Jizi komentáře u knih

Nádherná kniha, která je všechno, jen ne pro děti. Muminci jsou samozřejmě úžasně roztomilí a celý svět Tove Jansson imaginativní a hravý, ale příběhy ve stripech vyprávěné mají s krásnou ironií co říct hlavně dospělým. A pokud je necháme, můžou nás zase o kousek blíž posunout k tomu, abychom dokázali prostě "žít v klidu, sázet brambory a snít".

3 16.08.2016

Příjemná, oddychová, klasická detektivka. Postav je tak akorát, takže se v nich nebudete ztrácet, motiv má kdekdo, takže nebudete od začátku vědět, kdo z nich je zahradník, vysvětlení je uspokojivé. Atmosféru odlehlého ostrova se autorce podařilo vystihnout tak bravurně, až jsem dostala chuť udělat si výlet. Jediná výtka směřuje k interpretce audioverze, kterou jsem poslouchala - spam se nečte spam, replay replay atd.

6 15.08.2016

Knihu jsem poslouchala v audioverzi. Chvíli mi trvalo, než jsem si po Vendule Fialové zvykla na přednes Veroniky Kubařové, který mi přišel až do scény s knížetem na benzínce mnohem slabší. Po té scéně na pumpě jsem jí ale byla ochotná odpustit cokoliv a přestože je první polovina knížky podstatně slabší než předcházející díl (tak moc, že jsem si už dopředu sumírovala zdrcující hodnocení a maximálně dvě hvězdy), od scény u pumpy jde výrazně nahoru a na konci jsem se už smála hodně nahlas. A smát se je třeba.

5 05.07.2016

Jedna z knížek mého dětství. S Muminkem jsem začínala sama číst a teď, když už mám vlastní děti a po mnoha a mnoha letech se k nim vracím, abych jim je četla před spaním, nostalgie se mísí s údivem. Tatínek a moře je sice pohádka, ale pohádka zvláštní, neobvyklá a plná zásadních poselství. Není dobré, aby si jeden člen rodiny šel za každou cenu za svým snem. I když ho v tom budou ostatní láskyplně podporovat, rodinu to nakonec rozloží a její členy odcizí, protože jeden sen na celou rodinu je zkrátka málo. A tak si tatínek plní sen o ostrově, moři a majáku a nevidí, jak se mamince stýská po zahradě a muminním údolí, a ani jeden si pořádně nevšimnou, že se Muminek odstěhoval - dospěl a odešel z domu. Prožívá první lásku, o níž rodiče také nic neví. Obdivuje mořské koně, nádherné, efemérní bytosti, aby zjistil, že když je někdo krásný navenek, může být pěkně zlý a zákeřný uvnitř a zamilovanost končí žalem a bolestí. Jen škoda slabého překladu, reedice s pořádnou redakci by byla na místě.

4 05.07.2016

Zábavné, lehké, jako vždy graficky perfektní, přesto je to pro mě nejslabší Satrapi, takový odvar sama sebe, kdy velká témata byla vyčerpána a je čas rozmělnit a prodat vše, co ještě zbývá. I tak je to příjemná, byť jednohubková záležitost, která vám v paměti na moc dlouho neuvízne.

2 05.07.2016

"S posledním jedincem zanikne věc jako taková. Zhasne za sebou a zmizí. Rozhlédni se kolem sebe. Věčnost je hodně dlouhá doba. Jenže chlapec věděl svoje: že věčnost není doba vůbec žádná."
Letní den působil při čtení až nepatřičně... Brutální lyrika Cesty vás buď chytne a nepustí anebo jí obejdete obloukem a s knihou se pak minete na celé čáře. Text plyne jako řeka, místy se valí jako vody po jarním tání, nikde nezastaví a nedá vám vydechnout. Členění na krátké odstavce a absence kapitol vás tlačí do dalšího a dalšího čtení.
Svět, tak jak ho známe, skončil. Lidé, tak jsme je znali, skončili. Teď neplatí žádná pravidla a ta, co platí, bychom za pravidla raději nepovažovali. Je to vyprávění o cestě s cílem, jež žádným cílem není. O živočišné touze přežít a o síle rodičovské lásky. Tísnivá atmosféra je vybudovaná tak mistrně, že na Cestě i po dočtení ještě pár dní zůstanete.
"V šedém podvečerním světle seděl u šedého okna opuštěného domu a četl staré noviny; chlapec spal. Moc zajímavé zprávy. Roztomilé obavy. V osm se zavírají květy prvosenek. Díval se na spícího chlapce. Dokážeš to? Až nastane čas? Dokážeš?"

14 04.07.2016

V audioverzi je to díky čtení Venduly Fialové výborný zážitek. Její suchost a lehká naivita jde výborně naproti Bočkovu humoru. Panteon bizarních postav na Kostce (a jiných zámcích) a drobné fórky i hrátky s jazykem fungují a celé je to prostě to, co to má být - knížka, u které se zasmějete a pobavíte. Na léto nebo jako dárek pro někoho, kdo čte málo a směje se hodně zn. Ideál

10 04.07.2016

Neuvěřitelně silná záležitost. Ve zdánlivé obyčejnosti a normálnosti kulis, ve kterých se postavy pohybují a rekvizit, jimiž je autorka vybavila, číhají mrazivé osudy, které vám sevřou žaludek a do krku nasadí jeden z knedlíků, které hrdinové u večeří a obědů konzumují. Ta známost, ta povědomost, ten pocit, že "tam jsem ale přeci taky byl" a "to jsem přeci ale taky zažil" na vás bude - přestože nemusíte nutně hledat otce a nemusíte nutně nenávidět své sourozence - vykukovat z každé stránky. Obzvláště drtivý dopad bude mít kniha na rodiče dvou a více dětí, protože červíček, který vám v hlavě ve chvíli, kdy založíte rodinu, pořád hlodá (dělám to správně? Dělám to dobře? Jak ukočírovat tu sourozeneckou dynamiku? Jak tohle sakra řešit, aby to bylo fér?!), se ve světle Petřiných vyprávění mění v hotového písečného červa. Všechny tři příběhy jsou skvěle vystavěné, v audioverzi, kterou jsem poslouchala, navíc výborně načtené. Spletitost rodinných vztahů a osudů, to, jak naše životy deformuje ono mizení (ať už lidí, představ nebo snů) podává autorka umně v živých dialozích a popisech tak barvitých, že vás text vtáhne, zajme a nepustí. Už K moři mě vdechlo, sežvýkalo a vyplivlo, Zmizet to zvládlo ještě důkladněji.

8 29.06.2016

Útloučká sbírka sloupků, které vycházely v LN 2009 až 2011 utrpěla po hříchu nicneříkajícím přebalem a velmi slabým názvem. Ani jedno (navíc v měkké vazbě a malém formátu) nepřitáhne pozornost kupujícího. Zábavné sloupky, s nimiž nelze míst než souhlasit a místy než nesouhlasit, by si přitom zasloužily o poznání lepší kabát. Texty jsou psané inteligentně, obvykle i pointa bývá vtipná, místy autor balancuje na hraně mezi nepříjemnou arogancí a zdravým sebevědomím, jež je pro překladatelskou profesi nezbytné. Bohužel hranici prvním směrem sem tam překračuje. Spolu s opakováním témat a nevhodnou prezentací vlastních názorů jakožto obecné pravdy (v duchu: kdo se mnou nesouhlasí, je bezmozek, primitiv a kretén), to nakonec vydá spíš na dvě a půl, než čisté tři hvězdy.

1 25.06.2016

"Byl jsem tam se ženami mého života. Byl jsem v barvách. V moruších, fuchsiích a korálech unaveného slunce. V modré mezi nebem a vodou. Byl jsem tam a díval se. jejich rozhovory a smích ukotvovaly zemi na správném místě, zasouvaly břeh pod hladinu, věšely nebe a zdobily je hvězdami, měsícem a sluncem. Všechno tohle se stalo v Gaze. Stalo se to v Palestině. A já zůstal tak dlouho, jak jsem mohl." ... Modrá mezi nebem a vodou je jeden z nejsilnějších příběhů, jaké jsem měla možnost číst. Je to neurvalé, lyrické vyprávění o třech generacích palestinské rodiny, o lásce a nenávisti, slabosti a síle, smrti a životu, o ztrácení a nacházení na pozadí jedné z největších tragédií národa v novodobých dějinách lidstva. Některé věci je totiž dobré neustále připomínat.

9 16.06.2016

Tisíce planoucích sluncí amerického spisovatele afghánského původu Khaleda Hosseiniho u mě několik let zastávalo výsadní postavení jediné knihy, kterou jsem nedočetla. Ne proto, že by byla nudná, hloupá nebo špatně přeložená, ale proto, že jsem na to prostě neměla žaludek. Nějakou dobu se musela o ten flek dělit s Bolaňovým 2666, ale i to jsem nakonec dala, Slunce ale ne. Na Hosseinim stačilo otírat prach, aby se mi sevřel žaludek. Ale protože what goes around, comes around, i na tenhle čtenářský rest došlo. A tak čtu. Čtu. A čtu. A znovu se pouštím do srdceryvného příběhu dvou žen, které se narodily na jednom z nejhorších míst pro ženu na celém světě. V zemi, kde vládne přísný patriarchát, segregace, prastaré kmenové zákony a bezpráví. V zemi otřesně chudé, sužované desetiletími válečných bojů a okupací. V zemi, která je neskutečně obrovská a zároveň poskytuje tak málo místa, kde se dá skutečně žít. Obě hlavní hrdinky připraví život o všechno a místo, aby je za jejich utrpení něčím odměnil, dostanou facku ještě z druhé strany, a pak znovu z té první. Jejich utrpení je až hmatatelné, svírá se z něj srdce a při scénách, kde dojde na děti i hrdlo. Na čtyř stech stranách (ve velice zdařilém překladu Ladislava Šenkyříka) dostanete v kostce zabalenou tragédii afghánských žen, která vás může znechutit, vyděsit, dojmout - ale chladné vás rozhodně nenechá.

"Ať to přiznáme nebo ne, na potěšení z narativní fikce má velký podíl voyerství..." Sem tam vyslovená perla nemůže zachránit zoufale zastaralý text. Témata jsou bohužel příliš konkrétní a příliš spjatá s dobou vzniku textu. Vzhledem k tomu, že v češtině vychází kniha po - ve světě počítačové techniky skutečně nekonečně dlouhých - čtrnácti letech od vydání originálu a virtuální realita a hypertextualita udělala za tu dobu takový skok, jaký udělala, je to spíše jako výlet do muzea představ a vizí než užitečný zdroj (aktuálních) informací.

2 12.05.2016

To prší moře vám stylově a jazykově buď sedne anebo ne. Když se stane to první, nebude ho moct odložit, přestože ve chvíli, kdy otočíte poslední stránku, budete mít možná podobný pocit, jako mám teď já. Protože mně se víc líbí, jak autorka píše než co píše. Ta kniha je bezesporu dobrá, k tomu, aby byla ale skvělá, jí něco chybí. Pro mě je to něco větší hloubka a realističnost, které se jí přes veškerou ztvárněnou bolest a drsnost života prostě nedostává. Nevěřím motivaci postav, iritují mě jejich přehnané reakce, necítím k nim žádné sympatie. Vyprávění se žene vpřed jako splašený kůň, který občas klopýtá a přepadává sám přes sebe a vy se ho zuby nehty držíte a doufáte, že aspoň někde mezi mraky prosvitne do té temnoty světlo. Snad aby nebyla autorka obviněná z toho, že je měkkosrdcatá ženská, co píše pro ženský, to svým postavám nedopřeje a když, tak na příliš krátkou dobu. To ale vůbec neznamená, že nestojí za přečtení. Rozhodně stojí. Nechte se Radčiným jazykem pohltit, i když se z toho trochu motá hlava, ta jízda stojí za to.

10 12.05.2016

Jediný saúdskoarabský román na českém trhu (byť v nepříliš zdařilém překladu přes angličtinu) bývá často přirovnávaný k Sexu ve městě nebo dokonce i k Deníku Bridget Jonesové. První by ještě jakš takš dávalo smysl, hrdinky knihy jsou čtyři přítelkyně, které tak či ona prožívají milostná vzplanutí v zemi s tak přísnými společenskými restrikcemi, že z toho našinci zůstává rozum stát. S Bridget to nemá společného vůbec nic, to někdo jednou plácnul a všichni to opakují. Co to skutečně připomíná, je seriál Gossip Girl (Superdrbna). I tady máme neznámou vypravěčku, která po celý jeden rok každý pátek posílá na všechno dostupné saúdskoarabské emailové adresy příběhy svých čtyř přítelkyň. Bez elementárních znalostí wahhábistické společnosti si čtenář jen těžko představí, jak velký skandál román v době svého vydání vyvolal. V autorčině domovině byl zakázán a ona sama se dostala na seznam nežádoucích autorů. Knihu je samozřejmě možné číst "naplocho" jako romantické příběhy, nicméně pod nimi se skrývá silná kritika patriarchální společnosti, absence ženských práv a degradace ženy na úroveň chodícího inkubátoru. Navíc je stále potřeba mít na mysli, že tu čteme vyprávění o horní společenské vrstvě, o těch (nej)bohatších a (nej)svobodnějších - jak to potom asi vypadá mezi těmi, kdo nemají nic, než své tradice? Jen škoda, že ve vydavatelství usoudili, že patří na police "romány pro ženy" a nedaly si s knihou větší práci. Zasloužila by si to.

8 02.05.2016

Ztraceno ve dvojitém (v obou případech mizerném) překladu a definitivně doraženo odpornou obálkou. Věčná škoda. (Originál 4*, česky esence braku - aneb Jak ztratit knihu v překladu)

1 21.03.2016

Atlas mraků je jedna velkých knih, které můžete číst jako pár zajímavých, zábavných příběhů, které spolu zdánlivě nesouvisí, anebo se pokusit ponořit hloub a vidět spojitosti, vidět větší záměr, snažit se rozklíčovat, jak autor knihu konstruoval, stylově, obsahově, ale i vizuálně. To, že se ji někdo pokusil zfilmovat, ji nutně musí ohoblovat na obyčejné vyprávění, protože jsou příběhy, které dokážou vyprávět jen slova. Epický Eliadův mýtus o věčném návratu v próze je v podstatě o tom, že začínáme tam, kde končíme, že se vyšplháme na kopec a zase padneme, protože lidstvu není nic vlastnější, než se na vrcholu v honbě za mocí a touhou ovládat ze strachu, aby se člověk nestal sám ovládaným, propadne samo do sebe. Autor si hraje se styly - každý příběh je vyprávěný jinak. Máme tu deníkové záznamy, dopisy génia, akční ekothriller, ironickou, černohumornou komedii, dystopickou sfi-ci a ústně předávané vyprávění. To tvoří vrchol pomyslné hory, po jejímž úbočí šplhá civilizace a jako jediné není rozdělené do dvou částí, ostatní horu rámují a my šplháme z devatenáctého století vzhůru až do nedatované daleké budoucnosti, a pak zase sestupujeme zpět do hloubi dějin. Překlad je výborný. Jestli občas rádi při čtení zapojíte mozek, nebudete litovat (a zapojte ho, protože ta kniha si to zaslouží)

16 12.03.2016

Audioverze je naprosto otřesná! Nechápu, jak mohl režisér dovolit "hercům", aby takhle přehrávali a učinili z poslechu jinak asi dobré knihy torturu španělskou botou. Už jen volba tří předčítajících je bizarní. Dvě ženské role (Naoko a Midori) mají vlastní představitelky, zbytek knihy včetně dialogů předčítá představitel Watanabeho. A všichni tři jsou shodně špatní. Issová zní jako by stále ještě hrála v Anděl exit, jednom z nejhorších českých filmů vůbec; Jana Stryková mě svým protivným hýkavým smíchem probouzela nutkání s řevem skočit z okna, o jejím absurdním přehrávání a tónu opilé nadržené čtyřicítky, co v baru o to trapněji oč marně loví chlapa ani nemluvě; a Filip Čapka svým přednesem mimo jiné absolutně zabil postavu Reiko, když z ní udělal parodii na perverzní úřednici, ze který se vám otáčí nehty a bezděky skřípete zuby a v závěru přejete postavám jen to nejhorší a sobě to nejlepší: aby to už konečně skončilo! Jako bonus se tu dočtu, že jsou tam dokonce některé scény vynechané?! Až ve mně ta jejich otřesná adaptace dozní, budu muset zkusit knihu v papíru, takhle by to bylo maximálně za jednu *.