Jizi komentáře u knih

Napínavá detektivka, které je jasným důkazem, že nechutnosti a rádoby McGyverové v rolích ústředních postav nikdy nevyváží dobře vystavěný příběh bez logických lapsů a momentů, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet. Oč jsou postavy reálnější a jejich jednání logičtější, o to víc z činů samotných mrazí. Pro milovníky Vražd v Midsomeru povinná četba!

2 02.04.2017

Pro začátečníka inspirativní čtení, pro pokročilého, pravidelného běžce úsměvná a místy vtipná záležitost, která umně mísí deníčkové zápisky z přípravy na první maraton s faktografickými odstavci plnými velice zajímavých a poutavých informací. Deníček se záhy omrzí a začne se opakovat, ale odborné pasáže je snadno vyváží. Milé překvapení a důkaz, že o běhání lze pořád publikovat zajímavé, neotřelé texty - a navíc se nejedná o překlad.

3 29.03.2017

Pokud se nepletu, tak jen jedna z povídek není o Juniorovi, zbytek nejsou ani tak jednotlivé povídky, jako obrazy z Juniorova pěkně divokého a zároveň pěkně zpackaného (milostného) života. Obsah není nijak objevný, co mě ovšem naprosto dostalo je jazyk. Je v něm tolik energie, že až skoro jiskří na jazyku (trochu jako blahý paměti praskavá lízátka) - zoufalství je hmatatelné, bolest surová, beznaděj dusivá, láska bolestná, budoucnost nejasná a přesto přese všechno je to knížka plná života. Je to dokonale vykreslený kontrast mezi chudou Dominkánskou republikou a okolními pestrobarevnými ostrovy, plnými chudoby, ale i živelnosti, kde se celé dny na ulicích tančí merengue a sněhem pokrytými, ledovými Spojenými státy, kam odjíždí latinos hledat lepší život, ale většinou najedou jen dřinu, dřinu a dřinu, předsudky, ústrky a budoucnost stejně šedivou jako zimní newyorské nebe.
Překladatelka odvedla skvělou práci (a že to muselo být sakra těžký) a autentičnost textu ještě posilují španělské výrazy, kterými je prokládaný - a i když nerozumím ani slovu a jsem jen hloupá blanquita, neuvěřitelně jsem si čtení užívala. Jen by mě zajímalo, nakolik jsou povídky autobiografické...

3 22.03.2017

Velká nuda ve velké Číně. Následující komentář se týká audioverze knihy.
Tak a máme tu další perlu z vydavatelství OneFuckedUpBook - ta první, s níž jsem měla tu čest, Murakamiho Norské dřevo, mě přiměla začít na DK psát komentáře, Pán ohně v nastoleném trendu zdárně pokračuje, tak se hezky usaďte, protože tohle bude dlouhý.
Ani nevím, kde začít. Pán ohně měl být napínavý thriller z čínského prostředí, místo toho je to tendenční, děravý, místy absurdní a hlavně neskutečně pitomoučký a udýchaně sladkobolný příběh. Takhle to dopadne, když vydáte v překladu v podstatě neznámého autora, který zaznamená velký úspěch - logicky vychrlíte i všechny předchozí knihy, protože se to přece prodá. A protože je to všechno o penězích, je fuk, že překlad drhne - hlavně, když byl rychle (ne, vlaky se v depu nestavějí do hangárů...) - a interpreti z knihy dělají ještě legračnější frašku, hlavně, že prachy cinkaj.
Dál už komentář obsahuje spoilery, kdo chcete téhle kravině obětovat několik hodin života, přestaňte číst. Teď. Hned.
Samotná zápletka je děravá jak řešeto - v - podle autora - hodňoučké, miloučké Číně, kde žijí hodňoučcí, miloučcí a upřímňoučcí lidé a ta bakaná Amerika a zbytek světa o ní šíří fujkymujky škareďácké lži (žádné porušování lidských práv se tam neděje, náměstí Nebeského klidu jsme si přibarvili a vůbec, zameťme si před vlastním prahem, než budeme ukazovat prstem na jiné, jo?! Hanba nám!) se budoucí lídr rozhodne investovat hodné čínské peníze do výzkumu škaredých Američanů, kteří mu vypěstují superrýži. Ta už nějaký ten pátek krmí nejen ty ťuťuňuňu slaďoučké Číňánky, ale i zbytek světa. Superrýže je důležitá, tak si ten superpojem zapamatujte, bude se vám hodit. Jednoho škaredého rána najdou hezká dvojčátka v parku moc hezky plápolajícího pána. Shodou náhod přilítá do Pekingu životem strhaná americká patoložka, jež se specializuje na ohořelá těla. Ta je pochopitelně mladá, krásná, štíhlá, blonďatá, modrooká a má velikánský, krásný, modrooký kozy, protože tak patoložky koneckonců vypadají (hlavně ty americký - bylo to v televizi, musí to být pravda!). Co že se jí to stalo tak hroznýho, že se rozhodne odletět do Číny, se v audioverzi nedozvíte - resp. dozvíte pravděpodobně výrazně později a jen jedním slovem, než (hádám) v knize - patoložka se totiž svěří svýmu čínskýmu nabíječi, ale do audioverze její zpověď nepronikla, takže posluchač se dozví jen něco ve smyslu: chápal ji (ach achach) mnohem víc, když mu včera v noci povyprávěla o svém životě... jenže co mu řekla, zůstalo ztraceno kdesi mezi papírovou a audio verzí. Tak, takže tu máme kozatou patoložku. Samozřejmě musí mít mužský protějšek, to by jinak kniha porušovala žánrová pravidla a mohla by, nedej bože, vybočit z ubíjejícího stereotypu. Tím je děsně sexy Číňan, pochopitelně policista, který patoložce všemi způsoby ukáže, jak velká a boží Čína je (hmm, tasty!). Společně se pustí do vyšetřování toho ugrilovanýho borce a dalších dvou, které někdo odpráskl, protože ona je jediná, kdo může toho oflambovanýho pitvat. Samozřejmě během pár dní rozlousknou nadnárodní komplot, jenž bude stát život miliardy lidí, utečou nájemnýmu vrahovi z hongkongský triády (jasně, ten by tak upálil chlapa v parku, obzvlášť, kdy je najatý vrchním státním zastupitelstvím - to je takový rozumný, profesionální způsob... ne ho třeba nechat sežrat prasatům nebo rozpustit v kyselině, kdepak - na veřejné místo pohoďme ostatky a nechme je pitvat cizí Američankou!), děsně se do sebe zamilují, cestou na útěku dojde kromě hodně legračně popsanýho sexu (vtahovala ho do sebe víc a víc - až ho nejspíš vcucla celýho - takže pánové, poučení - bacha na vcucávací americký panímandy!) na ještě legračnější scénu píchlý pneumatiky, na jejíž výměnu si jako hever donesou (!!) od vzdálenýho kolejiště vedoucího pustinou pražce (!!!), ty dají na sebe a zvednou tak auto! Tak to tleskám, poprvé za to, že volným krokem zvládli ujít 11 km za hodinu, podruhé za to, že ve dvou odnesli dva pražce (nejlehčí, dřevěný váží přes 80 kg a ne, opravdu se běžně u kolejišť pražce neválí - a v pustině už vůbec ne) a potřetí že jimi zvládli pohnout! Jen teda nevím, proč si to auto v takovým případě rovnou nepřizvedli?! O tom, jak patoložka zvládne během 15 minut sepsat a poslat pravdu z notebooku na všechny diskusní fóra, do všech médií a všem lidem, na jejichž adresy si vzpomněla (já nevím jak vy, ale já si takhle z hlavy taky vybavím aspoň 100 adres redakcí, adminů a bezpečnostních organizací, to je přeci normální!) poté, co nadšeně objeví, že na přístroji je ikonka webovýho prohlížeče, ani nemluvím (osobně mám taky prohlížeč na všech zařízeních, většina z nich ovšem není nonstop připojená k internetu... To je krapet něco jinýho - chápu, že v roce 1999, kdy kniha vznikla, to všechno bylo ještě jinak - ale tím spíš, tehdy nic jako wifi neexistovalo a neumím si představit, jak by se dokázala na hranicích s Mongolskem in the middle of fuckin' nowhere připojit k netu...) - těch hovadin je tam tolik, že by to vydalo na vlastní knihu.
Ústřední postavy, obzvláště patoložka jsou navíc protivný až hrůza. Celou dobu jsem doufala, že aspoň jednoho z nich někdo odpráskne. Smůla.
Na závěr snad ještě slovíčko k interpretaci. Pan Myšička se na Číňana hodí asi stejně jako já na miss Karibiku. Kromě toho, že někdo se špatným p a b by tohle asi neměl dělat, by to chtělo herce s výraznějším hlasem. Takhle vedle agresivní Plodkové působil jako hodně uťápnutý chudák. Střídaní herců pomalu po větách je strašně rušivý. Důraz kladený naprosto mimo smysl děje a celková interpretace, která místy regulérně rasisticky karikovala čínskou mluvu, jen podtrhovaly, jak debilní je to dílko.
Po dlouhé době jeden čistokrevný odpad a pro příště od Maye ruce dál.
(Á propos - proč vlastně zabil ty další dva chlapy? Jen tak? Na ty se nějak pozapomnělo, co?)

Dějová linka je v podstatě velmi prostá, kniha splňuje veškerá pravidla YA sci-fi žánru, a přesto ve mně zanechala hluboký dojem.
Vztahová linka by byla místy až naivně roztomilá, kdyby se neodehrávala na pozadí vesmírné války a kdyby kolem neumírali (ani trošku hezkým způsobem) stovky lidí. Naštěstí je zhruba v polovině navíc zásadně upozaděna. Po velkolepě dynamické vesmírné bitvě nabírá kniha spád a v podstatě ji nelze odložit. SPIRO je fascinující, jeho vnitřní svět tak bolestně lidský, jak v případě stroje jen může být a lodní AI je pro mě skutečně úhelnou entitou celého románu. Zapomeňte na modelovou Kady (i když její deníkové záznamy mají brilantně tíživou atmosféru a na tu se jen tak nezapomíná) i modelového Ezru, skutečným hlavním hrdinou je SPIRO.
Kombinace graficky netradiční podoby s výborným překladem, který hravě přeskakuje mezi technickými údaji a puberťáckým slangem, navíc funguje dokonale. Vždycky ráda vidím, když kniha, nad níž intelektuální elita ohrne nos, skončí v rukou jednoho z nejlepších českých překladatelů. Jo, parádní tři dny, díky za ně.

4 19.03.2017

Aby jediná, párstránková báseň utáhla celou knihu, musela by mít mnohem silnější výpovědní hodnotu a tím pádem mnohem silnější účinek. Jistě, Dvanáct je mnohovrstevnaté dílo, Kasalův překlad je velmi zdařilý a doplňující studie by mohla být potenciálně i zajímavá, ale hlubší dojem prostě nezanechala.
Uvítala bych alespoň zmínku o autorce doslovu, aby čtenář věděl, co je zač, když posuzuje kvality všech českých překladů Blokovy Poémy. Na jednu stranu totiž studie působí velice sofistikovaně, na druhou je svými opakovanými citacemi Levého "podezřelá", protože nakonec vlastně nic moc nesděluje. Google mi našel jen někoho stejného jména z katedry pedagogiky, což by odpovídalo stylu a didaktickému obsahu, který hodně mluví, ale neříká vlastně nic. Kdyby se Kobyláková raději místo ukázek z Levého (ano, všichni jsme ho četli) ponořila do symboliky a vysvětlila víc o básni - hádám, že bude odbornice na ruskou poezii počátku století, tak o tom přeci musí něco vědět - zasadila báseň do kontextu doby, Blokova díla, popsala její další vliv atd... Ale ono nic. Obvykle velebím v případě, že jde o takto specifické dílo, alespoň nakladatelský počin, ale v tomto případě - pokud nejste rusofilové (a)nebo nadšení revolucionáři, je velká šance, že se s Blokovou poémou minete.

1 11.03.2017

(Komentář obsahuje *spoilery* - byli jste varováni) Vzápětí po dočtení se dostavil onen výjimečný whow pocit, který ale zmizel podobně rychle jako z pohledu dějin první majitelé vily a zůstalo němé rozčarování a tichá výčitka autorovi. Kulisy vyprávění jsou fascinující a vždy, když píše o Čechách cizinec, je to pro našince čtení o to poutavější (jakpak nás asi vidí?). Jenže místo aby autor využil potenciál prostředí, zalidnil jej šablonovitými postavami, okořenil (bi)sexem a zasypal běžnou směsí zklamání, bolesti a násilí, pro období druhé světové války tak typické. Pro jistotu celé vyprávění sevřel třemi pořádně bytelnými oslími mosty, to aby náhodou ty jeho náhody nemohly být reálné. Všichni muži spadají do dvou kategorií: chladní, nevěrní, moderní a úspěšní (Viktor, Werner, Tomáš) na jedné straně a na druhé ubozí, milující, staromilští podpantofláci (Oskar, Lieselin otec). Ženy jsou pak buď naivní éterické chudinky/víly (Liesel, Zdenka) nebo frivolní, zemité mondény (Hana, Eva, Kata). Nic mezi tím. A šablonovité postavy dělají šablonovité věci (muži podvádí manželky, ženy v zoufalé situaci prostituují svá těla - ale vždy podle stejného vzorce, to aby autor nemusel nic nového vymýšlet). Všechny ženy jsou navíc podle autora v jádru bisexuální, stačí jim slovy klasika "sáhnout ve sprše na švába" a je ruka v rukávě. Celou tu řeku na sebe vrstvených klišé spíná první oslí most příchodu Katy do vily, druhý postu Hany ve státní správě (někdo s její minulostí? To asi těžko, že.) vedoucí k setkání s Liesel a třetí setkání Mariky s Ottillie po revoluci. Navrch tu máme samoúčelné sexuální scény, obzvlášť ta análního znásilnění je prototypem symbolického znovuustavení mužské dominance (nic ohranějšího na tomto poli snad už neexistuje) a pak nutně i smrt novorozeněte v koncentráku, snad aby autora nemohl nikdo obvinit z měkkosrdcatosti. A samozřejmě ještě polopatické osvětlení nenávisti německého násilníka k židům, protože k něčemu takovému přeci musel být nějaký důvod, ne? (A teď tu o Karkulce.) Děj nestojí za řeč a pasáž Zdenka/Tomáš je okatě účelová - znovu tytéž modely postav, znovu tytéž situace, vše stále dokola - jen umělý prostor, aby mohla postava Hany dovyprávět svůj příběh. Nakonec tak jako ve skutečném životě skončí osudy většiny lidí v zapomění soukolí dějin, ani na postavy z knihy si za chvíli ani nevzpomenu. A tak, jako se můžou lidé (byť dočasně) zapsat do historie tím, že stvoří něco unikátního, zanechal ve mně román touhu vypravit se do Brna a skleněný pokoj vidět na vlastní oči. Čtyři hvězdy za kulisy, dvě za příběh, průměr za tři.

8 08.03.2017

Zbytečná publikace, která má velmi málo co dát i odborníkům, pro běžného čtenáře musí být naprosto nepřístupná. Jazykově kostrbaté, verše nepřebásněné (proč?), data uváděná pouze v hidžře. Absence jakéhokoli děje či poselství činí z maqám to, co skutečně byly: jazykovou exhibici, která se (z meritu věci) musí ztratit v překladu. Plus za příjemný, rozumně dlouhý a zároveň obsažný úvod a za půvabné ilustrace.

1 02.03.2017

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem něco poslouchala ne nadvakrát, ale dokonce natřikrát, než se mi podařilo to přetrpět až do konce. Kdybych nebyla notorický dokončovač, dávno bych tuhle věc smazala z ipodu a už nikdy ji tam znovu nenahrála. Nevím, zda mě někdy při čtení/poslechu formálně natolik intelektuální knihy napadlo tolik sprostých slov. Nejde o to, že bych nerozuměla, o čem postavy mluví, jde o to, že jestli něco nesnáším, pak je to samoúčelná exhibice. A slepá adorace čehokoliv. V ježkovi se vám obého dostane vrchovatě.
Hlavní hrdinka Renée je extrémně nesympatická, nafoukaná, arogantní, závistivá, pseudohlubokomyslná a rádobyintelektuálská levičácká kráva, která by zasloužila nakopat do zadku (a to se ještě hodně ovládám). Paloma je proti tomu nafoukaná, arogantní, rádobintelektuální a pseudohlubokomyslná zazobaná levičácká pipinka, která by potřebovala dostat pořádných pár facek z každé strany. Jak je možné do románu, který má být kritikou předsudků a stereotypů narvat tolik předsudků a stereotypů, že by se z toho jeden poblil? Ano, hnusní, odporní boháči děsně vykořisťují chudáky pracující. Ti jsou samozřejmě charakterní a nezkažení, jsou to milí, vnímaví a čistí lidé, na rozdíl od těch debilních, pozérských pracháčů, kteří umí jen využívat a ničit. Navíc tu máme ve své neskrývané nekritičnosti legrační portrét podle autorky absolutně dokonalé a všemu a všem nadřazené japonské kultury, kterou povyšuje nad absolutně všechno. Taky jediný normální boháč je - víření bubnů, to by nikoho nepřekvapilo - Japonec! Katarze na konci knihy je pochopitelně dramatická a osudová. Jediné plus dávám za to, že si na samotném konci obě postavy připustí, co jsou (závistivá, zapšklá ježibaba a hloupá a rozmazlená holčička) a za skvělou interpretaci Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové.

15 28.02.2017

Poslouchala jsem audioverzi načtenou Davidem Matáskem a Terezou Vilišovou. Nejsem si tak docela jistá, zda se jedná o interpretaci kompletního textu (nějak se mi nechce věřit, že by bylo možné načíst téměř šest set stran během 10 hodin a 17 minut) - na rozdíl od mnohých hodnotitelů pode mnou mně přišel děj i popisy osekané na samou kost, nikde nic nepřebývá nikde nic neschází. Vyjměte větu a celek přestane dávat smysl. Pokud budeme knihu vnímat pouze jako příběh Marie-Laure a Wernera, budeme nevyhnutelně zklamáni, protože v této rovině dílo nepřináší nic nového. Navíc nám *spoiler* nepřinese polopatická vysvětlení a neuzavře všechny dějové linie, připraví nás o happyend, jenž potřebujeme v románech z neutěšené doby a prostředí o to víc, neboť naše touha po potrestání zla leží zasetá hluboko spolu s prvními pohádkami, které nám v životě vyprávěli. Chceme věřit, že dobro zvítězí a ti hodní, ti správní, ti bílí, budou odměněni a ti černí (anebo v tomto případě hnědí s páskou na paži) potrestáni. Místo toho se nám dostává sugestivního, lyrického a místy extrémně tíživého vyprávění dvou osudů, dvou životů zvídavých, inteligentních a na to, čím si budou muset projít, příliš mladých lidí. Je tu bolest, láska, síla, zrada. Vše zastřešuje motiv rádia, hlasu, který nevidíme a který v náš může zažehnout svým vyprávěním světlo, jež nikdy neuhasne - světlo touhy po poznání, po vědění - tohle však může zarezonovat jen u těch, pro něž není pouhým chrličem stokrát destilovaných popových hitů a reklam. Stejně tak platí, že Pulitzerova cena za fikci nerovná se kniha přístupná každému, obvykle ji nedostávají rychlokvašné příběhy, u nichž nemusíme přemýšlet (vzpomeňme třeba McCarthyho tísnivou Cestu). Pokud chce čtenář odpočinkový příběh, nejsou Světla úplně ideální volbou. To však nelze vyčítat knize.
K audioverzi: Při poslechu mě zhruba od poloviny rušil místy až hysterický projev M. Vilišové - i pasáže, kde to vůbec nebylo nutné, četla s takovou naléhavostí, až z toho bolel žaludek, D. Matásek naopak velice příjemně překvapil.
EDIT: Právě jsem si vzala k ruce papírovou verzi. Audioverze je naprosto vykleštěná, nechce se mi ani věřit, že se někdo něčeho takového dopustil a má stále ještě drzost vydávat to za stejné dílo!

5 22.02.2017

Hlasitým smíchem
rušila spolucestující
v MHD
může být ráda
že ji pořádková hlídka
nevyvedla

2 18.02.2017

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."
Vše, co o novém vydání v překladu Vladimíra Mikeše potřebuje čtenář vědět, najde v recenzi na iliteratuře, na kterou je odkaz v záložce "recenze". Pak už zbývá prostor jen na vlastní dojmy. Na dojmy z knihy, která je v první řadě téměř 650 stran hlubokou studní plnou kouzla českého jazyka v jeho nejryzejší podobě. To, jak se pan Mikeš vypořádal s překladem a přebásněním, je dechberoucí a čtenář nestačí žasnout. Přesto, že se jedná o sedm set (!) let starý text, neztrácí nic na své působivosti (Peklo je natolik sugestivní, svíravé, depresivní a děsivé že mi trvalo velice, velice dlouho, než jsem se dokázala dostat k okraji Očistce). Díky preciznímu poznámkovému aparátu a perfektnímu průvodnímu slovu ke každé kapitole, je Komedie snadno přístupná i dnešnímu čtenáři. Právě bohatost doplňujícího textu spolu s cenným autorovým životopisem a barvitým popisem jeho doby (150 opevněných věží vysokých až 80 metrů ve Florencii konce 13. století... umíte si to představit?) a nádhernou statí o ženě-času v Dantově díle, tvoří z Mikešovy verze knihu, která by měla mít místo v knihovně každého, pro koho není literatura jen fastfoodem.

11 16.02.2017

Nikdo nemůže čekat, že filosof, nakladatele a jaderný fyzik v jedné osobě napíše obyčejné, běžné pohádky. Podtitul knihy jasně vymezuje hřiště, na němž se všechny odehrávají a každá jedna je prosycena atmosférou opuštěného lesa po dešti, jeho melancholickou vůní, pocitem malosti a bezvýznamnosti a zároveň přináležitosti k něčemu většímu. Kromě kulis jsou pohádky propojené motivem Boha Stvořitele, laskavého, všeobjímajícího a vše moudře spravujícího. Některé motivy jsou příliš prosté a černobílé (Krkavec vypráví o dívce a duši), jiné jsou skvělou, mrazivou metaforou (Krkavcovo pobláznění nebo O medvědovi, který ztratil sám sebe - za mě spolu s Klíčením nejlepší pohádka z celé knihy). Dohromady tvoří (oprávněnou) kritiku naší uspěchané, materialistické doby, která zapomíná pečovat o vztahy a duši svou i těch kolem. Knížka je krásná sama o sobě, neobvyklý formát a magické ilustrace japonské výtvarnice ji od ostatních pohádkových knih na první pohled odlišují. Přesto, že je v tiráži uvedeno "pro děti od 8 let", se ale nemůžu zbavit pocitu, že je to přeci jen spíše čtení pro dospělé. "Opatruj vzpomínku na svou družku a děti," volal za ním Život. "Nedokážu ochránit živé tvory od velkých trápení. Ani neumím říct, v čem spočívá můj smysl, když taková trápení přináším. A přece vím, že jsem smysluplný."

5 14.02.2017

Předně je třeba říct, že už dávno nejsem cílová skupina a že jsem při čtení (minimálně v první polovině) hořce litovala, že v do dobách, kdy jsem podobnou literaturu hltala, tu byl tak akorát Stanislav Rudolf a Lenka Lanczová... V porovnání s nimi je prvotina (!) Kody Keplingerové inteligentní, zábavná a do jisté míry i reálná. Poslední adjektivum se však s postupujícím dějem vytrácí a nastupují žánrová klišé tak hutná, že navzdory mému obdivu vůči autorce a její schopnosti napsat v pouhých 17 (!!) letech plnohodnotný román pro mládež stejně starých jako ona sama, nevydá hodnocení na víc než dvě hvězdy. SPOILER: Přestože se kniha zkraje tváří jako originální, nakonec je všechno příliš snadné, černobílé a pohodlné: ošklivá a tlustá kamarádka nakonec není vůbec ošklivá a tlustá, otcův návrat k alkoholu a s ním související agresivita jsou jen jednorázovou záležitostí (kterou samozřejmě sám ze svého popudu promptně řeší návratem k AA), absence matky hrdince nevadí, samozřejmě má dvě báječné, úžasné a upřímné kamarádky, ve škole jí to, jak jinak, jde, touží po ní bohatý školní playboy a nakonec o ni projeví zájem i intelektuálský spolužák, po němž roky slintá... Její přirozenost a nenucenost playboye od základů změní, zamiluje se do ní, ALE hodnému chlapci se srdce nezlomí, neboť ten, jak se ukáže, stejně stále miluje svou ex. Tenhle tradiční salát z naprosto standardních prvků zalijte zálivkou prvoplánových mouder o tom, kterak se všichni občas cítí jako otky a ty, co se tak necítí, to tak mají proto, že nemají kamarádky, že je špatné pomlouvat a dělat si závěry o lidech, které neznáme a bla bla bla. No, prostě suma sumárum: Jsem stará a na rozdíl od hlavní hrdinky skutečně cynická. Ale četlo se to dobře, překlad je fajn, vulgarismy jsou na místě, neb tak autorka román zamýšlela (jen ta 3,14ča už byla možná zbytečně moc, v češtině je to už hodně, hodně ostré označení) a pokud máte tenhle druh literatury rádi, nudit se nebudete.

4 05.02.2017

Umíte si představit, jaké by to bylo, kdybyste z jídla poznali, jak se všichni, kdo s ním od semínka přišli do kontaktu, cítili? A jaké by to bylo, kdyby se váš geniální, podivínský a samotářský bratr dokázal proměnit ve věci, jen aby mohl být docela sám? Neumíte? A chtěli byste? Pokud ano, zakousněte se do Aimeeina koláče, je zvláštní, lehký, čtivý tak, že se až přistihnete, jak neslušně hltáte (třeba v autě a pak vám je, jako mně, zle) a nakonec vás nechá tak trochu prázdné a tak trochu plné (spoiler: Asi jako pokoj po Joeovi, ale s jeho židlí postavenou uprostřed). Atmosféra knížky mi připomněla letní podvečery na konci prázdnin, kdy už se blížila škola, do které se vám nechce, ale zatím, ještě chvíli, jste do ní nemuseli - ten lehký smutek nad uplynulým časem se tu vznáší nad všemi postavami, které by mohly a často i měly, ale nakonec to neudělají a neřeknou, protože takový je život. Spousta věcí zůstane nevyřčená, spousta emocí schovaná kdesi hluboko a ani celá láska světa občas nedokáže přenést ani přes kopeček za barákem. Díky absenci uvozovek a zdařilému překladu text plyne hladce jako řídké těsto lité do formy. Nechte si chutnat, jen vězte, že ta citronová kyselost nemusí šmakovat každému (já ji mám ovšem velmi ráda).

4 31.01.2017

Jsou knihy, které musíte mít, protože je napíše váš oblíbený autor, pojednávají o době (a)nebo tématu, které vás fascinují, doporučí vám je někdo, na jehož vkus dáte ANEBO je kniha prostě tak KRÁSNÁ, že je vlastně úplně fuk, co je zač. V posledním případě se snadno stane, že uvnitř není nic extra a vy pak litujete, že jste si knihu pořídili. Anebo - jako v tomhle případě - je i po přečtení fuk, že uvnitř stojí ze sedmi povídek za to jen dvě, Lišky bych si totiž koupila tisíckrát znovu, protože ilustrace Natalie Sychevské na přebalu, je tak úžasná, že kvůli ní ji prostě musím mít. Sedmero příběhů, o jejichž překlad se postarali studenti pražské finštiny (klobouk dolů, skvělá práce, jen tak dál, doufám, že o vás všech ještě uslyšíme!), přináší, jak se dočtete v doslovu, průřez povídkovou těch nejznámějších autorů finské fantasy. Pro mě stojí za zmínku především dystopické Kéž bychom tu byli taky Pasiho Ilmari Jääskeläinena a Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonen zpracovávající vlkodlačí téma po sto první a opět trochu jinak. Prvního autora a jeho Literární spolek Laury Sněžné (mimochodem také s překrásnou obálkou) jste možná zaznamenali a kdo ne, ten by zaznamenat měl, protože je to jeden z nejúžasnějších magickorealistických románů, co jsem v posledních letech četla. Zbývající povídky jsou buď úplně o ničem nebo mě dokázaly (jako Transit) znechutit svým vyústěním (a tím nemyslím onu avizovanou smrt). Přesto je to skvělý nakladatelský počin, který jde proti proudu aktuálního chrlení severských thrillerů a dává čtenáři možnost seznámit se i s jinou podobou nordické literatury a za to tleskám.

8 16.01.2017

Nedokážu být objektivní, Ladislavovy cesty ve mně příliš jasně probouzí vzpomínky na má vlastní dobrodružství a baví mě natolik, že i kdyby mu bylo co vytknout, stejně by to všechny ty superlativy, které pro jeho druhou knihu mám, převážily - nádhernou výpravou počínaje, přes výborný humor, básničky, u nichž jsem místy slzela, po ten pocit, že jsem se někam podívala a něco zažila, aniž bych (téměř, protože jsem knihu souběžně četla i poslouchala v audioverzi) vytáhla paty z domova. Tentokrát jsem mám navíc triádu komplet - v 11/2016 jsem navíc měla možnost autora vidět na besedě, a jestli smích prodlužuje život, nezbývá než jménem všech budoucích plátců daně, kteří mi díky němu budou muset o pár let déle přispívat na důchod, Ladislavovi poděkovat. Cestuj a piš dál, člověk se nikdy nemůže dost smát!

5 16.01.2017

Napínavý, těžko odložitelný a na jistou překombinovanost (a za mě až násilně působící otevřený konec) doplácející příběh. Než se zorientujete v pojmech a přestanete (anebo taky ne) si je plést s dojmy, je tu konec, jenž vás možná svou soustavou oslích mostů otráví (jako mě) anebo taky ne (když budete ochotní přistoupit na odnikud vyčarované odpovědi a krkolomná řešení). Přesto čtivá záležitost pro ty, kdo mají pro strach uděláno a záhadnými kovovými dvířky uprostřed tajemné uličky by prostě museli prolézt, protože jejich objevitelský duch živený dobrodružstvím by jim nedovolil sklopit hlavu a rychlým krokem pokračovat pryč do bezpečí.

6 11.01.2017

War never changes... První setkání s autorem a pro mě neuvěřitelné překvapení - jak se stane, že dostane do vínku nejen dar slova, ale také schopnost chápat teoretickou fyziku? Paolo Giordano musí být nesmírně zajímavý člověk, ale v jeho hlavě bych žít nechtěla. Kniha je strhující, postupně budované napětí předtím, než osud (a povstalci) udeří, by se dalo krájet a s každým dalším jasnějším a zřejmějším náznakem toho, co přijde, autor umně utahuje uzel na vašem žaludku a knedlík, co vám nasadil do krku, úspěšně kyne. Víte, že se něco stane. Od prvních pár stránek víte, že to, co se stane bude sakra zlý. Ale nevíte, co přesně a hlavně kdy. Afghánská linka funguje skvěle, bravurně vykreslené postavy vám ožívají před očima stejně jako drsně krásná krajina, která je obklopuje. Vzpomínky na rodinnou válku doktora Egitta mě nicméně nechaly lehce tápající (ve smyslu: "A to je vše? To je ale kráva rozmazlená, zasloužila by pár facek!"), ostatní osudy zasekly drápky a jen tak nepustí.
Tělo z názvu je tu ústředním motivem, tělo fyzické, tělo přítomné, tělo umírající, tělo zrazující, toužící, zoufalé, uspokojené, tělo jako skvěle fungující a jindy zrazující stroj. V doslovu překladatelka navíc osvětluje, že v italštině název knihy znamená také útvar, masu - tedy tělo jedince, i masu armády, v níž zaniká a stává se její součástí, aby se nad ním v případě, že zemře, zavřela jako kalné vody a obratem jej nahradila někým jiným. Román otevřeně zobrazuje syrovost a surovost války, to, jak člověka zbavuje části jeho osobnosti a mnohdy kompletní důstojnosti. Je to román o vine a (sebe)trestu. Jen škoda toho opravdu nepříjemného množství překlepů, u knihy z podobné edice a renomovaného vydavatelství je (dle tiráže) absence jazykové korektury trestuhodná (překladatel není stroj, redaktor může překlep přehlédnout, proto má mít každá překladová kniha svou svatou trojici, aby pak čtenář nemusel být rušen zbytečnými chybami).

7 09.01.2017

Sbohem

Hle snítka vřesu na dlani mé
Podzim je mrtev pamatuj
Na zemi se už nespatříme
Vůně času vřes na dlani mé
A věz že čekám tě vždy tvůj
(Překl. Petr Kopta)

Ze školních lavic notoricky známá sbírka, která tím neprávem trpí - povinnou četbu totiž málokdo čte a šestnáctiletá, rozháraná a hormony zmítaná duše máloco snáší hůř než povinnost. A je to škoda - tímhle alkoholem destilovaným z krásy slova je totiž záhodno zpíjet se do němoty.

5 28.12.2016