Jizi komentáře u knih

Knížka-překvapení. I takové jsou. Ty, které nesoudíte jen podle obalu, ale i podle názvu. Takové, jež vám někdo přinese domů nebo vám dá, vy ze slušnosti poděkujete a jen vrozený odpor k odhazování knih vám znemožní je rovnou vyexpedovat. Amulet Samarkandu, kdo by takovou blbost četl? říkala jsem si. To bude zase nějaká pseudoromantická slátanina z muslimského prostředí. A tak jsem knihu roky oprašovala a vůbec ji neměla v úmyslu číst.
Víc už jsem se mýlit asi nemohla.
Tahle knížka je to totiž báječně zábavné YA fantasy s džiny, ifríty, máridy a spoustou dalších magických bytostí, s kouzelníky vládnoucími světu a velice dobře rozvrženým příběhem. Oceňuji i to, že ač trilogie, nekončí první díl nějakým vynuceným cliffhangerem. Přesto (a možná právě proto?) si moc ráda přečtu další část, koneckonců cynický, hláškující džin ("...jeden známý byl dokonce roky uvězněný v nějaké špinavé lampě, dovedeš si představit tu potupu?") se v literatuře jen tak nevidí. Příjemné, pohádkové a imaginativní. Co víc si pod hlavičkou "odpočinkové četby" přát? To vše ve standardně velmi dobrém překladu Petry Diestlerové.

3 30.06.2017

Tendenční, nezdrojovaný, repetetivní kompilát, který si ohýbá fakta podle potřeby. Na čtenáře neznalého problematiky může působit úžasně čtivě a můžou na něj udělat dojem autorovy rázné postoje. Žel bohu má Mendel léta, kdy skutečně tvořil hodnotnou literaturu faktu dávno za sebou (stačí se podívat na roky vydání použité literatury...). Samotné arabské jaro tvoří jen zlomek knihy, navíc přináší pouze velmi omezený a zkratkovitý historický výčet a i v něm má autor chyby. Navíc si pravděpodobně z lenosti nedoplnil informace o zásadních událostech s ním spjatých (např. vražda Chálida Sajjida) a ty tak chybí docela. Kniha se navíc hemží překlepy a hrubkami, nesmyslně dlouhými odstavci (v nichž si je Mendel schopný sám sobě odporovat) a absurdně náhodně rozesetými arabskými překlady, jež v důsledku působí, že kurzívou napsal vše, co ještě zná. O nekonzistenci v přepisech jmen ani nemluvě. Ne, tohle nebrat.

2 26.06.2017

Milý, dobrodružný příběh o kocourkovi Zmáťovi a jeho novém, akčním kamarádovi Záhadovi, kde nechybí napětí, putování, prazvláštní setkání i velkolepé odhalení. K tomu nádherné ilustrace. Co víc si přát?

2 22.06.2017

Zajímavé (a samozřejmě velmi silné) téma předčasně rozvinutého Alzheimera v kombinaci s několika (žel bohu velmi málo) silnými scénami nemůže v žádném případě vyvážit plytkost děje a stereotypní unylost postav.
Kniha vzpomínek je takové typicky "ženské" čtení. Osobně tuhle škatulku ze srdce nesnáším, ale něco na ní asi bude. Neumím si představit chlapa, který by tuhle rádoby srdceryvnou limonádu přečetl a neslezly mu z toho nehty aspoň na jedný noze. Přestože základní osa příběhu (matka - dvě dcery (20 a 3) - demence a vidina brzkého konce krátce po čtyřicítce) vyloženě čiší potenciálem, autorka jej uchopila v souladu s tématem tak dementně, jak jen to šlo, snad aby se někdo necítil příliš sklíčeně.
Všechny postavy jsou krásný a úžasný a obětavý a děsně hodný a chápavý a milý. Nikdo není tlustý, brýlatý, šišlavý, pajdající, koktající. Nikdo nemá žádný zásadní problém (až teda na toho Alzheimera), všichni jsou v jádru zlatí lidičkové se srdíčkem na správném místě, kteří navíc vypadají jako by z hollywoodu utekli. Hotová cukrová vata. A tím samozřejmě teprve začínáme.
Samotný děj se točí kolem slaboučké zápletky vystavěné na jednom zatajeném těhotenství - už vidím dvacetiletou holku, která kopne kluka, co s ním chodí, do zadku, přestože je těhotná a on ji nebije/nepodvádí/nechlastá/nefetuje... a rozhodne se být s děckem sama. Budou jich zástupy - protože ona už tehdy ví, že on není ten pravý. Jasně, vezměme otcům děti! Oni přeci nemají právo podílet se na výchově... Základní premisa v mých očích nečiní z hlavní postavy hrdinku, ale sobeckou slepici, kterou v jejím rozhodnutí podpoří dokonce i její matka. Tak když je holka ve dvaceti tele, tak aspoň ona by mohla mít rozum? Ale kdeže. Poté, co začne Claire, jak se ústřední postava jmenuje, blbnout, chce najednou, aby se její dcera s biologickým otcem seznámila. To, že on má vlastní rodinu a život, ji vůbec nezajímá. Jasně, nic mu neřekla, nechala se zapírat, ale teď, po 20 letech, je na čase, aby přijal dcerušku sakum prdum! A víte co? Víte, co se stane?! No jasně - on to udělá! A kdyby jen on! Jeho manželka a dvě dcery jsou naprosto v pohodě, když k nim nakráčí vyšinutá ženská s těhotnou adolescentkou a sdělí jim: tramtadadá, tady nás máte! (Dokonce se obejmou. Obejmou!! Umíte si to představit?)
Ano, jistě, dcera je totiž taky ve dvaceti těhotná a protože se historie trapně opakuje, i ona zůstává sama, bez dokončené školy. Tedy, ona sama nezůstane, protože stačí, aby vešla do baru a chovala se jako arogantní, vylízaná pinda a hned jí padne k nohám nejkrásnější kluk ve vesmíru (jenž shodou okolností pracuje za barem a taky nestuduje a umřela mu máma, takže je děsně chápavej) - a stačí dvě holý věty a on ví, že ona je ta pravá. (Dá se zívat a zvracet zároveň? Dá - zííí-grrrrc-vvvv.)
A pak je tu mladý manžel hlavní hrdinky, který s ní má tříletou dceru, prostě lásky jejího života. Na něj je navázaná druhá, děsně tajemná zápletka knihy (začínám být v zívání/zvracení fakt dobrá).
Ne, naštěstí o Alzheimeru nic moc nevím. Ne, naštěstí jsem nikdy neměla tu čest se s někým, kdo jím trpí setkat, natož o něj pečovat. A doufám, že mě to stejně jako tsunami nebo horečka dengue nikdy nepostihne. Přesto se nemůžu ubránit tomu, že autorka s nemocí nakládá tak, jak se jí to hodí. Protože tohle je prostě... dementní.
Jedna hvězda čistě pro mě za statečnost, že jsem to dokázala dočíst.

6 22.06.2017

"Pera jsou černá... ať nás vedou dál."
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy totiž skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Jednotlivé nitky však začnou posléze vytvářet spletitou tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy může být hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem a kdy tam může být tady i onde. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivé příběhy prolétat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři.
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje.

...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."

3 12.06.2017

Je až přízračné, že jsem knihu, které vdechl osobité jazykové kouzlo překladatel Jaroslav Kořán, dočetla den po jeho smrti - přestože jsem ji dostala k Vánocům před dlouhými sedmnácti lety. A je jedině dobře, že mi na té polici stála a dozrávala, neboť v pubertálním věku bych si z ní odnesla jen zlomek. Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně nakonec bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.

7 03.06.2017

Korektor (kterýžto je podle všeho spíše editorem/redaktorem v závislosti na tom, pro koho pracuje) poskytuje nezasvěceným výborný vhled do duše zástupce této profese; nám profesně spřízněným nezbývá, než mezi výbuchy smíchu pobaveně pokyvovat hlavou. Skvělá záležitost. A ano, většina z nás je taková – pokud ne rovnou všichni. Jsme (tak trochu a někdy i více) asociálové žijící v zajetí písmenek a textů, schopní pohrdat každým, kdo nedokáže rozlišit mezi holt a hold, nemůžeme za to, holt profesní deformace.

(PS: Viléme, vězte, že s Janou nevisíte jen v Plusu :-).)

9 01.06.2017

Prvních čtvrtina mě bavila, druhá otravovala a zbývající dvě nudily. David s Alicí se měli kdysi rádi, moc rádi a teď už se rádi nemají. Vlastně se asi nesnáší. Nechtějí spolu být a nevědí, jak to udělat, aby byli bez sebe. Kolem se motají šablonovité postavy, vtípky se opakují, stávají se čím dál násilnějšími, až přejdou (stejně jako vztah ústředních hrdinů) do křeče a následné rigor mortis. David je, tak jako autor sám, bulvární novinář, který samozřejmě musí chodit do baru a balit holky a mít děsivě provinční rodiče tak černobílé, že sám musí být nejspíš pruhovaný. Alice je učitelka výtvarky na ZŠ. I ona je obklopena archetypy jak z nablblých vtípků o kantorech a její matka je klimakterický diblík se všemi rysy klimakterických diblíků. Stárnoucí diva je jako jediná alespoň hezká postava, ostatní jsou jen více či méně protivný. Nadšení z prvních stran vystřídala znuděnost, postavy mi byly naprosto ukradené a konec nemohl přijít dřív. Jestli takhle fungují "normální" vztahy, tak jsem opět extrémně vděčná, že normální nejsem. Možná kdyby se původní scénář dočkal realizace, mohl to být zábavný krátký film, takhle je to jen podprůměrný útlý román s krásným přebalem. Druhá šance pro začínajícího českého autora v měsíci a na dlouho asi zase poslední.

3 25.05.2017

Téma smrti je velké, důležité a často opomíjené a když k ní v okolí dojde, děti jsou často "chráněné" tím, že se o ní před nimi moc nemluví. Ale smrt je nedílnou součástí života, v panické hrůze z ní jsme ji vytěsnili na okraj a snažíme se ji většinu času ignorovat, snad v plané naději, že pak odejde. Nalákána pozitivní recenzí na ilit jsem koupila Kamzíka, že dětem nenásilně něco málo o smrti povím. A z knihy jsou dost zklamaná. Čekala jsem, že bude kniha přinášet víc, než jen konstatování faktu - kamzíkův starší bráška tragicky zemřel a nám je smutno - že dítěti odpoví na otázky "Ale proč?" "A kam šel?" "A proč se nevrátí?" "A co je to smrt?" atp. - nepřináší ani žádný návod, jak ulevit bolesti a jeho maminka je teda dost bezcitný kamzík, když se po synově smrti okamžitě, téměř až vesele, prohání dál... Ilustrace jsou spíš pro dospělé a vlastně ani nevím, se kterou z dcer - a zda vůbec s nějakou - budu knihu nakonec číst.

2 23.05.2017

"Rozhodnutí stát se matkou je to nejzásadnější v životě. Je to jako vytrhnout si srdce a nechat ho navždy chodit vedle sebe." No jo, ale co když to srdce vedle vás nechodí? Co když jste připraveni se ho vzdát, co když to uděláte a ten, kterého jste měli vyhazovat do vzduchu, prdět mu na bříško a foukat mu rozbitá kolena na svět nikdy nepřijde? Co když odejdete s mužem na osamělý kus skály uprostřed oceánu, protože věříte ve svůj sen a ten se rozpadne na tisíc střepů, jež nedokáže nikdo posbírat? Co potom?
A pak - a pak jednoho dne váš sen připluje v loďce po moři. Co byste udělali? Odstrčili ho zpátky? Jenže co když ten sen je pro někoho jiného, někoho, kdo žije daleko od vás, skutečností a vy mu tím, že si jej přivlastníte, uděláte ze života noční můru? Co když věříte, že děláte něco v nejlepší zájmu všech?
Není nic horšího, než když člověk ve snaze nikomu neublížit nakonec ublíží všem.
Srdceryvný, strhující příběh z dávných časů a dalekého místa s krásným přebalem. Z dob, kdy čest a smysl pro ni měly mnohem větší váhu, než si dovedeme představit, kdy se manželské svazky netrhaly jako toaletní papír, kdy na věky věků (a věků a věků a věků a věků) bylo bráno smrtelně vážně. Světlo mezi oceány je plnotučný román v pravém slova smyslu. Dostane rozhodně více rodiče, než čtenáře bezdětné, určitě víc ženy než muže a nejsilněji si ho prožijí matky malých dětí, protože ty v něm uvidí sebe (ty mé jsou věkově přesně kolem Lucy-Grace a bylo to náročné čtení, to vám povím! Náročné - ale krásné.)

10 22.05.2017

Jak můžu s čistým svědomím lupnout plný počet hvězd něčemu, co na první pohled formálně ani obsahově není žádný skvost? Protože on to skvost je - to, jak si Fanánek hraje se slovy, jak dokáže do mrtě vytěžit ty nádherný paradoxy češtiny, jeho perfektně vyladěný pointy, to, jak si sám ze sebe dokáže dělat srandu a z historek, za který by se ostatní do smrti styděli a chodili kanálama, si on dělá legraci - navíc je to všechno neskutečně nenucený -, to prostě nemá obdoby. Takže za pět, protože Život je takovej a jinej nebude! (Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy u knihy takhle ryčela smíchy. Audioverze je super!)

8 15.05.2017

Jsou knížky, které na mě v knihkupectví mrkají, kdykoliv tam vkročím (což je, přiznávám, dost často) a které mě vábí jako Sirény. Kolem Vertiga jsem chodila několik měsíců a nakonec jsem neodolala. A Vertigo je jako ony Sirény, zrádné, krásné na pohled a špatné uvnitř. Autor sice umně buduje tísnivou atmosféru hormony zmítaného dospívání, ale ve výsledku působí jako Petra Soukupová bez talentu. Plytký děj bych knize i odpustila, stejně jako po tisící omílané téma rozervaného mladíka, kdyby přinášela v nějakém - jakémkoliv - směru něco nového, kdyby bylo její čtení zážitek. Jenže není. Hlavní postava jako by vyskočila z Džínového světa (nebo podobného titulu), ale na rozdíl od Johna se Girgle snaží tvářit jako autor pro dospělé. Výsledek je ve své snaze o uvolněnost toporný, o originální vykreslení sexuálních scény, oné směsi vulgarity a romantiky, legrační a o existenciální motivy hloupý. Postavy jsou šablonovité a některé vyloženě odfláknuté (rodiče, plejáda kamarádů s přezdívkami, v nichž se začnete ztrácet, protože jeden je jako druhý). Ne, závrať z tohohle Vertiga rozhodně nebyla příjemná. Kniha má navíc tu smůlu, že se mi ve čtení sešla s poslechem audioverze Fanánkova "Tak to bylo, tak to je", které je vlastně takový jazykově brilantním a nesmírně zábavným Vertigem, v porovnání s nímž nemá Girgle absolutně žádnou šanci. Jedna hvězda za grafickou podobu knihy, která se mi prostě pořád moc líbí a druhá za depresivní, hutnou atmosféru - dostat se mi do ruku v 16, asi bych z ní byla nadšená. Teď je to prostě jen beletristická prvotina, jež se nijak zvlášť nepovedla.

4 14.05.2017

Sarah je moje velká oblíbenkyně. Specifická, jednoduchá kresba, krátké, obvykle jednostránkové příběhy a pointy, v nichž se mnozí (ne-li všichni) najdeme (ano, dokonce i ti, co nemohou celé dopoledne spát a musí plnit dospělácké povinnosti - a překvapivě i tací, co nemají dávno na starost už jen sami sebe) - stačí se nebrat moc vážně. Jediné mínus je značně omezený rozsah, 112 stránek je hodně málo a mnohé mé nejoblíbenější scénky se tím pádem do výboru nedostaly...

3 11.05.2017

Lyrické, imaginativní obrazy z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduch je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný drobných radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.

"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..." (s. 15-16)

2 05.05.2017

Po dlouhé době kniha, která si jiné hodnocení, než plných pět nezaslouží. Maus je unikátní formou i obsahem, je to kniha s extrémně silnou výpovědní hodnotou, která mě po otočení poslední stránky zanechala s hlavou plnou tíživých otázek a ještě tíživějších obrazů. Pokud se nějaké dílo stane první komiksem oceněným Pulitzerovou cenou za literaturu, lze očekávat, že k tomu nebyl jen opravdu dobrý důvod. K něčemu podobnému musel být sakra důvod. Maus není jen příběhem druhé světové války se vší její brutalitou, krutostí, bolestí a děsem. Je to příběh těch, kdo přežili, je to příběh o tom, co všechno (naprosto všechno?) v těch letech plných šílenství ztratili a o tom, co z nich (ne)zbylo. Autorův otec přežil, ale není to (ani v očích vlastního syna) žádný hrdina. Je to starý, bláznivý, lakomý a nesnesitelný muž, jenž svým chování (nepřímo?) přivedl k sebevraždě milovanou ženu. Je to muž, jenž se zatvrdil, aby přežil, ale který by dost možná byl stejně příšerný, i kdyby žádná válka nebyla. Je to příběh o bolavě nefunkčním vztahu otce a syna, kteří se milují, ale nesnáší. Je to příběh o tom, co přišlo poté - o tom, že přesto, že lidé bojovali, nevzdávali si, přežívali, a prošli si nepředstavitelným peklem, po skončení války se museli sebrat a jít dál. Svět se nepřestal točit. Museli žít a okolí čekalo, že budou žít normálně. I vlastní děti čekají, že budou žít normálně. Protože přestože s rodiči mohou soucítit, nebyla to jejich války a jejich hrůzy. A oni chtějí normální život a normální rodiče. Ale je to vůbec možné?
Mause musíme číst, protože nesmíme nikdy dopustit, že zapomeneme.

10 30.04.2017

Příjemná, místy velmi zábavná, oddechová knižní jednohubka. Nic víc, nic míň. Mně to stačí.

3 18.04.2017

Nepřestává mě fascinovat, že si někdo koupí scénář k divadelní hře, a pak mu vyčítá, že není román! To je zhruba stejně prozíravé, jako se provdat za malého Japonce a celý život mu pak předhazovat, že není dvoumetrový černoch.
Poslední HP nám podobně jako Jacksonův Hobit umožní vrátit se zpátky do starých známých kulis a se starými (a novými) známými prožít další dobrodružství. Na rozdíl od Jacksona ale autoři nevykrádají Rowlingovou, ale budují s jejími šachovými figurkami jiný svět a jiný příběh. A ten je především o tom, že uspět jako rodič není nic lehkého, že je mnohdy mnohem víc nasnadě neuspět - a to i když jste slavný Harry Potter. Je to vyprávění o tom, že nejen, že si nevybíráme rodiče, ale nevybíráme si ani děti. A tak jako není jednoduché být synem Harryho Pottera (nebo Draca Malfoye), není ani jednoduché být rodičem dítěti, které jako by do vašeho hnízda vůbec nepatřilo (pomiňme fakt, že to dítě posíláte na deset měsíců v roce od nějakých deseti let pryč, a pak se děsně divíte, že ho vlastně vůbec neznáte...).
Napínavé, zábavné čtení, které jako bonus zjevně velkou řadu lidí seznámí s tím, jak vlastně takový scénář k divadelní hře vypadá. (Čteno v originále - otázkou je, jak text funguje v češtině, protože angličtina snese výrazně větší míru patosu, aniž by to znělo prostě blbě.)

14 15.04.2017

V originále naprosto famózní záležitost - jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec (a rozhodně ta nej o běhání), která dostala v českém překladu totálně na prdel (v orig. ass) - překladatel vulgarismy (které v originále nejsou!!) a absurdní expresivitou posunul autorův text do jakési bizarní pseudopuberťácky slangové roviny, o překladových a gramatických chybách ani nemluvě. Pokud jen trochu vládnete angličtinou, Oatmeala si pořiďte v originále - poskytne vám dokonalý vhled do duše nejednoho běžce. (Český překlad za jednu *)

2 13.04.2017

Páni. Teda jako: PÁNI! Jak je možné, že mi tenhle skvost tak dlouho unikal? Jistě, příběh postapokalyptické Pandory - malé, nemrtvé Melanie - lze číst jako zombie-horor, ale byla by to věčná škoda, navíc čtenář, jenž čeká hlavně drsné scény plné nechutností, bude nevyhnutelně zklamán. Všemi dary obdarovaná totiž navzdory tomu, že v ní vystupují zombíci a svět, který po sobě zanechá pandemie parazitické, vraždící houby, není vlastně vůbec knihou o zombících a světě po pandemii parazitické, vraždící houby. Je to především skvěle vystavěný, napínavý příběh o odlišnosti, o tom, že se vždycky vyplatí investovat do druhých a důvěřovat, že je lepší pomáhat a že v boji o přežití jsou okamžiky (a není jich málo), kdy není možné říct, kdo má pravdu a co je správné, co je jen honba za ukojením ega a co otázka vyššího principu a co (a kdo) všechno by za onen vyšší cíl měl (a musí) být obětován. Je to kniha plná perfektní logické imaginace, jejíž závěr je třešničkou na dortu (přiznávám, že jsem se celou dobu bála, jak to dopadne, protože nejednu dobře rozehranou dystopii, sci-fi a fantasy pohřbil naprosto debilní konec). Všechny postavy jsou kouzelně živé, zdařile budovaná atmosféra vás nutí neustále pokračovat v cestě vyprávěním, stejně jako Hladovci ústřední skupinku troskami Anglie. Výborný překlad a skvělá interpretace Kláry Sedláčkové Oltové, Dany Černé a Vasila Fridricha dělají z audioverze lahůdku, která vás i přes maskovák bude sakra přitahovat.

12 09.04.2017

I druhý Hartlův román se nese ve stejném stylu jako Prvok a spol. - lehkou rukou psaný a ve své čtivost těžko odložitelný příběh osudů dvou rodin, které se v 70. letech nastěhovali na (nádhernou) pražskou Babu. Eskapády všech zúčastněných jsou místy vtipné, místy až na slzy, ale stejně jako s prvotinou mám pocit, že za čas už z knihy zbude jen dojem a i ten, stejně jako fotografie z oněch sedmdesátých let (hodně rychle) vybledne...
Navíc ve mně znovu vyvolal dojem, že všichni chlapi přistupují k ženám a vztahům k nim s primitivním, machistickým despektem - sex je utilitární, zamilovat se můžete lusknutím prstů a o charakter člověk nezakopne (ne, "romantik" Tomáš to nezachrání). A ženy? Ty mají Hartlův obdiv jen tehdy, když jsou dostatečně mužské a silné - jako pragmatická, drsná Adéla, která životem proplouvá s mužskou neochvějnou logikou "čo boľo, boľo", šu*ká jak chlap (nebo alespoň tak, jak by asi chlapi šu*at chtěli) a všechno po sobě nechá stéct nebo vysportovaná Petra, která je taky v mnoha směrech víc chlap než ženská. Ženy jsou pak buď pokorné pohodářky, jež jsou schopné odpouštět anebo protivné hysterky. Nic mezi. Pár "náhod" z nebe seslaných je potřeba přejít a nešťourat se v nich, jinak vám to zbytečně znechutí čtení.
Nejvíc ze všeho mi nakonec román připomíná tenhle starý fór:

ZEMĚPIS ŽENY A MUŽE

Žena stará 18 až 21 let je jako Afrika nebo Austrálie.
Je napůl objevená, divoká, a přirozeně krásná i se svou džunglí v úrodných deltách.

Ve věku 21 až 30 let je žena jako Amerika nebo Japonsko.
Zcela odkrytá, velmi dobře vyvinutá a otevřená obchodu zejména s komoditami jako jsou peníze a auta.

Mezi 30. a 40. rokem je žena jako Indie nebo Španělsko.
Velmi žhavá, uvolněná a vědomá si své vlastní krásy.

Mezi roky 40 a 45 je žena jako Francie nebo Argentina.
Válkami snad byla napůl zničena, ale pořád ještě může poskytnout vřelá a žádoucí místa k návštěvě.

Žena stará 45 až 50 let je jako Jugoslávie nebo Irák.
Prožila si své válečné útrapy a teď splácí minulé chyby. Masivní přestavba je bezpodmínečně nutná.

Ve věku mezi 50. a 60. rokem připomíná žena Kanadu nebo Rusko.
Velmi rozlehlá, tichá a s nekonečnými hranicemi. Přes to všechno její ledové klima nechává chladným každého muže.

Mezi šedesáti a sedmdesáti lety života je žena jako Anglie nebo Mongolsko.
Má slavnou minulost, ale žádné vyhlídky na podobnou budoucnost.

Po sedmdesátce už žena připomíná Albánii nebo Afghánistán.
Každý ví,kde leží, ale nikomu se tam nechce.

A generační vývoj muže? - Jak jednoduchý - muž starý 14 až 70 let je jako Kuba.
Pořád ovládaný jedním kokotem!

4 08.04.2017