osoby. Začala jsem se o toto téma více zajímat, protože přináší naději, že ti kteří odešli nejsou definitivně ztraceni. kromě toho je tu i důkaz, že žádná nemoc není nevyléčitelná a každý člověk má v sobě obrovskou sílu, kterou může zmobilizovat a uzdravit nejen svou duši, ale i fyzickou schránku. Kniha, která dává naději.

Někdo by mohl říci, že se jedná o další z mnoha knih pro hledající. Tato knížka nicméně popisuje velmi silný osobní prožitek, který je spojený se spontánním vyléčením rakoviny v terminálním stádiu. A to jak na úrovni těla, tak na úrovni duše. Osobní prožitek autorky opětovně potvrzuje, že je o každého z nás postaráno bez ohledu na vnější okolnosti. Klíčem ke všemu je podle knihy sebeláska, která bohužel chybí většině populace. Díky této knize lze pochopit bližší souvislosti.
Kniha je napsána čtivou formou a mohu ji jednoznačně doporučit.

Nemůžu říci, že souhlasím se vším, co autorka píše, ale její příběh je určitě inspirativní. Věřím, že skutečně zažila nějaké prozření a že jí to pomohlo k uzdravení. Určitě to není cesta pro každého a nebral bych to jako návod.

Knihu jsem si už delší dobu chtěla přečíst a konečně na ní narazila v knihovně. Mě se myšlenka knihy a její poselství líbila. Psychika hraje velkou roli v mnoha věcech a zdraví je jednou z nich. Kolikrát si ani sami neuvědomujeme, co si děláme. Anita ukazuje jen svou cestu, kterou prošla.

Nejodpornější knižní záležitost, která se mi dostala do ruky

Náboženství je jen cesta k nalezení pravdy, náboženství samo není pravda. Je to jen cesta. A různí lidé chodí různými cestami.

Lidé ztratili schopnost vidět kouzlo v životě. Nesdílí údiv ani nadšení z okolí- a že života samotného. Vypadalo to, že jsou spoutáni rutinou a myslí jen na to, co dalšího teď musí udělat. Všichni jsou natolik zandeprázdnění tím, jak pořád něco dělají, že zapomínají prostě jenom žít v přítomném okamžiku.

Neříkám, že se vesim souhlasím a že jsem vše pochopila. Ale rozhodně souhlasím s tím, jak jsou lidé neustále okolním světem neustále tlačeni do nějakých "pravidel". Ten tlak z okolí je příšerný.

Kdo už dávno četl knihy R. Moodyho, asi nebude překvapený. Je však dobré ukazovat, že uzdravuje "příroda", respektive člověk sám, jeho duševní síla a chuť něco změnit. Pro část čtenářstva fandící západní medicíně to ale určitě bude nepřijatelné.